14. Dům, do kterého pršelo

Protože ještě pořád nemám deštník, až do dlouhých odpoledních hodin mě počasí drželo v šachu, a jelikož jsem se včera/dneska nad ránem nabouchal vším, co jsem měl doma k jídlu (kromě zbytků z nachos, ke kterým nemám omáčku, a u kterých už zase váhám, která část je ta ostrá), bylo čekání, na to až se nebe umoudří, přímo nekonečné.

Expert odjel za rodinou a musím vám o něm říct, že je tak trochu prase. Do koupelny po něm už radši nechodím. Neustále je tam všude mokro a to i na záchodovém prkýnku, objevují se tam tekutiny pochybných původů a barev, takže jsem si zvykl navštěvovat onu místnost dole, kde to stejně nikdo jiný nevyužívá. Jeho špinavý životní styl má ale i svoje plus. Než v pátek odjel, samozřejmě si vydělal čokoládové mléko z ledničky, které tam už nevrátil, a tak teď smrdí na kuchyňské lince. Taky ho trochu rozlil, ale že by to třeba utřel, to ne. Co je na tom ale to přínosné? Když celý den chodíte kolem toho zkaženého mléka (které on jistě ještě dopije), nemáte pak takovou chuť k jídlu, takže jsem svou dešťovou hladovku nakonec nějak přečkal.

Zajímavé bylo dnes už i ráno. To mě probudily hlasy ozívající se z chodby, kde se domovník Tosh vybavoval s nějakou paní. "Nová spolubydlící," řekl jsem si radostně, ale protože jsem se nechtěl motat Toshovi do jeho tradiční prohlídky domu, kterou tolik miluje, tak jsem počkal až odejdou.
K poledni jsem se posadil k internetu do jídelny a všiml si, že se televize přemístila. Napadlo mě tedy, jestli se pan Tosh nepoučil z dodatečného desátého přikázání a nepřipojil k TV taky anténu. Voilá – připojil! Moje první puštění kanadské televize podruhé a hned úspěšné! Jinak tady máme asi 50 programů, které jsou tradičně buď sportovní nebo reklamní, narazil jsem ale i na pár schopných, na kterých běželi třeba Přátelé. Nechal jsem ji tedy běžet a po chvilce se za oknem na dvorku objevila postarší ženská s kolem (samozřejmě celá mokrá) a za ní postarší (asi 25letý) kluk.

Jakmile vešli dovnitř, vyměnili jsme si pozdravy a já zjistil že to není lady, ale ten sympaťák, co tady přibude k nám do super skvěle mega-úža-žůžo veselé party. Z prvního pohledu vám toho o něm moc neřeknu, avšak shodou okolností během Joeyho proslovu v Přátelích, jsem se dozvěděl, že můj nový spolubydlící je taky Ital. A slimák je z chodníku dole!

Pro víc informací už musíme navázat konverzaci, takže úvodem: V Kanadě je jenom na skok - na dva měsíce – protože tady bude chodit do kurzu angličtiny. (Všichni tady chodí jenom do kurzů angličtiny, nikdo tady nedělá, ale když jdu někam pro job, za den je pryč. To mi vysvětlete…)
Jméno si opět nepamatuju, ale říkejme mu Pablo. Pablo vůbec jako Ital nevypadá. Není to ani ten opálený, co nahání holky u bazénů, ani ten s knírkem a dlouhými vlasy staženými dozadu, jak tomu bývá ve filmech s Meg Ryan. ...i když to byl vlastně Francouz... Nicméně je to normální a v pohodě týpek, kterých není nikdy dost. No bydlet tady s nějakým idiotem … ten špindíra mi bohatě stačí. Doufám, že dojede už zítra, aby si uklidil to, co kdysi bylo mléko.

Ženská co přišla s Pablem je známá od známé známé jeho matky a pomáhá mu se tady zabydlet, protože je úspěšná italská imigrantka s občanstvím a zkušenostmi. To kolo je taky její, ale protože už ví, co já jsem nevěděl, tak ho Pablovi půjčila, jelikož v Torontu ho jistě užije. Můj ďábelský plán je tedy jasný: Musím se s Pablem spřátelit, aby mi ho půjčil!

Nicméně můj nový italský kamarád se bude stěhovat až zítra, takže po krátkém pokecu rozbalili deštníky a vydali se nejspíš zpátky do Malé Itálie, kde se musím někdy stavit na pizzu.

Ještěže šli, protože vytrvalý déšť dal našemu baráku zabrat. Když jsem přišel do koupelny, ze stropu intenzivně kapala voda, a jelikož dopadla přesně na hranu umyvadla, tak se tříštila a mokro tak bylo úplně všude. Stejné to bylo i v pokoji s výhledem na silnici a krásnou krbovou římskou, ale bez vestavěné skříně, které tolik miluju, což byl důvod, proč jsem si jej tenkrát nevybral. Voda tam byla po celé podlaze, tak jsem si to aspoň vyfotil, a pochybuju, že u Pabla bylo sucho, protože ten bude bydlet taky na straně u silnice. Vlastně přímo naproti mě! Jů – můžeme si udělat kelímkový telefon! Jinak se ale vážně divím, že já tady neplavu, protože pode mnou v botárce, která slouží jako vstupní hala od dvora, je taky kaluž.

Jen co nad večerem přestalo lít, seběhl jsem sprintem dolů na Bloor pro jídlo a protože jsem celý den nic nedělal, vyrazil jsem na lov nočních fotek k jezeru. Je soboto-neděle a jsme v Torontu, takže opět bylo skoro všude open, jenom lidi torchu chyběli. Potkal jsem jenom několik bezdomovců, kterých je tady jako v každém velkém městě docela dost a jednomu po druhém jsem odpovídal, že jsem si s sebou peníze nevbral. Taky jsem si to mohl napsat fixkou na kousek od kartonové krabice a jen si s nima posílat váguSeMeSky, co? Když mě to všechno napadne, až už je pozdě...

Zpátky jsem se vracel přes polskou čtvrť Roncesvalles, kterou celou rozkopali, a zastavil se tam v jednom baru. Hrála tam totiž nějaká etnická hudba, která byla něco jako mix irsko-cikánsko-latinské Ameriky, ale poslouchat se docela dala. Barman se mě samozřejmě zeptal, jestli jsem Polák, a když jsem mu řekl, že Čech, naprosto nadšeně po mě vyjel tou svou řečí, které bych asi měl aspoň trochu rozumět, ale nerozumím. Odpověděl jsem proto neutrálním: "No jo…" a nominoval se na Oskara za nejpřesvědčivější nucený smích. Naštěstí pak musel zpátky do práce, čímž mě ušetřil od trapasu, kdyby se třeba na něco zeptal a následně se ukázalo, že mně to zní jenom jako pusté bla bla bla bla bla.

Jo a zítra má zase pršet, takže … jsem si opět nekoupil deštník.

>> 15. Nejsem kuchař a tohle není zástěra

13. Autobusový neřád a Korejec, kterého jsem už nikdy neviděl

Nechtělo se mi už čekat na další odpovědi skrze e-mail, tak jsem se rozhodl pro další akci. Našel jsem si adresu, kde bylo podle aktuální nabídky práce na internetu k dispozici ještě dvanáct překvapivě dobře placených pozic vykladačů náklaďáků (11 dolarů na hodinu), vypátral jsem taky autobus, a i když se nad Torontem znova roztrhla černá mračna, vyrazil jsem. Než jsem ovšem otevřel dveře, déšť byl pryč, ale nepromokavou bundu jsem si přesto pro jistotu vzal. Tak se mi zdá, že si tady budu muset pořídit deštník.

Za pár minut jsem už seděl v autobuse a vypravil se na asi hodinovou cestu na samý okraj severozápadního Toronta k městu Vaughan, kde podle mapy měla být průmyslová zóna, což mě jenom utvrzovalo, že jedu správně. Když jsem vystoupil na cílové ulici, podle mapy to už pak ke skladům bylo jenom kousek, tak než se pustit do luštění dalšího jízdního řádu, vydal jsem se po svých.

Rozhodně to tedy nebyl takový kousek, jak jsem očekával a nějaký ten kilometr jsem se opět prošel. Cestu po dálnici mi ovšem lemovala parkoviště plná přívěsů od tahačů, takže jsem pořád neztrácel na pocitu, že jdu správně. Hlavou se mi jenom honilo, že pokud mě vezmou, tuhle cestu budu muset absolvovat každičký den, což byly při součtu dvě ztracené hodiny jenom tak, v autobuse. Hned na první pokus jsem našel ty správné dveře a vešel dovnitř. Přestože to byla místnost se spoustou židliček, seděla v ní jenom jedna slečna, která zvedala telefony a rozdávala instrukce.

Ještě jsem ani neřekl, pro jakou práci jsem přišel, už po mně chtěla povolení, pas a SIN, což je něco jako SSN ve Státech nebo rodné číslo v Česku – není SIN, není práce. Myslel jsem, že tohle číslo už mám logicky napsané někde v pracovním povolení, protože je přece na ráně, že když jsem se honil za tímhle lejstrem, že se asi budu chtít ucházet o zaměstnání – navíc by mi na imigračním snad něco řekli, když už jsem tam strávil ty desítky minut čučením do zdi vedle páru zafačovaných Arabek, které stejně nakonec za dramatické scény vyhostili. Ovšem slečna mi sdělila, že bez SINu prostě pracovat nemůžu, vysvětlil jsem jí proto, že se teda na to zeptám, ale že jsem na imigračním byl a spolu s pracovním povolením mi popřáli hodně štěstí a ať se daří, a že o SINu nepadla ani zmínka.

Nakonec, že teda fajn, ať vyplním tyhle papíry a donesla 2 formuláře a 2 tlusté testové sešity. Jakmile jsem přišel k otázce, jak rychle se množí bakterie, zvedl jsem se a i jako čerství maturant z biologie a chemie, který by tady možná nějaký bod nahnal, jsem se jí zeptal, jestli mi třeba nedala něco špatně, ale že chci prostě jít a buď vykládat ty kamiony nebo ne. Sekretářka se chvilku zamyslela a pak mi řekla, že: "Hmm, noo, tahle místa už jsou … zabraná," ale že se u nich můžu zapsat, a když mi najdou nějakou práci, že se ozvou. Celý rozčarovaný jsem se proto vrátil k papírům a začal vyplňovat tu část, která se mě opravdu týkala. Bylo to plno intimností a identifikačních údajů, které jsou mnohem přehledněji a podrobněji sepsány v mém CVčku, až jsem si nakonec uvědomil, že tohle je jenom nějaká přiblblá agentura, která láká na pozice, jako např. vykladač kamiónů za 11 na hodinu, které nikdy prakticky ani nebyly, jenom abyste se zapsali a zaplatili.

Sbalil jsem se proto a řekl jí, že teda nemám zájem, když už ta moje místa, co vlastně ani nikdy neexistovala, jsou obsazená a šel jsem zase zpátky. No co, aspoň neprosedím půlku své Kanady v autobuse. S těmi jsem ale pro dnešek taky zdaleka neskončil.

Abych se uklidnil, dal jsem si to zpátky k zastávce zase pěšky, zamával ještě těm desítkám nevyložených návěsů, kterým se asi nikdy nepodívám na střeva, zkontroloval holky, jak se snažily proniknout do pravidel evropského fotbalu, a protože Slunko už zase pralo, co to dalo, užíval jsem si další krásný den s podzimní teplou, černou bundou v upocené ruce.

Jak mi systém metra a streetcarů v Torontu vyhovuje, autobusy jsou naprosto zakleté. Ani po hodině na internetu nevyčtete, kde který autobuse zastavuje a na zastávce není nic než padesát tisíc reklam a ošuntělý nápis "Bus Stop". Ještě je tam vlastně napsáno, že pro více informací se máte podívat na internet, což je strašně užitečné, když se potřebujete dostat domů, a na těch lepších je navíc časový rozpis linky, která tudy jezdí nejčastěji. Co dál tady ještě staví, nezjistíte. Šel jsem na to tedy selským rozumem. Když ten, kterým jsem přijel nabírá lidi tady na této straně, na protější seženu naopak jiný, který mě zase sveze dolů… Čekal jsem tak asi 60 minut na svou jednačtyřicítku. Mezitím se vedle mě vystřídaly asi tři skupiny lidí, které už radostně odcestovali a na protějším straně dálnice 41 projela už čtyřikrát. Na zastávce jsem proto byl už zase jenom já a nějaký nervózní Korejec. Slunko a koukání na místní auta už mě omrzelo, tak jsem zašel za svým spolučekatelem a zeptal se ho, jestli se tady na té zastávce vůbec někdy 41 dočkám. Ten mi lámanou angličtinou pověděl, že na ni taky čeká, ale že neví, protože je to taky jeho poprvé. Aspoň že tady nejsem jediný idiot.

Protože byl můj korejský přítel už celý mokrý z toho neustálého kontrolování svých stříbrných hodinek, zeptal se dalšího autobusáka, co tady přibrzdil, jak to tedy je. Řidič mu odpověděl, že musí na druhou stranu a odjel. Korejec mi to přišel přetlumočit a zatímco mně došlo, že tady ta naše linka dělá prostě jenom otočku a pak jede zase zpátky, on byl naprosto v prdeli, protože to ani trochu nepobral. Vysvětlil jsem mu to tedy, že ji chytneme na druhé straně, že tam už jsem viděl čtyři projet, a stejně se v klidu dostaneme dolů. Korejec už chudák nervozitou celý ukoktaný tedy i s kufříkem naběhl jako splašená slepice na červenou do dálnice, přeběhl a s litry potu na čele a v pozoru po asijsku zaujal na samém okraji nástupiště pozici zcela připraveného. Asi po necelé minutě mu to ale nedalo a zeptal se nějakého místního dřevorubce, jestli je to s tou točnou pravda. Ten však bohužel jezdil jenom svou 60 a o našem spoji neměl nejmenší tušení. Přidal však jednu nešťastnou větu a to, že 60 jede vlastně taky trochu na jih. Korejec celý šťastný mi přispěchal sdělit svůj plán (který nazval "naším"), že vezme šedesátku a sjede dolů, kde si přestoupí a hned jak přijel první autobus, tak do něj spolu s pokřikem:"Pojď, jdeme!" naskočil. Odjíždějíc kdo-ví kam se pak se mnou ještě jednou skrze okýnko nechápavě spojil očima, a přestože jsem se asi dvě minuty na to dočkal 41, na kterou měl podle "našeho" plánu v úmyslu přestoupit, už jsem ho nikdy neviděl.

Cesta na jih trvala zase hodinu, ale bavil jsem se tím, že náš řidič vypadal přesně jako Michael Scofield z Prison Breaku (naražená kšiltovka, světle modrá košile s dlouhým rukávem, velké sluneční brýle a především ten xicht!), a tak to docela šlo.

Doma jsem se snažil na internetu dohledat něčeho o mém typu pracovního povolení a nutnosti Social Insurance Nubmer, ovšem ani na stránkách vlády jsem nic konkrétního nenašel. Přes víkend to snad zjistím.

Protože jsem si za celý den dal jenom pizzu, do půlnoci mi trochu vyhládlo. Ke všemu mě zajímalo, jestli se v nejlidnatějším městě Kanady ve dvanáct večer někde najíte nebo jestli jste nahraní jako u nás v malém městečku na jižní Moravě, kde v tuto dobu narazíte jenom na tzv. Hladové okno, což je vlastně jenom vitrína s mikrovlnkou a spoustou nepovedeného fast foodu, který stejně do několika hodin vyzvracíte, ale vzhledem ke klientele, která by zvracela tak jako tak, se jim to daří docela dobře maskovat.

Sešel jsem proto k metru, kde je obchody posetá Bloor Street, která se táhne od západu k východu napříč celým Torontem a k mému údivu byly otevřeny všechny obchody do jednoho. Dokonce i 7/11, o kterém jsem si myslel, že má odvozený název od motta: "7 dní v týdnu, 11 hodin denně," ale pokud neotevírali v jednu po obědě, tak mi to malinko nesedí. Dál byla otevřená i maličká směska se zeleninou a nejrůznějšími kravinami, takže bylo opravdu z čeho vybírat. Já to ovšem opět zalomil v Subway na jednu dlouhou Veggie Delite.

Tak si říkám, že nějaké místní zvyky by se mi v Česku docela líbily, za to Kanaďanům by měl někdo konečně představit idos!

>> 14. Dům, do kterého pršelo

12. O tom, jak jsem se stal ranařem a nemůžu se tomu přestat smát, aneb: Pomozte, zabouchl jsem si klíče a nemám jak zamknout

Celý popálený od včerejších nachos, jsem si hned ráno běžel dolů do Subway na jednu šťavnatou vegetariánskou bagetu plnou zeleného salátu, slaďoučkých rajčat a vykoulených okurků. Přede mnou ale stála nějaká drobná upravená tmavovláska pnoucí se po třicítce, která měla nejenom chuť, ale i velký hlad. Přišel jsem právě včas, zrovna totiž začínala lekce: "Jak si objednává profesionál." Na jednu stranu mi trochu spadlo sebevědomí, protože už jsem se v Subway začínal orientovat a dokonce už rozeznávám i dressingy, na stranu druhou jsem zjistil, jak může být takové fádní objednávání bagety až spektakulárním zážitek.

Spolu s protaženým "takžé" si ještě sesunula sluneční brýle malinko po nose dolů, aby na to všechno dobře viděla, a pak spustila koncert. Škoda, nepamatuju si to přesně, ale s kadencí automatické pušky pálila jeden příkaz za druhým, až nakonec dostala dva dvanácti palcové dlouhány, jednoho se světlým, druhého s tmavým pečivem, kdy bělouš obsahoval normální porci sýra, dvojtou krůtího, salát, rajčata – ale ne příliš, olivy – ty světlé, protože tmavé měla včera … a jen tak na stranu, prosím, feferonky – těch klidně přidat, jo a ještě zapomněla papriku, ale tak pět kousků max, jeden proužek majonézy, druhý cibulového dressingu a, omlouvá se, ale taky ještě plátek teplé slaniny (ta omluva byla proto, že slanina se musí předem ohřát v mikrovlnce). No a druhou jinak, jenom slaninu, ale té víc, bez sýra, bla bla bla bla bla... Za 5 minut byla ovšem i venku a to si ještě vzala z chlaďáku dva ledové čaje, balíček nějakých bonbonů a na vrch velkou tašku, protože ruce měla plné, už když přišla. No jo – není to jen-tak stát se Kanaďanem.

Jen co jsem však dojedl bagetu, už jsem se zase těšil na další nachos. Ale ty až za odměnu, za návštěvu doutníkářského klubu. Najít ho mi moc času nezabralo, protože v centru už jsem jako doma (ó, za tuto hlášku si to ještě někdy vyžeru), tak jsem vešel dovnitř a řekl recepčnímu co a jak. Ten mi taktně sdělil, že tohle místo přilévače whiskey už je zabrané, ale ať vyplním tenhle papír, že nabírají ještě na tohle místo. Než jsem se stačil zeptat, o jaký post jde, zmizel někde za pultem, a tak jsem se otočil a zmrzl. Sedělo tam asi pět chlapíků, vysocí nejmíň dva metry, jeden větší hromotluk než druhý a víc jak na psaní se soustředili, aby všemi těmi svaly, co na sobě měli, nerozmačkali tu ubohou tužtičku. Podíval jsem se proto pořádně na ten papír a musel jsem se zasmát, protože se mi v hlavě spustila scéna z Přátel, kdy se Chandler převlečený za růžového králíka přetahoval ze Zemnikem Rossem, aby zjistili, kdo z nich je to silnější vyžle. Jsem na tom totiž velice podobně jako oba tito šampióni, jenom na sobě nemám žádný kostým - v posilovně jsem byl naposledy ve třeťáků v tělocviku, kdy jsem seděl, rýpal se v nose a poslouchal učitelovy hity ze šílených osmdesátých. Já a vyhazovač – tak to, abych si snad šel zrovna na ty nachos.

Cestou z downtownu jsem se ještě zastavil v parku a díval se, jak se potkali dva mladí psíčkaři, jak to mezi nimi zajiskřilo, jak se celí se skleněnýma očima do sebe … zapovídali, a jak se jejich chlupatí mazlíčci mezitím navzájem do krve dokousali. Jo, život ve velkoměstě. Ale všehovšudy je tady čtyřnohých poměrně dost a drtivá většina se v tomhle betonovém labyrintu orientuje líp než já – ví, co se má a co patří, jezdí tramvají i metrem bez problémů, pobíhají bez vodítek u čtyřproudové silnice, dokonce ani neočůrávají CN Tower, i když vím, jak je to musí lákat. Tyhle šelmy snad skoro panikaří, když jsou někde, kde jde hrabat a roste tam tráva.

Pak už byl ale vážně čas na Mexiko, a tak jsem se zastavil v 7/11 (místní Jednota), jestli třeba náhodou…a měli! A to byste nevěřili. Vezmete si tady otevírací krabici napěchovanou těmi lupínky, dojdete ke stroji, kde si napumpujete ještě horkou omáčku, celý set zase zavřete, zaplatíte (2 dolary něco) a můžete jít. Samozřejmě jsem byl dneska na celou porci sám, takže mi teď ještě čtvrtka leží na stole, ale ne proto, že bych už nemohl, ale proto ... že už nemůžu. Došla mi totiž omáčka, protože když jsem si ji tam dával, nehrotil jsem to, jelikož jsem myslel, že to právě ona, tolik pálí. No, teď už vím, že jsou to ty podělané brambůrky, takže zítra zase, ale tentokrát si to naopak přeplním dresingem, ať dojím i ty dnešní. Nebo že bych si koupil ten kečup?

Večer jsem opět trávil s nabídkou práce, až přišel náš expert z Bangladéše, a tak jsem si zase povykládali pěkně na úrovni. Ptal se mě, co má dělat, když si zabouchne klíče, což není v Kanadě nic těžkého a taky už mě to napadlo. Jinak jsme probrali hladomor v jeho rodné zemi, imigranty z Irska i mocné impérium Československo a párkrát jsem si taky utáhli z pana Toshe a jeho pravidel jako:"Nejez cizí jídlo z ledničky; nepořádej v domě párty; nedělej si srandu z pana Toshe," které tady všude visí, a pustili si bednu, která přibyla už minule spolu se sedačkou. Expert samozřejmě hned zapadl do bílé kůže a po chvilce napětí jsme se dívali na pravou kanadskou televizi. Pro mě to tady byla premiéra – takže fakt vzrůšo! Škoda jenom, že ta televize neměla taky nějaký signál. No nic, asi budeme muset připsat pravidlo č. 10: "Neprovokuj televizí, když nemáš anténu."

>> 13. Autobusový neřád a Korejec, kterého jsem už nikdy neviděl

11. Ta největší porce nachos v Texasu

Ještě včera večer se mi ozvala slečna doktorka, že dnes vyrážíme konečně do kina a tentokrát jako opravdu na film. Hned ráno cestou pro něco na jídlo, jsem tedy koupil taky pytlík arašídových M&M's a vodu, ať tam zase jako jediní nesedíme s prázdnýma rukama jako v neděli na baseballe.

Cestou dolů jsem minul dva kluky, kdy se jeden chystal fotit, jak druhý rozbíjí na chodníku televizi, a taky maskované policejní auto v utajení, které mě díky velkému kovovému nárazníku jako z amerických honiček zaujalo už snad sto metrů dopředu. Ještě, že se kluci tak krásně krčili za volantem.

Cestou z obchodu jsem opět pozdravil tajné, kteří zrovna domlouvali jedné rychlejší řidičce, i kluky s foťákem, co měli televizi ještě pořád celou, a doma jsem si zasedl k sendviči a nabídce práce. Do oka mi hned padl jeden job průvodce v pánském klubu. Je to hned v centru, ale nemám tady oblek ani takové boty, ovšem nedá mi to se tam zítra nezajít zeptat, i když vím, že mě nejspíš vykopnou hned u recepce. V záloze je ještě přenášení krabic ve skladu, což se mi taky líbí, ale nevím, jestli se tam vůbec dostanu nějakým autobusem. Uvidíme zítra, ale dolévat doutníkářům whiskey za tučná dýška, to je snad ještě lepší, než dělat sekuriťáka u filmu ... ale co si to namlouvám – já bych chtěl tak točit!

Odpoledne jsem se hodinu dopředu vypravil k metru opět směr Mississauga, město dálnic a velkých obchodňáků. Naposledy jsem zamával klukům s televizí, pokutářům i sousedce ze třetího, která šla zrovna s nákupem, a řekl si, v jak vtipné ulici to vlastně bydlím. V té naší hradišťské se totiž nic tak zajímavého během jednoho jediného dne nemůže stát. Teda občas mezi pátou a sedmou raní se tam zastaví jedna policejní hlídka, ale jenom aby se nepozorovaně prospala, dokud jí neskončí směna a to teda není zrovna vtipné a jestli se teď někdo z vás směje, tak je vadný. Já se tady snažím psát solidní zpověď na úrovni a vy se tomu prostě jenom tlemíte. Fakt paráda toto...

Hned z podzemky jsem zamířil k dálnici na autobusovou zastávku. Když jsem jel naposledy se slečnou doktorkou, podívali jsme se na plánek a během několika sekund vyčetli, který autobus nás kam odveze. Tady ovšem vůbec žádný plánek nebyl. Jenomže jsme v Kanadě a zastávky jsou tady asi po sto metrech, takže jsem se vydal ke druhé. Ani na třetí jsem však nic nenašel a když mě stará mississaugačka, slečna doktorka napsala, že jedině jedničku, tak jsem prostě čekal. Trvalo to asi 30 minut a 20 autobusů, co projelo kolem (dokonce i nějaká 111ka), než jsem se konečně dočkal. A tady jsem se rozpomněl, jak se mi stává spousta šílených věcí, o kterých si říkám, jak je nesmím zapomenout napsat a stejně je vždycky nakonec vynechám. Třeba minule, když jsem byl v tomhle městě poprvé, tak jsem si ty kilometry od metra dal pěkně po svých, až jsem schytal výsměch, od Gil, která je pravá Kanaďanka a pěšky neujde ani 80 metrů, pokud nemá na tričku napsané "I'm a jogger". Ne počkat – to jsem sem vlastně psal. Nicméně kdybych šel dnes opět pěšky, nic by se nestalo, protože ten čas, co jsem strávil čekáním… Na druhou stranu jsem za týden tady prochodil boty víc jak za rok doma, takže dívejme se na to pozitivně.

Jo a další šílená věc, co jsem ale opravdu zapomněl zmínit, se udála opět okolo MHD, ale v Torontu, když jsme hledali restauraci Prague a nikdo mi neřekl, že chci-li vystoupit z tramvaje, musím zatlačit na dveře. Slečnu sice pustil řidič předem, ale já, zvyklý vystupovat zadem, jsem tak maximálně zamával z rozjíždějícího se vagónu nic nechápající slečně doktorce na chodníku. Jo, ona mě to všechno dneska zase připomněla, víte, ale na ni taky jednou dojde!

No, zpátky do současnosti. Na které z těch tří seti zastávek vystoupit, jsem díky těm třem obřím barákům uprostřed ničeho poznal, a tak jsem zatáhnutím šňůrky zahlásil, že chci ven. Paní řidička se ovšem asi zrovna nějak zasnila (jak by to dopadlo, kdyby ji tenkrát nevyhodili ze školy pro nadměrné primabaleríny), a tak jsem musel zahlásit znovu důrazněji a vystoupit až na další. Jak už jsem ale řekl, tak to bylo jenom asi o sto metrů dál, což se může zdát jako vtip nebo nadsázka, ale je to prostě tak. Přesto jsem měl za to čekání a celou sotvku metrů navíc urputnou potřebu se mississaužské hromadné dopravě nějak pomstít.

Konečně jsme se ale potkali se slečnou doktorkou a šli si pro další bus, protože jediné kino, které známe, bylo až na samém západním kraji města, což sice není tak daleko, ale než jsme se prodrali tím obrovským množstvím křižovatek (něco jako zelená vlna tady nefunguje) a ještě větším množstvím zastávek, tak nás to hodinu našeho života stálo. Navíc jsme sice jeli jedničkou, ale céčkem, která nás vozila po všech čertech, tak jsme to vzdali, dali si pár metrů po svých a přesedli na západní linku 1W.

Po čistých třech hodinách cestování jsem se celý rudý z místních autobusů, které díky automatické převodovce můžou a taky řídí naprostá kopyta, konečně se slečnou před půl sedmou dostal do kina. Jak zmařený by to byl den, kdyby aspoň to za něco nestálo. Vzali jsme to tedy pravým americkým stylem se vším všudy. Bylo to jedno pekelné meníčko s pětilitrovým kýblem ledového čaje, pytlíkem bonbonů a velkou porcí nachos se dvěma omáčkami a "malý" popcorn. Přitom nezapomínejte ještě na M&M's a vodu v mém batohu. Něco jako místenky tady nevedou, takže jsme si sedli přímo doprostřed řady ve spodní polovině a než Harry Šestý začal, pustili jsme se do jídla. Musím přiznat, že to bylo vůbec poprvé, co jsem měl nachos v pravém slova-smyslu. Vzít si brambůrky a namáčet si je do kečupu už mě jinak napadlo i doma, ale to přece není ono. Teď jsem se cítil konečně jako Kurt Russel v Tarantinově Deathproof, kdy pil vodu s citronem a chválil si jeden z barů, kde do sebe ládoval velkou porci této mexické speciality. Stejně nechápu, proč zrovna z Mexika, kde je snad 40 stupňů, pochází tolik pálivých jídel, ale to samé můžu říct i o teplém pivu z Texasu, že.

Po hromadě reklam se do nás opřel super film s hodně vyhoněným volume, kdy plátno bylo z první řady tak velké, že jste dokonce museli nekat hlavou, jakmile spolu mluvili dva z opačných konců záběru. Když ale Harry skončil, kromě nachos, které nás přimělo vypít i čaj a vodu, jsme nebyli schopní dojíst už nic jiného. Co se týče toho malého popcornu, který byl asi jako extra velký v Česku, tak tam zbytek ještě leží někde pod sedačkama a M&M's jím právě teď, stejně jako slečna doktorka někde doma ty bonbony, co dostala k filmu. No, co jiného na to můžou říct dva lidi z dvacetitisícového města na jižní Moravě, kteří byli odkojeni na tamějším Kině Hvězda, kde vás ještě při deset let staré reklamě na pivovar (který už nejmíň pět let neexistuje) před filmem chytají křeče do noh, kde se nesmí nosit jídlo, a kde není výhled na plátno o nic větší než ten na televizi u vás v obýváku.

Ani nevím, kolik kinosálů tady měli, ale lístky tady kontrolovali jenom při vstupu do celého toho komplexu. Jak řekl jeden můj kamarád, který je právě teď na výletě v USA, "na českou vychcanost není místní systém nastavený." Samozřejmě, že jsme zažili malé národní obrození, když nás napadlo koupit si další porci nachos a zajít si zadarmo na další film, ale už jsme toho měli dost a slečna doktorka chtěla ještě navštívit starého kamaráda Starskyho (ten obchodňák, kde prodávají evropský import), protože před kinem jsme to díky místní brzda-plyn MHD nestihli a ona měla na rozloučenou udělat do práce štrúdl, ovšem jako na potvoru jsme přišli asi deset minut po zavíračce. Po chvilce bušení na prosklené dveře, jsme se rozhodli, že si přece nebudeme kazit večer, a vydali jsme se v navráceném optimistickém duchu za hudbou směrem už pomalu k autobusové zastávce. Záhy jsme však zjistili, že hudba to byla živá, mladá a hlavně rocková. Šlo o nějakou začínající kapelu, která tady hrála zadarmo na zahrádce jedné velice příjemné hospůdky, a tak jsme si chvilku sedli a čekali, až nám donesou vodu a Coronu nebo až se první pivař zvedne a roztančí to tam. Víte, vždycky se někdo takový najde, ale když už to málem bylo, tak jsme se radši zvedli my a šli na bus, protože už bylo pozdě a kdo-ví, dokdy se v tomhle potrhlém městě jezdí. Naštěstí jsme ale ještě jednu hybridní mašinu chytli, i když hned naproti zastávky byl přesně ten motel v americkém stylu o jakém jsem vždycky snil. Už mi utekl podruhé, ale tak nezbývá mi než opět říct: "Tak snad příště." Ovšem teď bylo na programu něco docela jiného – nadešel čas mé pomsty! Využil jsem totiž druhé zavykládané paní řidičky (jakoby symbol) a prošel na starý lístek, se kterým jsem to tady dneska projezdil vlastně úplně celé.

Když jsem pak s pocitem malého vítězství šel ve tmě a za lehkého letního deště nahoru od metra, nebyli tu už žádní tajní nebo kluci s foťákem a stejně jako celé tohle velké město i kamarádka ze třetího už šla taky nejspíš spát. Tak tedy dobrou noc a zítra…zítra si dám nachos!

>> 12. O tom, jak jsem se stal ranařem a nemůžu se tomu přestat smát aneb Pomoc, zabouchl jsem si klíče a nemám jak zamknout

10. Tanec v dešti a bílá kožená sedačka

Někdy vstanete bez větších plánů, a pak se ve dvě ráno vrátíte z návštěvy Niagarských vodopádů v autě, které jste vyhráli, když jste se zúčastnili amatérského pojídání jablečných koláčů a náhodou skončili první. Tohle se mi sice úplně nestalo, ale že by mě dnešek ušetřil zážitků, také říct nemůžu. Vtip je v tom, že bych byl možná vděčnější, kdyby jo.

Všechno to začalo ráno v jídelně nad mapou, kdy jsem přemýšlel, kam ještě si tady v Torontu zajít. Padla mi do oka cesta kolem jezera až k Ontario Place, což je takový menší ostrůvek se zábavním parkem a koncertními prostory známými jako Molson Amphitheatre. Co se dá pokazit několika kilometrovou procházkou po pobřeží? Nad touhle zdánlivě nevinnou otázkou jsem se měl zamyslet, ještě než jsem vytáhl paty z domu.

Teplota klesla na dvacet stupňů, město se schovalo pod mraky, a tak jsem si opět vzal mikinu. Můj plán minout místní obchod a najíst se někde po cestě se ukázal jako naprosto utopický. Když jsem se dobelhal k jezeru a vyrazil na víc jak hodinovou cestu k centru, nevěděl jsem, že celou tu dobu půjdu po kraji cyklistické stezky u dálnice, kde by se nenajedly ani krysy, kdyby se tady čas-od-času nerozplácl jeden z těch batůžkářů na kolečkových bruslích. V půlce se navíc spustil z nebe uslintaný déšť a než jsem se konečně dostal k tomu pitomému ostrovu, byl jsem celý mokrý a hladový, až jsem si řekl, že do města už to nějak doklepu. No neměl jsem vlastně moc na výběr. Jít v tom uchcaném počasí zase zpátky ... z toho by snad už nebyl ani blbý vtip a podle těch mrakodrapů to stejně nemohlo být daleko.

Ze samotného Ontatio Place jsem si toho příliš neužil už jenom pro ten moment nečasu, kdy jsem stál v polorozpuštěné mikině s rukama v kapsách a s kapucí na hlavě u asi sto metrů širokého průplavu, na jehož druhý břeh jsem pro nadmíru dešťových kapek ani nedohlédl.

Ke všemu bylo asi jenom pět způsobů, jak se tam dostat:
1) "Zaplatit vstupné a přejít přes most" - něco mi ale říkalo, že možná přijde lepší den na kolotočování
2) "Stát se zaměstnancem a přejít přes zaměstnanecký most" - to bych rád (zabil bych hned dvě mouchy jednou ranou), ale to jsem asi jediný
3) "Vyřešit to jako James Bond, tzn. podplavat se nebo přeletět na rogalu" - k tomu ovšem nemám odpovídající stylové auto ani dostatečně multifunkční hodinky
4) "Mít jednu z těch luxusních jachet, co tady kotví a přeplout na druhou stranu" - teď už nechci slyšet o ničem, co zahrnuje plavání, koupaní nebo vodu v jakékoliv jiné formě.
5) No a na ten pátý jsem ještě nepřišel

Dost tedy Ontario Place a teď už rychle do města. Kdo by ale čekal, že to bude další hodina?! Tedy možná by ani nebyla, kdybych se neztratil uprostřed gigantických stájí pro koně a obrovské plně vybavené továrny, ve které vůbec nikdo nebyl, i když stroje šlapaly na plné obrátky. Cítil jsem se už doslova jako po výbuchu atomové bomby, když jsem křižoval popraskané parkoviště snad pro tisícovku aut, na kterém však nebylo ani jediné. Přesto k němu byly přistaveny vysoké rezavé tribuny, což absolutně postrádalo jakýkoliv smysl, pokud mi teda nenateklo do hlavy.

Nakonec jsem se z toho všeho ale nějak vymotal, až jsem se octl pod dálnicí kousek od Rogers Centre, kde jsem ovšem nebyl zdaleka sám. Vlastně tu byli úplně všichni: maminky, co nechtěly vyplavit své děti z kočárků, manažeři s hydrofobními obleky, turisti s navlhnutými foťáky i ti, co si prostě jenom zapomněli deštníky. Mezi ty nepřehlédnutelné však patřil párek naprosto odrovnaných homelessáků, který se chaoticky potácel přes všechny pruhy a zastavoval auta, aby vyžebral alespoň nějaké drobné.

Jednu věc, ale nechápu - jak se takový člověk zrovna v Kanadě dostane k opici. V celém obrovitánském Torontu jsou totiž snad jenom dvě desítky obchodů, kde se dá volně koupit chlast, avšak ceny by odradily i notorického Čecha, no a co se týče restaurací a barů, tam si samozřejmě zase ještě trochu připlatíte. Možná už tuším, proč měli v bistru Prague tolik Alpy.

Při kratičké obchůzce před návratem domů jsem si koupil ještě nějaké pečivo a fazole v tomatové omáčce, které k mému údivu stály jenom něco přes dolar, a vyrazil zpátky na základnu. Tentokrát už však streetcarem a metrem, kde jsem sice nebyl jediným, komu kapalo od šosu, ale jako jediný jsem měl špinavé boty, což vůbec nechápu, jak tady ti lidi dělají.

Mezitím, co jsem zmokal někde venku, pan Tosh zapracoval na interiéru. Ve společenské místnosti přibyla obrovská bílá kožená sedačka. Ne, že by se mi nelíbila, ale jelikož jsem si neměl ani čím otevřít konzervu nebo nemít vlastní příbor dokonce ani čím ty fazole sníst, tak jsem s koženou sofou zase tolik nespěchal. Ve vedlejší místnosti se taky válely ještě zabalené skříňky a židličky, a tak jsem z toho usoudil, že pan Tosh to tady všechno teprve zařizuje, což je sice strašně fajn, ale druhý měsíc stejně hodlám strávit zase někde jinde.

Jinak co se týče mých sousedů, tak ty moc nepotkávám. Jenom nedávno jsem naběhl do experta, který se, připravujíc si čaj, chystal podívat za rodinou a oblékl si proto svůj kroj (levná deka přes rameno), tak mě napadlo, že jsem si sem taky mohl dovést ten pravý moravský a to by čuměli, kdybych tady chodil s pérem na klobůku!

PS: Dnešní zápisek obsahuje celkem 16 narážek na dnešní hnusné počasí. Doufám, že to bylo dost na to, aby to znechutilo i vás. Jinak přeji krásný slunečný den ;)

>> 11. Ta největší porce nachos v Texasu

9. Jen já a padesát tisíc dalších lidí

Včera jsem se opět trochu víc sžil s městem. Hned ráno jsem se dokopal až k metru, kde jsem čekal, dokud mě slečna doktorka neprozvoní a nevyrazíme na roudko do centra. Domlouvali jsme se ale vlastně taky až včera a velice brzo ráno nebo, chcete-li, předevčírem pozdě v noci, a proto náš plán taky dokonale ztroskotal. Zatímco jsem dvacet minut přešlapoval na ulici, hned za zdí a turnikety stála uvězněná slečna doktorka, která taky už nejspíš ze samé euforie počítala dlaždičky pod nohama. 305. Nakonec jsme na sebe čekali tak dlouho, až jsem si řekl, že teda půjdu k nástupišti, protože stejně už přece musí každou chvilkou dorazit, no né? Hlavně teda ten chlápek v autě dost divně civěl a v celém tom stop-n-go rožku na cigaretku jsem se jako jediný nekuřák cítil tak nějak jinak, zvlášť pak když přišla lady, která mě požádala o oheň, a já jí musel říct, že žádný nemám. Nejspíš si myslela, že je to vyloženě něco proti ní, protože proč bych jinak stál zrovna na tomto místě, kdybych neměl oheň, ale víte co? Já tam byl první. Jo – to já si tam stoupl a teprve potom všichni ostatní. Ale ještě že už jsem šel, protože jak víte, slečna doktorka už tam dávno byla a mohli jsme tak konečně vyrazit. A ta baba tam taky šla kořit a neměla oheň, kruciprdel...

Při přestupu na tramvaj, šalinu nebo streetcat (si vyberte) jsem zjistil, že ten odér, kterým byl zamořený celý vagón den zpátky, vůbec nebyl důsledek celodenního zátahu, ale pouze přirozená vůně torontské hromadné rychlokolejky. Nebylo totiž ještě ani deset a stejně jste litovali, že jste tehdy z letadla neukradli tu kyslíkovou masku. Ale abych nepřeháněl, než vyjedete z metra na silnici, už to vlastně ani nevnímáte. Něco jako narkóza a "počítejte do deseti" ... dokonce i tak nasládlé.

Už jako zkušení toronťané jsem se nechali dovést až před dům. V tomto případě ke starému známému Rogers centru, kde v 1:07 PM začínala baseballová bitva mezi Toronto Blue Jays a Boston Red Sox. Já už svůj lístek měl, ale přece nebudu v tak velké aréně sedět sám. Krok 1. "Překecat slečnu doktorku" nebylo nijak těžké splnit, ovšem druhému kroku, kdy jsem potřeboval sehnat lístek vedle toho svého, jsem už tolik nadějí nedával. Jak jsem si den předtím krásně pokecal s automatem na lístky, tak teď mi nepomůže. Museli jsme proto k okýnku. No ani nevíte, kolik způsobů, jak nás slečna u okýnka pošle do prdele, jsem si v hlavě představoval - ve skutečnosti se ale jenom usmála a během minuty jsem měl lístek nový a taky ten druhý hned vedle svého. Tak a teď už jenom, jestli něco s lupeny za 12 (+ daně) dolarů uvidíme.

Jak jsem se bál, že mě tam nepustí s foťákem a pitím, tak jsme si ve finále mohli vzít i celý oběd. Tak příště. Batohy se prohledávají jenom na oko a osobní prohlídkou prochází asi jenom chlapy a to ještě taky jenom tak, aby se neřeklo. Brány byly otevřeny – dál už nás čekal jenom samotný stadion.

Rogers Centre je naprosto mamutí záležitost. Do této 20 let staré dámy se konkrétně na baseball posadí cca 50 000 lidí, je plně přístupná vozíčkářům, skvěle ozvučená, má jedno obrovské a desítky menších, reklamních promítacích pláten a funguje taky jako malé obchodní centrum. Za všechno, co jste si nestihli koupit venku si tady samozřejmě připlatíte, ale Kanaďani stejně stáli řady. Jo a má naprosto šílenou zatahovací střechu, ale stejně nevěřím, že by se dala do pohybu, kdyby na to došlo.

Ještě než jsme se vydali ke svým sedačkám, které měly být někde v nebesích, udělali jsme si pochůzkářské kolečko s cílem najít levnější popcorn než za 6 dolarů. Samozřejmě jsou zde ceny smluvené, takže jsme nepochodili, ale je to fajn vidět to hřiště ze všech perspektiv. Tak by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby tady začal někdo prodávat tu popraskanou kukuřici za pět padesát. Výhrůžné dopisy, mrtvá havěť před dveřma a propíchané pneumatiky u auta – tak bych to viděl já. Nicméně pak jsme přece jenom zamířili do toho svého ptačího hnízda nahoře, abychom stihli první nadhoz, který přišel hned po obou severoamerických hymnách a to přesně ve 13:07. Magoři...

Přes veškeré (ne)očekávání byly naše lístky naprosto luxusní. Viděli jsme úplně všechno a přímo za zády se nám tyčilo CNko. Při vší upřímnosti, o tomhle se mi za $12 ani nesnilo. Navíc nám to tak krásně vyšlo, že z obou stran jsme měli po jednom volném sedadle, což se při první směně ještě jako taková vzácnost nejevilo, ale místní chodí na zápas až tak od té 3., takže když končila 9., stadion byl alespoň ze tří čtvrtin plný.

Přestože to nebyl nijak zajímavý zápas, pro mě to byl velký zážitek a na Blue Jays zajdu určitě zas. Jo a vyhráli, což bylo fajn, protože jsme si mohli na konci pořádně zařvat, ale stejně jsme to se slečnou doktorkou neudělali, protože ještě teď nevíme, komu jsme vlastně fandili. Ale tak asi Blue Jays, když už teda trávíme to léto v Torontu. Tak příště si třeba zařvu.

Potom, co jsme se probili těmi šílenými davy lidí až na Queen St, vydali jsme se streetcarem na západ hledat českou restauraci Prague. V Torontu je to ta míň známá z obou pražských sester, protože jsme se přece jenom nenacházeli v Masaryktown, ale stejně jsme ji museli vidět. Hladoví jsme byli už u Rogera, přesto jsme ale celé dlouhé minuty pátrali, kde by ten podnik jenom tak mohl být. Téměř už bez naděje a kousek od zastávky, od které jsme vyjeli, jsme ho nakonec našli. Bylo to jenom pár minut před pátou, kdy zavírali, ale hej, my si jídlo zasloužíme!

Nakonec to nebyla ani restaurace jako masna a bistro v jednom, ale co, obsluhovali tady Slováci a měli tady dokonce i Alpu. Zatímco slečna si dala halušky, já jsem se nemohl dočkat toho nejlepšího českého výmyslu, který překonává i Wichterleho kontaktní čočky, a to smaženého sýru. Příliš dobrý sice nebyl, ale závislákovi je každá dávka dobrá. Jako dezert jsem si z celé té Orion nabídky dal Margotku a mohli jsme zase jít.

Zatímco neděle byla dnem zábavy, dnešek byl pravý opak. Přišlo první praní. Ještě večer zpátky jsem chytl kámošku ze třetího, která mi vysvětlila, jak tady ty kanadské mašiny fungují a teď abych se do toho snad už i pustil. Během té chvilky napětí jsem si jako správná hospodyňka udělal konečně ty asijské nudle, co jsem se na ně těšil už v obchodě, a které se překvapivě povedly, a když nadešel čas pravdy a otevřel jsem sušičku, zajásal jsem! Ano, mé první praní dopadlo na výbornou a jestli bylo pondělí opravdu mým šťastným dnem, tak mi snad zítra odepíšou i z nějaké firmy, kterým jsem dneska rozeslal CVčka.

Na večer jsem opět zatuhl na Queen Street, která je odsud sice nějaký ten kilometr, ale za ten týden si moje nohy už docela zvykly. Párkrát se pravda podlomily, ale nic vážného. Dopřál jsem jim chvilku klidu, když jsem si otevřel na lavičce M&M's a díval se, jak si to kluci rozdávají v basketu.

Slyšel jsem, že ve vedlejší ulici jsou nějaké zbytky z garážového výprodeje kol, takže zítra beru dvacet babek do kapsy a vyrážím splašit nějakého pořádného araba! Torontské ulice, třeste se!

>> 10. Tanec v dešti a bílá kožená sedačka