Kolikrát se vám v životě stalo, že vás ráno probudila kurva? No – mně včera poprvé. Sice jsem ani po další půl hodině u otevřeného okna při snídani nezjistil, jakou řečí ti střechaři vlastně mluví, ale tohle slovo rozhodně měli ve svém slovníku. Vím, že to nebyla ruština, polština ani slovenština a ne, čeští Rómové to taky nebyli. No nic, jdu se podívat, co je nového v High Parku, protože hlava mně třeští už od minule, co nám dělali první půlku.Já vím, je to naprosto neuvěřitelné, ale v High Parku se nic nového nedělo, takže jsme se do oběda jenom tak potuloval kolem. Když jsem seděl na lavičce kousek od dětského hřiště, přišla za mnou taková jedna mladší mamča, že by mě potřebovala o něco poprosit a jestli mám čas. Zkoušel jsem si v hlavě představit jednu jedinou věc, co by tak po mně mohla chtít, ale skutečně mě nic nenapadlo kromě zapálení cigarety a dalších maličkostí, kvůli kterým by se ovšem neptala, jestli mám čas. Už jenom protože jsem byl zvědavý, o co teda vlastně jde, jsem řekl, že jo – že mám čas. Na to mi ona vysvětlila, že by si potřebovala odskočit, ale že její malá Natalie (jako Portman) nechce pryč, tak jestli bych na ni nemohl dát na pár minut pozor.
Ha , dostala mě! Tohle jsem nečekal... OK, žádný problém, klidně běžte. Ještě mě teda Natalie představila a odešla. Natalie byla velmi živá šestiletá holka, která ze všeho nejvíc milovala, když jste se zapojovali do jejích her, a protože část mě se od raného dětského věku přestala nějak vyvíjet, vůbec jsem si nestěžoval, protože průlezky, píseček a houpačky – to je moje!
I když se Natalie pořád smála, to bych nebyl já, abych za tím vším neviděl něco víc. Co když se její mamča už nikdy nevrátí?! Vždyť mi neřekla ani jméno? Není tohle typické, jak utéct od dítěte s menším pocitem viny, že se o něj někdo postará – myslím tím, mám červené vlasy, nosím vytahaná trička a potrhané tříčtvrťáky – mě si lidi jen-tak nevybírají v parku, abych jim pohlídal dítě.
I když byla Natalie zlatá, takové velké dobrodružství se naštěstí nedělo. Za pár desítek minut už byla mamča zpátky, dokonce se představila a donesla mi Marsku. Pak jsme ještě chvilku pokecali, až jsem dostal chuť na něco dobré (to se mi vždycky stane, když mi něco jako karamelová tyčinka rozbouří chuťové pohárky). Vzpomněl jsem si ovšem, co všechno zbylo po Pablovi, takže hurá zpátky domů.
Po tom co jsem si úspěšně připravil celý hrnec rýže se sýrem a brokolicí, jsem to zapíchl u televize. Zrovna tam běžela legendární show Jerryho Springera, což je jedna z těch populárních věcí za oceánem, které v Evropě skutečně nemusíme litovat, že ji nemáme. Pokud jste o tomto pořadu nikdy neslyšeli, nedivím se vám, a pokud ano, určitě to nebylo nic dobrého.
Jde opět o jakousi verzi talkshow, která se jako zázrakem vždycky zvrtne ve svou sestru Reality. Pokud to po sem zní zajímavě, budu muset pokračovat tak, že rozhodně nejde o nic zábavného, poučného nebo umělecky hodnotného. Konkrétněji je to asi stovka diváků sledující jak komentátor Jerry Springer vyzpovídá nějakého "dobrovolníka", který přišel s problémem, který se dost často týká sexuálního života, homofobie, rasismus nebo něčeho podobně dráždivého. Jenom pro úplnost: Ten dobrovolník byl v uvozovkách, protože celá show je od začátku do konce až bolestivě nápadně sehrána podle scénáře, takže místo reality vidíte, jak lidi ze sebe dělají naprosté debily za pár dolarů.
Jakmile člověk povykládá "svůj" (stejný důvod pro uvozovky) příběh, který se zpravidla týká někoho jiného, k velkému překvapení všech (jako v každém díle) ona osoba přichází do studia! První si to oba snaží nějak vyříkat, ale pak se dozvíte, že celá věc se týká ještě někoho třetího, kdy, ale teď už jste opravdu zaskočení a skoro zapomenete zívnout, i ten přichází na scénu a začne to vřít pod kotlem!
No a nakonec se dva ze tří aktérů poperou před kamerami, kdy tříčlenné ochrance, která má dohromady snad půl tuny, trvá asi minutu, než tu roztržku nějak přeruší, ovšem samozřejmě se jeden z aktérů ještě několikrát vrátí pro další a další úder, takže... No prostě jediné, co cítíte, je lítost všech těch lidí, co už tím pořadem prošli. Zajímalo by mě, kolik přesně vám zaplatí, když ze sebe uděláte před celým kontinentem naprostého debila v lepším – nacistu nebo pachatele incestu v horším případě. Řekl bych, že to není ani polovina toho, co platí regulérním hercům u filmu.
Musel jsem si proto bezodkladně spravit svůj filmový apetit, a tak jsem se na internetu poprvé rozhlédl po kinech tady v Torontu. Našel jsem jich snad dvacet, ale drtivá většina promítala za dvanáct dolarů na hlavu, což mi přišlo jako částka, pod kterou tady přece musí někdo jít a skutečně! Překvapivě přímo v downtownu a pár minut od zastávky metra jsem objevil své nové nejoblíbenější kino za 8,50 (i s daněmi) na film. V úterý to prý jde jenom na čtyři doláče, takže je to dost možná to kino, do kterého jsme chtěli s Pablem, ale nikdy se nám to nějak úplně nepovedlo. Musím to zjistit, co to je za akci s tím úterým.
Každopádně jsem se mohl začít připravovat, protože 7:10 PM začínali Inlougrious Basterds (Hanebný Pancharti), na které se těším už dlouho. S tím PM jste mi ale připomněli skvělý vtípek, co jsem kdysi zaslechl vykládat si dvě holky v obchodě. Já vím, poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale hej – já jsem si sem přijel zlepšovat angličtinu a hodlám využít každé příležitosti.
OK, přijde holka před dům svého kluka a sehraje tam scénu pro celou ulici, že už o ni nemá zájem, a jak ji využil jenom na jednu noc, a on se ji snaží celý nesvůj z té situace nějak uklidnit a přesvědčuje ji, že to samozřejmě není pravda, a jak měl moc práce, že ji nestihl ani zavolat, a ona se ho tedy ptá, kdy se zase sejdou, tak on chvilku přemýšlí, a pak jí řekne, ze v té samé kavárně na rohu v patnáct hodin.
To je celé. A v čemže je ta pointa? Hned vám to řeknu, pointa je v tom, že jsou Američani debilové a neví, že den nemá dvakrát dvanáct, ale jednou čtyřiadvacet hodin.
Nicméně jsem se teď tolik zapsal, že je 6:20 a já nestíhám kino. Řekl jsem si, že do půl musím vyrazit, takže možná když si fakt pohnu... Ok – mám 40 minut, jedem!
Jak jsem se zmínil, jel jsem jenom metrem, jenomže jsem musel nad centrum města, tam přesednou na jinou trasu a najednou je 7:10 a já ještě pořád sedím ve vlaku. V Severní Americe není kino ale taky jenom o popcornu a nachos a litrech pití atd. ale taky o reklamách – hodně reklamách, takže když jsem 7:2něco doběhl dovnitř, ještě jsem jednu na vložky stihl. (A na vložky jsou vždycky nejlepší!)
Ale fajn bylo, že jsem skutečně zaplatil jenom 8,50, což je na Toronto asi ta nejlepší cena, co tady můžete dostat. Kino to bylo taky zajímavé. Vlastně to byly jenom dveře na malém náměstíčku u rušné silnice, kdy jste se zničehonic ocitli ve velké hale na ochozeném červeném koberci. Chvilku jste se rozhlíželi, než jste mezi všemi těmi plakáty našli okýnko, kde prodávala holka lístky. Když jste se za ní vydali, slyšeli jste každý krok, který jste udělali a každý lístek, který ta slečna za pultem odtrhla. Nejlevnější kino v celém centru města a takhle prázdné? Že v tom něco bude. Ano, opět jsem zapomněl - mám přece skoro čtvrt hodiny zpoždění.
Kam ale teď?! Panika, stres! Sál jedna – jasně, že sál jedna, ale kde to je?! Rychle! Utíkám po té dlouhé a prázdné chodbě bez dveří a pořád dál, až zahnu za roh, kde padaly obrovské schody přímo dolů do sklepa. Utíkám taky po nich, sotva že se držím na nohou a bum! Jídlo, lidi, hluk – vítejte v kině!
Nejlepší na tom bylo, že lístky vůbec nikdo nekontroloval, takže příště dokonám, co jsme kdysi naplánovali se slečnou doktorkou, a půjdu načerno. Nejsem takový hajzl – ale už jenom pro ten pocit. Public Enemies ve čtvrtek – takový příhodný film – jsme dohodnuti! Jdete se mnou? Však jeden/dva lístky je nezruinují, ne?
Ale k filmu, přestože to byl skutečně dobrý snímek s překvapivým závěrem díky pozoruhodné alternaci na konec Druhé světové, Tarantino to rozhodně nebyl. Jestli je tohle ta nejpodobnější věc jeho Pulp Fiction, pak nám tam pustili asi něco jiného, ale tenhle chlap už mě jednou doběhl, takže tomu dám přece jenom ještě jeden pokus.
Při odchodu jsem se ale samozřejmě zapomněl zeptat na čtyřdolarové úterý, ale snad teda v ten černý čtvrtek. To bude vzrůšo!
Teď na mě ale čeká noční Toronto! Ou jé, bejbe! Dneska jsem ale nechtěl do baru nebo tak, rozhodl jsem se obhlédnout svá oblíbená místa pod závojem neprůhledné tmy. První jsem se musel prodrat tisícovkami fanoušků, kteří zrovna utíkali z právě skončeného baseballového zápasu, abych si mohl vyfotit CNko pěkně od patky při všech těch světelných variacích, se kterými po nocích baví osamělé vlky, jako jsem já. Když je tady ale baseball, je tu taky spousta stánků s jídlem, a tak jsem si dal k večeři jeden vynikající vegetariánský hot dog. Dál jsem pokračoval směrem k jezeru do menšího parku s kopečky zeleně, jak jsem tady posledně pil tu sodovku s černobílými fotkami. Sednout a rozjímat jsem chtěl ale až v Music Gardens, kde jsem poprvé byl se slečnou doktorkou, když jsem čekali na bitvu mezi Blue Jays a Red Sox. Uau – tohle město mě začíná všemi těmi vzpomínkami už docela děsit. Jak dlouho že tady jsem?
V noci ale Music Gardens vypadaly stejně kouzelně jako za slunečného dne. Pódium ani na krátko střižený trávník před ním sice osvětlené nebyly, ale lavičky dál ano, asi jako celé obrovské město tyčící se nad několika vyššími stromy. Tady tedy na chvilku zaparkuju a mohl bych dělat něco, co půjde ruku v ruce s celým tím magičnem tohoto neuvěřitelného místa – už vím, zahraju si na mobilu poker!
A moudro: Nehrajte poker na mobilu.
>> 44. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu
Žádné komentáře:
Okomentovat