46. Černý čtvrtek a nabídka, kterou nemůžete odmítnout

Jak víte, včera jsem prožíval opravdu těžké chvilky. Naplno se projevily mé abstinenční příznaky, protože jsem snad celý měsíc neměl smažený sýr. Nebo já nevím, vy to tady čtete - kdy ty bylo, jak jsme byli se slečnou doktorkou na Queeně? Nevíte... Mlčíte... Hele, já taky netuším, takže si tady jenom tak sednu a budu mlčet jako vy, ok? Jaké to je, hm? V klidu to zavřete, to je pro dnešek všechno, já mlčím...

Dobře, dostali jste mě – nemůžu být zticha, nemůžu mlčet - mám absťák! A víte co? Venku praží slunko a já místo do Scarborough, kde je česká čtvrť a tuny smaženého sýra, nasedám na loď odplouvám na Centre Island. Víte, co je ještě horší než absťák? Absťák při plném slunku...

Ale doktor říkal, že to je fajn, že takhle to chodí, že budou horší dny, které jednou vystřídají ty dobré. Nevím, kdy je "jednou", ale snad brzy... Jediné, co mě drží nad vodou je... Tahle loď? Ne, myslel jsem to přeneseně – jediné, co mě drží nad vodou, je ta barbeque zahrádka na jižním pobřeží, kde jsem si minule dal ten vegetariánský burger. Ten, co jsem na něj měl zálusk včera, teda vypadal mnohem líp, ale teď na to už musím přestat myslet. Mysli pozitivně, mysli pozitivně...

Jo tohle je pozitivní! Víte, jak jsem se sem dostal? Jasně, koupil jsem si lístek, ale ještě než Pablo odjel, nakradl ve škole stohy takových kouzelných kartiček, na které tady po Torontu dostáváte slevy na nejrůznější vstupy nebo výrobky. Třeba mám taky pár do čokoládovny, ale tam se mi moc nechce. Spíš využiji ty do Kensington Marketu, což je něco, o čem všichni v Torontu mluví, ale co se mi prozatím úspěšně vyhýbá. Každopádně na kartičce píšou něco o javorovém sirupu, takže se tam stavím poslední týden nakoupit pozornosti pro rodinu. Já vím, je to kýč jako prase vozit z Kanady javorový sirup, ale tolik mývalů, aby vyšlo na každého, se mi do kufru nevleze. Ale neboj, Durine, tobě jednoho dovezu!
Takže podobné kartičky mám i na tuhle loď, která vás převeze na ostrovy a zpátky. Vlastně jich mám asi dvacet, přičemž jedna představuje desetiprocentní slevu. Chtěl jsem tedy zjistit, jak jsou na tom Kanaďané s matikou. Vystál jsem si tu řadu, která byla oproti minule, kdy jsme se rozhodli vyrazit snad v ten nejhorší den v roce, doslova mizivá, a strčil slečně do okýnka deset kartiček, ať mi dá lístek. Ha! Řeknu vám, měli jste vidět její obličej. Myslel jsem, že smíchy vybuchnu, ale navenek jsem zůstával klidný. První se zakoktala a pak mi řekla, že si myslí, že takhle to nefunguje. Zahrál jsem si proto na blbého a zcela vážně se jí zeptal, jestli jich je málo? Do toho jsem vytáhl z kapsy ještě dalších deset a dodal, že klidně nějaké přidám. Chudák holka byla úplně mimo. No jo – měl jsem štěstí, narazil jsem na tu největší zmatkařku. Byla to nakonec ještě větší sranda, než jsem myslel...
"No, pane, myslím, že jich je spíš moc."
"A, tak si nechte deset a zbytek mi vraťte, ať mám ještě na příště."
"Můžu si nechat jenom jednu, pane."
"Ale ta je jenom na deset procent a já chci jet zadarmo, takže deset krát deset..."
No nakonec jsem s tím radši přestal, protože ta holka z toho byla fakt špatná, ale dalším a závažnějším důvodem bylo, že už jsem ten smích v sobě nemohl dál držet. Hele, jestli to vypadá na papíře jako pěkný opruz, měli byste to zkusit v terénu – jediné, čeho budete litovat, je, že jste předtím vypili tolik vody.
Jinak bych se chtěl té holce ovšem omluvit, protože tolik zaskočit jsem ji vážně nechtěl. Můj scénář byl takový, že mě buď pleští baba vystrčenou rukou zpoza okýnka nebo vyvede ochranka ven. Pak bych jel do Scarborough...

Nicméně jsem znova na ostrovech, kam jezdí celé Toronto hledat klid v duši, a bavím se sledováním holek, jak si kopají s balónem. I když jim nemůže být ani deset, berou to pěkně zostra. Je to přesně jako ten díl z Gilmorových děvčat, kdy malé fotbalistky překecají Luka, aby jim zasponzoroval dresy. Stejně jako tam i tady radši než míč holky trefovaly holeně svých protihráček, za nepřeslechnutelné podpory rozohněných matek. Nejsem si jistý, že Američané ten evropský fotbal úplně pochopili. Se jim plavbou přes oceán asi namočila pravidla nebo něco...

Co jsem chtěl ale na Toronto Islands nekompromisně vyzkoušet byla jízda na kole, když mi to v samotném městě pořád nevychází. Nebýt těch pitomých brzd, jezdím na Pablovém každý den. Kruci! Minule jsem si ale všiml, že tady lidi kola odněkud půjčují, takže stačilo vysledovat odkud všichni přijíždění a bingo! Tak tady to je!
"Je libo kolo pro dva? Rikšu? Přidavná kolečka?"
"Ne díky, stačí mi normální, kolik za to chcete?"
"Hele, poslyš. Vypadáš jako v pohodě kluk. Jezdi si, jak dlouho chceš a o peníze se nestarej. Potřebuju po tobě jenom jednu věc. Mám tady papírek, který předáš Vincenzovi v pizzérce u mola. Když pojedeš pořád po této asfaltce, nemůžeš to minout. Řekni mu, že je to od Petera od kol, on už bude vědět. Jasný?"
"Ok..."

I když to vypadá, že to "ok" bylo normální "ok", bylo to dost nenormální "ok". Vlastně přímo abnormální, protože ze mě lezlo dost zdráhavě, jelikož jsem si přitom představoval, co se tak všechno mohlo stát. Myslím tím, proč tam nezajede sám? A Vincenzo, takové sicilské jméno, co když vysoptí a skončím v jezeru s kulkou v hlavě jako potrava pro ryby?! Vím, že se dívám moc na gangsterky, ale tohle by přece napadlo každého...

Jel jsem tedy tak daleko, dokud jsem si nebyl jistý, že mě Peter už nemůže vidět a Vincenzo ještě ne. Postavil jsem kolo na stojan a podíval se, co tak důležitého musím vyřídit. Víte, jak to chodí – první to vždycky odskáče poslíček. I když to slovo má kořeny od slovesa "posílat", je prostě bohužel první na ráně. Podle toho, co na tom papírku bude stát se tedy rozhodnu, jestli mě ta projížďka na kole za to stojí.
Tak co tu máme:
"Vincenzo,
dvě salámové, jednu sýrovou a jednu s hřiby za hodinu.
Dík, Peter."
Jo, myslím, že stojí...

Protože jsem zvyklí jezdit na kole denně do školy, docela jsem z toho stereotypu zapomněl, jak je to zábavné. Šlapal jsem si to po tom klidném pobřeží u jezera s peckami na uších, a i když už jsem ten ostrov objížděl asi potřetí, pořád mě to bavilo. Poznal jsem taky trochu víc z parků tady a řeknu vám, tohle musel vymyslet génius. No jen si to představte. Nejezdí tu auta, nejsou tady žádné velké firmy, všechno je to jenom tráva, písek, jezero, fontány, prolézačky, hřiště, pikniky,... Neustále tady taky jezdí ochranka, takže tady nikdo nic neničí a koneckonců jste uvěznění uprostřed jezera, takže se cítíte jako stovky kilometrů daleko.

Stavil jsem se samozřejmě taky na barbeque zahrádce a ještě se trochu povozil, ale nemohl jsem tu být věčně a navíc, co je dneska za den? Ano, čtvrtek - a jaký čtvrtek? Černý čtvrtek. Proč černý? Ale tak to už vám snad říkat nemusím, takže rychle na loď, ať ještě stihnu to kino.

Všechno to dneska super vyšlo, dokonce i ten biják byl tak blízko od pobřeží, že jsem si říkal, že to prostě musí vyjít. Vešel jsem tedy dovnitř do té polomrtvé haly, ale protože dneska jsem měl ještě rezervu, bylo tu malinko rušněji, takže si mě slečna od lístků ani nevšimla. Protáhl jsem se zcela nenápadně až za rožek a sešel ty dlouhé schody do filmového podsvětí. Ach jo, jak já tohle místo miluju! A jenom 8,50, které ani nemusíte platit!

Když už jsem ale neměl lístek, řekl jsem si, že jim něco nechám alespoň na popcornu a ledovém čaji. Co ale teď? Který sál? A sakra, jsem v koncích... Fajn, ok, uklidni se, dýchej, přemýšlej: Jak si to udělal minule? Podíval jsem se na lístek – sál 1. Co teď? Je černý čtvrtek, nemůžu si jít koupit lístek. Ale počkat, co je tohle za cedulku? "Sál 1 : Inglourious Basterds." Sál 2 ... sál 3 ... á tady to je! A mám to! "Sál 4 : Public Enemies."

Pořád jsem měl ale pocit, že se něco posere. Víte, jak se ale tomuto pocitu ještě jinak říká? Vzrůůůšo! Jéá! Celé nekonečné reklamy jsem sice proseděl zíráním na nově přicházející, kteří postupně zaplňovali jednu řadu vedle druhé, až jsem se sám sebe ptal, jestli to třeba náhodou nemají přesně napočítané a tohle je přece jediné kino v centru za osm dolarů... Fajn, všechno bude v pohodě. Á! A začínáme! Hahá! A místa ještě pro deset opozdilců! Hell yeah - miluju tohle kino!

Tak jo, dneska jsem si odpočinul, pobavil se a taky jsem zažil trochu vzrušení. Film byl navíc výborný, takže čtyřdolarové úterý, třes se!

>> 47. A když vlak vykolejí, není nic, co to změní