28. Jestli připomínám nějakou celebritu, řekněte mi to, dokud na tom můžu ještě vydělat

Protože se můj pobyt v Kanadě přiblížil do své poloviny, musel jsem to nějak oslavit. Dobře, byla to spíš haluz, že to takhle vyšlo, ale dnešek byl rezervovaný pro koncert v Molsonově amfiteátru. Těšil jsem se na to ještě dřív, než jsem vůbec dostal pracovní povolení nebo letenky, takže dnešek musel být dokonalý.

Na lístku stálo, že show se uskuteční, ať už bude pěkně nebo ne. Samozřejmě bylo od rána zataženo a k večeru začalo soplit, ale to mně vůbec nevadilo. Vzpomněl jsem si totiž na Tima Armstronga z Rancid, který kdysi před koncert svého vedlejšáku Transplants říkal na patníku u parkoviště Travisi Barkerovi (který shodou okolností dneska bude bubnovat), že by bylo super hrát v dešti. Tenkrát se jim to vyplnilo, a i když lidi byli mokří na kost, parádně se bavili. Znáte vůbec něco z toho, o čem tady mluvím? Nevadí, hlavně že jsem vám do hlavy nacpal ten obrázek.

Začínat se mělo až o půl sedmé, ovšem měl jsem lístky na trávu a tam si musíte taky chytit slušné místo, jestli chcete něco vidět, takže jsem vyrazil už dvě hodinky dopředu. Pamatujete si, že když jsem šel kdysi od Molsona (taky v dešti) směr downtown, tak jsem se ztratil uprostřed ničeho v tzv. továrně duchů? Dneska jsem si to nemohl dovolit, tak jsem hledal ulice, po kterých jsem věděl, že jezdí tramvaj, a dopravil se tak co nejblíže k ostrůvku Ontario Place. Ten zbylý kousek už jsem došel pěšky, ale co dál? Jak už víte, Ontario Place není jenom onen amfiteátr, je to taky malý zábavní park, ale ten jsem nepotřeboval, i když všechny cedulky, vchody a vůně, které se před vstupními branami vznášely, mě tam doslova táhly. Nakonec jsem ale našel pár lidí, co s lístky jako jsem měl já, šli po cestičce někam do neznáma, tak jsem se připojil a vypadalo to, že jsem konečně našel, co jsem hledal. Ovšem co to? Najednou vedle mě křičí týpek převlečený za šaška, ať si koupíme cukrovou vatu a o kousek dál děcka vřískají na horské dráze, takže jsem skončil přesně tam, kde jsem skončit nechtěl. Jdu proto dál a dál a dál až někam do doků plných lodí a v tom - můj vchod! Jaké to štěstí, už jsem myslel, že budu jezdit celý den na dráze, abych vždycky, až zase vyjedeme nahoru, aspoň na těch pár sekund něco viděl.

Kromě malé PETky s pitím mně hoši všechno nechali. Dokonce i náhradní baterky do foťáku, i když mě prosili, ať je neházím mezi lidi, jak to kohosi napadlo na koncertě Slipknot. Neměl jsem to sice v plánu, ale když nad tím teď tak přemýšlím... Ne, nebudu přece nikomu házet tužkovou baterku na hlavu, co pak až mi ty ve foťáku chcípnou?

Ze zábavního parku pro děti jsem tak postoupil do zábavního parku pro mládež. Reklamní stany s energy drinky, herními konzolami a tričky vystupujících kapel, pak samozřejmě pivo, popcorn a hot dogy – i kdybyste si s sebou nic nevzali, tady neumřete. Najednou mě zastavila nějaká holka a dala mi jen-tak vstupenku na after party po koncertě. Poděkoval jsem jí proto, i když jsem si nepamatoval ani kde ta párty měla vlastně být – byl jsem zabraný hledáním správné brány, kterou se konečně dostanu do hlediště a chytnu si pořádné místo. Pak jsem ale potkal další holky. Ty se se mnou chtěly pro změnu vyfotit. Bylo jich asi pět a fotku musela mít každá, ale proč? Díval jsem se pak do zrcadla a ani vousy namalované fixou pod nosem ani nic jinak výstředního jsem na sobě neměl. Nejspíš jsem jim připomínal nějakou kanadskou celebritu, kterou já neznám. Kdybyste zjistili jakou, pošlete mi fotku. Doufám jenom, že si zase nemysleli, že jsem Sid Vicious, protože tohle nebylo vtipné už ani v Česku.

No nakonec jsem se konečně dostal dovnitř a místo jsem si mohl opravdu vybírat. Přes dvě menší úvodní kapely illScarlet a Chester French se v klidu sedělo, i když první jmenovaná už začínala místní malinko škádlit, protože pochází ze sousední Mississougy. Sety ale měli velice krátké a už se začínala připravovat ta skutečná předkapela, chicagští Fall Out Boy. Koncert vám popisovat nebudu, ty jsou všechny stejné, ale můj boj s ochrankou jo – ten byl zajímavý. Teda koncert byl samozřejmě taky, ale ne na papíře.

Molson Amphitheatre je amfiteátr proto, že od zastřešeného jeviště se trychtýřovitě a do kopce sune přes pár metrů betonu pod pódiem, tisícovku sklápěcích sedaček a zelené zadní lány trávy (na kterých jsem měl vegetit já) hlediště pro zhruba 16 000 lidí. Ovšem schodiště mezi trávníky a sedačkami dole vůbec nikdo nehlídal, tak nás několik vychcaných napadlo stoupnout si do toho širokého prostoru za poslední řadu sedících, kde jsme se nemuseli tlačit a dokonce mnohem líp viděli na jeviště. Ta chodbička byla sice opravdu široká a nic v ní nebylo, ale když FOB zakončovali své vystoupení, reflexáci nás odtamtud všechny vyhnali zase zpátky na bláto, kam jsme, přiznejme si to, patřili. Tam už se všichni připravovali na hlavní chod blink-182 a začínalo být docela dusno, přestože jsme stáli pod otevřeným nebem prskajícím tisícovky kapek vody. Lidi si už neměli kam stoupnout, takže začala mačkanice, kdy jste vůbec nic neviděli, ale já jsem přece jenom něco zahlédl! Jednu prázdnou sedačku dole. Když budete jakože na místence, žádného sekuriťáka nenapadne, že tam nepatříte, musel jsem se tam proto nějak dostat. Tentokrát už ale byla ochranka bystřejší a to schodiště hlídala. Když se tam ale snažili dostat dva týpci, kteří tím oba strážce pořádku na chvilku zaměstnali, raketově jsem vyrazil a nenápadně proklouzl za jejich zády. Rychle jsem si stoupl na tu prázdnou sedačku a tvářil se naprosto nenápadně a znuděně svým místem, na kterém už sedím přeci už aspoň tři hodiny. Vedle stála holka, které jsem se raději zeptal, jestli je tady skutečně volno, a vysvětlil jí, že jsem utekl z trávníku a nechce se mi zpátky. Ta se zasmála a řekla, že celý den tam nikdo nebyl, tak snad.

No za celý koncert tam skutečně nikdo nepřišel, takže jsem měl nakonec za poloviční cenu i sedačku s čistým výhledem. Škoda jenom, že tyhle zadní části už nebyly zastřešené, takže jsem celou dobu pod tím lehkým deštíkem promokal, ale to je vám v tu dobu vlastně docela jedno. Po koncertě jsem se na celou afterparty vykašlal a rozhodl se, že půjdu zpátky. Protože už ale Molsona z dřívější návštěvy trochu znám, posadil jsem se k místu, odkud vyjíždějí autobusy s kapelami, a čekal, jestli třeba něco neuvidím. Miluju totiž ty autobusy s obývákem, kuchyní, a tak a vždycky mě fascinovalo, kolik strojů musí jezdit po celém světě, aby připravily každý večer takovou show. Navíc tu byl klid a po těch hodinách stadionové hudby si prostě musíte aspoň na pár minut sednout někde do klidu s kelímkem toniku a trochu to vydýchat. A hle, za chvilku to byli samotní blink, kteří vyjížděli vstříc dalšímu koncertu až do státu New York, který je odsud asi milion kilometrů daleko. Tak to dopadne, když váš manažer naplánuje turné podle abecedy. Za malou chvilku se ztratili na dálnici a já jsem si šel mezi těmi kapkami vody trochu pročistit hlavu doufajíc, že mě má pohnutá orientace nese snad někam směrem na Queen Street.

V metru jsem potkal ještě několik hlučným teenagerů, kteří právě zjistili, že když zatřepete plechovkou a následně ji otevřete... Ano, všichni normální lidé ví, co se stane, ale pro ně to bylo prostě nové a strašně vtipné, tak přes všechny sedačky, co měli kolem, stříkali Colu. Rychle jsem se tedy snažil utišit myšlenky, na čem to tak asi sedím, až jsem skončil na Keele Street a pustil se do psaní reportu o koncertu. V tom přišel úplně vyřízený Pablo, který byl dnes za 75 dolarů na výletě v nějakém parku asi dvě hodiny autobusem odtud. Tak to tedy původně vysvětloval, když mi včera říkal, že kvůli tomu bude muset v šest hodin ráno vstávat, teď ale celý nakrknutý přišel s tím, že nakonec byli celý den v buse a jen dvě hodiny v parku. Pablo, měl bys do toho kurzu angličtiny chodit častěji.

>> 29. Ztracen v Tokyu

27. Vtipy, kterým se nemusíte smát

Když tak chodím po tom sluncem zalitém městě, napadá mě, jak Toronto musí vypadat v zimě, kdy tady teploty klesají pod bod mrazu a z nebe se sype sníh. Vlastně si to ani nedokážu představit například u břehů jezera, které jsem několik dní zpátky navštívil. Vypadalo to tam, jako by léto nikdy nekončilo. A co dělají Toronťané se všemi těmi motorkami, když na nich skoro půl roku beztak nemůžou jezdit?

Už nevím, koho jsem se na to tady ptal, ale řekli mi, že když přijde listopad, město se začne měnit k nepoznání. Je to jako byste žili na dvou místech najednou. Dokonce i takový mamut, jako je Ontario, prý alespoň na pár metrů od pevniny po kameny v chráněných zátokách zamrzá.

Upřímně ale nejsem fanouškem těchto studených měsíců. Je to všechno strašně krásné – sníh, led, čepice, svíčka u nosu – ale já mám radši, když je teplo, můžu si jen-tak vyjít ven nebo si sednout na zem v parku. Přesto kdybych někdy náhodou dostal příležitost se do tohoto města na pár dní podívat třeba v prosinci, asi bych toho využil.

Dnes ovšem opět svítilo. Na druhou stranu jsem se za posledních pár dní nacestoval tolik, že jsem si dal oddych a prošel se nanejvýš po okolí. Tam by to bylo i zajímavé, kdyby nezůstalo všechno při starém. Jediný rozdíl je, že to tu máme malinko čistější, jenomže to není zase tak dávno, co stávka skončila, takže to ještě několik dní bude trvat, než se po tom šestitýdenním restu dají věci zase do normálu. Třeba nám pořád nevyvezli ani ty popelnice, což začíná být dost jako krizovka.
Zvláštní je, že mluvím o nějakém normálu, ale já vlastně ani nevím, jak ten „normál“ má vypadat. Třeba tohle už je prostě ono. A třeba vůbec ne. Třeba zítra vyjdu ven a všude pokvetou tuny orchidejí, ve vzduchu bude ta nejdokonalejší vůně, jakou si jenom dovedete představit, a všechna špína se promění ve všudypřítomný kouzelný prach, který znicotní cigaretový nedopalek dřív, než se vůbec dotkne země. Nebo nám prostě jenom vyvezou konečně popelnice a my je prázdné vrátíme do vjezdu. Těžko říct.

Jediné co jsem dneska potřeboval udělat, bylo nakoupit si nějaké jídlo a vybrat peníze, abych zaplatil za nájem panu Toshovi na další měsíc. Zkoušel jsem se poohlížet i po jiných místech, kde bych se mohl přestěhovat, ale po pár marných pokusech jsem to vzdal, protože už to nekonečné hledání práce mě ničí až až. Navíc se tady věci začínají uvádět do chodu. Díky Pablovi, což je konečně někdo, s kým můžu jen-tak vyrazit ven nebo pokecat, máme vybavenou kuchyň, Rašíd tady uklidí, já je pochválím (občas umyju nádobí a snažím se dělat co nejmenší bordel) a expert tady stejně věčně není. Taky už umím používat pračku a sušičku a grilovlnku a vlastně všechno, co potřebuju. Poznat novou část města, nové lidi, zažít změnu – tohle všechno je fajn, ale to bych nevěděl, jestli třeba Pablo nakonec klofl tu Ukrajinku nebo ne!

K večeru jsem tak přemýšlel, co budu muset dělat, když mi nepřijde kartička s devítimístným číslem SIN, protože mi na úřadě řekli, že asi do 10 dnů ji mám ve schránce, a že pokud ani po 15. tam nebude, že jim mám zavolat. Volat se mi nechce, protože to stojí 30 Kč na minutu (a to myslím ještě jenom do Česka) a vůbec vyřizovat cokoliv dalšího s úřady... Šel jsem se tedy podívat, jestli náhodou třeba jenom holka ze třetího nezapomněla schránku vybrat, protože se jí občas stává, že celé tři dny ani nesleze z patra. Ne že bych neuměl vybrat poštu, ale ona jako jediná chodí předním vchodem – my ostatní musíme přes zahradu – takže se taky jako jediná s tou schránkou potká, tudíž jsme se domluvili, že nám naše věci bude dávat v jídelně na stůl. Tam jsem ale nic neviděl, tak jsem to vzal jednoduše do vlastních rukou, i když jsem při tom nejspíš porušil další pravidlo pana Toshe.
Schránka byla samozřejmě naprosto přecpaná, takže by tam mohl být i ten dopis pro mě. Však víte, jaký… Chvilku jsem se v té hromadě musel hrabat, ale nakonec jsem to přece našel. Sláva – nemusím na úřad a to se počítá!

Cestou zpátky potkávám Rašída, jak si na terase dává svou typickou siestu, to znamená kafé a cigára. Sedl jsem si k němu a trochu ho vyzvídal. Zjistil jsem, že je z Pákistánu, že ale brzy utekl do New Yorku. Chvilku žil i v Londýně, ale odtamtud musel pryč, stejně jako později z Ameriky, a tak skončil v Torontu. Kanadu moc nemusí, ale dostal tady občanství, tak tu žije a občas si do jednoho z těch svých dvou oblíbených měst zaletí, zatímco doma v Pákistánu už nebyl celých sedm let. Nejradši ze všeho má kafé, takže si svou práci asi docela užívá – dělá totiž kousek na západ v továrně na kávu. Pracuje tam jako účetní a u pana Toshe zůstane nejspíš pěkných pár měsíců, což vysvětluje všechny ty věci, co si sem přivezl, a taky to proč jeho pokoj vypadá po týdnu zabydleněji než můj v Česku po deseti letech.

Rašíd zrovna čekal na chlapy od Bellu, což je telefonní společnost, která mu má zavést taky pevnou linku. Nevím sice proč, když má mobil a internet je tady bezdrátový, ale už se tak prostě rozhodl. Když jsem zase odcházel na chvilku ven, montéři zrovna dorazili, tak jsem je poslal přímo po šipkách, až k našemu Indiánovi. Ano – Rašíd vlastnoručně vystříhal asi pět gigantických papírových šipek s popiskem „Bell“ a jestli chcete vědět, jestli není náhodou trochu..., tak je a mnohem víc, než si myslíte.
Za pár hodin jsem přišel zpátky, všude kolem domu byly dráty a nic nefungovalo. Za chvilku tu byl i rozcuchaný Rašíd a povídá, že ti hoši někam zmizeli a vůbec neví, co jako bude. Problém byl, že potřeboval internet a ten bezdrátový se mu nepodařilo rozjet. Tak tady je ten problém!
Protože se ze zoufalosti rozhodl, že z našeho wi-fi routeru v jídelně rozvede kábl přes kuchyň, schody a chodbu až do pokoje, Pablo se najednou rozpomněl, že měl před nedávnem ty samé problémy, až mu holka ze třetího řekla, že bude k připojení potřebovat taky heslo, takže teď už nám to zase všechno fičí, i když včera se mi při načítání stránek zobrazil banner od Rogers, že jsme přesáhli 75% povoleného objemu dat na měsíc, což je strašně fajn, protože nebylo ještě ani desátého. To už aby pan Tosh šetřil na nový internet.

Večer se ani Pablovi vůbec nikam nechtělo, takže jsme skončili u Tróje, kterou měl už včera vrátit. Protože jsem se dopředu připravil na jeho stupidní poznámky a smích v naprosto nevhodných chvílích, už mě to moc neštvalo. Jen mě udivuje, že mu nepřijde divné, že kdykoliv něco řekne, tak se tomu pak zase jenom sám zasměje, a když se mě na něco zeptá, tak jsem zpravidla zticha. Myslel jsem, že je to jako když vás otravuje malé děcko. Řeknete mu: "ne," a ono přidá – nevšímáte si ho a za chvilku máte klid. Ale ne, Pablo se nejspíš zabednil za velkou dutou stěnu, protože už je to asi pátý film, co mu nedošlo, že někteří se chceme prostě jenom dívat.

>> 28. Jestli připomínám nějakou celebritu, řekněte mi to, dokud na tom můžu ještě vydělat

26. Nic, co by Shakespearovi pomohlo napsat dobrou hru

Někdy ráno vstanete jenom proto, abyste se podívali do prázdné emailové schránky a pustili se zase do toho kolotoče kolem shánění práce. Dnes jsem tam ale přece jenom něco našel! Jeden z mých životopisů nenašel svou cestu, protože schránka na druhé straně byla přeplněná. Šlo o strašně vtipnou práci – šamponování psů. Zní to naprosto šíleně, a proto jsem mail zkusil poslat znova. Opět nic. Další kontakt byly webové stránky, kde visel speciální formulář pro žádost o zaměstnání. Pečlivě jsem všechno vyplnil, protože jsem té práci začal přicházet na chuť; když jsem dal ovšem příkaz k odeslání, na stránce vyskočila chyba, a pak zase ... a znova. Naštval jsem se, a i když jsem od začátku věděl, že tohle bude zbytečné, nasedl jsem na metro vydal se tam osobně.

Tyhle služby pro mazlíčky byly na úplně druhém konci města, ještě mnohem dál než včerejší pláže. Zatímco já jsem spíš na jihozápadě, tohle byl severovýchod Toronta, takže jsem si zkusil změřit, jak dlouho mi to bude trvat.

Protože jsem ještě nic nejedl, jako zkušený uživatel TTC (Toronto Transit Commission – městská hromadná) jsem si v metru otevřel sušenky a pustil se do čtení novin, které někdo zapomněl na sedačce vedle mě. I když zapomněl – tady to takto prostě funguje. Vezmete si ráno tisk, čtete, a pak jej při výstupu někde necháte. Klidně i hodíte na zem, protože za chvilku stejně někdo přijde, ty noviny zvedne, ponoří se do nich a zbytek už znáte.

Dnes naštěstí v metru narváno nebylo. Mohl jsem si proto během své jízdy, která se nakonec protáhla na celé dvě hodiny, v klidu zkoušet hrát další hry. Opět to moc nešlo, ale civět do země už mě nebaví. Více ale k tomu cestování – to vás bude zajímat. Ve skutečnosti se do této části města dostanete i za čas jen lehce přesahující šedesát minut, ale to bych musel nastoupit po metru do správného busu. Ten autobus měl mít číslo 70A, já jsem ovšem nastoupil do 70 a ten, i když směřoval po té samé ulici na sever, to v půlce strhnul k východu, a tak jsem musel po půl hodinové jízdě absolvovat ještě další, která mě dovezla na nejbližší stanici, kde se právě Ačková trasa napojuje.

Téhle lince se ale nijak nechtělo, a i když jsem vedle sebe měl rozčilenou domorodkyni, která byla celá pryč z toho, že za tu dobu, co tam stojíme měly jet podle řádu už dva autobusy, ničemu to nepomohlo. Za pár desítek minut se ale přece jeden ukázal a dovezl mě konečně, kam jsem potřeboval. Dál už to bylo jenom asi kilometr pěšky.

Vešel jsem dovnitř, aby mě přivítala šedá kočka a žlutý Asiat. Byl to mladší kluk do třicítky, který tam byl v tu dobu úplně sám, a který hned věděl, o co se jedná. Přesto ale nemohl nic dělat, protože holka z personálního byla pryč. Bože, jak já po tomto létě nesnáším lidi z personálního. Řekl teda, že jí předá životopis, ale věděl jsem, že to by nikam nevedlo. Vysvětlil jsem mu proto, že už sice můžu dělat jenom měsíc, ale že plat mi stačí klidně nejnižší, že nepotřebuju žádné benefity a že klidně budu dělat, co se jim zrovna hodí, ale i když mi slíbil, že to vyřídí, zakončil to tím, že na měsíc mě stejně nikdo nevezme, protože to je tak doba na zaučení. Přesto jsem se ho ještě nějak snažil zlanařit na svou stranu, aby vyvinul na personalistku trochu tlak, ale co já se vůbec snažím...

Protože už bylo docela dost hodin na to, abych byl nejpozději o půl osmé doma - měli jsme jít s Pablem do High Parku na Shakespeara - zrychlil jsem cestou zpátky krok, což ale bylo naprosto zbytečné, protože dalších dvacet minut se autobus opět neukázal. Tak se mi prohnalo hlavou, jestli to zase není jenom nějaká točna tady jako tenkrát, když jsem čekal s tím upoceným Korejcem, protože na druhé straně za tu dobu dva projely, ale nakonec přece 70 přijela, i když nevím, kde se tady vzala, protože sem se dostane přece jenom 70A?! Já vím, že si tady ze mě dělají všichni Toronťané jenom prdel a pouští si to doma večer na televizi jako Jima Carreyho v The Truman Show, ale co je moc, to je moc.

Na Keele Street jsem se nakonec ale skutečně 7:30 vrátil, protože vlaky jezdily skoro prázdné. Doma mě ale přesto přivítal Pablo s prstem na hodinkách a italským "presto", kterým mě hnal dopředu.
Ono představení je totiž na druhém konci High Parku, takže hned se tam nedostanete a v Kanadě začíná všechno přesně, asi jako ten baseball v 1:07, čemuž se mi doteď nechce věřit. No než jsme všechno nabalili, tak tři čtvrtě bylo, a když jsme se tam doplazili, možná už to nějakou minutku běželo.

Kvůli divadlu tam ale Pablo nespěchal (na to ho moc dobře znám), měla tam být děcka od něj ze třídy a hlavně holky od něj ze třídy. Hned mi to bylo jasné. Když jsme tam ale přišli, bylo plno a sotva kde si sednout, i když šlo o přírodní amfiteátr z nekonečných bloků betonu. Hledat v této konzervě plné sardinek ještě nějakou známou tvář by byl asi tak dobře investovaný čas jako střílet po kočce z bublifuku.

Nicméně ještě pár míst z boku jsme našli a pustili se do pojídání všeho, co jsme si přinesli. Upřímně, to na tom bylo totiž to nejlepší, protože tahle předělávka Shakespearovi Bouře byla poměrně příšerná a jenom jsem se sám sebe v jednom kuse ptal, kdy už to konečně skončí.

Líbilo se mi ovšem to čisté, nové a velké jeviště, na kterém hráli a taky to, že uprostřed lesa měli navezené takové techniky, že když zvukař vyslal do repráků hromy, půlka lidí se začala nechápavě dívat nad hlavy, kde nebylo jediného mráčku.

Po hře se ovšem Pablo dočkal. Pozdravili jsme pár spolužáků: Francouzsku, Němku, Španěla,... i když drtivou většinu kurzu prý tvoří Japonci a Arabové, se kterýma se ovšem můj italský kamarád nebaví. Nakonec cestou z parku ale odchytl atraktivní blondýnku z Ukrajiny, která vůbec nevypadala jako z Ukrajiny a hlavně neměla doprovod. Pablo se jí proto zodpovědně ujal a já šel tiše o pár kroků za nimi a vyloženě se bavil, jak se oba vzájemně nabalovali v jazyce, který ani jeden neovládal. No ale co vám budu povídat, nakonec to přece nějak zvládli. Znáte to, když se nedomluvíte jazykem, tak ještě pořád můžete rukama, nohama,... Když tak nad tím ale přemýšlím, to se tady asi moc použít nedá... Ale ne, dělám si srandu, zase takový kanonýr Pablo není... On jenom rád vykládá.

Ještě jsem ale zapomněl na naši sousedku ze sklepa. Teda spíš na jejího asi-přítele. Je to chlap jak hora, taky pořádný mameluk, a když jsme odcházeli na divadlo, zrovna venčil toho nebohého kříženečka. To taky není pes úplně do tašky a když už jsme se teda potkali, tak jsem ho zeptal, jak se to štěně vlastně jmenuje. Odpověděl mi, že Hagrid a to si pište, že jak na ty lidi, tak na toho psa to sedí. Ujistil jsem se ještě, jestli jako z Harryho Pottera, ale jak-jinak, že.

Doma nám zbyla omáčka na špagety, takže jsem se těšil opět na výbornou večeři. Ke všemu jsme se dívali zase na baseball a hráli poker. Asi v jednu ráno jsme už ale každý museli začít něco dělat. Pablo musel do kurzu splodit esej, jakých se každý na střední napsal stovky, konkrétně tedy na téma "Dnešní děcka mají příliš moc svobody" a já své úžasné zápisky, se kterýma jsem byl už dva dny pozadu.

Zatímco mně to docela odsýpalo, Pablo byl naprosto ztracený. Trochu jsem mu s tím píchl, ale protože půlku věcí nechápal, vysvětloval jsem mu navíc i gramatická pravidla, takže jsme skončili ve čtyři ráno. A to je prý v té nejlepší třídě ze všech osmi, co tam mají. Pche... No Pablo se rozhodl, že zítra do kurzu nepůjde a já jsem ještě ani nezačal pořádně psát. Ještě než ale odešel, pustil si zase nějaké šílené disco, i když píše-li on, nesmí běžet ani televize bez zvuku. Nějak si asi ale ve své taliánské hlavě odvodil, že já se zvládám soustředit, aniž bych slyšel vlastní myšlenky, tak jsem nakonec až v šest ráno, kdy vstával Rašíd za doprovodu celé pochodové kapely složené snad ze třiceti budíků, konečně vlezl do postele a to si piště, že v deset vstávám! (večer)

>> 27. Vtipy, kterým se nemusíte smát

25. Ta nejvěrohodnější pláž bez palem

Ještě než jsem přiletěl, chtěl jsem se zastavit u největších pláží ve městě. Pojďme si zrekapitulovat, proč jsem se tam vlastně nikdy nedostal. První celý den tady to byl nedostatek času a nevědomost, jak daleko to vlastně je, protože na mapě to vypadá všechno tak při ruce – ve skutečnosti je to však z downtownu výlet na celý den. Dál jsem to plánoval skloubit s návštěvou filmových studií – od těch už to tolik daleko není, ale stejně, jak pozorný čtenář ví, jsem zase skončil v centru. Nakonec jsem našel jednu menší tady dole pod High Parkem, kterou už všichni velice dobře znáte, a naposledy to byl Central Island, na který se ovšem jen-tak nedostanete, pokud jste zrovna nenašli klíčky od helikoptéry, co sedí na střeše vašeho šedesátipatrového domu s Hčkem u zimní zahrady. Ne, nepřehánějme to – stačí mít jachtu. No zkrátka tohle všechno ale zapříčinilo, že jsem východní pláže tak-nějak vypustil na čas z hlavy.

Dnes jsem ovšem přemýšlel kam jít, protože mám měsíční jízdenku a můžu celé dny jezdit kolem Toronta jako na řetízkáči, až jsem si na tento neobjevený kousek města zase vzpomněl – vyrazil jsem tedy na metro. Nastoupil jsem ovšem snad do toho nejhoršího vlaku. Mohlo mě to napadnout hned, jak se vplížil do stanice rychlostí asi deseti kilometrů v hodině, a jak jsem si všiml té padesátileté řidičky vepředu. Celá souprava se totiž k nástupišti přiřítí jindy tak rychle, že vzduch, který tlačí před sebou, vás ofukuje už půl minuty dopředu. "Tak třeba má nahnáno a nechce narazit do metra před sebou," myslel jsem ji… (Jo, často se mi v hlavě honí takové pekelné kraviny. No vážně, někdy se cítím skoro jako v džungli, když mě tak přepadne přemýšlivá.) …ale ne, prostě jí to jenom nešlo. Ke všemu byly vagóny naprosto nacpané, takže většina stála, než tedy "slečna" "šlápla" na "plyn". V tom se začala podlaha cukat, lidi za šumu všech těch "pardon me“, „excuse me“ a „sorry" létali ze strany na stranu a já propadl vyčítkám, proč jsem si radši nemyslel něco jako:"Nelez tam, musíš za měsíc stihnout letadlo."

No a jak už to tak bývá (myslím, že to budete znát pod pojmem „zákon schválnosti“) zrovna k plážím to byl pěkný kus cesty, takže jsem si to opravdu náležitě užíval a nemohl se dočkat, až vylezu ven a ucítím zase něco jiného než lidský pot.

Stejně jako Broadview i Woodbine, která leží ještě trochu východněji, je ulice, co vede od severu k jihu, to znamená přímo k jezeru.
Šel jsem samozřejmě pěšky, i když jsem si mohl vzít autobus, ovšem to bych minul ten prosluněný hřbitov s tisíci osobitými náhrobky na čerstvé, zelené trávě. Z Česka jsem zvyklý na velké zašlé epitafy z mramoru a jakési záhonky zapadané pět let starým listím, které stejně nikdo neudržuje. (Dobře babi, vím, že ty jo, ale ty si přece výjimečná!) Tady je hřbitov jako park s atmosférou plnou vzpomínek, na rozdíl od té naší, která vám před očima začne promítat ty nejmorbidnější horory tety depky, co dělají z Blair Witch pohádku na dobrou noc. (Mimochodem Paranormal Activities je taky dost solidní stimul, kdybyste třeba někdy potřebovali zůstat přes noc vzhůru a Cola už nezabírala, no ale rozhodně na to nechoďte do kina. Pěkně sami doma ve tři ráno na velké telce – zážitek, co se jen-tak nezapomíná, fakt!) Možná proto jsem tady potkal taky tolik joggerů a lidí se psy. (To jsem se teď už vrátil k myšlenkám před závorkou.) A možná proto se mi pořád rozvazuje bota. Ne, počkat - to nedává smysl.

Nebyl jsem už ale daleko od nikde nekončícího moře žlutého písku a pohupujícího se Ontaria. Prostředí tady bylo jako v typickém letním letovisku – dřevěný chodník, plno laviček a polonahých lidí, živoucí sportoviště a miliardy slunečních brýlí. Jo, tak to mám rád - nasadit si brýle a tvářit se jako rocková hvězda ... ale to už tu bylo. Na jednu lavičku jsem si taky hned sedl a tiše pozoroval všechny kolem. Za chvilku se na mě ale sletěla tisícovka mušek, a protože jsem díky nim vypadal, jako bych se týden nekoupal (což není daleko od pravdy), odešel jsem, protože jsem myslel, že za to můžou ty zbytky od melounů pohozené za opěradlem. Sedl jsem si proto na ten dřevěný chodník, který byl vyvýšený tak, že vám nohy plandaly nad pláží, která odsud pokračovala až do jezera. Ti brouci ale zase přiletěli a já zjistil, že to je to žluté tričko, co je tolik přitahuje. Byl jsem pro ně jako jedno velké kvítko, ale sedět tady bylo tak příjemné, že už stačilo jenom zapnout nějaké hry na mobilu, abych na ty titěrné sviňky přestal chvilku myslet a vše bylo aspoň pár chvil dokonalé.

Když jsem se ale pustil do City Bloxx, což je hra, kde musíte z houpajícího jeřábu spustit co nejpřesněji kostku na jinou, kterou jste shodili těsně předtím, nemohl jsem si odmyslet další věc, co mě tady pila krev. Každý kdo kolem prošel, proběhl nebo projel na kole, rozhoupal ten laťkový chodník natolik, že jsem nebyl schopný vůbec nic pořádného postavit. Vykašlal jsem se proto na celou City Bloxx a pustil se do prozkoumávání okolí.

Tenisové kurty, baseball, volejbal, dokonce i semišové trávníky jako hřiště pro petang. Tady jste se nudit nemohli. Nejvíc ze všeho mě ale potěšil vypuštěný hokejový ring, ve kterém sváděli kluci bitvu o titul lacrossového krále pláže. Konečně! Kdo náhodou jako Pablo nevíte, co to Lacrosse je, jde o sport se dvěma bránami a dvěma týmy, kdy si od pasu nahoru necháte celou hokejovou výstroj včetně přilby a rukavic – ano, je to velmi kontaktní sport – a v ruce držíte tyč s košíkem na konci, do kterého, jak už jistě bystří pochopili, náleží malý gumový balónek. Můžete běhat, kličkovat nebo si nahrávat, ale nesmíte si stěžovat, že vás někdo sundal plnou parou k zemi. Takový je lacrosse a já to miluju! Nezaložíme ligu, děcka?

Než zápas skončil, nad východními plážemi se setmělo, a tak jsem se vydal domů. Zdálo se mi to jako chvilka, ale nakonec mě to tady očarovalo natolik, že jsem tu strávil celý den a vybil baterky v iPodu i na mobilu, a tak jsem musel cestou zpátky poslouchat, co si lidi vykládají, když zase jednou na lince potkali někoho, s kým si sice neměli co říct, ale být zticha by bylo divné. Věděli jste, že Jane se teda bude se Shanem nakonec vážně brát? Já taky ne, ale moc mě to nepřekvapuje – už se k tomu schylovalo. Jo a trochu baterky na City Bloxx do metra jsem si, přiznávám, nechal, ale bylo to snad ještě horší než na tom dřevěném chodníku, a to i když jsem seděl a snažil se eliminovat všechno to ustavičné brzdění a zrychlování ladnými pohyby těla. Myslím, že jsem u toho vypadal docela dobře, protože nějaká holka se mě zeptala, jak to jde, ale nevím, neměl jsem čas – hrát příruční hry v torontském metru, to je zrovna jako by se vám otevřela extra těžká úroveň navíc. Amatér – profík – expert – bůh – městská hromadná doprava Toronto.

Doma jsem neměl nic k jídlu, tak jsem se ještě stavil na Blooře v 7/11 na nachos a spěchal je sníst, než mi vystydne omáčka. Mám pro vás ale špatné zprávy – asi mě ta mexická pochoutka přestala bavit. Dojedl jsem ji totiž s Pablovým špenátovým dresingem místo původní sýrové. Asi si dám na chvilku pauzu.

Jo a víte, že Pablo je španělské jméno a ne italské? Já vím, že jo, ale všimli jste si toho za celou tu dobu, co mu tak říkám? Určitě ne, a jestli se teď tváříte, že jo a kroutí hlavou: "Konečně na to přišel, debil," tak jste pěkně mizerní lháři. OK, možná to nedocvaklo jenom mně, ale při mé včerejší písničce to tak nějak vyplulo na povrch. Jemu to ale nevadí, mu totiž nevadí ani říkat "veser" jako počasí.

Mnohem větším problémem ovšem je, že ani doma mě ty pitomé mouchy nepřestaly terorizovat. Odpadky jsou pryč, nádobí umyté, plesnivé věci taky venku, tak proč je tady, sakra, tolik toho hmyzu? Spiknutí nebo co, ale jestli chtějí válku, nemám problém přeložit si "insekticid" do angličtiny.

No a po celé Keele Street až po náš krásný dům, na který přes všechny ty hradby z bordelu ani pořádně nevidíte, se popeláři konečně uráčili osedlat káru a zbavit se šestitýdenních hromad smetí. Ovšem my a všichni, co bydlí nad námi, máme prozatím smůlu. Super – takže teď už celá ulice ví o tom kýblíku. Je totiž červený se zelenými kytičkami asi jako bych ho ukradl z pískoviště, což se mezi těmi modrými pytli a černými popelnicemi docela vyjímá. Myslím, že jsem z dálky viděl nějaké lidi se s ním dokonce fotit, ale to spíš bylo s naším domácím mazlíčkem mývalem, ze kterého je teď už jenom kostra a hromada chlupů.

26. Nic, co by Shakespearovi pomohlo napsat dobrou hru

24. Tenhle nadpis není konečně žádnou pitomou referencí, ale Bridget Jones má velký zadek

Občas Pablovi překládám kousky z těch blábolů, co tady píšu, a ten mně celý nadšený přesvědčuje, že to musím vést i v angličtině, že by to tady lidi zajímalo, co si o nich cizinci myslí, ale já vím, že Pablo chce jenom vědět, co si myslím já o něm. Překládám mu totiž jenom ty kousky, co se mi hodí a on to ví, že ty pikantnosti si nechávám pro sebe. Ó, jak je ten svět krásný, když můžete poslat prodavačku z očí do očí do prdele a ona se vám ještě omluví, že nerozuměla.

Ale ne, tohle já nedělám. Jenom dneska u nás v 7/11, kdy jsem si šel na Kit Kat a sušenky a tak a neměl jsem 6,65 v drobných. Půl hodiny, kdy na mě ten přerostlý Mexikánec civěl, jsem proto hledal v peněžence alespoň těch 65 centů, a pak mu přidal stovku. Ten mi to ale vrátil, že za tohle na zpět nemá, a tak jsem ho poslal k šípku a vytáhl Visu.

Jinak dnešní den byl spíš z těch nudnějších – až do večera totiž pršelo. Už v poledne mi ale Pablo na Facebooku nechal zprávu, že si myslí, že se dneska konečně budou vyvážet popelnice, a že bych je měl vytáhnout na chodník. Na jednu stranu by to bylo strašně fajn, protože už opravdu není kam ty odpadky dávat – vjezd je plný, terasa je plná, už i boty máme mezi igelitovými pytlíky s bordelem – ale viděli jste, jaký je tam slejvák?

No tak dobře. Samozřejmě jsem si vzal na pomoc svůj deštník, ale ten mě zaměstnával celou jednu ruku, takže jsem si řekl, že bude lepší, když ho nechám doma. No co, nejsem přece z cukru!

Jako fanoušek „oblečených spoře s účesem jako z moře“ jsem vyběhl ven a pustil se do toho. Protože tam toho bylo vážně dost, bral jsem to po třech, čtyřech a nakonec jsem zkusil i pět sáčků najednou. To už bylo ovšem příliš, a tak se ten poslední celý rozsypal na promáčenou zem. Jako naschvál to byly všechno snad ty nejmenší věci jako kousky zeleniny, obaly od sušenek a tyčinek Mars, krabice od toho nejmrňavějšího balení mléka, co jsem kdy viděl,... (Kdo by si proboha kupoval takhle malé mléko?) Něco jsem posbíral, ale protože to v tom dešti moc nešlo, vzal jsem si na pomoc smeták a všechno to nahrnul do kýble, který jsem položil k popelnicím s nadějí, že to snad nevyvezou i sním. Kdyby jo, žádný kýbl jsem nikdy ani neviděl, natož tak s ním něco dělat. Nebuďte přece směšní...

Celý mokrý jsem se vrátil zpátky, osprchoval, kompletně převlékl a skočil zase na net, jestli by mě třeba někdo nechtěl na ten druhý měsíc zaměstnat. Potom přišel Pablo a šel se zeptat kamarádky do třetího, kdy se to tady vyváží, protože jak jsem to tam dal, tak to tam beze změny pořád leželo. Dokonce i s tím kýblíkem – sakra, teď to ví! Pak došel zpátky a povídá, že dobré, že to vyváží zítra. Dobré? Co je na tom, sakra, dobrého?! První mě vyžene naprosto zbytečně na ten podělaný konkurz Miss mokré všechno, a najednou je to v cajku? Uškrtit špagetama, fakt...

Venku se mezitím udělalo samozřejmě krásně, abych byl ještě trochu nasranější, ale já jsem si řekl: "Ne," využil jsem toho a šel se uklidnit do obchodu. Stavil jsem se v tom 7/11 a pak zase jednou na Subway bagetku, ale musel jsem hned zpátky, protože jsem Pablovi nesl Pepsi a ten měl v 6:30 odejít na rande.

Trošku mě překvapilo, že se mu tam moc nechtělo, ale prý mu ta holka nepřijde extra přitažlivá nebo co, takže se uvidí a: "Que sera, sera," což je sice španělsky, ale působí to vzdělaně a třeba si o mně teď někdo bude myslet, že jsem intelektuál, což není nikdy na škodu. Navíc jsem dostal e-mail, že bych měl používat víc sprostých slov, ale já jsem přece ten intelektuál a ještě k tomu rebel a odpovídám na to frázemi jako je třeba tahle. V záloze jsem měl ještě latinské Primum Non Nocere, ale to se sem teď moc nehodí.

Nicméně vrátil jsem se sice 6:45, ale Pablo ještě ležel s notebokem na sedačce, jako když jsem odcházel. Zvedl se až o čtvrt na osm, i když domluvení prý byli na sedm, a to jenom proto, že jsem do něj neustále rýpal a zpíval jsem mu vymyšlenou písničku o chlapci Paolovi, který se zabil, protože zmeškal rande svého života, jelikož byl ledabylý a nechtěl se mu zvedat zadek z bílé kožené sedačky. Přiznávám, nechal jsem se trochu inspirovat skutečnou událostí, ovšem Pablo jenom mával rukou, že ona je taky Italka, takže se nakonec stejně potkají ve dveřích. Jenom aby ale zrovna neodcházela, milý Paolo.

A kdo že je vlastně ta holka? Ne, není to ta padesátiletá paní, co mu tady všechno zařizuje – je to nějaká, co potkal v letadle cestou sem, a se kterou se trochu blíž seznámil zase přes facebook, kde ho už ale její fotky omrzeli, tak nebýt mé písničky, kdo-ví, jak by to dopadlo.

Když už jsem ho konečně vykopal z baráku, přišel expert. Celý tento prodloužený víkend se tady neukázal, takže byl docela překvapený, kde se to octl. Všechno bylo uklizené a lednička i skříňky s jídlem byli nacpané k prasknutí. On ale hledal jenom jednu věc a to svůj salát, který Pablo vyhodil už v pátek, protože začal dost nechutně smrdět. Řekl jsem mu proto, že nějaký prošlý jsme dali do koše, a tak z toho byl celý špatný, ale to je mi jedno, protože kdyby jsme se ho nezbavili, tak se tady všichni poblijeme.

Sedl si vedle mě, zatímco jsem intenzivně vyhledával hotely, kterým by snad práce přes sezónu mohla přijít vhod, a začal zase vykládat, jak mají na ministerstvu úžasnou kantýnu, kde si dá vždycky kuře, což už jsem slyšel asi šestkrát stejně jako to, že venku jen-tak nejí, protože nikdo neví, co všechno do toho dávají. Já bych řekl, že určitě něco horšího než prošlý salát ze supermarketu.

Po půl hodině ho ale moje "hmm" odpovědi s pohledem na obrazovku počítače přestaly uspokojovat a odešel nahoru. Párkrát se ještě vrátil, aby se zasmál nové skříňce na boty a okomentoval ji slovy: "Ú – japonský systém," ale tak tady komentuje úplně všechno od žaluzií po pračku, na které je vyryta kanadská vlajka.

Pablo se vrátil překvapivě brzo s tím, že vlastně ani o rande nešlo. Prý si jenom vykládali a nanejvýš si zase někdy vyrazí. Asi se mu holka vážně nelíbila, protože udržet ho v baru na vodítku je jindy problém. Ovšem docela ho ten pokec unavil, protože hned nabral kurz postel, zatímco já jsem tady obepisoval všechny ty hotely.

No nic, nejvyšší čas, aby mě někdo zaměstnal. Od pondělí už mi totiž zbývá jenom měsíc tady, a když mě nikdo nechce vzít na míň jak půl roku, koho bude zajímat pár týdnů? Tak začínám mít strach, aby to nebylo jako s tím klišé a neumřel jsem vážně dřív než naděje. Ale ne, teď si dělám srandu ... i kdybych měl tu bestii vlastnoručně uškrtit!

>> 25. Ta nejvěrohodnější pláž bez palem

23. Jamesi Camerone, tuhle loď nikdy nepotopíš

Přestože je pondělí, celá řada lidí dnes do práce nešla. Je totiž první pondělí v srpnu a tomu se v Ontariu přezdívá Civic Holiday. Nejde o žádný náboženský nebo historický svátek, je to prostě jeden den volna, aby si Kanaďané užili co nejvíce léta. Údajně zdaleka ne všichni zaměstnavatelé ale pěstují tuto umělou tradici, přesto když jsme s Pablem vyrazili do města, nebylo tam skoro k hnutí.

Dneska si můj italský kamarád přivstal (asi v jednu odpoledne), aby si ještě stihl nastavit to kolo, co má půjčené od své kanadské patronky tady. Nakonec z něj ale jenom oddělal několik přebytečných věcí a přivázal ho dole k metru. Ne ovšem jako opuštěného sirotka – hned vedle metra totiž máme benzínku, kde je fukar, který by mohl vehnat do prázdné přední duše trochu života.

Metrem jsme dojeli až na jih downtownu. Dnešní plán byl navštívit Central Island, což znamená něco jako Hlavní ostrov, takže je nasnadě, že pěšky tam asi nepůjdeme. Hledali jsme proto přístaviště. („Jít rovnou za vodou,“ tím jsem se řídil.) Když jsme ho našli, byla tam asi stovka lodí, takže: Co teď? Chvilku jsme jen-tak chodili a zkoušeli se zeptat několika lidí z těch davů tady, který z příslušných Titaniců nás hodí tady kousek přes jezero; všechno to ale byli turisté, kteří toho věděli asi jako my, a tak jsem využil svého starého, ale stále účinného triku ztraceného štěněte. To vytáhnete mapu (já měl tu obrovskou za $6 z letiště, kterou už mám celou popsanou a potrhanou), taky foťák, co si pověsíte na krk, posadíte se na obrubník (tam si vás lidi všimnou) a nařídíte kamarádovi, aby se s vámi díval do té mapy s výrazem naprosto bezmocného. I když to Pablo trochu kazil, protože se tvářil spíš malomocně, snad za minutu k nám přiskočila starší lady, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct, až jsme zjistili, že lodě na ostrovy kotví o až o nějaký blok dál. Hell yeah, tak se na to musí, baby!

Po cestě tam jsem konečně našel legendární multifunkční halu Air Canada Centre, kolem které jsem musel projít už snad desetkrát, ale protože je zasekaná mezi všemi těmi stověžáky, všiml jsem si jí až dnes. Zastavil jsem se proto na pár fotek, ale stejně nebylo kam spěchat, protože, jak jsme záhy zjistili, prohlédnout si komplex torontských ostrovů dnes napadlo i další tisícovky lidí. Vystáli jsme si tedy u jedné z deseti pokladen poctivě řadu na obousměrný palubní lístek za 6,50 a konečně nastoupili na loď. Byl to tedy spíš takový trajekt pro lidi, kde nás nakonec nehnali tolik, že jsme se sotva cvakali foťáky. Naštěstí to ale není tolik daleko, takže za pár minut jste byli zase na souši, kde se na vás nikdo nelepil a nepotil se vám u nosu.

Co to ale vlastně jsou ty Toronto Islands? Všechno, co jsem o nich doposud věděl, bylo, že kousek od betonového srdce města přes jezero Ontario je několik volně rozházených kousků pevniny. Když jste v Torontu, nemůžete si nevšimnout, že na jednom z nich je malinké letiště, ale co je na ostatních, jsem jel zjistit až dnes.

Jakmile jsem vystoupil z trajektu, spadla mi čelist. Jezírka, restaurace, posekaná tráva, cyklistické stezky, lehátka, sportoviště – Toronto Islands jsou jeden velký úžasný park. I když tady zrovna dnes bylo opravdu hodně lidí, místa tady bylo ještě víc. Támhle seděli dva u pikniku, za stromem taťka griloval prckům hamburger, kousek dál si parta házela s freesbee, vedle nich se děcka učili hrát baseball – no prostě gigantická žehlička na nervy.

My jsme se vydali malinkou oklikou k místním plážím. Potkali jsme několik opečovávaných zahrádek, jezírka jako z propagačních fotek, až jsme se konečně dostali na jižní břeh Central Islandu. Byla to typická písečná pláž jako v Itálii, takže Pablo jenom mávnul rukou, zatímco já jsem vybil dvoje baterky ve foťáku. Nakonec ho ale přece jenom něco zaujalo. Byla to pětadvacetiletá blonďatá záchranářka, která očividně už od malička aspirovala na novou Pamelu Anderson. Dokonce i ty červené plavky měla... Jenom teda plovák jí chyběl.

Když se jí Pablo zeptal, jestli se s ní může vyfotit, s dlouhým pohledem na nikde-nekončící jezero ho odmítla, že se nemůže otočit. Nabídl jí proto, že se otočí on. S tím už souhlasila, takže fotku máme, ale díky kamennému obličeji plavčice a tomu Pablovému, který vypadá, jakože zrovna vyhrál milion, je docela totožná s těmi, jaké si lidi dělají s hradební stráží – jenom je převléct do bikin kluky šikovné.

Jakmile jsem tomu šťastlivci vysvětlil, co to znamená "Take a nap" (Dát si šlofíka), zalehli jsme. Já na lavičku, Pablo pod strom - tam ovšem před ním odpočívalo asi tak sto racků, tak se vrátil celý rozčilený a – ne přímo, ale přece – posraný. Taky tedy skončil na lavičce a pustil se do knížky, kterou si koupil pár dní zpátky od té slečny, co mu tam připsala i telefonní číslo.

Celý den jsem ovšem nic nejedl, tak jsme se pak šli rozhlédnout, co tu mají k večeři. Mimo fastfoodů tady byla taková barbeque zahrádka, kde jste si koupili hamburger nebo hotdog a co jste si k němu dali, bylo už jenom na vás. Zasadili to do stylu typické zahradní opékačky, takže k dispozici byl kýbl feferonek, zelí, okurků, rajčat, kečupu, hořčice, atd. Jelikož měli hoši i vegetariánský burger, měl jsem jasno. Protože to pro mě byla velká novinka, nacpal jsem tu housku tak, že jsem ji nakonec nemohl ani strčit do pusy, ale co, tak to tady dělají všichni.

Na rozloučenou jsme si ještě vylezli na molo, udělali několik fotek (hlavně skyline Toronta je odsud opravdu úžasný) a vstoupili do přírodního labyrintu. Byl celý z živého plotu vysokého, že tam ani Slunko nesvítilo, a aby to bylo ještě trochu zajímavější, hned na začátku jsme se rozdělili. Chvilku jsem bloudil, až jsem přesně na druhé straně našel Pabla a celý zmatení jsme na sebe čuměli, kde je teda ten východ. Překvapení – žádný není. No tak to je teda trapas... Tak jsem se alespoň každý vrátili jinou cestou, než jsme přišli a vyrazili zpátky k lodi.

Tam bylo ovšem další a mnohem méně milejší překvapení – nekonečná řada. Strávili jsme v ní snad hodinu čistého času, ale naštěstí jsem měl vedle sebe nějaké Rusy, tak jsem se učil novému jazyku, protože byste se tady jinak nudou sežrali.

I když jsme na Toronto Islands strávili celé odpoledne, neprozkoumali jsme ani jediný z toho komplexu ostrovů tady. Nedá se nic dělat – budu sem muset ještě zajet. Ale vážně - je to opravdu úžasné místo, které v každém milionovém městě jako je Toronto, prostě jednou za čas potřebujete navštívit, zatímco všechny problémy necháte tam někde mezi mrakodrapy. Na to jsem nepřišel já, to podle cedulek si sem můžete vzít nanejvýš kolo.

Ach ano – kolo... Jenom co jsme dorazili zpět na Keele Street, nafoukali jsme ho, ještě trochu dotunili, a pak už jsem ho konečně osedlal v rámci první četné jízdy. Brzdy sice příliš nefungují, ale sedět na takovém stroji, to je prostě zážitek. Protože jsem si konečně koupil měsíční pas na místní hromadnou, domluvili jsme se s Pablem, že když ho nebudu potřebovat, je mu k dispozici, stejně jako mně to kolo. Já jsem věděl, že bavit se s ním nebude zbytečné!

Pablo se ale chtěl ještě stavit na pizzu. První jen-tak chvilku stál a vybíral si, co by si tak na ni dal, až skončil u hřibů, papriky a slaniny. Deset minut to trvalo, tak jsem si četl letáky, co tam měli kolem, a hle – speciální nabídka typické italské výběrovky: hřiby, paprika a slanina. I když se mi Pablo snažil vyvrátit, že tohle vážně Italové nejedí, a že je to všechno jenom náhoda, od Grissoma jsem se naučil přinejmenším jedno: Důkazy nikdy nelžou!

Zpátky doma jsme už utahaní dali jenom krátký poker přes internet a znova jsem nestačil žasnout, jak moc můžete prožívat pár vyhraných žetonů. Tihle ti jižané jsou vážně magoři...

PS: Jak se teď dívám na fotky, tak i ten plovák měla :D


>> 24. Tenhle nadpis není konečně žádnou pitomou referencí, ale Bridget Jones má velký zadek

22. Mýval v rouše skunčím

Nedělní noc jako každá jiná. Teď tady sedím vedle Pabla, který si dohání svůj deficit taneční hudby, a i když je půl druhé ráno, sype to, co to dá. Jednou za rok přežiju i večer s dance music ... ale to jsem si asi jenom myslel, nepřežiju. Může za to ovšem sám Pablo, protože už asi podesáté dneska pouští nějakou přiblblou písničku, která má snad pět minut, ale už ve druhé je stejná jako byla hned v první, takže si to dokážete představit, co já tady musím trpět. Oprava: Tohle rozhodně není nedělní noc jako každá jiná.

Začalo to docela normálně. Vstal jsem, vyšel ze dveří, zatímco jsem si ještě protíral oči (...a počkat, co že mě to levé nebolí? Dobrý!), šel se vy... (a co to – vydezinfikováno? Dobrý!), a pak narazil na nahého pana Toshe. Ne, to jsem si vymyslel, abych vynesl to "docela normální ráno" do absurdna, ale asi jsem to trochu přehnal – i když absurdno už takové asi bývá, co?

Sešel jsem dolů, tam sedí Pablo u hrnku kafé a kolem běhá Ar Rašíd s metličkou a zástěrkou a s iPodem na uších. Jak jsem dneska za celý den vysledoval, tohle je celý on. Dlouhovlasý třicetiletý indián s bílými sluchátky zaraženými v hlavě, který trpí neukojitelným nutkáním něco uklízet. Ale beze srandy - mám i exkluzivní fotky, jak tady v třásňových kožených kalhotách a tričku "Bitva u Little Bighornu byla špatný vtip" šůruje pergolu. Někteří lidé jsou divní, ale jiní ještě divnější!

Dneska jsme vlastně kromě obchodu nikam nešli – dali jsem si oddech, takže jsem měl dost času nového spolubydlícího poznat blíž. Mimo jiné povídal, že má ještě jedno super tričko s nápisem:"Miluju Pocahontas," a že Cola už mu rozmrzla, ale tak nějak jsem to všechno už tušil.

Jinak jsem trávil čas poohlížením se po novém podnájmu a sledováním věcí, co se dějí mimo Toronto. Češi prý opět udrželi prvenství v olympiádě pití piva – gratuluji! Včera si dal Pablo jedno Pablo za 6 dolarů – taktéž gratulace!

Abychom tu fádní neděli ve velkém městě trochu okořenili, udělali jsme si mezinárodní den. Pablo, že bude mluvit italskou angličtinu a já czenglištinou, což je mezi námi ten nejvtipnější jazyk na světě. Nakonec ale celou mou sadu české angličtiny k potrhání zabil hláškou: "Ale já neumět mlufit tou italská anglištinou, prože mi mlufíme anglisky ... normalně." (Tohle je samozřejmě rádoby překlad z jeho: "Bat aj kanot spík ded italijano engliš, bícoz fí spík engliš ... normale.")

Na večeři jsme se domluvili, že Pablo udělá špagety. (Dobře jsem si to zařídil, co?) Do obchodu jsme šli proto jenom tak pro věci na snídani ... a taky mi zplesnivěl chleba, tak jsem si šel na odstraňovač plísně, který neměli, takže jsem si musel koupit chleba nový, bídáci! Po cestě ven jsme na parkovišti narazili na rodinku žebrajících mývalů. Byli to regulérní živí mývalové s šikovnými prsty, maskou přes oči a pruhovaným ocasem... Vůbec nesmrděli jako ten, co nám hnije před barákem. Podělil jsem se proto s nima o kousek koblihy a pak se zdekovali, protože zrovna přijíždělo nějaké auto nebo protože na ně Pablo křičel:"Víte, co dělají ve vězení klukům jako vy?" Těžko říct, která z těch dvou věcí to byla, ale prostě odběhli. Teda odběhli ... mýval je docela líné zvíře, tak mu to chvilku trvá, ale jo...

Doma se Pablo pustil do přípravy špaget a já si šel vydělat pračku. Ta se ovšem nějak zasekla a byla plná vody. Stalo se to už Pablovi pár dní zpátky, ale říkal jsem si, že to bude spíš jím, ale ne, je to jím a mnou - pračka je v pořádku. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, a tak mám na zítra zase hromadu ponožek na zašpinění. U pana Toshe je totiž jedno nepsané pravidlo (vedle těch psaných) a to, že se tady nesmí nosit boty. Všem proto zodpovědně rozdal přezůvky, ale když já je tolik nesnáším.

Když už jsme u toho pana Toshe (u kterého jsme pořád, ale víte jak to myslím), tak ten se tady ráno zastavil, aby nám přinesl speciální skříňku právě na boty a papuče a sítko do umyvadla místo nějakého gumové čehosi, které už bylo pravda velmi ... použité.

Jen co se špagety dovařily, dali jsme se do nich. V televizi k tomu běželi Blue Jays v přímém přenosu z Atlanty, z otevřeného okna sem proudil vzduch čerstvě vydrhnutého dvora a k tomu všemu místnost prosvěcovaly poslední oranžové paprsky zapadajícího severoamerického slunka. Po pravých italských těstovinách jsme se pustili do pravého amerického filmu, Posledního samuraje. Bylo to vůbec poprvé, co Pablo u filmu neusnul, ale úplně na rutinu přece nezanevřel – opět se neustále něčemu připitoměle chichotal, i když ani tentokrát nešlo o komedii.

Nedělní noc jako každá jiná. Teď už nesedím vedle Pabla a neposlouchám taneční ligu. Je půl šesté ráno, jsem tady sám a oddávám se Cohenově emotivní Hallelujah předělané Jeffem Buckleym, který v tomhle klipu vypadá, jakoby Joe Strummerovi z oka vypadl. Budiž jim oběma země lehká.
Teď už to asi jenom pomalu sbalím a otevřu nový týden čtyřhodinovým spánkovým šokem. Jak říkám, nedělní noc jako každá jiná.

>> 23. Jamesi Camerone, tuhle loď nikdy nepotopíš