45. Až na samý vrchol světa aneb Jak jsem utopil Miče Bjůkenena

Už mě nebaví chodit tady po Torontu a hrát si na Kanaďana. Sice ovládám ježdění v metru se šátkem na očích, přecházím pravidelně na červenou a pomáhám dezorientovaným, ale nadešel čas být zase jednou za turistu. Přijel jsem sem sice s tím, že se budu vyhýbat místům jako Casa Loma apod., že budu chodit tam, kam chodí všichni Toronťané, ale hej - jeden den mě nezabije ne?
No a protože mám navíc funkční měsíční metropass, ke kterému se vztahují i slevy na pár vybraných míst jako CN Tower nebo Hokejová síň slávy, byl bych skutečně vemeno, kdybych toho nevyužil.
A ještě něco – jak to působí, když někomu řeknete, že jste žili dva měsíce v Torontu, a když se vás zeptá, jaké to je na CNku a vy odpovíte, že tam jste se nějak nedostali? Blbě.

Pozn.: Casa Loma je takovou turistickou Mekkou tohoto města. Pro všechny Američany je to jako strašně uáu! místo, ale jako Evropan nad tím jenom mávnete rukou. Jde o jakýsi hrad, ale vtip je v tom, že nestojí ještě ani 100 let, takže pro nás ze starého kontinentu je to vážně jenom jakási ubohá atrapa, kterou bychom si postavili nanejvýš tak na minigolfovém hříšti.

Jelikož dneska bylo skutečně krásně, obloha zcela bez mráčků, uvážil jsem, že skutečně není lepšího dne, kdy pořídit pár fotek z ptačí perspektivy. Protože se ale naneštěstí hrál taky další baseballový zápas, nebyl jsem jediný, koho to napadlo.
Po asi hodině čekání a s chvilkovou hořkostí na jazyku, kdy jsem za unikátní výhled na největší kanadské město vysolil víc peněz než za zápas Blue Jays, jsem se nakonec dočkal dech-beroucího panoramatu, kdy se cítíte, jako byste měli celou tuhle mamutí metropoli, jak se říká, na dlani. Atmosféru nádherného slunečného počasí dokreslovalo i nekonečné Ontario, které polovinu paprsků odráželo zpátky do nebe stejně jako ocelové srdce downtownu. Tak tohle je to město, ve kterém jsem se rozhodl konečně dospět.
Chvilku jsem tam jenom tak nevěřícně stál a pořád si opakoval, že tohle místo jako vystřižené z pohlednice je skutečně to samé, po kterém se už dlouhé týdny potuluju sem a tam, a se kterým jsem toho už tolik zažil. Vidíte támhle? To je ulice, jak jsem tenkrát tahal kufr ... a tam je zase Broadview a filmová studia! Myslím, že na prázdniny jako tyhle jen-tak nezapomenu.

Když jsem se konečně dostal zase na zem, vyrazil jsem na východ, kde měla být ona Hokejová síň slávy. Abych se přiznal, hokej je jeden z těch sportů, co můžu, a o kterém dokonce i něco vím. Je to navíc taky sport, který se zasloužil o to, že pro Američany není Česko jen nějaká malá republika vedle Uzbekistánu, takže jsem měl pocit, že bych tady mohl najít nějaké stopy po zemi Jardy Jágra a Dominika Haška. Co ale dál čekat od tohoto muzea jsem absolutně netušil. Počkat – je to vůbec muzeum?

Po několika málo minutách jsem díky svému úžasnému smyslu pro orientaci (a asi 106 směrovkám, které mě naváděly snad na každé křižovatce) dorazil k velké honosné budově s ještě většími a honosnějšími dveřmi. Ne, ne, ne – to nedává smysl. Znova: "... s menšími ale pořád dost velkými a ještě honosnějšími dveřmi." Hmmm - tak to asi taky ne: "... s ... nevím, sakra." Je jedno takové slovo, které se mi sem strašně hodí, ale nemůžu si na něj vzpomenout. Kruci, tohle nemám rád. Znáte to, ne? Občas se slovo jako tohle připlete do cesty každému, a když požádáte kamaráda, aby vám pomohl, řekne vám akorát, že ví přesně, které myslíte, ale že mu teď taky zrovna nemůže přijít na jméno. Je to tak – všechny kolem najednou zničehonic postihne akutní amnesie, která se zdá být snad víc nakažlivější než zívání. To taky ještě nikdo nevysvětlil.
No abych to zkrátil - nakonec prostě všichni sedíte, mlčíte a snaží se zašlápnout toho brouka, co vám nasadili do hlavy. No úplná záhada světa toto... Někdy si říkám ... Bytelné! To je to slovo!

Ok, takže dojdu k té velké a honosné budově s bytelnými dveřmi a zjišťuju, že tudy cesta nevede. Jinými slovy, vchod je jinde, než je vchod. Jakkoliv divně to zní, na těch bytelných vstupních dveřích byl plánek s instrukcemi, který se mě snažil navést někam docela jinam.

Říkal jsem si, že přece je to pořád tahle budova, tak to prostě obejdu a nějak se tam už dostanu, ale spíš než přemýšlet jsem si měl ten plánek vyfotit a řídit se podle něj. Nakonec tahle budova byla skutečně onou Síní slávy, ale jenom tak jste ji neobešli, protože byla přilepena na jiném baráku, který zase na dalším, tak jsem nakonec obkroužil celý blok, abych zjistil, že jsem tam, odkud jsem vyrazil. Super...

Pokus číslo dvě jsem tedy začal tím, že jsem se snažil vecpat ten plánek do hlavy pomocí fotografické paměti, ale hned na první křižovatce jsem zjistil, že moje fotografická paměť není zdaleka tak dobrá jako fotografická paměť mého foťáku, ale to už bylo stejně pozdě, protože jsem byl uprostřed nějakého obchodňáku, jakkoli suše ta budova zvenku vypadala. Nicméně to nebylo zase tolik marné, protože se tu objevovaly další šipky, které se mě snažily zdárně dovést k cíly, ale jak řekla moje učitelka před maturitou z češtiny: "Se mnou to tak jednoduché nebude!"

Ano, opět jsem se ztratil, ale už jsem byl blízko. Naplánoval jsem si proto, že cestou zpátky se musím zastavit tady v jednom fast foodu, kde dělali neodolatelný veggie burger, který mě sváděl svou obnaženou porcí zapečeného sýra, která stékala po obvodu dokřupava propečené sójové placky.

Tak tady je ta Síň slávy... Už to nebyly ani bytelné ani honosné dveře, ale obrovská neonová stěna vedoucí do vstupní haly, kde seděl týpek v uniformě jako od popcornu, která jenom dokreslovala tu atmosféru, kdy jste si připadali jako v multikině.
Miluju Američany, jak ze všeho udělají takovou ztřeštěnou show. Tady krásně vidíte jeden z těch rozdílů mezi našimi kulturami. Evropan jako já je z domu zvyklý na starou, fádní a tichou budovu, kde u vchodu sedí padesátiletý děda, co vám zpoza vitríny s vyřezaným kolečkem na slova podá pár zaprášených lístků, zabaví foťák a se vztyčeným prstem u rtů pohrozí odzbrojujícím "pšš!"

Tady to funguje docela jinak. Pokud nemáte foťák, jste za podivína a snoba, kterému jejich atrakce nestojí ani za pár obrázků. Nehraje se tady ani na žádné "pšš!", protože "pšš!" nikoho nepřiláká, proto čím větší děláte rámus, tím jste váženějším hostem. Proč byste měli dělat rámus, vám vysvětlím později.

U pokladny jsem si koupil zvýhodněný lístek, kdy jsem díky své zmiňované jízdence a studentskému věku ušetřil celých pět dolarů (skoro stovku). Když mi chlápek vracel občanku, byl celý nadšený, že jsem z Česka, a tak jsme deset minut vykládali o našich hokejistech, až jsme se zasekli u toho, jak je možné, že zrovna Češi hrají tak dobře. No – jak je to možné? My jsme na to teda nepřišli, proč zrovna taková bezvýznamná země uprostřed Evropy drtí ledové velmoci jako je Kanada, Rusko nebo Švédsko. Další záhada, zdá se... Dneska na ně máme štěstí!

Ale honem dovnitř. Jsou tři odpoledne a v šest zavírají! Že trapný vtípek? Ale to není žádný vtípek ... však počkejte. První si ale řekněme, co to teda ta Hokejová síň slávy je. Především je to skutečně muzeum, ale opravdu v ryze americkém stylu. Je zde několik velkých místností, kdy jsou tři věnované čistě historii kanadsko-americké NHL, jedna mezinárodnímu hokeji a poslední zábavě.
Nejnudnější je samozřejmě ta pasáž s mezinárodními úspěchy, kde je zajímavá akorát tabulka s hráči, kteří byli svými mimořádnými schopnostmi uvedeni do této Síně slávy. Samozřejmě zde pár Čechů, jmenovitě a příkladem Holeček, Pospíšil, Kostka, je, ale dál mě tady kromě několika českých dresů nic nezaujalo.
O mnoho záživnější byla jedna z částí věnovaných NHL. Každý z týmů (i těch, co už neexistují) tu měl přinejmenším svou vitrínku s dresy, úspěchy a význačnými jmény. Někteří opravdu velcí hráči tady měli i svůj vlastní koutek, ale co mě dostalo nejvíc, byla replika šatny Montreal Canadiens. Proč v Torontu mají šatnu rivalů z Motrealu? Tak především tohle je celosvětová síň slávy a potom tento rok patří oslavám stého výročí založení tohoto klubu, který je současně nejstarším stále fungujícím v NHL. Ale zpátky do šatny. Kromě mokrých ručníků, žabek a suspenzorů tady bylo skutečně všechno. Jmenovku a svou původní výstroj tady měl každý hráč, který vás z historie tohoto týmu napadne. Ovšem největší žůžo je, že jste si mohli na cokoliv šáhnout, takže jsem půl hodiny seděl u Patricka Roya s rukama na jeho betonech a s rozvíjejícím se nápadem, jak propašovat ven jeho helmu. Myslím, že už jsem to asi i měl (dát si ji na hlavu a tvářit se nenápadně), ale všechno to ztroskotalo na tom pitomém špagátu, kterým byla přivázaná.

Jinak tady toho bylo docela hodně, ale po takovém množství dějepisu bylo potřeba si trochu orazit, takže hurá na sranda-plac! První známkou zábavy bylo kino, kde ale běžely dokumenty, ve kterých vystupovali příliš staří lidé, abych nabyl pocitu, že tohle je nějaký ventil. Dál už to bylo ovšem lepší. Ocitl jsem se totiž ve zmenšenině hokejové arény, kde nechyběly ani mantinely s plexisklem nebo ochozy lemované silnými ocelovými trubkami. Zatímco na "ledě" jste si mohli zastřílet na Vesu Toskalu (brankářská jednička Maple Leafs) nebo odchytat zápas NHL, v hledišti na vás čekal XBOX 360 s NHL 2K9.

Chápu, že se tomu dá těžko uvěřit, ale skutečně tam byly zadarmo XBOXy! No a abych uvedl na pravou míru to, co se dělo v ringu, tak pokud jste chtěli střílet, postavili jste se před plátno, kde byl počítačem řízeny Vesa, který chytal vaše reálné rány pukem. Naopak jako brankářovi vám promítali situace, snímané z přilby skutečného gólmana, kdy pak při střele z jednoho z otvorů vyletěl puk, který jste měli za úkol zlikvidovat. No tady jste se prostě nenudili...

Ještě tu byl samozřejmě obchod s dresy, tričky, hrnky a tak dál, ale mám pocit, že jsem ještě na něco zapomněl... Co to sakra... A! Už to mám! Stanley Cup...
Ano, Hokejová síň slávy je skutečně to místo, kde schovávají Stanley Cup i všechny ostatní trofeje NHL jako například tu pro nejužitečnějšího hráče sezóny, nejlepšího střelce, brankáře, vítěze východní a západní konference,... prostě všechny. První jsem ale musel projít asi 10 centimetrů tlustým pancéřem do trezoru (toto byly teprve bytelné dveře!), kde si pod průhlednou krabičkou hýčkali všechny tyto skvosty až na jeden... Stanley Cup je výjimečný, a tak byl vystavený způsobem, že jste si na něj mohli šáhnout nebo si ho bez otravného odrazu ochranného skla vyfotit.
Ovšem musíte brát v potaz, že Stanley Cup (jo zapomněl jsem říct něžnějším polovičkám, že je to legendární trofej pro vítěze NHL) (NHL to je severoamerická liga ledního hokeje, která je považována za nejlepší na světě) (lední hokej to je ... ok, mlčím) není jenom jeden. Údajně jsou tři:
Ten původní z devatenáctého století, což je vlastně jenom miska, jejíž kopie je posazena na špici současného poháru. Tento originál je k vidění tady v Torontu, ale pod neprůstřelným sklem a ještě v jednom trezoru navíc.
Druhý pohár, který je přezdívaný "prezentační", a který byl vyroben potají v roce 63, je ten, který zvedají šampióni na konci každé sezóny nad hlavy. Je to také ten, který cestuje po světě s každým, kdo na něm přes léto přibyl. Avšak i tento polo-originál má svoje trvalé bydliště zde, ovšem pokud je na cestách jako právě dnes, vystavují v Torontu tzv. "repliku" z roku 93, aby nemuseli měnit cenu vstupenky pokaždé, když si polo-originál vyrazí na prázdniny.
Tak, dámy (ty už vlastně hodinu čekají v kavárně) a pánové, tady končí prohlídka – zavíráme. No co-co, tak jsem se tady zdržel trošku dýl no... Tak mě to ale nějak naladilo, že jsem měl najednou strašnou chuť skočit si naproti přes ulici do Air Canada Center podívat se, jestli nestihnu aspoň nějaký přípravný zápas NHL, ale naštvali mě. V celém rozvrhu má tato aréna do konce roku zatím zapsaný snad jen koncert Pink někdy v říjnu, takže mám prostě asi smůlu a neuvidím tento rok ani NBA. Ale co, nasrat – skočím si na baseball!

Víte na co jsem měl ale ještě chuť? Ano, správně – na ten úžasný veggie burger! Vystartoval jsem proto kvapem po vůni hranolků a propáleného oleje, až jsem se zlomeným srdcem padl zklamáním k zemi. Zavřeno!!! Néééé!

OK, chlape, seber se... Vidíš tady ten obchod? Tam ti dají najíst, tak běž, utíkej! Jdu! Utíkám! Sakra, ale to je dobrý obchod... Ten se mi líbí... Žádný supermarket nebo nudné potraviny – za nízké ceny ráj s jídlem! Všechno poskládané v čistých stylových košíčcích, výběr nekonečný od surových ingrediencí po hotová jídla... Kromě sušenek, nachos a dalších drobností jsem využil taky místní speciality, kdy jste si prostě jenom vzali krabičku za 2,50 a nacpali do ní cokoliv se do ní z toho švédského stolu jenom vešlo. Strašně se mi to zalíbilo, tak jsem to sjel ještě jednou, protože tady měli bramborový salát a ten já tuze rád.

Když jsem přišel domů, pustil jsem se do jídla. Všechno to bylo úžasné – fakt jsem byl nadšený, ale víte co? Vážně se mi stýská po tom veggie burgeru, ale ještě víc se mi stýská po smaženém sýru. Miluju smažený sýr a jediný způsob, jak se k němu dostat je navštívit Scarborough a českou čtvrť Masaryktownu! Ale teď ne – teď volá Pablo.

Haló? Ano, rozumím... Takže Pablo po osmihodinovém přestupu ve Frankfurutu přiletěl šťastně domů a připravuje se na svou TOEFL zkoušku (zkouška z angličtiny). Nevím ale, jak dopadne, protože celá jeho příprava spočívá v tom, že se izoloval u babičky od okolního světa, aby prý nepochytil italský přízvuk. On si totiž chudák myslím, že se ho zbavil... No co – aspoň vím, že mu to štěstí nepřeju zbytečně – rozhodně ho bude potřebovat! Ale stačí – jedovatý už jsem byl dost! ...že: "Haus d vezr :D"
Pamatujete si, jak jsem říkal, že Pablo v neděli málem nestihne letadlo? Tak to byla skutečně pravda. Doběhl k přepážce a tam zjistil, že se právě stal obětí overbookingu. Pro ty co nelétají – větší letecké společnosti prodávají zpravidla víc letenek, než kolik mají míst v letadle, protože podle statistik se jisté procento lidí k odletu nedostavuje. Čas od času se ale stane, že chtějí odletět skutečně všichni, co si koupili lístek, a v tom případě to aerolinky řeší tak, že ty, na které už nezbyla místa, posadí do dalšího letadla. Pokud letí z dovolené v Egyptě, dá se to zkousnout, protože se tady bavíme o několika hodinách, i když i tak je to podle mě od těchto společností krajně netaktní až nepřípustné vzhledem k tomu, kolik peněz taková letenka stojí. Pablo byl ovšem v daleko horší situaci – další letadlo odlétalo až den na to, takže asi hodinu bojoval o své místo v letadle, až ho tam tedy nakonec ještě někam posadili.

To ovšem nebylo to nejlepší... Story dne prý bylo, když se nad Atlantikem přitížilo jednomu z cestujících natolik, že přišla upocená letuška, jestli mezi pasažéry není náhodou nějaký doktor. Nikdo se neozýval, ale najednou do toho hrobového ticha vstal Pablo jako Mitch Bjůkenen (vím, že se to píše Buchannon, ale půlce lidí by to určitě nedošlo) ze své věže a vydal se po uličce přímo naproti té vnadné blondýnce v papírové čepičce prosící o pomoc. Všichni mu s respektem samozřejmě jako zachránci okamžitě uskočili z cesty, až mu došlo, jak to asi vypadá, otočil se na celé letadlo, ukázal spolucestujícím dlaně a řekl: "To ne-ne – já jenom pótřebuju na záchod."
Lidi, řeknu vám, po téhle story musím na záchod i já :D Ten kluk je třída...
Ok, pro dnešek konec...

>> 46. Černý čtvrtek a nabídka, kterou nemůžete odmítnout