Epilog: Všem, jichž se to týká...

Jak jsem řekl na samém úvodu: "O Americe se toho v evropských ulicích dovíte hodně, ale co z toho je pravda? Celá řada mladých lidí se to rok co rok snaží na vlastní pěst zjistit a já nejsem nikdo jiný než jeden z nich. Jediné, čím se liším, je snad jenom jeden ztřeštěný nápad navíc: Všechno to den po dni pěkně sepisovat..."
Netušil jsem tehdy, jestli tyhle zápisky budou snůškou balad nad ztracenými iluzemi nebo uvolněnou reportáží, ve kterou se nakonec vyvinuly. Zapřísáhl jsem se v jediné, prostě je sepíšu, ať se děje, co chce, a i když se mi v to samotnému nechce věřit, tak teď tady sedím a píšu epilog. Tímto je moje mise splněna.

Proč ale den po dni zabíjet čas sepisováním věcí, co se dějí kolem mě? Ne – nehledejte v tom nic narcistického, jen vím, že nejsem první ani poslední z těch, co se vydali zpestřit svá nudná studentská léta tam někde za oceán, a že tu bude určitě pár zájemců, kterým by moje zápisky mohly přijít užitečné. Všechny intimnosti jsem si tedy nechal pro sebe a psal, jak odměřeně to jen šlo, přesto však snad docela jinak, než všichni ti stereotypní průvodcové, od kterých se ve finále stejně nic nedozvíte, protože po prvních pěti stranách zpravidla noc co noc usínáte.
Dobře, ale abych byl aspoň malinko upřímný – trocha mého ega sehrála taky svou roli, protože jsem potřeboval ukázat, jak jsem k smrti vtipný. Nejsem? Tak ale aspoň zajímavý jo, ne? Možná „jiný“? „Jiný“ stačí…

Teď po dvou měsících jako mnohem zkušenější, dospělejší, moudřejší, světaznalejší a jistě i krásnější vám ještě v kostce posledním dechem dohodím pár užitečných rad. Vím sice, že lidi jsou z nějakého důvodu vůči obdobným varováním à la "nesahejte na rozžhavenou plotnu" zcela imunní a raději si nabijí hubu, než aby se jimi řídili, ale hej – potřebuju to tady nějak tématicky uzavřít. Stejně už všechno víte, ale prostě jenom taková tečka, kdy se symbolicky zvednu z té studentské židle a stoupnu si konečně zády k tabuli za tu profesorskou katedru a … bože to jsou kecy – radši se do toho zrovna dáme.

Sám vím, že příliš mnoho přísloví a pořekadel jako např.: „Ranní ptáče dál doskáče“ jsou naprosté kraviny, ale „Připraveným štěstím přeje,“ to je holý fakt. Jedno totiž zjistíte hned na začátku – nikdy! nejste dost připravení. Dokud jste ještě doma, využijte té neuvěřitelné vymoženosti jménem internet a zařiďte si kolik věcí jen stihnete. Přinejmenším alespoň dočasné ubytování a redukci do elektrické zásuvky.

Pokud si navíc zjistíte i kyvadlový spoj z letiště a mrknete se dopředu, jak je to obecně ve městě s hromadnou dopravou, ušetříte si tím spoustu peněz a nervů. Času sice ne, ale věřte mi, tahleta investice se vám mnohonásobně vrátí.

První věc, po které se na letišti poohlížejte, je mapa. Klidně si vemte i tu největší a zdánlivě nejsložitější, co budou mít, protože čas je nejlepší učitel a, věřte nebo ne, za týden ji celou ovládnete. Taky jsem si po hodinách u Google Earth myslel, jak to město skvěle znám, ovšem jednou stejně skončíte v uličkách, ze kterých jakoby nevedla cesta ven. Na druhou stranu má Kanada tu výhodu, že každá křižovatka je zpravidla vybavena názvy ulic a tady se otevírá prostor pro vaši mapu, kterou jste ze začátku tolik pohrdali.

A proč vlastně Kanada? Je vtipné zamyslet se nad touto otázkou teď, protože na naprosto tu samou jsem ambasádě písemně odpovídal, ještě když jsem před odletem žádal o pracovní vízum. Tam jsem k těm skutečným faktům samozřejmě přidal i ta, která jaksi chtěli slyšet, nicméně k úspěchu si musíte vždycky trochu dopomoct. Moje osobní důvody byly asi takové, že jsem si chtěl udělat za oceánem krásné pracovní prázdniny a poznat Ameriku. Amerikou jsou pro mě však především Spojené státy, nicméně díky bezbariérovému programu pro mladé, který nabízela kanadská vláda s ročním pracovním povolením, jsem se rozhodl navštívit tuhle velkou/malou sestru oné země pruhů a hvězd. No a co se týče Toronta – je to přece největší kanadské město! Kde zažijete víc toho vzrůša? Navíc do francouzsky mluvícího Montrealu se mi skutečně nechtělo a Vancouver je citelně dražší variantou, proto jsem se rozhodl pro tuhle úžasnou metropoli.

Kanada má ale i spoustu svých výhod. Je tišší, klidnější a uvolněnější. Je tady taky mnohem víc pracovních příležitostí. Vlastně téměř denně se tady v každém větším městě masivně aktualizuje nabídka a dokonce i jako cizince vás mile rádi zaměstnají. Jen musíte vědět, jak na to. Bohužel já sám jsem neuspěl, i když jsem k tomu neměl daleko. Mým problémem však bylo, že dva měsíce nejsou zrovna dostatečně dlouho dobou, na kterou by se někomu hodilo mě zaměstnat. Pokud plánujete strávit v Kanadě více času a vystačíte si se základní prací jako pokladní nebo obsluha v restauraci (vysokoškoláci, co máte diplom odjinud než přímo z Kanady – nedělejte si velké ambice) máte vystaráno, ovšem ani vy, prázdnináři, nemusíte zoufat! Buďte prostě jenom trochu svině.

Stačí, když se zapomenete zmínit, kdy odlétáte, s podpůrným tvrzením, že budete makat, dokud budete moct, a až přijde čas, prostě jenom zavolejte, že jste si zlomili nohu nebo něco, a že už dál nemůžete dělat. Tohle mi doporučili ti zkušení, ovšem až když už jsem pomalu odlétal, takže... nicméně alespoň vám tím trochu pozvednu náladu. Jenom, prosím, asi neříkejte přímo to s tou zlomenou nohou, protože budete placeni po týdnu, ovšem většinou ten týden, co jste si oddělali, dostanete v zelených až zase za další, takže když se tam sedm dní neukážete, že jste se polámali, a pak si den před odletem vysmátí v havajské košili přijdete po svých pro poslední stovky dolarů, tak už to by možná mohlo přijít někomu podezřelé.

Jo a mobil. Máte mobil? To je dobře. Teď si ještě vyzkoušejte, jestli na něm fungují taky americké SIMky. Bez telefonu se tam skutečně neobejdete, zvlášť pokud chcete pracovat. Mně se nějak kanadské číslo zařizovat nechtělo, protože mi to na tu chvíli přišlo zbytečné, nicméně zkušený Pablo už věděl a i na ten měsíc, si ho pořídil. Nechtějte totiž podstoupit, co jsem pravidelně zažíval já, a to ten pohled naprosto zmateného personalisty, u kterého po té sprše "A proč nemáš kanadské číslo?" na tisíc způsobů vyvoláte pocit jakési nepřípustné nedůvěryhodnosti a to vy přece nechcete. Takže určitě si naplánujte cestu i do telefonní společnosti, kde vám už nějakou SIMku s kreditem dají. Ale pozor - i když se vám to podle všudypřítomné reklamy bude zdát absurdní, Bell a Rogers nejsou zrovna nejekonomičtější volbou, jelikož jenom zřízení nového čísla u nich necháte 40 dolarů. Au...

No a konečně – nezapomeňte si doma notebook. Den blbec? Pustíte si svou oblíbenou písničku. Nemůžete něco najít? Googlemaps. Nuda? Není nic lepšího než dobrý film. No a na stesk po domově je tady Skype. Jak už jsem jednou psal, i kdybyste cestovali přes všechny oceány na světě, nakonec zjistíte, že ta naše zeměkoule je dnes už vážně malá a jednou přijdou chvilky, kdy to oceníte.

Dál vím, že jsou mezi vámi i ti úplně pečlivý, ale bohužel i vy musíte počítat s tím, že se vždycky něco vysere. Jeden den vám nejde net, druhý špatně nastavíte pračku a třetí jednoduše nasednete do jiného autobusu – tak to prostě chodí, takže snad jsem zapomněl už jenom na spoustu oblbovacích prášků pro věčně dobrou náladu. Ty jsou beztak na tom všem nejlepší!

Teď už přestaňte číst a zvedněte ty zadky, protože z křesla svět nikdy nepoznáte...

Díky, Jesse