51. Hrdinové a poražení

Jak už víte, můj harmonogram šel naprosto k šípku. Pokud někdy spím, je to přes oběd, ale třeba včera jsem se do postele nedostal vůbec, a tak jsem dneska nad ránem vytuhnul u Scorseseho Casina i přes to, jak ten film miluju. Asi nějaký opožděný jetlag nebo co.
Mimochodem všimli jste si, jak je to slovo teď populární? Když cestujete a celý výlet stálo za hovno, musíte se pochválit alespoň tím, jak strašně trpíte jetlagem. Proto jsem ho použil i teď, abych se necítil mimo, nedůležitě a neprofesionálně, ale jinak jsem na něj alergický. Jetlag je po slově "cliché" to druhé největší cliché vůbec. Řekněte mi, co však můžu dělat, když si o to společnost vyloženě říká. A nesnažte se mi namluvit, že to tak není. Přežili byste to, kdybych zrovna tohle slovo vynechal? Nemyslím si... Psali byste hromadu útočných mailů jako posly nenávisti, aby mě sežraly zaživa, a i když bych si z toho obsahu nic nedělal, kdo to má proboha všechno číst?! Shořte v pekle! Všichni! Bože, to je dneska svět...

Omluvte mě, ale mám teď náladu všem nakopat. Je to přesně ten den, kdy se probudíte s boxerskými rukavicemi na ruce. Nejspíš za to ale může fakt, že za deset dní už budu zpátky v Evropě a víte co? Zjistil jsem, že se mi ani trochu nechce. Miluju stopatrové baráky, neprostupné chodníky a alternativu pro vegetariány v každém pofidérním stánku s jídlem.

Nicméně mluvil jsem o ránu s rukavicemi, ale vy ještě ani nevíte, jak to "ráno" vypadalo. No – takže první jsem to zalomil u filmu, kdy jsem se pak asi za tři hodiny probudil už do plného světla. Samozřejmě jsem byl z té siesty na gauči víc unavený, než kdybych prostě nespal, takže jsem jenom zaklapl notebook a přestěhoval se nahoru do postele. Když jsem se pokoušel znova usnout, někdo začal mlátit dole do dveří a křičet moje jméno. Asi pět minut jsem to úspěšně ignoroval, což mi mimochodem docela jde. Protože jsem ale v tom randálu nemohl usnout, musel jsem nakonec zase vstát a sejít se dolů podívat, co to je za neodbytného magora, i když jsem odpověď znal dopředu: Expert. Tenhle chlap se odsud snad nikdy neodstěhuje!

Když expert vešel dovnitř, samozřejmě si hned začal povídat, což je téměř vždycky situace na kulku do hlavy, ovšem dneska to bylo skutečně extrémní díky stavu, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Přesto jsem se ale ovládl a zvolil jeden z nejtaktnějších způsobů bojkotu – jednoslovné odpovědi. No nakonec se ukázalo, že expert jakýsi smysl pro interakci přece jen má, tak mě už jen v rychlosti seznámil s nastalou situací a skočil si k holce do třetího pro číslo na Toshe.

Ve zkratce šlo o to, že když odevzdal klíče od pokoje a domu, nechal na kroužku další tři, které odemykaly kancelář a šuplíky s dokumenty. Do pozadí si ovšem musíte dokreslit tu neustalou válku mezi ním a Toshem, kdy se hádají o slevu na nájemném za tu vodu, co měl můj bangladéšský spolubydlící v pokoji. Poslední zprávy z fronty říkají, že když se měl expert stěhovat, Tosh mu napsal, ať nechá klíče v jídelně na stole, že je pak někdy vyzvedne jeho manželka, protože on je zrovna v té době tři dny pryč z Kanady. Mezi námi – který Japonec odjede na tři ven z Kanady? To by nesežral ani můj pes a ten si pochutná i na mikrotenovém sáčku, což má i svoje výhody, protože když pak musí, všechno je to krásně vakuově balené a to se cení. Ale to sem nepatří... Teď tu máme holku ze třetího, co neumí anglicky a experta, kterého se ke všemu štítí.
Samozřejmě mu chvilku nechtěla otevřít a dělala mrtvého brouka, ale jak říkám, tenhle chlap má výdrž (škola života, zdá se), tak se nakonec přece dovolal. Ve finále tedy dostal kýžené telefonní číslo, znova se naposledy rozloučil a odešel. Díky bohu!

Teď už jsem se mohl konečně v klidu vyspat. V posteli jsem dokonce strávil tolik času, že jsem skoro nestihl baseball na sedm, což by byla nehorázná škoda. Okamžitě po probuzení jsem tedy vystřelil do sprchy a na metro, a i když mě nezaměstnaná žaludeční šťáva rozežírala zevnitř, nemůžu si přece nechat ujít zápas Yankees!

Do karet mi ale hrála jedna věc, Rogers Centre je mimo jiné i bezedná restaurace, takže když jsem se dostal dovnitř ještě s asi půlhodinovou rezervou, zařadil jsem se do řady na velké hranolky. Dali mi k tomu taky půl litru ledového broskvového a sójový burger, takže jedno bylo jisté - dneska si to náležitě užiju!
A skutečně – hned po hymně se totiž přiřítil Paul Teutul senior na jedné ze svých monstrózních mašin, aby nás poctil čestným nadhozem. Kdo Teutula seniora nezná, tak je to takový postarší chlápek z Kalifornie, který má svou vlastní televizní show, ve které staví choppery na zakázku.

Dnes jsem měl tedy úžasné jídlo, skvělý výhled, a aby toho nebylo málo, taky zápas stál za to. Naprostým vrcholem, který mě jako fanouška baseballu a ne Blue Jays královsky pobavil, byla poslední směna. Yankees jako hosté samozřejmě začínali na pálce za stavu 7:5 pro ně. Dvou bodový rozdíl před závěrem utkání je v baseballu docela slibná situace, Torontští ale stáli před důležitým úkolem - vyhnat New York rychle a pokud možno bez jediného doběhu z útoku. Začali velmi slibně. První dva hráči se nedostali ani na metu, pak ovšem přišel jakýsi Rodriguez. Vím, že vám to jméno jako Evropanům nic neříká, ale postačí když vám řeknu, že pokaždé, když přišel na pálku, celý stadion vstal a snažil se ho bučením a pískáním co nejvíc znervóznět ... ten kluk je jinými slovy prostě třída a teď měl být posledním mužem na špalku kata Blue Jays, pokud si chtěli udržet ten těsný odstup a naději na vítězství.
Rodriguez tedy přichází na pálku. Z bleskových dvou outů rozdováděný stadion už stojí na nohou a snaží se ho rozhodit. Taky můj temperamentní soused se zvedá ze sedačky a z plných plic křičí: "Rodiguezi, stojíš za hovno!" Celý sektor se tomu od srdce zasměje a současně přichází první nadhoz. Pálkař ho okamžitě vyhodnotí bodavým pohledem, napřáhne a udeří. Rogers Centre v sekundě umlkne, a všechny ty desetitisíce očí sledují, jak se míček neúprosně blíží k hrazení. HOMERUN! A je to tady! Další bod pro Yankees! Rodriguez nasadí kyselý úsměv a obíhá si své čestné kolečko, zatímco hlediště ještě nestačilo sednout nebo třeba jen zavřít pusy. Zdá se, že to je pro Toronto hřebíkem do rakve. Do toho ticha od pohřební hostiny se ale znova zvedá můj soused a tentokrát tak, že to slyší snad celý stadion vzkazuje:"Rodriguezi, stejně stojíš pořád za hovno!" To hledišti okamžitě zlepší náladu a připomene všem na stadionu, že si Yankees zaslouží přinejmenším čestný aplaus. Pro mnohé to byl ale také potlesk poslední, protože v tom se zvedli a předčasně odešli. Nakonec ale o nic nepřišli, protože rozhození Blue Jays darovali svými chybami New Yorku ještě další body, které nebyli schopní sami uhrát, a tak se museli smířit s porážkou. Co se však týče mě, super zápas!

Po těch čtyřech hodinách, co jsem seděl na zadku, mi ale, věřte nebo ne, docela vyhládlo. Navíc jsem měl nějaké roztoužené chuťové pohárky, tak jsem se doma stavil ještě na Blooře v Pizzaville pro jednu feta-paprika-hřiby pizzu a pěkně ji ohlodal doma u další sady filmů. Já vím, jsem magor, ale berte to tak, že pro mě je to vlastně studium... Hele dokonce mám už i rozvrh do školy a nějaká ta dvouhodinovka týdně, kdy budeme jenom civět v kině na plátno, tam je, jestli nevěříte! No ... hlavně že mám výmluvu...

Během toho, co jsem byl venku, přibyly u nás doma nějaké novinky. Konkrétně je to systém košů. Rašíd se naštval, že jsme si všichni podle jeho mínění dělali z toho rozdělení jenom srandu, tak teď na každý poklop nadepsal, co konkrétně tam patří. Upřímně – expert všechno házel do smíšeného a já následoval Pabla, který má magistra z ekologie a vysvětlil mi, co přesně do recyklace patří a co naopak ne. Ovšem Rašíd se svým argumentem, že v Kanadě je to jinak, a že tady se odváží i věci, co tam dává on, si prostě nedá říct a ještě je uražený. To, že by popeláři vyvezli i fosforeskující uran, kdybych ho strčil do popelnice pro recyklaci, jsem mu už vysvětlovat nechtěl, a tak teď budu prostě pár dní dodržovat jeho pravidla. Navíc je to docela sranda, protože jsou to ta nejpitomější pravidla, co působí spíš až jako výsměch životnímu prostředí, ale co už... Podle Rašída totiž do recyklace patří úplně všechno, kromě plastu, skla a papíru tam hází taky všechno ostatní, s čím se dostanete běžně do styku, takže ve finále v koši smíšeném nemáme jednu jedinou věc a tak to asi i zůstane.

Protože se mi čas tady v Kanadě už skutečně chýlí ke konci, mám teď pro vás dobrou zprávu – týden sem nebudu nic psát! Ano je to tak. Dost bylo té reality show – vypněte světla! Chci si užít taky trochu mimo kamery, takže máte na pár dní volno. Až budu v pátek balit, slibuju, že vám všechno podstatné, co se za ten týden stalo, shrnu, takže vlastně o nic nepřijdete. To je, myslím, fér nabídka, ne?

>> 52. Poslední gang ve městě

50. Zamyšlení nad něčím nad čím nemělo být zamýšleno

Být někde deset dní – to je dovolená; pokud se tam zastavíte na dva týdny, můžete být považován za vášnivého turistu; s jedním měsícem, to už si město očividně obhlížíte a po dvou jako byste tam chtěli žít. Jak žít? Se vším všudy...

Přestože je Toronto obrovské, po jisté době začnete jednoduše upadat do stereotypu. Každý večer se vracíte na to samé místo, nakupujete v těch stejných obchodech, dokonce ani takové ty super obchůzky už vás neberou, protože není nic z těch dech-beroucích věcí, co byste ještě neviděli.

Protože mi skončil metropass, nelitoval jsem dát si na pár dní oraz. V praxi to znamená, že jsem se díval na spoustu filmů, plnil si nějaké drobné povinnosti, jedl hodně nezdravě a ještě hůř spal, takže mi úterý i středa splynuly v jeden dlouhý den se dvěma rány a večery.

Na jedno jsem ale zapomněl ... čtyřdolarové úterý – už zase! Pokaždé na něj zapomenu a nejhorší na tom je, že příští týden mám už jenom poslední pokus. Tentokrát už vážně musím. No vás by to nezajímalo, co za filmy tady každé úterý za poloviční cenu dávají? Doufám, že něco hodně starého, ale záleží na tom... Jestli to příště zase zazdím, tak jen-ať to není nic spešl nebo ať se o tom nikdy nedozvím.

A jak se vlastně máte vy? Psát každý den, co se tady děje – to je jako za trest. Nevím, do čeho jsem se to navrtal. Koho zajímá, že jsem si dnes šel do obchodu pro hromadu muffinů? Nikoho - je to nuda ... dokonce ani mě – šel jsem tam, protože jsem na ně měl chuť.

Pokud vás někdy napadne taková kravina jako psát každý den pár A4 jen-tak pro zábavu, rozmyslete si to. Ani Hong-Kong není tak zajímavý, abyste měli dva měsíce o čem denně cvakat a řeknu vám - Hong-Kong, to je pěkná divočina. Nicméně deníky jsou obecně na nic. Zaměstná to akorát vás, co to píšete, ale zbytečně, protože to stejně potom nikoho nebaví číst. Jediný dobrý deník je Deník Bridget Jones – ten má koule! Ale taky jeden malý nedostatek – není to deník, tak jako toastový chleba není chleba, i když to má v názvu. Ne – počkat: Ta knížka vlastně deník je... Jako bych nic neřekl.

Máte rádi veverky? Já veverky miluju... Určitě jsem vám to už říkal, ale tady je jich opravdu hodně. U nás je to vzácnost nějakou potkat, tady se chvilku zastavíte před větším stromem a můžete si být jistí, že do deseti minut nějakou uvidíte. Vlastně zrovna teď nám tady poskakují tři na dvorku a ládují se oříšky, který netuším, kde vzaly, protože lísku jsem tady nikde neviděl. Veverky a mývalové – to jsou zvířata k sežrání. Ale jako vegetarián to myslím samozřejmě obrazně.

Teď jsem si ale vzpomněl, že se stalo něco zmínkyhodného. Protože mě už nebaví šlapat chodník a kolo tady nemám, rozhodl jsem se, že se občas proběhnu. Jelikož kromě mocných Keele a Bloor Street jsou to tady všude vesměs obytné oblasti, máte tu klid a nemusíte se pořád ohlížet přes rameno po autech, i když klušete se sluchátky na uších. Navíc jsem zjistil, že to není zase tak špatné. Nebo alespoň musíte pochopit, že už jsem se pár let skutečně pořádně nepohnul, takže se kolikrát cítím jako znovuzrozený. No a pak je tady ten požitek z progresu. Třeba dnes jsem uběhl asi o 200 metrů víc než včera! Uslyším hallelujah?

>> 51. Hrdinové a poražení

49. I kdybysme se z toho trezoru náhodou nějak dostali, tak jsme ale ještě pořád uprostřed tý zasraný pouště!

Nevím, co se přihodilo, ale nakonec jsem se k tomu přece dokopal - dnes jsem se jel podívat do Scarborough, čtvrti české. Ano – byla to nejspíš moje touha po smaženém sýru a taky to, že je dnes poslední den, kdy mi platí permanentka na městskou hromadnou, ale prostě jsem tady.

Cesta to ovšem nebyla nijak jednoduchá. Scarborough je samotný východ města, zatímco já jsem na opačném konci, takže metrem po hlavní tepně na konečnou, tam vystoupat z podzemí na úroveň třetího patra a nadzemkou pokračovat, jak daleko to jen půjde. Scarborough je takové zajímavé místo, protože je to sice ještě Toronto, ale v podstatě už ne. Nejlidnatější město Kanady je strukturované zcela typicky. Je tady centrum od kterého se po několik desítek kilometrů na všechny strany rozbíhá nepřeberné množství domů a obchodů, které spolu s narůstající vzdáleností od srdce metropole řídnou a zmenšují se, až to tak nějak všechno vyšumí do ztracena. Je to vlastně taková atomovka naruby, která vybuchala v downtownu a místo ničení tvoří. Čtvrti, které jsem tady měl tu možnost navštívit, jsou jenom názvy na mapě té obrovské polevy okolo.
Scarborough je ale jiné. Od samotného města je odříznuté hluchým pásem, kde se akorát v noci hádají mývalové, a hned když vystoupíte z nadzemky, ocitnete se uprostřed centra s několika stověžáky, což je oproti jiným sousedstvím taky jakýmsi privilegiem. Na druhou stranu tady ale pořád jezdí TTC (teď už si to pamatujete, že?) a i na popelnících je nadepsáno: "Toronto."

Sice jsem ve Scarborough strávil jenom jediný den, ale i tak musím přiznat, že je to jedna z nejkouzelnějších částí Toronta. Kdybych v Torontu musel žít, asi bych bydlel právě tady. Autem je to do centra kousek, ale jste v jakémsi městečku za městem. Všechno je tu menší, čistější a tišší,... Dokonce i obchody tady vypadají zajímavěji, protože nejsou na každém rohu a především to tady není barák na baráku, takže se jim sem vlezlo i hodně z přírody, a jak takový kousek zeleně dokáže uprostřed nekonečného betonového království pohladit na duši, vám snad nemusím říkat.

Nesmím ovšem zapomenout, proč jsem sem přijel. Tak kde se tady schovávají všichni ti Masarykovi potomci? Jediným vodítkem bylo golfové hřiště, u kterého se měla nacházet ta druhé restaurace Prague, co jsem ještě nenavštívil. Osedlal jsem proto autobus, abych se dostal maličko jižněji, a dál šel po svých.

Ocitl jsem se na větším bulváru, kde bylo několik nákupních center a tzv. kanadské paneláky, což jsou mimochodem naprosto úžasné kusy betonu, které připomínají spíše luxusnější hotely, takže byste mě nemuseli příliš dlouho přemlouvat, abych se sem nastěhoval, i když jsou mi jinak králíkárny pro lidi silně proti srsti.

V této ulici jsem ale vystoupil hlavně proto, že jsem doufal, že tady objevím už alespoň nějaké drobné odkazy na Česko, ale nenarazil jsem ani na něco jako náznak. K tomu jsem měl už opravdu hlad, tak jsem se zastavil v jakémsi nenápadném bistru, kde jsem dostal sendvič okatě připomínající bagetu ze Subway, ale s jediným, ovšem radikálním rozdílem: Celou tu nepoživatelně tlustou pochoutku zapekli na polovinu objemu, což s sebou přineslo taky úplně novou dimenzi chuti. Výborné ... ale teď vážně – kde jsou, sakra, ti Češi?!

Nezbylo mi tedy nic, než se dát ještě jižněji na ono golfové hřiště, protože u restaurace Praha už přece něco být musí. Šel jsem několik kilometrů obytnou oblastí, kde visela celá spousta vlajek, ale česká ani jediná. Začínal jsem být zoufalý... Když jsem došel na úplný konec této čtvrti, kde za kouskem pokrčené silnice bylo skutečně už jenom to hřiště, nevěděl jsem, co dál. V tom jsem ale zahlédl obrovskou reklamní ceduli poutající na naši českou restauraci, tak jsem konečně mohl zajásat a šel si pro ten sýr, i když jsem ještě pořád zpracovával ten sendvič. Jinými slovy: Ten sýr do sebe prostě nacpu, i kdybych měl nakonec skončit na silnici...

Když jsem zatočil podle poutače, najednou jsem se objevil ve slepé uličce. Po levé straně a na konci ji lemovaly dvě naprosto úžasné rezidence, které ovšem byly obehnány cedulemi upozorňujícími na soukromí pozemek. Hele, netáhl jsem se sem ale takovou dobu, abych nakonec odjel bez jediné fotky. Vyzbrojený argumentem, že jsem z Česka a host restaurace Prague, jsem se tedy vydal vstříc kamerám a zakázanému ovoci.

Součástí této oblasti, která je zřejmě, jak jsem si odvodil, ono proslulé Masaryktown, je také privátní park, ve kterém se nachází ona restaurace. V parku jsem konečně našel jakési známky Čechismu - mezi vysokými stromy a u oloupaného kousku betonu tvořícího asi tři dlouhé schody jako jakési tribuny hrála parta chlapů evropský fotbal. Měli mezi sebou sice jednoho černocha a řvali na sebe anglicky, ale najednou na mě dolehla ta typická česká atmosféra. Aby jí nebylo málo, zamířil jsem do restaurace. Tam mě ovšem čekalo nemilé překvapení. V pondělí a úterý je zavřeno. V pondělí a úterý je zavřeno? Co to má znamenat? Která restaurace má v pondělí a úterý zavřeno? Nasrat na vás...

Chvilku jsem se tedy ještě poflakoval po tom zakázaném parku, protože jsem doufal, že ke mě přijde nějaký český sekuriťák, ale protože už se stmívalo, rozhodl jsem se to otočit a jet domů.

Po víc jak hodinové cestě jsem konečně dorazil zpátky na Keele Street, kde stál na chodníku expert a mlátil do dveří. Opravdu jsem se mu snažil nesmát, ale moc mi to dneska nešlo. Věci se mají tak, že se dneska odstěhoval do nového domu, ovšem přestože odevzdal svoje klíče, něco mu ještě zůstalo uvnitř. Konkrétně to byla taška s dokumenty do práce a notebook, takže to bylo maličko větší "něco", ovšem to už jsem tady byl já, abych mu pomohl. Expert si tedy sbalil svoje věci, nechal mě si přečíst dopis na rozloučenou, co mi tady nechal, zopakoval to ještě jednou všechno pěkně z očí do očí a odešel. Tak a to je se stěhováním konec, protože další, kdo půjde z kola ven, už budu já...

Večer jsem zalehl do postele se svou oblíbenou CSi z Vegas, což mimochodem už dlouhých sedm let považuji za vrchol kinematografie, a podíval se na chvilku do Nevady. V tom se ale najednou otevřely dveře do mého pokoje, což se nestalo od doby, co odjel Pablo. Protože jsem měl ale sluchátka a protože se hned zase zavřely, byl jsem naprosto zmatený a nevěděl jsem, co se děje. Vyšel jsem proto na chodbu, ve které však nikdo nebyl. Dal jsem se tedy na schody, kde jsem potkal Rašída s nožem u pasu namířeným na mě. S obličejem svatého, ale rukama připravenýma ho odzbrojit a poslat kotrmelci o patro níž, jsem se zeptal, co se děje. Ar úplně jako vyšinutý, jak ho vůbec neznám, ze sebe neustále chrlil slova: práce, zámek, promiň,... a běhal ze strany na stranu.

No nakonec z toho vlastně nic nebylo, protože šlo o úplně banální věc. Rašíd si zabouchl v pokoji klíče, což, jak už jsem vám říkal, se zdejším systémem zámků není nic neobvyklého, a potřeboval co nejdřív do práce nastoupit na noční směnu. Problém byl v tom, že přesto, jak vyrovnaně a klidně působí, Ar docela špatně snáší stres. Snažil se tak odemknout mým klíčem, kuchyňským nožem i hrubou silou. Já jako filmový fanoušek jsem měl ale docela jiné řešení. Znáte to, jak v amerických bijácích se dostanou dovnitř hotelového pokoje jenom tak, že tu škvíru mezi futry a dveřmi prošťournou kreditkou a vy v Evropě jen tak kroutíte hlavou, co je to za nesmysl? Zase takový nesmysl to není, protože tady to skutečně jde. Skočil jsem proto pro svůj metropass, abych ho ještě naposledy použil a voilá, Rašíd mohl jít v klidu do práce.

Protože je ale poslední srpen není jediný, kdo musí za povinnostmi, že děti? Tak ať se vám ve škole daří, pěkně se učte - já si ještě nějaký ten týden budu užívat tady na dovolené v Kanadě...

>> 50. Zamyšlení nad něčím, nad čím nemělo být zamýšleno

48. Ty nejdelší prázdniny v životě

Tak nám končí srpen a co to znamená? Ano, milé děti, šup-šup zpátky do školičky! Uau, jak řekla jedna moje kamarádka, která taky tento rok maturovala: "Je to tak divné být prvního září doma." Ano, je – zvlášť když jste byli ve škole naposledy v květnu. Zní to jako hodně nefér, ale je to v pořádku – tyhle dlouhé prázdniny totiž jednou potkají každého, zatímco mně už se pěkně krátí.
Vlastně hned den na to, co přiletím zpátky do Čech, mažu s ostatními prváky někam na soustředění do lesa. Nesnáším lesy a po těch nekonečných hodinách strávených v letadle to bude jistě vůbec strašně fajn... Co jsem chtěl ale říct: Budu potřebovat nový batoh. Mám takový krásný černý od H.I.S., ale protože se bez něj nikam nehnu, za ten rok chudák strašně zestárl a tady v Kanadě – na svém posledním výletě – už mi prostě nestačí, takže jsem si musel zajet koupit nový.

Řekněte mi, kdy je lepší čas kupovat tašky, než před začátkem školního roku. Přesně tak... Když jsem přijel do Eaton centra, hned u vchodu na mě začaly útočit ty provokativní letáky s akcí Back to School (Zpátky do školy), kdy všechno se vzděláváním spjaté jde na týden o desítky procent dolů. Co vám budu vykládat, tohle znáte i z Česka. Zdálo se tedy, že bude z čeho vybírat, což bylo dobře, protože, co se týče mých osobních věcí, mám příliš specifické požadavky na to, jak by věci kolem mě měly vypadat. Však, za moment se o tom přesvědčíte.
Nicméně Eatnovo centrum jsem si vybral právě pro jeho velké množství obchodů a taky proto, že tady má pobočku jedna z kanadských firem specializujících se vyloženě na zavazadla od kabelek po kufry, která mě zblbla svou agresivní reklamou, kdy na půlce autobusů TTC nabízí batohy od 20 dolarů.
Pozn. TTC je městská hromadná Toronto a už jsem to sem několikrát psal, tak byste si to konečně mohli zapamatovat.

Obchod Bentley byl tedy jeden z prvních, které jsem navštívil, ale dlouho jsem se tam nezdržel, protože – ano, už to začíná – se mi tady nic nelíbilo. Dál jsem pokračoval v podobných krámcích na patře a v celém Eatonu, ale nějak jsem prostě nepochodil. Špatné barvy, tvar, vzor ... neříkejte, že alespoň z poloviny nevíte, o čem mluvím. Co ale teď? Když nenajdu jedinou pěknou tašku v takhle mamutím obchodňáku, co mám asi tak dělat... Boathouse! Ten prknoshop, jak tam Lavigne spouštěla svou oděvní značku pro Kanadu! Když jsem tam byl, pár se mi jich zalíbilo a slíbil jsem si, že se tam stejně ještě stavím a navíc je to jenom tady za rohem.

No, takže po asi hodině porovnávání tří batohů od Hurley, které byly až na barvy všechny stejné, jsem se nakonec rozhodl jeden vzít. Nedostal jsem sice žádnou samolepku, jak jsem zvyklý z českých skateshopů, ale za tu pětistovku, alespoň kterou si čeští prodejci vždycky mile rádi na tomhle severoamerickém sortimentu přirazí, mě to beztak nestojí.

Kdo by to neznal – den plný chození po obchodech... to jednomu vyhládne. Zašel jsem tedy zpátky do Eatona, kde mají ten super koutek s hromadou nejrůznějších fastfoodů a vyhlédl si jeden veggie burger s hranolkama. Protože se ale všude kolem smažil olej a obchodňák vůbec není zrovna nejklidnějším místem, týpek mi místo veggie začal připravovat cheeseburger. Kdybych jedl maso, tak je mi to jedno, ale který masožravec by si objednával sóju, že... Byl jsem ale zvědavý, co kluk udělá, když už to bude všechno ready a já mu pak řeknu, že jsem chtěl něco jiného. Chviličku jsem se tedy tvářil jakože nic, až jsem při tom osudném momentu mistrovsky vystřihl ódu na zaskočeného a čekal, co se bude dít. No co myslíte – týpek se jenom pousmál, řekl: "Oh, sorry," hodil cheese na plotnu a udělal mi mou bezmasou verzi. Nůdá!

Co se mi tady ale líbí je, že vám udělají tu základní verzi, kde je jenom bulka a sója (popř. maso se sýrem, atd.), stoupnou si s tím k pultu, kde je hromada zeleniny a dressingů, a zeptají se vás, co tam chcete... Když jsem byl ještě malý, jedl zvířátka a po Česku se začínal rozlézat McDonald's, ať jste si dali cokoliv, pokaždé v tom byly ty nechutné teplé okurky, takže mě potěšilo, že jsem si teď mohl vybírat.

Protože jsem přímo posedlý Ontariem, řekl jsem si, že si chytnu tramvaj na pobřeží a udělám si malý piknik u mola. Abych se cítil ještě svátečněji, koupil jsem si v obchodě zase tu maloobchodní sodovku ve skle, kde jsou ty zmenšené černobílé obrázky, a dal se do jídla.
Je to zvláštní, ale když jsem doma, nic takového nedělám. Jasně – v Hradišti nemáme Ontario, ale mocná Morava, matička našeho kraje, by se za jakousi náhradu považovat dala, ovšem problém je v tom, že a) u nás neseženete veggie burger s hromadou čerstvé zeleniny b) i s tím nejlepším jídlem v ruce vás při pohledu na veřejné lavičky rychle přejde chuť.
Nevím, jak to tady dělají, ale i když jsme v pětimilionovém městě, tak jsou tady běžně místa, kde máte pocit, že tu stojí nanejvýš pár dní. Žádná oloupaná barva, co vás řeže do zadku, prohnilé dřevěné laťky nebo rezavé nohy – vypadá to tu spíš jako procházka Bauhauasem při výprodeji zahradního nábytku.

Když jsem navečer přijel zpátky domů, nemohl jsem se dočkat, až ten nový batoh vyzkouším. Když už jsem si tam všechno předělal a měl tam strčený i notebook, řekl jsem si, proč toho nevyužít a zajel jsem se podívat ke starému kamarádovi Simonovi. Simon je ten barman ve studentské hospodě, jak jsme posledně pořádali beerpongový turnaj. No, Simonovi jsem slíbil, že se za ním ještě zastavím, plus chtěl taky nějaké mp3ky, takže s tím notebookem v batohu...však víte. Potřeboval jsem sice něco na internetu, ale jak už jsem říkal, tohle je studentský bar a studentský život bez internetu, to je už dnes oxymoron.

Protože je ale ještě pořád srpen, moc lidí tu nebylo. Pár neznámých tváří, jeden pár dokonce přes čtyřicet, takže se tu toho moc nedělo. Na jednu stranu žádní lidi, žádná párty, na tu druhou jsme ale měli čas si se Simonem jen-tak v klidu kecat a mohl jsem si dělat svoje věci. Zjistil jsem, že je strašně fajn mít kámoše u baru. I když si objednáte za celý večer jen pár ledových čajů, stejně je rád, že tam v tom tmavém koutku u baru sedíte a kecáte si s ním. Jo vlastně jsem měl i nachos, ale na ty mě Simon pozval.

No nic, musel jsem taky chytit ještě metro, takže ve dvě jsem byl zpátky, ale pořád se mi nějak nechtělo spát. Nechtělo se mi spát ještě ale ani za další dvě hodiny, kdy už v Česku bylo deset dopoledne, takže jsem se nakonec dostal do postele ani nevím kdy, ale rozhodně po dalších dlouhých hodinách plných skypování.

Tak se zdá, že zítřek nebude mít ráno... zase.

>> 49. I kdybysme se z toho trezoru nějak dostali, tak jsme ještě pořád uprostřed tý zasraný pouště