Pokaždé si dělám z jakýchsi denních milníku poznámky, co mi pak při psaní slouží jako styčné body, kolem kterých nabalím všechnu tu omáčku, kterou vás tak rád krmím. Zjišťuju ale, že poslední dobou si zapisuju jenom samé nepodstatné kraviny, se kterýma pak vůbec nevím, co dělat. Myslím, že nejvýmluvnější teď bude, když vám předložím ty ze dneška, abyste to mohli posoudit:- "Stáhl jsem si kopec mp3, všechny je přejmenoval, otagoval a poskládal. Musím si přidat nové Casualties do iPodu [no občas se mi tam připletou i osobní poznámky... Nevím, co to tady vůbec dělá, ale jo – musím si tam ty Casualties hodit]
- Expert si stěžoval na Toshe, Číňany a pořád mu padal meloun. Nikdy to po sobě neutřel, přestože všude kapal a prskal a teď to tady lepí jako jedno gigantické lízátko. Pozn.: Je to debil.
- Našel jsem super kanál s odpoledním programem Simpsni – Přátelé - Dva a půl chlapa [Doufám, že máte (alespoň předstíranou) radost!]
- American Beauty je pěkně depresivní film, i když se strašně snaží tvářit, že ne
- Vyprat černé hadry"
No a teď mi řekněte, co na to mám asi tak napsat?! Je to ještě horší než ten notoricky známý sobotní seznam s rohlíky a mlékem. Samozřejmě všechno to, co by vás mohlo zajímat je schované někde mezi těmito bezpředmětnými zápisky, ale víte co? Rozhodl jsem se, že vám budu denně psát, tak to zkusím dát nějak dohromady, i když už teď vím, že přes tenhle příspěvek se prokouše jen ta tolerantnější a méně náročná polovina z vás. (A teď jsem urazil i tu...)
OK - lidi co mě znají, to o mě ví, ale jsem šílený magor, co se týče hudby. Všechno musí být precizně pojmenované, zařazené, otagované a vůbec. Mám asi něco s hlavou, protože nesnesu ani když v tom mají bordel lidi kolem mě. Pablo si toho sice nevšiml, ale za ten měsíc jsem mu dal do pořádku všechny MP3ky co měl v PC. Moc jich neměl, tak to má i s obaly jednotlivých alb.
Mezitím jsem si ale nenašel čas poskládat svoji vlastní hudbu, což se při tempu jedna nová deska denně, začínalo vymykat kontrole. Celou půlku dne jsem proto strávil děláním si pořádku na hard-disku, ale to nic – mě to baví!
Mimochodem pokud byste si někdo chtěli zavzpomínat na surf-rock je tu jedna kapela z Rena, Nevady, která si říká Del Mar (ano jako ta pláž v Cali) a zrovna vydává album After the Quest, na kterém je pár dobrých kousků. Nicméně po půl dni zuřivého řazení, kdy absolutně nevíte o světě, se nakonec stejně musíte zvednout, a pak zjistíte, že vás bolí záda, máte hlad a umíráte žízní. Ale stejně jsem rád, že žiju v době, kdy máme všichni notebooky a internet. Přiznám se, že si bez těchto vymožeností ani nedovedu představit svoje léto tady. Cokoliv hledáte, ať už jsou to bary, autobusy nebo obchody, stačí vám tři minuty na síti a jste za vodou. Nebo taky to, že si prostě jenom zapnete Skype a můžete hodiny klábosit s rodinou a starými kamarády jakoby ani žádný Atlantik neexistoval... Ani bych se nedivil, kdyby se chtěl někdo zamýšlet nad tím, jestli je tohle ještě vůbec ono cestování v pravém slova smyslu, ale já vám povídám, že i tak toho dobrodružství zažijete dost. Tenhle svět už totiž počítá s tím, že jsou všichni online a pokud jste vyrůstali v nějaké dvacetitisícové prdeli jako já a ještě to k vám úplně nedošlo, předem vám radím, že jestli se chystáte do jiné milioné obdoby Toronta, měli byste se na to psychicky i technicky velice dobře připravit nebo vás to město sežere zaživa.
Zní to jako cliché? To je dobře – v každém cliché je totiž něco z pravdy. (A proto je nemám tolik rád.)
Potom co jsem sehnal něco k jídlu, jsem věděl, že dneska se nic velkého dít nebude. Tedy alespoň co se mojí iniciativy týče. Skončil jsem proto u naší televize bez dálkového ovládání, což je větší problém, než jsem si kdy myslel. Všichni to známe, ale vstát během civěné na bednu, i když v ní třeba zrovna nic světoborného není, a zajít si jenom pro něco na pití může být občas docela problém. No a teď si představte, že tady mám asi čtyřicet kanálů, které musím v jednom kuse chodit přepínat, protože se nevyznám ani v jediném. Naštěstí jsou tři čtvrtiny naprosté braky, které byste nevydrželi mít zapnuté ani při pospávání na křesle – ty jsem samozřejmě hned přeskočil, ale i když vím, že tohle asi nikdy nezjistím, musím se zeptat: Kdo, sakra, živí tyhle přiblbé nonstop teleshoppingy s tupými noži a čtyřmi páry ochozených bot zdarma?!
Je tu ale další zádrhel. Pokud doma rostete z Novy nebo Primy, kdy každých dvacet minut prokládají nekonečnými reklamními bloky, tady byste se po jediném večeru u televize našli se zakrvácenými dlaněmi od střepů, co se vysypaly z obrazovky, kterou jste před chvilkou s křečovitým úsměvem na tváři a tikem v oku rozmlátili baseballovou pálkou. Jenom během pitomého sitcomu, který má všehovšudy 20 minut, jsou totiž Kanaďani schopni vstřebat celé čtyři komerční pauzy, kdy mě vždycky nejvíc dostane ta poslední, která se vecpe před poslední minutu pořadu nebo ještě lepší (a to si nedělám srandu) mezi závěrečnou scénu a titulky. Jenomže tohle díky střihu nevíte, takže trpělivě čekáte, že přijde ještě poslední vtípek a nakonec po tom úmorném vymývání vašeho mozku asi padesáti "číslo jedna pracími prášky na trhu" dostanete akorát tak jméno producenta.
Co jsem tím chtěl ale říct – když tady hledáte něco, co by vás mohlo zajímat, zabere vám to docela dost času a nervů, protože ze 75% narazíte na reklamy. A oni se nás pořád ptají, proč stahujeme seriály z internetu...
No a pak někdy přišel ten expert, který si koupil v China Town meloun, co už od pohledu nebyl úplně k jídlu, ale dokud ho nemám na lžičce, tak mi do toho nic není, že... Expert byl ovšem opačného názoru, a tak mi rval do hlavy, jak na tomhle světě nemám nikdy věřit Číňanům, a v tom jsem se tak zamyslel a řekl si: "Tý jo, zlaté reklamy v televizi." Ale jak už jsem měl v poznámkách, pořád mu ten meloun někde padal, ale nikdy ho nenapadlo to třeba utřít. Vždycky se jenom zasmál a mlel dál. Nakonec tu nedojezenou půlku položil doprostřed kuchyně a odešel. Nemyslím si, že ji plánuje někdy uklidit. Je to prostě prase, ale to není novinka. No a nejvíc mě na něm sere, jak si pořád strašně nahlas říhá. Já to jako taky dělám, ale hej – mně je 19!
Dobře – tohle se zdá jako pěkně lenivý den, ale i ten nejlenivější by vám měl něco přinést, takže jsem se nakonec poohlédl po troše estetična a vyhrabal film American Beauty (Americká krása), který mě už snad rok straší na mém seznamu snímků, co musím vidět, než zemřu nebo než mě přestanou filmy bavit, ale to se nikdy nestane, protože jak už po dnešku víte, jsem příliš líný na to najít si nějakou jinou zábavu.
Tak fajn - teď jsem vás připravil o několik minut života, které nikdy nedostanete zpět (což je mimochodem jedno z velice příhodných mott mého oblíbence Jerry Springera, se kterým jsem vás včera seznámil). Berte to ale z té lepší stránky – oficiálně nejhorší příspěvek z celých Stories of Toronto je za vámi!
>> 45. Až na samý vrchol světa aneb Jak jsem utopil Miče Bjůkenena
...ani nevíš jak mě ty reklamy serou!! :-))))
OdpovědětVymazat