8. Tři chyby a seš out

Uau, tak už je to týden – týden, co jsem poprvé viděl tohle město mrakodrapů z ještě zamrzlého okýnka v letadle a říkal si, že tohle snad ani není možné. Je to ale taky týden, co jsem stál s kufrem před letištěm a neměl nejmenší tušení, co bude dál. Všechno ale nějak dopadlo a teď uploaduju fotky na net a čekám, co dál mi tohle místo, tahle země a tenhle kontinent nabídne. Času je ještě dost, ale přesto jím nehodlám plýtvat.

Ráno jsem se díval, jak přesně tady teda funguje veřejná doprava, až jsem si řekl, proč dneska taky někam nevyrazit. Měl jsem štěstí, zrovna se hrál baseball. Vlastně nejvyšší baseballová liga světa MLB, kterou znám tak maximálně z několika zápasů ze satelitu a Costnerovi Hry snů (výborný film), a to hned za rohem. Dobře, je to sice několik zastávek metrem, ale stejně už byly asi tři odpoledne a začínalo se v jednu, takže zase takové štěstí to nakonec nebylo. Baseballové derby mezi kluby se ovšem hraje přes vícero dnů nalepených na sobě, aby se nadhazovači pěkně vyházeli a nebylo to tolik fádní, jako když běží Usain Bolt opravdu snad jen s větrem o závod. Proto další pokračování souboje mezi místními Blue Jays a legendárními Boston Red Sox je již zítra, a tak jsem nemohl odolat a za pouhých 12 dolarů jsem si koupil lístek.

Konečně zažiju něco velkého! Jenom mě mrzí, že během své návštěvy nestihnu ani jediný zápas NHL, ovšem nemůžu mít všechno. Navíc už teď vím, že v Severní Americe nejsem naposledy.

Je to totiž docela jiný svět. Svět, co má svoje kouzlo, kterému jsem propadl. Všechno tady funguje tolik podobně, ale zároveň jinak. A to jsem podle Barbary snad v tom nejevropštějším městě kontinentu. Že ve Vancouveru bych zažil mnohem víc ze Severní Ameriky mi potvrdila i slečna doktorka, která na docela druhém konci Kanady minulý rok po nějaký čas byla. Na jednu stranu mě tohle strašně mrzí, na tu druhou to ale má své výhody.

O maturitě se říká, že je to zkouška z dospělosti, ale buďme upřímní, nejde o nic víc než o bezduché šrocení a následné papouškování, které vám o pravém životě moc nepoví. Tu pravou zkoušku totiž skládám až teď, a aby stála za to, vybral jsem si zemi, kde nikoho neznám, kde nemluví mým rodným jazykem a kde věci fungují docela jinak. A tady je ta výhoda Toronta jako přievropštělé metropole. Je tu spousta lidí, kteří byli kdysi jako já a ví, jak moc můžou pomoct. Je to jako střílet na stojící terč s otevřenýma očima – teď jen dobře mířit, ale to už musíte sami. Jenom tedy ještě doufám, že mi někdo vysvětlí tu naši pračku, protože první praní se blíží a nerad bych, aby to dopadlo stejně jako mé rozvařené makarony se sýrem předevčírem, které nakonec musela dojídat záchodová mísa.

Jo a ještě je strašně fajn, že nemusím každý den trápit telefon přepočítáváním různých jednotek délek, hmotnosti atd. I když jsem se rozhodně vybavil a těšil se na to. Sakra - tak teď nevím...

Zprávou dne však je, že mi dneska přes textovku slečna doktorka konečně vysvětlila, jak je to s tou cenou benzinu. Čekali jste něco záludného? Já ano, ale asi už za vším tady hledám jakési exotično, přitom to číslo byla ve skutečnosti prachobyčejná cena za litr, akorát v centech. Takže TADÁ – famfáry – litr benzinu zde stojí v průměru kolem 90 centů!

Dnešní den přinesl ale i jiné objevné věci. Navštívil jsem poprvé síť pizzérií, která je tady rozšířená jako chřipka (nemyslím teď prasečí nebo ptačí, prostě normální chřipka) (teď jsem ale asi pokazil celou tu úžasnou větu s přirovnáním, co? – Hmmm…). V Pizza Hut jsem si nechal na oběd naložit dva kousky (spíš teda kusance) jedné sýrové, schoval jsem se do parku, aby všechny děti záviděly a slintaly ještě víc, než běžně slintají ... bastardi, a pustil se do ní. Nic moc – řeknu vám. A zastesklo se mi poprvé po domově. U nás v Hradišti totiž máme taky jednoho imigranta – Itala. Velice úspěšně tam propaguje svou domácí kuchyni, a jak se gigle ta židle pode mnou, musím říct, že takovou pizzu jakou dělá on, jsem nedostal ani v Itálii. Ale tam jsem byl v turistickém středisku, kde si kuchař beztak řekl, co by se sral s děláním dobré pizzy pro lidi, co si rozvaří tlusté nudle a říkají tomu špagety.

Na zítra mám ovšem nachystané nudle asijské, na které se těším už teď. Kdoví jak to ale dopadne, protože jdu přes oběd na baseball a až dojdu zpátky, tak tady bude moje kamarádka ze třetího, která jestli uvidí, že si dělám v mikrovlnce její domácí jídlo předdělané v USA, tak mě nejspíš složí nějakým spešl chvatem. To mě připomíná, že jsem se musel omluvit z pikniku. Ale tak snad příště (pokud teda nebude zase baseball).

Málem bych ale zapomněl na další novinky! Poprvé jsem jel tramvají, které tady říkají nepochopitelně streetcar. Bylo to nudné, nepohodlné, nevábné a hromadné, ale zítra jedu zas, i když i pěšky by to snad k Rogers centru bylo rychlejší. Ta pekelná mašina totiž staví na úplně každé křižovatce a to doslova, plus si uvědomte, že tady jich je asi 3x tolik co v Česku.

No a konečně jsem taky potkal nového spolubydlícího i slečnu/paní ze sklepa. První jsem teda potkal ji. Vážně bydlí pod barákem, jak jsem si myslel – husté, co?! Asi je tu na černo nebo co já vím, ale je vtipná. Pokud tu totiž je na černo, tak z USA a to snad ani nejde, aby byl Američan někde na černo. Je blonďatá, tlustá, má, jak už jsem předeslal, americký přízvuk a opelichaného psa, křížence vlčáka a asi snad lišky. Zrovna jsem šel ven, když se prala s popelnicí, se kterou není řeč, protože ji ještě nevyvezli. Pes mě očuchal, všechno OK, slečna/paní pozdravila a to je asi tak všechno.

Ale je fajn, že je běloška, aspoň se tu necítím tak úplně jako slimák na chodníku, protože po mém návratu tu na mě konečně čekal můj tajemný spolubydlící z vedlejšího pokoje. Podle kámošky ze třetího měl být starý, tak jsem se tedy připravil na někoho kolem třicítky … ale padesát?!No jo... A ještě z … sakra, z kama že to je? A jo ... z Kanady. Ovšem původem z Bangladéše, takže taky Asiat.

Chvilku jsme pokecali a pořád mě přesvědčoval, že je nějaký ekonomický expert, a že tady o tom přednáší, ale copak já tomu rozumím? I když vzdělaně působil, a když slyšel Česká republika, tak zase vyprskl tu posranou Prahu, po které je mi beztak hovno, ale je fajn, že aspoň něco lidi o Česku ví. Já třeba o Bangladéši nic … vlastně vůbec nic, takže jsem mu nemohl vyčítat ani to Československo, čehož se asi tyhle dva státy nikdy nezbaví. Jestli někdy budou hrát Češi a Slováci finále v hokeji nějaké olympiády (třeba ve Vancouveru), tak snad celé Severní Americe z toho praskne hlava, protože nebudou chápat, co se děje a proč teda taky místo USA nepřihlásili Amíci každý ze svých padesáti států zvlášť.

Chvilku jsme se bavili o finanční situaci v Evropě a taky o vízech. Zmínil se, že teď zrovna na svém úřadě (vždyť říkal, že přednáší?!) řešil české Romy, a tak jsme přešli k Hamiltonu, což je město, kde se právě čeští Romové koncentrují, a které je jenom pár desítek kilometrů odsud (což je na poměry druhé největší země Světa opravdu za rohem, ale za trochu jiným než v tom prvním rohovém případě výše), až jsme skončili u toho, co tedy dělá takový expert jako on v podnájmu jako já. Odpověď byla docela přesvědčivá. Expert (jeho jméno opět nevím, omlouvám [i na další dva měsíce dopředu]) bydlí oficiálně ve Waterloo (zase město, co je za rohem ;) ), ale nebavilo ho každý den dojíždět, tak to tady teď budeme moct rozjíždět spolu! Juhů – bude párty! .... Ó – párty skončila...

Tak vzhůru do dalšího týdne a ať tu sviští javorové listí!

PS: Tak teď nevím, komu mám zítra fandit…pud sebezáchovy mi říká, že bych měl stát za Torontem.

>> 9. Jen já a padesát tisíc dalších lidí

7. Nekrmte, prosím, holuby - nemohou pak létat

Každý den, když vycházím z domu, si s sebou beru mikinu.
Každý den, kdy si vezmu mikinu, ji pak celou dobu nosím uvázanou k batohu, protože i v tričku je mi horko.
Jo – vítejte v Kanadě.
Včera jsem proto poprvé vyšel na lehko.
Sotva jsem se ale dostal na konec terasy, dal jsem se plnou parou vzad.

Vůbec první ufňukaný den v Torontu jsem se vydal k jezeru přes ulici Roncesvalles - polskou čtvrť. Koupil jsem si sandwich a koblih s přeškrtnutým L (nebo to je u koled?) a užíval si pracovního dne v ulicích města. Někteří dobíhali autobusy, jiní vykládali zboží, zbytek jenom tak postával u krámků a vyhlížel zákazníky nebo se poflakoval jako já.

Za malou chvilku jsem se dostal až k jezeru, kde jsem si sedl na lavičku a s pohledem na nekonečné Ontario, jsem se pustil do svého oběda. Je zajímavé jenom tak sledovat lidi v době, kdybyste řekli, že budou zavření v práci. Jako jindy tu byla spousta cyklistů, joggerů a fanoušků kolečkových bruslí. Jedna asijská rodina se dokonce chystala i koupat, ale to už byl extrém dezorientovaných turistů, kterým k rekreaci postačí cedule s popiskem "beach".

Ve spoustě věcí je Toronto jiné než města v Evropě, ve druhé spoustě je ale totožné. I tady jsou hejna drzých a neochočených holubů, kteří kolikrát neodletí dokud je nenakopnete, ale teď to rozdílné. Hlavně díky obrovskému Ontariu tady mají taky spoustu jiných ptáků, které, sic čerství maturant z biologie, nepoznávám, ale nejspíš to budou nějací rackové, protože se dost podobají těm Hitchcockovým.

Tihle rackové už tolik odvážní nejsou. Když viděli, že jím, přiblížili se, ale jenom jsem sebou trochu víc trhnul, hned zase uskočili. Přesto jsem jich nalákal na neexistující drobky, které jsem jakože házel před sebe (ptačí mozek, znáte to), a pochytal si je všechny pěkně do foťáku.
Bože, já si fotím taky kdejakou píčovinu. Jsem tady sotva týden a už mám přes tisíc fotek. Pořád se chlácholím tím, že je někdy přeberu, ale nevím tak kdy... Už to vidím, jak se pak do konce roku budu přehrabovat těma tunama obrázků. Ale ne – dávám si limit 500max po přebrání za celé léto. Vyhodím všechna ta Porschata, taky ty ptáky tady všude a bude to snad ok. Kdybych si raději zvěčnil pana Toshe, i když to můžu do googlu vlastně zrovna zadat "old japanese" a vydávat to za něj. Nikdo rozdíl nepozná ... ani já ne.

Zpátky jsem to vzal opět přes šílený poločeský High Park, kde jsem musel najít ta baseballová hřiště a tenisové kurty, co byly na mapě. Přestože jsem tam však už jednou byl, opět jsem se ztratil. Posraná džungle tohle... Ten spotplán jsem prostě těžce nepochopil. Ne – on totiž pochopit nejde.
Naštěstí jsem po asi čtyřiceti křižovatkách a pár desítkách minut strávených někde uprostřed šedesáti tisíc stromů nějakou ztřeštěnou náhodou vylezl u vypuštěného hokejového kluziště. To vypadá nadějně! Teď jsou z toho sice tenisové kurty, ale už jsem na dobré cestě. A támhle je vypuštěné koupaliště! To by ale nemělo být vypuštěné, ne? No co, pojďme dál. Kousek dál si tady pár vysokoškoláků hází šišatým balónem, na nadhazovačském kopci baseballového pažitu učí taťka svá dvě hříbata chytat míček do rukavic a na trávnících pro evropský fotbal si holky kopají na bránu. Paráda - teď už jenom zjistit, kde se tady hraje lacrosse, a můžu zase klidně spát.

Zbytek dne jsem strávil u internetu procházením seznamů aktuálních natáčení v Torontu, což byly povětšinou seriály, o kterých jsem nikdy neslyšel, ale to přece vůbec nevadí - proč se taky nevecpat do štábu? Co kdyby se z toho vyvrbyl druhý Směr jih, hitovka největší? To bych pak každou neděli odpoledne seděl osamocen u televize a říkal si v duchu historky z natáčení, zatímco všichni ostatní by se věnovali činnostem zcela normálním a příslušejícím jejich zdravému rozumu. Ale jako jinak nic proti kanadským seriálům, jenom si nějak teď nemůžu vybavit žádný jiný významnější. Ale určitě jako jsou... no vážně...

Jak tak sedím za padlého slunka dole v jídelně a přebírám ty fotky (ano, je to pekelná nuda) schází dolů holka ze třetího a ptá se, jestli bych s jejími kamarády nezašel v neděli do High Parku na piknik. Hmm, to zní lákavě. Pochybuju sice, že bude někdo jíst můj piknikový košík, nicméně zítra tedy půjdu nakupovat. Jenom ještě nevím kam...

>> 8. Tři chyby a seš out

6. Výlet za hranice města

Jenom tak chodit a poznávat město sám pro sebe je sice fajn, ale když si máte s kým pokecat a do jednoho z těch míst, které byste jinak jen-tak přešli nebo si jej nanejvýš vyfotili, se zajít pobavit, hned se cítíte líp a ... domáčtěji.

Jedno klišé se ptá: "Jak je ten svět malý," a dnešek se celý nesl v jeho duchu. Nezávisle na sobě jsme si já a jedna moje spolužačka z ročníku naplánovali na letošní léto výlet do Toronta. Jestli to zní jako dobrá haluz, tak jedině proto, že to dobrá haluz je. Chci říct, nestává se mi často, že bych si sedl do letadla, uletěl pár tisíc kilometrů a jen-tak mimochodem se tam setkal s někým, koho jsem vídával čtyři roky deno-denně na chodbě. Vlastně se mi nestává často už ani to sedání do letadla, ale to ještě víc potvrzuje, co tady píšu. No prostě a jednoduše jsme museli této mega-giga-intergalaktické shody náhod využít, sejít se a pěkně to tady všecko pomluvit.

Odpoledne jsem se tedy vydal za okraj samotného Toronta do sousední Mississaugy, kde bydlí i pan Tosh. Ten už si ale svých 5 minut slávy vybral... Nicméně moje kamarádka, budoucí veterinářka (říkejme jí proto slečna doktorka), už tady nějaký ten pátek je a bohužel na konci tohoto měsíce odlétá, na druhou stranu to ovšem znamená, že má plno zkušeností, o které se se možná velkoryse rozdělí a já se tak konečně naučím používat autobus! Prosím, prosím, prosím!

To ale maličko předbíhám. První ze všeho jsem se za ní musel nějak dostat. Samozřejmě jsem zvolil metro, to ale jelo jenom jaksi na konec toho mého města, takže jak dál? Když to na mapě všechno leží tak pěkně vedle sebe, tak pěšky, co říkáte? Navíc by mě mrzelo, kdybych se po těch předchozích dnech plných radosti z pohybu trochu neprotáhnul. Ó bože, jak já miluju sezení na prdeli s křupkama v klíně!
O dvacet zdravých minut později (strávených v oblaku výfukových plynů na nekonečném chodníku u dvacetiproudové dálnice) jsem se (a dokonce včas) pod třemi mrakodrapy uprostřed ničeho konečně potkal se slečnou doktorkou. Hned jsem jí musel vylíčit zážitky z mé dech-beroucí procházky, což ji lehce rozesmálo, v hlavě však přemýšlela nad tím, jak se zpod těch tří mrakodrapů uprostřed ničeho co nejrychleji dostat. Šlo o to, že v jedné menší firmě tady už od osmi nedělala nic jiného, než že kopírovala metrákové stohy papírů...
Slečna doktorka má celý svůj výlet zařízený po známosti, což na jednu stranu znamená, že tady má pár nitek, na tu druhou, že na dalších nitkách sama visí. V praxi to vypadalo asi tak, že jsme se nemohli jen-tak vytratit, protože na nás dohlížela slečnina opatrovnice, avšak jakmile nám odsouhlasila naše plány, využili jsme její přítomnosti a nechali si za její pomoci odvést zadky pěkně až do kina. To je férová dohoda, ne?

Za malou chvilku pro nás dojelo sice maličké, za to však hlasité auto. Uvnitř seděli dva hoši kolem třicítky, jejichž nejoblíbenějšími filmy byly na první pohled 8 Mile a Rychle a zběsile. Oba to byli bílí rapeři, takže jeden stokilový Eminem, a kdyby měl Em někoho jako Batman Robina, přesně to by byl ten jeho sekundant. Eminem Stokilo hnedka vyhnal svého Embina dozadu, aby vedle sebe mohl posadit kamarádku mojí kamarádky, Gilette, (doposud nevíme, jaký je mezi Eminemem s Gilette vztah, a tím nemám na mysli hloubku, ale jestli třeba vůbec sourozenecký nebo tak…) a my dva jsme se vmáčkli pěkně k Embimovi na dvojsedadlo.

No zážitek to byl velký, co vám budu povídat. Dávali jsme si to pěkně po dálnici, okýnka stažené, co to dalo, gangsta rap na plné volume a řadili jsme, až když otáčkoměr brouzdal v červeném. Jo, televize je mocné médium, jenom se divím, že tam Eminem Stokilo neměl taky bombičku s NOčkem. Největší šou (a to už jsem se hodně držel, abych nevyprsknul smíchy) ovšem bylo, když jsme najížděli na parkoviště. Nájezd to sice nebyl nijak zvlášť vysoký, ale jak tušíte, Em Stokilo si na svou káru namontoval tolik serepetiček, že i tahle docela běžná překážka, které by si nikdo v Čechách ani nevšiml, nám dala asi na půl minuty docela zabrat. Zpátečka, popojet, brzda, popojet, zpátečka, brzda, popojet, chrr, FUCK!, zpátečka,... No co, kdyby nebylo takových situací, kde bych pak bral ty zážitky?

Nakonec nás Gilette, Eminem a Embin vyhodili u biáku v obchodním centru u dálnice, což je mimochodem přesný popis celého města Mississauga, když si tohle roztáhnete na asi 20 km, a to byste neuhodli, co byla první věc, kterou jsme pomluvili.

Vlastně jsme s tím pomlouváním všeho kolem ani nepřestali, protože se toho i za těch pár dní, co jsem tady, nakupilo docela dost. Dalším podpůrným faktorem bylo taky to, že jste mohli barvitě dovysvětlovat jakýkoliv kanadský zlozvyk na exempláři, co šel pár kroků před vámi, aniž by vám rozuměl, a to, pokud jste to ještě nezkoušeli, člověka prostě baví.

Abych to ale zase nezamluvil – v kině ani v jediném z těch dvaceti sálů zrovna nic nezačínalo, takže jsem si vzpomněl, že se musím napít a to i proto, že jsem malinko tušil, co bude následovat. Zastavili jsme se tedy v obchodě s velmi (pro sever Ameriky) atypickým názvem Starsky a vybírali vodu. Na výběr nebylo skoro nic z toho, co už jsem si tady navykl kupovat, nýbrž speciality ze zemí jako Rusko, Polsko,… vodu nevyjímaje. To mě tak navedlo k další věci, která mě na Kanadě nehorázně štve a to je, že skoro ve všech obchodech, ať je to třeba fast food nebo supermarket, jsou ceny uváděny bez daní, takže jestli jste zvyklí nakupovat na korunu přesně – nejezděte sem. Nechápu to, mate mě to, ale už s tím asi nic nenadělám. Jo a co se týče Toronta, tak tam většina lidí přímo vyžaduje chůzi po levé straně. I když se už z dálky tlačím napravo, co to jen jde, ten naproti mě snad obejde i po trávníku, jenom aby šel po své levé. Proč sakra? No a ve finále jsme se slečnou doktorkou taky spekulovali nad tím, jaká je tady vlastně cena benzínu. Na všech benzínkách je vystaveno bez popisu pohonné hmoty "Self Service 90,4" – co to však znamená, nevíme.

Když jsme se vrátili do kina, abychom si opět nevybrali film, zaujala nás dance floor, kterou já osobně znám jenom ze stříbrného plátna, a tak jsem ji prostě musel vyzkoušet, abych měl aspoň nějaký ten kino-zážitek, když už teda ne promítání. Dali jsme si proto se slečnou doktorkou souboj. Zdá se to jednoduché, na obrazovce při nějaké přiblblé japonské písničce běhají šipky, kterým směrem šlápnout, a vy tak ve správnou chvíli učiníte, ale jak to pak při akci vypadalo, vám snad radši ani říkat nebudu. Na druhou stranu jsme se pěkně vypotili a pobavili. Jo a taky jsem vyhrál, ale tím bych se moc chválit neměl, protože mi to doktorka, i když slečna, vzápětí natřela ve vzdušném hokeji. Naposledy jsem tuhle hru hrál s taťkou v Libereckém zábavním centru, když mi bylo už ani nevím kolik, ale bavil jsem se tehdy stejně jako teď, až teda samozřejmě na tu hořkou prohru, kterou jsme šli oslavit do kavárny Starbucks. Tam jsme strávili snad hodinu, přestože jsme si dohromady dali jednu ledovou a sendvič. Vlastně já ani jedno z toho, ale ani tak tam nikoho nenapadlo se na nás divně dívat jako tomu je zvykem v Čechách.

Nakonec jsem si ještě musel dát bagetu u Subway, kde mi nacpali místo oliv feferonky, a pak už přišla samotná jízda autobusem. Moje první! Slečna doktorka to sice měla pár minut pěšky, ale slíbila mi, že mě to naučí, tak jela se mnou. Jsme sice v Mississouze, ale doufám, že v Torontu ten systém bude obdobný. Teda mohl by, protože tady jenom nastoupíte, koupíte lístek, a pak asi 4 hodiny trajdáte, kudy chcete. Jak objevné!

Vzpomínáte, jak jsem si liboval, že v dopravě tady mají chaos, který nějakým zázrakem prostě funguje? Blbost... Už bez slečny doktorky, avšak ještě na té samé dálnici jsem se stal svědkem prvního bouráku! Ve zkratce nějaký frajer ve stříbrném vytuněném sporťáku porovnal plech na MPVčku nějaké afrokanaďanky, záhy ogumoval asfalt a co to jenom dalo, ujížděl dál za horizont. Nevím sice nakolik mu to bylo platné nebo proč to dělal, ale náš pan řidič ho ještě na těch samých semaforech naprášil i s SPZkou na dispečink...

No a moudro na konec: Nepomlouvejte lidi, když vám nerozumí, netuňte si auto, když s ním pak stejně neumíte jezdit a nevěřte každému nikomu, kdo vám tvrdí, že je Eminem.

>> 7. Nekrmte, prosím, holuby - nemohou pak létat

5. I kdybych si čistil uši každý den...

Jak už je zvykem, i toto ráno začalo u hrnku vody, sušenek a internetu. Venku zase pralo slunko do polonahých Kanaďanů, i když já to většinou zjistím, až když vylezu na chodník, protože Japonci si asi potrpí na tmu nebo co, ale já tady rozsvěcuji i v poledne.

Jakmile jsem udělal plány a vypravil se z domu, potkal jsem rozzářeného pana Toshe, který přijel i s rodinou zabydlet nového spolubydlícího. Nejspíš toho starouše, jak mi o něm vykládala holka ze třetího. Takže počkat, kdo to teda byl včera celý den s tou pračkou? Podezření bych možná měl. Když jsem si ráno četl maily u okna do dvorku, objevila se tam nějaká circa 40letá lady, která z ničeho nic vlezla pod barák vchodem, o kterém jsem ani nevěděl, že je. Vyjít jsem ji už neviděl, a když jsem teď večer šel na noční žůžo, tam dole se svítilo, takže už vím, co pan Tosh myslel tím, když se po prohlídce domu chytl za bradu a řekl: "Co jsem to ještě zapomněl…" Nejlepší ale stejně je, že dcera paní Toshové (taky Japonka) a pana Toshe se jmenuje Sára.

Nicméně dnes jsem se rozhodl ušetřit za metro! Dal jsem se pár ulic směr centrum, ale nakonec jsem to strhl na jih najít sídlo svého oblíbeného hudebního vydavatelství. Asi po hodině a půl chůze jsem zjistil, že na té adrese není nic než fastfoodová pizzerie, tak jsem si to namířil k druhé dnešní plánované zastávce Wall-Martu, což je takové americké Tesco. Šel jsem tam hlavně teda kvůli drogerii, na kterou jsem tady ještě nenarazil, ale mám takové podezření, že to bude skryté pod něčím jako Drug Store, kterých je tady nějak moc na to, aby to byly lékárny. A co by potom teda byly ty Pharmacies, hm? No, ale stejně jsem chtěl Wal-Mart vždycky vidět, tak jsem tam prostě musel.

Ten nejbližší se nacházel v Dufferinském obchodním centru, které v sobě skýtá opět náměstíčko s fastfoodovými obchody, mraky hader, hudbu (ano další hodina),… - no prostě jako každý středně velký obchodňák v Čechách + ty tuny hranolek.

V samotném Wall-Martu jsem ale zatuhnul nejdýl. Nejvíc se vyznáte asi v jídle, protože salám, sýr a mléko jsou z podstaty po celém světě stejné, zato v drogerii jsem se naprosto ztratil. Jenom půl hodiny jsem hledal balení toaletního papíru s míň než 20 rolkama a vatičky do uší mi daly zabrat stejně tak. Zatímco jedna značka měla 30 vatiček za $2, druhá dokonce 500 za asi $1,25. Už tak mě z toho obchodu bolela hlava, takže lámat si ji ještě tady nad tímto se mi opravdu nechtělo. A to jsem netušil, co mě čeká u laků na vlasy. Našel jsem jich sice na dvacet, ale všechny zvětšovaly objem a jak jsem říkal, moje hlava byla velká už dost. Nakonec jsem si koupil mému Swartzkopfu cenově odpovídající sprej od Got2Be a šel zas o kousek dál. Docela mě jinak zaskočilo, že ty ostatní laky na vlasy stály něco kolem $15.

Pak jsem si koupil ještě navíc to, co už jsem měl z Canadian Tire. Izolepu – protože tu, co jsem koupil v CT byla ve skutečnosti, ano, zasmějte se, izolační páska na trubky – a hromadu tužek za hovno peněz – ty ze CT totiž měly jednu blbou vlastnost a to, že nepsaly. Navíc jsem si udělal radost i kýblem spešl gumových medvídků za tři doláče a typickými americkými koblihami, které byly v balení po šesti za pouhý jeden jediný dolar.

Na závěr mě zkasírovala snad ta nejpomalejší paní pokladní, co jsem kdy viděl (měla asi 60 a všechno mně úhledně skládala přímo do tašky) a mohl jsem jít zase zpátky domů. Samozřejmě jsem přešel tu největší ulici bez povšimnutí, tak jsem si řekl, proč jednou nepřijít domů zase odshora. Cesta to nebyla nijak zajímavá, ale konečně jsem viděl na silnici auto značky Acura. A tam další! A další! Nevím … asi tady ve čtvrti na ně měli továrnu nebo množstevní slevu.

Doma jsem byl nezvykle brzo - už v pět hodin, tak jsem si dal koblihy a dvacet. Zjistil jsem taky, že tyhle vatičky byly tak levné, protože nebyly do uší. Podle návodu s nimi máte malovat a lepit, ale i ty uši čistí dobře, takže jaképak-copak. Mezitím přijel ten nový týpek nastěhovat si kufry, ale protože jsem se zrovna díval na svůj oblíbený seriál, budeme se muset poznat asi někdy jindy.

Jelikož jsem dneska poprvé nebyl v deset naprosto oddělaný, mohl jsem se konečně vydat do ulic tohoto šíleného města taky za tmy. S přesrávačem na uších dobarvujícím atmosféru nočního života, jsem se vypravil až dolů k jezeru, i když jsem měl původně v plánu zaparkovat to tady kousek na lavičce v parku. Pohled přes temné Ontario na zářící mrakodrapy ze sousedního břehu v ještě oranžovém závoji zapadlého slunce mně téměř vyrazil dech a kdyby poprvé za celou mou návštěvu Kanady nezačalo pršet, asi bych tam seděl ještě doteď.

...sáfra - to je konec jako z pohádky!

>> 6. Výlet za hranice města

4. Udělám ti tu nejlepší bagetu, co znám

Kdybych měl jmenovat jednu věc, kterou jsem si zapomněl vzít, jsou to kolečkové brusle, kolo nebo něco na ten způsob. Na druhou stranu mě to ale nemrzí proto, že bych se už musel tahat i s druhým kufrem, a že nic z toho, co jsem si skutečně vzal, nijak nepřebývá. Jak se tak ale dívám na stojany s koly okolo/kolem (sakra, jak se mám tomu "kolu" vyhnout?), asi bych bral spíš brusle. Nevím proč, ale lidi tady strašně rádi propíchávají pneumatiky přimklých bicyklů (a je to!), když zrovna neodmontují celé přední kolo. Přitom bych řekl, že kriminalita je tady nízká, ale batoh mám přesto pořád pod dohledem. No a další věc, co mi tady přišla už od začátku zvláštní, je moře odpadků a ucpané koše skoro už jako v Řecku, ale jak už jsem byl obeznámen, je to tím, že místní popeláři zrovna stávkují.

No takže jak už jsem řekl, bral bych ty brusle. Všude kolem totiž lidi na něčem jezdí, protože Toronto je jedno velké asfaltové hřiště. Neznají tu něco jako dlažební kostky nebo neupravený chodník se spárami na dva prsty - všem pojízdným (a to i vozíčkářům) se tu vede doslova fajn.

Abych ale taky trochu zdůvodnil, proč mám tak najednou potřebu na něčem jezdit: Do dnešního, naštěstí opět slunečného rána, jsem se totiž probudil už téměř s nefunkčníma nohama. Jak tady tak teď sedím s dalšími desítkami kilometrů navíc, mám obavu, že zítra asi nevstanu. Mám taky trochu sen, sednout do auta a projet se i mimo Toronto a poznat z Kanady víc, ale první to chce zorientovat se a vydělat prachy, abych měl aspoň na bus. Navíc chodci se tu nemají vůbec špatně. Platí totiž několik nepsaných pravidel. Například chodec má prostě přednost. Nikdo na vás netroubí, mnohdy ani když vlezete do silnice na červenou. Každý řidič velice ochotně zastaví a nevadí mu čekat. Aby to ale nevypadalo, že tady všichni jezdí jako svatí, to zase ne… Nejdůležitější je všem ukázat, jak dobré a silné auto máte. Proto spíš než na nějaký kus šrotu z osmdesátek narazíte na Porsche a to beze srandy. Jezdí tady jeden autoskvost za druhým, že už mě to nebaví ani fotit. Dál je důležité taky to, jak moc nahlas umíte jezdit. Čím hlasitěji, tím lepší. Je jedno jestli si vystačíte s motorem a vytočeným otáčkoměrem nebo s ohuleným stereem a otevřenou střechou – lidi o vás musí vědět! No a ve finále se musíte co nejrychleji odpíchnout a nepouštět plyn dokud tam nemáte roztočenou trojku. Rychlostní limit se tady taky nijak moc nenosí jako v USA, přesto přezevšechno v celém tom guláši tisícovek aut, cyklistů na silnici, drnčících tramvají a věčně se točících taxikářů je prostě řád. Já se v něm sice nevyznám, ale funguje to. Netvoří se kolony, řidiči nejsou nervózní, sotva kdy troubí a já chci vědět jak?! Tolik teda k těm kolečkovým bruslím...

Svůj dnešek jsem opět strávil v Downtownu. Za chvilku tam snad už ani nebudu potřebovat mapu. První ze všeho jsem se zastavil ve svém bývalém útočišti, hostelu kousek od CN Tower. Konečně jsem jim odevzdal ty klíče. Byla tam už nějaká jiná slečna a ta vůbec nechápala, co se děje, ale nakonec přece cvak! a domluvili jsme se. Dál jsem pokračoval jenom o ulici dál, kdy bylo jedno ze dvou sídlišť syndikátu kanadského filmu. Jak už to tak bývá, natrefil jsem zrovna na to špatné, ale poslali mě konkrétně za jistou osobou do druhé budovy o kilometr dál. Já jsem to vzal ovšem obloukem šel se zase podívat k CN Tower a Rogers centru, kde se mně prostě líbí.
Po chvilce odpočinku jsem se dostrkal až k velké paní Syndikátové. Když jsem výtahem přijel do toho 9. patra a přes první škvíru odsunovacích se dveří uviděl recepci s odpovídajícím logem na zadní straně, měl jsem v ústech tu hořkosladkou chuť jako v deset let staré počítačové hře, kde se vám za splnění zdlouhavého a nadmíru obtížného levelu odměnili tím, že na vás nasadili polonesmrtelnou příšeru v pařanské hantýrce označovanou jako "boss", kterou zničit bylo ještě mnohem těžší a obtížnější než cokoliv, co jí předcházelo.

Celé to bylo ještě umocněné čekáním, kdy mě recepční nechala sedět u prázdného stolečku snad jen s umělou kytkou, ale nakonec jsem se přece dočkal. K mému velkému překvapení paní Syndikátová byla velmi vstřícná. Vůbec žádný boss... Taková starší energická baba to byla. Posadila si mě do své přeplácané kanceláře s jedním a půl milionem černobílých fotek, v klidu vyslechla, a pak začala obsáhle vysvětlovat, jak se věci mají. To a ono, já jsem se ale nějak pořád nemohl zbavit pocitu, že v tom bude nějaký háček. A tady je – "avšak bez kanadského občanství mi ani pracovní povolení v tomto případě nepomůže." A ticho... Byla to naprosto němá chvilka, kdy jsem jenom zoufale čekal a čekal, až přijde ono ALE … á .... tady je: "Ale dá mi kontakty na pár míst, které bych dělat mohl."
Šlo o nějakou PA pozici, což bude asi osobní asistent a Security, což bude zase ostraha, aby se civilové náhodou netlačili do záběru. Víte co? Přesně tohle bych bral... Asi radši PA, ale hlavně že se něco přiučím a vydělám nějaké dolary. Díky, díky, díky!

Další zastávkou na mé křižácké výpravě downtownem bylo Eaton Centre. Podle všeho je to naprosto mamutí obchodní centrum, kolem kterého jsem šel už nejmíň dvakrát a stejně jsem si ho doposud nevšiml. Že by mamuti ztratili na síle? Upřímně – mezi těmi budovami tady, se ztratí leccos, až se mi chce napsat: "Viz včerejšek," jenomže tam byla chyba jaksi jinde. Ale zpět - Eaton Centre má na obhajobu dvě patra pod zemí a spíš než do výšky se tlačí do rozlohy. Za svou nevšímavost a pomlouvačnost jsem po zásluze potrestán - sotva jsem tam vlezl, ztratil jsem se. Hned první jsem totiž nešťastně navštívil Canadian Tire, což je takové Obi, ovšem z venku to vypadalo jako standardní hypermarket, který jsem tady - a to je hodně divné - ještě nepotkal! Našel jsem si Walmart, do kterého se vydám zítra, ale jak jsem zvyklý z Evropy, že na každém rohu je Interspar, Kaufland, Tesco apod., tady prostě NIC takového není. A jak už jsem naznačil ani Canadian Tire nebyla odpověď. Koupil jsem si tedy alespoň tužky (asi milión za dva dolary) a izolepu, abych si spravil roztrhlou peněženku, protože se mi nechce kupovat nová, a šel ven. Netušil jsem však, jak až ven – na ulici jsem skončil! A jsem v zadku. Co teď? Tak jsem zase celou budovu poctivě obešel a vrátil se na začátek Canadian Tire, ovšem teď jsem se šibalsky vydal protější chodbou. Najednou jsem se dostal k Best Buy, což je konečně obchod, který znám. Je to takové americké elektro s CDčkama - tak šup a už jsem tam byl. Pochopte, strávil jsem tam přinejmenším hodinu, protože za alba, co vás v Čechách stojí 500Kč, tady dáte třeba stovky dvě. I když jsem se musel hodně držet a přemlouvat, zůstal jsem jenom u dívání a slíbil jsem si, že když vyjdu na konci s penězma, tak se tady třeba ještě zastavím.

Z Best Buy jsem se konečně dostal do plnohodnotného Eaton centra – nebo alespoň jsem si to myslel. Celé se to jmenovalo Sears, a tak jsem si říkal, proč to teda není Sears Centre – prostě mně pořád něco nesedělo. Sears je řešený tak, že jsou to asi čtyři dlouhatánská patra, kde je jeden stánek vedle druhého bez jakýchkoliv zdí nebo detektorů na kradené věci. Bylo zde oblečení, kosmetika, elektronika, bylo tam toho hodně, ale: "Kde je třeba jídlo?" říkal jsem si, zatímco mně nepřeslechnutelně kručelo v břiše. A taky jsem byl maličko zklamaný, protože jsem čekal, že to bude alespoň 5x takové jako Vaňkovka v Brně a ne jenom 2x, a vůbec... BUM!

Sears byl jenom předkrm, vítejte v Eaton Centre! Bum! Šílená hala se stovkami obchodů, krámků, heren a restaurací. Bum! (a stačí, už mě z toho bolí hlava...) Prošel jsem tak čtvrtku, než jsem se dostal do koutku s fast foody (asi 20 různých: americké, mexické, italské, řecké, thajské, čínské,…), které byly poskládány do obrovského kruhu kolem hromady stolů se židličkami, a vydal se něco si vybrat. V New York Fries mě zaujala nabídka vegetariánských hranolek, tak jsem si jedny malé objednal. Bylo to docela něco jiného, než jak jsem zvyklý z domu, ale spíš než hranolkama to bylo dressingy. Hranolky byly totiž moc horké a já příliš hladový, než abychom se stihli poznat.

Z Eatonu jsem pak úspěšně utekl, protože když neutrácíte, je to tam docela nuda. Já šel totiž utrácet jinam. Tento rok se povedla fajn věc. Po čtyřech a něco letech se dala jedna z mých oblíbených kapel blink-182 zase dohromady, a připravila tak na léto tzv. reunion turné, které navštíví i Toronto a ke všemu, když tady budu. V Evropě byste se jich těžko dočkali, nikdy to tam rádi neměli + jeden z důvodů proč se dali dohromady je ten, že jejich bubeník téměř uhořel ve vraku letadla, do kterého, jak si sám slíbil, už nikdy nesedne. Stavil jsem se proto v obchodě s hudbou a filmy (kde jsem strávil další hodinu), ve kterém, jak jsem zjistil včera z netu, prodávají i lístky na tyhle velké koncerty. Za koupi jednoho lupenu jsem dostal v obchodě navíc 10% slevu a to už jsem, uznejte, musel využít, a tak jsem si jednu desku koupil.

Posledním bodem na mé mapě pro dnešek byl bývalý dům kanadské zpěvačky Avril Lavigne, která mě svou tvorbou doprovází už několik let. Bydlela snad v té nejužší uličce, které jsem si samozřejmě nevšiml, tak jsem šlapal vesele dál, až jsem měl z těch cedulek "Nacházíte se v chráněném sousedství, kde je vstup bez povolení zakázán," docela divný pocit. Strávit noc v kanadském lochu, to se mi fakt nechtělo, ale přinejhorším, co vám tak policajt může říct, když jste český turista a prostě jste se ztratil! "No podívejte na tu mapu, vždyť je celá pokrčená a naopak! A ty malé písmenka a vůbec, kudy se dostanu do Vegas, pane strážníku?"

Nakonec jsem ale tu podělanou odbočku přece jenom našel a ten barák taky. Okamžitě jsem vytáhl foťák, ale naproti jel zrovna nějaký cyklista. Říkám si: "No co, však jsem ten turista," a blik - cyklista mě probodl očima! Schoval jsem proto okamžitě foťák do kapsy a šel nenápadně se svěšenou hlavou dál. Po pár metrech se pro kontrolu otočím a hele, pan cyklista žije v domě Avril Lavigne! Měl jsem sto chutí za ním utíkat a zeptat se ho, jestli je to pravda, že tam žila nebo jestli tam třeba něco nenechala, ale nakonec jsem si to přece rozmyslel, co když to bude nějaký nervouš a zavolá na pomoc své strážné anděly - to už pak nevím, na co bych se vymluvil.

Zpátky na Keele street; kousek dolů od metra jsem si dal v obchodě Subway, kterých je po Torontu plno, svou první severoamerickou bagetu. Je to složitější, než se zdá. Chlápek to totiž drží v ruce a ptá se, co všechno tam chcete, zatímco vy vůbec nevíte. Dressingů plná prdel, žádný jsem neznal, tak mi slíbil, že mi udělá nejlepší vegetariánskou, jakou umí a víte co? Ta bageta byla výborná!

Od doby, co jsem přišel zpátky domů sedím v jídelně u internetu a piju vodu z hrnku. Něco tady pořád šustilo ve sklepě u pračky a já myslel, že je to kámoška ze třetího, protože ta je beztak pořád doma, ale najednou se otevřely dveře ze silnice a holka ze třetího mezi nima! Co to sakra…? Hned se mě ale zeptala, jestli už jsem potkal nového spolubydlícího. No po pravdě už je to asi tak tři hoďky, co tady sedím a ještě ne. Prý je to nějaký starší kluk, ale bude nejspíš nějaký divný. Kdo přijede do Toronta, aby se na tři hodiny zavřel ve sklepě s pračkou a sušičkou? No jéje… Nice to meet you...

>> 5. I kdybych si čistil uši každý den

3. Jak naplánovat neplánované

Dnešní ráno bylo bolestné. Přestože venku opět krásně svítilo a hřálo slunko, mé nohy a záda překonávaly bod mrazu. Včerejší výlet s 23 kilovým kufrem byl prostě blbý nápad, a i když to velice dobře vím, moje tělo mi to bude asi ještě dlouho připomínat.

Dnešní plán byl jasný - navštívit východní část města, kde se nachází filmová studia a kousek dál hlavní pláže u jezera Ontario. Jelikož jsem ještě pořád neproniknul do systému tramvají a autobusů, naskočil jsem na metro a jel na nejbližší stanici od ateliérů, Broadview, která byla ale i tak několik kilometrů severně od Studio District. Cesta dolů byla ovšem jednoduchá, protože stejně jako zastávka metra se jmenovala i jedna z ulic, která se táhla až k dolů k břehům. Šel jsem tedy po Broadview, už jenom proto, že mi to jméno přišlo sympatické, a udělal jsem velice dobře. První jsem zjistil, že velká část tohoto bulváru je další z čínských měst, ale přestože bylo pondělí ráno, lidí tam bylo poskromnu a obchody spíše "kamenné". Druhým tajemstvím, které si pro mě Broadview připravila, byl nádherný pohled na downtown s vyvýšené perspektivy, a jelikož jsem šel k těm filmovým ateliérům, cítil jsem se podobně jako v kopcích Hollywoodu u L.A., kde je výhled na centrum města obdobný.

Udělal jsem tedy několik fotek a po desítkách minut sešel až úplně dolů, kde jsem narazil na první studio. Jelikož se chystám studovat film, zeptal jsem se, jestli bych u nich nemohl nabrat nějaké zkušenosti. Abych byl působivější zamotal jsem do toho i můj rodný kraj Zlínsko a Tomáše Baťu, který tady v ulici St. Georgie má přece to muzeum. Přestože chlapi vypadali drsně, byli naprosto v klidu. Vyslechli si mě a poradili mi, ať si zajdu na jedno místo, kde je něco jako filmové ředitelství, a že mi tam snad něco dají. Jeden si vzpomněl i na adresu, našel mi to na mapě a popřál mi hodně štěstí. Poděkoval jsem tedy a vydal se zpátky do centra navzdory mému dnešnímu plánu postavit si hrad z písku. Zvláštností je, že příliš mnoho studií teď v Torontu není. Prý se totiž všechny strhávají, aby se postavily nové. Na takové věci Čech není zvyklý, ten totiž všechno opravuje, dokud to nespadne samo, že?

Místo určení bylo docela z ruky, ale jelikož cesta k němu vedla přes východní část centra, kterou jsem ještě neprošel, vydal jsem se po svých. Po několika obchodech, školách, restauracích a laundromatech jsem se konečně dostal na roh ulic, kde to mělo být. To byla ale teda křižovatka - desítky firem ve stovkách pater mraky-prorážejících budov, tady byste nenašli ani stokilovou roztleskávačku. Všehovšudy jsem strávil šmejděním okolo asi 2 hodiny. Přitom jsem se najedl, poradil jednomu ztracenému, kde je Bloor Street (aspoň k něčemu to chození dokolečka bylo) a našel obchod s filmovými DVD o české hodnotě 500 Kč/kus, kdy jste si koupili 4 a zaplatili $20 (asi 80 Kč) za kus.

Unavený a s nepořízenou jsem tedy nasedl na metro a jel zpátky domů. Když jsem ale vystoupil, rozhodl jsem se, že se ještě podívám dolů. Plánoval jsem to někdy na později, ale když se mi tak krásné rozsypal denní plán, proč nenarušit i další. Podle mapy tam měl být obrovský park a pláže (i když menší než ty, co jsem původně plánoval), a tak mě to tam jaksi táhlo.

Musím říct, že High Park je opravdu obrovský, ale to je asi tak všechno. Je to totiž spíš kousek špinavého a neudržovaného lesa, stejně jako mám za barákem v Hradišti. Půl hodiny jsem tam bloudil, než jsem se dostal k jakési mapce. V tom jsem zjistil, že každou křižovatku, kterou jsem prošel, jsem vyhodnotil naprosto špatně, a poznal tak nejnudnější část celého parku. Minul jsem kurty, dětská hřiště, malou zoo, restaurace… Jenom jestli to tam vůbec bylo. I když kolem mapky už pravda parkovala nějaká ta desítka aut, tráva byla posekaná a vypadalo to ... docela jinak. Dokonce zde projížděla i patrola, která kontrolovala, jestli si děti nehrají na silnici nebo jestli někdo nemá puštěného psa někde jinde než na vyznačených off-leash areas. Káru na to ale měli teda dobrou...

Nicméně High Park mě nijak nenadchnul a snažil jsem se proto rychle prodrat k plážím. Sotva jsem ale vylezl z toho poločeského lesa, praštila mě do očí už dnes podruhé Kalifornie. Prosluněná písečná pláž za párem popraskaných asfaltových silnic. To je to, proč jsem sem lezl! Udělal jsem několik fotek a konečně se dotkl jezera Ontario. Voda byla ledová, ale vždyť jsem sakra v Kanadě! Půlka lidí si ještě myslí, že je tady celý rok sníh a chodí se tu po permafrostu.

Po chvilce odpočinku jsem se snažil dostat zpátky na Keele Street nějak jinak než zase přes ten les. Nechal jsem se proto navést famózním nadchodem přes dvě dálnice a najednou se cítil malinko divně. Půlka nápisů tu byla jakoby poločesky, a když kolem mě prošel pár, kdy holka zakřičela:"Kurňa, počkej na mě,(to není překlad)" zapadl jsem do prvního obchodu, abych vyšpízoval, co se tady, sakra, děje. Tady mi lady (od pohledu největší drbna v ulici) ochotně prozradila, že se nacházím v polské čtvrti. A vše bylo nad slunce jasné. Poláci, Češi, Slováci,… že já jsem vůbec jezdil do Kanady. Za odměnu jsem si koupil srpnové vydání časopisu Elle (ano, vím, že je to z franiny "Ona"), protože na přebalu byla fotka Avril Lavigne. V tom jsem si vzpomněl, že svého času, než se přestěhovala do L.A., bydlela právě v Torontu. Jakmile jsem se tedy celý unavený doplazil domů (asi v sedm večer), vysral jsem se na všechny mapy a během chvilky všecičko, co jsem ještě potřeboval vědět, našel na internetu. Adresu Lavignina bývalého domu, dokonce i to místo, kam mě poslali ze studia. Chlapi se totiž s ulicemi trochu sekli, nicméně jméno instituce bylo správné, takže jestli mi tam zítra pomůžou, patří jim i tak velký dík!
Když už jsem byl u těch Poláků, našel jsem si taky českou čtvrť přezdívanou jako Masaryktown, kam bych se někdy rád zašel podívat a dát si svíčkovou, aby pak návrat do Čech nebyl tolik nárazový. Zítra ovšem vyrážím opět do centra. Tam už to docela znám…

PS: Vážně nechápu proč mají Kanaďani záchody tolik přeplněné vodou... Katastrofa, fakt...

>> 4. Udělám ti tu nejlepší bagetu, co znám

2. Puchýře, internet a asijské hůlky

Toronto je opravdu velké město a žije tady hrozná spousta lidí – není proto divu, že jsem se ráno probudil a kousek ode mě v rohu na dvojposteli leželi nějací dva turisti s batohy. No tak dobře, není to divné spíš proto, že jsem byl v hostelu, ale i tak... Jediné, co jsem o nich zjistil, je, že spolu chodili nebo že spolu se mnou na pokoji prožili krásné seznámení na jednu noc. Tak či tak je mi to jedno. Rychle jsem zdrhl, zamkl si kufr, hodil dolar, abych zkontroloval maily, a vyrazil do města. Měl jsem tři hodiny do poledne, což byl čas, kdy jsem se měl rozhodnout, zda-li v hostelu budu ještě další noc nebo ne.

Nechtěl jsem si ale kazit svůj první celý den tady starostmi, tak jsem vzal mapu a šel si pročistit hlavu k CN Tower. Trvalo to pár minut a najednou jsem se ocitl u vstupních bran do Rogers centra, kde hrají Toronto Blue Jays nejvyšší severoamerickou baseballovou ligu. Podle rozměrů a honosnosti celého toho objektu je jasné, že Kanaďané nemilují běhání kolem met o nic míň, než sami Američané, takže se mám na co těšit!

S podobnými stavbami se však už dneska setkáte v téměř každém milionovém městě. Jen málokterou však najdete bez mapy. Rogers Centre je totiž jenom pár metrů od paty proslulé věže, která je tak vysoká, že se mi ani do foťáku nevlezla. No a pak jsou v Torontu ještě dvě další svou velikostí imponující arény. Přinejmenším já jsem narazil na Air Canada Centre (Toronto Maple Leafs - NHL; Toronto Raptors - NBA), když jsem se vypravil těch dalších pár metrů na jihovýchod podél slavného jezera Ontario, přestože mi naprosto splynula s ostatními šílenými konstrukcemi, kterých je konkrétně v downtownu (centru města) opravdu moc. Vlastně jsem ji považoval za nemocnici, ale tak byl to první seznamovací výlet, takže to, prosím, berte s rezervou. No a konečně jsem pak večer na internetu zjistil, že jsem dost možná natrefil i na Molson Amphitheatre, domov velkých koncertů, ale nenarazil.

Jelikož byl další krásný slunečný den s jemným přímořským větrem od jezera Ontario, který je přesně takový, že vás ochladí, ale vlasy vám nerozhází, rozhodl jsem se, že se podívám až k plážím a filmových studiím. Kvůli nedostatku času jsem to však těsně před cílem musel otočit a vyjednat si konečně nějaké rozumné bydlení.

Do hostelu jsem se dostavil něco po poledni, což by zase tolik nevadilo, protože lidi jsou tady naprosto vstřícní a kdykoliv můžou, pomůžou (teda z mých prozatímních zkušeností), ale nebylo to nic platné, protože můj slibně rozjednaný podnájem s nějakou mladou studentkou, o které jsem si myslel, že by mi to tady mohla ukázat kolem, nevyšel, protože byla momentálně v USA a všechno by se muselo řešit přes poštu a na to jsem neměl čas ani prostředky. Otevřel jsem proto i další e-mail. Bylo to od centra trochu dál, ale ne zase tolik, abych to metrem nestihl. Super bylo, že chlápek, co to měl na starosti, tam měl předváděčku zrovna dnes do tří odpoledne, tak jsem se svižným krokem vydal přes celou čínskou čtvrť na své první rande s místní hromadnou dopravou.

Když jsem konečně dorazil k zastávce, paní za přepážkou mi vysvětlila, jak to tady vlastně funguje. Nahlodaný z Prahy zónovými, pásmovými a kdovíjakými ještě jízdenkami jsem si řekl, že bude fajn, když zatím pochopím, jak se dostanu k tomu jednomu konkrétnímu baráku. Systém je to však velice jednoduchý a prokoukl jsem ho nakonec celý. Hned u vchodu je turniket, kde dáte žeton nebo prachy a můžete jet, kam chcete. Později jsem zjistil, že prý jenom jedním směrem, ale tak nevím. Nedostanete totiž žádnou jízdenku, i když pan Tosh, chlápek co vlastní tu chajdaloupku, kam jsem mířil, mi pak nějakou ukazoval. No vlastně jsem to asi nepochopil, ale ještě dnes jsem metro znova úspěšně využil a zítra jedu zas, takže dokud mě nezastaví nějaký revizor, budu žít v tom, že to prostě ovládám. Předkoupil jsem si totiž žetony za zvýhodněnou cenu a to je prostě uau! (Ušetřil jsem asi 25 centů.)

Jak jsem dojel těch několik zastávek na západ do Keele Street, najít ten barák už nebylo těžké. Uvnitř seděl postarší Asiat, pan Tosh. Později jsem zjistil, že je z Japonska a stejně jako všichni Japonci jedná dynamicky a věcně, přesto však mile a ohleduplně. Vysvětlil jsem mu, že čím dřív se nastěhuju, tím to bude lepší, řekl proto, že to nebude problém, že počká a vyslal mě dolů zpátky k zastávce metra k bankomatu. Cestou jsem se poohlížel po celém svém novém sousedství. Kromě mrtvé veverky na trávníku to je strašně fajn oblast. Plno domů, jeden malý park a směrem na jih od zastávky metra dál druhý obrovský, který končí až u Ontaria, kde jsou prý taky nějaké menší pláže. Na vlastní oči se o tom ale chystám přesvědčit až později.

U bankomatu jsem se konečně seznámil s normálním obchodem 7/11, holičstvím, typickou severoamerickou restaurací se snídaněmi po celý den a benzinkou. Dál je tam taky proslulá prádelna s mnoho mašinami na drobáky a pořádně propečený gril.

Když jsem se vrátil a pan Tosh mi předával klíče, pověděl mi taky něco o Torontu. Zjistil jsem, že oblast, ve které jsem první noc spal, je ta nejdražší, co se obchodů týče. Konečně jsem tedy pochopil proč tam i ty nejlevnější sušenky stály $6 (na druhou stranu jsou výborné a doteď jsem jich snědl asi jenom třetinu).
Teď už to ale bylo jedno. Mám měsíc kde spát, mám pračku, kuchyň a internet a v pohodě lidi kolem.

Musel jsem se ale ještě odhlásit z hostelu a přivést si sem věci. Jel jsem proto metrem zpátky na stanici, co byla od hostelu asi tři kilometry. Navíc jsem se celý unešený vším tím severoameričnem zapomněl a jednu zastávku i přejel. Nicméně to ve finále bylo jedno, protože jsem se ocitl asi jenom o pár stovek metrů dál. Poznal jsem tak alespoň prostory torontské univerzity, která je zasekaná ve městě stejně jako je to obvyklé v Čechách. Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem čekal něco jako mají Američané - město ve městě, ale co už. Po univerzitní St. Gerorge Street, kde je taky muzeum bot zlíňáka Bati, jsem se dostal opět do Chinatown. Chinatown to je plno asijských nápisů a lidí stojících od rána do večera s čerstvou a předbalenou zeleninou na chodnících, že sotva projdete. Chtěl-li jsem tedy jít s kufrem, musel jsem jinudy.

Hned co jsem se odhlásil z hostelu a dostal zpátky zálohu (i když jsem nevědomky zapomněl odevzdat klíče), jsem se tedy s 23kilovým kufrem vydal zase k metru. Jen tak mimochodem - byl to ten nejdebilnější nápad, co jsem tady dostal. Těžce jsem se totiž přecenil, a když už jsem konečně po asi hodině s puchýřemi na obou rukách, beze slin a totálně vyčerpaný dostal na začátek St. George Street, nevydržel jsem a mávl na projíždějící taxi. Jediná utěšující věc na tom všem byla, že jsem se chvílemi cítil jako Elijah Wood na začátku filmu Sladkých sedmnáct, kde se pořád vláčel se svou truhlou napěchovanou psacím strojem a hromadou deníkových dopisů pro nikoho. To byl ale jenom film a nikdy nezkoušejte nic, co vidíte ve filmu, i když se to zdá zdánlivě bezpečné.

V taxi seděl velice příjemný řidič z Pákistánu, který sice tvrdil, že žije v Kanadě už sedm let, ale jeho angličtině šlo sotva rozumět. Ptal se mě co a jak a říkal, že: "Toronto super, hodně práce, jenom muset umět jazyk." Byl ale strašně fajn a dost možná mi zachránil život nebo alespoň zrak před dehydratací. Stejně si ale pomyslíte, že Kanaďané jsou zvláštní, protože vlastně ani žádní neexistují.

Jen co jsem dotáhl kufr do svého nového pokoje, přišla mě pozdravit spolubydlící (taky Japonka), která žila v penthousu (z ang. luxusní pokoj pod střechou). Tohle je totiž třípodlažní barák, kdy přízemí slouží jako společné prostory s veškerým zázemím, druhé patro jako ubytování pro 4 lidi, i když jsem tady zatím sám, a třetí jako apartmá pro někoho z klanu od pana Toshe. Dost pravděpodobně to byla ta holka, jejíž jméno si nepamatuju, stejně jako ta obou jejích kamarádů, se kterými jsem jinak strávil poměrně dost času. Konkrétně to byla o něco starší holka, která tady studovala, přestože byla také z Japonska, a její přítel 29letý "čistokrevný" Kanaďan Bruck ... nebo tak nějak - to jméno bylo dost jeté. Oba tu byli jenom na návštěvě, ale byli taky strašně fajn. Když jsem je pak poprvé přišel vyrušit, jak tady zapojit internet, zjistil jsem, že shodou okolností je Bruck počítačový technik a během pár sekund určil diagnózu, přestože notebook mé mamky je celý v češtině. Závěr byl jasný, mamčin notebook neumí přijímat bezdrátový internet. Trochu jsem to ale tušil, a tak jsem prozřetelně ještě panu Toshovi řekl, že by bylo fajn tady někde mít i kábl. Pan Tosh je Japonec a své závazky plní, jenomže ani kabel v kuchyni mě nezachránil. Už asi po páté jsem šel proto do třetího, kde zrovna jedli nudle a sushi japonskými hůlkami za doprovodu Stuarta Littla. Bruck se do toho pustil jako bulldog a za dvacet minut vše fungovalo jako hodinky. Za odměnu jsem ho naučil pár sprostých slov, kdyby jel náhodou do Prahy, a pak jsem až do dlouhé noci seděl konečně u netu a všechny doma ujišťoval, že jsou na mě Kanaďani hodní.

>> 3. Jak naplánovat neplánované