Epilog: Všem, jichž se to týká...

Jak jsem řekl na samém úvodu: "O Americe se toho v evropských ulicích dovíte hodně, ale co z toho je pravda? Celá řada mladých lidí se to rok co rok snaží na vlastní pěst zjistit a já nejsem nikdo jiný než jeden z nich. Jediné, čím se liším, je snad jenom jeden ztřeštěný nápad navíc: Všechno to den po dni pěkně sepisovat..."
Netušil jsem tehdy, jestli tyhle zápisky budou snůškou balad nad ztracenými iluzemi nebo uvolněnou reportáží, ve kterou se nakonec vyvinuly. Zapřísáhl jsem se v jediné, prostě je sepíšu, ať se děje, co chce, a i když se mi v to samotnému nechce věřit, tak teď tady sedím a píšu epilog. Tímto je moje mise splněna.

Proč ale den po dni zabíjet čas sepisováním věcí, co se dějí kolem mě? Ne – nehledejte v tom nic narcistického, jen vím, že nejsem první ani poslední z těch, co se vydali zpestřit svá nudná studentská léta tam někde za oceán, a že tu bude určitě pár zájemců, kterým by moje zápisky mohly přijít užitečné. Všechny intimnosti jsem si tedy nechal pro sebe a psal, jak odměřeně to jen šlo, přesto však snad docela jinak, než všichni ti stereotypní průvodcové, od kterých se ve finále stejně nic nedozvíte, protože po prvních pěti stranách zpravidla noc co noc usínáte.
Dobře, ale abych byl aspoň malinko upřímný – trocha mého ega sehrála taky svou roli, protože jsem potřeboval ukázat, jak jsem k smrti vtipný. Nejsem? Tak ale aspoň zajímavý jo, ne? Možná „jiný“? „Jiný“ stačí…

Teď po dvou měsících jako mnohem zkušenější, dospělejší, moudřejší, světaznalejší a jistě i krásnější vám ještě v kostce posledním dechem dohodím pár užitečných rad. Vím sice, že lidi jsou z nějakého důvodu vůči obdobným varováním à la "nesahejte na rozžhavenou plotnu" zcela imunní a raději si nabijí hubu, než aby se jimi řídili, ale hej – potřebuju to tady nějak tématicky uzavřít. Stejně už všechno víte, ale prostě jenom taková tečka, kdy se symbolicky zvednu z té studentské židle a stoupnu si konečně zády k tabuli za tu profesorskou katedru a … bože to jsou kecy – radši se do toho zrovna dáme.

Sám vím, že příliš mnoho přísloví a pořekadel jako např.: „Ranní ptáče dál doskáče“ jsou naprosté kraviny, ale „Připraveným štěstím přeje,“ to je holý fakt. Jedno totiž zjistíte hned na začátku – nikdy! nejste dost připravení. Dokud jste ještě doma, využijte té neuvěřitelné vymoženosti jménem internet a zařiďte si kolik věcí jen stihnete. Přinejmenším alespoň dočasné ubytování a redukci do elektrické zásuvky.

Pokud si navíc zjistíte i kyvadlový spoj z letiště a mrknete se dopředu, jak je to obecně ve městě s hromadnou dopravou, ušetříte si tím spoustu peněz a nervů. Času sice ne, ale věřte mi, tahleta investice se vám mnohonásobně vrátí.

První věc, po které se na letišti poohlížejte, je mapa. Klidně si vemte i tu největší a zdánlivě nejsložitější, co budou mít, protože čas je nejlepší učitel a, věřte nebo ne, za týden ji celou ovládnete. Taky jsem si po hodinách u Google Earth myslel, jak to město skvěle znám, ovšem jednou stejně skončíte v uličkách, ze kterých jakoby nevedla cesta ven. Na druhou stranu má Kanada tu výhodu, že každá křižovatka je zpravidla vybavena názvy ulic a tady se otevírá prostor pro vaši mapu, kterou jste ze začátku tolik pohrdali.

A proč vlastně Kanada? Je vtipné zamyslet se nad touto otázkou teď, protože na naprosto tu samou jsem ambasádě písemně odpovídal, ještě když jsem před odletem žádal o pracovní vízum. Tam jsem k těm skutečným faktům samozřejmě přidal i ta, která jaksi chtěli slyšet, nicméně k úspěchu si musíte vždycky trochu dopomoct. Moje osobní důvody byly asi takové, že jsem si chtěl udělat za oceánem krásné pracovní prázdniny a poznat Ameriku. Amerikou jsou pro mě však především Spojené státy, nicméně díky bezbariérovému programu pro mladé, který nabízela kanadská vláda s ročním pracovním povolením, jsem se rozhodl navštívit tuhle velkou/malou sestru oné země pruhů a hvězd. No a co se týče Toronta – je to přece největší kanadské město! Kde zažijete víc toho vzrůša? Navíc do francouzsky mluvícího Montrealu se mi skutečně nechtělo a Vancouver je citelně dražší variantou, proto jsem se rozhodl pro tuhle úžasnou metropoli.

Kanada má ale i spoustu svých výhod. Je tišší, klidnější a uvolněnější. Je tady taky mnohem víc pracovních příležitostí. Vlastně téměř denně se tady v každém větším městě masivně aktualizuje nabídka a dokonce i jako cizince vás mile rádi zaměstnají. Jen musíte vědět, jak na to. Bohužel já sám jsem neuspěl, i když jsem k tomu neměl daleko. Mým problémem však bylo, že dva měsíce nejsou zrovna dostatečně dlouho dobou, na kterou by se někomu hodilo mě zaměstnat. Pokud plánujete strávit v Kanadě více času a vystačíte si se základní prací jako pokladní nebo obsluha v restauraci (vysokoškoláci, co máte diplom odjinud než přímo z Kanady – nedělejte si velké ambice) máte vystaráno, ovšem ani vy, prázdnináři, nemusíte zoufat! Buďte prostě jenom trochu svině.

Stačí, když se zapomenete zmínit, kdy odlétáte, s podpůrným tvrzením, že budete makat, dokud budete moct, a až přijde čas, prostě jenom zavolejte, že jste si zlomili nohu nebo něco, a že už dál nemůžete dělat. Tohle mi doporučili ti zkušení, ovšem až když už jsem pomalu odlétal, takže... nicméně alespoň vám tím trochu pozvednu náladu. Jenom, prosím, asi neříkejte přímo to s tou zlomenou nohou, protože budete placeni po týdnu, ovšem většinou ten týden, co jste si oddělali, dostanete v zelených až zase za další, takže když se tam sedm dní neukážete, že jste se polámali, a pak si den před odletem vysmátí v havajské košili přijdete po svých pro poslední stovky dolarů, tak už to by možná mohlo přijít někomu podezřelé.

Jo a mobil. Máte mobil? To je dobře. Teď si ještě vyzkoušejte, jestli na něm fungují taky americké SIMky. Bez telefonu se tam skutečně neobejdete, zvlášť pokud chcete pracovat. Mně se nějak kanadské číslo zařizovat nechtělo, protože mi to na tu chvíli přišlo zbytečné, nicméně zkušený Pablo už věděl a i na ten měsíc, si ho pořídil. Nechtějte totiž podstoupit, co jsem pravidelně zažíval já, a to ten pohled naprosto zmateného personalisty, u kterého po té sprše "A proč nemáš kanadské číslo?" na tisíc způsobů vyvoláte pocit jakési nepřípustné nedůvěryhodnosti a to vy přece nechcete. Takže určitě si naplánujte cestu i do telefonní společnosti, kde vám už nějakou SIMku s kreditem dají. Ale pozor - i když se vám to podle všudypřítomné reklamy bude zdát absurdní, Bell a Rogers nejsou zrovna nejekonomičtější volbou, jelikož jenom zřízení nového čísla u nich necháte 40 dolarů. Au...

No a konečně – nezapomeňte si doma notebook. Den blbec? Pustíte si svou oblíbenou písničku. Nemůžete něco najít? Googlemaps. Nuda? Není nic lepšího než dobrý film. No a na stesk po domově je tady Skype. Jak už jsem jednou psal, i kdybyste cestovali přes všechny oceány na světě, nakonec zjistíte, že ta naše zeměkoule je dnes už vážně malá a jednou přijdou chvilky, kdy to oceníte.

Dál vím, že jsou mezi vámi i ti úplně pečlivý, ale bohužel i vy musíte počítat s tím, že se vždycky něco vysere. Jeden den vám nejde net, druhý špatně nastavíte pračku a třetí jednoduše nasednete do jiného autobusu – tak to prostě chodí, takže snad jsem zapomněl už jenom na spoustu oblbovacích prášků pro věčně dobrou náladu. Ty jsou beztak na tom všem nejlepší!

Teď už přestaňte číst a zvedněte ty zadky, protože z křesla svět nikdy nepoznáte...

Díky, Jesse

53. Kiss Kiss Bye Bye /Polibek na rozloučenou/

Tohle ráno bylo hodně zvláštní ráno. Ani nevím, proč se mi tak snadno vstávalo, když mi bylo jasné, že jediné, co mě čeká, je balení věcí a nekonečná cesta zpátky za oceán. Vtip je v tom, že zpátky za oceán je to daleko, a že se mi tam vůbec nechce... Ne, ne, ne... Flákat se tady v Torontu mě začalo náhodou docela bavit, ale bohužel -tahle loď už odplula.

Jedno už ale bylo opravdu potřeba. Uklidit! Víte, jaké nevýhody má pokoj bez poliček? Nemá žádné poličky. Moje úžasná vestavěná skříň byla sice skutečně úžasná a celé ty dva měsíce jsem si ji náramně užíval, ale rozhodně nestačí, když pak v pokoji máte už jenom postel a maličký rozviklaný stoleček. Ve finále jsem se ani neodhodlal ten bordel vyfotit, protože to byl vážně masakr. U postele ležela igelitka jako odpadkový koš, vedle ní kosmetická taška a taška s kravinami jako izolepou nebo nůžkami, potom všude po zemi vedly taky všechny ty dráty a kabely od mobilu, foťáku, počítače a hard-disků, zatímco zbytek elektroniky jako webová kamera a nejrůznější dokumenty v popředí s nevyužitým (ale veledůležitým!) číslem SIN se mačkaly v příruční taštičce od noťasu opět na podlaze ale u zdi. K tomu jsem si syslil veškeré plechovky od Coly, co se tady vypily, protože tyhle věci vypadají naprosto skvěle a taky dekorativně. Dobře - když se beze-smyslu válí za dveřmi, tak dekorativně možná tolik ne, ale to logo je jednoduše dokonalé. Ach - kde jsou ty časy starých dobrých reklam, které byly přitažlivé i bez těch polonahých těl polévajících se litry vody. Jeden záběr na orosenou plechovku Coca-coly a není co dodat.

Nicméně pěkně jsem se do toho svinčíku pustil a, světe div se, v deset dopoledne bylo všechno připraveno k odjezdu! Nějaké dvě hoďky mi ale přece jenom ještě zbývaly, tak jsem se tedy rozvalil na našem legendárním bílém gauči a v rámci jakési aklimatizace si pustil Simpsny pěkně s českým dabingem. Zajímalo vás někdy, jak asi zní čeština cizincům? Mě vždycky! Zeptal jsem se proto Rašída, který se krčil s hrnkem kafe za barovým pultem a nenápadně nakukoval, co si o nejsložitějším jazyku planety myslí. Ve finále to nebylo nic tak vtipného, jako když o nás Poláci v jakési anketě prohlásili, že šišláme, protože pro něj to je prý jen jakýsi bílý šum, jelikož mluvíme příliš rychle na to, aby od sebe rozeznal vůbec jednotlivá slova. Tak třeba příště...

Když nadešel čas naposledy zkontrolovat, zda-li jsem v domě, ve kterém jsem nakonec i navzdory svým plánům strávil celé dva měsíce, nic nenechal, Rašíd se nabídl, že mi pomůže s kufrem až k metru. Ještě jednou jsem se tedy prošel kolem naší nezapomenutelné Keele Street lemované školou, parky a domky s plápolajícími kanadskými vlajkami, až jsme dorazili k turniketům, kam jsem hodil svůj poslední TTC žeton se srdceryvným pohledem rozmazaných linek na místo, se kterým se znova setkám už asi jenom na fotkách.

Tady končí mé prázdniny v Kanadě, má první návštěva za velkou louží a první měsíce života, kdy jsem poprvé vyletěl z hnízda a postavil se proti celému světu, aby mě mohl ohlodat až na samou kost. Po všech stránkách to byla zkušenost, kterou by ocenil asi každý a to i s těmi méně příjemnými chvilkami, co byly o to cennější.

Mimoto, že jsem si zlepšil jazyk a poznal kus kraje, se kterým jsem se vždycky tolik toužil seznámit, jsem zažil taky tuny zábavy s lidmi tolik odlišnými a zároveň tolik podobnými. Upřímně - nepředpokládám, že se ještě s někým z nich někdy setkám, ale celé tyto prázdniny byly spíše jako barevná příloha v černobílých novinách. Totiž - po celém Torontu zbudou jenom fotky a vzpomínky, které vyvolají, ale s tím musíte počítat, už když na začátku nastupujete do letadla.

Teď už přijíždí metro a Rašíd mi narychlo dopisuje na druhou stranu přestupového lístku svou e-mailovou adresu, naposledy zvedá pravici na pozdrav a i když si říkáme: "Tak zase příště," oba tím myslíme: "Sbohem..."
Protože je sobota, není mi přáno si nakonec vychutnat pořádnou mačkanici ve vagónu kanadské podzemky, nicméně alespoň si v klidu s kufrem sedám na zadek a zapínám si do uší svůj pečlivě vybraný playlist nabouchaný těmi nejvíc melancholickými hitovkami, které už pomalu začínám přezdívat soundtrackem svého života.

Na konečné stanici Kippling už na mě čeká autobus s číslem 192, který mě ještě povozí po těch nezapomenutelných dálnicích v Misissouze, které jsme kdysi pokřtili se slečnou doktorkou a svérázným Eminemem, ale už to vůbec není ta pohodová jízda, kdy se na konci rozvalíte na sedačce v kině a drobíte si po tričku nachos se sýrovou omáčkou. Teď to bude totiž docela jiná sedačka, na které o nějakém válení nemůže být vůbec řeč. Nicméně trošičku spoléhám na to, že třeba během toho letu, kdy se vydáme vstříc neprůhledné noci, usnu a nějak to přečkám. Nebo by tam mohli pustit alespoň nějaké filmy, i když jestli to bude zase 17 Again, tak to snad radši ani ne.

Pearsonovo mezinárodní letiště Toronto, sobota 12. září - brzké odpoledne. Kolik si tak asi teď představujete lidí? Doufám, že hodně. Já jsem totiž žil v tom, že ani skoro tříhodinové časová rezerva nemusí být dostatečná, ovšem je tady tak nějak pusto. Pravda, na odbavení zavazadel jsem nějakou tu minutku čekal, ale jinak v klidu. Teď už sedím mezi stovkami duty-free obchodů na jedné z asi pětiset volných sedaček a dívám se na kanadský zpravodajský kanál. Zrovna tam řeší problém s myšmi, co mají tendenci se na zimu stahovat do vyhřátých baráků, a i když je to téma, kterým bych v rodném jazyce nejspíš pohrdl, ten pocit, že tohle je nejspíš poslední dávka americké angličtiny, než se vrátím do té Ostrovy nakažené Evropy, mi prostě nedovolí si ani odskočit na malou - a to už bych měl nastupovat... No - nejspíš si asi budu muset vyzkoušet záchodky na palubě. Doufám, že budeme zrovna v turbulenci, ať je to aspoň pořádný zážitek!

Schodky-autobus-schody-letadlo a jsem tady! Prostřední sedadlo ze tří v řadě u okýnka, lidi o ničem. K jídlu docela ucházející těstoviny, v bedně dva slušné filmy a na záchod jsem nějak zapomněl. Další zastávka: Paříž. Teď můj milovaný francouzský dopravce ovšem mění televizní program a nasazuje pochybný žabožroutí dokument... Čas jít spát.

To nejlepší z celého letu se beztak událo hned po startu. Jakmile se letadlo odlepilo od země a začalo nabírat ten správný kurz přes Atlantik, naskytl se nám opravdu nádherný pohled na úžasné Toronto. Mnohem, mnohem lepší než ten, když jsme přistávali. A teď ty třídy a bulváry, které už znám jménem a ... a už nic. Už je to všechno někde za námi.

Tak takové byly ty dva naše kanadské měsíce. Byl to Tosh a jeho dům, expert a nekonečné žvatlání o ničem, taky baseball a vegetariánská alternativa ke všemu, divné metro, divné busy, CVčka, co nikdy nenašla svůj cíl, silnice a pravé úhly, taky London, Pablo a banda new yorských vysokoškoláků, možná trocha exotiky a pizzy, co nakonec nebyla tak špatná, a vlastně toho bylo tolik, že tenhle odstavec by taky nemusel nikdy skončit. Co odstavec - tahle přiblblá věta jak je dlouhá ... tohle není zdravé. Hlava potřebuje tečky. Potřebuje tečky a čárky a taky hodně pomlček, tak jak já to mám rád. Hlava totiž potřebuje vypnout...odpočinout...spát...spát...

"Dobré ráno, vítejte ve Francii! Je šest hodin ráno, venkovní teplota 12 stupňů, croissanty jako vždycky vyprodané..."
Tak a jsem zase doma. Do Vídně - to už ani nestojí za řeč, a ten kousek pak k nám do Hradiště... Party skončila - ať žije párty! Tak třeba zase jindy, ale ještě něco: "Rád jsem tě poznal, Toronto..."

>> 54. Epilog: Všem, jichž se to týká

52. Poslední gang ve městě

Tak a je to tady. Dneska ještě jednou pro kanadskou pizzu, rozloučit se s Ontariem a užít si poslední noc bez polštáře u pana Toshe. Mimochodem právě se tady poflakuje na zahradě (super zábava na páteční večer), tak ho můžete pozdravit, jestli chcete. Radím vám, udělejte to, protože další šance už se vám nenaskytne, i když, abych se přiznal, taky se mi tomu nechce pořád věřit. Ale je to tak - zítra v tuto dobu už budu bědovat v letadle, jak je tam všude málo místa, hnusné jídlo a pitomí lidi – miluju to!

Teď ale ještě zavzpomínejme na ten poslední týden tady. Byl jsem samozřejmě nakupovat nějaké dárky, taky jsem konečně stihl čtyřdolarové úterý! a ještě jednou jsem se zastavil všude, kde to tady mám rád. Ale postupně...

Kensington Market. Kensington Market je naprosto jeté místo. Přestože je hned vedle jedné z hlavních bulvárů v downtownu, pokud o něm nevíte, nevšimnete si ho. Dokonce i Rašíd přiznal, že tady žil 3 roky, než tam poprvé zavítal. Já kdybych neměl tu kartičku se slevou, tak se tam vůbec nedostanu, ale teď už jsem se tam musel podívat, protože jsem byl taky strašně zvědavý, co to vlastně je.

Jestli očekáváte nějaký další obří obchoďák, jste stejně vedle, jako jsem byl já. Bleší trh? Už jste blíž, ale pořád to není ono. Představte si část města, která vypadá jako vytržená z úplně jiného města. Sousedství, které žije podle vlastních pravidel, ale ne jako mafiánská Malá Itálie, spíš roztržitý Chinatown. Stánky tam teď klidně nechte, ale odmyslete si tu hromadu Číňanů a tuny zeleniny. Vítejte v Kensington Market!

Na mapě hluchý čtverec svíraný čtyřmi významnými třídami, ve skutečnosti věčně pulsující čtvrť, kde se stísněnými uličkami protloukají tisíce lidí od hospod s obrovskými zahrádkami k obchodům napěchovaných nejrůznějšími kravinami. Na každém rohu tady potkáte houslistu, kytaristu nebo žongléra, autem sem radši nejezděte a ne že se nacpete, než sem půjdete – jídla je tu opravdu dost a ještě víc.

Potom vám nesmím zapomenout říct, že tento týden byla v Torontu velká show. Celé město totiž terorizovaly stíhačky. Poprvé jsem to zjistil tak, že jsem si chtěl ráno trochu přispat, když v tom mě probudil naprosto šílený rachot. Vůbec jsem netušil, co se dělo a nejhorší na tom bylo, že ten randál pořád nabíral na síle. Nakonec mě napadlo, že by to mohlo být nějaké letadlo, ale proč se, sakra, třepe barák? Když v tom: "VRUM!" Okamžitě jsem vyletěl z postele, protože ten pocit, když ta šílená kraksna - jak jsem později zjistil, prvotřídní letadlo americké armády – akcelerovala nad vaší hlavou, byl prostě šílený. F-22 Raptor umí totiž takovou tu nepříjemnou věcičku, které se říká sonický třesk.

Když jsem byl v polospánků a absolutně nepřipravený, bylo to asi jako šňupnout si toho nejlepšího koksu 11000 metrů nad zemí a potom upadnout do mdlob. Ještě asi pět minut potom jsem se třepal a to jsem zdaleka netušil, že tohle je asi jeden z padesáti těchto momentů, co tento týden budu muset přetrpět. Jako neříkám, na jednu stranu je to úžasné, ale stejně jsem se radši povětšinou schovával zalezlý v metru.

A příčina? Pamatujete si Exhibition Place? Takové to místo duchů postavené na hlavu vedle Ontario Place, kde není nic jen stáj pro koně (proč je uprostřed betonového města stáj pro koně?), obrovské vylidněné parkoviště s tribunami (sportovní tribuny před prázdným parkovištěm?) a prázdná továrna (zapomněl jsem říct: prázdná, ale funkční)? Asi nejsem jediný, kdo si všimnul, že tohle velké nic do centra živelného Toronta nějak nezapadá, a protože prý nepoužívají v Kanadě semtex, tak to bombardují bojovými stíhačkami pěkně ze vzduchu.
...Tak jestli jste mi tohle uvěřili, tak to jste slušné paka :D Samozřejmě Exhibition Place je od toho, aby zde probíhaly exhibice, takže jediné, co s tímto místem udělali, bylo, že jej maličko oživili během šedesátého ročníku Canadian International Air Show, kdy jste odtud mohli z první řady obdivovat dech-beroucí kousky těch nejlepších ze severoamerických letek. Mohli byste si říct, že kvůli zírání k obloze nemusíte přece na žádné určené místo, ale věřte mi, že z centra mezi těmi mrakodrapy sotva něco uvidíte a z předměstí, kde bydlím já, to taky není žádná sláva, pokud zrovna nestojíte u někoho na střeše.

Teď se ovšem konečně dostávám ke svému čtyřdolarovému úterý. Když jsem se celý natěšený a zvědavý konečně přihnal na večer ke kinu, docela jsem se zhrozil. Nějak mně nedošlo, že když promítají za poloviční cenu, že tam bude taky hromada lidí. Nebo jsem se spíš asi řídil svým maloměstským zvykem, kdy nám taky každý týden promítají archivní filmy a dokonce zadarmo, když jste student, ovšem i tak je tam prázdno (a to máme jen jeden sál). A seknul jsem se i v tomto.
Čtyřdolarové úterý není v ničem výjimečné, kromě toho, že je čtyřdolarové. Ano k mému velkému zklamání se tady promítaly úplně normální filmy jako jakýkoli jiný den, jen s tím rozdílem, že jste za něj zaplatili tuhle nezvykle nízkou cenu. A důvod? Netuším... Že by ta velká řada?

Nicméně viděl jsem Julie and Julia a byl jsem spokojený. Černé čtvrtky sice shledávám malinko atraktivnějšími než čtyřdolarová úterý, ale bylo to fajn.

A co se dělo u nás na Keele Street? Taky byla sranda. Rašíd se nudil u své tradiční kofeino-nikotinové siesty na verandě, a tak ostříhal všechny stromy, na které dosáhl. Já jsem to docela uvítal, protože, i když na našem dvorku není kromě krys nic živého, nám ty větvičky od sousedů naprosto zakrývaly výhled na slunce, ovšem Veverky a Tosh už tolik nadšení nebyli. Ar je ale prostě magor a když se nudí, tak dělá i takové kraviny, jakože zametá na zahradě smetí z hlíny koštětem na čarodějnice, avšak znáte to - dokud nechce nic po mně, jsem v klidu. Ale vlastně jsem mu i docela pomáhal s tím stříháním, protože to byla sranda kosit ty stromky, jak se vám zachtělo. Doma by mě za to zabili, tady mi Rašíd ještě nabídl kafé, ale víš co, Are? Nevím jestli jsem ti to říkal osmkrát nebo desetkrát, ale já kafe nepiju... Každopádně dík.

Když konečně z města odtáhly stíhačky, Toronto se začalo připravovat na další velkou událost. A že neuhodnete jakou? Ale no tak – už jsem vám o tom psal. No šup – vzpomínejte! Kdo na to přijde, může za odměnu přeskočit následující větu! Ano, Mezinárodní filmový festival Toronto. Pozn. Tentokrát oficiální.

Samozřejmě jsem hned využil příležitosti alespoň se nadechnout té blyštivé atmosféry a glamouru a vyrazil jsem do downtownu. Znáte Letní filmovou školu Uherské Hradiště? Jo – to je moje město. Každé léto, když se tahle akce spustí, se Hradiště změní k nepoznání. Všude lidi, stany, stánky ... dokonce i v pizzérce mají najednou dvakrát takový výběr jako jindy. Opět jsem ale chytil do své maloměstské pasti stereotypu. I přesto, že torontský festival je asi tisíckrát tak velký jako naše filmovka, nesmíte zapomenout, že Toronto jako město je ještě větší. Je dokonce tak veliké, že pokud se nepohybujete ve správných kruzích, tak o nějakém festivalu nemáte ani páru.
Na druhou stranu když víte kam jít, je to řádné psycho. Já jsem svou jedinou letošní šanci tento festival navštívit vyplýtval na volné promítání na Dundas Square, kam jsem se jako chudý student bez jakékoliv alternativy vydal, abych zjistil, jak se vede sardinkám v krabičce, ale víte co? Byl jsem na Mezinárodním filmovém festivalu Toronto a vy ne! Hahááá! A vy, paní, nedrkejte do mě, sakra, pořád...

I když odlétám z Kanady až zítra, loučit jsem se začal pro jistotu už s předstihem. Poslední přeživší kamarád ve městě byl barman Simon, který speciálně pro mě uspořádal u sebe v podniku pokerový turnaj, protože ví, jak tuhle hru miluju. Vlastně letáčky na něj byly vyvěšené, už když jsem tam byl poprvé, ale něco vám řeknu: Je krásné myslet si, že se něco děje jenom kvůli vám, i když je to lež jako věž. Nicméně držel mi tam místo, i když jsem se trochu opozdil, takže opatrně, jo?!

Protože chci s penězi vyjít tak, abych pokud možno nemusel už k bankomatu nebo si zpátky v Česku měnit pár osamělých dolarů, uvítal jsem, že spíš než pro peníze se hrálo pro zábavu. Každý začínal při deseti dolarech v drobných při hře na čtyřech stolech, kdy jste se kdykoliv mohli zvednout a skončit nebo zkusit štěstí u sousedů. Poprvé od doby, co odjeli newyorští, jsem ale taky cítil, že jsem ve studentském klubu. Konečně se ta holota šprťácká začala sjíždět ke své alma mater, a Toronto tak najednou omládlo o dvacet let. Taky na ulicích se udělalo mnohem hustěji a zdá se, že se nejlidnatější město druhé největší země světa po dlouhém, suchém a lenivém létu vrací zase k životu. Škoda - na mě už tu začíná být zase příliš kosa. Dobře není to tak drastické a přes den se tu dá v klidu chodit ještě v tričku, ale už v tom cítím tu drsnou Kanadu. Ostatně jak včera ráno zkušený obyvatel Rašíd v čepici u cigárka demonstrativně prohlásil: "Zima přichází!"

Tak jo – teď jdu ještě na svou poslední kanadskou procházku. Jestli se mnou letíte zítra zpátky do Evropy, tak si ještě pokecáme, jestli tady na Keele Street ale zůstáváte, nebojte se, bude o vás dobře postaráno – stěhují se sem tři mladé slečny... No jsem si jistý, že alespoň Ar bude mít předčasné Vánoce. Já prozatím smekám a odcházím...

>> 53. Kiss Kiss Bye Bye /Polibek na rozloučenou/

51. Hrdinové a poražení

Jak už víte, můj harmonogram šel naprosto k šípku. Pokud někdy spím, je to přes oběd, ale třeba včera jsem se do postele nedostal vůbec, a tak jsem dneska nad ránem vytuhnul u Scorseseho Casina i přes to, jak ten film miluju. Asi nějaký opožděný jetlag nebo co.
Mimochodem všimli jste si, jak je to slovo teď populární? Když cestujete a celý výlet stálo za hovno, musíte se pochválit alespoň tím, jak strašně trpíte jetlagem. Proto jsem ho použil i teď, abych se necítil mimo, nedůležitě a neprofesionálně, ale jinak jsem na něj alergický. Jetlag je po slově "cliché" to druhé největší cliché vůbec. Řekněte mi, co však můžu dělat, když si o to společnost vyloženě říká. A nesnažte se mi namluvit, že to tak není. Přežili byste to, kdybych zrovna tohle slovo vynechal? Nemyslím si... Psali byste hromadu útočných mailů jako posly nenávisti, aby mě sežraly zaživa, a i když bych si z toho obsahu nic nedělal, kdo to má proboha všechno číst?! Shořte v pekle! Všichni! Bože, to je dneska svět...

Omluvte mě, ale mám teď náladu všem nakopat. Je to přesně ten den, kdy se probudíte s boxerskými rukavicemi na ruce. Nejspíš za to ale může fakt, že za deset dní už budu zpátky v Evropě a víte co? Zjistil jsem, že se mi ani trochu nechce. Miluju stopatrové baráky, neprostupné chodníky a alternativu pro vegetariány v každém pofidérním stánku s jídlem.

Nicméně mluvil jsem o ránu s rukavicemi, ale vy ještě ani nevíte, jak to "ráno" vypadalo. No – takže první jsem to zalomil u filmu, kdy jsem se pak asi za tři hodiny probudil už do plného světla. Samozřejmě jsem byl z té siesty na gauči víc unavený, než kdybych prostě nespal, takže jsem jenom zaklapl notebook a přestěhoval se nahoru do postele. Když jsem se pokoušel znova usnout, někdo začal mlátit dole do dveří a křičet moje jméno. Asi pět minut jsem to úspěšně ignoroval, což mi mimochodem docela jde. Protože jsem ale v tom randálu nemohl usnout, musel jsem nakonec zase vstát a sejít se dolů podívat, co to je za neodbytného magora, i když jsem odpověď znal dopředu: Expert. Tenhle chlap se odsud snad nikdy neodstěhuje!

Když expert vešel dovnitř, samozřejmě si hned začal povídat, což je téměř vždycky situace na kulku do hlavy, ovšem dneska to bylo skutečně extrémní díky stavu, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Přesto jsem se ale ovládl a zvolil jeden z nejtaktnějších způsobů bojkotu – jednoslovné odpovědi. No nakonec se ukázalo, že expert jakýsi smysl pro interakci přece jen má, tak mě už jen v rychlosti seznámil s nastalou situací a skočil si k holce do třetího pro číslo na Toshe.

Ve zkratce šlo o to, že když odevzdal klíče od pokoje a domu, nechal na kroužku další tři, které odemykaly kancelář a šuplíky s dokumenty. Do pozadí si ovšem musíte dokreslit tu neustalou válku mezi ním a Toshem, kdy se hádají o slevu na nájemném za tu vodu, co měl můj bangladéšský spolubydlící v pokoji. Poslední zprávy z fronty říkají, že když se měl expert stěhovat, Tosh mu napsal, ať nechá klíče v jídelně na stole, že je pak někdy vyzvedne jeho manželka, protože on je zrovna v té době tři dny pryč z Kanady. Mezi námi – který Japonec odjede na tři ven z Kanady? To by nesežral ani můj pes a ten si pochutná i na mikrotenovém sáčku, což má i svoje výhody, protože když pak musí, všechno je to krásně vakuově balené a to se cení. Ale to sem nepatří... Teď tu máme holku ze třetího, co neumí anglicky a experta, kterého se ke všemu štítí.
Samozřejmě mu chvilku nechtěla otevřít a dělala mrtvého brouka, ale jak říkám, tenhle chlap má výdrž (škola života, zdá se), tak se nakonec přece dovolal. Ve finále tedy dostal kýžené telefonní číslo, znova se naposledy rozloučil a odešel. Díky bohu!

Teď už jsem se mohl konečně v klidu vyspat. V posteli jsem dokonce strávil tolik času, že jsem skoro nestihl baseball na sedm, což by byla nehorázná škoda. Okamžitě po probuzení jsem tedy vystřelil do sprchy a na metro, a i když mě nezaměstnaná žaludeční šťáva rozežírala zevnitř, nemůžu si přece nechat ujít zápas Yankees!

Do karet mi ale hrála jedna věc, Rogers Centre je mimo jiné i bezedná restaurace, takže když jsem se dostal dovnitř ještě s asi půlhodinovou rezervou, zařadil jsem se do řady na velké hranolky. Dali mi k tomu taky půl litru ledového broskvového a sójový burger, takže jedno bylo jisté - dneska si to náležitě užiju!
A skutečně – hned po hymně se totiž přiřítil Paul Teutul senior na jedné ze svých monstrózních mašin, aby nás poctil čestným nadhozem. Kdo Teutula seniora nezná, tak je to takový postarší chlápek z Kalifornie, který má svou vlastní televizní show, ve které staví choppery na zakázku.

Dnes jsem měl tedy úžasné jídlo, skvělý výhled, a aby toho nebylo málo, taky zápas stál za to. Naprostým vrcholem, který mě jako fanouška baseballu a ne Blue Jays královsky pobavil, byla poslední směna. Yankees jako hosté samozřejmě začínali na pálce za stavu 7:5 pro ně. Dvou bodový rozdíl před závěrem utkání je v baseballu docela slibná situace, Torontští ale stáli před důležitým úkolem - vyhnat New York rychle a pokud možno bez jediného doběhu z útoku. Začali velmi slibně. První dva hráči se nedostali ani na metu, pak ovšem přišel jakýsi Rodriguez. Vím, že vám to jméno jako Evropanům nic neříká, ale postačí když vám řeknu, že pokaždé, když přišel na pálku, celý stadion vstal a snažil se ho bučením a pískáním co nejvíc znervóznět ... ten kluk je jinými slovy prostě třída a teď měl být posledním mužem na špalku kata Blue Jays, pokud si chtěli udržet ten těsný odstup a naději na vítězství.
Rodriguez tedy přichází na pálku. Z bleskových dvou outů rozdováděný stadion už stojí na nohou a snaží se ho rozhodit. Taky můj temperamentní soused se zvedá ze sedačky a z plných plic křičí: "Rodiguezi, stojíš za hovno!" Celý sektor se tomu od srdce zasměje a současně přichází první nadhoz. Pálkař ho okamžitě vyhodnotí bodavým pohledem, napřáhne a udeří. Rogers Centre v sekundě umlkne, a všechny ty desetitisíce očí sledují, jak se míček neúprosně blíží k hrazení. HOMERUN! A je to tady! Další bod pro Yankees! Rodriguez nasadí kyselý úsměv a obíhá si své čestné kolečko, zatímco hlediště ještě nestačilo sednout nebo třeba jen zavřít pusy. Zdá se, že to je pro Toronto hřebíkem do rakve. Do toho ticha od pohřební hostiny se ale znova zvedá můj soused a tentokrát tak, že to slyší snad celý stadion vzkazuje:"Rodriguezi, stejně stojíš pořád za hovno!" To hledišti okamžitě zlepší náladu a připomene všem na stadionu, že si Yankees zaslouží přinejmenším čestný aplaus. Pro mnohé to byl ale také potlesk poslední, protože v tom se zvedli a předčasně odešli. Nakonec ale o nic nepřišli, protože rozhození Blue Jays darovali svými chybami New Yorku ještě další body, které nebyli schopní sami uhrát, a tak se museli smířit s porážkou. Co se však týče mě, super zápas!

Po těch čtyřech hodinách, co jsem seděl na zadku, mi ale, věřte nebo ne, docela vyhládlo. Navíc jsem měl nějaké roztoužené chuťové pohárky, tak jsem se doma stavil ještě na Blooře v Pizzaville pro jednu feta-paprika-hřiby pizzu a pěkně ji ohlodal doma u další sady filmů. Já vím, jsem magor, ale berte to tak, že pro mě je to vlastně studium... Hele dokonce mám už i rozvrh do školy a nějaká ta dvouhodinovka týdně, kdy budeme jenom civět v kině na plátno, tam je, jestli nevěříte! No ... hlavně že mám výmluvu...

Během toho, co jsem byl venku, přibyly u nás doma nějaké novinky. Konkrétně je to systém košů. Rašíd se naštval, že jsme si všichni podle jeho mínění dělali z toho rozdělení jenom srandu, tak teď na každý poklop nadepsal, co konkrétně tam patří. Upřímně – expert všechno házel do smíšeného a já následoval Pabla, který má magistra z ekologie a vysvětlil mi, co přesně do recyklace patří a co naopak ne. Ovšem Rašíd se svým argumentem, že v Kanadě je to jinak, a že tady se odváží i věci, co tam dává on, si prostě nedá říct a ještě je uražený. To, že by popeláři vyvezli i fosforeskující uran, kdybych ho strčil do popelnice pro recyklaci, jsem mu už vysvětlovat nechtěl, a tak teď budu prostě pár dní dodržovat jeho pravidla. Navíc je to docela sranda, protože jsou to ta nejpitomější pravidla, co působí spíš až jako výsměch životnímu prostředí, ale co už... Podle Rašída totiž do recyklace patří úplně všechno, kromě plastu, skla a papíru tam hází taky všechno ostatní, s čím se dostanete běžně do styku, takže ve finále v koši smíšeném nemáme jednu jedinou věc a tak to asi i zůstane.

Protože se mi čas tady v Kanadě už skutečně chýlí ke konci, mám teď pro vás dobrou zprávu – týden sem nebudu nic psát! Ano je to tak. Dost bylo té reality show – vypněte světla! Chci si užít taky trochu mimo kamery, takže máte na pár dní volno. Až budu v pátek balit, slibuju, že vám všechno podstatné, co se za ten týden stalo, shrnu, takže vlastně o nic nepřijdete. To je, myslím, fér nabídka, ne?

>> 52. Poslední gang ve městě

50. Zamyšlení nad něčím nad čím nemělo být zamýšleno

Být někde deset dní – to je dovolená; pokud se tam zastavíte na dva týdny, můžete být považován za vášnivého turistu; s jedním měsícem, to už si město očividně obhlížíte a po dvou jako byste tam chtěli žít. Jak žít? Se vším všudy...

Přestože je Toronto obrovské, po jisté době začnete jednoduše upadat do stereotypu. Každý večer se vracíte na to samé místo, nakupujete v těch stejných obchodech, dokonce ani takové ty super obchůzky už vás neberou, protože není nic z těch dech-beroucích věcí, co byste ještě neviděli.

Protože mi skončil metropass, nelitoval jsem dát si na pár dní oraz. V praxi to znamená, že jsem se díval na spoustu filmů, plnil si nějaké drobné povinnosti, jedl hodně nezdravě a ještě hůř spal, takže mi úterý i středa splynuly v jeden dlouhý den se dvěma rány a večery.

Na jedno jsem ale zapomněl ... čtyřdolarové úterý – už zase! Pokaždé na něj zapomenu a nejhorší na tom je, že příští týden mám už jenom poslední pokus. Tentokrát už vážně musím. No vás by to nezajímalo, co za filmy tady každé úterý za poloviční cenu dávají? Doufám, že něco hodně starého, ale záleží na tom... Jestli to příště zase zazdím, tak jen-ať to není nic spešl nebo ať se o tom nikdy nedozvím.

A jak se vlastně máte vy? Psát každý den, co se tady děje – to je jako za trest. Nevím, do čeho jsem se to navrtal. Koho zajímá, že jsem si dnes šel do obchodu pro hromadu muffinů? Nikoho - je to nuda ... dokonce ani mě – šel jsem tam, protože jsem na ně měl chuť.

Pokud vás někdy napadne taková kravina jako psát každý den pár A4 jen-tak pro zábavu, rozmyslete si to. Ani Hong-Kong není tak zajímavý, abyste měli dva měsíce o čem denně cvakat a řeknu vám - Hong-Kong, to je pěkná divočina. Nicméně deníky jsou obecně na nic. Zaměstná to akorát vás, co to píšete, ale zbytečně, protože to stejně potom nikoho nebaví číst. Jediný dobrý deník je Deník Bridget Jones – ten má koule! Ale taky jeden malý nedostatek – není to deník, tak jako toastový chleba není chleba, i když to má v názvu. Ne – počkat: Ta knížka vlastně deník je... Jako bych nic neřekl.

Máte rádi veverky? Já veverky miluju... Určitě jsem vám to už říkal, ale tady je jich opravdu hodně. U nás je to vzácnost nějakou potkat, tady se chvilku zastavíte před větším stromem a můžete si být jistí, že do deseti minut nějakou uvidíte. Vlastně zrovna teď nám tady poskakují tři na dvorku a ládují se oříšky, který netuším, kde vzaly, protože lísku jsem tady nikde neviděl. Veverky a mývalové – to jsou zvířata k sežrání. Ale jako vegetarián to myslím samozřejmě obrazně.

Teď jsem si ale vzpomněl, že se stalo něco zmínkyhodného. Protože mě už nebaví šlapat chodník a kolo tady nemám, rozhodl jsem se, že se občas proběhnu. Jelikož kromě mocných Keele a Bloor Street jsou to tady všude vesměs obytné oblasti, máte tu klid a nemusíte se pořád ohlížet přes rameno po autech, i když klušete se sluchátky na uších. Navíc jsem zjistil, že to není zase tak špatné. Nebo alespoň musíte pochopit, že už jsem se pár let skutečně pořádně nepohnul, takže se kolikrát cítím jako znovuzrozený. No a pak je tady ten požitek z progresu. Třeba dnes jsem uběhl asi o 200 metrů víc než včera! Uslyším hallelujah?

>> 51. Hrdinové a poražení

49. I kdybysme se z toho trezoru náhodou nějak dostali, tak jsme ale ještě pořád uprostřed tý zasraný pouště!

Nevím, co se přihodilo, ale nakonec jsem se k tomu přece dokopal - dnes jsem se jel podívat do Scarborough, čtvrti české. Ano – byla to nejspíš moje touha po smaženém sýru a taky to, že je dnes poslední den, kdy mi platí permanentka na městskou hromadnou, ale prostě jsem tady.

Cesta to ovšem nebyla nijak jednoduchá. Scarborough je samotný východ města, zatímco já jsem na opačném konci, takže metrem po hlavní tepně na konečnou, tam vystoupat z podzemí na úroveň třetího patra a nadzemkou pokračovat, jak daleko to jen půjde. Scarborough je takové zajímavé místo, protože je to sice ještě Toronto, ale v podstatě už ne. Nejlidnatější město Kanady je strukturované zcela typicky. Je tady centrum od kterého se po několik desítek kilometrů na všechny strany rozbíhá nepřeberné množství domů a obchodů, které spolu s narůstající vzdáleností od srdce metropole řídnou a zmenšují se, až to tak nějak všechno vyšumí do ztracena. Je to vlastně taková atomovka naruby, která vybuchala v downtownu a místo ničení tvoří. Čtvrti, které jsem tady měl tu možnost navštívit, jsou jenom názvy na mapě té obrovské polevy okolo.
Scarborough je ale jiné. Od samotného města je odříznuté hluchým pásem, kde se akorát v noci hádají mývalové, a hned když vystoupíte z nadzemky, ocitnete se uprostřed centra s několika stověžáky, což je oproti jiným sousedstvím taky jakýmsi privilegiem. Na druhou stranu tady ale pořád jezdí TTC (teď už si to pamatujete, že?) a i na popelnících je nadepsáno: "Toronto."

Sice jsem ve Scarborough strávil jenom jediný den, ale i tak musím přiznat, že je to jedna z nejkouzelnějších částí Toronta. Kdybych v Torontu musel žít, asi bych bydlel právě tady. Autem je to do centra kousek, ale jste v jakémsi městečku za městem. Všechno je tu menší, čistější a tišší,... Dokonce i obchody tady vypadají zajímavěji, protože nejsou na každém rohu a především to tady není barák na baráku, takže se jim sem vlezlo i hodně z přírody, a jak takový kousek zeleně dokáže uprostřed nekonečného betonového království pohladit na duši, vám snad nemusím říkat.

Nesmím ovšem zapomenout, proč jsem sem přijel. Tak kde se tady schovávají všichni ti Masarykovi potomci? Jediným vodítkem bylo golfové hřiště, u kterého se měla nacházet ta druhé restaurace Prague, co jsem ještě nenavštívil. Osedlal jsem proto autobus, abych se dostal maličko jižněji, a dál šel po svých.

Ocitl jsem se na větším bulváru, kde bylo několik nákupních center a tzv. kanadské paneláky, což jsou mimochodem naprosto úžasné kusy betonu, které připomínají spíše luxusnější hotely, takže byste mě nemuseli příliš dlouho přemlouvat, abych se sem nastěhoval, i když jsou mi jinak králíkárny pro lidi silně proti srsti.

V této ulici jsem ale vystoupil hlavně proto, že jsem doufal, že tady objevím už alespoň nějaké drobné odkazy na Česko, ale nenarazil jsem ani na něco jako náznak. K tomu jsem měl už opravdu hlad, tak jsem se zastavil v jakémsi nenápadném bistru, kde jsem dostal sendvič okatě připomínající bagetu ze Subway, ale s jediným, ovšem radikálním rozdílem: Celou tu nepoživatelně tlustou pochoutku zapekli na polovinu objemu, což s sebou přineslo taky úplně novou dimenzi chuti. Výborné ... ale teď vážně – kde jsou, sakra, ti Češi?!

Nezbylo mi tedy nic, než se dát ještě jižněji na ono golfové hřiště, protože u restaurace Praha už přece něco být musí. Šel jsem několik kilometrů obytnou oblastí, kde visela celá spousta vlajek, ale česká ani jediná. Začínal jsem být zoufalý... Když jsem došel na úplný konec této čtvrti, kde za kouskem pokrčené silnice bylo skutečně už jenom to hřiště, nevěděl jsem, co dál. V tom jsem ale zahlédl obrovskou reklamní ceduli poutající na naši českou restauraci, tak jsem konečně mohl zajásat a šel si pro ten sýr, i když jsem ještě pořád zpracovával ten sendvič. Jinými slovy: Ten sýr do sebe prostě nacpu, i kdybych měl nakonec skončit na silnici...

Když jsem zatočil podle poutače, najednou jsem se objevil ve slepé uličce. Po levé straně a na konci ji lemovaly dvě naprosto úžasné rezidence, které ovšem byly obehnány cedulemi upozorňujícími na soukromí pozemek. Hele, netáhl jsem se sem ale takovou dobu, abych nakonec odjel bez jediné fotky. Vyzbrojený argumentem, že jsem z Česka a host restaurace Prague, jsem se tedy vydal vstříc kamerám a zakázanému ovoci.

Součástí této oblasti, která je zřejmě, jak jsem si odvodil, ono proslulé Masaryktown, je také privátní park, ve kterém se nachází ona restaurace. V parku jsem konečně našel jakési známky Čechismu - mezi vysokými stromy a u oloupaného kousku betonu tvořícího asi tři dlouhé schody jako jakési tribuny hrála parta chlapů evropský fotbal. Měli mezi sebou sice jednoho černocha a řvali na sebe anglicky, ale najednou na mě dolehla ta typická česká atmosféra. Aby jí nebylo málo, zamířil jsem do restaurace. Tam mě ovšem čekalo nemilé překvapení. V pondělí a úterý je zavřeno. V pondělí a úterý je zavřeno? Co to má znamenat? Která restaurace má v pondělí a úterý zavřeno? Nasrat na vás...

Chvilku jsem se tedy ještě poflakoval po tom zakázaném parku, protože jsem doufal, že ke mě přijde nějaký český sekuriťák, ale protože už se stmívalo, rozhodl jsem se to otočit a jet domů.

Po víc jak hodinové cestě jsem konečně dorazil zpátky na Keele Street, kde stál na chodníku expert a mlátil do dveří. Opravdu jsem se mu snažil nesmát, ale moc mi to dneska nešlo. Věci se mají tak, že se dneska odstěhoval do nového domu, ovšem přestože odevzdal svoje klíče, něco mu ještě zůstalo uvnitř. Konkrétně to byla taška s dokumenty do práce a notebook, takže to bylo maličko větší "něco", ovšem to už jsem tady byl já, abych mu pomohl. Expert si tedy sbalil svoje věci, nechal mě si přečíst dopis na rozloučenou, co mi tady nechal, zopakoval to ještě jednou všechno pěkně z očí do očí a odešel. Tak a to je se stěhováním konec, protože další, kdo půjde z kola ven, už budu já...

Večer jsem zalehl do postele se svou oblíbenou CSi z Vegas, což mimochodem už dlouhých sedm let považuji za vrchol kinematografie, a podíval se na chvilku do Nevady. V tom se ale najednou otevřely dveře do mého pokoje, což se nestalo od doby, co odjel Pablo. Protože jsem měl ale sluchátka a protože se hned zase zavřely, byl jsem naprosto zmatený a nevěděl jsem, co se děje. Vyšel jsem proto na chodbu, ve které však nikdo nebyl. Dal jsem se tedy na schody, kde jsem potkal Rašída s nožem u pasu namířeným na mě. S obličejem svatého, ale rukama připravenýma ho odzbrojit a poslat kotrmelci o patro níž, jsem se zeptal, co se děje. Ar úplně jako vyšinutý, jak ho vůbec neznám, ze sebe neustále chrlil slova: práce, zámek, promiň,... a běhal ze strany na stranu.

No nakonec z toho vlastně nic nebylo, protože šlo o úplně banální věc. Rašíd si zabouchl v pokoji klíče, což, jak už jsem vám říkal, se zdejším systémem zámků není nic neobvyklého, a potřeboval co nejdřív do práce nastoupit na noční směnu. Problém byl v tom, že přesto, jak vyrovnaně a klidně působí, Ar docela špatně snáší stres. Snažil se tak odemknout mým klíčem, kuchyňským nožem i hrubou silou. Já jako filmový fanoušek jsem měl ale docela jiné řešení. Znáte to, jak v amerických bijácích se dostanou dovnitř hotelového pokoje jenom tak, že tu škvíru mezi futry a dveřmi prošťournou kreditkou a vy v Evropě jen tak kroutíte hlavou, co je to za nesmysl? Zase takový nesmysl to není, protože tady to skutečně jde. Skočil jsem proto pro svůj metropass, abych ho ještě naposledy použil a voilá, Rašíd mohl jít v klidu do práce.

Protože je ale poslední srpen není jediný, kdo musí za povinnostmi, že děti? Tak ať se vám ve škole daří, pěkně se učte - já si ještě nějaký ten týden budu užívat tady na dovolené v Kanadě...

>> 50. Zamyšlení nad něčím, nad čím nemělo být zamýšleno

48. Ty nejdelší prázdniny v životě

Tak nám končí srpen a co to znamená? Ano, milé děti, šup-šup zpátky do školičky! Uau, jak řekla jedna moje kamarádka, která taky tento rok maturovala: "Je to tak divné být prvního září doma." Ano, je – zvlášť když jste byli ve škole naposledy v květnu. Zní to jako hodně nefér, ale je to v pořádku – tyhle dlouhé prázdniny totiž jednou potkají každého, zatímco mně už se pěkně krátí.
Vlastně hned den na to, co přiletím zpátky do Čech, mažu s ostatními prváky někam na soustředění do lesa. Nesnáším lesy a po těch nekonečných hodinách strávených v letadle to bude jistě vůbec strašně fajn... Co jsem chtěl ale říct: Budu potřebovat nový batoh. Mám takový krásný černý od H.I.S., ale protože se bez něj nikam nehnu, za ten rok chudák strašně zestárl a tady v Kanadě – na svém posledním výletě – už mi prostě nestačí, takže jsem si musel zajet koupit nový.

Řekněte mi, kdy je lepší čas kupovat tašky, než před začátkem školního roku. Přesně tak... Když jsem přijel do Eaton centra, hned u vchodu na mě začaly útočit ty provokativní letáky s akcí Back to School (Zpátky do školy), kdy všechno se vzděláváním spjaté jde na týden o desítky procent dolů. Co vám budu vykládat, tohle znáte i z Česka. Zdálo se tedy, že bude z čeho vybírat, což bylo dobře, protože, co se týče mých osobních věcí, mám příliš specifické požadavky na to, jak by věci kolem mě měly vypadat. Však, za moment se o tom přesvědčíte.
Nicméně Eatnovo centrum jsem si vybral právě pro jeho velké množství obchodů a taky proto, že tady má pobočku jedna z kanadských firem specializujících se vyloženě na zavazadla od kabelek po kufry, která mě zblbla svou agresivní reklamou, kdy na půlce autobusů TTC nabízí batohy od 20 dolarů.
Pozn. TTC je městská hromadná Toronto a už jsem to sem několikrát psal, tak byste si to konečně mohli zapamatovat.

Obchod Bentley byl tedy jeden z prvních, které jsem navštívil, ale dlouho jsem se tam nezdržel, protože – ano, už to začíná – se mi tady nic nelíbilo. Dál jsem pokračoval v podobných krámcích na patře a v celém Eatonu, ale nějak jsem prostě nepochodil. Špatné barvy, tvar, vzor ... neříkejte, že alespoň z poloviny nevíte, o čem mluvím. Co ale teď? Když nenajdu jedinou pěknou tašku v takhle mamutím obchodňáku, co mám asi tak dělat... Boathouse! Ten prknoshop, jak tam Lavigne spouštěla svou oděvní značku pro Kanadu! Když jsem tam byl, pár se mi jich zalíbilo a slíbil jsem si, že se tam stejně ještě stavím a navíc je to jenom tady za rohem.

No, takže po asi hodině porovnávání tří batohů od Hurley, které byly až na barvy všechny stejné, jsem se nakonec rozhodl jeden vzít. Nedostal jsem sice žádnou samolepku, jak jsem zvyklý z českých skateshopů, ale za tu pětistovku, alespoň kterou si čeští prodejci vždycky mile rádi na tomhle severoamerickém sortimentu přirazí, mě to beztak nestojí.

Kdo by to neznal – den plný chození po obchodech... to jednomu vyhládne. Zašel jsem tedy zpátky do Eatona, kde mají ten super koutek s hromadou nejrůznějších fastfoodů a vyhlédl si jeden veggie burger s hranolkama. Protože se ale všude kolem smažil olej a obchodňák vůbec není zrovna nejklidnějším místem, týpek mi místo veggie začal připravovat cheeseburger. Kdybych jedl maso, tak je mi to jedno, ale který masožravec by si objednával sóju, že... Byl jsem ale zvědavý, co kluk udělá, když už to bude všechno ready a já mu pak řeknu, že jsem chtěl něco jiného. Chviličku jsem se tedy tvářil jakože nic, až jsem při tom osudném momentu mistrovsky vystřihl ódu na zaskočeného a čekal, co se bude dít. No co myslíte – týpek se jenom pousmál, řekl: "Oh, sorry," hodil cheese na plotnu a udělal mi mou bezmasou verzi. Nůdá!

Co se mi tady ale líbí je, že vám udělají tu základní verzi, kde je jenom bulka a sója (popř. maso se sýrem, atd.), stoupnou si s tím k pultu, kde je hromada zeleniny a dressingů, a zeptají se vás, co tam chcete... Když jsem byl ještě malý, jedl zvířátka a po Česku se začínal rozlézat McDonald's, ať jste si dali cokoliv, pokaždé v tom byly ty nechutné teplé okurky, takže mě potěšilo, že jsem si teď mohl vybírat.

Protože jsem přímo posedlý Ontariem, řekl jsem si, že si chytnu tramvaj na pobřeží a udělám si malý piknik u mola. Abych se cítil ještě svátečněji, koupil jsem si v obchodě zase tu maloobchodní sodovku ve skle, kde jsou ty zmenšené černobílé obrázky, a dal se do jídla.
Je to zvláštní, ale když jsem doma, nic takového nedělám. Jasně – v Hradišti nemáme Ontario, ale mocná Morava, matička našeho kraje, by se za jakousi náhradu považovat dala, ovšem problém je v tom, že a) u nás neseženete veggie burger s hromadou čerstvé zeleniny b) i s tím nejlepším jídlem v ruce vás při pohledu na veřejné lavičky rychle přejde chuť.
Nevím, jak to tady dělají, ale i když jsme v pětimilionovém městě, tak jsou tady běžně místa, kde máte pocit, že tu stojí nanejvýš pár dní. Žádná oloupaná barva, co vás řeže do zadku, prohnilé dřevěné laťky nebo rezavé nohy – vypadá to tu spíš jako procházka Bauhauasem při výprodeji zahradního nábytku.

Když jsem navečer přijel zpátky domů, nemohl jsem se dočkat, až ten nový batoh vyzkouším. Když už jsem si tam všechno předělal a měl tam strčený i notebook, řekl jsem si, proč toho nevyužít a zajel jsem se podívat ke starému kamarádovi Simonovi. Simon je ten barman ve studentské hospodě, jak jsme posledně pořádali beerpongový turnaj. No, Simonovi jsem slíbil, že se za ním ještě zastavím, plus chtěl taky nějaké mp3ky, takže s tím notebookem v batohu...však víte. Potřeboval jsem sice něco na internetu, ale jak už jsem říkal, tohle je studentský bar a studentský život bez internetu, to je už dnes oxymoron.

Protože je ale ještě pořád srpen, moc lidí tu nebylo. Pár neznámých tváří, jeden pár dokonce přes čtyřicet, takže se tu toho moc nedělo. Na jednu stranu žádní lidi, žádná párty, na tu druhou jsme ale měli čas si se Simonem jen-tak v klidu kecat a mohl jsem si dělat svoje věci. Zjistil jsem, že je strašně fajn mít kámoše u baru. I když si objednáte za celý večer jen pár ledových čajů, stejně je rád, že tam v tom tmavém koutku u baru sedíte a kecáte si s ním. Jo vlastně jsem měl i nachos, ale na ty mě Simon pozval.

No nic, musel jsem taky chytit ještě metro, takže ve dvě jsem byl zpátky, ale pořád se mi nějak nechtělo spát. Nechtělo se mi spát ještě ale ani za další dvě hodiny, kdy už v Česku bylo deset dopoledne, takže jsem se nakonec dostal do postele ani nevím kdy, ale rozhodně po dalších dlouhých hodinách plných skypování.

Tak se zdá, že zítřek nebude mít ráno... zase.

>> 49. I kdybysme se z toho trezoru nějak dostali, tak jsme ještě pořád uprostřed tý zasraný pouště

47. A když vlak vykolejí, není nic, co to změní

Tak zítra je Pablův den D... Zítra se ukáže, jestli se tady v Kanadě jenom flákal nebo skutečně piloval jazyk. Ano, zítra ho čeká osudná zkouška TOEFL, tak uvidíme. Víte, co je ale na tomto testu strašně fajn? Nemůžete ho neudělat. Možná vám to zní podezřele, ale systém tohoto celosvětově uznávaného certifikátu je založený na tom, kolik bodů získáte, což je strašně fajn, protože je pak zcela na vás, jestli se s tím výsledek budete chlubit na každém rohu nebo s ním prostě jenom tiše přiložíte pod kotel.

Po obědě jsme si tedy ještě zavolali, aby můj italský kamarád nevypadl z tempa a nedostal hned v prvním kole KO. První kolo bude sice nejspíš jenom nějaká formální registrace, kde se akorát podepíšete, ale víte co? V tomhle se dělá statisticky nejvíc chyb, a co si po tom o vás mají myslet, když neumíte napsat ani svou vlastní adresu? No ale co já vím, třeba by se nad tím ani nepozastavili, jako když jsem na poště žádal o kartičku zmocněnce, aby mohli doma přebírat moji poštu, a uvedl jsem platnost do 31. září. Naštěstí jsem ale nebyl za idiota sám, protože to nedošlo ani úředníkovi, který mi to vyřizoval. Počítač mu neustále vyhazoval chybu a chlápek ji samozřejmě hned připisoval nespolehlivé technice – prý už potřetí za ten týden to nefungovalo, jak mělo, a proto za chvilku přiběhla ještě větší kancelářská krysa, aby s tím něco udělala. Jak-jinak – nad monitorem strávil asi čtvrt hodiny, kdy už oba pomalu začínali pěnit, až pak mi najednou došlo, co za nesmysl to 31. září vlastně je a řekl jsem jim, že mi to tedy bude klidně stačit jenom do 30. Chlapům to ale pořád nedocházelo, tak mi odpověděli, že to můžou zkusit, ale že pokud je někde chyba, tak to stejně nepůjde, až k jejich velkému překvapení za 20 sekund vylezla kartička z tiskárny.
Když jsem se s úsměvem zvedal, oba pošťáci byli celý rudí, že si ten počítač dělá, co chce, a mrzí mě, že jsem tam ještě chvilku nezůstal, abych viděl jejich obličeje, až na to konečně po té prvotřídní lidské adaptaci rozbouřené sopky Vesuv přijdou. I když už ale chápete, že jenom chvilka by nejspíš nestačila a zase tolik času jsem neměl... musel jsem přece chytit letadlo do Kanady!

Co jsem ovšem s Pablem stihli probrat. Desátého září tady začíná Mezinárodní filmový festival, který patří k těm největším na světě, takže jsem se hned podíval, co taková sranda stojí a co se tam konkrétně bude dít. Program je tam opravdu bohatý. Dokonce tolik bohatý, že se jim nevleze do rozvrhu na internet, takže pokud chcete podrobnější info, musíte si koupit průvodce za 15 dolarů. To je ovšem dobrá zpráva – určitě se dočkám i spousty volných promítání a akcí kolem, což bude ale asi taky tak všechno, co z toho festivalu budu mít, pokud se tam vůbec dostanu, protože to bude v době, kdy si budu zrovna balit, a jelikož akreditace stojí podle všeho pět stovek. Pět stovek čeho? Ano, kanadských dolarů... Vtipné, že? Tohle je přesně suma, za kterou tady mám na měsíc v podnájmu pokoj s kuchyní, pračkou, koupelnou a nádherným bílým gaučem.

Když se k nám tedy tento velký festival takhle snobácky otočil zády, řekl jsem si, že to přece nemůžu jen-tak nechat ležet a rozhodl jsem se uspořádat svůj vlastní mezinárodní festival Toronto. Co k tomu ale budu potřebovat? Filmů mám v počítači dost, teď by to chtělo ještě místo a lidi, abych se necítil tak uboze a fiaskálně (to je vymyšlené slovo zastupující příslovce od "fiaska"). Ale koho? Nemůže to být jen-tak někdo, musí to být pořádná exotika! Počkat - co takhle Japonec Yuki a jeho kanadský domovník Mike? Je to dost mezinárodní?

No a mimochodem – když už jsme zmínili ten gauč, tak o místu mám taky jasno.

Jakmile jsem se Yukiho přes Facebook zeptal, jestli by se nechtěl zúčastnit mého nonstop víkendového promítání, okamžitě souhlasil a Mike, že určitě přijede taky. Když už jsem měl tedy diváky na cestě, skočil jsem ještě rychle do obchodu, abychom si to pořádně užili se vším všudy. Nabral jsem nějaké popcorny, asi pět balíků s plechovkami Coca Coly (která je tady pekelně levná a navíc byla ještě díky nadcházejícím Olympijským hrám v akci, takže jsem za jednu tu kovovou víc-jak třetinku dal v přepočtu asi pět korun), nachos a cosi sladkého...

Kolem šesté už tu byli jak Yuki, tak Mike, kteří s sebou přinesli další tunu jídla včetně dvou XXL pizz, takže nezbývalo než se do toho všeho pěkně pustit. S výběrem filmů jsme šli tak nějak demokratickou cestu, kdy jsem jim první povykládal, o čem každý je, a oni se pak rozhodli, jestli jo nebo ne. Takovým tempem, kdy jsme promítali, kecali, jedli a pili, jsme skončili až v sobotu v pozdní večer, a za tu dobu jsme stihli snad deset filmů napříč žánry, kdy si vzpomínám např. na potrhlý Kiss Kiss Bang Bang, mistrovský True Romance, spektakulární Gangy New Yorku nebo hit tohoto léta The Hangover.

Mezitím se Yukimu zalíbil můj systém mobilních externích hard-disků, a tak se rozhodl, že si taky jeden koupí. Je to Japonec, co jedná rázně, takže každou půl hodinku jsme dělali pauzy, abychom na e-bay přihodili na jeden pětisetgigový od Wetern Digital. Začali jsme kolem osmé na 26 dolarech, kdy zbývaly do konce aukce čtyři hodiny, a vzdali to, když cena 20 minut před koncem přeskočila 45 babek. Nakonec se tak krabička stěhovala za 65 amerických, což je pořád fajn cena, ale když jste trpěliví a máte oči otevřené, dají se tady v Kanadě díky otevřenému trhu se Státy tyhle věci sehnat i mnohem levněji.

Přestože jsem kluky dopředu upozornil, že tohle bude nonstop párty, kdy se do postele nedostanou dřív jak v sobotu večer, mezi čtvrtou a pátou to oba po dlouhém a vypjatém boji zalomili, zrovna když po sobě Leonardo DiCaprio a Danny Day-Lewis házeli kudlami. Protože jsme s tím ale tak nějak počítal a z vlastní zkušenosti jsem už věděl, že náš úžasný gauč je malý pro dva, natož tak tři spící lidi, tak jsme s chlapy ze shora dotáhli Pablovu bývalou postel, což je vlastně jenom velká matrace na rozkládacím plážovém lehátku. Toho, že mám jako jediný normální stabilní postel, jsem si nevšiml, dokud mi to Rašíd neřekl – on na to totiž už několikrát tvrdě doplatil, když se ráno probudil na parketách.

Já ovšem nikdy v půlce filmu neusínám, tak jsem poctivě pokračoval na židličce, kdy spolu s koncem filmu přetrhlo atmosféru ráno a první paprsky probouzejícího se Slunce. Protože jsem ale už dlouho neměl Colu, tak mě dneska ta trocha kofeinu držela docela úspěšně na nohou, takže místo pauzy na spaní, abych pak do večera dokázal držet se vzkříšenými Yukim a Mikem krok, jsem si sedl k počítači a snažil se nějak seznámit svůj iPod s Winampem. Pokouším se o to vlastně už asi rok, ale až dneska se mi to po třech hodinách, kdy jsem se snažil udržet alespoň relativně klidným další a další plechovkou Coly, povedlo. Věc se má tak, že pokud máte iPod, potřebujete k manipulaci s ním speciální program, protože tahle věc pochází z továrny Applu - iTunes se to jmenuje. Jenomže jsem se rozhodl, že místo toho, abych si nechával obden pít krev tímto nesnesitelným crapwarem, strávím teď těch pár hodin v pekle a pěkně si to nastavím. Voilá – nyní všechno ovládám přes svůj oblíbený Winamp a dokonce si i odesílám věci na svůj Last.fm profil. Co je Last.fm? Dobře, koho to nezajímá, přeskočte na další odstavec, ale budete toho litovat! Last.fm je ten nejlepší výmysl internetu pokud jste alespoň z části takoví magoři do hudby jako já.
Jakoukoliv písničku, kterou si kdy pustíte, si tento server zapamatuje a zobrazí na vašem profilu. Čím dýl pak budete členem této komunity, tím víc srandy zažijete. Když se mě teď například někdo zeptá, co poslouchám za hudbu, pošlu mu jenom odkaz na svůj účet, kde jsou týdenní/měsíční/roční statistiky všeho, co jsem si kdy pustil. Navíc si můžete porovnat, svůj hudební vkus s mým pomocí úžasného chuťometru, který můžete použít i pokud ještě nemáte svůj vlastní profil. Ale tohle je jenom špička ledovce, co tenhle server nabízí (zadarmo samozřejmě). Dál vás seznamuje s lidmi po celém světe, kteří poslouchají to co vy, generuje vám vaše vlastní rádio, upozorňuje vás na koncerty, které byste neradi minuli, a nebo vám doporučuje písničky a interprety, co by vás podle vašich naposlouchaných skladeb mohli zajímat. Tak - svíčky sfouknuty ... tolik k oslavám mých tří let na tomto serveru! Připojte se...

Dál pokračoval náš festival, protože Yuki se nechtěl vzdát a každých deset minut, co na chviličku procitl, mě přesvědčoval, že je jen v polospánku, a že všechny filmy vnímá, ať pustím další. Chrápající Mike to myslím už nijak neřešil, ale po dalším snímku, kdy se Justin Bartha po neřízené rozlučce se svobodou v Las Vegas nakonec přece jen dostal na svou vlastní svatbu, už se hoši začali zvedat, lít do sebe další Colu a snídat popcorn.

Nakonec jsme v sobotu pozdě večer uzavřeli celý náš set filmovou předělávkou videohry Maxe Payne a s krvavýma očima ukončili náš první a zároveň poslední ročník mezinárdoního festivalu Toronto. Víc než díváním se na filmy jsme sice trávili čas kecáním, děláním stupidních vtípků a žraním, ale tak to má být, ne?
Pozn.: Já i Yuki víme, že už je to neuvěřitelně trapné a neoriginální, ale stejně to Mikovi s těmi kočičími fousky u nosu a inzerátem "hašiš na prodej" slušelo.

Jedinou jizvou na sametové tváři tohoto super víkendu byla snad jenom zpráva, že se zabil Adam Goldstein známý jako DJ AM, který se podepsal pod desky umělců jako Papa Roach nebo Madonny, a který si to občas se svým stolem plným odzbrojujícího hudebního repertoáru rozdal s bubeníkem Travisem Barker na druhé straně pódia. Přestože už léta vystupoval v protidrogových kampaních, kde vykládal svůj příběh, kdy zamlada utíkal od reality ke koksu, který málem předčasně ukončil jeho život, a přesně před rokem přežil už jenom právě s Barkerem pád letadla v Jižní Karoléně, smrt si ho nakonec přece našla. Údajně se předávkoval s posttraumatickou stresovou poruchou, kdy si vyčítal, že všichni kolem něj tenkrát v letadle zemřeli, a čerstvým rozchodem s dlouhodobou přítelkyní v hlavě.

Každý den může být tím prvním vašeho nového života. Je ale jeden jistý den, kdy tohle neplatí ... den, kdy umřete.

>> 48. Ty nejdelší prázdniny v životě

46. Černý čtvrtek a nabídka, kterou nemůžete odmítnout

Jak víte, včera jsem prožíval opravdu těžké chvilky. Naplno se projevily mé abstinenční příznaky, protože jsem snad celý měsíc neměl smažený sýr. Nebo já nevím, vy to tady čtete - kdy ty bylo, jak jsme byli se slečnou doktorkou na Queeně? Nevíte... Mlčíte... Hele, já taky netuším, takže si tady jenom tak sednu a budu mlčet jako vy, ok? Jaké to je, hm? V klidu to zavřete, to je pro dnešek všechno, já mlčím...

Dobře, dostali jste mě – nemůžu být zticha, nemůžu mlčet - mám absťák! A víte co? Venku praží slunko a já místo do Scarborough, kde je česká čtvrť a tuny smaženého sýra, nasedám na loď odplouvám na Centre Island. Víte, co je ještě horší než absťák? Absťák při plném slunku...

Ale doktor říkal, že to je fajn, že takhle to chodí, že budou horší dny, které jednou vystřídají ty dobré. Nevím, kdy je "jednou", ale snad brzy... Jediné, co mě drží nad vodou je... Tahle loď? Ne, myslel jsem to přeneseně – jediné, co mě drží nad vodou, je ta barbeque zahrádka na jižním pobřeží, kde jsem si minule dal ten vegetariánský burger. Ten, co jsem na něj měl zálusk včera, teda vypadal mnohem líp, ale teď na to už musím přestat myslet. Mysli pozitivně, mysli pozitivně...

Jo tohle je pozitivní! Víte, jak jsem se sem dostal? Jasně, koupil jsem si lístek, ale ještě než Pablo odjel, nakradl ve škole stohy takových kouzelných kartiček, na které tady po Torontu dostáváte slevy na nejrůznější vstupy nebo výrobky. Třeba mám taky pár do čokoládovny, ale tam se mi moc nechce. Spíš využiji ty do Kensington Marketu, což je něco, o čem všichni v Torontu mluví, ale co se mi prozatím úspěšně vyhýbá. Každopádně na kartičce píšou něco o javorovém sirupu, takže se tam stavím poslední týden nakoupit pozornosti pro rodinu. Já vím, je to kýč jako prase vozit z Kanady javorový sirup, ale tolik mývalů, aby vyšlo na každého, se mi do kufru nevleze. Ale neboj, Durine, tobě jednoho dovezu!
Takže podobné kartičky mám i na tuhle loď, která vás převeze na ostrovy a zpátky. Vlastně jich mám asi dvacet, přičemž jedna představuje desetiprocentní slevu. Chtěl jsem tedy zjistit, jak jsou na tom Kanaďané s matikou. Vystál jsem si tu řadu, která byla oproti minule, kdy jsme se rozhodli vyrazit snad v ten nejhorší den v roce, doslova mizivá, a strčil slečně do okýnka deset kartiček, ať mi dá lístek. Ha! Řeknu vám, měli jste vidět její obličej. Myslel jsem, že smíchy vybuchnu, ale navenek jsem zůstával klidný. První se zakoktala a pak mi řekla, že si myslí, že takhle to nefunguje. Zahrál jsem si proto na blbého a zcela vážně se jí zeptal, jestli jich je málo? Do toho jsem vytáhl z kapsy ještě dalších deset a dodal, že klidně nějaké přidám. Chudák holka byla úplně mimo. No jo – měl jsem štěstí, narazil jsem na tu největší zmatkařku. Byla to nakonec ještě větší sranda, než jsem myslel...
"No, pane, myslím, že jich je spíš moc."
"A, tak si nechte deset a zbytek mi vraťte, ať mám ještě na příště."
"Můžu si nechat jenom jednu, pane."
"Ale ta je jenom na deset procent a já chci jet zadarmo, takže deset krát deset..."
No nakonec jsem s tím radši přestal, protože ta holka z toho byla fakt špatná, ale dalším a závažnějším důvodem bylo, že už jsem ten smích v sobě nemohl dál držet. Hele, jestli to vypadá na papíře jako pěkný opruz, měli byste to zkusit v terénu – jediné, čeho budete litovat, je, že jste předtím vypili tolik vody.
Jinak bych se chtěl té holce ovšem omluvit, protože tolik zaskočit jsem ji vážně nechtěl. Můj scénář byl takový, že mě buď pleští baba vystrčenou rukou zpoza okýnka nebo vyvede ochranka ven. Pak bych jel do Scarborough...

Nicméně jsem znova na ostrovech, kam jezdí celé Toronto hledat klid v duši, a bavím se sledováním holek, jak si kopají s balónem. I když jim nemůže být ani deset, berou to pěkně zostra. Je to přesně jako ten díl z Gilmorových děvčat, kdy malé fotbalistky překecají Luka, aby jim zasponzoroval dresy. Stejně jako tam i tady radši než míč holky trefovaly holeně svých protihráček, za nepřeslechnutelné podpory rozohněných matek. Nejsem si jistý, že Američané ten evropský fotbal úplně pochopili. Se jim plavbou přes oceán asi namočila pravidla nebo něco...

Co jsem chtěl ale na Toronto Islands nekompromisně vyzkoušet byla jízda na kole, když mi to v samotném městě pořád nevychází. Nebýt těch pitomých brzd, jezdím na Pablovém každý den. Kruci! Minule jsem si ale všiml, že tady lidi kola odněkud půjčují, takže stačilo vysledovat odkud všichni přijíždění a bingo! Tak tady to je!
"Je libo kolo pro dva? Rikšu? Přidavná kolečka?"
"Ne díky, stačí mi normální, kolik za to chcete?"
"Hele, poslyš. Vypadáš jako v pohodě kluk. Jezdi si, jak dlouho chceš a o peníze se nestarej. Potřebuju po tobě jenom jednu věc. Mám tady papírek, který předáš Vincenzovi v pizzérce u mola. Když pojedeš pořád po této asfaltce, nemůžeš to minout. Řekni mu, že je to od Petera od kol, on už bude vědět. Jasný?"
"Ok..."

I když to vypadá, že to "ok" bylo normální "ok", bylo to dost nenormální "ok". Vlastně přímo abnormální, protože ze mě lezlo dost zdráhavě, jelikož jsem si přitom představoval, co se tak všechno mohlo stát. Myslím tím, proč tam nezajede sám? A Vincenzo, takové sicilské jméno, co když vysoptí a skončím v jezeru s kulkou v hlavě jako potrava pro ryby?! Vím, že se dívám moc na gangsterky, ale tohle by přece napadlo každého...

Jel jsem tedy tak daleko, dokud jsem si nebyl jistý, že mě Peter už nemůže vidět a Vincenzo ještě ne. Postavil jsem kolo na stojan a podíval se, co tak důležitého musím vyřídit. Víte, jak to chodí – první to vždycky odskáče poslíček. I když to slovo má kořeny od slovesa "posílat", je prostě bohužel první na ráně. Podle toho, co na tom papírku bude stát se tedy rozhodnu, jestli mě ta projížďka na kole za to stojí.
Tak co tu máme:
"Vincenzo,
dvě salámové, jednu sýrovou a jednu s hřiby za hodinu.
Dík, Peter."
Jo, myslím, že stojí...

Protože jsem zvyklí jezdit na kole denně do školy, docela jsem z toho stereotypu zapomněl, jak je to zábavné. Šlapal jsem si to po tom klidném pobřeží u jezera s peckami na uších, a i když už jsem ten ostrov objížděl asi potřetí, pořád mě to bavilo. Poznal jsem taky trochu víc z parků tady a řeknu vám, tohle musel vymyslet génius. No jen si to představte. Nejezdí tu auta, nejsou tady žádné velké firmy, všechno je to jenom tráva, písek, jezero, fontány, prolézačky, hřiště, pikniky,... Neustále tady taky jezdí ochranka, takže tady nikdo nic neničí a koneckonců jste uvěznění uprostřed jezera, takže se cítíte jako stovky kilometrů daleko.

Stavil jsem se samozřejmě taky na barbeque zahrádce a ještě se trochu povozil, ale nemohl jsem tu být věčně a navíc, co je dneska za den? Ano, čtvrtek - a jaký čtvrtek? Černý čtvrtek. Proč černý? Ale tak to už vám snad říkat nemusím, takže rychle na loď, ať ještě stihnu to kino.

Všechno to dneska super vyšlo, dokonce i ten biják byl tak blízko od pobřeží, že jsem si říkal, že to prostě musí vyjít. Vešel jsem tedy dovnitř do té polomrtvé haly, ale protože dneska jsem měl ještě rezervu, bylo tu malinko rušněji, takže si mě slečna od lístků ani nevšimla. Protáhl jsem se zcela nenápadně až za rožek a sešel ty dlouhé schody do filmového podsvětí. Ach jo, jak já tohle místo miluju! A jenom 8,50, které ani nemusíte platit!

Když už jsem ale neměl lístek, řekl jsem si, že jim něco nechám alespoň na popcornu a ledovém čaji. Co ale teď? Který sál? A sakra, jsem v koncích... Fajn, ok, uklidni se, dýchej, přemýšlej: Jak si to udělal minule? Podíval jsem se na lístek – sál 1. Co teď? Je černý čtvrtek, nemůžu si jít koupit lístek. Ale počkat, co je tohle za cedulku? "Sál 1 : Inglourious Basterds." Sál 2 ... sál 3 ... á tady to je! A mám to! "Sál 4 : Public Enemies."

Pořád jsem měl ale pocit, že se něco posere. Víte, jak se ale tomuto pocitu ještě jinak říká? Vzrůůůšo! Jéá! Celé nekonečné reklamy jsem sice proseděl zíráním na nově přicházející, kteří postupně zaplňovali jednu řadu vedle druhé, až jsem se sám sebe ptal, jestli to třeba náhodou nemají přesně napočítané a tohle je přece jediné kino v centru za osm dolarů... Fajn, všechno bude v pohodě. Á! A začínáme! Hahá! A místa ještě pro deset opozdilců! Hell yeah - miluju tohle kino!

Tak jo, dneska jsem si odpočinul, pobavil se a taky jsem zažil trochu vzrušení. Film byl navíc výborný, takže čtyřdolarové úterý, třes se!

>> 47. A když vlak vykolejí, není nic, co to změní

45. Až na samý vrchol světa aneb Jak jsem utopil Miče Bjůkenena

Už mě nebaví chodit tady po Torontu a hrát si na Kanaďana. Sice ovládám ježdění v metru se šátkem na očích, přecházím pravidelně na červenou a pomáhám dezorientovaným, ale nadešel čas být zase jednou za turistu. Přijel jsem sem sice s tím, že se budu vyhýbat místům jako Casa Loma apod., že budu chodit tam, kam chodí všichni Toronťané, ale hej - jeden den mě nezabije ne?
No a protože mám navíc funkční měsíční metropass, ke kterému se vztahují i slevy na pár vybraných míst jako CN Tower nebo Hokejová síň slávy, byl bych skutečně vemeno, kdybych toho nevyužil.
A ještě něco – jak to působí, když někomu řeknete, že jste žili dva měsíce v Torontu, a když se vás zeptá, jaké to je na CNku a vy odpovíte, že tam jste se nějak nedostali? Blbě.

Pozn.: Casa Loma je takovou turistickou Mekkou tohoto města. Pro všechny Američany je to jako strašně uáu! místo, ale jako Evropan nad tím jenom mávnete rukou. Jde o jakýsi hrad, ale vtip je v tom, že nestojí ještě ani 100 let, takže pro nás ze starého kontinentu je to vážně jenom jakási ubohá atrapa, kterou bychom si postavili nanejvýš tak na minigolfovém hříšti.

Jelikož dneska bylo skutečně krásně, obloha zcela bez mráčků, uvážil jsem, že skutečně není lepšího dne, kdy pořídit pár fotek z ptačí perspektivy. Protože se ale naneštěstí hrál taky další baseballový zápas, nebyl jsem jediný, koho to napadlo.
Po asi hodině čekání a s chvilkovou hořkostí na jazyku, kdy jsem za unikátní výhled na největší kanadské město vysolil víc peněz než za zápas Blue Jays, jsem se nakonec dočkal dech-beroucího panoramatu, kdy se cítíte, jako byste měli celou tuhle mamutí metropoli, jak se říká, na dlani. Atmosféru nádherného slunečného počasí dokreslovalo i nekonečné Ontario, které polovinu paprsků odráželo zpátky do nebe stejně jako ocelové srdce downtownu. Tak tohle je to město, ve kterém jsem se rozhodl konečně dospět.
Chvilku jsem tam jenom tak nevěřícně stál a pořád si opakoval, že tohle místo jako vystřižené z pohlednice je skutečně to samé, po kterém se už dlouhé týdny potuluju sem a tam, a se kterým jsem toho už tolik zažil. Vidíte támhle? To je ulice, jak jsem tenkrát tahal kufr ... a tam je zase Broadview a filmová studia! Myslím, že na prázdniny jako tyhle jen-tak nezapomenu.

Když jsem se konečně dostal zase na zem, vyrazil jsem na východ, kde měla být ona Hokejová síň slávy. Abych se přiznal, hokej je jeden z těch sportů, co můžu, a o kterém dokonce i něco vím. Je to navíc taky sport, který se zasloužil o to, že pro Američany není Česko jen nějaká malá republika vedle Uzbekistánu, takže jsem měl pocit, že bych tady mohl najít nějaké stopy po zemi Jardy Jágra a Dominika Haška. Co ale dál čekat od tohoto muzea jsem absolutně netušil. Počkat – je to vůbec muzeum?

Po několika málo minutách jsem díky svému úžasnému smyslu pro orientaci (a asi 106 směrovkám, které mě naváděly snad na každé křižovatce) dorazil k velké honosné budově s ještě většími a honosnějšími dveřmi. Ne, ne, ne – to nedává smysl. Znova: "... s menšími ale pořád dost velkými a ještě honosnějšími dveřmi." Hmmm - tak to asi taky ne: "... s ... nevím, sakra." Je jedno takové slovo, které se mi sem strašně hodí, ale nemůžu si na něj vzpomenout. Kruci, tohle nemám rád. Znáte to, ne? Občas se slovo jako tohle připlete do cesty každému, a když požádáte kamaráda, aby vám pomohl, řekne vám akorát, že ví přesně, které myslíte, ale že mu teď taky zrovna nemůže přijít na jméno. Je to tak – všechny kolem najednou zničehonic postihne akutní amnesie, která se zdá být snad víc nakažlivější než zívání. To taky ještě nikdo nevysvětlil.
No abych to zkrátil - nakonec prostě všichni sedíte, mlčíte a snaží se zašlápnout toho brouka, co vám nasadili do hlavy. No úplná záhada světa toto... Někdy si říkám ... Bytelné! To je to slovo!

Ok, takže dojdu k té velké a honosné budově s bytelnými dveřmi a zjišťuju, že tudy cesta nevede. Jinými slovy, vchod je jinde, než je vchod. Jakkoliv divně to zní, na těch bytelných vstupních dveřích byl plánek s instrukcemi, který se mě snažil navést někam docela jinam.

Říkal jsem si, že přece je to pořád tahle budova, tak to prostě obejdu a nějak se tam už dostanu, ale spíš než přemýšlet jsem si měl ten plánek vyfotit a řídit se podle něj. Nakonec tahle budova byla skutečně onou Síní slávy, ale jenom tak jste ji neobešli, protože byla přilepena na jiném baráku, který zase na dalším, tak jsem nakonec obkroužil celý blok, abych zjistil, že jsem tam, odkud jsem vyrazil. Super...

Pokus číslo dvě jsem tedy začal tím, že jsem se snažil vecpat ten plánek do hlavy pomocí fotografické paměti, ale hned na první křižovatce jsem zjistil, že moje fotografická paměť není zdaleka tak dobrá jako fotografická paměť mého foťáku, ale to už bylo stejně pozdě, protože jsem byl uprostřed nějakého obchodňáku, jakkoli suše ta budova zvenku vypadala. Nicméně to nebylo zase tolik marné, protože se tu objevovaly další šipky, které se mě snažily zdárně dovést k cíly, ale jak řekla moje učitelka před maturitou z češtiny: "Se mnou to tak jednoduché nebude!"

Ano, opět jsem se ztratil, ale už jsem byl blízko. Naplánoval jsem si proto, že cestou zpátky se musím zastavit tady v jednom fast foodu, kde dělali neodolatelný veggie burger, který mě sváděl svou obnaženou porcí zapečeného sýra, která stékala po obvodu dokřupava propečené sójové placky.

Tak tady je ta Síň slávy... Už to nebyly ani bytelné ani honosné dveře, ale obrovská neonová stěna vedoucí do vstupní haly, kde seděl týpek v uniformě jako od popcornu, která jenom dokreslovala tu atmosféru, kdy jste si připadali jako v multikině.
Miluju Američany, jak ze všeho udělají takovou ztřeštěnou show. Tady krásně vidíte jeden z těch rozdílů mezi našimi kulturami. Evropan jako já je z domu zvyklý na starou, fádní a tichou budovu, kde u vchodu sedí padesátiletý děda, co vám zpoza vitríny s vyřezaným kolečkem na slova podá pár zaprášených lístků, zabaví foťák a se vztyčeným prstem u rtů pohrozí odzbrojujícím "pšš!"

Tady to funguje docela jinak. Pokud nemáte foťák, jste za podivína a snoba, kterému jejich atrakce nestojí ani za pár obrázků. Nehraje se tady ani na žádné "pšš!", protože "pšš!" nikoho nepřiláká, proto čím větší děláte rámus, tím jste váženějším hostem. Proč byste měli dělat rámus, vám vysvětlím později.

U pokladny jsem si koupil zvýhodněný lístek, kdy jsem díky své zmiňované jízdence a studentskému věku ušetřil celých pět dolarů (skoro stovku). Když mi chlápek vracel občanku, byl celý nadšený, že jsem z Česka, a tak jsme deset minut vykládali o našich hokejistech, až jsme se zasekli u toho, jak je možné, že zrovna Češi hrají tak dobře. No – jak je to možné? My jsme na to teda nepřišli, proč zrovna taková bezvýznamná země uprostřed Evropy drtí ledové velmoci jako je Kanada, Rusko nebo Švédsko. Další záhada, zdá se... Dneska na ně máme štěstí!

Ale honem dovnitř. Jsou tři odpoledne a v šest zavírají! Že trapný vtípek? Ale to není žádný vtípek ... však počkejte. První si ale řekněme, co to teda ta Hokejová síň slávy je. Především je to skutečně muzeum, ale opravdu v ryze americkém stylu. Je zde několik velkých místností, kdy jsou tři věnované čistě historii kanadsko-americké NHL, jedna mezinárodnímu hokeji a poslední zábavě.
Nejnudnější je samozřejmě ta pasáž s mezinárodními úspěchy, kde je zajímavá akorát tabulka s hráči, kteří byli svými mimořádnými schopnostmi uvedeni do této Síně slávy. Samozřejmě zde pár Čechů, jmenovitě a příkladem Holeček, Pospíšil, Kostka, je, ale dál mě tady kromě několika českých dresů nic nezaujalo.
O mnoho záživnější byla jedna z částí věnovaných NHL. Každý z týmů (i těch, co už neexistují) tu měl přinejmenším svou vitrínku s dresy, úspěchy a význačnými jmény. Někteří opravdu velcí hráči tady měli i svůj vlastní koutek, ale co mě dostalo nejvíc, byla replika šatny Montreal Canadiens. Proč v Torontu mají šatnu rivalů z Motrealu? Tak především tohle je celosvětová síň slávy a potom tento rok patří oslavám stého výročí založení tohoto klubu, který je současně nejstarším stále fungujícím v NHL. Ale zpátky do šatny. Kromě mokrých ručníků, žabek a suspenzorů tady bylo skutečně všechno. Jmenovku a svou původní výstroj tady měl každý hráč, který vás z historie tohoto týmu napadne. Ovšem největší žůžo je, že jste si mohli na cokoliv šáhnout, takže jsem půl hodiny seděl u Patricka Roya s rukama na jeho betonech a s rozvíjejícím se nápadem, jak propašovat ven jeho helmu. Myslím, že už jsem to asi i měl (dát si ji na hlavu a tvářit se nenápadně), ale všechno to ztroskotalo na tom pitomém špagátu, kterým byla přivázaná.

Jinak tady toho bylo docela hodně, ale po takovém množství dějepisu bylo potřeba si trochu orazit, takže hurá na sranda-plac! První známkou zábavy bylo kino, kde ale běžely dokumenty, ve kterých vystupovali příliš staří lidé, abych nabyl pocitu, že tohle je nějaký ventil. Dál už to bylo ovšem lepší. Ocitl jsem se totiž ve zmenšenině hokejové arény, kde nechyběly ani mantinely s plexisklem nebo ochozy lemované silnými ocelovými trubkami. Zatímco na "ledě" jste si mohli zastřílet na Vesu Toskalu (brankářská jednička Maple Leafs) nebo odchytat zápas NHL, v hledišti na vás čekal XBOX 360 s NHL 2K9.

Chápu, že se tomu dá těžko uvěřit, ale skutečně tam byly zadarmo XBOXy! No a abych uvedl na pravou míru to, co se dělo v ringu, tak pokud jste chtěli střílet, postavili jste se před plátno, kde byl počítačem řízeny Vesa, který chytal vaše reálné rány pukem. Naopak jako brankářovi vám promítali situace, snímané z přilby skutečného gólmana, kdy pak při střele z jednoho z otvorů vyletěl puk, který jste měli za úkol zlikvidovat. No tady jste se prostě nenudili...

Ještě tu byl samozřejmě obchod s dresy, tričky, hrnky a tak dál, ale mám pocit, že jsem ještě na něco zapomněl... Co to sakra... A! Už to mám! Stanley Cup...
Ano, Hokejová síň slávy je skutečně to místo, kde schovávají Stanley Cup i všechny ostatní trofeje NHL jako například tu pro nejužitečnějšího hráče sezóny, nejlepšího střelce, brankáře, vítěze východní a západní konference,... prostě všechny. První jsem ale musel projít asi 10 centimetrů tlustým pancéřem do trezoru (toto byly teprve bytelné dveře!), kde si pod průhlednou krabičkou hýčkali všechny tyto skvosty až na jeden... Stanley Cup je výjimečný, a tak byl vystavený způsobem, že jste si na něj mohli šáhnout nebo si ho bez otravného odrazu ochranného skla vyfotit.
Ovšem musíte brát v potaz, že Stanley Cup (jo zapomněl jsem říct něžnějším polovičkám, že je to legendární trofej pro vítěze NHL) (NHL to je severoamerická liga ledního hokeje, která je považována za nejlepší na světě) (lední hokej to je ... ok, mlčím) není jenom jeden. Údajně jsou tři:
Ten původní z devatenáctého století, což je vlastně jenom miska, jejíž kopie je posazena na špici současného poháru. Tento originál je k vidění tady v Torontu, ale pod neprůstřelným sklem a ještě v jednom trezoru navíc.
Druhý pohár, který je přezdívaný "prezentační", a který byl vyroben potají v roce 63, je ten, který zvedají šampióni na konci každé sezóny nad hlavy. Je to také ten, který cestuje po světě s každým, kdo na něm přes léto přibyl. Avšak i tento polo-originál má svoje trvalé bydliště zde, ovšem pokud je na cestách jako právě dnes, vystavují v Torontu tzv. "repliku" z roku 93, aby nemuseli měnit cenu vstupenky pokaždé, když si polo-originál vyrazí na prázdniny.
Tak, dámy (ty už vlastně hodinu čekají v kavárně) a pánové, tady končí prohlídka – zavíráme. No co-co, tak jsem se tady zdržel trošku dýl no... Tak mě to ale nějak naladilo, že jsem měl najednou strašnou chuť skočit si naproti přes ulici do Air Canada Center podívat se, jestli nestihnu aspoň nějaký přípravný zápas NHL, ale naštvali mě. V celém rozvrhu má tato aréna do konce roku zatím zapsaný snad jen koncert Pink někdy v říjnu, takže mám prostě asi smůlu a neuvidím tento rok ani NBA. Ale co, nasrat – skočím si na baseball!

Víte na co jsem měl ale ještě chuť? Ano, správně – na ten úžasný veggie burger! Vystartoval jsem proto kvapem po vůni hranolků a propáleného oleje, až jsem se zlomeným srdcem padl zklamáním k zemi. Zavřeno!!! Néééé!

OK, chlape, seber se... Vidíš tady ten obchod? Tam ti dají najíst, tak běž, utíkej! Jdu! Utíkám! Sakra, ale to je dobrý obchod... Ten se mi líbí... Žádný supermarket nebo nudné potraviny – za nízké ceny ráj s jídlem! Všechno poskládané v čistých stylových košíčcích, výběr nekonečný od surových ingrediencí po hotová jídla... Kromě sušenek, nachos a dalších drobností jsem využil taky místní speciality, kdy jste si prostě jenom vzali krabičku za 2,50 a nacpali do ní cokoliv se do ní z toho švédského stolu jenom vešlo. Strašně se mi to zalíbilo, tak jsem to sjel ještě jednou, protože tady měli bramborový salát a ten já tuze rád.

Když jsem přišel domů, pustil jsem se do jídla. Všechno to bylo úžasné – fakt jsem byl nadšený, ale víte co? Vážně se mi stýská po tom veggie burgeru, ale ještě víc se mi stýská po smaženém sýru. Miluju smažený sýr a jediný způsob, jak se k němu dostat je navštívit Scarborough a českou čtvrť Masaryktownu! Ale teď ne – teď volá Pablo.

Haló? Ano, rozumím... Takže Pablo po osmihodinovém přestupu ve Frankfurutu přiletěl šťastně domů a připravuje se na svou TOEFL zkoušku (zkouška z angličtiny). Nevím ale, jak dopadne, protože celá jeho příprava spočívá v tom, že se izoloval u babičky od okolního světa, aby prý nepochytil italský přízvuk. On si totiž chudák myslím, že se ho zbavil... No co – aspoň vím, že mu to štěstí nepřeju zbytečně – rozhodně ho bude potřebovat! Ale stačí – jedovatý už jsem byl dost! ...že: "Haus d vezr :D"
Pamatujete si, jak jsem říkal, že Pablo v neděli málem nestihne letadlo? Tak to byla skutečně pravda. Doběhl k přepážce a tam zjistil, že se právě stal obětí overbookingu. Pro ty co nelétají – větší letecké společnosti prodávají zpravidla víc letenek, než kolik mají míst v letadle, protože podle statistik se jisté procento lidí k odletu nedostavuje. Čas od času se ale stane, že chtějí odletět skutečně všichni, co si koupili lístek, a v tom případě to aerolinky řeší tak, že ty, na které už nezbyla místa, posadí do dalšího letadla. Pokud letí z dovolené v Egyptě, dá se to zkousnout, protože se tady bavíme o několika hodinách, i když i tak je to podle mě od těchto společností krajně netaktní až nepřípustné vzhledem k tomu, kolik peněz taková letenka stojí. Pablo byl ovšem v daleko horší situaci – další letadlo odlétalo až den na to, takže asi hodinu bojoval o své místo v letadle, až ho tam tedy nakonec ještě někam posadili.

To ovšem nebylo to nejlepší... Story dne prý bylo, když se nad Atlantikem přitížilo jednomu z cestujících natolik, že přišla upocená letuška, jestli mezi pasažéry není náhodou nějaký doktor. Nikdo se neozýval, ale najednou do toho hrobového ticha vstal Pablo jako Mitch Bjůkenen (vím, že se to píše Buchannon, ale půlce lidí by to určitě nedošlo) ze své věže a vydal se po uličce přímo naproti té vnadné blondýnce v papírové čepičce prosící o pomoc. Všichni mu s respektem samozřejmě jako zachránci okamžitě uskočili z cesty, až mu došlo, jak to asi vypadá, otočil se na celé letadlo, ukázal spolucestujícím dlaně a řekl: "To ne-ne – já jenom pótřebuju na záchod."
Lidi, řeknu vám, po téhle story musím na záchod i já :D Ten kluk je třída...
Ok, pro dnešek konec...

>> 46. Černý čtvrtek a nabídka, kterou nemůžete odmítnout

Bonus všem poctivým čtenářům #2

I přesto jak jsem se psaním neuvěřitelně pozadu, kolik mám v každém článku chyb a že tohle je to nejhorší, co jsem za poslední roky napsal a publikoval (a strašně se za to stydím :D), se díky vám dočkal tento blog pěti tisíc! přečtení za ten měsíc a cosi, co existuje. Vím, že místo fotek byste uvítali spíš to, kdybych si každý příspěvek po sobě alespoň jednou přečetl a opravil ho, ale na to tady není čas, takže alespoň nějaké ty obrázky...


Na prvním máte důkaz, že s těmi plážemi tady si skutečně nedělám srandu

Druhý ukazuje, jak zlé to tady bylo během stávky s odpadky (ne, to není vtip)

44. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu

Pokaždé si dělám z jakýchsi denních milníku poznámky, co mi pak při psaní slouží jako styčné body, kolem kterých nabalím všechnu tu omáčku, kterou vás tak rád krmím. Zjišťuju ale, že poslední dobou si zapisuju jenom samé nepodstatné kraviny, se kterýma pak vůbec nevím, co dělat. Myslím, že nejvýmluvnější teď bude, když vám předložím ty ze dneška, abyste to mohli posoudit:

• "Stáhl jsem si kopec mp3, všechny je přejmenoval, otagoval a poskládal. Musím si přidat nové Casualties do iPodu [no občas se mi tam připletou i osobní poznámky... Nevím, co to tady vůbec dělá, ale jo – musím si tam ty Casualties hodit]

• Expert si stěžoval na Toshe, Číňany a pořád mu padal meloun. Nikdy to po sobě neutřel, přestože všude kapal a prskal a teď to tady lepí jako jedno gigantické lízátko. Pozn.: Je to debil.

• Našel jsem super kanál s odpoledním programem Simpsni – Přátelé - Dva a půl chlapa [Doufám, že máte (alespoň předstíranou) radost!]

• American Beauty je pěkně depresivní film, i když se strašně snaží tvářit, že ne

• Vyprat černé hadry"

No a teď mi řekněte, co na to mám asi tak napsat?! Je to ještě horší než ten notoricky známý sobotní seznam s rohlíky a mlékem. Samozřejmě všechno to, co by vás mohlo zajímat je schované někde mezi těmito bezpředmětnými zápisky, ale víte co? Rozhodl jsem se, že vám budu denně psát, tak to zkusím dát nějak dohromady, i když už teď vím, že přes tenhle příspěvek se prokouše jen ta tolerantnější a méně náročná polovina z vás. (A teď jsem urazil i tu...)

OK - lidi co mě znají, to o mě ví, ale jsem šílený magor, co se týče hudby. Všechno musí být precizně pojmenované, zařazené, otagované a vůbec. Mám asi něco s hlavou, protože nesnesu ani když v tom mají bordel lidi kolem mě. Pablo si toho sice nevšiml, ale za ten měsíc jsem mu dal do pořádku všechny MP3ky co měl v PC. Moc jich neměl, tak to má i s obaly jednotlivých alb.
Mezitím jsem si ale nenašel čas poskládat svoji vlastní hudbu, což se při tempu jedna nová deska denně, začínalo vymykat kontrole. Celou půlku dne jsem proto strávil děláním si pořádku na hard-disku, ale to nic – mě to baví!

Mimochodem pokud byste si někdo chtěli zavzpomínat na surf-rock je tu jedna kapela z Rena, Nevady, která si říká Del Mar (ano jako ta pláž v Cali) a zrovna vydává album After the Quest, na kterém je pár dobrých kousků. Nicméně po půl dni zuřivého řazení, kdy absolutně nevíte o světě, se nakonec stejně musíte zvednout, a pak zjistíte, že vás bolí záda, máte hlad a umíráte žízní. Ale stejně jsem rád, že žiju v době, kdy máme všichni notebooky a internet. Přiznám se, že si bez těchto vymožeností ani nedovedu představit svoje léto tady. Cokoliv hledáte, ať už jsou to bary, autobusy nebo obchody, stačí vám tři minuty na síti a jste za vodou. Nebo taky to, že si prostě jenom zapnete Skype a můžete hodiny klábosit s rodinou a starými kamarády jakoby ani žádný Atlantik neexistoval... Ani bych se nedivil, kdyby se chtěl někdo zamýšlet nad tím, jestli je tohle ještě vůbec ono cestování v pravém slova smyslu, ale já vám povídám, že i tak toho dobrodružství zažijete dost. Tenhle svět už totiž počítá s tím, že jsou všichni online a pokud jste vyrůstali v nějaké dvacetitisícové prdeli jako já a ještě to k vám úplně nedošlo, předem vám radím, že jestli se chystáte do jiné milioné obdoby Toronta, měli byste se na to psychicky i technicky velice dobře připravit nebo vás to město sežere zaživa.
Zní to jako cliché? To je dobře – v každém cliché je totiž něco z pravdy. (A proto je nemám tolik rád.)

Potom co jsem sehnal něco k jídlu, jsem věděl, že dneska se nic velkého dít nebude. Tedy alespoň co se mojí iniciativy týče. Skončil jsem proto u naší televize bez dálkového ovládání, což je větší problém, než jsem si kdy myslel. Všichni to známe, ale vstát během civěné na bednu, i když v ní třeba zrovna nic světoborného není, a zajít si jenom pro něco na pití může být občas docela problém. No a teď si představte, že tady mám asi čtyřicet kanálů, které musím v jednom kuse chodit přepínat, protože se nevyznám ani v jediném. Naštěstí jsou tři čtvrtiny naprosté braky, které byste nevydrželi mít zapnuté ani při pospávání na křesle – ty jsem samozřejmě hned přeskočil, ale i když vím, že tohle asi nikdy nezjistím, musím se zeptat: Kdo, sakra, živí tyhle přiblbé nonstop teleshoppingy s tupými noži a čtyřmi páry ochozených bot zdarma?!

Je tu ale další zádrhel. Pokud doma rostete z Novy nebo Primy, kdy každých dvacet minut prokládají nekonečnými reklamními bloky, tady byste se po jediném večeru u televize našli se zakrvácenými dlaněmi od střepů, co se vysypaly z obrazovky, kterou jste před chvilkou s křečovitým úsměvem na tváři a tikem v oku rozmlátili baseballovou pálkou. Jenom během pitomého sitcomu, který má všehovšudy 20 minut, jsou totiž Kanaďani schopni vstřebat celé čtyři komerční pauzy, kdy mě vždycky nejvíc dostane ta poslední, která se vecpe před poslední minutu pořadu nebo ještě lepší (a to si nedělám srandu) mezi závěrečnou scénu a titulky. Jenomže tohle díky střihu nevíte, takže trpělivě čekáte, že přijde ještě poslední vtípek a nakonec po tom úmorném vymývání vašeho mozku asi padesáti "číslo jedna pracími prášky na trhu" dostanete akorát tak jméno producenta.

Co jsem tím chtěl ale říct – když tady hledáte něco, co by vás mohlo zajímat, zabere vám to docela dost času a nervů, protože ze 75% narazíte na reklamy. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu...

No a pak někdy přišel ten expert, který si koupil v China Town meloun, co už od pohledu nebyl úplně k jídlu, ale dokud ho nemám na lžičce, tak mi do toho nic není, že... Expert byl ovšem opačného názoru, a tak mi rval do hlavy, jak na tomhle světě nemám nikdy věřit Číňanům, a v tom jsem se tak zamyslel a řekl si: "Tý jo, zlaté reklamy v televizi." Ale jak už jsem měl v poznámkách, pořád mu ten meloun někde padal, ale nikdy ho nenapadlo to třeba utřít. Vždycky se jenom zasmál a mlel dál. Nakonec tu nedojezenou půlku položil doprostřed kuchyně a odešel. Nemyslím si, že ji plánuje někdy uklidit. Je to prostě prase, ale to není novinka. No a nejvíc mě na něm sere, jak si pořád strašně nahlas říhá. Já to jako taky dělám, ale hej – mně je 19!

Dobře – tohle se zdá jako pěkně lenivý den, ale i ten nejlenivější by vám měl něco přinést, takže jsem se nakonec poohlédl po troše estetična a vyhrabal film American Beauty (Americká krása), který mě už snad rok straší na mém seznamu snímků, co musím vidět, než zemřu nebo než mě přestanou filmy bavit, ale to se nikdy nestane, protože jak už po dnešku víte, jsem příliš líný na to najít si nějakou jinou zábavu.

Tak fajn - teď jsem vás připravil o několik minut života, které nikdy nedostanete zpět (což je mimochodem jedno z velice příhodných mott mého oblíbence Jerry Springera, se kterým jsem vás včera seznámil). Berte to ale z té lepší stránky – oficiálně nejhorší příspěvek z celých Stories of Toronto je za vámi!

>> 45. Až na samý vrchol světa aneb Jak jsem utopil Miče Bjůkenena

43. Když jsem byl ještě malá holka

Kolikrát se vám v životě stalo, že vás ráno probudila kurva? No – mně včera poprvé. Sice jsem ani po další půl hodině u otevřeného okna při snídani nezjistil, jakou řečí ti střechaři vlastně mluví, ale tohle slovo rozhodně měli ve svém slovníku. Vím, že to nebyla ruština, polština ani slovenština a ne, čeští Rómové to taky nebyli. No nic, jdu se podívat, co je nového v High Parku, protože hlava mně třeští už od minule, co nám dělali první půlku.

Já vím, je to naprosto neuvěřitelné, ale v High Parku se nic nového nedělo, takže jsme se do oběda jenom tak potuloval kolem. Když jsem seděl na lavičce kousek od dětského hřiště, přišla za mnou taková jedna mladší mamča, že by mě potřebovala o něco poprosit a jestli mám čas. Zkoušel jsem si v hlavě představit jednu jedinou věc, co by tak po mně mohla chtít, ale skutečně mě nic nenapadlo kromě zapálení cigarety a dalších maličkostí, kvůli kterým by se ovšem neptala, jestli mám čas. Už jenom protože jsem byl zvědavý, o co teda vlastně jde, jsem řekl, že jo – že mám čas. Na to mi ona vysvětlila, že by si potřebovala odskočit, ale že její malá Natalie (jako Portman) nechce pryč, tak jestli bych na ni nemohl dát na pár minut pozor.
Ha , dostala mě! Tohle jsem nečekal... OK, žádný problém, klidně běžte. Ještě mě teda Natalie představila a odešla. Natalie byla velmi živá šestiletá holka, která ze všeho nejvíc milovala, když jste se zapojovali do jejích her, a protože část mě se od raného dětského věku přestala nějak vyvíjet, vůbec jsem si nestěžoval, protože průlezky, píseček a houpačky – to je moje!
I když se Natalie pořád smála, to bych nebyl já, abych za tím vším neviděl něco víc. Co když se její mamča už nikdy nevrátí?! Vždyť mi neřekla ani jméno? Není tohle typické, jak utéct od dítěte s menším pocitem viny, že se o něj někdo postará – myslím tím, mám červené vlasy, nosím vytahaná trička a potrhané tříčtvrťáky – mě si lidi jen-tak nevybírají v parku, abych jim pohlídal dítě.
I když byla Natalie zlatá, takové velké dobrodružství se naštěstí nedělo. Za pár desítek minut už byla mamča zpátky, dokonce se představila a donesla mi Marsku. Pak jsme ještě chvilku pokecali, až jsem dostal chuť na něco dobré (to se mi vždycky stane, když mi něco jako karamelová tyčinka rozbouří chuťové pohárky). Vzpomněl jsem si ovšem, co všechno zbylo po Pablovi, takže hurá zpátky domů.

Po tom co jsem si úspěšně připravil celý hrnec rýže se sýrem a brokolicí, jsem to zapíchl u televize. Zrovna tam běžela legendární show Jerryho Springera, což je jedna z těch populárních věcí za oceánem, které v Evropě skutečně nemusíme litovat, že ji nemáme. Pokud jste o tomto pořadu nikdy neslyšeli, nedivím se vám, a pokud ano, určitě to nebylo nic dobrého.

Jde opět o jakousi verzi talkshow, která se jako zázrakem vždycky zvrtne ve svou sestru Reality. Pokud to po sem zní zajímavě, budu muset pokračovat tak, že rozhodně nejde o nic zábavného, poučného nebo umělecky hodnotného. Konkrétněji je to asi stovka diváků sledující jak komentátor Jerry Springer vyzpovídá nějakého "dobrovolníka", který přišel s problémem, který se dost často týká sexuálního života, homofobie, rasismus nebo něčeho podobně dráždivého. Jenom pro úplnost: Ten dobrovolník byl v uvozovkách, protože celá show je od začátku do konce až bolestivě nápadně sehrána podle scénáře, takže místo reality vidíte, jak lidi ze sebe dělají naprosté debily za pár dolarů.

Jakmile člověk povykládá "svůj" (stejný důvod pro uvozovky) příběh, který se zpravidla týká někoho jiného, k velkému překvapení všech (jako v každém díle) ona osoba přichází do studia! První si to oba snaží nějak vyříkat, ale pak se dozvíte, že celá věc se týká ještě někoho třetího, kdy, ale teď už jste opravdu zaskočení a skoro zapomenete zívnout, i ten přichází na scénu a začne to vřít pod kotlem!
No a nakonec se dva ze tří aktérů poperou před kamerami, kdy tříčlenné ochrance, která má dohromady snad půl tuny, trvá asi minutu, než tu roztržku nějak přeruší, ovšem samozřejmě se jeden z aktérů ještě několikrát vrátí pro další a další úder, takže... No prostě jediné, co cítíte, je lítost všech těch lidí, co už tím pořadem prošli. Zajímalo by mě, kolik přesně vám zaplatí, když ze sebe uděláte před celým kontinentem naprostého debila v lepším – nacistu nebo pachatele incestu v horším případě. Řekl bych, že to není ani polovina toho, co platí regulérním hercům u filmu.

Musel jsem si proto bezodkladně spravit svůj filmový apetit, a tak jsem se na internetu poprvé rozhlédl po kinech tady v Torontu. Našel jsem jich snad dvacet, ale drtivá většina promítala za dvanáct dolarů na hlavu, což mi přišlo jako částka, pod kterou tady přece musí někdo jít a skutečně! Překvapivě přímo v downtownu a pár minut od zastávky metra jsem objevil své nové nejoblíbenější kino za 8,50 (i s daněmi) na film. V úterý to prý jde jenom na čtyři doláče, takže je to dost možná to kino, do kterého jsme chtěli s Pablem, ale nikdy se nám to nějak úplně nepovedlo. Musím to zjistit, co to je za akci s tím úterým.

Každopádně jsem se mohl začít připravovat, protože 7:10 PM začínali Inlougrious Basterds (Hanebný Pancharti), na které se těším už dlouho. S tím PM jste mi ale připomněli skvělý vtípek, co jsem kdysi zaslechl vykládat si dvě holky v obchodě. Já vím, poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale hej – já jsem si sem přijel zlepšovat angličtinu a hodlám využít každé příležitosti.
OK, přijde holka před dům svého kluka a sehraje tam scénu pro celou ulici, že už o ni nemá zájem, a jak ji využil jenom na jednu noc, a on se ji snaží celý nesvůj z té situace nějak uklidnit a přesvědčuje ji, že to samozřejmě není pravda, a jak měl moc práce, že ji nestihl ani zavolat, a ona se ho tedy ptá, kdy se zase sejdou, tak on chvilku přemýšlí, a pak jí řekne, ze v té samé kavárně na rohu v patnáct hodin.
To je celé. A v čemže je ta pointa? Hned vám to řeknu, pointa je v tom, že jsou Američani debilové a neví, že den nemá dvakrát dvanáct, ale jednou čtyřiadvacet hodin.

Nicméně jsem se teď tolik zapsal, že je 6:20 a já nestíhám kino. Řekl jsem si, že do půl musím vyrazit, takže možná když si fakt pohnu... Ok – mám 40 minut, jedem!
Jak jsem se zmínil, jel jsem jenom metrem, jenomže jsem musel nad centrum města, tam přesednou na jinou trasu a najednou je 7:10 a já ještě pořád sedím ve vlaku. V Severní Americe není kino ale taky jenom o popcornu a nachos a litrech pití atd. ale taky o reklamách – hodně reklamách, takže když jsem 7:2něco doběhl dovnitř, ještě jsem jednu na vložky stihl. (A na vložky jsou vždycky nejlepší!)

Ale fajn bylo, že jsem skutečně zaplatil jenom 8,50, což je na Toronto asi ta nejlepší cena, co tady můžete dostat. Kino to bylo taky zajímavé. Vlastně to byly jenom dveře na malém náměstíčku u rušné silnice, kdy jste se zničehonic ocitli ve velké hale na ochozeném červeném koberci. Chvilku jste se rozhlíželi, než jste mezi všemi těmi plakáty našli okýnko, kde prodávala holka lístky. Když jste se za ní vydali, slyšeli jste každý krok, který jste udělali a každý lístek, který ta slečna za pultem odtrhla. Nejlevnější kino v celém centru města a takhle prázdné? Že v tom něco bude. Ano, opět jsem zapomněl - mám přece skoro čtvrt hodiny zpoždění.
Kam ale teď?! Panika, stres! Sál jedna – jasně, že sál jedna, ale kde to je?! Rychle! Utíkám po té dlouhé a prázdné chodbě bez dveří a pořád dál, až zahnu za roh, kde padaly obrovské schody přímo dolů do sklepa. Utíkám taky po nich, sotva že se držím na nohou a bum! Jídlo, lidi, hluk – vítejte v kině!
Nejlepší na tom bylo, že lístky vůbec nikdo nekontroloval, takže příště dokonám, co jsme kdysi naplánovali se slečnou doktorkou, a půjdu načerno. Nejsem takový hajzl – ale už jenom pro ten pocit. Public Enemies ve čtvrtek – takový příhodný film – jsme dohodnuti! Jdete se mnou? Však jeden/dva lístky je nezruinují, ne?

Ale k filmu, přestože to byl skutečně dobrý snímek s překvapivým závěrem díky pozoruhodné alternaci na konec Druhé světové, Tarantino to rozhodně nebyl. Jestli je tohle ta nejpodobnější věc jeho Pulp Fiction, pak nám tam pustili asi něco jiného, ale tenhle chlap už mě jednou doběhl, takže tomu dám přece jenom ještě jeden pokus.

Při odchodu jsem se ale samozřejmě zapomněl zeptat na čtyřdolarové úterý, ale snad teda v ten černý čtvrtek. To bude vzrůšo!

Teď na mě ale čeká noční Toronto! Ou jé, bejbe! Dneska jsem ale nechtěl do baru nebo tak, rozhodl jsem se obhlédnout svá oblíbená místa pod závojem neprůhledné tmy. První jsem se musel prodrat tisícovkami fanoušků, kteří zrovna utíkali z právě skončeného baseballového zápasu, abych si mohl vyfotit CNko pěkně od patky při všech těch světelných variacích, se kterými po nocích baví osamělé vlky, jako jsem já. Když je tady ale baseball, je tu taky spousta stánků s jídlem, a tak jsem si dal k večeři jeden vynikající vegetariánský hot dog. Dál jsem pokračoval směrem k jezeru do menšího parku s kopečky zeleně, jak jsem tady posledně pil tu sodovku s černobílými fotkami. Sednout a rozjímat jsem chtěl ale až v Music Gardens, kde jsem poprvé byl se slečnou doktorkou, když jsem čekali na bitvu mezi Blue Jays a Red Sox. Uau – tohle město mě začíná všemi těmi vzpomínkami už docela děsit. Jak dlouho že tady jsem?

V noci ale Music Gardens vypadaly stejně kouzelně jako za slunečného dne. Pódium ani na krátko střižený trávník před ním sice osvětlené nebyly, ale lavičky dál ano, asi jako celé obrovské město tyčící se nad několika vyššími stromy. Tady tedy na chvilku zaparkuju a mohl bych dělat něco, co půjde ruku v ruce s celým tím magičnem tohoto neuvěřitelného místa – už vím, zahraju si na mobilu poker!

A moudro: Nehrajte poker na mobilu.

>> 44. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu