Tohle ráno bylo hodně zvláštní ráno. Ani nevím, proč se mi tak snadno vstávalo, když mi bylo jasné, že jediné, co mě čeká, je balení věcí a nekonečná cesta zpátky za oceán. Vtip je v tom, že zpátky za oceán je to daleko, a že se mi tam vůbec nechce... Ne, ne, ne... Flákat se tady v Torontu mě začalo náhodou docela bavit, ale bohužel -tahle loď už odplula.Jedno už ale bylo opravdu potřeba. Uklidit! Víte, jaké nevýhody má pokoj bez poliček? Nemá žádné poličky. Moje úžasná vestavěná skříň byla sice skutečně úžasná a celé ty dva měsíce jsem si ji náramně užíval, ale rozhodně nestačí, když pak v pokoji máte už jenom postel a maličký rozviklaný stoleček. Ve finále jsem se ani neodhodlal ten bordel vyfotit, protože to byl vážně masakr. U postele ležela igelitka jako odpadkový koš, vedle ní kosmetická taška a taška s kravinami jako izolepou nebo nůžkami, potom všude po zemi vedly taky všechny ty dráty a kabely od mobilu, foťáku, počítače a hard-disků, zatímco zbytek elektroniky jako webová kamera a nejrůznější dokumenty v popředí s nevyužitým (ale veledůležitým!) číslem SIN se mačkaly v příruční taštičce od noťasu opět na podlaze ale u zdi. K tomu jsem si syslil veškeré plechovky od Coly, co se tady vypily, protože tyhle věci vypadají naprosto skvěle a taky dekorativně. Dobře - když se beze-smyslu válí za dveřmi, tak dekorativně možná tolik ne, ale to logo je jednoduše dokonalé. Ach - kde jsou ty časy starých dobrých reklam, které byly přitažlivé i bez těch polonahých těl polévajících se litry vody. Jeden záběr na orosenou plechovku Coca-coly a není co dodat.
Nicméně pěkně jsem se do toho svinčíku pustil a, světe div se, v deset dopoledne bylo všechno připraveno k odjezdu! Nějaké dvě hoďky mi ale přece jenom ještě zbývaly, tak jsem se tedy rozvalil na našem legendárním bílém gauči a v rámci jakési aklimatizace si pustil Simpsny pěkně s českým dabingem. Zajímalo vás někdy, jak asi zní čeština cizincům? Mě vždycky! Zeptal jsem se proto Rašída, který se krčil s hrnkem kafe za barovým pultem a nenápadně nakukoval, co si o nejsložitějším jazyku planety myslí. Ve finále to nebylo nic tak vtipného, jako když o nás Poláci v jakési anketě prohlásili, že šišláme, protože pro něj to je prý jen jakýsi bílý šum, jelikož mluvíme příliš rychle na to, aby od sebe rozeznal vůbec jednotlivá slova. Tak třeba příště...
Když nadešel čas naposledy zkontrolovat, zda-li jsem v domě, ve kterém jsem nakonec i navzdory svým plánům strávil celé dva měsíce, nic nenechal, Rašíd se nabídl, že mi pomůže s kufrem až k metru. Ještě jednou jsem se tedy prošel kolem naší nezapomenutelné Keele Street lemované školou, parky a domky s plápolajícími kanadskými vlajkami, až jsme dorazili k turniketům, kam jsem hodil svůj poslední TTC žeton se srdceryvným pohledem rozmazaných linek na místo, se kterým se znova setkám už asi jenom na fotkách.
Tady končí mé prázdniny v Kanadě, má první návštěva za velkou louží a první měsíce života, kdy jsem poprvé vyletěl z hnízda a postavil se proti celému světu, aby mě mohl ohlodat až na samou kost. Po všech stránkách to byla zkušenost, kterou by ocenil asi každý a to i s těmi méně příjemnými chvilkami, co byly o to cennější.
Mimoto, že jsem si zlepšil jazyk a poznal kus kraje, se kterým jsem se vždycky tolik toužil seznámit, jsem zažil taky tuny zábavy s lidmi tolik odlišnými a zároveň tolik podobnými. Upřímně - nepředpokládám, že se ještě s někým z nich někdy setkám, ale celé tyto prázdniny byly spíše jako barevná příloha v černobílých novinách. Totiž - po celém Torontu zbudou jenom fotky a vzpomínky, které vyvolají, ale s tím musíte počítat, už když na začátku nastupujete do letadla.
Teď už přijíždí metro a Rašíd mi narychlo dopisuje na druhou stranu přestupového lístku svou e-mailovou adresu, naposledy zvedá pravici na pozdrav a i když si říkáme: "Tak zase příště," oba tím myslíme: "Sbohem..."
Protože je sobota, není mi přáno si nakonec vychutnat pořádnou mačkanici ve vagónu kanadské podzemky, nicméně alespoň si v klidu s kufrem sedám na zadek a zapínám si do uší svůj pečlivě vybraný playlist nabouchaný těmi nejvíc melancholickými hitovkami, které už pomalu začínám přezdívat soundtrackem svého života.
Na konečné stanici Kippling už na mě čeká autobus s číslem 192, který mě ještě povozí po těch nezapomenutelných dálnicích v Misissouze, které jsme kdysi pokřtili se slečnou doktorkou a svérázným Eminemem, ale už to vůbec není ta pohodová jízda, kdy se na konci rozvalíte na sedačce v kině a drobíte si po tričku nachos se sýrovou omáčkou. Teď to bude totiž docela jiná sedačka, na které o nějakém válení nemůže být vůbec řeč. Nicméně trošičku spoléhám na to, že třeba během toho letu, kdy se vydáme vstříc neprůhledné noci, usnu a nějak to přečkám. Nebo by tam mohli pustit alespoň nějaké filmy, i když jestli to bude zase 17 Again, tak to snad radši ani ne.
Pearsonovo mezinárodní letiště Toronto, sobota 12. září - brzké odpoledne. Kolik si tak asi teď představujete lidí? Doufám, že hodně. Já jsem totiž žil v tom, že ani skoro tříhodinové časová rezerva nemusí být dostatečná, ovšem je tady tak nějak pusto. Pravda, na odbavení zavazadel jsem nějakou tu minutku čekal, ale jinak v klidu. Teď už sedím mezi stovkami duty-free obchodů na jedné z asi pětiset volných sedaček a dívám se na kanadský zpravodajský kanál. Zrovna tam řeší problém s myšmi, co mají tendenci se na zimu stahovat do vyhřátých baráků, a i když je to téma, kterým bych v rodném jazyce nejspíš pohrdl, ten pocit, že tohle je nejspíš poslední dávka americké angličtiny, než se vrátím do té Ostrovy nakažené Evropy, mi prostě nedovolí si ani odskočit na malou - a to už bych měl nastupovat... No - nejspíš si asi budu muset vyzkoušet záchodky na palubě. Doufám, že budeme zrovna v turbulenci, ať je to aspoň pořádný zážitek!
Schodky-autobus-schody-letadlo a jsem tady! Prostřední sedadlo ze tří v řadě u okýnka, lidi o ničem. K jídlu docela ucházející těstoviny, v bedně dva slušné filmy a na záchod jsem nějak zapomněl. Další zastávka: Paříž. Teď můj milovaný francouzský dopravce ovšem mění televizní program a nasazuje pochybný žabožroutí dokument... Čas jít spát.
To nejlepší z celého letu se beztak událo hned po startu. Jakmile se letadlo odlepilo od země a začalo nabírat ten správný kurz přes Atlantik, naskytl se nám opravdu nádherný pohled na úžasné Toronto. Mnohem, mnohem lepší než ten, když jsme přistávali. A teď ty třídy a bulváry, které už znám jménem a ... a už nic. Už je to všechno někde za námi.
Tak takové byly ty dva naše kanadské měsíce. Byl to Tosh a jeho dům, expert a nekonečné žvatlání o ničem, taky baseball a vegetariánská alternativa ke všemu, divné metro, divné busy, CVčka, co nikdy nenašla svůj cíl, silnice a pravé úhly, taky London, Pablo a banda new yorských vysokoškoláků, možná trocha exotiky a pizzy, co nakonec nebyla tak špatná, a vlastně toho bylo tolik, že tenhle odstavec by taky nemusel nikdy skončit. Co odstavec - tahle přiblblá věta jak je dlouhá ... tohle není zdravé. Hlava potřebuje tečky. Potřebuje tečky a čárky a taky hodně pomlček, tak jak já to mám rád. Hlava totiž potřebuje vypnout...odpočinout...spát...spát...
"Dobré ráno, vítejte ve Francii! Je šest hodin ráno, venkovní teplota 12 stupňů, croissanty jako vždycky vyprodané..."
Tak a jsem zase doma. Do Vídně - to už ani nestojí za řeč, a ten kousek pak k nám do Hradiště... Party skončila - ať žije párty! Tak třeba zase jindy, ale ještě něco: "Rád jsem tě poznal, Toronto..."
>> 54. Epilog: Všem, jichž se to týká
Žádné komentáře:
Okomentovat