53. Kiss Kiss Bye Bye /Polibek na rozloučenou/

Tohle ráno bylo hodně zvláštní ráno. Ani nevím, proč se mi tak snadno vstávalo, když mi bylo jasné, že jediné, co mě čeká, je balení věcí a nekonečná cesta zpátky za oceán. Vtip je v tom, že zpátky za oceán je to daleko, a že se mi tam vůbec nechce... Ne, ne, ne... Flákat se tady v Torontu mě začalo náhodou docela bavit, ale bohužel -tahle loď už odplula.

Jedno už ale bylo opravdu potřeba. Uklidit! Víte, jaké nevýhody má pokoj bez poliček? Nemá žádné poličky. Moje úžasná vestavěná skříň byla sice skutečně úžasná a celé ty dva měsíce jsem si ji náramně užíval, ale rozhodně nestačí, když pak v pokoji máte už jenom postel a maličký rozviklaný stoleček. Ve finále jsem se ani neodhodlal ten bordel vyfotit, protože to byl vážně masakr. U postele ležela igelitka jako odpadkový koš, vedle ní kosmetická taška a taška s kravinami jako izolepou nebo nůžkami, potom všude po zemi vedly taky všechny ty dráty a kabely od mobilu, foťáku, počítače a hard-disků, zatímco zbytek elektroniky jako webová kamera a nejrůznější dokumenty v popředí s nevyužitým (ale veledůležitým!) číslem SIN se mačkaly v příruční taštičce od noťasu opět na podlaze ale u zdi. K tomu jsem si syslil veškeré plechovky od Coly, co se tady vypily, protože tyhle věci vypadají naprosto skvěle a taky dekorativně. Dobře - když se beze-smyslu válí za dveřmi, tak dekorativně možná tolik ne, ale to logo je jednoduše dokonalé. Ach - kde jsou ty časy starých dobrých reklam, které byly přitažlivé i bez těch polonahých těl polévajících se litry vody. Jeden záběr na orosenou plechovku Coca-coly a není co dodat.

Nicméně pěkně jsem se do toho svinčíku pustil a, světe div se, v deset dopoledne bylo všechno připraveno k odjezdu! Nějaké dvě hoďky mi ale přece jenom ještě zbývaly, tak jsem se tedy rozvalil na našem legendárním bílém gauči a v rámci jakési aklimatizace si pustil Simpsny pěkně s českým dabingem. Zajímalo vás někdy, jak asi zní čeština cizincům? Mě vždycky! Zeptal jsem se proto Rašída, který se krčil s hrnkem kafe za barovým pultem a nenápadně nakukoval, co si o nejsložitějším jazyku planety myslí. Ve finále to nebylo nic tak vtipného, jako když o nás Poláci v jakési anketě prohlásili, že šišláme, protože pro něj to je prý jen jakýsi bílý šum, jelikož mluvíme příliš rychle na to, aby od sebe rozeznal vůbec jednotlivá slova. Tak třeba příště...

Když nadešel čas naposledy zkontrolovat, zda-li jsem v domě, ve kterém jsem nakonec i navzdory svým plánům strávil celé dva měsíce, nic nenechal, Rašíd se nabídl, že mi pomůže s kufrem až k metru. Ještě jednou jsem se tedy prošel kolem naší nezapomenutelné Keele Street lemované školou, parky a domky s plápolajícími kanadskými vlajkami, až jsme dorazili k turniketům, kam jsem hodil svůj poslední TTC žeton se srdceryvným pohledem rozmazaných linek na místo, se kterým se znova setkám už asi jenom na fotkách.

Tady končí mé prázdniny v Kanadě, má první návštěva za velkou louží a první měsíce života, kdy jsem poprvé vyletěl z hnízda a postavil se proti celému světu, aby mě mohl ohlodat až na samou kost. Po všech stránkách to byla zkušenost, kterou by ocenil asi každý a to i s těmi méně příjemnými chvilkami, co byly o to cennější.

Mimoto, že jsem si zlepšil jazyk a poznal kus kraje, se kterým jsem se vždycky tolik toužil seznámit, jsem zažil taky tuny zábavy s lidmi tolik odlišnými a zároveň tolik podobnými. Upřímně - nepředpokládám, že se ještě s někým z nich někdy setkám, ale celé tyto prázdniny byly spíše jako barevná příloha v černobílých novinách. Totiž - po celém Torontu zbudou jenom fotky a vzpomínky, které vyvolají, ale s tím musíte počítat, už když na začátku nastupujete do letadla.

Teď už přijíždí metro a Rašíd mi narychlo dopisuje na druhou stranu přestupového lístku svou e-mailovou adresu, naposledy zvedá pravici na pozdrav a i když si říkáme: "Tak zase příště," oba tím myslíme: "Sbohem..."
Protože je sobota, není mi přáno si nakonec vychutnat pořádnou mačkanici ve vagónu kanadské podzemky, nicméně alespoň si v klidu s kufrem sedám na zadek a zapínám si do uší svůj pečlivě vybraný playlist nabouchaný těmi nejvíc melancholickými hitovkami, které už pomalu začínám přezdívat soundtrackem svého života.

Na konečné stanici Kippling už na mě čeká autobus s číslem 192, který mě ještě povozí po těch nezapomenutelných dálnicích v Misissouze, které jsme kdysi pokřtili se slečnou doktorkou a svérázným Eminemem, ale už to vůbec není ta pohodová jízda, kdy se na konci rozvalíte na sedačce v kině a drobíte si po tričku nachos se sýrovou omáčkou. Teď to bude totiž docela jiná sedačka, na které o nějakém válení nemůže být vůbec řeč. Nicméně trošičku spoléhám na to, že třeba během toho letu, kdy se vydáme vstříc neprůhledné noci, usnu a nějak to přečkám. Nebo by tam mohli pustit alespoň nějaké filmy, i když jestli to bude zase 17 Again, tak to snad radši ani ne.

Pearsonovo mezinárodní letiště Toronto, sobota 12. září - brzké odpoledne. Kolik si tak asi teď představujete lidí? Doufám, že hodně. Já jsem totiž žil v tom, že ani skoro tříhodinové časová rezerva nemusí být dostatečná, ovšem je tady tak nějak pusto. Pravda, na odbavení zavazadel jsem nějakou tu minutku čekal, ale jinak v klidu. Teď už sedím mezi stovkami duty-free obchodů na jedné z asi pětiset volných sedaček a dívám se na kanadský zpravodajský kanál. Zrovna tam řeší problém s myšmi, co mají tendenci se na zimu stahovat do vyhřátých baráků, a i když je to téma, kterým bych v rodném jazyce nejspíš pohrdl, ten pocit, že tohle je nejspíš poslední dávka americké angličtiny, než se vrátím do té Ostrovy nakažené Evropy, mi prostě nedovolí si ani odskočit na malou - a to už bych měl nastupovat... No - nejspíš si asi budu muset vyzkoušet záchodky na palubě. Doufám, že budeme zrovna v turbulenci, ať je to aspoň pořádný zážitek!

Schodky-autobus-schody-letadlo a jsem tady! Prostřední sedadlo ze tří v řadě u okýnka, lidi o ničem. K jídlu docela ucházející těstoviny, v bedně dva slušné filmy a na záchod jsem nějak zapomněl. Další zastávka: Paříž. Teď můj milovaný francouzský dopravce ovšem mění televizní program a nasazuje pochybný žabožroutí dokument... Čas jít spát.

To nejlepší z celého letu se beztak událo hned po startu. Jakmile se letadlo odlepilo od země a začalo nabírat ten správný kurz přes Atlantik, naskytl se nám opravdu nádherný pohled na úžasné Toronto. Mnohem, mnohem lepší než ten, když jsme přistávali. A teď ty třídy a bulváry, které už znám jménem a ... a už nic. Už je to všechno někde za námi.

Tak takové byly ty dva naše kanadské měsíce. Byl to Tosh a jeho dům, expert a nekonečné žvatlání o ničem, taky baseball a vegetariánská alternativa ke všemu, divné metro, divné busy, CVčka, co nikdy nenašla svůj cíl, silnice a pravé úhly, taky London, Pablo a banda new yorských vysokoškoláků, možná trocha exotiky a pizzy, co nakonec nebyla tak špatná, a vlastně toho bylo tolik, že tenhle odstavec by taky nemusel nikdy skončit. Co odstavec - tahle přiblblá věta jak je dlouhá ... tohle není zdravé. Hlava potřebuje tečky. Potřebuje tečky a čárky a taky hodně pomlček, tak jak já to mám rád. Hlava totiž potřebuje vypnout...odpočinout...spát...spát...

"Dobré ráno, vítejte ve Francii! Je šest hodin ráno, venkovní teplota 12 stupňů, croissanty jako vždycky vyprodané..."
Tak a jsem zase doma. Do Vídně - to už ani nestojí za řeč, a ten kousek pak k nám do Hradiště... Party skončila - ať žije párty! Tak třeba zase jindy, ale ještě něco: "Rád jsem tě poznal, Toronto..."

>> 54. Epilog: Všem, jichž se to týká

52. Poslední gang ve městě

Tak a je to tady. Dneska ještě jednou pro kanadskou pizzu, rozloučit se s Ontariem a užít si poslední noc bez polštáře u pana Toshe. Mimochodem právě se tady poflakuje na zahradě (super zábava na páteční večer), tak ho můžete pozdravit, jestli chcete. Radím vám, udělejte to, protože další šance už se vám nenaskytne, i když, abych se přiznal, taky se mi tomu nechce pořád věřit. Ale je to tak - zítra v tuto dobu už budu bědovat v letadle, jak je tam všude málo místa, hnusné jídlo a pitomí lidi – miluju to!

Teď ale ještě zavzpomínejme na ten poslední týden tady. Byl jsem samozřejmě nakupovat nějaké dárky, taky jsem konečně stihl čtyřdolarové úterý! a ještě jednou jsem se zastavil všude, kde to tady mám rád. Ale postupně...

Kensington Market. Kensington Market je naprosto jeté místo. Přestože je hned vedle jedné z hlavních bulvárů v downtownu, pokud o něm nevíte, nevšimnete si ho. Dokonce i Rašíd přiznal, že tady žil 3 roky, než tam poprvé zavítal. Já kdybych neměl tu kartičku se slevou, tak se tam vůbec nedostanu, ale teď už jsem se tam musel podívat, protože jsem byl taky strašně zvědavý, co to vlastně je.

Jestli očekáváte nějaký další obří obchoďák, jste stejně vedle, jako jsem byl já. Bleší trh? Už jste blíž, ale pořád to není ono. Představte si část města, která vypadá jako vytržená z úplně jiného města. Sousedství, které žije podle vlastních pravidel, ale ne jako mafiánská Malá Itálie, spíš roztržitý Chinatown. Stánky tam teď klidně nechte, ale odmyslete si tu hromadu Číňanů a tuny zeleniny. Vítejte v Kensington Market!

Na mapě hluchý čtverec svíraný čtyřmi významnými třídami, ve skutečnosti věčně pulsující čtvrť, kde se stísněnými uličkami protloukají tisíce lidí od hospod s obrovskými zahrádkami k obchodům napěchovaných nejrůznějšími kravinami. Na každém rohu tady potkáte houslistu, kytaristu nebo žongléra, autem sem radši nejezděte a ne že se nacpete, než sem půjdete – jídla je tu opravdu dost a ještě víc.

Potom vám nesmím zapomenout říct, že tento týden byla v Torontu velká show. Celé město totiž terorizovaly stíhačky. Poprvé jsem to zjistil tak, že jsem si chtěl ráno trochu přispat, když v tom mě probudil naprosto šílený rachot. Vůbec jsem netušil, co se dělo a nejhorší na tom bylo, že ten randál pořád nabíral na síle. Nakonec mě napadlo, že by to mohlo být nějaké letadlo, ale proč se, sakra, třepe barák? Když v tom: "VRUM!" Okamžitě jsem vyletěl z postele, protože ten pocit, když ta šílená kraksna - jak jsem později zjistil, prvotřídní letadlo americké armády – akcelerovala nad vaší hlavou, byl prostě šílený. F-22 Raptor umí totiž takovou tu nepříjemnou věcičku, které se říká sonický třesk.

Když jsem byl v polospánků a absolutně nepřipravený, bylo to asi jako šňupnout si toho nejlepšího koksu 11000 metrů nad zemí a potom upadnout do mdlob. Ještě asi pět minut potom jsem se třepal a to jsem zdaleka netušil, že tohle je asi jeden z padesáti těchto momentů, co tento týden budu muset přetrpět. Jako neříkám, na jednu stranu je to úžasné, ale stejně jsem se radši povětšinou schovával zalezlý v metru.

A příčina? Pamatujete si Exhibition Place? Takové to místo duchů postavené na hlavu vedle Ontario Place, kde není nic jen stáj pro koně (proč je uprostřed betonového města stáj pro koně?), obrovské vylidněné parkoviště s tribunami (sportovní tribuny před prázdným parkovištěm?) a prázdná továrna (zapomněl jsem říct: prázdná, ale funkční)? Asi nejsem jediný, kdo si všimnul, že tohle velké nic do centra živelného Toronta nějak nezapadá, a protože prý nepoužívají v Kanadě semtex, tak to bombardují bojovými stíhačkami pěkně ze vzduchu.
...Tak jestli jste mi tohle uvěřili, tak to jste slušné paka :D Samozřejmě Exhibition Place je od toho, aby zde probíhaly exhibice, takže jediné, co s tímto místem udělali, bylo, že jej maličko oživili během šedesátého ročníku Canadian International Air Show, kdy jste odtud mohli z první řady obdivovat dech-beroucí kousky těch nejlepších ze severoamerických letek. Mohli byste si říct, že kvůli zírání k obloze nemusíte přece na žádné určené místo, ale věřte mi, že z centra mezi těmi mrakodrapy sotva něco uvidíte a z předměstí, kde bydlím já, to taky není žádná sláva, pokud zrovna nestojíte u někoho na střeše.

Teď se ovšem konečně dostávám ke svému čtyřdolarovému úterý. Když jsem se celý natěšený a zvědavý konečně přihnal na večer ke kinu, docela jsem se zhrozil. Nějak mně nedošlo, že když promítají za poloviční cenu, že tam bude taky hromada lidí. Nebo jsem se spíš asi řídil svým maloměstským zvykem, kdy nám taky každý týden promítají archivní filmy a dokonce zadarmo, když jste student, ovšem i tak je tam prázdno (a to máme jen jeden sál). A seknul jsem se i v tomto.
Čtyřdolarové úterý není v ničem výjimečné, kromě toho, že je čtyřdolarové. Ano k mému velkému zklamání se tady promítaly úplně normální filmy jako jakýkoli jiný den, jen s tím rozdílem, že jste za něj zaplatili tuhle nezvykle nízkou cenu. A důvod? Netuším... Že by ta velká řada?

Nicméně viděl jsem Julie and Julia a byl jsem spokojený. Černé čtvrtky sice shledávám malinko atraktivnějšími než čtyřdolarová úterý, ale bylo to fajn.

A co se dělo u nás na Keele Street? Taky byla sranda. Rašíd se nudil u své tradiční kofeino-nikotinové siesty na verandě, a tak ostříhal všechny stromy, na které dosáhl. Já jsem to docela uvítal, protože, i když na našem dvorku není kromě krys nic živého, nám ty větvičky od sousedů naprosto zakrývaly výhled na slunce, ovšem Veverky a Tosh už tolik nadšení nebyli. Ar je ale prostě magor a když se nudí, tak dělá i takové kraviny, jakože zametá na zahradě smetí z hlíny koštětem na čarodějnice, avšak znáte to - dokud nechce nic po mně, jsem v klidu. Ale vlastně jsem mu i docela pomáhal s tím stříháním, protože to byla sranda kosit ty stromky, jak se vám zachtělo. Doma by mě za to zabili, tady mi Rašíd ještě nabídl kafé, ale víš co, Are? Nevím jestli jsem ti to říkal osmkrát nebo desetkrát, ale já kafe nepiju... Každopádně dík.

Když konečně z města odtáhly stíhačky, Toronto se začalo připravovat na další velkou událost. A že neuhodnete jakou? Ale no tak – už jsem vám o tom psal. No šup – vzpomínejte! Kdo na to přijde, může za odměnu přeskočit následující větu! Ano, Mezinárodní filmový festival Toronto. Pozn. Tentokrát oficiální.

Samozřejmě jsem hned využil příležitosti alespoň se nadechnout té blyštivé atmosféry a glamouru a vyrazil jsem do downtownu. Znáte Letní filmovou školu Uherské Hradiště? Jo – to je moje město. Každé léto, když se tahle akce spustí, se Hradiště změní k nepoznání. Všude lidi, stany, stánky ... dokonce i v pizzérce mají najednou dvakrát takový výběr jako jindy. Opět jsem ale chytil do své maloměstské pasti stereotypu. I přesto, že torontský festival je asi tisíckrát tak velký jako naše filmovka, nesmíte zapomenout, že Toronto jako město je ještě větší. Je dokonce tak veliké, že pokud se nepohybujete ve správných kruzích, tak o nějakém festivalu nemáte ani páru.
Na druhou stranu když víte kam jít, je to řádné psycho. Já jsem svou jedinou letošní šanci tento festival navštívit vyplýtval na volné promítání na Dundas Square, kam jsem se jako chudý student bez jakékoliv alternativy vydal, abych zjistil, jak se vede sardinkám v krabičce, ale víte co? Byl jsem na Mezinárodním filmovém festivalu Toronto a vy ne! Hahááá! A vy, paní, nedrkejte do mě, sakra, pořád...

I když odlétám z Kanady až zítra, loučit jsem se začal pro jistotu už s předstihem. Poslední přeživší kamarád ve městě byl barman Simon, který speciálně pro mě uspořádal u sebe v podniku pokerový turnaj, protože ví, jak tuhle hru miluju. Vlastně letáčky na něj byly vyvěšené, už když jsem tam byl poprvé, ale něco vám řeknu: Je krásné myslet si, že se něco děje jenom kvůli vám, i když je to lež jako věž. Nicméně držel mi tam místo, i když jsem se trochu opozdil, takže opatrně, jo?!

Protože chci s penězi vyjít tak, abych pokud možno nemusel už k bankomatu nebo si zpátky v Česku měnit pár osamělých dolarů, uvítal jsem, že spíš než pro peníze se hrálo pro zábavu. Každý začínal při deseti dolarech v drobných při hře na čtyřech stolech, kdy jste se kdykoliv mohli zvednout a skončit nebo zkusit štěstí u sousedů. Poprvé od doby, co odjeli newyorští, jsem ale taky cítil, že jsem ve studentském klubu. Konečně se ta holota šprťácká začala sjíždět ke své alma mater, a Toronto tak najednou omládlo o dvacet let. Taky na ulicích se udělalo mnohem hustěji a zdá se, že se nejlidnatější město druhé největší země světa po dlouhém, suchém a lenivém létu vrací zase k životu. Škoda - na mě už tu začíná být zase příliš kosa. Dobře není to tak drastické a přes den se tu dá v klidu chodit ještě v tričku, ale už v tom cítím tu drsnou Kanadu. Ostatně jak včera ráno zkušený obyvatel Rašíd v čepici u cigárka demonstrativně prohlásil: "Zima přichází!"

Tak jo – teď jdu ještě na svou poslední kanadskou procházku. Jestli se mnou letíte zítra zpátky do Evropy, tak si ještě pokecáme, jestli tady na Keele Street ale zůstáváte, nebojte se, bude o vás dobře postaráno – stěhují se sem tři mladé slečny... No jsem si jistý, že alespoň Ar bude mít předčasné Vánoce. Já prozatím smekám a odcházím...

>> 53. Kiss Kiss Bye Bye /Polibek na rozloučenou/