35. Monopol - zakázaná soutěž aneb Když blondýnka vede slepého

Zatímco co včera jsem si trochu přispal, dneska nebyl důvod. Naopak jsem už od devíti vyhlížel Toshe, který si měl přijít pro peníze za nájem na druhý měsíc. Protože to byl poslední velký finanční výdaj, tak jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou.

Když jsem ale v deset u pokru na notebooku zamknutý nahoře ve svém pokoji s Against Me! ve sluchátkách přišel na to, že spíš než tady ho najdu dole, šel jsem se podívat. Ještě jsem ani neslezl ze schodů a už jsem viděl otevřené dveře na záchod, kde byla izolepou přilepená cedulka "Mimo provoz". Podlaha tam byla opět mokrá, takže myslím, že pan Tosh to už asi ví.

Když jsem přišel do kuchyně, můj landlord už tam seděl a sušil si na okně boty. Krásně jsem ho pozdravil a provokativně se ho zeptal, co se stalo. Řekl mi, že ten záchod dole je nejspíš pokažený, že tam nemáme chodit, než sežene někoho, kdo to opraví. I když jsem se uvnitř mohl potrhat smíchy, navenek jsem se tvářil překvapeně a zamyšleně. V tomhle už jsem profík.

Chvilku jsme s Toshem pokecali, a pak jsem skočil pro peníze. I když si tady pronajmete byt na měsíc, vystěhovat se musíte o den dřív, takže to teď po dvou vycházelo tak, že 10. budu muset odejít, zatímco letadlo mi odlétá až 12., ale protože jsme s Toshem už staří známí, řekl mi, že si pro klíčky přijde až budu potřebovat, že o nic nejde a vzal si svých 490 dolarů jako poprvé, i když myslím, že pro nově příchozí už cenu zvedl. Vsadím se, že je to určitě za ten gauč, ale zase takový kousek to není. Ovšem nemůžu popřít, že právě teď na něm sedím.

Po tom, co jsem si dal k snídani skořicové cereálie, přišel čas na oběd, ale jak už jsem psal včera, žádné jídlo už tu nebylo. Musel jsem tedy do obchodu, protože jsem beztak potřeboval toaleťák, když Fabiano a Tosh všechen spotřebovali při vysušování záchodu. Navíc jsem měl chuť na hranolkové prasečí ocásky, takže vzhůru nakupovat.

Kromě jablek, nějaké zeleniny, ocásků, chleba, a tak dál jsem našel taky nový druh muffinů, které tam předtím neměli. Byly světlé, takže jsem jim dal šanci, a i větší, než jaké běžně beru. Dát tam místo čokolády borůvky mi taky přišlo sympatické, tak uvidíme. Měl jsem chuť i na ledový čaj, ale nakonec jsem si ho odepřel, protože mi nedělá zrovna dobře na žaludek. Stejně ho ale miluju a dřív nebo později si ho zase koupím. Mají tady totiž jeden poměrně levný, který je přesto výborný. Je to podle etikety normálně vařený čaj, co později zchladí. Doporučil mi ho Pablo, protože přesně tento mají i v Itálii, ale že tam si za něj prý rozhodně připlatí.

Jen co jsem vyšel z marketu, vzpomněl jsem si ještě, že potřebuju ten toaleťák. Zpátky se mi už nechtělo, ale naštěstí hned naproti přes parkoviště je velká drogérka, tak jsem se tam skočil mrknout. Samozřejmě tady měli opět balení po 156 rolích, takže chtěl-li jsem čtyři, musel jsem asi hodinu hledat. Nakonec jsem odešel s tou samou značkou, co jsem si vzal kdysi ve Walmartu, protože tohle je snad jediná firma, co dělá i menší balení. K tomu jsem ale konečně držel v ruce mýdlo. Až do teď jsem používal tajně mýdla všech ostatních doma, ale protože už mně to přišlo blbé a měli tady za pár dolarů krásné červené s vůní krvavého grapefruitu, neváhal jsem. Vzal bych si ho i dřív, ale všude měli opět jenom pětilitrové balení a to bych spotřeboval, jenom kdybych to používal i jako sirup. Hmmm, ale voní hezky...

Co jsem ale ještě zapomněl říct. Cestou do supermarket jsem si vzpomněl na svůj zbytečný výlet na druhou stranu města do psí myčky, kdy jsem se je snažil přemluvit, aby mi dali na měsíc práci. Samozřejmě se neozvali, ale ten chápek mi řekl, že kousek od Keele Street je něco podobného, co se jmenuje It's a Dog's Life (Je to psí život), kam bych se nemusel hodinu denně vláčet.

Šel jsem tedy po Blooře, protože se mi zdálo, že jsem tam něco takového zahlédl a skutečně. Jenom pár bloků od domu je tahle firma, která poskytuje majitelům psů služby jako venčení, hlídání, umývání nebo trénování. Vůbec jsem nevěděl co říct, tak jsem se ještě těch pár metrů ke dveřím snažil něco vymyslet. Už jsem chytl za madlo, abych otevřel, když v tom jsem si všiml malého ratlíka, který stál přesně tak, že kdybych skutečně vešel, nejspíš bych ho odhodil pět metrů daleko a šest stop hluboko. To by asi nebyl dobrý začátek, co? Naštěstí jsem ho ale zaregistroval, pak přiběhla nějaká holka a odnesla ho pryč. Vevnitř jsem zjistil, že to byla slečna od pultu, která tam byla už jen se svou kamarádkou a dalším hafanem, labradorem. Začal jsem s tím, že jsem z Česka, baví mě psi, a že mě strašně zaujaly služby, které u nich nabízí, protože na tohle od nás nejsem zvyklý. Nenapadlo mě nic lepšího, tak jsem se nechal inspirovat tou čtyřnohou blondýnkou vedle a řekl, že se doma občas nepřímo účastním výcviku zlatých retrívrů jako budoucích slepeckých psů a jestli bych u nich nemohl získat přes jeden měsíc nějaké zkušenosti. Že výcvik slepeckých psů – začínám být asi zoufalý, ale omlouvá mě to, že jsem to chtěl vždycky zkusit. Každopádně řekla, že by to šlo, a co bych konkrétně chtěl dělat, jestli venčit psi nebo tak, což mi bylo upřímně jedno. Nakonec že se mám teda zastavit v úterý v jednu, kdy tam bude šéfová. Tak uvidíme a nashle za tři dny!

Doma jsem si krásně nakrájel rajče, přichystal opět svůj francouzský dressing a hodil ocásky do grilovlnky. Protože mi to všechno sedlo skvěle k chuti, chyběl mi už jen ten ledový čaj, kterého jsem si prostě aspoň skleničku musel dát.

Nasedl jsem proto na metro a zajel se podívat do města. Chvilku jsem se jenom flákal a díval, jak všude postupně zavírají. Taxikáři vyspávali ve svých autech, aby byli čilí na sobotní noc, pod zapadajícím slunkem se rozehřívaly lampy veřejného osvětlení a z ulic mizeli lidé s nákupními taškami, aby mohli přijet jiní ve večerních šatech. Hned co město upadlo do tmy kompletně, vydal jsem se podívat po dalších barech a klubech, kde se tady dá pobavit. Tentokrát jsem měl ale jistotu, že i kdybych nenašel nic, kde by měli dobrý ledový čaj, Hideout na Queeně, ve kterém mají všechny ty svíčky a černé kožené sedačky, to jistí. Po chvilce jsem ale dorazil k božímu znamení zhmotněnému v cedulce "Iced Tea $1,50 2night ONLY". Byl to takový poloprázdný čistý hospodobar, kde sice hrálo jenom stereo, ale o zábavu se tam starala parta kluků, která hrála Monopoly. Objednal jsem si teda ten čaj a šel se jich zeptat, jestli by jim nevadilo, kdybych se na ně chvilku díval.

Kromě několika normálních lidí, kteří si jen-tak vykládali a bavili se mezi sebou, tam byly tři stoly věnované pouze této stolní hře pro čtyři hráče - dva byly obsazené zatímco třetí jenom z poloviny. Přestože se to může zdát jako komorní zábava, randálu tady bylo víc, než kdyby Eva a Vašek vystoupili na metalovém festivale.

Všechny tři skupiny totiž byly blízko sebe a před důležitým hodem kohokoliv, kdo se nacházel u minového pole hotelových a čtyřdomkových pasáží, se všichni zvedli a z jednoho vrhu kostkami udělali nervák epických rozměrů.

Monopoly znám, ale moc je nemám s kým hrát, takže jsem netušil, jak vás můžou pohltit. Možná za to mohly i všechny ty flašky piva, kterými byli tihle fanoušci deskových her zaskládaní, ale za chvilku jsem se sám přesvědčil, že podlehnete i při čaji.

Když jsem se tedy zeptal, jestli se můžu dívat, dostalo se mi kladné odpovědi, a že si klidně můžu i zahrát, kdybych chtěl. Za pár sekund už jsem seděl s figurkou letadla v ruce a přepočítával si startovní cash.

Kdyby náhodou někdo Monopoly neznal, což se mi nechce ani věřit, určitě zná alespoň Dostihy a sázky, což je naprosto to samé. I samy Monopoly mají nespočet verzí – my jsme například hráli s americkými nemovitostmi, protože celá tahle parta kluků byla od státu New York. Princip je jednoduchý. Jezdíte pořád dokola a kupujete různá políčka. Když máte všechny budovy od jedné barvy (zpravidla 2 nebo 3), můžete na nich stavit domy (nebo nejlépe hotel), které zvednout částku, kterou musí protihráči zaplatit, když jej náhodou kostky na tuto nemovitost zavedou. Nevím ale, proč to sem teď píšu, protože to pro pochopení souvislostí není nijak důležité, jelikož každého už asi napadlo, že "minové pole hotelových čtyřdomkových pasáží" bude asi něco zajímavého. Možná se vás jenom snažím nalákat, abychom pak třeba mohli uspořádat něco podobného, až se vrátím do Česka, ale nebudu vás přece nutit. Možná tam bude pivo a ledový čaj zadarmo, ale tak když nechcete, spojím si to s tou grilovačkou klidně i sám.

Ale kde jsem to skončil... Seděl jsem tedy u stolu s Jeffem a Tomem. To oni mi prozradili to s tím New Yorkem, kam chodí skoro všichni taky na univerzity. Do Toronta si přijeli užít týden prázdnin, protože rodiče kluka, se kterým se ještě setkáme a kterému jsem říkal Wilson, jelikož vypadal stejně jako ten kamarád Gregory House, tady mají velký byt, který byl zrovna volný. Je to taková jejich tradice a dělají to tak každý rok už léta a každé léto už roky.

Jenom si tak říkám, jak takový byt, do kterého se vleze deset lidí, musí vypadat, ale zrovna Jeff a ještě jeden monopolista prý spí na zemi, takže vlastně jenom osm... Á, tak to už je pak v pohodě. Amíci jedni pobouchaní. Já bydlím v rodinném domku a i tak se tam osm lidí prostě nevyspí, takže možná bych si měl vyhnat z hlavy tu asociaci, kdy si při slově byt vybavím střeva českého paneláku.

Po každé hře jsme se u stolů střídali, takže jsem za chvilku poznal celou jejich partu, ale s Jeffem jsem si stejně rozuměl nejvíc, protože poslouchal strašně moc stejné muziky a strašně ho bavilo srovnávat Evropu a Ameriku. Sám má známé v Anglii, ale strašně nerad tam jezdí. Jednou byl se svou přítelkyní dokonce i v Paříži, ale tam se mu taky moc nelíbilo. Jeff má ze všeho nejradši prostě Spojené státy a potěšilo mě, že taky o Torontu mluvil jako o přievropštělém městě. Řeklo mi to už tolik lidí, ale přesto jsem měl pořád pocit, že jsem si možná Ameriku představoval jinak, než jaká ve skutečnosti je. Teď uprostřed Toronta tu byl člověk, který tam vyrůstal a konečně mě utvrdil, že Toronto a Kanada vůbec je prostě pořád trochu jiný svět.

Nicméně s Wilsonem byla taky sranda. Vlastně to byl jeden z nejvtipnějších lidí, které jsem kdy potkal, a zároveň naprostý pohodář, kterého nerozházelo vůbec nic. Měl jsem to štěstí, že většinu her jsem seděl s ním, a tak jsem se dnes zasmál jakouž dlouho ne. Wilson studuje bakalář na jedné z nejznámějších univerzit světa, Yalu, a i když to tam musí být docela makačka, z jeho historek jste měli pocit, že pokud si chce Disneyland vedle této školy zachovat alespoň špetku důstojnosti, měl by se dobrovolně propadnout do země.

Mohl jsem mu ty historky ukradnout a pak vás jimi tady krmit, ale zjistil jsem, že pokud nejste Wilson, tak moc zábavné nejsou. Určitě někoho takového ze svého okolí znáte. Někdo je prostě vtipný od přírody, i když ho vidíte sedět na autobusové zastávce. Já jsem pro změnu magor od přírody, a tak do vás každý den pumpuju, jaké to může být, když se sami vydáte poznávat cizí zemi. Původně jsem plánoval, že to bude srdcervoucí drama, které sníží zájem mladých lidí o cestování na polovinu, ale nakonec to není tak hrozné, ne?

Ale zase jsem odbočil... Čas tady utíkal tak rychle, že když jsem se podíval na mobil, kdy budu muset vyrazit, abych ještě stihnul nějaké metro, zjistil jsem, že jsou dvě ráno a pokud chci domů, budu muset buď přečkat, než se rozední, nebo jít pěkně po svých. Zvolil jsem to první, protože bych ve finále došel domů zhruba ve stejnou dobu tak jako tak, jelikož bych dost pravděpodobně někde na půli cesty usnul. Víte, jak to vypadá blbě, když usnete venku na ulici? Ale určitě bych si do rána vydělal pár dolarů, takže ne úplně všechny cesty vedou do Říma.

Když jsem se tedy naší newyorské party zeptal, do kdy tam plánují být, odpověď mě potěšila, protože se nehodlali hnout nejmíň do doby, než se rozední. Všechno to vycházelo ze sázky, kdy jste přihazovali na jména, kdo to první zalomí, nebo jestli vůbec někdo. Ti magoři na to měli dokonce i kurzy, a když jsme o půl sedmé odcházeli radoval se jenom Evan a právě Wilson, protože věřili, že všichni vydrží, i když si myslím, že to bylo velmi těsné, protože i tak skvělá hra jako Monopoly dokáže člověka po deseti hodinách uspat.

Po akci, které bych nikdy nevěřil, že ji absolvuju, a s hromadou nových zážitků jsem se tedy zúčastnil už poslední sázky, při které se ovšem veškeré peníze vrátili zase jejich majitelům, protože všichni si vsadili, že teď už hvězdu opravdu nikdo neudělá. Pak už jsem se s nimi jen rozloučil a odešel k metru. To bylo skoro prázdné, protože kdo by vstával v neděli tak brzo ráno. Já jsem rád, že se to alespoň těm řidičům povedlo, protože teď bych domů už vážně nedošel. Jenom těch pár metrů po Keele Street mi dalo zabrat dost na to, abych si vůbec dokázal převléct tričko na spaní.

Tak ať žijou Monopoly, New York a Yale, ale každá párty jednou končí, dokonce i ty, co pořádáte v non-stop baru. Ale bylo to super, hoši.

>> 36. Ty dobré, špatné a dny úplně na hovno

34. Those Lazy-Hazy-Crazy Days of Summer

Od té doby, co jsem se přestěhoval zpátky do Toronta, se všechno vrátilo zase do starých kolejí. První jsem se ale potřeboval pořádně vyspat, takže dnešní ráno jakoby nebylo, protože jsem se válel v posteli až do rekordních dvou odpoledne. Když jsem konečně vstal, začal můj další hospodyňkový den. Všude kolem bylo špinavé prádlo a bordel, i když jsem včera usínal s pocitem, že jsem to trochu uklidil. No... tak asi ne...

Hned jak jsem skončil se svinčíkem a první várkou prádla, opět mě dohnal hlad. Naštěstí ale na mě Pablo před odjezdem myslel a nechal mi v ledničce salát, který včera nedojedl. Přidal jsem si do něj svůj výborný francouzský dressing, který jsem si tady kdysi koupil za dva dolary, a tak ho teď leju úplně do všeho, a vzal si k tomu poslední dva kousky toho, čemu tady říkají chleba. Když jsem s tím skončil, kromě mých oblíbených skořicových cereálií tady nebylo vůbec nic k jídlu, takže to vypadalo, že budu muset do obchodu. Jenomže v rohu na mě čekala ještě další bff prádla, do toho jsem se snažil trochu vyžehlit tu první a nakupovat se mi koneckonců teď vůbec nechtělo. Rozhodl jsem se tedy, že si večer zajdu na pizzu a potraviny nechám na zítra. Snídat budu stejně vy víte co.

Tu zbylou hromadu jsem tedy narval do pračky, zapnul si žehličku a k tomu Charlieho Sheena a jeho sitcom Dva a půl chlapa. Už mi chyběla jenom zástěra, ale i bez ní mi to šlo skvěle. Mami, byla bys na mě pyšná, jenom mám teď trochu strach, co bude, až se vrátím zpátky Česka.

Dnes jsme byli doma jenom já a Ar Rašíd. Ten taky za chvilku přišel a připojil se k mému dnu domácích prací. První jezdil po celém baráku s mopem, potom po kuchyňské lince s hubkou a nakonec vydrhl taky koupelku, kde má Pablo na kraji tuhé mýdlo, které ovšem nebylo na co položit, tak ho jednoduše nechal na papíru, ve kterém bývá zabalené, když ho koupíte. Papír na mýdlo je ale pořád jenom papír, který se postupně rozpouštěl a mísil s mydlinami, až z něj nakonec byla taková nechutná kašovitá hmota. Ar Rašíd si ovšem se vším poradí, takže teď je tam čisto a voňavo a dokonce i voda v záchodě je modrá, že jsem tam byl dneska čtyřikrát, jen abych viděl, jak po přidání žluté krásně zezelená.

Tím ovšem můj pákistánský kamarád neskončil. Popadl z jídelny židli a šel ven. Za chvilku se ozval strašný rachot, tak jsem si pomyslel, že ji snad spravuje nebo co, zvláště pak po tom, co se za chvilku vrátil pro druhou. Pak se ovšem ale ozvala docela velká rána, která spíš ničila, než dávala dohromady. V tom mě Rašíd zavolal, jestli bych mu mohl jít pomoct. Samozřejmě jsem šel už jenom proto, že jsem byl zvědavý, co tam ten magor dělá.

No nevěřil jsem vlastním očím... Pamatujete si, jak se snažil pár dní zpátky zapojit telefon? Prý pořád nefunguje, protože vevnitř je to jaksi pokažené, musel si proto zavést linku zvenku do okna. Ar Rašíd bydlí v pokoji s výhledem na silnici, ale má skla i do průjezdu z boku, kterým chodíme domů, protože, jak víte, předem my potupní podnájemníci nesmíme. Sice to sem teď nepatří, ale já mám jenom jedno ubohé okýnko do tmavého a zarostlého dvora, ale hej – mně tam neprší jako těm dvě u vchodové uličky a můžu si ho kdykoliv otevřít narozdíl od Pabla, kterému to tam začíná řádně smrdět zatuchlinou, i když on pořád hledá něco konkrétního, z čeho by ten odér mohl jít.

Abych ale pokračoval... U nás na Keele Street ovšem nemáme vůbec žádné nářadí nebo věci jako žebřík, proto si Rašíd musel poradit po svém. Přišel na opravdu geniální způsob, i když asi nějaké mouchy měl, protože když jsem tam přišel, byl Ar celý špinavý a dodraný.

Úkol byl přitom jednoduchý. Do okna z boku měl zavedený ten telefonní kabel, který vedl někam do dvora. Potřeboval ho ale podél stěny až dozadu upevnit k jiným drátům, které už tam byly, aby jen tak neplandal ve větru. Protože to bylo vysoko, musel se tam nějak dostat. A teď už se dostáváme ke všem těm ránám a židlím.

První ze všeho si ke zdi přistavil popelnici na recyklovaný odpad. Tady jsou popelnice malinko širší než naše a taky trochu bytelnější, protože popeláři nemají moc čas chovat se k nim šetrně, a když je vyvezou, šlahnou s nimi zpátky na chodník dnem nahoru. Pořád mi ovšem nepřišly dost pevné na to, abych se pustil do toho, co Rašíd.

K té plastové krabici přistavil jednu židli, zatímco co druhá už čekala na víku popelnice. Ta poslední rána, to se můj spolubydlící artista na tom vlastnoručně stvořeném monstru tolik šponoval ke káblu, až židle z poklopu sklouzla a všechno i s ním letělo k zemi.

Moje role byla jasná – držet to rádoby lešení, aby znova nespadlo. I když poklop od popelnice vypadal, že se každou chvíli pod tou váhou prolomí, jako spolehlivý pomocník jsem už další neúspěch nepřipustil. Škoda, že kolem nešel nikdo, kdo by můj výkon, nadšení a zapálení ocenil a zaměstnal mě. Za odměnu jsem si ale přece cosi vysloužil. Rašíd mi slíbil, že jeho telefon můžu kdykoliv používat. Nechci být za parazita, ale možná toho někdy využiju.

K desáté večer jsem se konečně dostal ven na pizzu, kde byl nějaký nový chlápek, asiat, který byl strašně energický a neustále děkoval a něco nabízel. Jeho první den, řekl bych. Škoda, že mi nikdo neoznámil, že tam někoho hledají – já mám pizzu tolik rád. Hned po mně ale přišli dva chlápci, kteří byli malinko v náladě. Jeden se to sice snažil zamaskovat a raději mlčel, druhý ovšem neustále něco pořvával, a i když jsem mu málokdy rozuměl, vypovídací hodnota byla: Dal jsem si příliš mnoho piv, abych se střízlivě alespoň tvářil.

Když jsem byl hotový a řada přišla na ně, zažádali si o kuře. Asiat jim pověděl, že je to fast food s pizzou, ale že má kýblík smažených kuřecích křidélek za 5 dolarů. Vrávorající plešoun mu ale vysvětlil, že chce celé kuře a zabalit. Asiat mu tedy musel říct, že tohle nevede. Mezitím ale k týpkovi došla odpověď z minulého kola, a tak zařval: "Pět dolarů? To si radši koupím vedle hamburger," a odešel do Subway, kde prodávají bagety. Když jsem odcházel s horkou pizzou v ruce, právě celý rozčilený i se svým kamarádem z bagetárny odcházeli s něčím jako: "To si radši dám hranolky naproti," kde je pro změnu další pizza fastfood.

Doma jsem konečně po půl roce dorazil seriál Dva a půl chlapa, užil si večer se sýrovou pizzou, postaral se o farmu na Facebooku a šel spát. Konečně pořádně lenivý den v Kanadě...

>> 35. Monpol - zakázaná soutěž aneb Když blondýnka vede slepého

33. Stejná planeta, jiný svět

Přišla mi výhrůžka, že to "nějaké pečivo zapečené s rajčaty a jiným sýrem", co jsem měl včera na večeři, se jmenuje bruschetta, tak vám to sem pro pořádek píšu, abyste věděli. Nicméně teď už se opět schyluje ke snídani, ale spát jsem šel ve finále asi před třemi hodinami. Druhé nicméně - na dnešek byl naplánovaný výlet k dalšímu jezeru do mého alba, které ještě nemám, takže spát můžu … až v hrobě.

Přestože mi už od osmi zvonil každých patnáct minut budík, skutečně mě probudili až Iron Maiden. Byl to ten legendární koncert z Ria, kterého se ho zúčastnilo bezmála čtvrt milionu lidí. Samozřejmě všechno probíhalo z iniciativy pana M., který to včera zapíchl brzo, a tak byl jako rybička, zatímco brácha P. se ještě převaloval v posteli, i když šel spát pořád o pár hodin dřív než já. Musíte ale pochopit, že pro P. nějaký takový výlet nic není – je totiž Kanaďan a když si za Huron dosadím třeba Brno, osobně bych nevstával vůbec... Ovšem nic proti Brnu, o nudných jenom v dobrém.

No tak dobře, přiznávám se. Chtělo se mi spát jako prase, ale myslím, že dalších deset minut by tomu stejně moc nepomohlo. Potřeboval jsem něco, co by mě prostě odvedlo myšlenky jinam než na tu úžasnou vysokou postel s matrací měkkou akorát, dvěma polštáři v místnosti prosvětlené ještě čerstvým slunkem, které se prodíralo každou škvírou, kterou našlo mezi těmi polosklopennými roletami. Ok, cítím, že se začínám nebezpečně přibližovat červené knihovně, tak by to chtělo nějaké pořádně drsné slovo. Humůs! Jó! Pan M. totiž jakoby věděl, že potřebuju zabavit, a tak hned jak mě uviděl courat se nejistým krokem s rozházeným hárem na hlavě a prsty v očích, zavolal mě, aby mi ukázal, jak se připravuje tahle arabská specialita. Včera mi totiž o hummusu vykládal, a že mi určitě musí ukázat jak na to. Nezapomněl, a tak jsme teď stáli v ruce s cizrnou v jedné a tahini v druhé ruce. Co je to cizrna snad víte, protože s tím jsem se setkal dokonce i já, zatímco tahini dost možná slyšíte poprvé. Vypadá to jako velká pixle tekutého lepidla, ale ve skutečnosti je to jakési sezamové máslo. Dál se hummus skládá z vymačkaných citronů, česneku, pár lžiček jogurtu, přiměřeně soli (tzn. netuším kolik), pepře a určitě ještě něčeho dalšího, co jsem zapomněl. Všechno to zavřete do mixéru a čekáte, až vám ven vyjede něco na rozmezí studené omáčky a pomazánky. Když jsem to pak ochutnal, moc mi to nejelo, ale samotné se to prý nejí, takže jsem si počkal až do snídaně, kdy jsem si to dal s už nevím čím (ale chutnalo to skvěle) a to už to tak špatné nebylo.

Pak už jsme se pomalu připravovali ke kanadské jezerní královně Huron (pro všechny učitele angličtiny, čte se to Hjůron a opravdu ne Haron), tzn. plavky, balon do vody a ručníky. Ne dělám si srandu, nechme Kalifornii Kalifornií a Kanadu Kanadou. Počkat ... tak ne, teď si srandu nedělám. Dámy a pánové, možná mnozí nebudete věřit, ale já se jedu vážně koupat na pláž – vaů!

Hned na začátek, abychom navodili atmosféru typicky letního dne, kdy bylo snad třicet stupňů, jsem se ještě v naší ulici pustili do zmrzliny. Poprvé jsem taky byl v Kanadě u benzínky, nepočítám-li svou dávnou návštěvu, kdy jsem si tam šel koupit tyčinku Mars, a zjistil jsem, že to tam funguje naprosto stejně jako u nás, až na ty ceny samozřejmě, které jsou bez nadsázky poloviční.

K jezeru jsme zase přes nějakou tu hoďku jeli. Dokonce nás i občas někdo předjel, ale pořád v rámci jakýchsi mezí, takže se tady vážně necítíte jak debil, když se držíte limitu. Silnice jsou navíc opravdu ve velice dobrém stavu, poloprázdné, pokud zrovna nejste na nějakém význačném tahu například Toronto – Spojené státy, a neustále dostatečně široké, že kdyby na to přišlo, tři auta se sem vedle sebe vejdou no a to ještě s rezervou, kterou na českých silnicích dost často eliminuje příkop, které tady moc nevedou. Navíc konkrétně kolem Londonu není ani moc zatáček. Když jedete, jedete pořád rovně s pohledem nikam, takže pokud byste se vážně do nějakého předjíždění chtěli dát, vidíte před sebou i auta, která k vám dojedou až tak za minutu, tudíž s klimatizací se vlastně ani nezpotíte. Vážně - tady bez volantu ujedete i deset kilometrů, protože silnice se dokonce ani nenaklání. Tak si říkám, že řídit tu je opravdu pohoda, ovšem až nudně velká. Strašně bych chtěl na výlet s nějakým Kanaďanem, který dojede poprvé do Evropy (nebo ještě lepší Česka) a hned si půjčí auto. Když se nad tím ale zamyslím podruhé, hmm - zase tolik se mi nechce.

Pro motoristy je Severní Amerika úplně jiný svět. Osobně tyhle ty nekonečné silnice miluju, ale automatickou převodovku bych nikdy nechtěl a trošičku zatáček by taky neuškodilo. Na druhou stranu tady opravdu není vůbec problém jezdit, ani když vám je 16 a i holek tady řídí mnohem víc, než jsem zvyklý z Česka. V Torontu je to už trochu horší, ale i v porovnání s pětkrát menší Prahou pořád pohoda.

Naprosto ugrilovaní jsme konečně dorazili do Grand Bend. Je to maličká vesnička jako vystřižená z katalogů na letní dovolenou, dokonce ještě mnohem víc, než východní pláže v Torontu, protože tam jste přece jenom pořád ve velkém městě. Tady se cítíte skoro jako někde na zapomenuté části Havaje.

I když byl běžný všední den, parkoviště bylo plné. Z dálky jsme ale zahlédli nějakého staršího chlápka v sandálech, který mířil od pláže a už zdálky vypadal, že toho má pro dnešek dost. Když viděl, že čekáme, tak na sebe jen rychle hodil nějaké tričko, nasedl do auta a odjel. Místo na parkování jsme tedy chytli se štěstím, ale suprové. Popadli jsme židličky, deky, balon a malý chlaďák a vydali se do jezera.

Nebe bylo bez mráčků a voda nádherně čistá. Lidí tady sice byly stovky, ale byli tolik roztahaní po pláži, že jste se vůbec necítili nijak stísněně. Huron mělo parádních 20 stupňů a co víc potřebujete. Grand Bend je jedna vícepatrová budova u pláží, maličký záliv pro pár většinou rekreačních lodí, několik honosných vilek zasazených v přírodě tyčící se od jezera a rušnější ulice, která vede kolmo pryč do vnitrozemí. Tam jste našli několik menších restaurací a obchodů s tričky, plavkami nebo tetovací salón. S panem M. jsme to všechno po tom rožhaveném betonu přešli pěkně naboso až k téměř kilometr vzdálenému Timu Hortonovi, kterého pan M. velice dobře zná ze svých sobotních pracovních výletů, které velice často směřují někam poblíž.

Byl tu ke všemu i minigolf, a když se mě pan M. zeptal, v čem je třeba takové Chorvatsko lepší, nenapadla mě jediná věc, kterou bych dokázal argumentovat. Jsou to jedině ceny, ale ne pro tisíce kilometrů vzdálené obyvatele Kanady. Byl jsem i v Itálii uprostřed turistického střediska, ale ani tam se to kvalitou nemohlo s tímhle malým ale naprosto kouzelným místem srovnávat. Hlavně čistota vody je ve Středozemním moři pozvolna na úpadku, zatímco jezero Huron vás svou barvou doslova láká. No a konečně obrovským plusem je to, že jezero je prostě sladké. Je to dost divný pocit, protože z fotky byste bez váhání řekli, že jste u moře, takže když tam vlezete a náhodou si loknete, cítíte se malinko zmateně nebo možná podvedeně, jelikož moře má na druhou stranu taky své výhody - nadnáší a žádné jezero neumí udělat takové vlny, i když občas i tady vás nějaká dokáže nepříjemně překvapit.

Za chvilku jsem úplně ztratil pojem o čase, ale lidské hodiny tikají pořád, takže se dostavil hlad. Vyrazili jsme opět naboso do té hlavní ulice a hledali gyros. Nakonec jsme si vybrali takovou plechovou boudu, kde toho měli mnohem víc než jen tuhle řeckou specialitu. Mně například pan M. objednal falafel, o kterém jsem doposud ještě neslyšel. Když to pak donesl, vypadalo to stejně jako gyros, jenom maso je tam nahrazeno zase nějakou cizrnou, která se mu v tomto případě docela podobá. Jelikož je teď gyros v Česku strašně populární, mohl jsem opět srovnávat. Zatímco u nás dostanete za poloviční cenu dvojnásobnou porci, Kanaďani si tuhle řeckou pochoutku rádi dopřejí i s trochou zeleniny, což mi přijde lepší než jenom nějaký dresing, čtvrt kila masa a bulka. Stejně jako ten falafel vám to tady navíc nezvykle zamotají do něčeho, co se podobalo mexické tortille.
Kanada sice nemá svou vlastní kuchyni, ale za to si velice dobře dokáže vybírat z těch cizích od arabské přes ryze asijskou až po francouzskou. Všechno to je nejspíš malinko modifikované stejně jako pizza, ale to je vám úplně jedno, když půlku těch jídel dostanete do ruky poprvé.
Za chvilku se ovšem chlápek vyklonil z okýnka ještě jednou a zakřičel na pana M., že už má hotové i hranolky. Těch ale bylo nejmíň dvakrát tolik, než když si je normálně objednáte v restauraci. Poprvé za celou dobu dokonce i pan M. přiznal, že teď je toho jídla už opravdu moc, ale přesto ještě i tu krabici francouzských fritovaných do sebe i s bráchou nacpali. Já ze sebe nebudu dělat machra a přiznám se, že jsem je dovezl až domů nedojezené, protože tohle už vážně nešlo.

Cesta zpátky byla asi moje poslední tady, kdy si z pohodlí osobního auta užívám ničím nerušený výhled na kanadskou krajinu, takže i když se spánkový deficit začal po několika hodinovém koupání, slunění a nevázaném žraní projevovat, bojoval jsem a chlácholil si hlavu tím nezaměnitelným pohledem na obrovská pole a červené farmy.

V Londonu už moc času nezbývalo, tak jsem si rychle zabalil, naposledy pozdravil obě kočky, poděkoval paní domu a odjel s bráchou a panem M. na autobus. Ti mně ještě nabídli, ať zůstanu dýl, ale je čas jít zase dál, i když to v Londonu bylo opravdu úžasné. Jako město je od Toronta docela jiné a možná zde poznáte i mnohem víc z Kanady, ale jak brácha P. trefně poznamenal, tenhle blog se jmenuje Nice to Meet You, Toronto. Na autobusové zastávce, která je tady tak malá, že tu nemají ani tabuli s odjezdy autobusů, jsem se rozloučil i s panem M. a bráchou P., poděkoval jim za těch úžasných pár dní a nasedl na expres zpátky do svého Toronta.

Těsně po odjezdu se začalo stmívat, a i když jsem myslel, že si budu muset na chvilku zdřímnout, za celou cestou se únava nějak neprojevila. Sedl jsem si tentokrát docela dopředu do uličky, takže jsem viděl na cestu před sebou. K tomu mi hrál iPod naprosto super písničky, takže jsem si jízdu vyloženě užíval a začínám si myslet, že to nejlepší místo, kde můžete poslouchat hudbu je dálkový bus, což je strašně vtipné, že to říkám zrovna já, protože pokud něco nesnáším, je to právě tenhle typ dopravy.

Doma na Keele Street bylo docela živo. Pablo tam měl společnost – spolu s Brazilkou Ericou, kterou znám z párty od Yukiho, a krajanem Fabianem, který se tam tenkrát nějak pro bouřku nedostal a o kterém vím jenom to, že je pořádný magor, se dívali na televizi. Než jsem si uklidil nahoře ten svinčík, Erica odešla někam pryč, zatímco Fabiano i Pablo pokračovali. Vlastně to nebyla ani tak párty, jakože spíš čekali na další dvě holky, aby mohli vyrazit do Quebecu, jak mi Pablo před pár dny říkal.
Fabiano mi vykládal, že Česko velice dobře zná, protože tam měl vážnou známost. Teď už s ní ale není a do Česka už nikdy neplánuje jet, protože se zdálo, že je na tu holku vážně docela naštvaný. Ptal se mě, odkud jsem, a když jsme mu řekl, že z jižní Moravy, okamžitě zajásal, protože přesně odsud byla ta jeho přítelkyně, za kterou dost často jezdil. Nemohl si ale vzpomenout na tu nebohou vesničku, a tak jsme se na to snažili nějak přijít společně, ale nejlepší, co ze sebe dostal, bylo něco jako "Intepalůca Sjépéčina", což mi vůbec nic nepřipomíná, tak nevím.

Oba dva seděli na velkém gauči, takže Pablo za chvilku usnul. Fabiano se mě zeptal, kudy může na záchod, tak jsem ho poslal jen tady dolů. Byl tam docela dlouho, až pak začal křičet nějaké italské šílenosti, takže Pablo vyskočil, běžel za ním, aby vzápětí vybuchl smíchy. Fabiano totiž ucpal záchod, který přetekl při spláchnutí ven a ke všemu taky zasekl tu páčku, která zastavuje vodu, takže jí pořád přibývalo. Do toho přišel zbytek výpravy, což byla nějaká nová Japonka, kdy jsem už u jména ani nedával pozor, a Hana ze Španělska, se kterou jsme se taky seznámili na té samé párty jako s Ericou. Parta se tedy začala připravovat, aby mohla co nejdřív vyrazit, protože do Montrealu to prý tak šest hodin jízdy bude. Zatímco hoši bojovali neustále s tím záchodem, děvčata se pustila do sendvičů na cestu. Hana zvolila typický bagetový styl, kdy do podélně rozřízlého pečiva naházela, co se dalo, Japonka na to šla po svém a nakrájela ten dlouhý chleba zešikma jako na jednohubky. Asi půl hodiny jsme se tomu s Hanou smáli, protože ani sama Japonka nevěděla co s tím dál. Nakonec jsme to dali nějak dohromady, a pak už jsem se s nimi jenom rozloučil u auta a naposledy si vyslechl, abych Toshovi vůbec "néřikal o Fabiano a vodě na zachódě, že mu mam jenom řict, že to se póškodilo."

To už jsem byl ale vážně unavený a šel jsem si lehnout. Když jsem se položil, celé záda mě najednou začala nehorázně pálit. Šel jsem proto k zrcadlu a zjistil, že jsem se na kanadské pláži pěkně přismahl. Ta příchuť lehké ironie v tom je tak super, že mi nevadí ani to, že jsem díky brýlím, které jsem za celý den nesundal, a které teď nebudu moct dát pryč už asi vůbec, vypadal jako ten mýval. Ale víte jak je takový mýval roztomilý? Snědli byste mě!

>> 34. Those Lazy-Hazy-Crazy Days of Summer

32. To je to, proč jsem v Kanadě

Tohleto ráno bylo docela jiné než všechna ostatní, co jsem tady zažil. Díky prosklenému výklenku ve stěně jsem totiž stával do vyloženě denního světla, které je přeci jen mnohem víc motivující než zářící displej vašeho mobilu, se kterým se v deset ráno zvedám z postele u pana Toshe. To bude možná taky ten důvod, proč tam vždycky tak dlouho spím. I když dneska jsem stával taky vlastně až tak v deset – tak nic, tmou to nebude.

Ráno jsem hledal někoho po domě. Brácha P. ještě zařezával, paní B. už byla dávno v práci a pan M., kterého jsem na vlastní žádost přejmenoval z pana K., nebyl nikde k nalezení. Sedl jsem si proto na tu obrovskou sedačku v obýváku a hrál si s Baby. Ten/ta (myslím, že spíš "ten") ovšem za chvilku utekl ke dveřím dozadu, protáhl se škvírou a zdrhl na dvůr. Protože mě Baby docela bavil, pronásledoval jsem ho, a protože zadek baráku jsem navíc ještě neviděl, tak jsem se chtěl stejně mrknout. Tam ale seděl pan M., dával si ranní kafíčko a sledoval film na noťasu. Zahradu nemají nijak velkou, ale k čemu taky. Takhle ji totiž opravdu udržují – na celém pozemku ohraničeném dřevěným plotkem je zdravě zelený a semišový trávník, který vyplňuje prostory mezi zastřešenou terasou se židlemi a stolem, velkým nafukovacím bazénem se slanou vodou a oblázky pro kvítka, keříky a stromky.

Popřál jsem panu M. dobré ráno, které ale by ale bylo fajn i bez toho. Za chvilku přišel i brácha, a tak jsme mohli vyrazit ven. Problém byl, že jsem neměl nejmenší tušení, kam pojedeme nebo co budeme dělat, ale neřešil jsem to a hlavně, že jsem měl foťák. A sakra – chcíply mi baterky a nabíječku jsem si nechal v Torontu. Super... Nemohl jsem tak zdokumentovat naši první zastávku, která byla mnohem šílenější, než jsem předpokládal. Plán byl jet k jezeru Erie, které patří k těm pěti legendárním gigantům v Severní Americe spolu s Ontariem, Huronem, Michiganem a Superiorem.

První mě brácha P. a pan M. ukázali z auta London, což je poměrně velké město (350 000 obyvatel), které se ale tváří jako jedno z těch menších. Možná je to tím, že už jsem měsíc zalezlý v Torontu mezi všemi těmi mrakodrapy, které tady měly obdobu jen v několika vyšších budovách rozházených různě po městě, a nebo tím, že jsou prázdniny a, co jsem z túry po Londonu pochopil, půlka pozemků tady patří univerzitě. Tak či tak London působil příliš klidně a tiše na to, kolik lidí tady žije.

Když jsme zastavili, vylezl jsem s tím, že už budeme u jezera. Byly jsme ale jenom u autobusového nádraží Greyhoundu, na kterém mě včera vyzvedli. Ale ne, neposadili mě na první autobus směr Toronto, šli jsem do "hospody" (tak tomu říkal pan M.) přes ulici, kde jsme se zastavili ve vstupní hale, než nám připravili stůl. Nebyli jsme tam zdaleka sami, tak jsem si říkal, že tady to bude asi na dlouho. Nakonec ale všichni čekali v podstatě jenom na to, až otevřou, i když bylo už snad půl dvanácté. Přišli jsme tedy akorát. Za pár minut nás nějaká Asiatka posadila ke stolu a odešla, aniž by se na něco zeptala. Co teď? Najednou se brácha P. a pan M. zvedli a dostrkali mě k jakémusi bufetu, kde byly tuny nejrůznějšího jídla, příloh, salátů, dresingů a dezertů. Často byly stoly rozděleny podle kuchyní od italské po indickou, ale platilo tady jen jedno jediné pravidlo – sněz, co můžeš.

První jsem jen-tak chodil kolem a díval se, co to tam vlastně mají. Půlku jídel jsem neznal nebo vypadala tolik jinak, že jsem jim nemohl přijít na jméno. Vrátil jsem se proto v prvním kole s obyčejnými hranolky a nějakým salátem, zatímco co zbytek našeho stolu přišel se vskutku nabouchanými talíři. Druhé kolo jsem proto pronásledoval bráchu i pana M., aby mi doporučili, co tady tak mají dobrého. Nebyl to ovšem dobrý nápad. Já nejsem moc jedlík, zatímco pan M. na takové věci neslyší, takže jsem se vrátil s přetékajícím talířkem, na kterém bylo rizoto, nějaké klíčky, které podle stereotypu patří mezi denní potravu vegetariánů (ale které jsem viděl poprvé v životě), bezmasé sushi, dvě rozdílné vegetariánské rolky a zase salát s nějakou omáčkou navíc. Už když jsem to viděl, bylo mi jasné, že tohle nikdy nesním. Přestože jsem se opravdu snažil všechno nějak zpracovat, zatímco M. i P. dokončovali už třetí a o nic menší chod, když jsem skončil, mé zbytky vypadaly jako po letmé ochutnávce. Nemám nejmenší tušení, jak to do sebe oba mí spolustoláci mohli nacpat, ale řekl jsem si, že přece nemůžu skončit o dvě kola pozadu. Vyrazil jsem s nimi proto alespoň ještě na desert, což je tak trochu moje parketa, a vrátil se konečně se srovnatelnou porcí. Měl jsem šťavnatý ovocný košíček, nějakou variaci na tiramisu pod karamelovým ledem a ostružinovou zmrzlinu, která byla naprosto výborná. Když jsem se dozvěděl, že k jezeru je to asi hodina cesty, smířil jsem se s tím, že půlku toho, co jsem teď do sebe nacpal, vyhodím někde u silnice.

Cesta ale byla příliš zajímavá na to, abych myslel na svůj přeplněný žaludek, takže všechno nakonec dopadlo dobře. Po třech zastávkách jsme našli dokonce i baterky, takže jsem zase mohl vesele fotit. U lake Erie rozhodně bylo co, už jenom proto, že to bylo lake Erie. Zastavili jsme u menší pláže, kde ale bylo docela dost lidí. Nevypadalo to tady jako přímořské městečko, jak se tváří většina oblastí u břehů jezer, které jsem tady navštívil, protože hned za uměle navezenými hromadami písku se tyčily kopce s domky různě rozházenými po svahu. Cítil jsem se tedy spíš jako v chatové oblasti u Vranovské přehrady s tím rozdílem, že na druhou stranu Erie byste nedohlédli ani s Bystrozrakým na zádech. Při romantické procházce po pobřeží s nohama ve vodě jsem si vyslechl, jak tady v pondělí upražil blesk kluka, který šel v bouřce vyvenčit svého psa. Moc jsem si to ale nedokázal představit, protože slunko dnes pařilo, co to dalo, a se psem tady taky nikdo nebyl, i když jak jsem se tak díval pod nohy, občas sem s nějakým určitě zajdou.

Přestože jsem zvyklí na Ontario přímo v přelidněném Torontu, voda v Erie u pláží daleko od velkých měst mi přišla mnohem špinavější. Mezi prsty se vám motaly dokonce i jakési řasy, takže fotku a můžeme jet zpátky. Vlastně jsme spíš museli, protože v Londonu už na nás čekal Jeník, který chtěl, abychom si nařezali a odvezli dřevo na plotek kolem zahrady, který má prý nějaké mezery. Práce se dřevem? Konečně nějaká pořádná kanadská zábava! Doufal jsem, že Jeník bude velký nabušený obr v kárované košili a s motorovou pilou v ruce, abych Kanadě spravil při prezentaci svých fotek reputaci za všechen ten písek a bikiny tady.

Cestou se ale pan M. chtěl ještě podívat na dům nějakého ze svých kamarádů, ovšem ten bydlel taky v satelitním městečku, takže bez čísla domu jste i s téměř dokonalým popisem ztraceni. Naštěstí jsme narazili na Tomka, což byl kamarád bráchy P. někdy ze dřívějška a pan M. tedy bráchu P. vykopal, ať se ho zeptá, kde bydlí. Přitom všem jsme ještě na Tomka pořvávali z jedoucího auta, takže kluk se musel cítit docela zmateně. Jakmile k němu P. přiběhl, představil se a pohladil jeho psa (prý velký, že by ho i kočky pana M. sežrali), zeptal se ho. Tomek chudák celý ve stresu roztřepaným hlasem a s krůpějemi potu na čele, že teď buď nic neřekne a mi ho nabereme na nárazník nebo půjde s adresou ven a jenom je vykrademe, rychle vysolil číslo domu a utekl pryč. Podívali jsme se tedy na jejich barák a pokračovali za Jeníkem.

Jeník je také český Kanaďan. Původně se sem dostal při studiu angličtiny, když mu bylo šestnáct, ale protože se mu tady nějak zalíbilo, tak teď žije v Londonu se svou rodinou. Byl to postarší chlapík s brýlemi, o kterém jsem z prvního dojmu věděl, že zahrada a všechno s tím spjaté je jeho velkým koníčkem. První mě provedl kolem svého domu, který byl mimochodem úžasný, a představil mně pozemku, na kterém neustále pracoval. Byl to opět dokonalý trávník, několik menších stromků a keříků rozházených různě po dvorku, který byl snad ještě menší než ten pana M., ale jistě dostačující. Nejvíc ze všeho mě ale zaujalo, jak pod každým stromkem měl Jeník přízemní lampičku - to bylo šílené.

Pak už jsme jenom navybírali prkna, vytáhli cirkulárku a pustili se do řezání. Já jsem se teda spíš procházel po okolí a posedával na hydrantu, ale za pár minut bylo stejně po všem. Navíc hnal chlapi dopředu ještě blížící se déšť, který nakonec skončil dvěma minutami šeda a pár kapkami na chodníku, ale stejně.

Před odjezdem nám ještě Jeník naposled vykládal o jeho trávníku, který musí mít nejlepší v celém sousedství a rozhodně nespoléhá jenom na počasí, ale zavlažuje, neustále rozhazuje nová semínka a jezdí sekačkou nebo fertilizerem, což bylo mimochodem jeho nejpoužívanější slovo. Škoda že nevím, čím se vlastně živý, i když to spíš bude něco u počítače, ovšem je jasné, že pro zahradu dýchá.

Doma jsme nabrali paní domu a vyrazili do místního pivovaru. Já sám jsem vyrůstal na vesnici, kterou dlouhou dobu živil jeden obrovský, ovšem dnes jsou to jenom polorozpadlé vybrakované budovy s rozbitými okny, kde si každou noc dávají sraz duchové, aby strašili sami sebe. Bylo proto zajímavé podívat se naopak do plně funkční továrny na pivo, která využívá nejmodernějších technik a zásobuje Kanadu nejzvučnějšími značkami.

Šlo o pivovar Labatt, který stojí za značkami Blue, Blue Light,Bud Light, Budweiser nebo nyní už i Stella Artois. Všechno jsou to podle čísel top značky ve vývozu nebo dovozu severoamerických piv, takže sluchátka na uši a jdeme. Ještě předtím jsme ale museli podepsat nějaké bezpečnostní opatření, zahlásit bráchu P. jako neplnoletého a dokázat, že mi už skutečně bylo devatenáct. Chviličku to sice slečně trvalo, než to z té české občanky vyčetla, ale nakonec bylo všechno OK. Česko navíc ve svém výkladu měla, protože předtím než pan Labatt začal vyrábět pivo v Kanadě, dovezl si všechny zkušenosti od Plzně, takže byla docela zaskočená, že teď tam bude někdo, kdo tu zemi, kterou jen-tak pro pořádek zmiňuje, zná. Samozřejmě jsme si dali s panem M. hned při první zmínce high five (plácnete si rukou). Proč se tomu říká high five (vysokých pět), nevím. Barbara z Utahu říkala, že je to snad něco z baseballu, protože ta po mě taky kvůli něčemu s high five vyjela. Severoameričané prostě high five milují. Já si sice myslím, že je to kvůli tomu, že na ruce máte pět prstů, ale co já Evropan můžu vědět.

Když jsme se prošli kolem všech těch kotlů, pásů, etiketovačů a baličů, řekl jsem si, že je škoda, že už to u nás na vesnici nemáme. I když pivo nepiju, je to přinejmenším zajímavé, zvláště pak v Čechách, že...

Nakonec jsme spolu se slečnou a dalšími asi pěti kluky ze Států, kteří tady byli na pár dní kvůli práci, zasedli k baru a pustili se do ochutnávky. Já jsem abstinent, ale řekl jsem si, že mě nezabije zkusit na několika okomentovaných top značkách, co s tím pivem všichni máte. I když mi všechno kromě ostřejšího Alexandra Keitha přišlo naprosto stejné, fajn jsme si pokecali. Vedle mě totiž seděl jeden kluk, který snad nedělá nic jiného, než že jezdí po pivo a lihovarech. Byl taky v Praze a Plzni a zajímalo ho, jestli je v Kanadě pivo skutečně alkoholičtější než ve Státech. V Kanadě podle etikety totiž koupíte beera s pětiprocentním podílem oblbováku, zatímco ve Státech píšou, že v jejich pivu je ho snad jen něco přes tři procenta. Slečna nám ale vysvětlila, že ten podíl je ve skutečnosti téměř totožný, protože Amíci počítají podle britských jednotek a snad z hmotnosti, zatímco Kanaďané přes metry z objemu. Možná jsem to teď naprosto domotal, ale ten rozdíl je prostě schovaný někde tady v tomhle.

Každopádně jsem byl ale u baru jediný, který nedopíjel ty maličké kelímky se vzorky. Byl tam ještě brácha, který pít nemohl, protože mu není devatenáct, a pan M., který řídil, ale ti se jaksi nepočítají. že. Slečna se mě proto zeptala, jestli mi jako Čechovi jejich pivo nechutná, ale já jsem jí řekl, že spíš pivo nepiju vůbec. Pokračovala tedy v tom, jak je to možné, protože ví, že Češi jsou bezkonkurenčně největšími konzumenty. Odpověděl jsem jí tedy, že právě teď řekla důvod, proč jsem v Kanadě, ale to byl samozřejmě joke, protože jsem tady proto, abych se rozčiloval nad záchody přeplněnými vodou.

Pak přešla i k tomu, proč je cena alkoholu v Kanadě tak vysoká (daně) a ke všem těm divným zákonům, kterými to už snad i přehání. Například ani v televizi nemůžete držet z nějakého pochybného důvodu skleničku nad hlavou nebo prý nějak vůbec pít, protože byste tak dělali reklamu, což mi přijde už dost jeté.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v místním parku, který byl mnohem udržovanější, než ty, které jsem viděl v Torontu. Dokonce tady měli i napuštěný bazén a funkční fontánku. Jakmile jsme se ale vydýchali, otočili jsme to zase zpátky domů.

Tam na mě čekala opět úžasná večeře. Zase jsem tam zahlédl i něco nového - kanadský sýr! Všiml jsem si ho hned, protože měl dva odstíny žluté v mozaice jakou má ta strakatá čokoláda od Milky. Dal jsem si to proto na nějakou kruhovou bulku, které měla uprostřed díru jako kobliha a pustil se do něj. Byl naprosto výborný, takže jsem to ještě zopakoval, pak si dal nějaké pečivo zapečené s rajčaty a jiným sýrem, až mě opět nezbylo místo na ten štrůdl, který mě už od včerejška tolik láká.

Dnes jsme s bráchou P. pana M. unavili víc, než včera práce, takže to hned potom, co s P. u večeře dohnali ochutnávku piva, zabalil a my se stáhli do pokoje. Přestože absolutně nestíhám psát na blog a měli jsme ke všemu zítra brzo vstávat, zašel jsem za P. pokecat. Nakonec jsme ještě v jednu ráno zahráli na počítači Counter Strike, který jsem nehrál ani nepamatuju, takže k blogu jsem se tedy dostal až někdy ke třetí. Nejlepší na tom bylo, že jsem psal ještě za den přecházející, a tak si nejsem vůbec jistý, kdy vznikne ten o dnešku. Naštěstí jsou dny tady ale nezapomenutelné.

PS: Měl jsem připravenou takovou super referenci na jeden film, ale nemůžu si vzpomenout, co to bylo. Sakra...

>> 33. Stejná planeta, jiný svět

31. Londýn, Ontario

Znáte tu frázi: "Však ono se to udělá samo?" Není to pravda. Nikdy se nic neudělá samo, přesto se však u nás na Keele Street nikdo nemá k tomu umýt nádobí. Doposud jsem to byl vždycky já, kdo té hromadě talířků, příborů a skleniček z dobré vůle navrátil lesk, ale vypadám snad jako mistr Proper? Ne! A stejně se mnou takhle zachází... Tentokrát jsem se ale rozhodl, že se na ně vykašlu a přesně jak to dělají oni, jsem všechno špinavé prostě jenom položil do dřezu a čekal na vílu Žíněnku, až zase nebude mít do čeho píchnout.

Dneska jsem ovšem musel odjet na tři dny do Londonu a když jsem uviděl tu spoušť, kolem které projít smrady zezelenáte, a představil si, jak by to asi vypadalo, až se vrátím, z vlastního zájmu jsem to teda zase všechno umyl. Jo jsem měkký, ale příště, příště... Dobře, zase to umyju, ale abyste věděli, přinejmenším to není fér.

Po obědě se opět roztrhly mraky a zaplavily Toronto. Tentokrát jsem ale opravdu potřeboval zajít do města. Musel jsem si totiž koupit jízdenku na autobus, a i když jsem to mohl udělat i těsně před odjezdem, bylo to poprvé, co jsem se tady snažil osedlat nějaký dálkáč, tak jsem chtěl mít jistotu.

První jsem si řekl, že počkám, až to přejde. Byla to přece jen letní bouřka, ovšem čím dýl jsem hleděl z okna, tím větší kapky bombardovaly už tak promáčené město. "No co – mám deštník!" řekl jsem si odhodlaně a vydal se vstříc zaplaveným ulicím. Nakonec jsem se vyjma bot docela suchý dostal až k metru a směřoval do centra.

Autobusové nádraží jsem naštěstí hned našel, takže teď už jenom do fronty a hurá pro lístky. Řada nijak velká nebyla, tak jsem se za několik minut dostal k okýnku. Zažádal jsem si o obousměrnou jízdenku do Londonu s legendární autobusovou společností Greyhound. Nemůžete jet do Severní Ameriky a vrátit se, aniž byste se neprojeli chrtem – to prostě nejde, takže jsem si mohl odškrtnout další věc ve svém fiktivním úkolníčku. Chlápek za překážkou byl dokonce tak ochotný, že se mě zeptal, jestli chci studentskou slevu. Řekl jsem mu tedy, že sice student jsem, ale jediné, čím to můžu dokázat, je kartička ze střední, kterou jsme si museli povinně za 30 korun nechat udělat, přestože jsme na ni nedostali slevu ani na ranní lince do školy. Řekl, že to nevadí, že on mi na to tu slevu dá, takže jsem začal rychle hledat v peněžence. Pak jsem si ovšem vzpomněl, že jsem tu zbytečnost dávno z pohotovostních dokladů vyřadil, tak jsem mu odkonstatoval, že mi bude muset nasolit plné jízdné. On si ale prostě nedal říct a stejně mi vytiskl ten zlevněný lístek. Děkujů, pane autobusáků!

Když jsem se vymotal kolem všech těch přepážek, co v Torontu mají, všiml jsem si, že uprostřed terminálu jsou schody dolů s popiskem "metro". Mám povědomí o všech zastávkách podzemky tady, a tak jsem věděl, že pode mnou rozhodně žádná není. Šel jsem se proto podívat, až jsem potkal cedulku "K metru přes atrium". Atrium? Rozrazil jsem proto mohutné ocelové dveře a ocitl se ve snad kilometr dlouhé chodbě plné obchodů a laviček přesně jako v nákupním centru. Něco takového by v každém větším městě nebylo nijak výjimečné, proto nesmím zapomenout zmínit, že jsem právě teď někde pod jednou z velmi rušných ulic torontského downtownu ze všech stran obklopenou několikapatrovými domy. Nevím, jak to tady dělají, ale snad i naše garáž musí mít hlubší základy.

Potom, co jsem se probral z úžasu, jsem se dostal až na konec, kde tedy stavilo ono metro. Až si pojedu za pár hodin chytnout bus do Londonu, musím jít určitě tudy!

Zastavil jsem se tedy doma, dochystal, co jsem na svůj třídenní výlet potřeboval a pokusil se oholit. Jak ovšem víte, bylo po dešti a to není ideální čas, kdy jít k nám do koupelky. Opravdu už jsem ale ve tváři připomínal rezervního Ježíše, a tak jsem od chodby nalehl až na umyvadlo na druhé straně, že bouchnout někdo dveřmi, letím k zemi. Ke všemu mi přímo na hlavu třikrát do sekundy spadla kapka vody, tak si dokážete představit, jak jsem asi pět minut potom, co jsem si začal mávat žiletkou před nosem, vypadal. Ano, jak Mikuláš – celý ksicht jsem měl totiž polepený desítkami kousků bílého toaletního papíru, na kterém mě nezajímala jen jedna jediná věc a to, kdo ho měl naposledy v ruce.

Do toho samozřejmě ještě přišla ta miska lasagní, která se hned zhrozila: "Ó – co se tady staló?" a zabavila mě na několik dalších minut. Už byl ale opravdu nejvyšší čas vyrazit, tak jsem do batohu naházel všechno, co bylo po ruce, popadl notebook a vyletěl z pokoje. Kdo-ví, jestli všechny ty věci tady budou, až se vrátím zpátky, protože včera mi skončil nájem a Toshovi jsem nechal zprávu, že mě tady chytne každý všední den, ovšem to teď není tak docela pravda. No ale jestli uvidí ten bordel, co jsem u sebe nechal, vsadím se, že se do toho neodváží šťouchnout ani vidlemi, takže cosi mě uklidňuje, že všechno bude OK.

Dole jsem ovšem narazil opět na Pabla, který se potřeboval rozloučit. Dal jsem mu ještě metropas, ať tu předraženou hromadnou co nejvíc oškubeme, a vyslechl si další z jeho plánů, podle kterého se uvidíme asi až po víkendu, protože pojede oslavit konec týdne ke starým známým do Quebecu. Chvilku mu to trvalo, než se vymáčkl a popřál mi šťastnou cestu a zrovna teď se to opravdu nehodilo.

Trochu svižnějším krokem, jsem tedy došel zase na metro a zamířil do stanice, na kterou mělo navazovat to atrium. Ten podzemní tunel se směrem z autobusáku zdál poměrně jednoduchý, ale teď jsem stál mezi desítkami obchodů a vůbec jsem netušil kudy dál. Řekl jsem si, že půjdu prostě na konec. Najednou ale přibývalo uliček, eskalátorů a pater, až jsem se octl uprostřed obrovského nákupního parku. Měl jsem dost mizerný pocit, protože ten podchod ještě před pár hodinami byl tak dvacetinový. Bylo patnáct minut před odjezdem autobusu a já, naprosto ztracený, jsem položil obě tašky na zem a přesně jako ve filmu, kdy vás kamera zabírá ostře zespodu, abyste vypadali větší, jsem se podíval nahoru jako do nebe a spatřil tu kolosální střechu Eaton Centra. A doprdele!

Myslím, že vám nemusím říkat, že jsem byl úplně špatně. Teď si tedy kameru přesuneme přímo přede mě do vodorovné polohy, abychom viděli, jak během sekundy zvedám obě zavazadla, otáčím se a sprintuju ze záběru zpět na zastávku metra. Po cestě jsem málem porazil několik malých dětí, vrávorajících důchodců a betonových sloupů, než jsem se dostal opět k výchozímu bodu. Tam jsem chvilku pobíhal od jednoho východu k druhému, až jsem našel konečně ten s nápisem "bus terminal". Atrium - neatrium , zbývalo mi deset minut. Za asi rekordních pět jsem doběhl na druhou stranu, vyskákal jeleními skoky do schodů a přes potem rozmlžený zrak pohlédl na tabuli s aktuálními autobusy. Přestože všechny, co odjížděly o půl sedmé, tam ještě byly, do Londonu nemířil, zdálo se, žádný. Doběhl jsem proto k informacím, kde jsem se zeptal chlápka, jak to. Ten mi říká:"V pohodě, vždyť není šest třicet." Hlavou mi proběhl zkrat, protože na tohle jsem už vážně neměl. "Kolik je teda, prosím-vás, hodin?"
"Je 27, chlapče, autobusy přijíždí a odjíždí – někdo vystoupí, jiný nastoupí a zase se jede, musíš počkat."
Cože, sakra? Já se ho zeptám, proč můj autobus není na tabuli jako ty, co jedou snad i za devadesát minut a on mi tady vykládá takové srany. Jediné co potřebuju, je číslo nástupiště a když to ví pro New York o osmé, proč by to nevěděli o Londonu za tři minuty?

Poděkoval jsem mu tedy za nic a znova si stoupl před tu tabuli, která mě asi musí nesnášet. Můj autobus tam totiž celou tu dobu byl, avšak schovaný pod finální destinací, kterou bylo Chicago. Po chvilce odevzdaného civění na cokoliv, co by i zdánlivě připomínalo London, totiž pod cílovými stanicemi začaly probíhat i průběžné, mezi kterýma jsem nějakou náhodou našel i tu svou. Okamžitě jsem tedy vystartoval k nástupišti číslo sedm, ovšem nebylo vůbec třeba. Autobus sotva přistavili a řada k němu nikde nekončila. Pro jistotu jsem se zeptal ještě jakéhosi pořízka, který vypadal, že by mohl vědět, jestli to opravdu staví v Londonu s ten řekl, že doufá, protože tam taky míří, takže už se jen stačilo držet tohohle medvěda a nemohl jsem minout.

Autobusy od Greyhoundu nejsou nijak výjimečné. Jsou jen maličko vyšší, mají televize, fungující klimatizaci, tónovaná okna, odemčený záchod a místo pro nohy. Taky prostor pro příruční zavazadla je tam řešený jako v letadle, takže se nemusíte bát, že vám v každé ostré pravotočivé zatáčce spadne něčí batoh na hlavu, protože tu schránku tady jednoduše zavřete. Tak jak, vy od Karosy, to to byla záhada, co?

Divná byla jenom ta paní, vedle které jsem se posadil, ale to už jsem považoval za nepatrný detail. Přežil jsem spratky Jean-Jacques Tupounovi v letadle, přežiju i tohle.

Protože lidí, co mířili mým směrem, bylo víc než míst v autobuse, nabrali jsme hned na začátek malinko zpoždění. V Kanadě ovšem platí takové pravidlo, že i kdyby měl jeden člověk v autobuse stát, tak společnost vypraví vůz nový, který ten první bude po celou dobu doprovázet. Smál jsem se tedy těm chudákům, co se nevešli, zcela zbytečně.

Než jsme opustili Toronto, řidič nám něco zahlásil do mikrofonu, ovšem protože jsem kromě šumu a pískotu nic neslyšel, dělal jsem to co ostatní: Dal si pecky do uší a čuměl z okna. Týpek naproti si teda ještě otevřel Colu, ale tak tu jsem neměl a navíc jsem na ni alergický, avšak nepředpokládal jsem, že by řidič hlásil něco o pití Coca-Coly.

Cesta z Toronta do Londonu, který je ve stejné provincii, trvá asi 2 hodiny. Celou dobu jedete po dálnici na jih do pánve mezi tři obrovská jezera Ontario, Huron a Erie. Odtud už to není tolik daleko do Států. Chicago, jak víte, bylo po cestě, Detroit po čtyřistajedničce hned za hranicemi a Buffalo, kdybychom přejeli na dálnici vedoucí východněji. Po celou cestu jsem nemohl vyhnat z hlavy myšlenku, jestli nezůstat schovaný pod sedadlem přes hranice, ale to by pak Tosh prskal, že jsem mu nezaplatil ten nájem. Snažil jsem se to tedy nějak utlumit pohledem na krajinu, která lemovala silnici. Bohužel už jsem se nevešel k okýnku, ale i tak to bylo fajn, protože ta divná sousedka brzo usnula a sesunula se pod sedačku. Mezi Torontem a Londonem je spousta lesů a polí, u kterých sedí ty typické severoamerické dřevěné farmy se sýpkami (nebo co to je), které jsou navíc z dobré třetiny přesně tak bílo-červené jako ve filmech. Tohle mě bavilo po celou tu cestu, kdy jsme navíc na půl hodiny zatuhli na dálnici.

S tím známým, kterého jsem jel navštívit, jsme byli domluvení tak, že se mu po příjezdu do Londonu ozvu na telefon. Řekl jsem mu ale taky, že dojedu kolem osmé, avšak dřív jak v devět jsme to nestihli. Vylezl jsem tedy z autobusu, šáhl po telefonu, když v tom mě někdo česky pozdravil.

Pan K. žije v Kanadě už dlouhé roky. V jisté době, kterou se snažím tak všemožně nekonkretizovat, až si ji každý přesně vybavuje, odešel do Německa a následně Kanady. Tady si zařídil celý nový život. Má manželku Polku, paní B. (strašně milá ženská), a syna, který se teď na tři dny stane mým bráchou, tudíž bráchu P. Jak už jsem psal, pozval mě k sobě domů, aby mi ukázal další kousek této obrovské země a seznámil mě se zcela běžným chodem rodiny v Kanadě.

Přestože mně přijdou polština a čeština jako dva rozdílné jazyky, pak K. se se svou ženou baví podle toho jakou má zrovna náladu. Někdy dokonce i Německy, aby nebyla doma nuda. Brácha P. na tom není o nic hůř. Přestože vyrůstal tady v Kanadě ani jeden z obou rodných jazyků jeho rodičů mu nedělá nejmenší problémy. Bavíme se spolu naprosto v klidu česky a já musím říct, že jsem nikdy neslyšel někoho, kdo vyrůstal v cizí zemi, mluvit tak dobře naší pekelnou řečí, kterou sami sotva ovládáme. Odpovídá mi sice i na slepé dovětky jako: "víš jak..." ale myslím, že můžu být rád, že on nedělá komentáře k mé angličtině.

Ten u toho autobusu to byl tedy brácha P., se kterým jsem si podali ruce, prohodili pár prvních slov a vydali se za šéfem smečky, panem K. Ten mě přivítal u něj ve městě a hned v autě mi začal odpovídat na věci, které mě o Kanadě vždycky nějak zajímali, ale nikdy jsem se je nedozvěděl. Něco jako: "Všechno co jste kdy chtěli vědět o Kanadě (ale báli jste se zeptat...)" Například když za volant usedl o pár roků mladší brácha P., mě hned napadlo, jak to tady mají s řidičáky. Odpověď mě hodně zaskočila. Rok před sedmnáctinami můžete jezdit jenom na nějaký papír, kdy na vás ze sedadla spolujezdce musí dohlížet někdo, kdo už průkaz má. Získáte tak první zkušenosti na silnici ještě dřív, než vás vyšlou do autoškoly. Samozřejmě nesmím zapomenout dodat, že tady má drtivá většina aut automatickou převodovku, kdebyste mezi pedály hledali spojku marně, takže o noční můry před zkouškami, kdy vám na křižovatce vyplivne motor, jsou v Kanadě ochuzení.

Za chvilku jsme ovšem přijeli do čtvrti, kde rodina pana K. bydlí. Konečně jsem se dočkal toho, kvůli čemu jsem projel snad celé Toronto. Obrovská obytná čtvrť s krásnými širokými silnicemi, kde jeden barák vypadá jako druhý, ale stejné nejsou, kde všichni mají posekaný trávník a kde si děcka jen-tak jezdí na kole před garáží. Pana K. fascinovalo maximálně tak to, jak to fascinovalo mě, ale já tyhle satelitní městečka prostě žeru.

Vstupujeme do obrovského a nádherného přízemního baráku. Kanaďanů je málo, místa mají moc, takže velikosti pokojů si tady vynásobte dvěma, bydlíte-li v paneláku – čtyřmi. Vegetí tady taky dvě kočky, i když podle toho, jak byl dům čistý, bych to rozhodně neřekl. Poznal jsem taky paní B., která umí výborně vařit, ale musíme se spolu dorozumívat anglicky, protože moje polština... No vlastně žádná není, což je strašně vtipné, protože ona mně nejspíš rozumí naprosto bez problémů.

Největší show ovšem byla, že místo pokoje jsem dostal apartmá, kde byl nachystaný počítač, voda, ručníky a typická kanadská postel, která je snad metr nad zemí. Uau! Jo a taky tu mám výklenek z oken, která jsou od stropu až po zem, a vestavěnou skříň, takže se cítím tak trochu rozežraně... A ta židle ... nebo křeslo ... křesložidle? Ať je to, co je to - sedí se na tom božsky.

Po výborné večeři, jsme ještě chvilku pokecali u mega-giga obrovské televize v obýváku, kde mi pan K. ukázal svou rockovu duši u jeho oblíbených hudebních DVD od Kabátů a Godsmack. Dokonce jsem si mohl zahrát i na jeho ještě téměř nepoužívanou Ibanezku, na kterou se teprve chystá naučit. Za ten pokoj, vám dlužím přinejmenším 50 lekcí, pane K. Kdy začneme?

Jinak je tady toho na popsání tolik, že se sem půlka nevleze, ale to nejpodstatnější je, že i když v tomhle domě angličtinu vůbec nepotřebuji, je naprosto neoddiskutovatelné, že jsem u typické kanadské rodiny. Vsadím se, že ani pan K., paní B. nebo brácha P. by nesouhlasili, ale ať s nimi sedím u jednoho stolu při večeři nebo je jenom tak pozoruju při všedních činnostech, jako bych se díval skrytou kamerou do jakéhokoliv jiného domu tady.

Teď se už ale klidím do svého apartmá vyzkoušet tu úžasnou postel, ze které spadnu-li, tak jen jednou. No a poprvé od svého přestěhování se k panu Toshovi budu mít konečně pod hlavou taky polštář! Ale hlavně to neříkejte mojí mamce, protože už teď vidím tu hlavičku e-mailu. Tosh na něj totiž nějak zapomněl a vždycky, když jsem s ním v kontaktu, tak zase zapomenu já, takže spím pořád s hlavou na nějaké japonské dečce, kterou máme na pokoji všichni, ale na jejíž účel jsme ještě nepřišli. Musím se zeptat kámošky ze třetího. Tak fajn, lezu na královskou postel a jdu se ještě královštěji vyspat.

>> 32. To je to, proč jsem v Kanadě

30. Beztrestná krádež a sleva za věrnost

Každý všední den, co se tady probudím, je svým způsobem fajn. V celém baráku totiž nikdo není. Jistě – kamarádka ze třetího, ale tu jen-tak nepotkáte, protože dolů sleze, jenom když někam musí jít, takže když o ní tři dny vůbec nevíte, vše je v normálu. (Ale to už jsem určitě říkal…) Jen by mě zajímalo, proč jezdit do Kanady na kurz angličtiny, když tam chodíte stejně jen dvakrát týdně, ale co je mi vlastně po tom. Vůbec mě to nerozčiluje, to tak jenom vypadá ... sakra…

Zpráva dne: Konečně jsem dojedl úžasné muffiny, které jsem si tentokrát ze zvědavosti koupil v tmavém provedení. Nebylo to ovšem jenom tmavé pečivo, ale tmavé MRKVOVÉ pečivo, což mi naštěstí nevadí, ale stejně je to divné, když si dáváte sladký muffin a teď vidíte všechny ty oranžové kousky zeleniny tam. Jak říkám, nevadí mi to, ale odteď si beru už jenom světlé – tam je místo mrkve čokoláda. Když do pekla, tak all-inclusive.

Dnes jsem měl opět volno, ale mám přece ten měsíční metropas, takže sedět doma jsem rozhodně nemohl. Na Queen Street v centru města je jeden šílený obchod, do kterého jsem už jednou zavítal, ale musel jsem tam znova, protože jsem si ho tenkrát dostatečně neužil. Je to obrovský ráj pro muzikanty s bubny, basami, akustikami a elektrikami, kde nejenom že mají snad úplně všechno, co si dokážete představit, ale můžete si to taky zcela zadarmo vyzkoušet, protože tam mají taky asi tři sta zásuvek. Když jsem se tam tedy po známých trasách naprosto bez mapy nebo váhání na křižovatkách dostavil (dostanu aplaus?!), stačilo si už jenom vybrat nějaký z těch skvostů a začít hrát. Ovšem dneska jsem v takové krizi, že bych si zahrál na cokoliv, protože doma jsem už roky zvyklí hrát denně na kytaru a teď jsem ji celý měsíc nedržel v ruce. Na druhou stranu doma mám ty nejlevnější kousky, ale tady jsem klidně mohl sáhnout po originálu od Gibsona za šedesát tisíc a zapojit ho do stejně drahého zesilovače, aniž bych zaplatil jediný cent. Chvilku jsem jenom chodil těmi uličkami přecpanými lidmi, co si zkoušeli svoje vlastní favority, až za mnou přišel kluk, jestli si nechci něco vyzkoušet i já. Věděl jsem, že to bude trapas, ale řekl jsem mu, že chci tady tuhletu raketu, o které bylo jasné, že si ji nikdy nebudu moct koupit asi jako ten amp, ale stejně mi to bez řečí nebo mrknutí oka nachystal. Dobře asi mrknul, ale kdo minutu vydržíte bez mrknutí? No teď to nezkoušejte, protože když se soustředíte na to nemrkání, chce se vám ještě víc, ale co chci říct: mrkl, ovšem ne kvůli mně. Teda doufám. Potom co asi mrkl (dobře možná dvakrát, ale co na tom sejde) se mě zeptal, jestli mám kapelu, tak jsem mu upřímně řekl, že ano (i když nemám) a začal jsem si hrát. Nevím, jestli to nebylo tím, že jsem byl opilí pocitem, co za šílenost to vlastně držím v ruce, ale hrát na tohle monstrum, to šlo samo. Cokoliv jste zahráli, znělo krásně, čistě a jako od profíka. Protože jsem v Torontu, dal jsem něco od Billy Talent, za což jsem si od prodavače zasloužil pochvalu, protože tyhle věci samozřejmě zná, ale pak jsem si řekl, že by to chtělo trochu víc šťávy, protože ti drnkalé vedle, co se nemohli trefit prstem na pražec, mě začínali pír krev. Trochu rock'n'rollu, baby, ne?! Jako obrovský fanoušek surfové kytary jsem mu tedy řekl, že děkuji za Gibsona a ať mi podá ten stratocaster od Fendera, který nebyl o nic levnější, ale pustit se do surfových hitů na kytaře, která k tomu byla stvořená, ani jsem nechtěl dopředu vědět, co to se mnou udělá. S přikrčenýma očima a prstem na bradě jsem vybral taky jiný zesilovač - abych vypadal jako velký fajnšmekr, a že tomu všemu strašně rozumím, i když v téhle cenové kategorii mi bylo úplně jedno, na co budu hrát - natočil reverb, kam to jenom šlo, a pořádně si rozcvičil zápěstí. Chystal jsem se totiž na Misirlou, jednu z největších surfových hitovek, kterou moje hvězda musí už docela nesnášet, protože ji hraju už tak půl roku pořád do kola, ale hej! na žádné jiné písničce si tak neprocvičíte ruku jako na téhle. Byla to ale přece jenom už chvilka, co jsem nedržel kytaru v ruce, ale co, stejně mě tady nikdo nezná.

Pustil jsem se tedy do toho, když v tom prodavač začal s tichým: "Wow," a pohnul se do rytmu. I když jsem párkrát zaváhal, s touhle aparaturou to stejně znělo jako od Dicka Dala. Týpka ta písnička strašně chytla, tak pak trošičku přidal na volume, až přehlušil i ostatní, co si tady se slunečními brýlemi a velice důležitou tváří zkoušeli něco jako Ovčáky čtveráky. Ti to tedy asi tolik neocenili, ovšem když jsem skončil, stejně jsem nakonec sklidil potlesk, takže jsem se pobavil a mohl zase jít. Věděl jsem, že všechno to nadšení pro můj přednes Misirlou byl jenom chytrý prodejní trik, abych si nakonec tuhletu věc koupil, ale smůla hoši, i kdybych vyhrál padesát tisíc, ještě deset by mi pořád chybělo. Ovšem byla to snad ještě větší sranda, než když jsem včera na Nintendu Wii po asi pěti minutách zjistil, že praskám cizí bubliny, takže jsem se vždycky na konci rozčiloval, protože podle svého názoru jsem byl očividně lepší než oponent a stejně jsem pokaždé prohrál. Všichni kolem to ale věděli, že tleskám na špatné straně, tak smíchy prskali do dlaní a nechali mě v tom, ale jo, fajn... Stejně jsem na to za chvilku přišel, takže teď se můžeme smát zase něčemu jinému, jo? Třeba jak jsem se pak cestou domů zastavil v obchodě na pár drobností k jídlu a nějak podvědomě si strčil žvýkačky do kapsy. Vůbec jsem nepřemýšlel, čučel jsem po různých věcech a jen-tak mimochodem zaregistroval žvýkačky, tak jsem je vzal s očima neustále přilepenýma na sýrech, a pak je nějak ze zvyku strčil rovnou do kapsy. Zaplatil jsem za zbytek, všechno v pořádku, až pak doma zjistím, že mám v kapse cosi kradeného. No a zase jsem nějaký dolar ušetřil. To tady mají za ty předražené sýry. S cenami za potraviny tady si totiž za vegetariánství styl života docela připlatíte.

I když šel dneska Pablo ven s kamarádem, kterého zná od minulého roku v Quebecu, bylo u nás na Keele Street docela živo. Ar Rašídovi, zdá se, konečně hoši od Bellu zapojili telefon, přesto ale nevím, proč je natažený po schodech nahoru do jeho pokoje a pak zase po těch samých schodech dolů do kuchyně, kde bez užitku leží. Možná když plánoval, že si natáhne kábl od internetu odsud z jídelny, koupil si ho dopředu, a teď, když mu Pablo ukázal, že v klidu chytí i bezdrátovou síť, je mu líto tu šňůru prostě vyhodit. Dost jsem nad tím přemýšlel a tohle je to nejlogičtější (i když pořád ne logické) vysvětlení, proč je telefonní vedení po celém domě a aparát mezi talířky na kuchyňské lince.

No a to by ale nebyl správný začátek týdne, kdyby nepřišel expert. I když jsem se zrovna díval na Simpsny se sluchátky na uších, stejně si sedl na náš pořád krásný bílý gauč a začal vykládat. Sundal jsem si proto špunty a nedobrovolně se připojil. Ptal se mě, jestli jsem byl někdy ve Švýcarsku, tak jsem mu říkal, že naposledy jako nenarozený, ale že je tam určitě krásně. Přišel totiž s tím, že by tam mohl pracovat. Konečně jsem pochopil, co vlastně dělá. I když je mu asi padesát, právě teď se učí na závěrečné zkoušky ke svému doktorátu, protože bez něj nemůže učit na výšce. Přesto už na ní ale učí, ovšem papírově jenom jako asistent. Je to univerzita v Bangladéši, kam se na ta úplně stará kolena chystá vrátit, ale prý až budou všechny jeho děti tady vystudované, protože vzdělaní tam za moc nestojí. Tak mi přijde, není teď tak sám proti sobě? Dobře, nechám toho. Do té doby tedy bude chtít zůstat asi v Kanadě, kde teď dělá jako ten úředník, ale jenom proto, že potřebuje čas na dokončení školy. Samozřejmě nezapomněl zmínit, že je mnohem rychlejší a chytřejší než všichni jeho kolegové a nadřízení, a že vlastně v práci stejně většinu času věnuje právě univerzitě. Omega, zeta, pí, brácho! Potom, co studia dokončí, si prý buď založí konzultační firmu pro nadnárodní projekty, nebo vezme nějakou dobře placenou práci třeba právě ve Švýcarsku, kterou si údajně bez pochyb zaslouží. Tak jo, experte, hodně štěstí, ale mně by třeba prozatím stačilo roznášet pití v hospodě.

Nakonec jsem si asi podesáté pustil svůj oblíbený film Surf's Up, abych si doplnil ten deficit slunečních paprsků a nadbytek melatoninu, kterého začínám mít nad únosné hodnoty, a zašel jsem na noční návštěvu místní bagetárny. Po půlnoci je to totiž vážně zážitek. Dojdete tam a kromě kluka spícího na pultu, kterého probudí až prásknutí dveří, prázdno. Ten ještě se slepeným očima a čepicí nakřivo sotva vnímá, takže si můžete do té bagety nacpat úplně všechno, protože mu je to v ten okamžik úplně jedno a na pokladně naťuká, co mu přijde po ruku. Třeba včera jsem tak dostal dvanáctipalcovou za poloviční cenu, ale nic neříkal, tak jsem to vzal jako slevu za věrnost.

>> 31. Londýn, Ontario

Bonus všem poctivým čtenářům

Normálně tohle nedělám ani dělat nebudu, protože to sem nepatří, ale jelikož je tady spousta věrných čtenářů, musím je nějak odměnit. Jako dárek přijměte, prosím, fotku ze včera, abyste viděli, že vám tady jenom nevalím šrouby do hlavy.

29. Ztracen v Tokyu

Jestli hodlá Toronto fňukat ještě pár dní, tak z toho snad zešílím. Já jsem tušil, že jsem se tenkrát – první týden svého výletu – neměl tak provokativně ptát, jestli tady vůbec někdy prší. Fajn, chápu... Byl to špatný vtip, ok, hlavně ať už je pěkně, protože bych se taky rád dostal ještě někdy do koupelny.

Ještě že jsem si udělal radost těmi skořicovými cereáliemi ke snídani, které Pablo tolik nesnáší. Taky tak nemáte rádi skořici? Já ji miluju... Nejlepší je ale beztak v krupicové kaši od babičky, ale tu Pablo neumí, takže si budu muset vystačit jenom s tímhle.

Na jídelním stole hned vedle našich notebooků a mé misky s těmi úžasnými skořicovými cereáliemi (Hmm, jak já tu skořici miluju ... mňam!) ležel poprvé za náš pobyt nějaký dopis. Patřil nějaké Karin, takže se Pablo jenom lehce předzodpovězenou otázkou ujistil, jestli se tak kámoška ze třetího – Japonka (pro zapomnětlivé) – náhodou nejmenuje. Ještě jsem ale ani nestihl doříct, že opravdu ne a už rval obálku. "Ale ta holka dole, co má Hagrida, se tak bude nejspíš jmenovat," dodal jsem se sklopeným pohledem do misky s lupínky. Měli jste ho vidět, Itala pobůchaného, jak s jemným, falešným úsměvem konstatoval pouhé "sakra" a okamžitě praštil s obálkou k oknu. "No co, tady to stejně nikdy nenajde," přidal se zlomyslnou nadějí a oprávněným strachem (z jejího asi dvousetkilového přítele) v hlase a odešel raději spravovat kolo. Někdy je s ním opravdu sranda, zvlášť když nám ten mameluk mával zrovna do okna. Ten chlápek je ale taky třída. Zdá se, že je strašně milý, ale vlepit vám facku, zvedáte se nakřivo.

Dát kolo do pucu plánuje Pablo už asi týden, ale dostal se k tomu až dnes. Zavolal mě, abych mu s tím šel píchnout, ale jediné co jsem dělal, bylo, že jsem stál na terase, hladil si Hagrida a v jednom kuse se smál. Ten kluk umí možná vařit, ale i antitalent na montování jako já viděl, že s kolem se opravdu asi nikdy nedomluví. Jenom pět minut se snažil přijít na to, kolik to má vlastně převodů, protože podle přehazovačky na řídítkách to bylo nejmíň osmnáct. Nicméně dvě ozubená kolečka u šlapátek a jedno osamocené vzadu jasně říkala, že víc jak pár převodů tam prostě není, ale (omlouvám se, ovšem opět musím použít tuhle větu) vysvětlujte to Italovi.
Za celých dvacet minut, kdy jenom chodil kolem té staré herky a já se pro bolest břicha nemohl už víc smát, nepřišel vůbec na nic, a tak kolo skončilo opět zastrčené v koutě.

Pak jsem se ještě chvilku stavil na Skypu pokecat se svou hvězdou, která plánuje se tady v Torontu na dva týdny zastavit. Jen přijeď, hvězdo, vody je tu dost. Povedlo se mi spojit taky s rodinným známým, který před časem emigroval do Kanady a v současnosti žije v několik stovek kilometrů vzdáleném Londonu, kam mě velice vřele na pár dní pozval. Jak jsem mu napsal do mailu, příběhů lidí, co se rozhodli začít žít život v úplně cizí zemi, je tady v Torontu dost, ale poslechnout si jeden od Čecha, je mi přece jenom bližší. Už teď se těším, jak to k nim pojedu okouknout, nicméně teď už byl čas vyrazit na párty.

Na tu se mi naopak vůbec nechtělo. Během včerejší nekonečné cesty autobusem se Pablo seznámil s nějakýma děckama z jiné jazykové školy tady a jeden Japonec ho pozval na soukromou párty u něj doma. Měli jsme vzít jenom nějaké hotové jídlo, tak jsme zašli do obchodu, koupili pár předdělaných těstovinových salátů a sušenky a nasedli na metro. Pravda, bylo to trochu z ruky, ale nakonec jsme k Yukimu dorazili jen s dvouhodinovým zpožděním.

Yuki je asi jenom o rok starší Japonec, který tady studuje angličtinu stejně jako jeho dvě krajanky, jejichž jména bylo zcela nemožné si zapamatovat. O nic lepší to nebylo ani se jménem dalšího ze země vycházejícího Slunce a u toho posledního týpka, 24letého Korejce, jsem se už ani nepokoušel. Ať už se jmenovali jak chtěli, ukázalo se, že to všechno byli strašně super lidi. Rozbalili jsme to v obrovském dvoře za barákem, kde byl malý zahradní domek narvaný výborným jídlem a skvělou hudbou. Úžasný vkus, Yuki! Postupně jsme si začali spontánně přesedat z místa na místo a vzájemně se seznamovat. Jak už to u Asiatů bývá, byli velice opatrní a tišší, ale časem se to stejně prolomilo. Možná tomu pomohl taky můj nepovedený poznatek, kdy jsem si vzpomněl, jak mi Rašíd povídal, že u něj v Pákistánu ulice nemají jména, ale jenom čísla. Pablovi to taky vůbec nešlo do hlavy, ale pak se ozvala celá ta Asijská komunita, která se mi vysmála, protože ani v Japonsku něco jako jména ulic neexistuje. Prý se tam sami Japonci nevyznají, ale už jenom když si představíte říct někomu: "Sejdeme se na rohu sto padesáté šesté a tisíc osm set devadesáté třetí," nebo že oni vlastně ve městech nemají ani vůbec žádné zvučné bulváry, jako když v LA (Los Angeles) zahlásíte, že jdete nakupovat na Rodeo Drive nebo u nás v UH (tuhle zkratku sice určitě znáte, ale kdyby náhodou: Uherské Hradiště – a vy jste se chtěli divit, proč vysvětluju LA, co?) do Prostřední... Pro mě je to prostě přesprostě naprosto nepochopitelné.

O japonské kultuře jsem se toho dozvěděl opravdu hodně, ale bylo na čase poznat zase někoho odjinud. Přidali se k nám tedy dvě holky, jedna Brazilka ze Sao Paula, které bylo asi jako Pablovi a třicátnice ze Španělska, kterých je tady docela dost, protože tyhle jazykové pobyty v Kanadě jim platí stát, aby zvýšil zájem o angličtinu a zlepšil mezinárodní styky. Hej vy tam na hradě a v podhradí, čtete to? První si za mnou přisedla Erica, která se rozvykládala o Brazilii, kdy zmínila přesně to, co můj strýc, když se tam byl před nějakou dobou podívat. Krásná země ovšem s vysokou kriminalitou a slabou ekonomikou. Bavili jsme se ale taky o méně vážných věcech a všichni, co jsme tam byli, jsme si užívali neuvěřitelně příjemný večer, i když venku se spustila bouřka, jakou jsem tady ještě nezažil. Říká se, že blesk do jednoho místa dvakrát neuhodí, ale CN Tower to prý schytá tak padesátkrát ročně a dneska přinejmenším šest přímých určitě dostala.

Za chvíli se připojili další lidi. Yukiho afrokanadský spolubydlící, kterému bylo taky kolem třiceti a majitel domu Mike, který byl jedním z těch mála původních Kanaďanů, které tady potkáte. Ten už měl sice taky přes třicet, ale docela jsme si rozuměli, protože to byl fajn chlap plný veselých historek, které za těch pár let pronajímání pokojů nasbíral. Vykládal nám taky, jak byl kdysi na tři dny v Tokyu za svým kamarádem, a že se tam může normálně pít i na chodníku, z čehož byl teda úplně na větvi. Efekt to mělo ale naprosto stejný jako můj postřeh o bezejmenných ulicích, zvláště u mě, který se narodil v Česku. Když jsem mu řekl, že v hospodě dáte za vodu v přepočtu na litry míň jak za velké pivo, nechtěl mi věřit, ale nebyl zdaleka sám, tohle mi totiž nevěří nikdo a nikde. Achjo, jsme to ale divná země, co? A já blb jsem se divil ulici číslo sto padesát šest.

Dál se to kolem stolu tak nějak začalo motat, že jsem se objevil vedle hostitele Yukiho. S tím jsme se dostali až k herní konzoly Nintendo Wii, kterou měl náhodou na pokoji, až ji za chvilku přinesl a my se pustili do hraní těch nejvtipnějších her jako je aerobic, tenis nebo chytání ryb, které musíte ovládat pohybem vlastního těla. Řeknu vám, že tahle konzole zabaví i ty největší odpůrce videoher, a než jsem se všichni u Wiička prostřídali, skončil jsem u Hany ze Španělska. S tou jsem si vykládal asi nejdýl, i když věkový rozdíl mezi námi byl nejmíň deset let. Hana aspiruje na to být učitelkou, a tak jsme se bavili o jejím kurzu, ze kterého byla naprosto nadšená, a o tom, jaký styl výuky je pro obě strany – studenty i lektory – nejlepší, až se mě zeptala, jestli jsem se z Čech do Kanady odstěhoval jako hodně malý. Protože, jak mi později vysvětlila, svou otázku postavila na úrovni mé angličtiny, byl jsem ohromě polichocen. No přiznám se vám, že ještě teď se červenám. Takový kompliment od společnosti, která se skládala z rodilých mluvčí a lidí, co se už druhým rokem snaží v anglicky mluvící zemi při denních návštěvách předražených jazykových kurzů nějakým způsobem zlomit angličtinu – to mě úplně nadneslo. Abych k vám byl ale upřímný: Nikdo tady nemluvil vyloženě špatně, jenom se za nic nemůžou zbavit svého přízvuku, který dělá při konverzaci hodně. Vsadím se, že při gramatickém testu bych tady od dobré poloviny dostal na prdel, ale ten naštěstí na svém Wiičku Yuki neměl. Víte, já to všechno umím jenom pěkně zakamuflovat.
Berme ale v potaz taky to, že Japonci to mají všechno maličko složitější – ti se sice učí anglicky dlouho, ale začínají s tím, že i systém abecedy je jim naprosto cizí, takže je potřeba tohle brát trochu s rezervou, i když krkolomé maily od pana Toshe, který tady žije a pracuje už šedivá léta, to je úplně jiná kategorie. Těm se vždycky rád zasměju.
Zasmál jsem se ale taky sám sobě, když jsem si vzpomněl, jak jsem v osmé třídě na nižším gymplu hledal na angličtinu nějaké doučování. Nakonec se to dostavilo nějak samo, protože hry na počítač se tenkrát ještě do češtiny moc nepřekládaly, ale pořád z toho všeho cítím jakýsi paradox.

Navíc pokud často posloucháte hudbu ze severoamerického kontinentu, nenecháváte se uchlácholit tím danajským komfortem titulků pod filmy s originálním zněním a s angličtinou jste pokračovali na střední škole jako já, pokročilé znalosti máte a jediné co potřebujete, je zkusit odcestovat na chvilku do země, kde budete na tomhle jazyku v podstatě závislí. Je to jako vyslat kulku z pušky, protože výsledky se po pár týdnech dostaví už sám i bez těch stohů papírů a stovek nejnudnějších cvičení, které Pablo denně vyplňuje.

Nakonec jsem se ještě dostal na Wiičko do duelu s Brazilkou Ericou, kdy jsme každý měli popraskat co nejvíce vznášejících se bublinek. Po velmi napínavém 5. kole jsem i za hlasité podpory všech pěti přítomných chlapáků ovšem musel přijmout porážku 2 : 3 na zápasy a to není nikdy dobré, když hrajete proti holce.

Dál jsme s Pablem zasedli vedle našich nových japonských kamarádek a snažili se dozvědět, jak běloši vypadají v očích Asiatů. Přiznal jsem se, že když se dívám na čínský nebo japonský film, že ho většinou nepochopím, protože od sebe nejsem schopný rozeznávat herce, což holky strašně pobavilo a řekly nám, že oni takové problémy směrem k bělochům nemají. Taky se nám svěřily, že jich nejvíc štve, že když si položí ukazováček na osu obočí-líčko, nejsou schopny otevřít oko, zatímco mně i Pablovi to žádné problémy nedělalo. Závěr byl ale jasný – ideál pomíjivé lidské krásy je i pro ně naprosto stejný, takže, dámy a pánové pozor: Brad Pitt a David Beckham jsou nádherní úplně všude.

Přestože se nám vůbec nikomu nechtělo, byl čas stihnout ještě alespoň poslední metro domů. Většinu cesty jsme sdíleli s tím klukem z Jižní Koreje, který nám vykládal, jak to v jeho zemi vypadá. Je fajn porovnat si to s tím, co vás učí v zeměpise. Je vůbec fajn slýchat o zemích jako je Brazílie nebo proslulé Japonsko a dobarvit si to komentáři lidí, co tam skutečně žijí. Fajn je totiž jet do Toronta a poznat celý svět s ovladačem od Nintenda Wii v jedné a ledovým čajem v druhé ruce.

Toronto – Diversity Our Strength!

>> 30. Beztrestná kráděž a sleva za věrnost