21. The Black Parade

Hned, co jsem slezl dolů, potkal jsem nového spolubydlícího Rašída. Je to malinko podívín, ale obavy, jaké jsem z něj prve měl, nebyly vůbec opodstatněné. Zeptal jsem se ho, jestli už se konečně stěhuje k nám, tak povídal, že se vlastně nastěhoval už včera a kdyže jsme prý přišli. Abych byl upřímný, nějak jsem nevěděl, ale řekl jsem mu, že včera jsme technicky vzato vlastně ani nepřišli, tak že to on už asi spal.

Poslední vlastnost, kterou bych Rašídovi přidělil by byla čistotnost, ovšem tenhle chlapík, dámy a pánové, tady z nás bude nakonec největší leštič. První věc, na kterou se mě zeptal – vyjma toho, jestli ty levé dveře pod mrazákem jsou taky lednička, což jsem myslel, že je, ale on je to vlastně mrazák, a tak se mu jeho sada Coly proměnila v hnědou ledovou tříšť (ale znáte to: Nejvíc chutná vychlazená) – byla, jestli to může v baráku vystříkat sprejem proti komárům. Celý dvůr už prý ošetřil, ale teď by chtěl i tady. Protože jsem byl ještě hodně ospalý a hrozně mně přišla vtipná ta tající Cola v umyvadle, tak jsem souhlasil, ale nadšený jsem z toho teda nebyl.

Chvilku jsem se díval na své oteklé oko a přemýšlel, jestli si mám na něco zajít do lékárny. Pak jsem to ale odložil na neurčito a vlezl na internet porozhlédnout se po novém podnájmu, abych se sžil zase s jiným kouskem města.

Ve čtyři odpoledne začal Rašíd vysávat (ano, má tady i vysavač, zvlhčovač vzduchu, větrák a tisíc švédských utěrek) a probudil Pabla, který dneska nemusel na kurz. Já jsem myslel, že si někde vyrazil, ale ukázalo se, že možná tak na rande s Růženkou. Celý opuchlý si dal něco k jídlu a zeptal se, jestli půjdeme na karibskou slavnost, což je takový každoroční festival tady. Řekl jsem, že rozhodně, tak jsme za hoďku vyrazili.
Netušil jsem ovšem, jak velká událost to je. Už to, že v naší ulici stála asi dvacítka autobusů – expresy dolů k jezeru na pochod – mi přišlo trochu divné, ale opravdu šokovaný jsem měl být až o pár desítek minut později.

Jelikož je prvního srpna, platí ode dneška zvýhodněné měsíční pasy na hromadnou dopravu v Torontu. Pořád ale ještě nevím, jestli si ho vzít, protože peněz je to dost, ale pravděpodobně bych přinejmenším tyhle prachy za dopravu stejně utratil, takže asi jo. Ovšem teď jsem se měl rozhodnout na chodníku po cestě dolů a toho jsem nebyl schopný. Když jsme ale přišli k metru (kde se tady nastupuje i na autobusy), vyšli dvě černošky a dali nám beze slova dva celodenní lístky a najednou bylo alespoň pro dnešek po problému.

Jé, teď jsem si tak vzpomněl, jak jsme včera mysleli, že přechčijeme místní hromadnou a nakonec přechčila ona nás. Pablo měl totiž týdenní jízdenku. Prošel, nechal mi ji nenápadně na turniketu (střeží tam dva sekuriťáci a chlápek v budce) a já, i když přímo pod značkou "Zneužití permanentního jízdného se trestá vysokou pokutou", že na ni projdu taky. Toho předání si nikdo nevšiml, ale když jsem strčil tu pitomou kartičku do čtečky, spustil se nehorázný vyrvajz. Přístroj začal pípat na všechny strany, všichni včetně ostřížů s obušky se v mžiku otočili a ještě že jsem měl připravený žeton, který jsem tam rychle hodil, a mohl se tak tvářit jakoby nic, nebo by byl asi nejspíš pořádný sec-mazec. Ale aspoň bych pak jako věděl, co je s tím okem, že...

Ale zpátky. Když jsme přijeli k Ontariu na místa, kde jindy trávím hodně času, nepoznával jsem to tam. Jedna ze dvou dálnic lemující pobřeží byla kompletně uzavřená a přeměněna na oplocený koridor pro průvod ve stylu brazilského karnevalu. Byly to plně naložené kamiony polonahých černochů a černošek tancující na přesolenou hudbu, která otřásala všemi stánky s jídlem a suvenýry kolem. Byly to ale taky slavící lidé s vlaječkami karibských a afrických zemí, zmalovaní a nastrojení víc jak na halloween. Za ploty stály z obou stran doslova desetitisíce lidí, kteří jedli, mávali a fotili. Jestli si myslíte, že to s těmi počty přeháním, byli byste stejně překvapení, jako jsem byl já, když jsem to poprvé uviděl. Upřímně – tolik lidí na jednom místě jsem ještě nezažil. Další tisícovky se totiž valily s tím nikde nekončícím průvodem a nějakou náhodou jsme našli díru v plotě, unikli policajtům a jako dvě sněhové vločky uprostřed škvárového hřiště jsme najednou byli přímou součástí Caribany. Aspoň jsem nachytal několik fotek z první ruky a povozil se za rytmu karibské taneční na kamionu plném černošek. Karibská taneční mě nijak nebere a afro/karibokanaďanky už vůbec ne, ale stejně to bylo žůžo.

Dostat se z toho šíleného průvodu nám zabralo asi dvě hodiny, protože lidí tam bylo opravdu hodně a celé Toronto bylo za ploty, takže najít nějaký východ nebylo snadné. Nakonec jsme si to ale přece fičeli streetcarem do centra a Queen's parku, kde se teď koná třídenní festival černošské muziky zcela zdarma. Bylo tam mimochodem i hodně jídla a pití, a i když všechny stánky byly stejné, Pablo musel ke každému přijít a půl hodiny civět na meníčko s přihmouřenýma očima a rukou na bradě. Vysral jsem se na něj a koupil jsem si první kukuřici, na kterou jsem narazil, protože, Pablo, tohle jsou stánky, kde ten chlápek, co ti to bude připravovat, byl těsně předtím na jednom z těch suchých záchodků tady a snad si nemyslíš, že si taky myl ruce. Nechal jsem ho tedy, ať si tady trajdá, až za dvacet minut přišel s kuřetem, které měli i v prvním a dvaceti dalších stanech, co jsme tady potkali.

Mezitím se rozjelo při zapadajícím slunci pravé nefalšované reggae. Bylo to velké pódium plné muzikantů s mnoha lidmi před ním, a tak nějak nás to chytlo, že jsme vydrželi až do konce. Bílých se nás tam vlnilo do toho pohodového rytmu marihuanové hudby všehovšudy asi deset, ale to nikdo neřešil.

Asi v jedenáct jsme to zabalili a pustili se znova do hledání klubů. Jenom co Pablo začal spekulovat, kde by se to tak mohlo zkusit, rychle jsem ho zavedl na roh Bathurst a Queen Street, kde měly být asi čtyři fajn místa. Když jsme potkali první a zeptali se, jestli se tam něco děje a kolik je vstupné, měli jsme jasno. Jednalo se totiž o cover kapelu, která hrála nejrůznější rockové písničky, takže by to mohlo bavit i Pabla, a vstupné bylo zadarmo, protože jsme to vyjednával já a ne on. Vyhazovačem byl sice dvoumetrový a dvousetkilový černoch, ale rozhodně se nijak svými parametry neoháněl a byl vlastně spíš taková veselá kopa. Když jsem se ho navíc zeptal, jestli mu stačí i evropská občanka, protože jsem si jaksi nic jiného nevzal a on zjistil, že jsem z Česka, začal se rozplývat nad našimi holkami a najednou jsme byli vevnitř.

Myslím, že jsem tady našel svůj oblíbený podnik. Byl tu dlouhý bar s malým pódiem a černými koženými sedačkami u zadní stěny, který měl bokem taky malou oplocenou zahrádku do silnice a druhý sedací bar jakoby v zadní místnosti, kde hráli televize, protože byl už za úrovní jeviště. Atmosféra klubu se nesla v typickém rockově špinavém rytmu, i když v naprosto čistém a voňavém prostředí s provokativně zapálenými svíčkami všude kolem.

Za chviličku se do toho kluci opřeli a bar se začal plnit, až se Pablo ani nestačil otáčet za všemi sukněmi. Pamatujete si, že jsem říkal, že nevypadá jako ten typický beach boy? Nevypadá, ale je. Je to učebnicový Ital, co hraje fotbal, jí špagety a ani pět holek najednou mu není dost.

No nakonec jsme k ránu odcházeli po poslední a skvěle zahrané All These Things That I Have Done původně od The Killers směr metro. Vzal jsem si taky plakátek, abych příští sobotu nezapomněl jít na surfovou kapelu, co tu bude hrát, protože surf rock miluju. Ale počkat, není to osmého?Ach jo, to musím na blink-182.

>> 22. Mýval v rouše skunčím

20. Maraton, který jsem naprosto projel aneb Není důležité vyhrát, ale všem natřít prdel!!!

Super – moje oko se zase o trochu zvětšilo. Kdo-ví, co to je. Já ne a proto se budu muset zeptat v lékárně na nějakou kouzelnou kanadskou mastičku. Ale předtím si zajdu na prasečí ocásky, které si dneska musím dát na oběd. Prasečí ocásky jsou takové nachucené hranolky stočené do malých spirálek, které mě Pablo naučil teoreticky připravovat, tak to musím vyzkoušet.

V obchodě jsem chtěl taky mýdlo a papírové kapesníčky, ale i když tam drogérku měli, tyhle dvě věci byly zrovna naprosto vybílené. Měli tam teda ještě jedno cenově zvýhodněné mýdlo, ale protože ta flaška byla větší než celý pytel od hranolek, který jsem držel pod paží, uvědomil jsem si, že zase takový fanatik do umývání rukou nejsem. Za neúspěch v drogérce jsem si ovšem koupil výborný francouzský dresing k ocáskům a slintal celou cestu domů.

S batohem jsem šlahl do kouta, rychle zapnul grilovlnku, nasypal tam hranolky a čekal. Výsledek byl výborný, a tak si od Pabla musím vyžádat svou první kuchařskou hvězdičku.

Ten se taky za chvilku ukázal. S dnešním plánem to neměl nijak složité, protože jenom přejal ten včerejší, a tak jsem si v klidu řekl: "OK," protože jsem věděl, že přinejmenším běhat stejně nepůjdeme. Po pár minutách už na mě ale Pablo shora křičel, jestli už jsem připravený, tak jsem celý zaskočený ještě v riflích a bílé, kožené sedačce odpověděl, že jasně a rychle vyrazil nahoru se převléct. Jako raketa jsem byl za minutu ready i s novinama v botách a šátkem na čele, stavil jsem se proto za Pablem a ten se opět vybavoval na skypu ležíc v posteli snad ještě se školním batohem na zádech (že to nejde? Ale tak třeba ležel na břiše) přesně jako včera. Vrátil jsem se proto zase dolů na internet a ještě dvacet minut si počkal, než se ta špageta připlazí.

Nakonec kupodivu opravdu přišel, vyfotil mě, jak jdu zase po čtyřech letech běhat a dali jsme se do toho. Směrovali jsme se na High Park takovým krátkým podle Pablových slov rozehřívacím tempem. Už na druhé křižovatce jsem ale v levém boku pocítil prasečí ocásky s výborným francouzským dresingem, a když jsme potom konečně dorazili do parku, aby jsem si dali úvodní stretching, nemohl jsem se dočkat, kdy už to zase otočíme domů.

Na mapě Pablo naplánoval kratičkou trasu nanejvýš do třetiny parku, ale on moc na ty mapy není (+ jak už víte, tuhle mapu nemůžete brát vážně), takže jsme ve finále celou hodinu bloudili až u jezera opět v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl, přestože tohle byla už snad má pátá návštěva tady. Cestou zpátky jsem se na to už opravdu vykašlal, protože nic se nemá přehánět a zvlášť ne běhání s postřeleným taliánem uprostřed nekonečného lesa.

Doma jsem to asi půl hodiny vydýchával, dal si sprchu a vypil snad litr vody. Pablo mezitím plánoval, kde to večer zalomíme. Jedno vám ale o něm musím říct: Absolutně neumí pracovat s internetem, ale neví to o sobě, takže i když třikrát našel to, co hledal, nikdy si toho nevšiml, a tak jsme dopadli, jak jsme dopadli.

Našel, že sem přijela nějaká elektrobanda v rámci severoamerického turné, a i když je nikdy neslyšel, museli jsme na ně prostě jít. Na takovéhle akce si ovšem v milionových městech kupujete lístky předem, ale vysvětlujte to Italovi. Když jsem se tam v deset konečně dodrcali tramvají (Pablo totiž trvá hodiny, než někam vyjde a pak se to snaží dohnat tím, že místo chůze utíká) samozřejmě bylo vyprodáno. Ale ani to taloše nepřesvědčí, a tak jenom tak stál s pohledem raněného štěněte a doufal, že mu ty lístky snad z lítosti dají. Když jsem mu už ale asi potřetí řekl, ať jdeme dál, že je prostě vyprodané, tak se teda konečně rozloučil s jeho novou nejoblíbenější skupinou, kterou pořád ještě neslyšel a pokračovali jsme. Po krátkém bloudění jsme našli klub, kde hrála Nirvana revival band. Já Nirvanu rád nemám, Pablo snad pár písniček, tak řekl, že to zkusíme jinde. Ovšem kde? Jeho hodinové plánování totiž skončilo u dvou klubů, z nichž do jednoho ani nechtěl, tak jsme asi 90 minut jen-tak bloudili po městě a nic nedělali. V Torontu je jistě plno míst kam jít – jen já jsem jich pak našel na netu asi dvacítku – ale tak ani nejnovější laptop od Applu vám prostě nepomůže, když jste ten horkokrevný makarón a klikáte na první odkaz, co vám vyjede.

Ale aspoň jsme se přesvědčili, že stávka opravdu skončila. Ještě zpátky v High Parku, to byl vůbec první posekaný trávník u silnice, který jsem tady za celou svou návštěvu viděl, a teď několik popelářských aut, která uklízela ten nehorázný bordel, který jim teď dva týdny nedá spát, protože lidem je jedno, jestli se odpadky vyváží nebo ne, bordelu produkují pořád stejně.

Nakonec jsme to ze zoufalství zakotvili v klubu, kde hrál ten revival. Zajímavé to místo. Prošli jsme kolem tří obrovský poloprázdných barů a prostupovali stále hlouběji do budovy, až jsme konečně narazili na malinké přibouchlé dveře z plechu. Když jsme je otevřeli, byl tam menší sál pro dvě stovky lidí s rozjetou kapelou na pódiu. Protože už byla skoro půlnoc, bylo jasné, že za chvilku bude konec. Nikdo nikde v tuhle dobu lístky nekontroluje, ale zase ten Pablo. Přitom se stačí řídit jedním jednoduchých pravidlem – když jdete někam, kde už se začalo, tváříte se, že už jste tam byli a jenom jste si odskočili na záchod. Bavíte se o čemkoliv s kamarádem, jenom aby vás pokladní nemohla vyrušit a rozhodně s ní nenavazujete oční kontakt. Pablo má ale svůj vlastní unikátní styl: "Dobrý den, máte ještě lístky nebo už je vyprodáno?" Pokladní se po chvilce, kdy si vykládala s někým na druhé straně, otočila a zeptala se ho, co říkal. Pablo proto znova svou italskou angličtinou vznesl dotaz. Já mezitím stojím v ukázkové ty-si-debil pozici s rukama na očích. Holka řekla, že se zeptá a zase se otočila. Pak dodala, že si klidně můžeme lístky koupit, a tak jsem přišli každý o pět dolarů. "Dívej, jak jsem to ukecal, dali nám slevu – jen deset dolarů za oba!" Ach jo... To mám za všechny ty vstupy zdarma z Česka.

Naštěstí vevnitř jsme se konečně trochu pobavili u oné Nirvany revival, která za tu dobu, co jsme tam byli, zahrála od Nirvany vlastně jenom jednu písničku a zbytek solila z repertoáru Bruce Springsteena a jemu podobných. Nebylo to sice žádné koncertní peklo jako když přijeli newyorští Agnostic Front k nám do místního klubu, který tak velikostí odpovídal tomuto, ale Kanaďané jsou obecně takoví uklidněnější, i když bordel byl po nich jako po třídenním festivalu.

Když jsme se vraceli zpátky, dali jsme si to k metru pěšky. Důvod byl jasný – Pablo si musí dát smoothie. Co že to je? Taky nevím, pak řekl, že Francouzi tomu říkají frappé, tak jsem byl konečně v obraze, ale nechápu proč si ve dvě ráno nemůže vybrat prostě něco jiného a musíme lozit do každé otevřené putyky a hledat přesně tohle. Samozřejmě nikde nevěděli, co to "smoothie" je, takže i kdyby to třeba měli, Pablo by stejně nakonec skončil s tou banánovou ledovou tříští ze 7/11, kde jsem si já koupil obří Kit Kat a ledový čaj.

Zatímco talián to zase hned zalomil, já jsem byl strašně zvědaví, kde Torontoňané schovávají všechny ty srandaplaci a zjistil jsem, že jsem při tom našem nekonečném bloudění nejmíň desítku těsně minuli. A každou středu tady je biják za 5 babek, vou! Třeba to budou nějaké archivní skvosty, třeba konečně uvidím Casablancu!

PS: Pablo si opět půjčil film, na který se nikdy nepodívá.

>> 21. The Black Parade

19. Maraton, který jsem vyhrál, protože jsem se nezúčastnil aneb: Kdo nic nedělá nic nepokazí

"Au – moje oko. Co to sakra...? Budu muset vstát, jít do koupelky a podívat se co s ním... Au – moje noha! To snad..." Ale ano, je to možné. Levé oko mi z neznámého důvodu nějak opuchlo a v koupelně jsem stoupl na střep. Dnešek mě prostě nemá rád. Ale stejně, proč máme v koupelně rozbité sklo? Vůbec bych se nedivil, kdyby si expert trénoval své fakírské umění a chodil po něm – vypadá na to. Ale ne, je to jenom prasklá krytka od světla. Od toho světla, ze kterého tady při dešti vždycky teče voda. Ona totiž protěká přes elektrické obvody, což je strašně fajn, ale Pablo už si stejně radši koupil gumovou čepici, rukavice a potápěčské ponožky z neoprenu. Tvrdí, že čepici má do bazénu (ale ty jsou vypuštěné), rukavice na nádobí (to umývá vždycky holýma rukama), a ty ponožky že si vzal omylem, protože týden před tím se byl učit potápět u nich v Itálii (na to nevím, co říct. Snad jen aby příště rozlišoval mezi kufry na dovolenou a do Kanady).

Na dnešek ovšem nebyl žádný plán, takže jsem skončil u nabídky práce. Největší shon je po opatrovnících pro staré lidi, ale na to nemám diplom s první pomocí a navíc nechci chodit do práce, kde vyžadují jenom jedno a to právě takovýto dokument. Jinak svářečů asi taky není dost, a pak tam najdete taky chiropraktiky a jiné specializované inzeráty.

Narazil jsem ale na dalšího nakladače/vykladače kamiónů, čímž jsem úplně posedlý a navíc se ucházelo jenom posláním CVčka přes mail, což je vždycky nejpohodlnější. Lákají mě ještě ale i větší hotely, kterých tady několik je a občas nabírají. Konkrétně včera to byl někdo na uklízení pokojů s žádostí přes mail. Odesláno! Pak jsou to ještě nějaké pozice ve skladě, což je taky fajn a už taky mají ve schránce můj životopis.

Stejně chci ale do toho hotelu. Máte svoje pokoje, které si uklidíte při tanci s peckama na uších, nikdo vás neotravuje, nemůžete velice nic pokazit a pracujete v super prostředí. No a když budou hodní, tak mi dají i tu zástěrku, co uklízečky vždycky nosí. Ups! Myslel jsem ten stoleček... Ten pojízdný stoleček s košem a okenou – ten chci, ne zástěru...stoleček. Prý že zástěru... Haha......ha.

Po tom ubíjejícím hledání jsem si vyšel jen-tak na čerstvý vzduch. Dočkal jsem se ho hned, co jsem obešel mývala, který se nám začíná dost podezřele nafukovat. Pak jsem si dal pizzu a vydal se po okolí. Největší vzrůšo bylo, když se tady hádal jeden černoch se svou přítelkyní. Protože chlapík byl jak jinak než velký rapper, křičel na ni v rýmech a dělal k tomu nejrůznější taneční kreace. Ona mu to oplácela sice ne tolik uměleckým za to dostatečně úderným "Jdi do prdele!" Jinak se v Torontu nic většího nedělo. Jenom někomu v nejbližším sousedství teda pořád zvoní přiblblý budík od rána do večera každých deset minut už od doby, co jsem tady, a protože to vyzvánění je navíc naprosto stejné jako má můj raní otrava, štve mě to dvakrát tolik, jelikož každý den v sedm ráno, když to zase spustí, hledám přesně v tom polospánku, kdy vypadáte, jako byste den předtím byli na kokainovém koštu, reflexivně rukou jak to vypnout, i když ten můj je ve skutečnosti tisíce kilometrů daleko.

Když jsem se vrátil domů a chystal se hodit věci do pračky, našel jsem ve své úžasné vestavěné skříni, která mně ještě pořád baví (a aspoň jednou denně se tam pro vlastní potěchu na pět minut schovám), SIM kartu od Rogers. Všichni tady po mě chtějí číslo na mobil, ale protože jenom tahle karta tady stojí $40, tak se mi do toho moc nechce. Dávám proto všem své české číslo, které tady stejně nezvedám. Vlastně ani doma ho moc nezvedám, ale to sem teď nepatří.
Hned jsem tu kartu samozřejmě hodil do mobilu, ale bohužel její platnost už byla pryč, což je škoda, protože jsem se radoval, jako bych našel těch 40 babek a to je dost.

Za nedlouho přišel i Pablo se svými dalšími velkými plány. Prvními mi ale ukázal knížku, a když jsem se ho zeptal, co je zač, tak řekl, že neví, ale že ta holka, co ji v knihkupectví nabízela byla hezká, a tak v ceně jednoho výtisku dostal i její číslo jako bonus. Shodou okolností to je fotbalistka (ano, evropský fotbal tady totiž hrají většinou holky nebo děti do deseti let) stejně jako můj taliánský přítel, tak to vypadá na dobrou chemii. Jo a ten plán: V 6 jdeme běhat a nejpozději v 8:30 vyrážíme do města. Hlavně teda to běhání mě pobavilo, protože když jsem běhal naposledy, tak mi bylo asi 15, ale jdu do toho!

Jelikož tady mám jenom jedny boty a to prknařské Etniesky, které jsem si koupil navíc o něco větší, protože fakt ne kvůli běhání, vzal jsem noviny a docpal je do špiček. Nesmím opomenout ani to, že jsem je poprvé v životě taky zavázal. Jakmile jsem skončil, převlékl jsem se do slušivých sportovních kraťásků a 20 let starého trička od Pumy po mém taťkovi, kolem čela jsem si ještě uvázal šátek, a zápěstí na obou rukách ofačoval potítky, abych mezi ty rychlonožky, kterých je po městě stovky, krásně zapadl. Chyběl mi už jenom ten pásek s pěti maličkými flaštičkami na vodu a nějaké startovní číslo, ale co, stejně budu všem pro smích už i takhle.

Zapomněl jsem ale, že Pablo je Ital, a tak byl za chvilku zpátky a říkal, že běhat nejdeme, že je nějaký unavený, a že ještě nejedl. Upřímně jsem byl docela rád a víc než to, že jsme nešli běhat, mě mrzelo, že nemám fotku, ale příště, až zase "půjdeme", to napravím. Bože, vypadal jsem ještě hůř jak Hoppus v klipu k Josie.

Pak ale Pablo začal skypovat. Haló sem a haló tam a když o půl deváté sešel dolů, tak se zhrozil, popadl vařečku a začal zběsile vařit. Musel totiž ještě připravit rýži na zítřejší sharing lunch (oběd, kdy každý něco donese a vy si vezmete, co chcete, nebo se jenom tváříte, že jste něco donesli a zadarmo se najíte) a salát na večeři. Přitom mi povídal, že mu ještě nikdo ze třídy nenapsal, kde se dneska paří, takže stejně musíme čekat. Ještě ani za hodinu mu ale nic nedošlo, takže jsme stejně skončili u sledování pokeru v televizi a hromady jídla. Netušil jsem, že i jako divák můžete u Texas Hold'em prožívat takové drama. Pablo je ale horkokrevný makarón, a tak neustále mlátil do stolu, stavil se na zadní, přešlapoval kolem, rval si vlasy, pak se zase radoval a poskakoval a klekal na kolena... A pak, proč mu nikdo nenapsal.

Po pokeru se ze shora přicoural i expert a to jsme se zrovna chystali dívat na Andersonův "Až na krev", který si Pablo před dvěma dny půjčil a zítra ho musí vrátit. Expert že se bude dívat s námi, tak jsme opět ocenili gauč pana Toshe a ponořili se do filmu.

Přestože šlo o drama s atmosférou těžkou jako blázen od první sekundy, oba dva se pořád něčemu pochychtávali. Nejvíc ze všeho je pobavilo, když ve výkopu zabil padající kus dřeva chlapa dole. Po dvaceti minutách už ale zjistili, že tohle asi fakt komedie nebude, a tak se expert odebral zase k sobě a Pablo ... usnul. Probudil se až při závěrečných titulkách, kdy se jenom přemístil o patro výš, aby pokračoval v tom, co dole načal.

Já jsem se ještě naposledy podíval na mail, popřemýšlel, co bych mohl dělat zítra a za chvíli už jsem byl taky na schodech vstříc neznámým zítřkům. Nejspíš si dám sluneční brýle a budu se tvářit jako rocková hvězda – jo, to bude fajn.

>> 20. Maraton, který jsem naprosto projel aneb Není důležité vyhrát, ale všem natřít prdel!!!

18. Vražedný, vražednější a nejvražednější

Ta firma s prací pro mladé ... všechno mi to nějak nedalo spát. (I když možná to byla ta moje nedodělaná vajíčka na propálené pánvičce...) Každopádně jsem se přece nemohl jen-tak lehce vzdát?! Nebylo na co čekat – hned ráno jsem vyběhl na metro a nabral opět kurz North York. Když jsem dorazil k obchodňáku, byl jsem stejně ztracený jako včera, řekl jsem si však, že tam budu chodit tak dlouho, dokud to nenajdu – dveře ode dveří.

Už ale asi u pátých mě to přestalo bavit, a tak jsem si sedl na lavičku. Shodou okolností to bylo před podobným úřadem, kde jsem si byl pro SIN, a další shodou tam měli taky speciální místnost s nabídkou práce pro studenty, ve které nikdo nebyl. S tou vizí, že jsem sem už podruhé nejel zbytečně, jsem vešel dovnitř a poohlížel se kolem. Zpoza počítače hned u dveří se ozval něčí hlas. Když jsem se podíval a zaostřil, zjistil jsem, že to byla nějaká drobná holka, kterou kompletně zakrýval monitor velký asi jako naše televize v obýváku a řeknu vám, ta teda velká je. (Teď ale nemyslím tu u pana Toshe, za tu by se neschovali ani Šmoulové [a vůbec ne proto, že jsou modří.]) Vlastně ta holka vůbec drobná nebyla, protože, jak už jsem naznačil, za takovouhle bednou bych se ztratil i já a banda trpaslíků. (A to je najednou referencí na pohádkový svět, co?)

První ze všeho se zeptala, jestli může nějak pomoct, tak jsem jako na magneťáku znova odvykládal všechny ty kecy o pracovních prázdninách a taky jsem jí řekl, že vlastně ani nevím, jestli mi může pomoct, že mi to jenom přišlo zajímavé, že kanadské úřady svým studentům takhle krásně hledají práci a starají se o ně, že jsem se vlastně přišel o práci ucházet, ale že tu společnost jsem stejně nikde nenašel, až mě zastavila, přečetla si papírek, na kterém byly všechny indicie jako adresa, jméno personalistky atd., a řekla, že jsem to právě našel. Hned na to zavolala onu slečnu personalistku, která si se mnou sedla, odvykládala co a jak, a pak mě poslala se CVčkem někam úplně jinam.

Co se to sakra děje? Nechápu, proč mě nemohla zrovna zapsat, když v inzerátu byla uvedená jako ta, co přijímá, ale co mně zbývá. Zítra tam prostě zajdu, abych se dozvěděl, co zase nesplňuju. Ne, počkat, teď si tak čtu na papírku, že tam mám jít nejdřív až 10. srpna. Aha, tak že děkuju.

Něco vám ale povím: vážně už mě ty kanadské žertíky, kdy si vás přehazují z jedné kanceláře do druhé, nebaví. Kdyby mně radši řekli, kde se tady hraje lacrosse.

Jel jsem proto zase zpátky, doupravil si ještě životopis a běžel si ho do místní tiskárny zhmotnit, protože ho beztak budu potřebovat. Při odchodu jsem ovšem narazil na vracejícího se Pabla z kurzu a ten mi představil plán a taky mi slíbil, že mi udělá skvělou omáčku na nachos, že si mám koupit v obchodě lupínky, protože zjistil, že v tom klubu jídlo jaksi nakonec nebude. Neva – hlavně že budou nachos.

Když jsem vycházel zpoza domu, znova jsem ucítil u popelnic smrad - doslova jako bych byl metr od zdechliny. Protože ale stávka trvá (i když prý možná dneska skončila) a Toronto začíná být jedna velká skládka, vůbec jsem to neřešil a pokračoval směr Bloor Street.

Po návratu už byl Pablo nastartovaný do High Parku, jenom jsem mu ještě vysvětlil, jak tady funguje pračka se sušičkou. Já jsem teda myslel, že první pojíme a až pak vyrazíme, ale tak bagetárna to jistila, tak jsme obsloužili prádlo a vydali se na kratší trip před tím velkým do Downtownu.

Před domem ale Pablo taky přikrčil nos a oba jsme si uvědomili, že tohle je i na současné Toronto trochu síla. Porozhlédli jsme se proto kolem a hle, fuj, ble, TU-TU-TU (to je ten zvuk z Hitchcockova Psycha, jak tam jde ta paní [co je vlastně pán] do sprchy zabít Marion) regulérní mrtvola pohozená ve křoví! Najednou už jsem hlad neměl a cítil naopak, jak mi žaludek přetěká...

A to se o Torontu říká, že mezi těmi velkými městy je to s nejnižší kriminalitou, a teď tohle - mrtvý mýval ... nebo zavražděný, chcete-li!

Mnohé to ovšem vysvětluje. Každou noc, když usínám se ozývají naprosto šílené zvuky, se kterými se řev našich koček dá jen těžko srovnat. Strašně mě zajímalo, co by to tak mohlo být a hle! tady to máme v plné kráse... tedy jak se to vezme...

Jelikož jediné koše, které se tady vyváží, jsou na stanici metra, vzal Pablo naše odpadky a rozhodl se, že jim je tam vyhodí. (Vystudoval totiž magistra z ekologického inženýrství a pohled na přeplněné popelnici mu dělá vrásky.) Kanaďané ovšem nejsou hloupí a počítají s tím, že by toho mohl někdo zneužívat, dali proto tyto koše až za vstupní turnikety. Hloupí nejsou ale ani Italové, a tak si s sebou Pablo vzal i svou průkazku do metra a pod dohledem desítek páru vyvalených očí vstoupil s tím obrovským igelitovým pytlem narvaným všelijakým bordelem dovnitř, vyhodil jej a vrátil se zase zpátky jakoby nic. Myslím, že tím dost možná podnítil celou ulici, takže vím, kde hledat všechny ty pokažené tiskárny, prošoupaná křesla a rozbitá kola, až zítra zmizí z ulic.

Mezitím jsem dostal zase zpátky svůj přirozený hlad, ještě před High Parkem jsem si tedy zašel po dlouhé době na vítečnou Vegie Delite. Stejně jako mě ani mého italského kamaráda místní král parků nenadchnul. Prodrali jsme se co nejrychleji až k jezeru, u kterého Pablo ještě nebyl, i když Toronto navštívil poprvé už minulý rok. Na pláži bylo nezvykle živo, pořádal se tam volejbalový turnaj a závod dračích lodí, tak jsme měli chvilku na co koukat.

Po cestě zpátky jsme pak potkali dalšího mývala pohozeného v trávě a i když to tady mají za škůdce a střílí po tom devítkami z oken, mně jako Evropanovi to beztak přijde jako roztomilé zvířátko, co uteklo ze zoologické zahrady.

Doma na Keele Street jsme se pustili do kuchtění. Pablo si udělal flák masa, hranolky v podobě prasečích ocásků, velkou mísu salátu a samozřejmě chleba a já s předsypanými lupínky na talířku a slinami v koutcích úst se těšil na tu jeho speciální omáčku, o které předtím tolik básnil. První se mě zeptal, jestli si pamatuju, jak byl včera na tom barbeque, a pak šáhl do ledničky a povídá, že jim zbyla skvělá omáčka, a vrátil mi můj výsměch za spáleného tuňáka. Hajzlík jeden mstivá...

Když jsem si zrovna pochutnávali už jednou nohou vykročenou do centra, začaly šustit vstupní dveře. Oba jsme logicky očekávali experta, ale najednou se z chodby vynořil chlápek, kterého jsme viděli už předevčírem. To jsme si tak vykládali v jídelně, a najednou se zezadu přiřítil nepěkný a nemytý dlouhovlasý indián jako čerstvě vypuštěný z rezervace s krokem chronického pijana, který se pokoušel nějak dostat dovnitř. Bylo tehdy zamknuto a nepovedlo se mu najít příslušný klíč, takže po asi čtyřech neúspěšných pokusech, kdy jsme na něj z asi metrové vzdálenosti zpoza okna civěli, zase odešel. Teď byl ale tady u nás v kuchyni.

Jako na divokém západě poslední sekundy před polednem na náměstí u místního kostela, kdy se nehýbe nic než větrem unášené chomáče uschlé trávy, a kdy všichni s rukama u pasu, kde mají revolvery plně naložené olovem, čekají na první úderu zvonu, jsme tam jen-tak stáli, propalovali se ostrými pohledy a čekali, kdo jako první něco řekne.
"Ahoj, jsem Rašíd a budu tady od pátku bydlet s vámi ve 23," á, ta zmije! Dostal nás...

Jenom co si letmo zkontroloval pokoj, tak zase odešel. No to se máme na co těšit. Mně i Pablovi to křičelo v hlavě: "Né, jen to né!" ale nahlas to neřekl ani jeden.

Za chvíli však přišel opravdu i expert a posadil se k nám. Chvilku jsme jenom tak vykládali, až jsme se najednou ocitli omotaní kolem jídelního stolu s vážnou diskuzí na něm. Expert se rozvykládal o své minulosti, svých studiích v Británii i práci pro Spojené národy v Japonsku, odkud létal denně do celého světa, až po svou největší životní chybu, den, kdy z rodinných důvodů rezignoval na svůj snový post, a musel tak vzít práci lektora na univerzitě a úředníka pro výpočty sociálních dávek. Poprvé jsem mu konečně uvěřil, protože i když působí dost nemotorně, skoro až buransky, vědomosti a zkušenosti rozhodně má.

Když jsme skončili, bylo sice už příliš pozdě na to vyrazit do města, ale Pablova škola pořádá večírky skoro každý večer, takže to můžeme rozbalit zítra. Místo toho jsme si udělali krásnou vzdělávací besedu na úrovni a abych všechnu tu vážnost zase vykompenzoval, tak tady teď sedím, přemýšlím, jakou bych si dal zmrzlinu, a jak s tou malou žehličkou vyžehlím tak velkou mikinu. Hmmm, pistáciovou...

>> 19. Maraton, který jsem vyhrál, protože jsem se ho nezúčastnil aneb Kdo nic nedělá, nic nepokazí

17. Láska, kopretiny a trubadúři

"Jaké to je být bez domova,
jako naprosté nic,
jako valící se balvan?

Jaké to je stát na vlastních nohou
a nevědět co bude zítra,
jako valící se balvan?"

Zpívá Billie Joe Armstrong v coveru eponymní písničky od Rolling Stones. Stalo se to tady jakousi mou osobní hymnou, kterou jsem se u snídaně posílil a vyrazil lovit. Víte, jak jsem říkal, že dnešní výlet by nemusel být tolik zbytečný? Byl. Byl naprosto k ničemu, ale chcete-li chytit rybu, nesmíte přestat nahazovat.

Nasedl jsem na metro a upaloval směr North York do míst, kde se měla schovávat paní z personálního od zaměstnavatele, který hledá vyloženě mladé na kratší pracovní poměr. Jelikož bychom si mohli navzájem vyhovět, vyrazil jsem ji tedy navštívit. Ukryli ji ovšem velmi dobře a vstupním inteligenčním a orientačním testem jsem tedy neprošel.

Na dané adrese se schovával další asi čtyřpatrový obchodňák, kde byly z půlky stánky a z té druhé kanceláře. K těm jste ale museli z boku, na což jsem přišel asi po hodině chození kolem obchodů s botami. Mezitím jsem navštívil zverimex, kde to vůbec nesmrdělo, ale bylo to asi tím, že tam měli jenom kočky a rybičky. Nepochopil jsem smysl zverimexu, kde jsou jenom kočky a rybičky, ale nemusím chápat všechno.
Vedla to tam nějaká Asiatka, která mě pořád přesvědčovala, ať si jednoho z těch chlupáčů pohladím, a když jsem to teda zkusil, to zvíře se začalo rozplývat – vrnělo, válelo se, motalo kolem ruky,... Tak tady se hraje na city? Potom už to chápu. Jenom tedy nevím, co bych tady dělal ještě s kočkou. To by snad byl trumf i na mou procházku s kufrem.

Přece jsem ale nějak našel ty kanceláře a podíval se na plánek, kde jsem hledal cokoliv, co se shodovalo s instrukcemi v inzerátu. Bohužel nic takového tady nebylo. Zkusil ještě vchod z druhé strany, ale legenda na něm byl stejně nicneříkající, tak jsem to zabalil a šel na metro, protože nákupních centra už mi lezou krkem. A první jsem nemohl žádné najít ... vtipné...

Při přestupu na stanici Spadina přesně uprostřed města v chodbě, která má snad padesát metrů naprostého nic, jsem se seznámil s místní trubadúrkou. Spíš než homelessačka s kytarou se podobala kolegovi z Gilmorových děvčat, kterého jsem měl vždycky rád, takže když jsem procházel kolem a ona začala hrát My Happy Ending od Avril Lavigne, nemohl jsem se nepřidat a rozjeli jsme tak nehoráznou šou v přestupové stanici metra, že kilometry vzdálený Molson Amphitheatre se začal studem drolit. Skvěle jsem si zazpíval, zasmál a vydělal si dva dolary, které mi ta kytaristka nařídila si vzít z klobouku, když jsem odcházel. Pokud jste byli jedni z těch, co si nás fotili, pošlete mi taky jednu fotku na mail, díky!

Už zpátky doma, když jsem si zrovna dělal jídlo, se "konečně" ve dveřích objevil pan expert. Donesl si s sebou taky další kufr a spoustu keců. Povyprávěl jsem mu o Pablovi, o kýblech na podlaze a o televizi, zatímco on mi začal vykládat, jak před třemi lety žil v Missisouze a jak to tam bylo super. Good to know. Taky si ale vzpomněl na tu ženskou co bydlí ve sklepě - má totiž toho psa, kterého venčí tady na dvorku. Občas se potkáme - to si šelmu pohladím - a pozdravíme se. Expert má ovšem docela jiné zkušenosti. Už třikrát po něm ten náš nebohý kříženeček údajně vyjel. No zřejmě mu taky přišel expert podezřelý jako mě, ale tak to jsem přece nemohl říct, a tak jsem vykládal takovéto, jak je to nebezpečné a kdo ví, co ten pes může udělat, až nakonec experta napadlo, že to musí urgentně oznámit panu Toshovi. Tak jo, hlavně že už jdeš pryč.

Už k noci se vrátil i Pablo z barbeque, které pořádali na uvítanou u něj v kurzu. Byl jsem zrovna v pokoji, a tak jsem slyšel, jak se poprvé setkal s Bangladéšanem. Prohodili pár vět, aby se neřeklo, a pak se Pablo rychle utekl schovat ke mně do pokoje. Donesl s sebou taky pozvánku na žranici v nějakém mexickém klubu, kde to zítra asi rozbalíme, protože tam bude prý jídlo zdarma a to znamená nachos zdarma! Móóc nachos! Nemohl jsem odmítnout...

Předtím jsme se ještě domluvili, že se stavíme v High Parku, takže si asi spolu zítra uděláme takový krásný romantický den. Teď by to ještě chtělo něco úderného na konec, ale zase nic nemám takže ... všechny vás zvu na nachos!

>> 18. Vražedný, vražednější a nejvražednější

16. Devítimístné číslo SIN

Dnes to nebyla ani bouřka ani hlasy, dnes jsem se prostě probudil. Jelikož jsem si tady v tom tmavém pokoji, kde mě ti zvrhlí Kanaďané drží, dokonce viděl na špičky u nohou, usoudil jsem, že venku musí být pěkně. To bylo fajn, protože jsem si musel zajet trochu zaúřadovat a získat konečně onen vytoužený SIN. Tradičně jsem si dal pomalý rozjezd v jídelně u sušenek a internetu. Jak na tom byl zbytek baráku? Co dělala kamarádka ze třetího, nevím, ale Pablo mi nechal lísteček, že už vyrazil na svou první hodinu angličtiny no a po expertovi pořád žádné stopy. Moc jsem s tím ani nepočítal, že by byl hned ráno tady, ale protože je teď půl třetí v noci a on pořád nikde, tak to už divné je. Ovšem abych byl upřímný, vůbec nikomu tady nechybí. Ale pšššš...

Přestože se venku skutečně smálo slunko, nenechal jsem se zlákat a opět se vyzbrojil deštníkem; jedno jsem se tady totiž naučil a to, že nikdy nevíte. Do batohu jsem si přibalil taky všechny možné dokumenty, které se týkají letošních prázdnin, a řeknu vám, že už je jich docela dost. Proč si tedy nezajít pro další?

Dál už mně nic nebránilo v cestě směr dufferinské nákupní centrum! Cože? Že jsem říkal, že jdu úřadovat? Ale vždyť jo, ale tady jsme v Kanadě! Okoukávání obchodů už mě ovšem omrzelo, tak jsem šel přímo na věc.
Naštěstí hned u vstupu byla velká mapa se všemi stánky a službami, takže jsem nemusel nic složitě hledat. Jakmile jsem zahnul za roh, kde měla být ona kancelář, už mě rukou směroval naprosto otrávený sekuriťák, který se na nic neptá a jako reflexem zvedá levici jenom když uvidí něco se mihnout. Dal jsem tedy na jeho vřelé doporučení, až pak - jako kýbl studené vody chrstnutý do tváře -, když už jsem si chtěl pochválit jak to jde všechno pěkně hladce, mě zarazila snad padesátka posedávajících/postávajících lidí roztahaných po celé chodbě s dveřmi onoho úřadu. Další jednotlivci ještě navíc zmateně poletovali ze strany na stranu s tím, kteréže formuláře mají vyplnit a co vlastně všechno dělat, takže si mě (který ani z principu netušil, o co půjde) dokážete asi živě představit. Bez nejmenšího ponětí kde začít jsem se zoufale postavil do fronty na informace. Tady řada velká nebyla, ke všemu to docela odsypalo, až jsem po chvilce zjistil, že to nejsou informace, ale recepce, kde se musí každý zapsat. Tak to jsem začal docela dobře, ne? Jak jsem tak stál a snažil se ještě narychlo pochytat nějaké rozumy od lidí přede mnou, zjistil jsem, že to nejspíš bude asi docela horor. Všichni, i když právoplatní občané Kanady, totiž odcházeli jeden po druhém s nepořízenou, až jsem přišel na řadu já – guma roku.
V ruce už jsem měl i rozžhavenou tužku a nehořlavý blok, jelikož všichni přede mnou ztroskotali na nějakém z opomenutých dokumentů, a já se pokojně smířil s tím, že to tady budu muset vyřešit nějak na etapy, a že si dneska vyslechnu tak maximálně vodopád instrukcí, s čím vším mám přijít příště.

Jak to všechno dopadlo, se dozvíte hned jak skončí tato věta.
Přicházím ke stolku s potetovanou paní úřednicí, vyhrnuju si rukávy a přikládám tužku na papír. Bude to salva, říkám si, na nic se čekat nebude. Sepiš si co můžeš... Překvapivě po mně však slečna recepční kromě pracovního povolení vůbec nic nechtce a za 30 sekund jsem na čekací listině. Tužka i blok letí k zemi – první krok je za mnou. To že podle slov pokérované recepční přijdu na řadu tak nejdřív za hodinku mě už bylo úplně jedno, já se totiž kvalifikoval!
To už na mě bylo však příliš mnoho vyplavených emocí za nebezpečně krátkou dobu, že jenom pohled na ty otrávené polomrtvoly, mě užíral zevnitř. Obešel jsem zase proto pana sekuriťáka (který mě automaticky naváděl směrem, odkud jsem právě šel) a vydal se na něco k jídlu do protějšího supermarketu specializovaného na potraviny. Vidíte, dát úřady do nákupního centra má své opodstatnění!
První jsem se tam jenom tak motal, ale za deset minutu už jsem byl jako doma. Ceny byly oproti všem těm obchodům, kde jsem měl tu možnost doposud nakupovat, téměř poloviční, času jsem měl opravdu hodně, a tak jsem si udělal nákup na pár dní dopředu. Nakonec jsem sehnal všechno, na co jsem si pomyslel, nejkrušnější chvilky jsem ovšem zažil, když jsem si chtěl vzít nějakou zeleninu. Cena zde byla na libry, takže jako doma: vzít, zvážit, namáčknout příslušný obrázek, počkat na samolepku nebo dvě (podle toho jestli si doma vedete album), nalepit na sáček a hurá za paní pokladní.

Začalo to dobře, utrhl jsem si sáček, našel papriku, zabalil, zvážil a to bylo asi tak všechno... Váhy to totiž byly jenom ramenové pro orientační účely, takže kde vzít samolepky? Jak budou vědět, kolik mám platit? A co bude s mým albem?! No nic, musel jsem proto využít jednoho ze základních socializačních procesů a přistoupil jsem k principu učení se okoukáváním. Vedle zrovna přišla holčina pro pomeranče, tak jsem se jakože hrabal v mandarinkách a čekal, co bude, až to zabalí do sáčku. Když už ale chtěla s tím sáčkem někam jít, někdo jí zavolal na mobil. Po pěti minutách bezpředmětného a už asi podezřelého hrabání se v ovoci a s pocitem chronického úchyla, který pronásleduje holky (a dívá se jim na pomeranče) už i v přecpaném obchodě, jsem to z vlastní sebeúcty vzdal a přemístil se k jablkům a chlapíkovi, který si jich zrovna pár vybíral. Už to mohlo být, ale jen co skončil s jablky, zašel k okurkům. Pak k rajčatům, snad k nektarinkám nebo co to bylo, až jsem se naštval, šlahl s paprikou a vzal si už předbalenou a oštítkovanou z akčního pultu.

Nakonec jsem se objevil na ulici, i když jsem se asi deset minut snažil dostat nějak zpátky do obchodňáku, ale prostě to nešlo. Tohle se mi tady děje běžně. Bude v tom nějaký obecně rozšířený systém, ale ještě jsem na něj nepřišel. Obešel jsem proto parkoviště, prošel si zase všechny krámky a protože to byla už hodina, směroval jsem se pomalu do říše, kde se zastavil čas. Našel jsem si ještě volnou židličku, rozbalil poker a počítal tak se dvěma 40minutovými turnaji, než na mě přijde řada. Asi za deset minut jsem ovšem slyšel něco, co znělo zhruba jako moje jméno, zbystřil jsem proto … a opravdu! Pod křídla si mě vzal nějaký sympatický Mexikánec a posadil si mě ke stolečku do místnosti, kde byla další skupinka lidí, co si hleděla svého. Působilo to naprosto neformálně, a když mě požádal, abych si přečetl pravidla o ochraně mých osobních údajů a zeptal se, jestli souhlasím, dotázal jsem se, jestli mám na výběr. Zasmál se a řekl, že vlastně ani ne a pokračovali jsme dál. Za asi desítku minut, při které se Almaro dokonale procvičil v psaní českých jmen (achjo, mami, kdybys jenom slyšela, jak by ti říkali v Kanadě za svobodna), jsme se dobrali k mému devítimístnému číslu, díky kterému si ode dneška můžu bez problémů hledat práci, i když samotná kartička mi dojde až za týden poštou.

Všechny ty černé snímky, které mi probíhali hlavou, když jsem se představil na úřadě žádající bez občanství o jejich Social Insurance Number byly naprosto zbytečné a míle od reality. Almaro se za celou dobu nepřestal smát, vyplnil za mě, co jsem nevěděl, a říkal, že až si budu chtít pracovní povolení prodloužit, že mám zajít zase za ním. Na takové úředníky z Česka moc zvyklí nejsem a víte co, za celou tu proceduru si Kanada neúčtuje ani dolar, což byl takový malý šok na závěr.

Cestou zpět s taškou plnou jídla a dobrým pocitem, že už jsou snad všechny formality za mnou, jsem si vyzvedl i volně distribuovaný týdeník s nabídkou práce v Torontu. Doma, pojídajíc čokoládový muffin, jsem stejně ale zjistil, že spíš než nabídka práce je to nabídka kurzů, což jsem ovšem malinko očekával, už když jsem viděl, že ty listy byly zdarma. Naštěstí jsem ale na internetu našel několik pozic speciálně pro mladé, které tam všechny dala jedna velká potravinářská společnost. Zápis ke všemu je u jedné slečny z personálního, tak se za ní zítra hodlám zastavit. No snad to nebude zase nějaká přiblblá agentura, ale projel jsem to internetem a zdá se, že by to nemusela být až tak zbytečná cesta.

Za chviličku už ovšem na okno klepal Pablo, který se taky stavil na nějaké jídlo v obchodě. Konkrétně to byly čtyři přetékající tašky, kvůli kterým si nemohl ani otevřít dveře. První jsem proto běžel pro foťák, a pak ho pustil dovnitř. Jenom si umyl ruce, už se pustil do kuchtění. Říkal, že mi něco uvaří, ale musel jsem odmítnout, protože jsem právě dojedl další plechovku s výbornými fazolemi v tomatové omáčce s asi pěti krajíci chleba.
Od jeho přípravy hranolků ve tvaru prasečích ocásků, smaženého tuňáka a chlebobulky náladované všemi šílenostmi ho na chvilku vyrušila až jeho známá od známé mamčiny známé, která přinesla pár věcí do kuchyně, věšáky, atp. Je to strašně sympatická postarší ženská, která je jako každá Italka hodně energická a charismatická, ale taky je to už Kanaďanka, takže v únosné míře. Na půl hodiny jsem se ocitl jako ve filmu Silnice od Federica Fellini. Byla to záplava krásné dynamické a zároveň melodické řeči, které jsem absolutně nerozuměl, a tak jsem se nechal jenom volně unášet tou zvukomalbou a četl si k tomu na internetu. Škoda že se mi ten jejich koncert nenascrobloval na LASTko.

Za chvilku se na mě Pablova známá otočila a s lítostí v obličeji se mě zeptala, že ten SIN mi asi nedali, že? Když jsem ale řekl, že naprosto v klidu, tak mi celá překvapená pogratulovala a slíbila, že jak narazí na nějaké místo, že mi hned řekne. Pak ještě s Pablem v angličtině naplánovali tenis a za chvilku už byla zase pryč. Pablo si mezitím ještě vyběhl pro něco nahoru, takže se mu přismažil tuňák a já jsem se mu mohl už podruhé dneska zasmát. Za odměnu jsem si mohl brát ty prasečí hranolky, které byly naprosto výborné, přestože je kvůli omezeným podmínkám musel můj italský přítel dělat v mikrovlnce. Však on už si poradí, kluk šikovná.

Pak už jsme jenom opět zapadli do naší velké, bílé sedačky, pustili si hororový animák Coraline, což je naprostou kouzelný film jako z továrny Tima Burtona, i když ve skutečnosti je to snímek režírovaný jeho kamarádem Henry Selickem.

I když si to vybral Pablo sám, za půl hoďky už stejně zařezával, a když při závěrečných titulcích procitl, sdělil mi, že se na to bude muset asi podívat znova. No a já, pyšný nositel devítimístného čísla SIN, vyrážím lovit práci ... znova.

>> 17. Láska, kopretiny a trubadúři

15. Nejsem kuchař a tohle není zástěra

Zatímco včera to byly hlasy z chodby, co mě dostaly ven z postele, dnes to byl přímo boží hněv. Nevím co to, ale Toronto muselo být poslední dobou opravdu hříšné, protože bylo nemilosrdně bičováno jedním bleskem za druhým. Doufám, že to není mnou, ale spíš za tím bude ta místní stávka, která dosahuje větších rozměrů, než jsem si původně myslel. Nejsou to totiž jenom všudypřítomné odpadky, ale prý tak nějak všechno, co se veřejné správy týče. Podle kanadských médií se ani vlakům moc nechce a prý i ten bazén v High Parku, o kterém jsem si říkal, kdy ho hodlají napustit, když teda ne v červenci, je na červeném seznamu. A mně se to města zdálo nějaké … jeté.

Bouřka ovšem dlouho nevydržela (k čemu taky, když už jsem byl vzhůru), a tak jsem se ještě v plném odpoledni mohl vydat na roudko. Měl jsem takové tušení, že bez deštníku už to asi dál nepůjde, tak jsem tak přemýšlel, kde bych ho tady mohl sehnat. Tak mě napadá – kam bych vlastně šel v Česku, kdybych potřeboval deštník? Chci říct, já deštník ve skutečnosti vůbec nepoužívám, naposledy jsem ho viděl, když se kolem něj plazila Rihanna na MTV, takže...
Mezitím soustředěným rozjímáním na téma "já a deštník" jsem prošel kolem garážového výprodeje kol, kdy už jsem byl odhodlaný si nějakého zgarba za pár babek pořídit, ovšem když jsem přistoupil k tomu stojanu (který byl snad taky kradený) a viděl šílenosti bez sedátek a řídítek od sta dolarů nahoru, rychle jsem situaci přehodnotil a pokračoval dál po svých.

Nakonec mi byl osudným krámek všehochuť s příhodným jménem One Dollar (jeden dolar). Když jsem vstoupil, byl jsem velice vřele přivítán prošedivělým chlapíkem, který měl radosti jako bych byl snad první, co ten den vešel dovnitř. Jakmile jsem dokončil kolečko stísněnými uličkami mezi regály přecpanými vším možným i nemožným a ani jeden deštník nenašel, obrátil jsem se na teplého pana prodavače. (Teplého jako přívětivého, ne jako teplého teplého … Ach jo, co si to namlouvám, ty homovtípky, už jsou trapné.) Ten na mě vyprskl bleskové: "Ale samozřejmě!" protože nebylo zřejmě nic, co by neměl a dal mi na výběr mezi velkým a malým. Samozřejmě jsem šáhl po tom teleskopickém tintítku, protože pokud něco nesnáším, tak jsou to deštníkové války v promočených ulicích města, kdy se večer vracíte domů s páskami přes oko.

Barvu a vzor jsem příliš neřešil, protože ani moc co řešit nebylo a navíc mě z toho smradu, co se táhl po celém putyku, začínalo pěkně hučet v palici. Rychle jsem proto zaplatil a utekl, to jsem ovšem ještě nevěděl, že mi tu zvrhlou vůni pan prodavač přibalil i k deštníku nejspíš jako "bonus". Přivázal jsem ho proto na stranu batohu, aby se trochu provětral a šel se projít.

Nakonec jsem zase skončil u jezera na lavičce a hrál poker na mobilu. Jako každou správnou neděli tu bylo plno lidí s dětmi, takže jsem si užíval toho nádherného spojení rozvášněných dunících vln prorážejících bloky betonu z jedné a zvuků tepajícího města z druhé strany. Za necelou hodinu se ovšem nad Torontem znova zavřelo nebe, voda se rozbouřila a rodiče i s caparty zalezli do aut. Věděl jsem, že teď přišla ta chvíle - teď nebo nikdy! Sotva na mě dopadly první kapky deště, sáhl jsem na stranu batohu, dvakrát prohrábl na prázdno prsty a za prvního hromu tasil svůj zbrusu nový károvaný deštník v tmavě modrém provedení za 4 dolary ! Hahá! Všechno jsem to tušil! Už když jsem vyšel z domu, věděl jsem, že dnes dorovnám s přírodou skóre, a i když dělala, co mohla a seslala na město ty největší zásoby vody, kromě bot, které už beztak potřebovaly umýt, jsem i ten nejintenzivnější nátlak přečkal bez újmy.

Abych byl fér, tak jsem dal tomu nezkrotitelnému živlu ještě jednu šanci a vstoupil do High Parku, kde se krčili všichni ti nebozí rekreanti pod zastřešenými odpočívadly, a razil si cestu mezi těmi nejvyššími stromy, které mě mohly jednou ranou seslat do věčných lovišť, ale zase jsem to věděl, zase jsem věděl, že tohle se nestane – ne dnes, když mám svůj teleskopický, károvaný deštník v tmavě modrém provedení za 4 dolary! ...taky vám tak rychle buší srdce? To je adrenalin...

Doma jsem opět usedl k elektronické korespondenci, a když jsem se ujistil, že se nikdo nedívá (víte jak to bývá, když je člověk dlouho bez společnosti – jen-tak si udělá pohodlí a tváří se, že má někoho vedle sebe), vyzkoušel jsem konečně naši novou sedačku! Hmm, jak dobře se v ní sedí…
Všiml jsem si ovšem i nějaké zprávy na stole. Ó ano, věděl jsem, že díru ve střeše by nátura pana Toshe pedanta, puntičkáře a pracovité včeličky nepřekousla. Chtěli byste vědět, jak si chytrá japonská hlavička s takovou situací poradí? Tady je, co stálo v dopise:
"Drazí nájemníci,
kvůli těžkému dešti prosákla do několika místností voda (zadní vchod a koupelna ve druhém patře)," ale toš, pane Tosh, vždyť my víme, že tenhle výčet není kompletní…
"Dal jsem proto na podlahu kyblíky, aby padající kapky zachytily. Když uvidíte, že je nějaký kyblík plný, vemte ho, prosím, a vylejte do dřezu.
Děkuji za vaši spolupráci,
7/26/09, Tosh"
A to všechno na druhou stranu dalšího papíru s pravidly. To je aspoň kanonýr, ten Tosh!

Za pár minut se ve dveřích objevil Pablo strávit s námi první noc … v domě. Odněkud jej vyběhla přivítat i kamarádka ze třetího, tak jsem ty srdcervoucí chvilky vyfotil a pustil se s Pablem do diskuze, když má to kolo. Probrali jsme naše programy, kde jsou jaké obchody, nadcházející koncerty a akce v Torontu, přidali se do přátel na Facebooku, až mě nakonec požádal, jestli bych mu to tady v okolí neukázal. Vydali jsme se směr jídlo. Našli jsme jeden levnější supermarket s potravinami, který už měl ale zavřeno, ovšem Pablo už se ho nemůže dočkat, protože jako správný Ital podle vlastních slov neumí vařit, což znamená, že je schopný udělat asi tak 100 jídel. První věc, které si taky v domě všiml, bylo, že tak nějak ani já ani expert nemáme nic v ledničce. Všichni ale víme, že expert se tomu spíš vyhýbá, než že by tam neměl co strčit. Ale co já vím, třeba si chtěl z toho čokomléka udělat čokosyrečky, zatímco jel na víkend pryč. Má ale smůlu, pan Tosh totiž tu poloprázdnou krabici vyhodil a na dveře mu nalepil seznam pravidel s podtrženou frází: "Udržuj dům v čistotě!"

Dál jsme pokračovali směr polská čtvrť Roncesvalles (čti "Rončesváles", já to taky tak čtu, je to vtipnější), kde je plno nejrůznějších obchodů s přístupnějšími cenami. Je tady taky fitness, o které se Pablo zajímal, ale nakonec ho stejně nejvíc dostal jen další obchod s jídlem. Prohlédli jsme navíc několik meníček, ale nakonec to zarazili u nás na gril baru na Blooře, kde jsem si dal "mozzarellu in carrozza" jak by řekl gastronomický fanatik Pablo, kterému trvalo asi patnáct minut, než si z těch asi dvaceti jídel vybral středně propečený steak s mačkaným bramborem. Když nám to lady donesla, Pablo se zasekl. Nedostal totiž chleba a bez toho Italové nejsou schopni žít. Postavil proto servírku před první ze dvou zkoušek, zda-li si zaslouží dýško. Za minutku byl chleba na stole, i když, jak už to tak v Americe/Kanadě chodí, byl to prachobyčejný toasťák, který má sice k italskému chlebu blíž než k českému, ale ani pro Pabla to nebyl ten správný song. Chvilku jsme jenom tak seděli v tom malém baru, což byla vlastně jenom jedna protáhlá místnost, kde i tak nacpali šest televizí, přičemž na každé běžel úplně jiný program a ke všemu z bedniček hráli The Who, až jsme pak k půlnoci vyrazili na nákup Pablovi snídaně. Předtím ovšem ještě postavil servírku před závěrečný test, kdy ji přeplatil o víc jak tři dolary a čekal, jestli se vrátí s drobnými zpátky, což se v Severní Americe příliš nenosí. Chvilku jí to trvalo, až se konečně za cinkotu stovek centů připlazila zpátky, čímž si vysloužila 3 Pablovy babky navíc. ---pokud je teda z toho stolu nikdo neukradl.

Pro snídani jsme museli zase zpátky k Polákům do non-stop obchůdku s černými banány a přehřátými chlaďáky. To si ani nedovede představit, jaké to je jít s Italem nakupovat jídlo. Jenom sušenky jsme vybírali 10 minut, a tak to trvalo dokud jsme nenaplnili celé dvě tašky. A to byla jenom snídaně… Mléko, nutela, banány, sušenky, džus, druhé sušenky, toasťáka,… Asi už vím, proč se tak oháněl po fitness!

Jen, co jsme dorazili opět domů, Pablo mně slíbil, že mi udělá jeho vlastní specialitu. Než s tím ale začal, malém se zhroutil k zemi, protože nejde trouba, nejsou tady příbory (díky mami, žes mi jednu sadu přibalila) a to ani nůž na krájení nebo hrnce na vaření vyjma jednoho univerzálního, ve kterém experimentuji s asijskými nudlemi a nepoživatelnými makarony, což už jsou teď obojí jídla, která by mohla působit jako zesměšňování nějakého ze sousedů, takže jsem s nimi asi skončil. No co, mám přece Pabla.

Ten zatím začal připravovat tu svou specialitu. Je to velký gurmán, takže je jasné, že od něj můžeme očekávat velké věci. Tady je jeho recept.

Co budeme potřebovat:
Jedno velké balení pravé Nutely
Pár přihnědlých banánů (konkrétněji podle toho, nakolik se cítíte)
Jeden jídelní nůž půjčený ode mě, který jsem si zase já půjčil od našich, kteří ho vzali ze dvora, kde jím ostatní jedí, když se zrovna griluje
Jeden fotoaparát
Hromada ubrousků

Jak se to dělá:
Jeden si stoupne opodál a fotí fotoaparátem (to budu já a říkejme tomu prostě "foťák"), druhý rozvine ve vlastním zájmu dodržování Toshových pravidel po stole armádu ubrousků a oloupe nad nimi banán. Poté otevře Nutelu a do druhé ruky vezme jídelní nůž půjčený ode mě, který jsem si zase já půjčil od našich, kteří ho vzali ze dvora, kde…, nabere Nutelu a celý ten banán jí pomaže.

Pak už jenom Dobrou chuť nebo jak by řekl mistr kuchař: "Buona appetito!"

Nakonec jsme oba skončili v bílé kožené sedačce sledováním Much Music, což je mimochodem super hudební stanice, kde si paradoxně dělají srandu snad ze všech interpretů, jejichž klipy tam vysílají. Nejvíc nás pobavil maňásek, který si stěžoval, že má v zadku cizí ruku (ne, počkat, u tohoto jsme to vypnuli) a pseudoreklama okopírovaná od OB na tampony s logem Tokio Hotel, které údajně přežijí i ten největší monsun (ti, co to pochopili, už nemusí číst dál, ti co ne, tak přinejmenším tuší, že jde o dvojsmysl a už googlují nejúspěšnější singl této německé … jak je nazvat … ale pes to sežer - kapely).

Pozn. pro babičku: googlovat přeneseně znamená hledat na internetu, kdy se pomocí jednoduchých hesel snadno dobereš odpovědi, i když jsem tam teda ještě nikdy nenašel "jak utopit kapr". Budu to muset zkusit v angličtině.

PS: V tom One Dollar shopu, kde jsem si kupoval deštník – stejně tam určitě prodávali drogy. Všechno to sedí: směska shop jako pračka peněz, kde ani nemusíte kupovat zboží, jelikož jsou to všechno veteše, co vyhodíte z domu, ten smrad, to aby překryli odér, když vaří perník a slévají koks do cihliček, a konečně pak podezřele veselý prodavač... Žijeme v šíleném světě s šílenými návyky (ale koks do toho netahejte)!

>> 16. Devítimístné číslo SIN