47. A když vlak vykolejí, není nic, co to změní

Tak zítra je Pablův den D... Zítra se ukáže, jestli se tady v Kanadě jenom flákal nebo skutečně piloval jazyk. Ano, zítra ho čeká osudná zkouška TOEFL, tak uvidíme. Víte, co je ale na tomto testu strašně fajn? Nemůžete ho neudělat. Možná vám to zní podezřele, ale systém tohoto celosvětově uznávaného certifikátu je založený na tom, kolik bodů získáte, což je strašně fajn, protože je pak zcela na vás, jestli se s tím výsledek budete chlubit na každém rohu nebo s ním prostě jenom tiše přiložíte pod kotel.

Po obědě jsme si tedy ještě zavolali, aby můj italský kamarád nevypadl z tempa a nedostal hned v prvním kole KO. První kolo bude sice nejspíš jenom nějaká formální registrace, kde se akorát podepíšete, ale víte co? V tomhle se dělá statisticky nejvíc chyb, a co si po tom o vás mají myslet, když neumíte napsat ani svou vlastní adresu? No ale co já vím, třeba by se nad tím ani nepozastavili, jako když jsem na poště žádal o kartičku zmocněnce, aby mohli doma přebírat moji poštu, a uvedl jsem platnost do 31. září. Naštěstí jsem ale nebyl za idiota sám, protože to nedošlo ani úředníkovi, který mi to vyřizoval. Počítač mu neustále vyhazoval chybu a chlápek ji samozřejmě hned připisoval nespolehlivé technice – prý už potřetí za ten týden to nefungovalo, jak mělo, a proto za chvilku přiběhla ještě větší kancelářská krysa, aby s tím něco udělala. Jak-jinak – nad monitorem strávil asi čtvrt hodiny, kdy už oba pomalu začínali pěnit, až pak mi najednou došlo, co za nesmysl to 31. září vlastně je a řekl jsem jim, že mi to tedy bude klidně stačit jenom do 30. Chlapům to ale pořád nedocházelo, tak mi odpověděli, že to můžou zkusit, ale že pokud je někde chyba, tak to stejně nepůjde, až k jejich velkému překvapení za 20 sekund vylezla kartička z tiskárny.
Když jsem se s úsměvem zvedal, oba pošťáci byli celý rudí, že si ten počítač dělá, co chce, a mrzí mě, že jsem tam ještě chvilku nezůstal, abych viděl jejich obličeje, až na to konečně po té prvotřídní lidské adaptaci rozbouřené sopky Vesuv přijdou. I když už ale chápete, že jenom chvilka by nejspíš nestačila a zase tolik času jsem neměl... musel jsem přece chytit letadlo do Kanady!

Co jsem ovšem s Pablem stihli probrat. Desátého září tady začíná Mezinárodní filmový festival, který patří k těm největším na světě, takže jsem se hned podíval, co taková sranda stojí a co se tam konkrétně bude dít. Program je tam opravdu bohatý. Dokonce tolik bohatý, že se jim nevleze do rozvrhu na internet, takže pokud chcete podrobnější info, musíte si koupit průvodce za 15 dolarů. To je ovšem dobrá zpráva – určitě se dočkám i spousty volných promítání a akcí kolem, což bude ale asi taky tak všechno, co z toho festivalu budu mít, pokud se tam vůbec dostanu, protože to bude v době, kdy si budu zrovna balit, a jelikož akreditace stojí podle všeho pět stovek. Pět stovek čeho? Ano, kanadských dolarů... Vtipné, že? Tohle je přesně suma, za kterou tady mám na měsíc v podnájmu pokoj s kuchyní, pračkou, koupelnou a nádherným bílým gaučem.

Když se k nám tedy tento velký festival takhle snobácky otočil zády, řekl jsem si, že to přece nemůžu jen-tak nechat ležet a rozhodl jsem se uspořádat svůj vlastní mezinárodní festival Toronto. Co k tomu ale budu potřebovat? Filmů mám v počítači dost, teď by to chtělo ještě místo a lidi, abych se necítil tak uboze a fiaskálně (to je vymyšlené slovo zastupující příslovce od "fiaska"). Ale koho? Nemůže to být jen-tak někdo, musí to být pořádná exotika! Počkat - co takhle Japonec Yuki a jeho kanadský domovník Mike? Je to dost mezinárodní?

No a mimochodem – když už jsme zmínili ten gauč, tak o místu mám taky jasno.

Jakmile jsem se Yukiho přes Facebook zeptal, jestli by se nechtěl zúčastnit mého nonstop víkendového promítání, okamžitě souhlasil a Mike, že určitě přijede taky. Když už jsem měl tedy diváky na cestě, skočil jsem ještě rychle do obchodu, abychom si to pořádně užili se vším všudy. Nabral jsem nějaké popcorny, asi pět balíků s plechovkami Coca Coly (která je tady pekelně levná a navíc byla ještě díky nadcházejícím Olympijským hrám v akci, takže jsem za jednu tu kovovou víc-jak třetinku dal v přepočtu asi pět korun), nachos a cosi sladkého...

Kolem šesté už tu byli jak Yuki, tak Mike, kteří s sebou přinesli další tunu jídla včetně dvou XXL pizz, takže nezbývalo než se do toho všeho pěkně pustit. S výběrem filmů jsme šli tak nějak demokratickou cestu, kdy jsem jim první povykládal, o čem každý je, a oni se pak rozhodli, jestli jo nebo ne. Takovým tempem, kdy jsme promítali, kecali, jedli a pili, jsme skončili až v sobotu v pozdní večer, a za tu dobu jsme stihli snad deset filmů napříč žánry, kdy si vzpomínám např. na potrhlý Kiss Kiss Bang Bang, mistrovský True Romance, spektakulární Gangy New Yorku nebo hit tohoto léta The Hangover.

Mezitím se Yukimu zalíbil můj systém mobilních externích hard-disků, a tak se rozhodl, že si taky jeden koupí. Je to Japonec, co jedná rázně, takže každou půl hodinku jsme dělali pauzy, abychom na e-bay přihodili na jeden pětisetgigový od Wetern Digital. Začali jsme kolem osmé na 26 dolarech, kdy zbývaly do konce aukce čtyři hodiny, a vzdali to, když cena 20 minut před koncem přeskočila 45 babek. Nakonec se tak krabička stěhovala za 65 amerických, což je pořád fajn cena, ale když jste trpěliví a máte oči otevřené, dají se tady v Kanadě díky otevřenému trhu se Státy tyhle věci sehnat i mnohem levněji.

Přestože jsem kluky dopředu upozornil, že tohle bude nonstop párty, kdy se do postele nedostanou dřív jak v sobotu večer, mezi čtvrtou a pátou to oba po dlouhém a vypjatém boji zalomili, zrovna když po sobě Leonardo DiCaprio a Danny Day-Lewis házeli kudlami. Protože jsme s tím ale tak nějak počítal a z vlastní zkušenosti jsem už věděl, že náš úžasný gauč je malý pro dva, natož tak tři spící lidi, tak jsme s chlapy ze shora dotáhli Pablovu bývalou postel, což je vlastně jenom velká matrace na rozkládacím plážovém lehátku. Toho, že mám jako jediný normální stabilní postel, jsem si nevšiml, dokud mi to Rašíd neřekl – on na to totiž už několikrát tvrdě doplatil, když se ráno probudil na parketách.

Já ovšem nikdy v půlce filmu neusínám, tak jsem poctivě pokračoval na židličce, kdy spolu s koncem filmu přetrhlo atmosféru ráno a první paprsky probouzejícího se Slunce. Protože jsem ale už dlouho neměl Colu, tak mě dneska ta trocha kofeinu držela docela úspěšně na nohou, takže místo pauzy na spaní, abych pak do večera dokázal držet se vzkříšenými Yukim a Mikem krok, jsem si sedl k počítači a snažil se nějak seznámit svůj iPod s Winampem. Pokouším se o to vlastně už asi rok, ale až dneska se mi to po třech hodinách, kdy jsem se snažil udržet alespoň relativně klidným další a další plechovkou Coly, povedlo. Věc se má tak, že pokud máte iPod, potřebujete k manipulaci s ním speciální program, protože tahle věc pochází z továrny Applu - iTunes se to jmenuje. Jenomže jsem se rozhodl, že místo toho, abych si nechával obden pít krev tímto nesnesitelným crapwarem, strávím teď těch pár hodin v pekle a pěkně si to nastavím. Voilá – nyní všechno ovládám přes svůj oblíbený Winamp a dokonce si i odesílám věci na svůj Last.fm profil. Co je Last.fm? Dobře, koho to nezajímá, přeskočte na další odstavec, ale budete toho litovat! Last.fm je ten nejlepší výmysl internetu pokud jste alespoň z části takoví magoři do hudby jako já.
Jakoukoliv písničku, kterou si kdy pustíte, si tento server zapamatuje a zobrazí na vašem profilu. Čím dýl pak budete členem této komunity, tím víc srandy zažijete. Když se mě teď například někdo zeptá, co poslouchám za hudbu, pošlu mu jenom odkaz na svůj účet, kde jsou týdenní/měsíční/roční statistiky všeho, co jsem si kdy pustil. Navíc si můžete porovnat, svůj hudební vkus s mým pomocí úžasného chuťometru, který můžete použít i pokud ještě nemáte svůj vlastní profil. Ale tohle je jenom špička ledovce, co tenhle server nabízí (zadarmo samozřejmě). Dál vás seznamuje s lidmi po celém světe, kteří poslouchají to co vy, generuje vám vaše vlastní rádio, upozorňuje vás na koncerty, které byste neradi minuli, a nebo vám doporučuje písničky a interprety, co by vás podle vašich naposlouchaných skladeb mohli zajímat. Tak - svíčky sfouknuty ... tolik k oslavám mých tří let na tomto serveru! Připojte se...

Dál pokračoval náš festival, protože Yuki se nechtěl vzdát a každých deset minut, co na chviličku procitl, mě přesvědčoval, že je jen v polospánku, a že všechny filmy vnímá, ať pustím další. Chrápající Mike to myslím už nijak neřešil, ale po dalším snímku, kdy se Justin Bartha po neřízené rozlučce se svobodou v Las Vegas nakonec přece jen dostal na svou vlastní svatbu, už se hoši začali zvedat, lít do sebe další Colu a snídat popcorn.

Nakonec jsme v sobotu pozdě večer uzavřeli celý náš set filmovou předělávkou videohry Maxe Payne a s krvavýma očima ukončili náš první a zároveň poslední ročník mezinárdoního festivalu Toronto. Víc než díváním se na filmy jsme sice trávili čas kecáním, děláním stupidních vtípků a žraním, ale tak to má být, ne?
Pozn.: Já i Yuki víme, že už je to neuvěřitelně trapné a neoriginální, ale stejně to Mikovi s těmi kočičími fousky u nosu a inzerátem "hašiš na prodej" slušelo.

Jedinou jizvou na sametové tváři tohoto super víkendu byla snad jenom zpráva, že se zabil Adam Goldstein známý jako DJ AM, který se podepsal pod desky umělců jako Papa Roach nebo Madonny, a který si to občas se svým stolem plným odzbrojujícího hudebního repertoáru rozdal s bubeníkem Travisem Barker na druhé straně pódia. Přestože už léta vystupoval v protidrogových kampaních, kde vykládal svůj příběh, kdy zamlada utíkal od reality ke koksu, který málem předčasně ukončil jeho život, a přesně před rokem přežil už jenom právě s Barkerem pád letadla v Jižní Karoléně, smrt si ho nakonec přece našla. Údajně se předávkoval s posttraumatickou stresovou poruchou, kdy si vyčítal, že všichni kolem něj tenkrát v letadle zemřeli, a čerstvým rozchodem s dlouhodobou přítelkyní v hlavě.

Každý den může být tím prvním vašeho nového života. Je ale jeden jistý den, kdy tohle neplatí ... den, kdy umřete.

>> 48. Ty nejdelší prázdniny v životě

46. Černý čtvrtek a nabídka, kterou nemůžete odmítnout

Jak víte, včera jsem prožíval opravdu těžké chvilky. Naplno se projevily mé abstinenční příznaky, protože jsem snad celý měsíc neměl smažený sýr. Nebo já nevím, vy to tady čtete - kdy ty bylo, jak jsme byli se slečnou doktorkou na Queeně? Nevíte... Mlčíte... Hele, já taky netuším, takže si tady jenom tak sednu a budu mlčet jako vy, ok? Jaké to je, hm? V klidu to zavřete, to je pro dnešek všechno, já mlčím...

Dobře, dostali jste mě – nemůžu být zticha, nemůžu mlčet - mám absťák! A víte co? Venku praží slunko a já místo do Scarborough, kde je česká čtvrť a tuny smaženého sýra, nasedám na loď odplouvám na Centre Island. Víte, co je ještě horší než absťák? Absťák při plném slunku...

Ale doktor říkal, že to je fajn, že takhle to chodí, že budou horší dny, které jednou vystřídají ty dobré. Nevím, kdy je "jednou", ale snad brzy... Jediné, co mě drží nad vodou je... Tahle loď? Ne, myslel jsem to přeneseně – jediné, co mě drží nad vodou, je ta barbeque zahrádka na jižním pobřeží, kde jsem si minule dal ten vegetariánský burger. Ten, co jsem na něj měl zálusk včera, teda vypadal mnohem líp, ale teď na to už musím přestat myslet. Mysli pozitivně, mysli pozitivně...

Jo tohle je pozitivní! Víte, jak jsem se sem dostal? Jasně, koupil jsem si lístek, ale ještě než Pablo odjel, nakradl ve škole stohy takových kouzelných kartiček, na které tady po Torontu dostáváte slevy na nejrůznější vstupy nebo výrobky. Třeba mám taky pár do čokoládovny, ale tam se mi moc nechce. Spíš využiji ty do Kensington Marketu, což je něco, o čem všichni v Torontu mluví, ale co se mi prozatím úspěšně vyhýbá. Každopádně na kartičce píšou něco o javorovém sirupu, takže se tam stavím poslední týden nakoupit pozornosti pro rodinu. Já vím, je to kýč jako prase vozit z Kanady javorový sirup, ale tolik mývalů, aby vyšlo na každého, se mi do kufru nevleze. Ale neboj, Durine, tobě jednoho dovezu!
Takže podobné kartičky mám i na tuhle loď, která vás převeze na ostrovy a zpátky. Vlastně jich mám asi dvacet, přičemž jedna představuje desetiprocentní slevu. Chtěl jsem tedy zjistit, jak jsou na tom Kanaďané s matikou. Vystál jsem si tu řadu, která byla oproti minule, kdy jsme se rozhodli vyrazit snad v ten nejhorší den v roce, doslova mizivá, a strčil slečně do okýnka deset kartiček, ať mi dá lístek. Ha! Řeknu vám, měli jste vidět její obličej. Myslel jsem, že smíchy vybuchnu, ale navenek jsem zůstával klidný. První se zakoktala a pak mi řekla, že si myslí, že takhle to nefunguje. Zahrál jsem si proto na blbého a zcela vážně se jí zeptal, jestli jich je málo? Do toho jsem vytáhl z kapsy ještě dalších deset a dodal, že klidně nějaké přidám. Chudák holka byla úplně mimo. No jo – měl jsem štěstí, narazil jsem na tu největší zmatkařku. Byla to nakonec ještě větší sranda, než jsem myslel...
"No, pane, myslím, že jich je spíš moc."
"A, tak si nechte deset a zbytek mi vraťte, ať mám ještě na příště."
"Můžu si nechat jenom jednu, pane."
"Ale ta je jenom na deset procent a já chci jet zadarmo, takže deset krát deset..."
No nakonec jsem s tím radši přestal, protože ta holka z toho byla fakt špatná, ale dalším a závažnějším důvodem bylo, že už jsem ten smích v sobě nemohl dál držet. Hele, jestli to vypadá na papíře jako pěkný opruz, měli byste to zkusit v terénu – jediné, čeho budete litovat, je, že jste předtím vypili tolik vody.
Jinak bych se chtěl té holce ovšem omluvit, protože tolik zaskočit jsem ji vážně nechtěl. Můj scénář byl takový, že mě buď pleští baba vystrčenou rukou zpoza okýnka nebo vyvede ochranka ven. Pak bych jel do Scarborough...

Nicméně jsem znova na ostrovech, kam jezdí celé Toronto hledat klid v duši, a bavím se sledováním holek, jak si kopají s balónem. I když jim nemůže být ani deset, berou to pěkně zostra. Je to přesně jako ten díl z Gilmorových děvčat, kdy malé fotbalistky překecají Luka, aby jim zasponzoroval dresy. Stejně jako tam i tady radši než míč holky trefovaly holeně svých protihráček, za nepřeslechnutelné podpory rozohněných matek. Nejsem si jistý, že Američané ten evropský fotbal úplně pochopili. Se jim plavbou přes oceán asi namočila pravidla nebo něco...

Co jsem chtěl ale na Toronto Islands nekompromisně vyzkoušet byla jízda na kole, když mi to v samotném městě pořád nevychází. Nebýt těch pitomých brzd, jezdím na Pablovém každý den. Kruci! Minule jsem si ale všiml, že tady lidi kola odněkud půjčují, takže stačilo vysledovat odkud všichni přijíždění a bingo! Tak tady to je!
"Je libo kolo pro dva? Rikšu? Přidavná kolečka?"
"Ne díky, stačí mi normální, kolik za to chcete?"
"Hele, poslyš. Vypadáš jako v pohodě kluk. Jezdi si, jak dlouho chceš a o peníze se nestarej. Potřebuju po tobě jenom jednu věc. Mám tady papírek, který předáš Vincenzovi v pizzérce u mola. Když pojedeš pořád po této asfaltce, nemůžeš to minout. Řekni mu, že je to od Petera od kol, on už bude vědět. Jasný?"
"Ok..."

I když to vypadá, že to "ok" bylo normální "ok", bylo to dost nenormální "ok". Vlastně přímo abnormální, protože ze mě lezlo dost zdráhavě, jelikož jsem si přitom představoval, co se tak všechno mohlo stát. Myslím tím, proč tam nezajede sám? A Vincenzo, takové sicilské jméno, co když vysoptí a skončím v jezeru s kulkou v hlavě jako potrava pro ryby?! Vím, že se dívám moc na gangsterky, ale tohle by přece napadlo každého...

Jel jsem tedy tak daleko, dokud jsem si nebyl jistý, že mě Peter už nemůže vidět a Vincenzo ještě ne. Postavil jsem kolo na stojan a podíval se, co tak důležitého musím vyřídit. Víte, jak to chodí – první to vždycky odskáče poslíček. I když to slovo má kořeny od slovesa "posílat", je prostě bohužel první na ráně. Podle toho, co na tom papírku bude stát se tedy rozhodnu, jestli mě ta projížďka na kole za to stojí.
Tak co tu máme:
"Vincenzo,
dvě salámové, jednu sýrovou a jednu s hřiby za hodinu.
Dík, Peter."
Jo, myslím, že stojí...

Protože jsem zvyklí jezdit na kole denně do školy, docela jsem z toho stereotypu zapomněl, jak je to zábavné. Šlapal jsem si to po tom klidném pobřeží u jezera s peckami na uších, a i když už jsem ten ostrov objížděl asi potřetí, pořád mě to bavilo. Poznal jsem taky trochu víc z parků tady a řeknu vám, tohle musel vymyslet génius. No jen si to představte. Nejezdí tu auta, nejsou tady žádné velké firmy, všechno je to jenom tráva, písek, jezero, fontány, prolézačky, hřiště, pikniky,... Neustále tady taky jezdí ochranka, takže tady nikdo nic neničí a koneckonců jste uvěznění uprostřed jezera, takže se cítíte jako stovky kilometrů daleko.

Stavil jsem se samozřejmě taky na barbeque zahrádce a ještě se trochu povozil, ale nemohl jsem tu být věčně a navíc, co je dneska za den? Ano, čtvrtek - a jaký čtvrtek? Černý čtvrtek. Proč černý? Ale tak to už vám snad říkat nemusím, takže rychle na loď, ať ještě stihnu to kino.

Všechno to dneska super vyšlo, dokonce i ten biják byl tak blízko od pobřeží, že jsem si říkal, že to prostě musí vyjít. Vešel jsem tedy dovnitř do té polomrtvé haly, ale protože dneska jsem měl ještě rezervu, bylo tu malinko rušněji, takže si mě slečna od lístků ani nevšimla. Protáhl jsem se zcela nenápadně až za rožek a sešel ty dlouhé schody do filmového podsvětí. Ach jo, jak já tohle místo miluju! A jenom 8,50, které ani nemusíte platit!

Když už jsem ale neměl lístek, řekl jsem si, že jim něco nechám alespoň na popcornu a ledovém čaji. Co ale teď? Který sál? A sakra, jsem v koncích... Fajn, ok, uklidni se, dýchej, přemýšlej: Jak si to udělal minule? Podíval jsem se na lístek – sál 1. Co teď? Je černý čtvrtek, nemůžu si jít koupit lístek. Ale počkat, co je tohle za cedulku? "Sál 1 : Inglourious Basterds." Sál 2 ... sál 3 ... á tady to je! A mám to! "Sál 4 : Public Enemies."

Pořád jsem měl ale pocit, že se něco posere. Víte, jak se ale tomuto pocitu ještě jinak říká? Vzrůůůšo! Jéá! Celé nekonečné reklamy jsem sice proseděl zíráním na nově přicházející, kteří postupně zaplňovali jednu řadu vedle druhé, až jsem se sám sebe ptal, jestli to třeba náhodou nemají přesně napočítané a tohle je přece jediné kino v centru za osm dolarů... Fajn, všechno bude v pohodě. Á! A začínáme! Hahá! A místa ještě pro deset opozdilců! Hell yeah - miluju tohle kino!

Tak jo, dneska jsem si odpočinul, pobavil se a taky jsem zažil trochu vzrušení. Film byl navíc výborný, takže čtyřdolarové úterý, třes se!

>> 47. A když vlak vykolejí, není nic, co to změní

45. Až na samý vrchol světa aneb Jak jsem utopil Miče Bjůkenena

Už mě nebaví chodit tady po Torontu a hrát si na Kanaďana. Sice ovládám ježdění v metru se šátkem na očích, přecházím pravidelně na červenou a pomáhám dezorientovaným, ale nadešel čas být zase jednou za turistu. Přijel jsem sem sice s tím, že se budu vyhýbat místům jako Casa Loma apod., že budu chodit tam, kam chodí všichni Toronťané, ale hej - jeden den mě nezabije ne?
No a protože mám navíc funkční měsíční metropass, ke kterému se vztahují i slevy na pár vybraných míst jako CN Tower nebo Hokejová síň slávy, byl bych skutečně vemeno, kdybych toho nevyužil.
A ještě něco – jak to působí, když někomu řeknete, že jste žili dva měsíce v Torontu, a když se vás zeptá, jaké to je na CNku a vy odpovíte, že tam jste se nějak nedostali? Blbě.

Pozn.: Casa Loma je takovou turistickou Mekkou tohoto města. Pro všechny Američany je to jako strašně uáu! místo, ale jako Evropan nad tím jenom mávnete rukou. Jde o jakýsi hrad, ale vtip je v tom, že nestojí ještě ani 100 let, takže pro nás ze starého kontinentu je to vážně jenom jakási ubohá atrapa, kterou bychom si postavili nanejvýš tak na minigolfovém hříšti.

Jelikož dneska bylo skutečně krásně, obloha zcela bez mráčků, uvážil jsem, že skutečně není lepšího dne, kdy pořídit pár fotek z ptačí perspektivy. Protože se ale naneštěstí hrál taky další baseballový zápas, nebyl jsem jediný, koho to napadlo.
Po asi hodině čekání a s chvilkovou hořkostí na jazyku, kdy jsem za unikátní výhled na největší kanadské město vysolil víc peněz než za zápas Blue Jays, jsem se nakonec dočkal dech-beroucího panoramatu, kdy se cítíte, jako byste měli celou tuhle mamutí metropoli, jak se říká, na dlani. Atmosféru nádherného slunečného počasí dokreslovalo i nekonečné Ontario, které polovinu paprsků odráželo zpátky do nebe stejně jako ocelové srdce downtownu. Tak tohle je to město, ve kterém jsem se rozhodl konečně dospět.
Chvilku jsem tam jenom tak nevěřícně stál a pořád si opakoval, že tohle místo jako vystřižené z pohlednice je skutečně to samé, po kterém se už dlouhé týdny potuluju sem a tam, a se kterým jsem toho už tolik zažil. Vidíte támhle? To je ulice, jak jsem tenkrát tahal kufr ... a tam je zase Broadview a filmová studia! Myslím, že na prázdniny jako tyhle jen-tak nezapomenu.

Když jsem se konečně dostal zase na zem, vyrazil jsem na východ, kde měla být ona Hokejová síň slávy. Abych se přiznal, hokej je jeden z těch sportů, co můžu, a o kterém dokonce i něco vím. Je to navíc taky sport, který se zasloužil o to, že pro Američany není Česko jen nějaká malá republika vedle Uzbekistánu, takže jsem měl pocit, že bych tady mohl najít nějaké stopy po zemi Jardy Jágra a Dominika Haška. Co ale dál čekat od tohoto muzea jsem absolutně netušil. Počkat – je to vůbec muzeum?

Po několika málo minutách jsem díky svému úžasnému smyslu pro orientaci (a asi 106 směrovkám, které mě naváděly snad na každé křižovatce) dorazil k velké honosné budově s ještě většími a honosnějšími dveřmi. Ne, ne, ne – to nedává smysl. Znova: "... s menšími ale pořád dost velkými a ještě honosnějšími dveřmi." Hmmm - tak to asi taky ne: "... s ... nevím, sakra." Je jedno takové slovo, které se mi sem strašně hodí, ale nemůžu si na něj vzpomenout. Kruci, tohle nemám rád. Znáte to, ne? Občas se slovo jako tohle připlete do cesty každému, a když požádáte kamaráda, aby vám pomohl, řekne vám akorát, že ví přesně, které myslíte, ale že mu teď taky zrovna nemůže přijít na jméno. Je to tak – všechny kolem najednou zničehonic postihne akutní amnesie, která se zdá být snad víc nakažlivější než zívání. To taky ještě nikdo nevysvětlil.
No abych to zkrátil - nakonec prostě všichni sedíte, mlčíte a snaží se zašlápnout toho brouka, co vám nasadili do hlavy. No úplná záhada světa toto... Někdy si říkám ... Bytelné! To je to slovo!

Ok, takže dojdu k té velké a honosné budově s bytelnými dveřmi a zjišťuju, že tudy cesta nevede. Jinými slovy, vchod je jinde, než je vchod. Jakkoliv divně to zní, na těch bytelných vstupních dveřích byl plánek s instrukcemi, který se mě snažil navést někam docela jinam.

Říkal jsem si, že přece je to pořád tahle budova, tak to prostě obejdu a nějak se tam už dostanu, ale spíš než přemýšlet jsem si měl ten plánek vyfotit a řídit se podle něj. Nakonec tahle budova byla skutečně onou Síní slávy, ale jenom tak jste ji neobešli, protože byla přilepena na jiném baráku, který zase na dalším, tak jsem nakonec obkroužil celý blok, abych zjistil, že jsem tam, odkud jsem vyrazil. Super...

Pokus číslo dvě jsem tedy začal tím, že jsem se snažil vecpat ten plánek do hlavy pomocí fotografické paměti, ale hned na první křižovatce jsem zjistil, že moje fotografická paměť není zdaleka tak dobrá jako fotografická paměť mého foťáku, ale to už bylo stejně pozdě, protože jsem byl uprostřed nějakého obchodňáku, jakkoli suše ta budova zvenku vypadala. Nicméně to nebylo zase tolik marné, protože se tu objevovaly další šipky, které se mě snažily zdárně dovést k cíly, ale jak řekla moje učitelka před maturitou z češtiny: "Se mnou to tak jednoduché nebude!"

Ano, opět jsem se ztratil, ale už jsem byl blízko. Naplánoval jsem si proto, že cestou zpátky se musím zastavit tady v jednom fast foodu, kde dělali neodolatelný veggie burger, který mě sváděl svou obnaženou porcí zapečeného sýra, která stékala po obvodu dokřupava propečené sójové placky.

Tak tady je ta Síň slávy... Už to nebyly ani bytelné ani honosné dveře, ale obrovská neonová stěna vedoucí do vstupní haly, kde seděl týpek v uniformě jako od popcornu, která jenom dokreslovala tu atmosféru, kdy jste si připadali jako v multikině.
Miluju Američany, jak ze všeho udělají takovou ztřeštěnou show. Tady krásně vidíte jeden z těch rozdílů mezi našimi kulturami. Evropan jako já je z domu zvyklý na starou, fádní a tichou budovu, kde u vchodu sedí padesátiletý děda, co vám zpoza vitríny s vyřezaným kolečkem na slova podá pár zaprášených lístků, zabaví foťák a se vztyčeným prstem u rtů pohrozí odzbrojujícím "pšš!"

Tady to funguje docela jinak. Pokud nemáte foťák, jste za podivína a snoba, kterému jejich atrakce nestojí ani za pár obrázků. Nehraje se tady ani na žádné "pšš!", protože "pšš!" nikoho nepřiláká, proto čím větší děláte rámus, tím jste váženějším hostem. Proč byste měli dělat rámus, vám vysvětlím později.

U pokladny jsem si koupil zvýhodněný lístek, kdy jsem díky své zmiňované jízdence a studentskému věku ušetřil celých pět dolarů (skoro stovku). Když mi chlápek vracel občanku, byl celý nadšený, že jsem z Česka, a tak jsme deset minut vykládali o našich hokejistech, až jsme se zasekli u toho, jak je možné, že zrovna Češi hrají tak dobře. No – jak je to možné? My jsme na to teda nepřišli, proč zrovna taková bezvýznamná země uprostřed Evropy drtí ledové velmoci jako je Kanada, Rusko nebo Švédsko. Další záhada, zdá se... Dneska na ně máme štěstí!

Ale honem dovnitř. Jsou tři odpoledne a v šest zavírají! Že trapný vtípek? Ale to není žádný vtípek ... však počkejte. První si ale řekněme, co to teda ta Hokejová síň slávy je. Především je to skutečně muzeum, ale opravdu v ryze americkém stylu. Je zde několik velkých místností, kdy jsou tři věnované čistě historii kanadsko-americké NHL, jedna mezinárodnímu hokeji a poslední zábavě.
Nejnudnější je samozřejmě ta pasáž s mezinárodními úspěchy, kde je zajímavá akorát tabulka s hráči, kteří byli svými mimořádnými schopnostmi uvedeni do této Síně slávy. Samozřejmě zde pár Čechů, jmenovitě a příkladem Holeček, Pospíšil, Kostka, je, ale dál mě tady kromě několika českých dresů nic nezaujalo.
O mnoho záživnější byla jedna z částí věnovaných NHL. Každý z týmů (i těch, co už neexistují) tu měl přinejmenším svou vitrínku s dresy, úspěchy a význačnými jmény. Někteří opravdu velcí hráči tady měli i svůj vlastní koutek, ale co mě dostalo nejvíc, byla replika šatny Montreal Canadiens. Proč v Torontu mají šatnu rivalů z Motrealu? Tak především tohle je celosvětová síň slávy a potom tento rok patří oslavám stého výročí založení tohoto klubu, který je současně nejstarším stále fungujícím v NHL. Ale zpátky do šatny. Kromě mokrých ručníků, žabek a suspenzorů tady bylo skutečně všechno. Jmenovku a svou původní výstroj tady měl každý hráč, který vás z historie tohoto týmu napadne. Ovšem největší žůžo je, že jste si mohli na cokoliv šáhnout, takže jsem půl hodiny seděl u Patricka Roya s rukama na jeho betonech a s rozvíjejícím se nápadem, jak propašovat ven jeho helmu. Myslím, že už jsem to asi i měl (dát si ji na hlavu a tvářit se nenápadně), ale všechno to ztroskotalo na tom pitomém špagátu, kterým byla přivázaná.

Jinak tady toho bylo docela hodně, ale po takovém množství dějepisu bylo potřeba si trochu orazit, takže hurá na sranda-plac! První známkou zábavy bylo kino, kde ale běžely dokumenty, ve kterých vystupovali příliš staří lidé, abych nabyl pocitu, že tohle je nějaký ventil. Dál už to bylo ovšem lepší. Ocitl jsem se totiž ve zmenšenině hokejové arény, kde nechyběly ani mantinely s plexisklem nebo ochozy lemované silnými ocelovými trubkami. Zatímco na "ledě" jste si mohli zastřílet na Vesu Toskalu (brankářská jednička Maple Leafs) nebo odchytat zápas NHL, v hledišti na vás čekal XBOX 360 s NHL 2K9.

Chápu, že se tomu dá těžko uvěřit, ale skutečně tam byly zadarmo XBOXy! No a abych uvedl na pravou míru to, co se dělo v ringu, tak pokud jste chtěli střílet, postavili jste se před plátno, kde byl počítačem řízeny Vesa, který chytal vaše reálné rány pukem. Naopak jako brankářovi vám promítali situace, snímané z přilby skutečného gólmana, kdy pak při střele z jednoho z otvorů vyletěl puk, který jste měli za úkol zlikvidovat. No tady jste se prostě nenudili...

Ještě tu byl samozřejmě obchod s dresy, tričky, hrnky a tak dál, ale mám pocit, že jsem ještě na něco zapomněl... Co to sakra... A! Už to mám! Stanley Cup...
Ano, Hokejová síň slávy je skutečně to místo, kde schovávají Stanley Cup i všechny ostatní trofeje NHL jako například tu pro nejužitečnějšího hráče sezóny, nejlepšího střelce, brankáře, vítěze východní a západní konference,... prostě všechny. První jsem ale musel projít asi 10 centimetrů tlustým pancéřem do trezoru (toto byly teprve bytelné dveře!), kde si pod průhlednou krabičkou hýčkali všechny tyto skvosty až na jeden... Stanley Cup je výjimečný, a tak byl vystavený způsobem, že jste si na něj mohli šáhnout nebo si ho bez otravného odrazu ochranného skla vyfotit.
Ovšem musíte brát v potaz, že Stanley Cup (jo zapomněl jsem říct něžnějším polovičkám, že je to legendární trofej pro vítěze NHL) (NHL to je severoamerická liga ledního hokeje, která je považována za nejlepší na světě) (lední hokej to je ... ok, mlčím) není jenom jeden. Údajně jsou tři:
Ten původní z devatenáctého století, což je vlastně jenom miska, jejíž kopie je posazena na špici současného poháru. Tento originál je k vidění tady v Torontu, ale pod neprůstřelným sklem a ještě v jednom trezoru navíc.
Druhý pohár, který je přezdívaný "prezentační", a který byl vyroben potají v roce 63, je ten, který zvedají šampióni na konci každé sezóny nad hlavy. Je to také ten, který cestuje po světě s každým, kdo na něm přes léto přibyl. Avšak i tento polo-originál má svoje trvalé bydliště zde, ovšem pokud je na cestách jako právě dnes, vystavují v Torontu tzv. "repliku" z roku 93, aby nemuseli měnit cenu vstupenky pokaždé, když si polo-originál vyrazí na prázdniny.
Tak, dámy (ty už vlastně hodinu čekají v kavárně) a pánové, tady končí prohlídka – zavíráme. No co-co, tak jsem se tady zdržel trošku dýl no... Tak mě to ale nějak naladilo, že jsem měl najednou strašnou chuť skočit si naproti přes ulici do Air Canada Center podívat se, jestli nestihnu aspoň nějaký přípravný zápas NHL, ale naštvali mě. V celém rozvrhu má tato aréna do konce roku zatím zapsaný snad jen koncert Pink někdy v říjnu, takže mám prostě asi smůlu a neuvidím tento rok ani NBA. Ale co, nasrat – skočím si na baseball!

Víte na co jsem měl ale ještě chuť? Ano, správně – na ten úžasný veggie burger! Vystartoval jsem proto kvapem po vůni hranolků a propáleného oleje, až jsem se zlomeným srdcem padl zklamáním k zemi. Zavřeno!!! Néééé!

OK, chlape, seber se... Vidíš tady ten obchod? Tam ti dají najíst, tak běž, utíkej! Jdu! Utíkám! Sakra, ale to je dobrý obchod... Ten se mi líbí... Žádný supermarket nebo nudné potraviny – za nízké ceny ráj s jídlem! Všechno poskládané v čistých stylových košíčcích, výběr nekonečný od surových ingrediencí po hotová jídla... Kromě sušenek, nachos a dalších drobností jsem využil taky místní speciality, kdy jste si prostě jenom vzali krabičku za 2,50 a nacpali do ní cokoliv se do ní z toho švédského stolu jenom vešlo. Strašně se mi to zalíbilo, tak jsem to sjel ještě jednou, protože tady měli bramborový salát a ten já tuze rád.

Když jsem přišel domů, pustil jsem se do jídla. Všechno to bylo úžasné – fakt jsem byl nadšený, ale víte co? Vážně se mi stýská po tom veggie burgeru, ale ještě víc se mi stýská po smaženém sýru. Miluju smažený sýr a jediný způsob, jak se k němu dostat je navštívit Scarborough a českou čtvrť Masaryktownu! Ale teď ne – teď volá Pablo.

Haló? Ano, rozumím... Takže Pablo po osmihodinovém přestupu ve Frankfurutu přiletěl šťastně domů a připravuje se na svou TOEFL zkoušku (zkouška z angličtiny). Nevím ale, jak dopadne, protože celá jeho příprava spočívá v tom, že se izoloval u babičky od okolního světa, aby prý nepochytil italský přízvuk. On si totiž chudák myslím, že se ho zbavil... No co – aspoň vím, že mu to štěstí nepřeju zbytečně – rozhodně ho bude potřebovat! Ale stačí – jedovatý už jsem byl dost! ...že: "Haus d vezr :D"
Pamatujete si, jak jsem říkal, že Pablo v neděli málem nestihne letadlo? Tak to byla skutečně pravda. Doběhl k přepážce a tam zjistil, že se právě stal obětí overbookingu. Pro ty co nelétají – větší letecké společnosti prodávají zpravidla víc letenek, než kolik mají míst v letadle, protože podle statistik se jisté procento lidí k odletu nedostavuje. Čas od času se ale stane, že chtějí odletět skutečně všichni, co si koupili lístek, a v tom případě to aerolinky řeší tak, že ty, na které už nezbyla místa, posadí do dalšího letadla. Pokud letí z dovolené v Egyptě, dá se to zkousnout, protože se tady bavíme o několika hodinách, i když i tak je to podle mě od těchto společností krajně netaktní až nepřípustné vzhledem k tomu, kolik peněz taková letenka stojí. Pablo byl ovšem v daleko horší situaci – další letadlo odlétalo až den na to, takže asi hodinu bojoval o své místo v letadle, až ho tam tedy nakonec ještě někam posadili.

To ovšem nebylo to nejlepší... Story dne prý bylo, když se nad Atlantikem přitížilo jednomu z cestujících natolik, že přišla upocená letuška, jestli mezi pasažéry není náhodou nějaký doktor. Nikdo se neozýval, ale najednou do toho hrobového ticha vstal Pablo jako Mitch Bjůkenen (vím, že se to píše Buchannon, ale půlce lidí by to určitě nedošlo) ze své věže a vydal se po uličce přímo naproti té vnadné blondýnce v papírové čepičce prosící o pomoc. Všichni mu s respektem samozřejmě jako zachránci okamžitě uskočili z cesty, až mu došlo, jak to asi vypadá, otočil se na celé letadlo, ukázal spolucestujícím dlaně a řekl: "To ne-ne – já jenom pótřebuju na záchod."
Lidi, řeknu vám, po téhle story musím na záchod i já :D Ten kluk je třída...
Ok, pro dnešek konec...

>> 46. Černý čtvrtek a nabídka, kterou nemůžete odmítnout

Bonus všem poctivým čtenářům #2

I přesto jak jsem se psaním neuvěřitelně pozadu, kolik mám v každém článku chyb a že tohle je to nejhorší, co jsem za poslední roky napsal a publikoval (a strašně se za to stydím :D), se díky vám dočkal tento blog pěti tisíc! přečtení za ten měsíc a cosi, co existuje. Vím, že místo fotek byste uvítali spíš to, kdybych si každý příspěvek po sobě alespoň jednou přečetl a opravil ho, ale na to tady není čas, takže alespoň nějaké ty obrázky...


Na prvním máte důkaz, že s těmi plážemi tady si skutečně nedělám srandu

Druhý ukazuje, jak zlé to tady bylo během stávky s odpadky (ne, to není vtip)

44. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu

Pokaždé si dělám z jakýchsi denních milníku poznámky, co mi pak při psaní slouží jako styčné body, kolem kterých nabalím všechnu tu omáčku, kterou vás tak rád krmím. Zjišťuju ale, že poslední dobou si zapisuju jenom samé nepodstatné kraviny, se kterýma pak vůbec nevím, co dělat. Myslím, že nejvýmluvnější teď bude, když vám předložím ty ze dneška, abyste to mohli posoudit:

• "Stáhl jsem si kopec mp3, všechny je přejmenoval, otagoval a poskládal. Musím si přidat nové Casualties do iPodu [no občas se mi tam připletou i osobní poznámky... Nevím, co to tady vůbec dělá, ale jo – musím si tam ty Casualties hodit]

• Expert si stěžoval na Toshe, Číňany a pořád mu padal meloun. Nikdy to po sobě neutřel, přestože všude kapal a prskal a teď to tady lepí jako jedno gigantické lízátko. Pozn.: Je to debil.

• Našel jsem super kanál s odpoledním programem Simpsni – Přátelé - Dva a půl chlapa [Doufám, že máte (alespoň předstíranou) radost!]

• American Beauty je pěkně depresivní film, i když se strašně snaží tvářit, že ne

• Vyprat černé hadry"

No a teď mi řekněte, co na to mám asi tak napsat?! Je to ještě horší než ten notoricky známý sobotní seznam s rohlíky a mlékem. Samozřejmě všechno to, co by vás mohlo zajímat je schované někde mezi těmito bezpředmětnými zápisky, ale víte co? Rozhodl jsem se, že vám budu denně psát, tak to zkusím dát nějak dohromady, i když už teď vím, že přes tenhle příspěvek se prokouše jen ta tolerantnější a méně náročná polovina z vás. (A teď jsem urazil i tu...)

OK - lidi co mě znají, to o mě ví, ale jsem šílený magor, co se týče hudby. Všechno musí být precizně pojmenované, zařazené, otagované a vůbec. Mám asi něco s hlavou, protože nesnesu ani když v tom mají bordel lidi kolem mě. Pablo si toho sice nevšiml, ale za ten měsíc jsem mu dal do pořádku všechny MP3ky co měl v PC. Moc jich neměl, tak to má i s obaly jednotlivých alb.
Mezitím jsem si ale nenašel čas poskládat svoji vlastní hudbu, což se při tempu jedna nová deska denně, začínalo vymykat kontrole. Celou půlku dne jsem proto strávil děláním si pořádku na hard-disku, ale to nic – mě to baví!

Mimochodem pokud byste si někdo chtěli zavzpomínat na surf-rock je tu jedna kapela z Rena, Nevady, která si říká Del Mar (ano jako ta pláž v Cali) a zrovna vydává album After the Quest, na kterém je pár dobrých kousků. Nicméně po půl dni zuřivého řazení, kdy absolutně nevíte o světě, se nakonec stejně musíte zvednout, a pak zjistíte, že vás bolí záda, máte hlad a umíráte žízní. Ale stejně jsem rád, že žiju v době, kdy máme všichni notebooky a internet. Přiznám se, že si bez těchto vymožeností ani nedovedu představit svoje léto tady. Cokoliv hledáte, ať už jsou to bary, autobusy nebo obchody, stačí vám tři minuty na síti a jste za vodou. Nebo taky to, že si prostě jenom zapnete Skype a můžete hodiny klábosit s rodinou a starými kamarády jakoby ani žádný Atlantik neexistoval... Ani bych se nedivil, kdyby se chtěl někdo zamýšlet nad tím, jestli je tohle ještě vůbec ono cestování v pravém slova smyslu, ale já vám povídám, že i tak toho dobrodružství zažijete dost. Tenhle svět už totiž počítá s tím, že jsou všichni online a pokud jste vyrůstali v nějaké dvacetitisícové prdeli jako já a ještě to k vám úplně nedošlo, předem vám radím, že jestli se chystáte do jiné milioné obdoby Toronta, měli byste se na to psychicky i technicky velice dobře připravit nebo vás to město sežere zaživa.
Zní to jako cliché? To je dobře – v každém cliché je totiž něco z pravdy. (A proto je nemám tolik rád.)

Potom co jsem sehnal něco k jídlu, jsem věděl, že dneska se nic velkého dít nebude. Tedy alespoň co se mojí iniciativy týče. Skončil jsem proto u naší televize bez dálkového ovládání, což je větší problém, než jsem si kdy myslel. Všichni to známe, ale vstát během civěné na bednu, i když v ní třeba zrovna nic světoborného není, a zajít si jenom pro něco na pití může být občas docela problém. No a teď si představte, že tady mám asi čtyřicet kanálů, které musím v jednom kuse chodit přepínat, protože se nevyznám ani v jediném. Naštěstí jsou tři čtvrtiny naprosté braky, které byste nevydrželi mít zapnuté ani při pospávání na křesle – ty jsem samozřejmě hned přeskočil, ale i když vím, že tohle asi nikdy nezjistím, musím se zeptat: Kdo, sakra, živí tyhle přiblbé nonstop teleshoppingy s tupými noži a čtyřmi páry ochozených bot zdarma?!

Je tu ale další zádrhel. Pokud doma rostete z Novy nebo Primy, kdy každých dvacet minut prokládají nekonečnými reklamními bloky, tady byste se po jediném večeru u televize našli se zakrvácenými dlaněmi od střepů, co se vysypaly z obrazovky, kterou jste před chvilkou s křečovitým úsměvem na tváři a tikem v oku rozmlátili baseballovou pálkou. Jenom během pitomého sitcomu, který má všehovšudy 20 minut, jsou totiž Kanaďani schopni vstřebat celé čtyři komerční pauzy, kdy mě vždycky nejvíc dostane ta poslední, která se vecpe před poslední minutu pořadu nebo ještě lepší (a to si nedělám srandu) mezi závěrečnou scénu a titulky. Jenomže tohle díky střihu nevíte, takže trpělivě čekáte, že přijde ještě poslední vtípek a nakonec po tom úmorném vymývání vašeho mozku asi padesáti "číslo jedna pracími prášky na trhu" dostanete akorát tak jméno producenta.

Co jsem tím chtěl ale říct – když tady hledáte něco, co by vás mohlo zajímat, zabere vám to docela dost času a nervů, protože ze 75% narazíte na reklamy. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu...

No a pak někdy přišel ten expert, který si koupil v China Town meloun, co už od pohledu nebyl úplně k jídlu, ale dokud ho nemám na lžičce, tak mi do toho nic není, že... Expert byl ovšem opačného názoru, a tak mi rval do hlavy, jak na tomhle světě nemám nikdy věřit Číňanům, a v tom jsem se tak zamyslel a řekl si: "Tý jo, zlaté reklamy v televizi." Ale jak už jsem měl v poznámkách, pořád mu ten meloun někde padal, ale nikdy ho nenapadlo to třeba utřít. Vždycky se jenom zasmál a mlel dál. Nakonec tu nedojezenou půlku položil doprostřed kuchyně a odešel. Nemyslím si, že ji plánuje někdy uklidit. Je to prostě prase, ale to není novinka. No a nejvíc mě na něm sere, jak si pořád strašně nahlas říhá. Já to jako taky dělám, ale hej – mně je 19!

Dobře – tohle se zdá jako pěkně lenivý den, ale i ten nejlenivější by vám měl něco přinést, takže jsem se nakonec poohlédl po troše estetična a vyhrabal film American Beauty (Americká krása), který mě už snad rok straší na mém seznamu snímků, co musím vidět, než zemřu nebo než mě přestanou filmy bavit, ale to se nikdy nestane, protože jak už po dnešku víte, jsem příliš líný na to najít si nějakou jinou zábavu.

Tak fajn - teď jsem vás připravil o několik minut života, které nikdy nedostanete zpět (což je mimochodem jedno z velice příhodných mott mého oblíbence Jerry Springera, se kterým jsem vás včera seznámil). Berte to ale z té lepší stránky – oficiálně nejhorší příspěvek z celých Stories of Toronto je za vámi!

>> 45. Až na samý vrchol světa aneb Jak jsem utopil Miče Bjůkenena

43. Když jsem byl ještě malá holka

Kolikrát se vám v životě stalo, že vás ráno probudila kurva? No – mně včera poprvé. Sice jsem ani po další půl hodině u otevřeného okna při snídani nezjistil, jakou řečí ti střechaři vlastně mluví, ale tohle slovo rozhodně měli ve svém slovníku. Vím, že to nebyla ruština, polština ani slovenština a ne, čeští Rómové to taky nebyli. No nic, jdu se podívat, co je nového v High Parku, protože hlava mně třeští už od minule, co nám dělali první půlku.

Já vím, je to naprosto neuvěřitelné, ale v High Parku se nic nového nedělo, takže jsme se do oběda jenom tak potuloval kolem. Když jsem seděl na lavičce kousek od dětského hřiště, přišla za mnou taková jedna mladší mamča, že by mě potřebovala o něco poprosit a jestli mám čas. Zkoušel jsem si v hlavě představit jednu jedinou věc, co by tak po mně mohla chtít, ale skutečně mě nic nenapadlo kromě zapálení cigarety a dalších maličkostí, kvůli kterým by se ovšem neptala, jestli mám čas. Už jenom protože jsem byl zvědavý, o co teda vlastně jde, jsem řekl, že jo – že mám čas. Na to mi ona vysvětlila, že by si potřebovala odskočit, ale že její malá Natalie (jako Portman) nechce pryč, tak jestli bych na ni nemohl dát na pár minut pozor.
Ha , dostala mě! Tohle jsem nečekal... OK, žádný problém, klidně běžte. Ještě mě teda Natalie představila a odešla. Natalie byla velmi živá šestiletá holka, která ze všeho nejvíc milovala, když jste se zapojovali do jejích her, a protože část mě se od raného dětského věku přestala nějak vyvíjet, vůbec jsem si nestěžoval, protože průlezky, píseček a houpačky – to je moje!
I když se Natalie pořád smála, to bych nebyl já, abych za tím vším neviděl něco víc. Co když se její mamča už nikdy nevrátí?! Vždyť mi neřekla ani jméno? Není tohle typické, jak utéct od dítěte s menším pocitem viny, že se o něj někdo postará – myslím tím, mám červené vlasy, nosím vytahaná trička a potrhané tříčtvrťáky – mě si lidi jen-tak nevybírají v parku, abych jim pohlídal dítě.
I když byla Natalie zlatá, takové velké dobrodružství se naštěstí nedělo. Za pár desítek minut už byla mamča zpátky, dokonce se představila a donesla mi Marsku. Pak jsme ještě chvilku pokecali, až jsem dostal chuť na něco dobré (to se mi vždycky stane, když mi něco jako karamelová tyčinka rozbouří chuťové pohárky). Vzpomněl jsem si ovšem, co všechno zbylo po Pablovi, takže hurá zpátky domů.

Po tom co jsem si úspěšně připravil celý hrnec rýže se sýrem a brokolicí, jsem to zapíchl u televize. Zrovna tam běžela legendární show Jerryho Springera, což je jedna z těch populárních věcí za oceánem, které v Evropě skutečně nemusíme litovat, že ji nemáme. Pokud jste o tomto pořadu nikdy neslyšeli, nedivím se vám, a pokud ano, určitě to nebylo nic dobrého.

Jde opět o jakousi verzi talkshow, která se jako zázrakem vždycky zvrtne ve svou sestru Reality. Pokud to po sem zní zajímavě, budu muset pokračovat tak, že rozhodně nejde o nic zábavného, poučného nebo umělecky hodnotného. Konkrétněji je to asi stovka diváků sledující jak komentátor Jerry Springer vyzpovídá nějakého "dobrovolníka", který přišel s problémem, který se dost často týká sexuálního života, homofobie, rasismus nebo něčeho podobně dráždivého. Jenom pro úplnost: Ten dobrovolník byl v uvozovkách, protože celá show je od začátku do konce až bolestivě nápadně sehrána podle scénáře, takže místo reality vidíte, jak lidi ze sebe dělají naprosté debily za pár dolarů.

Jakmile člověk povykládá "svůj" (stejný důvod pro uvozovky) příběh, který se zpravidla týká někoho jiného, k velkému překvapení všech (jako v každém díle) ona osoba přichází do studia! První si to oba snaží nějak vyříkat, ale pak se dozvíte, že celá věc se týká ještě někoho třetího, kdy, ale teď už jste opravdu zaskočení a skoro zapomenete zívnout, i ten přichází na scénu a začne to vřít pod kotlem!
No a nakonec se dva ze tří aktérů poperou před kamerami, kdy tříčlenné ochrance, která má dohromady snad půl tuny, trvá asi minutu, než tu roztržku nějak přeruší, ovšem samozřejmě se jeden z aktérů ještě několikrát vrátí pro další a další úder, takže... No prostě jediné, co cítíte, je lítost všech těch lidí, co už tím pořadem prošli. Zajímalo by mě, kolik přesně vám zaplatí, když ze sebe uděláte před celým kontinentem naprostého debila v lepším – nacistu nebo pachatele incestu v horším případě. Řekl bych, že to není ani polovina toho, co platí regulérním hercům u filmu.

Musel jsem si proto bezodkladně spravit svůj filmový apetit, a tak jsem se na internetu poprvé rozhlédl po kinech tady v Torontu. Našel jsem jich snad dvacet, ale drtivá většina promítala za dvanáct dolarů na hlavu, což mi přišlo jako částka, pod kterou tady přece musí někdo jít a skutečně! Překvapivě přímo v downtownu a pár minut od zastávky metra jsem objevil své nové nejoblíbenější kino za 8,50 (i s daněmi) na film. V úterý to prý jde jenom na čtyři doláče, takže je to dost možná to kino, do kterého jsme chtěli s Pablem, ale nikdy se nám to nějak úplně nepovedlo. Musím to zjistit, co to je za akci s tím úterým.

Každopádně jsem se mohl začít připravovat, protože 7:10 PM začínali Inlougrious Basterds (Hanebný Pancharti), na které se těším už dlouho. S tím PM jste mi ale připomněli skvělý vtípek, co jsem kdysi zaslechl vykládat si dvě holky v obchodě. Já vím, poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale hej – já jsem si sem přijel zlepšovat angličtinu a hodlám využít každé příležitosti.
OK, přijde holka před dům svého kluka a sehraje tam scénu pro celou ulici, že už o ni nemá zájem, a jak ji využil jenom na jednu noc, a on se ji snaží celý nesvůj z té situace nějak uklidnit a přesvědčuje ji, že to samozřejmě není pravda, a jak měl moc práce, že ji nestihl ani zavolat, a ona se ho tedy ptá, kdy se zase sejdou, tak on chvilku přemýšlí, a pak jí řekne, ze v té samé kavárně na rohu v patnáct hodin.
To je celé. A v čemže je ta pointa? Hned vám to řeknu, pointa je v tom, že jsou Američani debilové a neví, že den nemá dvakrát dvanáct, ale jednou čtyřiadvacet hodin.

Nicméně jsem se teď tolik zapsal, že je 6:20 a já nestíhám kino. Řekl jsem si, že do půl musím vyrazit, takže možná když si fakt pohnu... Ok – mám 40 minut, jedem!
Jak jsem se zmínil, jel jsem jenom metrem, jenomže jsem musel nad centrum města, tam přesednou na jinou trasu a najednou je 7:10 a já ještě pořád sedím ve vlaku. V Severní Americe není kino ale taky jenom o popcornu a nachos a litrech pití atd. ale taky o reklamách – hodně reklamách, takže když jsem 7:2něco doběhl dovnitř, ještě jsem jednu na vložky stihl. (A na vložky jsou vždycky nejlepší!)

Ale fajn bylo, že jsem skutečně zaplatil jenom 8,50, což je na Toronto asi ta nejlepší cena, co tady můžete dostat. Kino to bylo taky zajímavé. Vlastně to byly jenom dveře na malém náměstíčku u rušné silnice, kdy jste se zničehonic ocitli ve velké hale na ochozeném červeném koberci. Chvilku jste se rozhlíželi, než jste mezi všemi těmi plakáty našli okýnko, kde prodávala holka lístky. Když jste se za ní vydali, slyšeli jste každý krok, který jste udělali a každý lístek, který ta slečna za pultem odtrhla. Nejlevnější kino v celém centru města a takhle prázdné? Že v tom něco bude. Ano, opět jsem zapomněl - mám přece skoro čtvrt hodiny zpoždění.
Kam ale teď?! Panika, stres! Sál jedna – jasně, že sál jedna, ale kde to je?! Rychle! Utíkám po té dlouhé a prázdné chodbě bez dveří a pořád dál, až zahnu za roh, kde padaly obrovské schody přímo dolů do sklepa. Utíkám taky po nich, sotva že se držím na nohou a bum! Jídlo, lidi, hluk – vítejte v kině!
Nejlepší na tom bylo, že lístky vůbec nikdo nekontroloval, takže příště dokonám, co jsme kdysi naplánovali se slečnou doktorkou, a půjdu načerno. Nejsem takový hajzl – ale už jenom pro ten pocit. Public Enemies ve čtvrtek – takový příhodný film – jsme dohodnuti! Jdete se mnou? Však jeden/dva lístky je nezruinují, ne?

Ale k filmu, přestože to byl skutečně dobrý snímek s překvapivým závěrem díky pozoruhodné alternaci na konec Druhé světové, Tarantino to rozhodně nebyl. Jestli je tohle ta nejpodobnější věc jeho Pulp Fiction, pak nám tam pustili asi něco jiného, ale tenhle chlap už mě jednou doběhl, takže tomu dám přece jenom ještě jeden pokus.

Při odchodu jsem se ale samozřejmě zapomněl zeptat na čtyřdolarové úterý, ale snad teda v ten černý čtvrtek. To bude vzrůšo!

Teď na mě ale čeká noční Toronto! Ou jé, bejbe! Dneska jsem ale nechtěl do baru nebo tak, rozhodl jsem se obhlédnout svá oblíbená místa pod závojem neprůhledné tmy. První jsem se musel prodrat tisícovkami fanoušků, kteří zrovna utíkali z právě skončeného baseballového zápasu, abych si mohl vyfotit CNko pěkně od patky při všech těch světelných variacích, se kterými po nocích baví osamělé vlky, jako jsem já. Když je tady ale baseball, je tu taky spousta stánků s jídlem, a tak jsem si dal k večeři jeden vynikající vegetariánský hot dog. Dál jsem pokračoval směrem k jezeru do menšího parku s kopečky zeleně, jak jsem tady posledně pil tu sodovku s černobílými fotkami. Sednout a rozjímat jsem chtěl ale až v Music Gardens, kde jsem poprvé byl se slečnou doktorkou, když jsem čekali na bitvu mezi Blue Jays a Red Sox. Uau – tohle město mě začíná všemi těmi vzpomínkami už docela děsit. Jak dlouho že tady jsem?

V noci ale Music Gardens vypadaly stejně kouzelně jako za slunečného dne. Pódium ani na krátko střižený trávník před ním sice osvětlené nebyly, ale lavičky dál ano, asi jako celé obrovské město tyčící se nad několika vyššími stromy. Tady tedy na chvilku zaparkuju a mohl bych dělat něco, co půjde ruku v ruce s celým tím magičnem tohoto neuvěřitelného místa – už vím, zahraju si na mobilu poker!

A moudro: Nehrajte poker na mobilu.

>> 44. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu

42. Den jako stvořený ke stěhování

Takže dnes je ten den – dnes se budeme loučit a mávat a tvářit se, že nebrečíme... A ano, jsem si opravdu jistý, protože tady sedím v kuchyni, zatímco Pablo mi dělá poslední těstoviny. Zbyla nám totiž od večeře u Anny ještě hromada jídla včetně salátu a omáčky, ke kterým už chyběla jenom pasta, a tu mi Pablo do rukou nesvěřil, protože mě už zná. Ale pozor – očividně mě za ten měsíc, co jsem spolu prožili, nepoznal dost! Dovolil mi totiž připravit salát! I když bylo všechno nachystané v krabičkách už to jenom smíchat s octem a olejem ... fuj! Lidi, vážně mi nedávejte na starosti nic, co se prostě jenom nestrčí do mikrovlny. Ok, půlka salátu je v koši, teď pokus číslo dvě. Protože už mi moc octa nezbylo, nakonec se to docela povedlo, a tak jsme před balením nabrali trochu sil a teď už hurá na tu slibovanou párty, o které jsem se včera zmínil.

Je zajímavé, že i když tady byl Pablo jenom poloviční dobu, co já, měl s sebou dvojnásob věcí jako já. Chápete to? Já ne, ale já jsem v matice proklínal všechny příklady s nepřímou úměrou. A to do toho ještě nepočítám nic, co měl napůjčované od Anny, protože to už by se pak nedalo ani srovnávat: Příbory, hrnce, talířky, skleničky, olej, stůl, hromada plastových sáčků, kolo, ... no prostě si sem převezl půlku jejího bytu. Nicméně mám trochu strach, co tady po Pablovi vlastně zůstane, ale ne - dokud je tu náš gauč, jsem klidný.

Když už jsme všechno konečně naložili do auta a čekali, až Pablo sleze po chvilce strávené v prázdném pokoji zíráním do zdi, aby někam náhodou nepřišel včas, dívali jsme se na finále Rogers Cupu, které nakonec vyhrála Ruska Dementievová. Anna už se ale nemohla dočkat příštího roku, kdy jí sem přijedou ti chlapi, a řekla, že by se mohla na celé tradiční prázdniny v Evropě znova vybodnout, že tam stejně začíná být nesnesitelně vedro.

Pablo ale nebyl jediný, kdo se dneska z Keele Street stěhoval. Kolem poletoval taky pan Tosh se svou manželkou, kteří zrovna vyklízeli celý spolek po a Hagridovi a jeho dvou lidských spolubydlících. Sice nevím, jak se jmenovali, ani netuším, jestli jsem to vůbec někdy věděl, ale stejně tu budou chybět. Co se tady teď bude dít? Dodneška jste hledali, kde byste se mohli přede všemi alespoň na pár hodin zašít a jak to bude zítra? Myslím tím, už jsem si na to docela zvykl...

Nicméně takhle se píšou příběhy. Někde začnete, abyste mohli jinde zase skončit a čím víc srdcí při tom vyrvete, tím víc si vás budou lidi pamatovat. Nikoho nebaví sladké happyendy, kdy všichni spolu žijí šťastně až do smrti, i když si třeba myslí, že jo. Podle mě by každý konec měl mít v sobě taky něco hořkého – tak to v životě prostě chodí. Sice mi odjel můj chlupatý kamarád, ale dobře pro něj. Tosh nám totiž prozradil, že tady v tom sklepě bez oken žili už celé dva roky, takže brrr – teď už vážně nadešel čas posunout se dál. Všem třem jim popřejme tedy mnoho štěstí a ať se jim v Saskatoonu (asi milion kilometrů daleko) podaří začít lepší život. Nebo to přejme alespoň Hagridovi a tomu týpkovi, protože ten byl strašně fajn. Té holce nemusíme – byla to pěkná děvka – ani nevím, jestli mě vůbec někdy pozdravila.
Počkat, teď jsem na to přišel – je to strašně vtipné, ale je to tak. Viděli jste ten díl Simpsonů, kdy byl Homer ještě tlustější než jindy? Měl na sobě takové modré šaty a bílou čepičku no a ten týpek vypadal přesně tak. Ale vážně přesně, jenom byl mladší. Zeptejte se Pabla, ten vám to potvrdí – myslím, že ještě teď někde nad oceánem se tomu směje, jak jsem to trefil. No jasně – je to on... Už vím, kam si chodí Groening pro inspiraci.

Ale vraťme ještě Pabla zpátky na zem, abychom se rozloučili. Předtím ale ještě musím přebrat všechno jídlo, co si nakoupil a nestihl sníst. Je tu zmrzlina, prasečí ocásky, rýže, nějaké sušenky, omáčka na nachos,... uff je tady toho tuna! Myslím, že mám týden co jíst, ale to on udělal schválně, kluk jedna šikovná, abych na něj hned nezapomněl. Hmm - je mazaný, to se musí nechat. Vím, že kdyby chtěl, tak s tím jídlem vyjde, protože vyšel s penězi a to je stokrát těžší. Kolik si rozměnil, přesně tolik utratil. Skutečně – zbylo mu všeho všudy sedm centů, což absolutně nechápu, protože já mám tolik drobných, že už teď se jich musím začít zbavovat, jestli nechci cestou zpátky platit penále za nadměrná zavazadla. Mám jich totiž skutečně plnou peněženku a taky stůl a vůbec nechápu, proč vůbec ty centy tady v Kanadě ještě mají. Jedna ta přiblbá bronzová mince, kterých mám asi tisíc, je nějakých šestnáct halířů, pokud dobře počítám, tak mi to někdo vysvětlete. Už i my přes početné protesty hospodských karbaníků jsme se zbavili padesátníků, ale ne, tady budu pořád cinkat jak oslíčku otřes se.
Teď jsem si ale vzpomněl, že Pablo skoro všechno platil beztak kartou, ale stejně... Asi nějaký trik nebo co...

Tak jo, měj se makaróne, užij si cestu a čau. Upřímně jsem docela rád, že tady byl zrovna on. Byl sice maličko hlučnější, temperamentnější a diskotékovější než já, ale jinak naprosto v pohodě. Na to, že jsme se sešli úplnou náhodou, jsme si to docela užili, a když se tak dívám na fotky, tak se některým těm věcem, co jsem za ten měsíc spolu stihli zažít, směju ještě teď. Tyhle ty momentky dokážou být vážně nebezpečné, to vám povím. Bylo to prostě super, i když už zase to musím zmínit, ale toho Skahespeara v High Parku, jsem mohli vynechat, co? Tak jo, brácho, měj se a ahoj zase nikdy.

Je neděle večer a cítím se jako bych to byl já, kdo se přestěhoval. Expert je doma se svou rodinou, Pablo někde mezi Evropou a Amerikou, a ani na dvoře už nikdo neštěbetá, nevrčí ani nevrže dveřmi. Zbyl jsem tu jenom já, kámoška ze třetího, kterou jsem už i tak celé dny nepotkal, a Rašíd, který si občas skočí sem za mnou udělat kafé. Televizi jsem nechal vypnutou stejně jako winamp na notebooku, abych se mohl ještě chvilku topit v té atmosféře plné loučení... Ale vem to čert!

"Rašíde? Jsi tam? Jdeme se dolů podívat, jak je to tam velké." Neměli jsme sice od toho apartmentu klíče, ale to vůbec nevadilo, protože dole je taky pračka a sušička, což bylo to jediné, co jsme s tím párem zespodu sdíleli, a ti se tam museli nějak dostávat. A bingo! Našli jsme něco jako dveře, ale bohužel i tyhle jsou, zdá se, zamčené... Počkat! Ne! Jsou jenom zašupovací!

Protože už byla tma, nešlo poznat, jak moc to tady prosvítí ta dvě maličká okna v úrovni chodníku, ale jinak to tady bylo vážně fajn. Byl to byt do Lka, kdy delší část začínala kuchyní, která přecházel v obývák, ze kterého jste se dostali do malé koupelny a na záchod, a rohový pokoj, co se stáčel do dalšího místnosti, která končila vestavěnou skříní. Protože tu už nebylo nic než kuchyňská linka a koberce, nevím, jak to tady měli přesně rozvržené, ale nebyl tu ani Hagrid a toho jste vycítili po prvních třech krocích. I když to nebylo ani tak tím, že byl pes, jako spíš,
že se o něj moc nestarali, avšak protože jsem tady teď tak trochu načerno, možná to bylo trošku nepatřičné, co? Ale prd, nebylo – prasata jsou to!

Rašída ovšem byt zaujal a teď zvažuje, jestli se tam nemá nastěhovat. Ar si plánuje koupit dům, ale do té doby se snaží na bydlení ušetřit, a tak si už roky pronajímá po Torontu pokoje, ale jak už to tak bývá, věci se mu neustále hromadí, a i když má někde pronajatý i sklad, kde většinu krámů nechává, i tak se u něj prostě nepohnete. Navíc chudák nesnese vedle sebe nic špinavého, tudíž musí uklízet i po nás ostatních, takže myslím, že to s tím sklepním bytem není zase tak špatný nápad.

Tak jo – dneska jsme ztratili čtyři muže, ale my se nevzdáme! Nevzdáme se a tuhle misi dokončíme, i kdyby přežil jenom ten poslední z nás! Za Kanadu!

PS: Jo a od začátku září budeme mít nového spolubydlícího. Je to Jihoafričan, ale běloch a jmenuje se Jason (nebo tak nějak). Prý je strašně velký, ale to říkal Tosh, pro kterého jsme velký i já se svými 175 centimetry.

>> 43. Když jsem byl ještě malá holka