Nevím, co se přihodilo, ale nakonec jsem se k tomu přece dokopal - dnes jsem se jel podívat do Scarborough, čtvrti české. Ano – byla to nejspíš moje touha po smaženém sýru a taky to, že je dnes poslední den, kdy mi platí permanentka na městskou hromadnou, ale prostě jsem tady.Cesta to ovšem nebyla nijak jednoduchá. Scarborough je samotný východ města, zatímco já jsem na opačném konci, takže metrem po hlavní tepně na konečnou, tam vystoupat z podzemí na úroveň třetího patra a nadzemkou pokračovat, jak daleko to jen půjde. Scarborough je takové zajímavé místo, protože je to sice ještě Toronto, ale v podstatě už ne. Nejlidnatější město Kanady je strukturované zcela typicky. Je tady centrum od kterého se po několik desítek kilometrů na všechny strany rozbíhá nepřeberné množství domů a obchodů, které spolu s narůstající vzdáleností od srdce metropole řídnou a zmenšují se, až to tak nějak všechno vyšumí do ztracena. Je to vlastně taková atomovka naruby, která vybuchala v downtownu a místo ničení tvoří. Čtvrti, které jsem tady měl tu možnost navštívit, jsou jenom názvy na mapě té obrovské polevy okolo.
Scarborough je ale jiné. Od samotného města je odříznuté hluchým pásem, kde se akorát v noci hádají mývalové, a hned když vystoupíte z nadzemky, ocitnete se uprostřed centra s několika stověžáky, což je oproti jiným sousedstvím taky jakýmsi privilegiem. Na druhou stranu tady ale pořád jezdí TTC (teď už si to pamatujete, že?) a i na popelnících je nadepsáno: "Toronto."
Sice jsem ve Scarborough strávil jenom jediný den, ale i tak musím přiznat, že je to jedna z nejkouzelnějších částí Toronta. Kdybych v Torontu musel žít, asi bych bydlel právě tady. Autem je to do centra kousek, ale jste v jakémsi městečku za městem. Všechno je tu menší, čistější a tišší,... Dokonce i obchody tady vypadají zajímavěji, protože nejsou na každém rohu a především to tady není barák na baráku, takže se jim sem vlezlo i hodně z přírody, a jak takový kousek zeleně dokáže uprostřed nekonečného betonového království pohladit na duši, vám snad nemusím říkat.
Nesmím ovšem zapomenout, proč jsem sem přijel. Tak kde se tady schovávají všichni ti Masarykovi potomci? Jediným vodítkem bylo golfové hřiště, u kterého se měla nacházet ta druhé restaurace Prague, co jsem ještě nenavštívil. Osedlal jsem proto autobus, abych se dostal maličko jižněji, a dál šel po svých.
Ocitl jsem se na větším bulváru, kde bylo několik nákupních center a tzv. kanadské paneláky, což jsou mimochodem naprosto úžasné kusy betonu, které připomínají spíše luxusnější hotely, takže byste mě nemuseli příliš dlouho přemlouvat, abych se sem nastěhoval, i když jsou mi jinak králíkárny pro lidi silně proti srsti.
V této ulici jsem ale vystoupil hlavně proto, že jsem doufal, že tady objevím už alespoň nějaké drobné odkazy na Česko, ale nenarazil jsem ani na něco jako náznak. K tomu jsem měl už opravdu hlad, tak jsem se zastavil v jakémsi nenápadném bistru, kde jsem dostal sendvič okatě připomínající bagetu ze Subway, ale s jediným, ovšem radikálním rozdílem: Celou tu nepoživatelně tlustou pochoutku zapekli na polovinu objemu, což s sebou přineslo taky úplně novou dimenzi chuti. Výborné ... ale teď vážně – kde jsou, sakra, ti Češi?!
Nezbylo mi tedy nic, než se dát ještě jižněji na ono golfové hřiště, protože u restaurace Praha už přece něco být musí. Šel jsem několik kilometrů obytnou oblastí, kde visela celá spousta vlajek, ale česká ani jediná. Začínal jsem být zoufalý... Když jsem došel na úplný konec této čtvrti, kde za kouskem pokrčené silnice bylo skutečně už jenom to hřiště, nevěděl jsem, co dál. V tom jsem ale zahlédl obrovskou reklamní ceduli poutající na naši českou restauraci, tak jsem konečně mohl zajásat a šel si pro ten sýr, i když jsem ještě pořád zpracovával ten sendvič. Jinými slovy: Ten sýr do sebe prostě nacpu, i kdybych měl nakonec skončit na silnici...
Když jsem zatočil podle poutače, najednou jsem se objevil ve slepé uličce. Po levé straně a na konci ji lemovaly dvě naprosto úžasné rezidence, které ovšem byly obehnány cedulemi upozorňujícími na soukromí pozemek. Hele, netáhl jsem se sem ale takovou dobu, abych nakonec odjel bez jediné fotky. Vyzbrojený argumentem, že jsem z Česka a host restaurace Prague, jsem se tedy vydal vstříc kamerám a zakázanému ovoci.
Součástí této oblasti, která je zřejmě, jak jsem si odvodil, ono proslulé Masaryktown, je také privátní park, ve kterém se nachází ona restaurace. V parku jsem konečně našel jakési známky Čechismu - mezi vysokými stromy a u oloupaného kousku betonu tvořícího asi tři dlouhé schody jako jakési tribuny hrála parta chlapů evropský fotbal. Měli mezi sebou sice jednoho černocha a řvali na sebe anglicky, ale najednou na mě dolehla ta typická česká atmosféra. Aby jí nebylo málo, zamířil jsem do restaurace. Tam mě ovšem čekalo nemilé překvapení. V pondělí a úterý je zavřeno. V pondělí a úterý je zavřeno? Co to má znamenat? Která restaurace má v pondělí a úterý zavřeno? Nasrat na vás...
Chvilku jsem se tedy ještě poflakoval po tom zakázaném parku, protože jsem doufal, že ke mě přijde nějaký český sekuriťák, ale protože už se stmívalo, rozhodl jsem se to otočit a jet domů.
Po víc jak hodinové cestě jsem konečně dorazil zpátky na Keele Street, kde stál na chodníku expert a mlátil do dveří. Opravdu jsem se mu snažil nesmát, ale moc mi to dneska nešlo. Věci se mají tak, že se dneska odstěhoval do nového domu, ovšem přestože odevzdal svoje klíče, něco mu ještě zůstalo uvnitř. Konkrétně to byla taška s dokumenty do práce a notebook, takže to bylo maličko větší "něco", ovšem to už jsem tady byl já, abych mu pomohl. Expert si tedy sbalil svoje věci, nechal mě si přečíst dopis na rozloučenou, co mi tady nechal, zopakoval to ještě jednou všechno pěkně z očí do očí a odešel. Tak a to je se stěhováním konec, protože další, kdo půjde z kola ven, už budu já...
Večer jsem zalehl do postele se svou oblíbenou CSi z Vegas, což mimochodem už dlouhých sedm let považuji za vrchol kinematografie, a podíval se na chvilku do Nevady. V tom se ale najednou otevřely dveře do mého pokoje, což se nestalo od doby, co odjel Pablo. Protože jsem měl ale sluchátka a protože se hned zase zavřely, byl jsem naprosto zmatený a nevěděl jsem, co se děje. Vyšel jsem proto na chodbu, ve které však nikdo nebyl. Dal jsem se tedy na schody, kde jsem potkal Rašída s nožem u pasu namířeným na mě. S obličejem svatého, ale rukama připravenýma ho odzbrojit a poslat kotrmelci o patro níž, jsem se zeptal, co se děje. Ar úplně jako vyšinutý, jak ho vůbec neznám, ze sebe neustále chrlil slova: práce, zámek, promiň,... a běhal ze strany na stranu.
No nakonec z toho vlastně nic nebylo, protože šlo o úplně banální věc. Rašíd si zabouchl v pokoji klíče, což, jak už jsem vám říkal, se zdejším systémem zámků není nic neobvyklého, a potřeboval co nejdřív do práce nastoupit na noční směnu. Problém byl v tom, že přesto, jak vyrovnaně a klidně působí, Ar docela špatně snáší stres. Snažil se tak odemknout mým klíčem, kuchyňským nožem i hrubou silou. Já jako filmový fanoušek jsem měl ale docela jiné řešení. Znáte to, jak v amerických bijácích se dostanou dovnitř hotelového pokoje jenom tak, že tu škvíru mezi futry a dveřmi prošťournou kreditkou a vy v Evropě jen tak kroutíte hlavou, co je to za nesmysl? Zase takový nesmysl to není, protože tady to skutečně jde. Skočil jsem proto pro svůj metropass, abych ho ještě naposledy použil a voilá, Rašíd mohl jít v klidu do práce.
Protože je ale poslední srpen není jediný, kdo musí za povinnostmi, že děti? Tak ať se vám ve škole daří, pěkně se učte - já si ještě nějaký ten týden budu užívat tady na dovolené v Kanadě...
>> 50. Zamyšlení nad něčím, nad čím nemělo být zamýšleno
Žádné komentáře:
Okomentovat