48. Ty nejdelší prázdniny v životě

Tak nám končí srpen a co to znamená? Ano, milé děti, šup-šup zpátky do školičky! Uau, jak řekla jedna moje kamarádka, která taky tento rok maturovala: "Je to tak divné být prvního září doma." Ano, je – zvlášť když jste byli ve škole naposledy v květnu. Zní to jako hodně nefér, ale je to v pořádku – tyhle dlouhé prázdniny totiž jednou potkají každého, zatímco mně už se pěkně krátí.
Vlastně hned den na to, co přiletím zpátky do Čech, mažu s ostatními prváky někam na soustředění do lesa. Nesnáším lesy a po těch nekonečných hodinách strávených v letadle to bude jistě vůbec strašně fajn... Co jsem chtěl ale říct: Budu potřebovat nový batoh. Mám takový krásný černý od H.I.S., ale protože se bez něj nikam nehnu, za ten rok chudák strašně zestárl a tady v Kanadě – na svém posledním výletě – už mi prostě nestačí, takže jsem si musel zajet koupit nový.

Řekněte mi, kdy je lepší čas kupovat tašky, než před začátkem školního roku. Přesně tak... Když jsem přijel do Eaton centra, hned u vchodu na mě začaly útočit ty provokativní letáky s akcí Back to School (Zpátky do školy), kdy všechno se vzděláváním spjaté jde na týden o desítky procent dolů. Co vám budu vykládat, tohle znáte i z Česka. Zdálo se tedy, že bude z čeho vybírat, což bylo dobře, protože, co se týče mých osobních věcí, mám příliš specifické požadavky na to, jak by věci kolem mě měly vypadat. Však, za moment se o tom přesvědčíte.
Nicméně Eatnovo centrum jsem si vybral právě pro jeho velké množství obchodů a taky proto, že tady má pobočku jedna z kanadských firem specializujících se vyloženě na zavazadla od kabelek po kufry, která mě zblbla svou agresivní reklamou, kdy na půlce autobusů TTC nabízí batohy od 20 dolarů.
Pozn. TTC je městská hromadná Toronto a už jsem to sem několikrát psal, tak byste si to konečně mohli zapamatovat.

Obchod Bentley byl tedy jeden z prvních, které jsem navštívil, ale dlouho jsem se tam nezdržel, protože – ano, už to začíná – se mi tady nic nelíbilo. Dál jsem pokračoval v podobných krámcích na patře a v celém Eatonu, ale nějak jsem prostě nepochodil. Špatné barvy, tvar, vzor ... neříkejte, že alespoň z poloviny nevíte, o čem mluvím. Co ale teď? Když nenajdu jedinou pěknou tašku v takhle mamutím obchodňáku, co mám asi tak dělat... Boathouse! Ten prknoshop, jak tam Lavigne spouštěla svou oděvní značku pro Kanadu! Když jsem tam byl, pár se mi jich zalíbilo a slíbil jsem si, že se tam stejně ještě stavím a navíc je to jenom tady za rohem.

No, takže po asi hodině porovnávání tří batohů od Hurley, které byly až na barvy všechny stejné, jsem se nakonec rozhodl jeden vzít. Nedostal jsem sice žádnou samolepku, jak jsem zvyklý z českých skateshopů, ale za tu pětistovku, alespoň kterou si čeští prodejci vždycky mile rádi na tomhle severoamerickém sortimentu přirazí, mě to beztak nestojí.

Kdo by to neznal – den plný chození po obchodech... to jednomu vyhládne. Zašel jsem tedy zpátky do Eatona, kde mají ten super koutek s hromadou nejrůznějších fastfoodů a vyhlédl si jeden veggie burger s hranolkama. Protože se ale všude kolem smažil olej a obchodňák vůbec není zrovna nejklidnějším místem, týpek mi místo veggie začal připravovat cheeseburger. Kdybych jedl maso, tak je mi to jedno, ale který masožravec by si objednával sóju, že... Byl jsem ale zvědavý, co kluk udělá, když už to bude všechno ready a já mu pak řeknu, že jsem chtěl něco jiného. Chviličku jsem se tedy tvářil jakože nic, až jsem při tom osudném momentu mistrovsky vystřihl ódu na zaskočeného a čekal, co se bude dít. No co myslíte – týpek se jenom pousmál, řekl: "Oh, sorry," hodil cheese na plotnu a udělal mi mou bezmasou verzi. Nůdá!

Co se mi tady ale líbí je, že vám udělají tu základní verzi, kde je jenom bulka a sója (popř. maso se sýrem, atd.), stoupnou si s tím k pultu, kde je hromada zeleniny a dressingů, a zeptají se vás, co tam chcete... Když jsem byl ještě malý, jedl zvířátka a po Česku se začínal rozlézat McDonald's, ať jste si dali cokoliv, pokaždé v tom byly ty nechutné teplé okurky, takže mě potěšilo, že jsem si teď mohl vybírat.

Protože jsem přímo posedlý Ontariem, řekl jsem si, že si chytnu tramvaj na pobřeží a udělám si malý piknik u mola. Abych se cítil ještě svátečněji, koupil jsem si v obchodě zase tu maloobchodní sodovku ve skle, kde jsou ty zmenšené černobílé obrázky, a dal se do jídla.
Je to zvláštní, ale když jsem doma, nic takového nedělám. Jasně – v Hradišti nemáme Ontario, ale mocná Morava, matička našeho kraje, by se za jakousi náhradu považovat dala, ovšem problém je v tom, že a) u nás neseženete veggie burger s hromadou čerstvé zeleniny b) i s tím nejlepším jídlem v ruce vás při pohledu na veřejné lavičky rychle přejde chuť.
Nevím, jak to tady dělají, ale i když jsme v pětimilionovém městě, tak jsou tady běžně místa, kde máte pocit, že tu stojí nanejvýš pár dní. Žádná oloupaná barva, co vás řeže do zadku, prohnilé dřevěné laťky nebo rezavé nohy – vypadá to tu spíš jako procházka Bauhauasem při výprodeji zahradního nábytku.

Když jsem navečer přijel zpátky domů, nemohl jsem se dočkat, až ten nový batoh vyzkouším. Když už jsem si tam všechno předělal a měl tam strčený i notebook, řekl jsem si, proč toho nevyužít a zajel jsem se podívat ke starému kamarádovi Simonovi. Simon je ten barman ve studentské hospodě, jak jsme posledně pořádali beerpongový turnaj. No, Simonovi jsem slíbil, že se za ním ještě zastavím, plus chtěl taky nějaké mp3ky, takže s tím notebookem v batohu...však víte. Potřeboval jsem sice něco na internetu, ale jak už jsem říkal, tohle je studentský bar a studentský život bez internetu, to je už dnes oxymoron.

Protože je ale ještě pořád srpen, moc lidí tu nebylo. Pár neznámých tváří, jeden pár dokonce přes čtyřicet, takže se tu toho moc nedělo. Na jednu stranu žádní lidi, žádná párty, na tu druhou jsme ale měli čas si se Simonem jen-tak v klidu kecat a mohl jsem si dělat svoje věci. Zjistil jsem, že je strašně fajn mít kámoše u baru. I když si objednáte za celý večer jen pár ledových čajů, stejně je rád, že tam v tom tmavém koutku u baru sedíte a kecáte si s ním. Jo vlastně jsem měl i nachos, ale na ty mě Simon pozval.

No nic, musel jsem taky chytit ještě metro, takže ve dvě jsem byl zpátky, ale pořád se mi nějak nechtělo spát. Nechtělo se mi spát ještě ale ani za další dvě hodiny, kdy už v Česku bylo deset dopoledne, takže jsem se nakonec dostal do postele ani nevím kdy, ale rozhodně po dalších dlouhých hodinách plných skypování.

Tak se zdá, že zítřek nebude mít ráno... zase.

>> 49. I kdybysme se z toho trezoru nějak dostali, tak jsme ještě pořád uprostřed tý zasraný pouště