41. Pan kartáček a opilý ping-pongový míček

Někdy lidé do vašeho života vstoupí, jenom aby zase odešli. Tak nějak to mám se všemi, co potkávám tady v Kanadě. Ale je to fajn - je to jako být strýc nebo teta, kdy máte ratolest na starosti tak dlouho, dokud vás neomrzí. Teď ale nadešel čas rozloučit se s člověkem, se kterým jsem tady strávil nejvíc času. Ne, nejste to vy, pane počítači, a jak už jsem naznačil, stejně jako virtuální realita není realita, umělá inteligence není inteligence. Tak fajn, na rovinu - tohle byl trapný vtípek. Já vím, ale musel ho sem napsat, protože vím, že reference na pana počítače dokáže šeredně vytočit pana kartáčka a znáte to: Neser pana kartáčka! Zase? Ok, mlčím... (Babi, neboj, tohle nepochopil nikdo – ani náctiletí se svým pohnutým smyslem pro humor.)

Fajn, takže Pablo známý taky jako makarón, špagetka nebo ta-pravá-pizza-a-ne-nějaká-sračka-z-fastfoodu se s námi loučí. Ale počkat ... kde, sakra, je? Takže já kvůli němu vstanu dřív, abych mu se vším pomohl a on ještě v poledne vyspává? Co to s ním, sakra, je? Vím, že je Ital a všude chodí pozdě, ale nejsem si jistý, jestli to ví i na letišti.

Počkat, počkat, co je dneska za den? Sobota? Ta sobota, co je před nedělí? Od té doby, co přestali dělat kalendáře s holkama ve vytahaných bikinách, v tom mám totiž trochu bordel (ne, to byl vtip, tyhle kalendáře k smrti nesnáším). Fajn, možná to teď bude znít malinko divně, neobvykle nebo zvláštně, ale někdy jsou prostě dny, kdy máte pocit, že se zeměkoule točí naopak, než by měla, takže, abych to zestručnil nebo jak by trefně řekli tady: "To make long story short," Pablo možná odjíždí až zítra. Ok, fajn, hahaha – možná jsem debil, ale to vás dělá ještě nepatřičnějšími se mi smát, tak to prostě přejděme a řekněme, že jsem si jednoduše přivstal, abych si maličko prodloužil víkend. Víte co? Taky byste to místo toho posmívání měli někdy zkusit.

Když Pablo asi ve dvě konečně vstal, probrali jsme, co ještě musíme stihnout udělat, než zítra odletí a taky program na dnešek. Z části už jsem ale měl něco domluveného, takže poslední večírek si bude můj spolubydlící muset užít beze mě, ale nás ještě čeká ta nejlepší párty, která bude celá jenom o balení a ničem jiném! (Kdyby náhodou někdo četl rychleji, než přemýšlel: V té větě je schovaný dvojsmysl.)

Co se týče mě, už poněkolikáté jsem byl tento týden pozvaný na večer ven od těch kluků z New Yorku, ale jednou to bylo tolik odkládané Sin City, pak slíbená večeře u Anny, takže pokud jsem se s nimi chtěl ještě někdy vidět, jakože vážně chtěl!, musel jsem jít dneska, protože zítřek je asi nějaký mezinárodní den cestování nebo co. Pablo si naopak naposledy naplánoval roudko s Brazilkou Erikou, krajanem Fabianem, Španělkou Hanou a všemi těmi kolem Japonce Yukiho, což je docela vtipné, protože jsou všichni do jednoho z jiné školy, než do které chodí Pablo, a potkal se s nimi náhodou pár týdnů zpátky na nějakém autobusovém výletu, jestli si to ještě pamatujete. Paradox tkví v tom, že s jeho třídou jsme nebyli venku ani jednou, kromě toho divadla v High Parku, kde jsme se s ostatními jenom tak z nutnosti pozdravili. Tak čau, můj taliánský příteli, a zítra vstávej brzo!

Já jsem měl ještě chviličku čas, a tak jsem si postahoval nějaké filmy a zasadil ve Farmville na Facebooku spoustu akčních superberries, které nám vývojáři přes víkend darovali, abychom s nimi mohli oslavit půl milionu členů po celém světě. Jenom pro úplnost – Farmville je taková hra, kdy se v reálném čase staráte o zahrádku, jenom místo opravdového kopání klikáte myší. To víte, počítačová generace.

K večeru jsem ale opět osedlal naše skvělé metro a vyrazil do centra za těma americkýma magorama. Tentokrát jsme se sešli v docela jiném baru, který byl opět osázený plasmovými televizemi, ale všude na zdech visela trička torontské univerzity. Byl trochu menší, než jak jsem odsud zvyklí, protože už jenom s námi deseti se zdálo, že je plno. Nicméně bylo tady ještě pár kluků u baru a u stolků při dveřích, nikdo ovšem přes třicet. Holy shit! Tohle je pravý studentský klub! Myslel jsem si, že takové studentské hospody existují jenom ve filmech – to je úžasné! Cítíte tu atmosféru. Zamiloval jsem se...
A jen-tak mimochodem, i pití tady bylo levnější.

Pozornější z vás si ale všimli, že teď nás i se mnou bylo všehovšudy jenom deset. Ano, Chris prý musel odjet spěšně do Států, protože nějak zazdil, že se jeho ségra vdává, ale co, stejně jsem vám o něm, myslím, nepsal, takže vám chybět nebude. Chvilku jsme jenom tak seděli a vykládali, až pak mě napadlo zeptat se, jestli se na amerických výškách skutečně hraje beer-pong.

Co je to beer-pong? Do včerejška jsem o téhle zábavě neslyšel, ale nechápu, jak je to možné, protože beer-pong je naprosto famózní sport pro Čechy jako stvořený. Jak jsem vám včera psal, že se ještě asi podívám na nějaký film, skončil jsem u druhého pokračování Roadtripu, který se původně proslavil při obsazením Seanna Williama Scotta a Breckina Meyera. Já vím, není to zrovna ten nejreprezentativnější film hodný studenta filmové školy, ale hej – já tyhle kousky miluju! Teď o devět let později se tvůrci tedy odhodlali přijít s druhým dílem, který nese právě podtitul beer-pong. Takže jsme se snad konečně dobrali k jádru věci:
Na opačné strany stolu se postaví proti sobě týmy zpravidla po dvou spoluhráčích. Připraví před sebe do trojúhelníku deset plastových kelímků, do kterých se protější tým snaží trefovat ping-pongovým balónkem. Tyto kelímky jsou ale taky z poloviny naplněny pivem, aby se při všem tom zápalu do hry nepřevrhly, nebo aby z nich ten ping-pongáč i při úspěšném pokusu nevyskočil, čehož by si po několika hodinách hraní nemuseli někteří všimnout a vznikaly by zbytečně opilecké spory, ke kterým není nikdy daleko, když je půlka hospody plně naložená. Začíná ten tým, který dá na začátek pěknější hit, a pak postupně vyřazuje kelímky, dokud nemine – to se dostává ke slovu opačná strana stolu. Jednoduché, ale pekelně zábavné. Jo a ještě jsem zapomněl jedno a asi to nejdůležitější pravidlo: Když se soupeř trefí do vašeho kelímku, musí ho jeden z vás vypít.

Takže zpátky – ptám se, jestli se skutečně hraje na amerických výškách beer-pong, když v tom celý náš stůl utichne, až Brad vstane a na celou hospodu svým medvědím hlasem zařve: "Budeme hrát beer pong!" Všichni okamžitě vystřelili od stolu, běželi za barmanem, kde tady nejblíž seženou ping-pongové míčky, a vyrazilo se. Dobře, šli jsme jenom já, Jeff, Brad a další dva kluci, protože to někdo musel vevnitř připravit, ale Brad je prostě nevychovaný Američan a dělal hluku za všechny. K tomu si představte, že ten kluk je holohlavý a má asi dva metry a sto kilo, takže sranda veliká. Když jsme šli směrem k nejbližšímu obchodu se sportovními potřebami, Jeff se najednou zasekl.
Brad: "Co je, vole, na co zíráš?"
Jeff: "Mají tady drogérku."
Brad: "Jasně, že tady mají drogérku – tady jsi v Kanadě, ne na Akrtidě." (Myslím, že spíš myslel Antarktidu, ale radši mlčím, protože po mých zkušenostech s drogérkama na začátku svého výletu mám, pokud si ještě pamatujete, něco drobků na svém vlastním stole)
Jeff: "Jen jsem si myslel, že bych si třeba skočil na krém na ruky."
Brad: "Chlape, zítra jedeme domů, nemůžeš si to koupit ve Státech?"
Jeff: "Můžu, ale mám takový pocit...možná bych si ho měl vzít teď."
Brad: "Myslel jsem, že jsme všechny naše přítelkyně nechali doma."
Jeff: "Ok, stejně jsem hned zpátky."
Brad: "Počkej ještě – (začíná krčit oči a škrábat se ve vousech) půjdu s tebou, třeba tam mají ty navlhčené ubrousky, co mi včera došly."

Co dodat… No - po slabší chvilce v drogerii jsme si ale ještě párkrát zařvali na ulici, abychom si opět zvýšili hladinu testosteronu v krvi, než jsem přece našli sport, kde šel Brad přímo na věc a vybral zaskočenému prodavači všechny ping-pongové míčky, co měl v krámě. Chudák byl z nás úplně na větvi, zvlášť po tom, co se nás zeptal, jestli nechceme taky třeba pálky a dočkal se pouze Bradova štěknutí, jestli se náhodou nezbláznil. Nedovedu si ani představit, co se tomu maníkovi honilo v hlavě, ale měli jsme míčky, mohli jsme jít!

Zpátky v baru už bylo všechno připravené a šlo už jenom o to, kdo bude s kým hrát. Bylo nás deset, ale přidali se k nám ještě i ostatní kluci, co předtím seděli jen-tak kolem a neměli do čeho píchnout. Nakonec to ale vyšlo liše, takže se musel zapojit barman Simon, a když je na palubě i šerif, není nic, co by párty drželo na uzdě.

Když jsme ale u toho vybírání týmů, upřímně jsem si myslel, že jako abstinent skončím jako přebrané zboží poslední, ale nevím, co mě to napadlo, protože podle jednoduché matiky, když nepiju já, spoluhráč musí jednou tolik, a tak o mě nakonec musel Jeff sakra bojovat, aby si mě udržel.

Že tuhle hru berou hoši vážně, bylo jasné hned co jsem zahlédl tu obrovskou důmyslnou tabulku s výsledky a body, kterou pověsili na zeď místo reklamy na mexickou Coronu. Myslím, že tuhle partu už docela znáte, a víte, že se nemohlo začít bez sázek. Nejvíc lidí věřilo Bradovi, zatímco nám nikdo, ovšem! nebyli jsme zdaleka jediní, na koho nikdo nepřihodil svoje peníze. Kdyby navíc nebylo to stupidní pravidlo, že nemůžete vsázet sami na sebe, určitě bychom i nějakého věřitele sehnali, ale co...

Protože jsem beer-pong nikdy nehrál, začal jsem trénovat. Zatímco Jeff mi ukazoval i nějaké šílený hity s odrazem od zdi a podobně, já jsem byl rád, když jsem se trefil dovnitř a nanejvýš jsem si pomohl několika bouchnutími o stůl. A co Brad, ten si podával soupeře už při úvodním hodu o to, kdo začne, když si strčil ping-pongáč do pusy a foukl ho přímo do prostředního soupeřova kelímku.

I když mé dnešní seznamování se severoamerickou kulturou bylo ještě mnohem šílenější než desetihodinový maraton Monopolů, kluci ráno odjížděli zpátky do Států, tak jsme to zabalili už před druhou ranní, kdy Brad s Evanem ještě (toho jsem, myslím, zmínil už minule) slavili svůj čerství titul beer-pongových šampionů.
Tak jsme se teda rozloučili s tím, že musím přijet do Států na pravý beer-pongový turnaj a ztratil se zase v potemnělých ulicí velkého Toronta, protože i kdyby všichni odjeli, já a tohle město tady budeme pořád! (Bože, teď se cítím jak scénárista Bčkového filmu.)

>> 42. Den jako stvořený ke stěhování

40. Ztraceno v překladu

Ok, ok, už lezu z postele. Je sice teprve devět ráno, ale fajn – vstávám... Ne vážně - jsem zvědaví, jak to bude vypadat, až se zase vrátím do školy, protože hned na druhý den, co přilétám zpátky do Česka mě čeká imatrikulace na výšce. Teď si ale tak říkám, že ten celodenní let proti časovému pásmu mi asi stejně dokonale pomotá hlavu, tak je to vlastně jedno. Proč jsem ale musel vstávat? Vlastně nemusel, ale dál spát to už jsem zase nemohl. Že to nedává smysl? Nic nedává smysl, když odjedete na letní prázdniny sami za oceán, ale konkrétně tohle dnešní ráno jakési vysvětlení má. Protože v poslední době přibylo bouřek a deště vůbec, byla v našem baráku na Keele Street místa, kam jste se bez gumáků už skutečně neodvážili. Náš landlord Tosh se proto konečně rozhodl k ráznému kroku a zavolal si chlapy, co mu vymění střechu. Tedy alespoň jsem si myslel, že pro to Tosh tak samovolně vzplanul, ale jak jsem večer zjistil, nebyl to jenom déšť, co na něj dělal tlaky.

Od devíti ráno tedy lozilo kolem mého okna po střeše asi sedm chlapů, kteří podle hluku, který dělali, vážili každý nejmíň sto kilo. K tomu všemu si přičtěte ještě všechen ten bugr, co stavaři nadělají, a to, že já okno nikdy nezavírám, takže jsem aspoň zase jednou za čas stihl snídani.

Na druhou stranu je strašně fajn, když den načnete takto brzo. Můžete se posadit s mapou ke stolu, ukázat si kamkoliv byste chtěli jet, a pak prostě vyrazit. Protože jsem ale nenašel nic konkrétního, kam bych se v Torontu toužil ještě vyloženě podívat, rozhodl jsem se, že jednoduše jenom sednu na autobus, nechám se někam odvést, tam vezmu zase jiný a prostě si to tady jenom tak projedu s peckami v uších.

Jelikož bylo dneska vážně krásně, celé město vypadalo vesele a uvolněně a vám nezbylo nic jiného než pozorovat a přemýšlet a srovnávat a přemítat... Tak třeba spousta lidí se mě ptá, proč mám rád Severní Ameriku, v čem je jiná a já jsem to nikdy nebyl schopný vysvětlit, i když to docela přesně vím. Teď jsem se ten pocit snažil opět nějak převést do slov, ale abych zase jenom zjistil, že to prostě nejde, i když to všechno máte přímo před očima. Jediná odpověď, kterou tedy mám, je, zvedněte zadky a zajeďte se podívat – Chorvatsko už jste stejně všichni viděli... Pětkrát!

I když se v Torontu tak nějak orientuju, je příliš velké na to, abyste se v něm úplně vyznali. Ale to je očividně i Brno. Když jsem tam nedávno hledal nějaké náměstí (což ve finále byl jenom nějakých pár suchých stromů u silnice) a požádal o pomoc starší paní, která tam bydlela snad celý život, poslala mě ve finále úplně někam do prdele. A co je to Brno, že? No ale dneska jsem se zapřísáhl, že nevytáhnu mapu, dokud nebudu úplně zoufalý, takže celý den jsem cestoval, ale nemám nejmenší tušení kde, takže všechna ta musím-navštívit místa, co jsem si poznamenal do mobilu, už nejspíš nikdy neuvidím. Spoléhal jsem se ale na dobrosrdečné Kanaďany, kteří mě nakonec navedou na nějaký autobus k metru a to mi naštěstí vyšlo. Zase to byla stará paní jako v Brně, ale neměl jsem moc na výběr, protože už se stmívalo a nevypadalo to, že bych v té části města do zítřka ještě někoho potkal. Naštěstí se ale madam nemýlila, a tak jsem se byl za hodinku zpátky doma.

Po cestě jsem si ještě stavil na pizzu, protože jsem se nějak necítil si něco kuchtit. Když jsem si objednával, zahlédl jsem ve výloze cedulku, že hledají výpomoc. Obsluhoval mě zrovna nějaký Číňan s vybitými zuby, který nikomu nerozuměl a nikdo nerozuměl mu. Napadlo mě tedy, že ta výpomoc bude nejspíš náhrada za něj, a tak mi nepřišlo jako nejlepší nápad řešit to zrovna s ním. Nicméně nebylo na koho jiného se obrátit, tak jsem se ho tedy při placení zeptal, jestli je to ještě aktuální. Chvilku přemýšlel, škrábal se v hlavě a pak řekl, že "asi jako jo no" a kdesi-cosi, a že mu tam mám nechat číslo. Už vidím, jak mě někdo celý žhavý zkontaktuje, jenom protože jsem tam na druhé straně účtenky nechal nějaké číslo. Vytáhl jsem proto z batohu životopis, který tam neustále nosím a předal jsem mu to, i když mi bylo jasné, že se projeví jeho pud sebezáchovy, a že se moje resumé nedostane dál než do toho koše, co měl pod pultem. No ale alespoň jsem mohl oslavit své poslední oficiálně předané CV tady v Kanadě, protože dál by se mi i ten největší optimista ve městě vysmál, jelikož už mi zbývají jen poslední tři týdny v zemi javorového listu.

I když je dnes pátek, doma na mě z bílé kožené sedačky vyskočil expert, který se díval na nějaký bangladéšský film. Jestli se pamatujete, každý víkend jinak jezdí domů za rodinou. Nikdy jsem ale něco jako bangladéšský film neviděl, tak jsem se samozřejmě připojil, ale on prostě nemůže jenom civět na tu bednu... Zase hned začal se svými historkami, jak je skvělý, a tak vůbec a taky si pochvaloval, že konečně dali dohromady střechu.

Jo, je to tak. Během několika hodin hoši stihli vyměnit střechu na celé půlce baráku. Není to ale tím, že by v Kanadě nějak víc makali nebo že by byli zručnější, jenom to tu prostě jinak funguje. Taky máte doma na desítkách dřevěných latěk navěšené těžké hliněné tašky? Zapomeňte na to, tady se s tím nikdo tahat nebude. V Kanadě preferují něco podobného, jako když jsem stavil domeček pro svého králíka na balkón. Taky mu tam chudákovi trochu zatékalo, ale teď už vím, že to nebyla moje chyba. Jsou to takové lehké a tenké asfaltové pláty, které neboucháte jednoduše hřebíky vedle sebe a se zbytkem už si poradí slunko, které ten asfalt nataví, aby při chladnějších teplotách ta krytina přilnula víc na sebe. No co, teorie je to krásná, ale stejně bych byl jistější, kdyby už prostě vůbec nepršelo.

Zapomněl jsem ještě říct, že dneska tady chyběl Pablo. Šel totiž s Annou na Rogers Cup, což je takový velký tenisový turnaj, co se každoročně pořádá v Torontu a taky Montrealu. Konkrétně tady hrají ženské a v Montrealu chlapi, ale příští léto se to vystřídá, takže pokud byste sem chtěli jenom kvůli antukovým válkám, radši si ověřte, co je zrovna za rok. Nevím, na jaký zápas šli mí italští přátelé, ale dnes se hrají čtvrtfinále, ve kterém si to rozdá i Serena Williams s Luckou Šafářovou, což je Češka! U-u-ů! Sice jsem o ní nikdy neslyšel, ale nejsem zrovna fanouškem bílého sportu, ovšem: "Šafářová! U-u-ů!"

Kdyby tak ale expert věděl, že přemýšlím nad tenisem, zatímco on tady tak poutavě vykládá. Ale jo, trochu jsem ho vnímal – prý mu při tom tornádu nateklo do pokoje, tak řekl Toshovi, že chce polovinu peněz za nájem zpátky, a protože Tosh prý ví, jak všestranný, chytrý, mazaný a nepřekonatelný expert je, tak radši okamžitě opravil střechu a snažil se mu nějak vyhovět, než jeho bangladéšská krev začne vřít a požene celý spor před domovnický soud nebo co... Jo a ještě něco: Tosh sakra dobře ví, jak se náš expert v právu vyzná! I když jsem uvnitř umíral, navenek jsem se tvářil zaujatě a zcela soucitně. Myslím, že bych měl hrát v nějakém filmu, jelikož po všech těch našich besedách jsem zjistil, že jsem v přetvařování docela dobrý - já sám si totiž ani nemyslím, že nějaký domovnický soud existuje, ale mám novou střechu? Mám a tak radši držím hubu...

Určitě si říkáte, proč si s tím chlapem tak nerad vykládám, ale je to jednoduché – protože polovinu věcí, o kterých mluví, si vymýšlí a já jsem už na pohádky přece jenom trochu moc starý. Tak mě ale napadlo, že když už si máme vykládat, ať to k něčemu je.
Obzvláště dneska slyšíte téměř denně něco o muslimech, ale málokdy v jiné spojitosti než s nějakým násilím. Napadlo mě se tedy zeptat, v co on jako muslim věří, čím se řídí a jak smýšlí. Seznámil jsem se taky s jejich svátky a konečně jsem se odvážil i zeptat na jeho osobní názor na Izrael. I když jsem ho bral trochu s odstupem, protože zvláště o židech mluvil jako o trnu v patě, zjistil jsem, že to vlastně nic tak hrozného není. Přišlo mi to jako křesťanství v jiné barvě, až teda na ty hladovky, ale budiž.

Když jsem experta svými všetečnými otázkami konečně unavil, vystřídal ho Rašíd. Rašíd je ale jiná třída – mám ho docela rád. Je tichý, čistotný a už jenom když se na něj podívat, tak je to prostě správný magor. Ale není podivínem jenom od pohledu, všiml jsem si, že má taky zajímavý životní styl. Brzo ráno vstane, jde do práce, dojde z práce, cigárko, kafíčko, cigárko, pak se zavře na hodinku u sebe v pokoji s pěti plechovkami Coly, dál se s železnou pravidelností ještě za mladé noci vypraví na procházku, vrátí se, kafíčko, Cola, cigárko a jde spát. Nejvíc ale žeru, jak pořád uklízí a jak se nikam nehne bez iPODu – to je prostě náš Rašíd.

Teď si sešel dolů pro další Colu a posbírat konečně ty střepy, co ležely v kuchyni už od rána. To Pablo něco včera umýval, dal to na plastový sušák, který ale za moc nestojí, a tak se v noci převrhl a bum! Tak to alespoň říkal Rašíd, ale protože je správňák, neměl jsem důvod mu nevěřit. První to sbíral střep po střepu rukama na noviny, protože je tady jenom jeden smetáček a to jeho a ten prý nechce mít plný skla. Tosh ale poslední dobou pořád něco montuje v předních místnostech, tak jsem se tam zašel podívat, jestli tam třeba nebude mít něco, co by nám pomohlo. Bylo to velké vzrůšo, protože tam nesmíme chodit, ale aspoň něco, když už byl ten pátek večer. Nakonec jsem tam přece našli nějaké koště, takže jsme s těmi střepy pěkně zametli! Hell yeaah!

Když už jsme tam tak oba čapěli, zeptal jsem se Rašída jak to teda má s tím kofeinem. Ten se přiznal, že vlastně nepije už nic, kde by nebyl, že celý den pije jenom Colu a kafé, a že nemusí kolikrát ani jíst. Řekl jsem sice, že je to "cool", ale ve skutečnosti si myslím, že ho tohle jednou zabije...

Protože jsem experta intelektuálně vyčerpal, a protože Rašíd je na kofein už imunní, noc jsem trávil jenom s televizí a krásnou, velkou, bílou, koženou sedačkou. Docela jsem se ale bavil, protože poprvé v životě jsem se dočkal typické americké noční talk show, které jsou očividně populární i v Kanadě.

Znám tyhle pořady jenom z youtube, protože všichni tihle chlapíci tam mívají dost zajímavé hosty od filmových režisérů po kapely, co zrovna vydávají desku. Na internetu se ale většinou dostanete jenom k jednotlivým útržkům, takže jsem byl nadšený, protože jsem konečně viděl celý pořad.

V Česku je jenom jediný člověk, který se nechal tímto televizním žánrem inspirovat a vysílá pravidelně třicet minut každý pátek večer. Přesto ale Krausovo Uvolněte se, prosím není úplně přesně ono. Pravá americká talkshow trvá snad celou hodinu, nese v názvu pokaždé něco jako "Late Night" nebo jiný odkaz na tuto pozdní dobu, ve které se vysílá. V Americe jsou tak tři, čtyři obecně známé, které jsou jako přes kopírák jenom s jiným moderátorem, který má pokaždé image vypravěče vtipů z pódií nočních klubů.

Sám jsem měl to štěstí vidět show velikána Conana a potom ještě Jimmyho Fallona, se kterým jsem se setkal vůbec poprvé, ale rozhodně jsem o nic nepřicházel, protože upřímně - byl to děs. Conan je naopak docela profík, ale pokud vám ani tohle nic neříká, ze současných latenighterů mě napadá ještě David Letterman, který je asi tak nejznámější.

No takže teď už jenom počkám, až se mi dostahují nějaké filmy, zalezu si nahoru do postele a na nějaký se podívám. Vám přeji dobré ráno, protože už nejspíš asi vstáváte a užijte si sobotu. Začněte třeba dobrou snídaní, a pokud budete mít chuť na kafé, Pablo vzkazuje, že Rašíd dělá výborné, tak se třeba stavte.

PS: Ještě jsem si teď vzpomněl, že i Nova vyplodila jakýsi pokus o něco podobného se Suchánkem a Genzerem, ale to bych radši nezmiňoval, protože tohle je spíš příklad toho, jak by taková večerní talk show vypadat neměla.

PS #2: Víte, že tady je první den v týdnu už neděle? So weird...

>> 41. Pan kartáček a opilý ping-pongový míček

39. Jizva na sametové tváři

Co vám budu povídat. Někdy jsou prostě dny, kdy neděláte vůbec nic, no a co se týče mě, bavíme se teď asi o takových 80 procentech mého času. Je proto velmi obdivuhodné a samotnému se mi tomu nechce věřit, že jsem schopný denně prskat na tento blog tolik stránek o tom, co se kolem děje, které – a to je ještě obdivuhodnější a už absolutně mimo mé chápání – dokonce i někdo čte. Mimochodem – děkuji!

Ale buďme upřímní – včerejšek si svůj vlastní článek nezaslouží. Nechci vás mučit dalším popisováním toho, jak jsem se potloukal po už vám tolik známých místech, i když tentokrát jsem zkoušel chodit těmi nejdivnějšímu uličkami, do kterých se běžně nedostanete. Nejvíc mě bavili takové ty garážové, co v Evropě nemáme. Je to prostě jenom kus neoznačeného asfaltu za chodníkem, co jsou na něm zaparkované velké kontejnery plné odpadků, a který vylili jenom proto, abyste se dostali autem ke svému domu. Nicméně v obytných oblastech najdete i takové, které mají bezmála kilometr, a i když jste přímo uprostřed pulsující centra města, tady najdete vždycky svých pět minut klidu.

Abych se přiznal, taky jsem doufal, že najdu třeba nějaký extra levný obchod s CDčkama nebo opuštěné kino, kde zapomněli promítačku a tunu starých pásů, ale bohužel nic takového tady neschovávají. A přitom v počítačových hrách na místech jako tohle najdete vždycky ty největší klenoty - hovadina. Měl bych si už zapamatovat, že virtuální realita není realita, a že podívat se na hranolky a říct: "enter" k jejich objednání nestačí. (Pro fanoušky GTA jsem měl připravené: a že křičet: "ICIKPYH" vás před deštěm neochrání, ale teď zjišťuju, že je to vlastně skoro to samé.)

Doma na Keele Street se toho nedělo o nic víc. Snad jenom že přišel další chlápek od Bellu zapojit už asi třetí linku do baráku. Byl to postarší tmavý servisák, který neustále chodil kolem, škrábal se v hlavě a strašně nechutně kašlal. Vlastně jsem ani nevěděl, že je to kašel, až jsem ho uviděl, jak si utírá chrmel do montérek. Do té doby jsem myslel, že venku něco/někoho plechového tahají po asfaltu.

Nejlepší na tom všem ale bylo, že přišel s kontaktem na někoho, kdo tady vůbec nebydlel. Ovšem expert se dost možná bude každou chvilku stěhovat a Pablo vlastně na konci týdne, tak jsem si řekl, že si někdo jenom ušlapává obilí, než si do něj lehne. Každopádně se montér asi po půl hodině rozhodl, že natáhne někde zezadu alespoň drát k baráku, a tak přeskočil plot k sousedům, kde se asi dalších šedesát minut producíroval na zahradě, aniž by se někoho zeptal. Když si ale přistavil žebřík k jejich boudě, co měli úplně vzadu u plotku při naší straně, a vylezl na něj, začala ječet nějaká lady, ať z tama okamžitě sleze. On se jenom natočil, aby jí sdělil, že je od telefonu a ona zase, že už jeden má a on to tedy znova trochu specifikoval a ona pořád nechápala... Jestli ta adaptace Shakespeara pár týdnů zpátky z High Parku byla jedna z nejhorších, co jsem kdy viděl, tohle bych musel zařadit na úplně druhý konec mezi ty mistrovské, tentokrát zřejmě na předlohu Mnoho povyku pro nic.

To ovšem nebyla jediná komedie, kterou jsem měl včera tu možnost sledovat. Když se Pablo vrátil s asi pěti narvanými igelitkami jídla, bylo jasné, že chystal něco velkého. A skutečně – za chvilku už stál u plotny a míchal dohromady všechno, co měl po ruce. Nakonec z toho vznikl jakýsi salát, omáčka a smažené masové medailónky. Všechno si tedy pečlivě nachystal na stůl a pustil se do toho. V tom ale místo rozplývajícího se "hmmm" vyšla z jeho úst spousta italských slov, kterým jsem sice úplně nerozuměl, ale i tak jsem si za ně dokázal dosadit české ekvivalenty. Myslel jsem, že smíchy prasknu, zvlášť když se do toho ještě během raketově zvedl, zapřel oběma rukama o stůl a prskal na to, jak je strašně zklamány. (Myslím, že spíš chtěl říct nasraný, ale to nic, Pablo, tohle u TOEFL zkoušky po tobě chtít nebudou.)

Pak to ještě párkrát přehrábl vidličkou ze strany na stranu a bez milosti vysypal do koše na recyklaci, i když si nemyslím, že chtěl, aby tu jeho dobrotu ještě někdo někdy dal znova dohromady. No a co bylo špatně? Salát byl hořký a maso prý stálo taky za hovno. Konec zvonec.

Ale včera je včera a dnes je dnes, a tak nás naopak čekala výborná večeře, na kterou nás pozvala Pablova italská Patronka Anna. Předtím jsem ale musel zkontrolovat, co se děje na internetu, zaskypovat se svou hvězdou, které se nedočkáte, protože nakonec nepřijede, a přečíst si, jak máte v Evropě možná nejteplejší léto vůbec. Nechtějte ani vědět, co si pro nás připravilo Toronto.

Když bylo k sedmé večerní a my jsme měli vyrazit za Annou, najednou se zatáhla obloha do posledního kousíčku těmi nejčernějšími mraky a spustila bouřka, která byla srovnatelná snad jenom s tou brutalitou, co nás zastihla na párty u Yukiho. Jak jsem později zjistil, tahle bouřka byla ale dokonce horší – přinesla s sebou totiž i menší tornádo, které poničilo v pár kilometrů vzdáleném Vaughanu na dvě stovky baráků. Ok, slyšel jsem, že tento rok to bude s ničivými větry husté, ale hned tornádo? Myslím tím, sakra, vždyť v Česku máme tak nanejvýš kulové blesky, na které stejně půlka lidí nevěří a tady hned tohle?! Jako bychom nemohli začít nějak zlehka - vichřicí nebo tak...

Ale co, přežili jsme to bez újmy a sotva se to trochu uklidnilo, tak jsme asi se třičtvrtěhodinovým zpožděním vyrazili. Po štěstí jsme ale zrovna nešlapali, a zatímco jindy na metro nečekáte dýl jak čtyři minuty, teď jsme tam stáli celých dvacet. Ani by mi to tak nepřišlo, kdyby jich mezitím neprojelo snad pět protějším směrem. Nakonec ale přece nějaké poslali, jenže to nebyl našemu cestování konec – čekala nás bonusová jízda autobusem. A zase... Každý směrem odjeli tři linkáči, jenom ten náš se dalších dvacet minut někde flákal. Skoro jsem měl pocit, že bychom k Anně neměli jezdit. A skutečně!!!

Ale co to plácám... Udělalo se vám alespoň z těch vykřičníků špatně? Mně tak jedině z přecpání, ale po-stu-pně... Nejprve nás Anna velmi vřele přivítala letmým polibkem na každé líčko, a pak nám představila svůj dům.
Poznatek č. 1: Tahle žena je Evropanka a říkejte si, co chcete, ale tohle nepopřete. Z rádia hrála klasická hudba předních skladatelů starého kontinentu, všude kolem vysely obrazy měst, které se severoamerickou architekturou neměly pranic společného, kuchyň byla plně zařízená a nejevila žádné známky donáškového jídla, a pak to francouzské víno.
Poznatek č. 2: Nenechte se zmást věkem – i starší lidé ví, co je to laptop. A nejenom to, taky nová hi-fi věž, plasmová televize, elektrický krb,... Kolik že vám je, Anno? Skoro šedesát?
Poznatek č. 3: I dáma měla kdysi růžky. Ano – Anna je totiž stará aktivistka. Ve dvaceti měla pocit, že musí z Evropy, provdala se za nějakého technika v atomové elektrárně a přestěhovala do San Franciska. Tam se začala zajímat o ženská práva, a když ji pak vítr odnesl až do Toronta a došly jí peníze, našla si v tomto oboru i práci. Ale o tom později. Teď je na řadě večeře.

Protože jsme s Pable byli hladoví už v sedm, po našem menším zdržení jsme nenápadně ujídali pečivo z ošatky ještě před předkrmem. Záhy ovšem přišla typická italská večeře se vším všudy. Co to znamená? Ke všemu jíte chleba – tzn. ten je na stole neustále. Připravte se na tři chody a deserty do toho nepleťte. U jídla se diskutuje a víc než rutina je to sice všední, ale zážitek, a konečně servírovaný talíř musí vypadat tak přitažlivě, že vás ani naprosto přecpaný žaludek nezastaví vzít si ještě.

Protože italskou kuchyni miluju, přiznám se vám na rovinu, že jsem se nažral jako prase. Přestože jsem byl ovšem na pokraji už jenom šťouchnout, na Annu i Pabla jsem ještě pořád ztrácel. Začali jsme žlutým melounem, který mí masožraví spolusedící zajídali opečenou slaninou. Ještě k tomu něco bylo, ale to už si nepamatuju, protože jsem stejně celou dobu myslel na ty těstoviny, co voněly z kuchyně. Za chvilku už tu ale byly. Naprosto výborná pasta, s nějakou zelenou omáčkou podle venkovského receptu jemně posypaná sýrem. Dalo mi to hodně zabrat, ale nemohl jsem vynechat ani závěrečné scarpetti (to je moje představa, jak to italské slovo vypadá na papíře), kdy kouskem chleba vyškrábete tu velkou servírovací mísu. Tak a teď už by byl Čech po obědě, ale kampak? Teprve teď přichází hlavní chod. Obrovská hromada salátu a ryba. Tedy já jsem měl samozřejmě veggie výjimku a speciální fazole opět podle receptu, který je součástí italského národního dědictví. Nakonec jsem to ale přece do sebe nějak nacpal, ovšem přiznám, že ovoce na závěr jsem opravdu ochutnal už jenom očima.

Po tom co jsem s Pablem alespoň uklidili nádobí, když už jsem teda Annu tak šeredně vyžrali, jsme zbytek večera strávili na pohodlném gauči u kávového stolku. Jak už víte, jsem posedlý příběhy lidí, co žijí tak daleko od místa, kde se narodili, takže jsem samozřejmě musel vyzpovídat i Annu. Jakýsi letmý přehled o jejím životě už máte, ale všechny ty maličké pohádky okolo toho...

Jedna z nejpoutavějších byla z její bývalé práce, kdy pomáhala imigrantkám hledat nové zaměstnání. Učila je taky anglicky a psát na počítači, ovšem naneštěstí šlo většinou o ženy týrané a zneužívané, takže to nebylo nijak veselé povídání - vlastně mnohdy spíš až brutálně smutné. Opravdu to kolikrát byla docela síla a snad bude stačit, když vám řeknu, že z té práce nakonec odešla proto, že jí po vraždě (podle soudu z manželské vášně) jedné z její svěřenek nenechaly noční můry spát. Ale i takové věci se v Kanadě dějí. Teď ovšem mluvíme spíše o ojedinělých případech, zatímco mezi překvapujícími věcmi, které tak tiše šumí v severoamerickém éteru, patří fakt, že i tady je ještě velká spousta rasistů. Co se týká Toronta a ostatních velkých měst, neřekli byste, ale stačí prý vyjet jen kousek na venkov a sakra rychle si uvědomíte, jak rozdílnou cenu má i ve 21. století uprostřed jedné z nejcivilizovanějších zemí světa bílé maso. Nicméně Anna vzpomínala i na doby, kdy i jako Italka byla v Torontu s celou svou komunitou za parazita.

Když jsme se podívali na hodinky, protože Pabla opět začalo zmáhat sezení na gauči, trošičku jsme se zasekli, protože tak nějak bylo po třetí ráno. Jelikož Pablo musí ještě zítra naposledy do školy pro diplom, zvedli jsme se, že půjdem. Teda spíš zavoláme taxi, protože pěšky to bylo fakt daleko a na autobusové zastávce bychom stáli do rána. Naším řidičem byl zase nějaký Pákistánec, který anglicky moc nerozuměl a který navíc vůbec netušil, kde jsou v Torontu ani ty nejhlavnější silnice, což vím i já, co jsem tady na prázdninách. Naštěstí měl ale navigaci, takže jsme to nakonec nějak dali, ale ty dva dolary navíc si teda rozhodně nezasloužil. Pablo, Pablo...

>> 40. Ztraceno v překladu

38. Počkejte, jen co se svleču z kůže

Ježíš lidi, ale já se začínám loupat. Tak si to zrekapitulujme. První se jdu podívat k jednomu z nejznámějších kanadských jezer - tam mě zaskočí letní subtropické počasí. Aniž by to byl záměr, opálím se tam. Večer pak zjišťuju, že jsem se nejenom opálil, ale zrovna spálil. Přečkám tedy těch pár dní, kdy mi hoří záda, a to všechno jenom proto, abych se mohl zase za týden celý sloupat. Tak a teď mi řekněte, má tohle nějaký smysl?

Nejlepší na tom všem ale stejně je, že se loupu a k tomu se mi na horním rtu opět udělala zima. Teď si nemůžu vzpomenout, jestli jsem vám psal o té první někdy z druhého týdne tady... No jestli ne, tak fajn - jestli jo, budu se možná maličko opakovat, ale vy to stejně určitě čtete jen-tak ležérně a taky se nepamatujete... Takže zima – takový ten opar na rtu – se mi dělá tak nanejvýš dvakrát do roka. Nikdy jsem ale nepřišel na to, proč se tomu tak říká, protože třeba tady v Kanadě kolem těch nejteplejších dnů jsem ji chytil už podruhé. Tu co mám teď, ta není nijak hrozná, ale stejně si myslím, že jsem jediný na světě, kdo se současně loupe a má zimu. Ach – jsem tak jedinečný...

Na dnešek jsem se docela těšil, protože jsem včera usínal s tím, že to byl můj poslední den volna. Ano, zní to divně, ale vážně bych konečně rád dostal nějakou práci, už jenom proto kolik času a nervů mi dalo zařídit si pracovní povolení.

V sobotu jsem se stavil v takovém zajímavém krámku It's a Dog's Life, kde mi řekli, že se mám ohledně místa přijít zeptat v úterý, kdy tam bude vedoucí. No a co je dneska za den?

Když jsem vešel tentokrát, bylo tam mnohem víc lidí a taky psů. Za pultem už ovšem neseděla sympatická mladá holka, ale snad padesátiletá netýkavka, kdy jsem doufal jenom v jedno a to, že se nejmenuje Eileen. Naštěstí to skutečně nebyla ona, protože Eileen měla o deset roků míň a stovku úsměvů víc. Samozřejmě jsem jí opět musel vysvětlit, co a jak, a když jsem tedy minule začal s těmi kecy o cvičení slepeckých psů, dotáhl jsem to až do konce. Z vlastního zájmu jsem však dodal, že to zatím spíš jenom sleduju z povzdálí, a že bych u nich rád nabral nějaké zkušenosti. Obdobně to mám i s mým CVčkem, kde jsem si napsal, že mluvím francouzsky, ale doufám, že nikdy nepřijde na to tento jazyk použít, protože za všechny ty roky pod modro-bílo-červenou vlajkou u nás ve škole si pamatuju jenom: „žbla-bla-bla-blá,“ a to ještě ani nevím, co to znamená.

Eileen byla na jednu stranu strašně nadšená, na tu druhou mi ale opět nemohla nijak pomoct. Přes léto jsou všichni na dovolené i se svými psi, takže nemají zakázky a i regulérní zaměstnanci si teď musí vystačit s krácenými hodinami. Ok, vidím, že s takovou se nikam nedostaneme. Přijel jsem do Kanady, abych viděl, jak to tady chodí a sondování do jejich běžných pracovních dnů, to jsem nechtěl vynechat. Nabídl jsem proto Eileen, že tam budu chodit jako dobrovolník. Ovšem k mému údivu ani práce zadarmo nebyla dostatečně lákavou nabídkou. Řekla, že kdybych tady byl dýl a mohl začít od září, kdy se všichni začnou do města vracet, ani chvilku by neváhala, ale že teď bych tam vážně jenom stál a čučel do zdi. Ok – myslím, že jsem skončil...

Nicméně Eileen byla neuvěřitelně přátelská a ukecaná, a tak jsem s ní strávil nakonec asi dvě hodiny. Ukázala mi všechno, co u nich v podniku dělají a dokonce mi pověděla, jak kdysi začínali se dvěma psi na palubě. Dneska tam mívají mimo léto i šedesát čtyřnohých kamarádů přes týden, kdy jejich hlavní náplní je v podstatě jedno – dávat na ně pozor. Jak mi holky řekly, je to doslova školka pro psy.
Celé prostory It's a Dog's Life jsou rozděleny na několik částí. Na vstupní místnost, kde je recepce, čekárna, někde vzadu maličká kancelář a 3x3 metry velký výběh pro psy, kteří ještě neprošli tréninkem nebo kteří došli pozdě. Konkrétně dnes tam byl jeden malý pudlík, kterému nejspíš ráno ujel autobus, a ještě nějaký drobnější kříženec, který čekal na přestupní lístek mezi ostatní.

Ze vstupní haly jste se dostali buď k psí holičce, do přijímací místnosti nebo dozadu do velkého výběhu. Co se dělá v tom prvním, snad vysvětlovat nemusím, zatímco přijímací místnost je docela zajímavá. Do It's a Dog's Life vám nevezmou každého psa, kterého tam přinesete. První ze všeho si vás zatáhnou sem, kde se snaží vypozorovat osobnost každého potenciálního nováčka. Pokud je příliš zuřivý, agresivní nebo absolutně neadaptivní, máte prostě smůlu.

To nejlepší vás ale čeká na konci. Obrovská hala plná psů nejrůznějších plemen bez jakýchkoliv plotů jenom se dvěma holkami, které se pár šikovných snaží něco naučit a ten zbytek jenom občas potahá za ocas, aby po sobě neskákali. (Tím neskákali myslím jako nEsKÁkAli-nEsKáKali – ne jenom jakože hop, ale spíš hop-sem, hop-tam.) Z toho by se totiž mohl vyvinout (to slovo jsem nevybral náhodně) taky docela velký problém a pitbull Rufus vypadal jako nejvřelejší adept. Zřejmě si tím kompenzoval to, že jako jediné plemeno musí podle kanadských zákonů chodit po venku s náhubkem. Řeknu vám, nikdo nechodí po venku s náhubkem rád.

Dál už jsme jenom kecali a kecali a kecali s Eileen i s její kamarádkou Amy. Od psů jsme postupně přešli k Torontu, protože obě dvě se tady narodily, ale jak už tak bývá zvykem, většinou se snažíte utéct z místa, kde jste vyrůstali a ani jedna z obou holek nebyla tou výjimkou potvrzující pravidlo. Obě Toronto nesnášely a řekly mi, že za pár let odsud navždy zmizí. Samozřejmě do malého města, protože tak už to chodí, když vás vychová pětimilionový gigant.

Když jsem se už chystal odejít, Amy na mě zavolala, ať počkám, že si stejně musí jít k Timu Hortonovi na kafé. Ten byl skoro za rohem, a protože jsem měl chuť na koblihu, zašel jsem si tam s ní na chvilku sednout. Vykládala mi své příběhy o Torontu a popisovala místa, která má ráda, stejně jako ta, na které doufá, že už se nikdy nebude muset vrátit. Konečně jsem tedy získal tu kýženou výpověď o tomhle městě od lidí, co tady prožili celý svůj život. Se svědectvím jako je tohle, se mi hned bude usínat lépe.

Zpátky na Keele Street jsme dneska měli opět vzácnou návštěvu – pana Toshe. Ten se jen-tak potloukal kolem domu, šruboval si nějaké skříňky v přední místnosti a ptal se, jak se nám tady vede. Navíc nám jako pozornost přinesl čtyři koše na organický, recyklovatelný, běžný a asi i radioaktivní odpad. Ke všemu spravil i záchod dole, což jsme ale zjistili s Pablem už dřív, když jsme to chtěli před pár dny zkusit. Spláchli jsme a rychle utekli do obchodu, což ale bylo naprosto zbytečné a zbabělé, protože, jak už víte, tentokrát nic nevyteklo.

Lékem na problém byl prý zvon. Ano, normální zvon na hajzl jako máme všichni doma. Jak to funguje mi pan Tosh vysvětlil i za doprovodu názorné ukázky, kdy jsem se tiše kácel smíchy, což už jsem při závěrečné frázi: "Tak to pak když-tak vysvětli i ostatním, až tu budou," v sobě neudržel a vyprskl. Tohle jsou přesně ty momenty, kdy litujete, že nemáte mezi očima implantovaný foťák.

Naštěstí pan Tosh má v sobě ještě alespoň trochu Japonce, a tak se jenom pousmál, protože se mě neodvážil zeptat, čemu se tak řežu. Na druhou stranu jsem cítil, že bych mu to měl nějak oplatit, a tak jsem nabídl pomocnou ruku, když jsem viděl, jak se tahá s žebříkem, plus dívat se na něj jak něco dělá, to vás prostě baví.

No skončili jsme tedy u výměny světla, kdy jsme u schodů měli lustr s větrákem. Protože tam byl ale k ničemu a klimatizace navíc nefungovala, předělali jsme jej do jídelny, kde stejně trávíme většinu času. Řeknu vám – mít tohle na videu v černobílém provedení, slovo groteska by dostalo úplně nový význam a jak Laurel, tak Hardy by vstali z mrtvých, jenom aby si zpátky získali svou zdánlivě neotřesitelnou reputaci.

Co ale pan Tosh dělat skutečně neměl, bylo stěhování gauče. Původně byl posazený tak, že jste se z něj dívali přímo do okna a na stůl. Na druhou stranu ale zase blokoval velké dvoukřídlové dveře, které vedly od schodů, takže jste museli chodit přes kuchyň.
Teď jste tedy mohli používat dveře, ale dívali jste se přes sníženou barovou zídku na skleničky a talířky. Z gauče jsem ale beztak sledovali jenom televizi a filmy na notebooku, takže stačilo přesunout stůl a bylo by to, ovšem jakmile to Pablo uviděl, rozčílil se, šlahl s batohem a okamžitě začal tahat gauč zpátky, kde byl, zatímco k tomu bez přestávky vykřikoval:"Tak nepóhodlne! Tak nepóhodlne!"

Za chviličku se ale přece uklidnil a dali jsme si partičku pokeru. K tomu jsme si naladili naprosto úžasné internetové rádio, které jsem přezdíval Italian Blast from the Past, protože servírovalo naprosto skvělé, přes třicet let staré italské vypalovačky od interpretů jako Oliver Onions, Superobots nebo I Corvi. Protože bylo úterý, vzpomněl jsem si, že se tady dávají někde staré filmy za 5 dolarů, tak jsem se zeptal Pabla, jestli tam nezajdeme. Ten ale, že to začínalo už v sedm, a jelikož bylo půl deváté, nemusím vám víc vysvětlovat.

Zbytek večera už jsem jenom tak prokecali a prohráli u karet. Dostali jsme se i k našim pocitům z Toronta, kdy Pablo vzpomínal na Quebec City a Montreal a říkal, že Toronto je oproti tomu nic. Moc se mu tady nelíbí, a abych se i já přiznal, po všech těch dnech strávených tady mám takové zvláštní a smíšené pocity.

Možná za to můžou prázdniny, protože tady teď nejsou všechny ty tisícovky studentů, což nejvíc řekne asi Brňákům, ale i v porovnání s Londonem, kde, jak jsem říkal, tvoří univerzita snad půlku města, tady prostě chybí něco víc. Kromě pár vybraných míst, jako jsou břehy Ontaria, tady lidi nesedí jen-tak po venku, neplazí se po sobě na lavičkách ani nehrají basketbal u všech těch košů, které mají u garáží. Navíc se tady cítíte jako cizinec mezi miliony dalších cizinců, jakoby tady vlastně nikdo nebyl doma. No ale počkám si na září, třeba se něco změní.

A teď už snad jenom objevnou frázi na konec a jdu spát: Ničeho se nebojte, zlatí retrívři jsou populární i v Kanadě. (Sakra, ta byla tentokrát pěkně slabá).

>> 39. Jizva na sametové tváři

37. Killer Street

Pablo povídal, že pokaždé, když se zmíní, že bydlí na Keele Street, mu všichni hned pogratulují, jaké má štěstí, že žije v tak výborné čtvrti. Dneska se ale naše ulice příliš nepředvedla.

První, když jsem se vydal na metro do centra města, jsem zjistil, že je celý náš úžasný bulvár uzavřený. Příčinnou byla křižovatka o pár metrů níž, jež byla celá zapáskovaná policií, která stála všude kolem a blokovala silnice už stovky metrů předem. Tady to vždycky tak dělají. Něco se stane, přijede floydské auto, postaví se blikajíc napříč přes oba pruhy ve směru a ukazuje všem, ať to otočí na detour.

Náš dům byl mezi blokujícím autem a onou křižovatkou, která už byla naprosto vyčištěná, takže nečekejte, že vám řeknu, o co šlo. Podle počtu chlupatých se tam udála nejmíň válka gangů, ale berte v potaz, že kde si v Česku vystačí jediná hlídka, tam Kanaďané vyšlou konvoj.

Protože jsem se potřeboval nějak dostat k metru, musel jsem přes. Ta páska byla ovšem natažená tak šikovně, že se nešlo protáhnout, aniž byste ji podlezli a něco vám povím – na podlézání ji tam jistě nedali. Co jsem měl ale dělat? Zeptal jsem se tedy jednoho strážníka, jestli to můžu podskočit jenom tady přes roh. Ten mi automaticky odpověděl, že to nemůže komentovat, než se zamyslel nad tím, co jsem se mu skutečně říkal, pousmál se a odpověděl, že jasně, že mi to jenom nadzvedne, aby si náhodou kolegové naproti nemysleli, že jsem nějaká krysa, co využije jejich obětavé dobroty, a pak o tom bude někde psát. Tohle já tedy rozhodně nejsem… Já totiž nic proti strážcům zákona nemám – uřekl jsem se, že budu podávat svědectví úplně ovšem, takže podle 1. kompenzačního zákona o zachování harmonie (který jsem právě teď vymyslel ) by se vlastně nic nestalo.

Chlapy od naproti to ovšem vůbec nevzrušovalo, zatímco všechny kamery, co byly kolem, na mě okamžitě zamířily, protože si nejspíš myslely, že jsem od kriminálky. Jaké to zklamání, když jsem jenom podlezl pod rohem a ony se musely natočit zase zpátky na tu prázdnou a nic-neříkající křižovatku.

Důvod, proč jsem jel dnes do města, byla opět Avril Lavigne. Tentokrát to ovšem nebyl jenom její bývalý dům. Spouštěla totiž v rodné Kanadě svou módní značku, která už nějakou dobu běží ve Státech. No a řekněte, kde je lepší místo na takovou akci než přelidněné Toronto?

Ovšem chyba lávky. Na celou událost nebylo snad jediné reklamy, takže jenom ti, co jsou ve střehu, si všimli, že se něco takového bude na Younge Street odehrávat. Dojel jsem tedy metrem k Eaton centru a pustil se do hledání Boathousu, což je (jen tak pro zajímavost) síť prkno-shopů, které budou tady tuto značku prodávat, zatímco ve Státech se toho ujal Kohl's.

Když jsem ten obchod konečně našel, moc lidí kolem nebylo. Tedy alespoň určitě ne těch, co věděli, co se děje. Zbytek tam jenom tak postával s otevřenou pusou a snažil se zjistit, proč je před tím krámkem takový hlouček lidí. Naštěstí ani ten hlouček ale nebyl nijak nahuštěný, takže jsem se za chvilku dostal dopředu. U dveří ovšem stála ochranka a pouštěla jenom lidi s krásnými ocúnovými náramky, kterých nebylo víc než pár vyvolených desítek.

Někdo ale stejně chtěl, abych se dostal dovnitř. Já! Pamatujete si na koncert blink a jak mně tam nějaká holka dala pozvánku na after-party, na kterou jsem nakonec nešel? Aha – takže jsem to nebyl jenom já… Ta „pozvánka“ byla totiž přesně tak ocúnový náramek na ruku jaký jsem teď potřeboval. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem si tu kravinu z ruky už dávno nesundal, ale najednou jsem stál vevnitř uprostřed poloprázdného obchodu s několika dalšími natěšenci, co museli vyhrát nějakou stupidní soutěž, aby se sem dostali, a čekal na Lavigne. Ach ty děcka…

Za chvilku už se ale přiřítilo tmavé SUVčko s tónovanými skly a oběma blonďánky Lavigne i jejím manželem Deryckem Whibleym, který je taky původem kousek odsud od Toronta a pokud ho znáte, tak díky jeho kapele Sum 41.

Zatímco Derycka jsem měl tu čest poznat poprvé, s Lavigne už se nám párkrát v Praze cesty zkřížily. Hned co se díky ochrance oba dva i s manažerkou procpali přes hlouček lidí dovnitř, sál propukl v aplaus a spustila se taková malá komorní oslava. Nejlepší na tom bylo, že protože tady nebyl nikdo nezvaný (kromě mě), Lavigne i Deryck se volně procházeli mezi lidmi a všechny zdravili. Poté proletělo pár slov o Abbey Dawn (to je ta oděvní značka), několikrát zableskly foťáky a pak už se to zvrhlo na takovou decentní autogramiádu, během které největší fanouškovský server avrilbandaids.com předal své modle dvě nádherná alba, která mapovala kariéru této nejslavnější rodačky z Napanee od dob, kdy měla ještě hnědé vlasy a vázala si kravatu při ježdění na skateboardu.

Nakonec si Lavigne ještě prošla věci v obchodě, rozloučila se a zase po boku svého manžela zmizela. Obchod jsem si prošel i já, abych se opět rozčílil jak je tady všechno značkové skate oblečení o polovinu levnější než v Česku při dvacetinásobně větším výběru a navíc ze Srí Lanky a ne z Číny!

Abych se uklidnil, šel jsem opět na svůj oblíbený spot pod Rogers centrem, kde je kousek zeleně, maličká pláž a krásný výhled na Ontario. Na zchlazení jsem si koupil flašku fosforové sodovky od malého výrobce z Quebecu, který na sebe láká právě tím, že je malý. Zajímavé že? A když uděláte pěknou fotku, která se bude líbit i jim, oni ji zase zmenší a dají na přebal tohoto nápoje. Ale jedno se musí nechat – pití to bylo dobré.

Když jsem se vrátil před večerem zpátky domů, seděl tady Pablo, který přijel z výletu po Quebecu. Už byl docela nervózní, protože měl strašný hlad, ale nemohl si jít na pizzu, protože si myslel, že budu taky jednu chtít a připojím se k němu. Když už teda tak poslušně čekal, nemohl jsem říct ne.

Už na Blooře před dveřmi od Pizzaville jsme najednou uslyšeli od silnice ránu. Nevím, asi tady byl dneska nějaký špatný kyslík, ale za chvilku tu opět byli policajti, kteří zatarasili cestu, aby záchranáři mohli v klidu naložit toho sestřeleného chodce. Víc se mi to asi popisovat nechce, ale je fajn, že bydlíme na té skvělé, tiché a bezpečné Keele Street.

Když si objednávám pizzu, většinou skončím u čtyř sýrů posypaných kukuřicí, ovšem minule mě tolik nadchla ta Pablova, že jsem si dal papriku, fetu a hřiby, zatímco můj italský kamarád zůstal při minulé objednávce, kterou, jestli si ještě pamatujete, chtěl tenkrát jenom vyzkoušet, a která vůbec není italská, jak nějakou naprostou náhodnou shodou okolností propagovali v letáku. Za čtvrt hodiny už jsme si to dávali po Keele Street zase nahoru se dvěma vřelými a neuvěřitelně voňavými papírovými krabicemi napěchovanými tím nejlepším výmyslem evropské kuchyně, který dobyl celý svět.

Protože už máme doma několik dní přes limit Millerův, Rodriguezův a Tarantinův film Sin City, plánoval jsem, že si tu pizzu dáme pěkně při sledování tohoto úžasného snímku. Nicméně Italové nejsou zrovna velkými fanoušky dívání se na televizi při jídle. Se SinCity jsem tedy musel počkat až Pablo dojí - ta vůně mi ovšem nedala a do večere jsem se pustil okamžitě.

Když už mluvíme o tom Tarantinovi, tak jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi viděl poprvé Kill Bill a bombardoval mého kamaráda na ICQ zprávami, že ten film je nehorázná sračka, zatímco on už nevěděl co mi říct, protože se mu naopak líbil. Pak jsem se ale podíval na pár jiných prací od tohoto autorského filmaře, aniž bych věděl, že jsou jeho, a teprve potom jsem tu nadsázkou, s jakou se na jeho díla musíte dívat, pochopil. Teď si každý jeho snímek vyloženě vychutnám, i když jsem je všechny do jednoho viděl už nejmíň pětkrát. Berou mě teď ovšem obavy, protože za pár dní tady v Kanadě do kin uvedou jeho novinku Inglourious Basterds, která je zasazená do Francie za Druhé světové, takže co to může být za tarantinovský film, když tam nebude surfová muzika a americká auta? Stejně si tady na to ale musím zajít, protože v Česku to půjde určitě s dabingem a stahovat kinorip z internetu, kde se do vší té bídné kvality zvuku ještě neustále smějí lidi (o obrazu ani nemluvě), to se mi fakt nechce. Ještě než se zase vrátím k dnešku, tak vám musím říct, že stejně nevěřím, že ten film sestříhali za půl roku, ale já nevěřím ani tomu, že je meloun zelenina, nebo že se Severní Korea nazývá lidově demokratickou republikou, takže mě neberte moc vážně.

Když Sin City skončilo, Pablo byl k mému velkému údivu ještě čilý a plný energie. Vždyť se taky dneska opět vykašlal na školu, za kterou zaplatil víc, než já za celé prázdniny tady. Přestože si ale prý těch pár dní v Quebecu užil, nevypadal zrovna nadšeně. A teď mi dovolte další odkaz na červenou knihovnu, ale Pablo si totiž zpátky přivezl zlomené srdce. Ano, taky se mi tomu nechce věřit, ale i potomci Giacoma Casanovi to můžou s nějakou ženskou myslet vážně.

Všechno to prý začalo už minulý rok v Quebec City, kde se potkal s jednou holkou, která mu přišla jiná, než všechny ostatní a se kterou si vytvořil tak silné pouto, že odjet z Kanady bylo pro něj opravdu těžké. Nicméně za týden v Itálii se z toho vyléčil, ale řekl si, že se s tou holkou už nikdy nesmí potkat. Teď odjel do města, ve kterém žije, ale napsal jí o tom mailem až dneska, kdy už se vrátil, protože se jí pořád vyhýbá. Ona mu ale hned odepsal a to otevřelo staré rány... Bože, dost toho sentimentalismu – ještě se mi tam na druhé straně rozbrečíte. Ve zkratce tady až do rána seděl u nějakých rádoby ploužáků a bez přestání bouchal pěstí do stolu a bědoval.

Naštěstí ale bylo i dnešní noc pekelné horko, takže se Pablo rychle unavil a začal řešit i něco jiného než svůj pokleslý milostný život. Zavolal Toshovi, aby mu vysvětlil, jak tu klimatizaci, co máme na schodech, uvede do provozu. Tosh mu ale nejmíň třikrát důrazně řekl, že je prostě pokažená, ale Pablo i tak zavěsil telefon se slovy: "Ty lháři jedna japonská," a začal do té továrny na počasí mlátit vším, co měl po ruce.

Samozřejmě asi po půl hodině bouchání, šrubování a chození kolem, během čehož se zpotil víc jak za třikrát tak dlouhou dobu strávenou u pokeru (to jsem dělal já), přišel na to, že to nejspíš bude skutečně nefunkční.

Nezbylo nám tedy než otevřít všechna okna, co otevřít šla, a chladit se po těle Rašídovou Colou z ledničky. To ovšem taky přineslo svou daň. Pamatujete si na našeho černého souseda, o kterém jsem vám včera psal? Nejenom, že neustále "zpívá" – hulí taky trávu. Nemluvím teď ale o pár jointících na dobrou noc a barevné sny, ale o množství, které zahltí celou ulici neprostupným dýmem a smradem, který vás rozloží, i když jste desítky metrů daleko. Vůbec bych se nedivil, kdyby tenhle chlápek předsedal té kanadské politické straně Marijuana Party of Canada, která se už od roku 2000 snaží prosadit se svým jedním jediným volebním bodem ve svém programu a to legalizací hulení trávy. Světe div se, zatím bez jakéhokoliv úspěchu (kromě Nunavatu pár let zpátky, kde ale žijí jenom eskymáci, kteří marjánu v životě neviděli). Nicméně držení konopí už není v Kanadě trestné, ale solidní pokutu za to pořád dostat můžete.

Nakonec jsme se opět vrátili k diskuzi o filmu a vzpomněl jsem si, že jsem ještě zpátky v Česku zapomněl jít na Public Enemies, což by měl být další z řady stále populárních gangsterek zasazených do 30. let. Zeptal jsem se jenom tak ze srandy, jestli mají v Itálii a hlavně na Sicílii ještě pořád mafiány, ovšem Pablo mě okamžitě uzemnil tím, že jo a dost. Sice už prý nenosí ty slušivé kloboučky a nejsou to takoví ti romantičtí bojovníci za svou vlastní spravedlnost, ale jo – jsou tam.

Po naší další malé soukromé párty tentokrát se srdcervoucími písničkami a polonahými těly jsem se rozhodl, že radši půjdu spát, než se Pablo opravdu sesype a bude hledat rameno, na kterém by se mohl vyplakat. Už tak jsem byl celý slaný a mokrý ze všech těch celsiů a v žádném případě jsem nepotřeboval nášup.

Když jsem se mu tedy popřál dobrou noc, Pablo mi ještě vzkázal, že ji nejspíš stráví tady na krásném bílém gauči, protože mu pořád nejdou otevřít v pokoji okna. Abych si jeho trápení vychutnal, přilepil jsem mu na dveře cedulku "sauna", které se jistě všichni z domu rádi zasmějí, a mohl jsem se zavřít do svého tmavého kumbálku zamořeného sousedovou marihuanou. No co - každá sranda něco stojí.

>> 38. Počkejte, jen co se svleču z kůže

36. Ty dobré, špatné a dny úplně na hovno

Chtěli byste vědět jak je v Kanadě? Pekelně vedro. V baráku podle termostatu máme teď ve dvě ráno 29 stupňů celsia, což už překvapuje i mě, který věděl, že hlavním městem této obrovské země je Montreal, a že tady skutečně celý rok nejezdí na bruslích (kolečkové se nepočítají). Ale teď vážně - 29 stupňů v noci? Ráno jsem se sice sprchoval, ale stejně mám pocit, jako bych mýdlo týden neviděl. Jo a hlavním městem je Ottawa, takže všichni co jste se nachytali, si z vlastního zájmu dejte 20 dřepů.

Díky včerejší Monopoly párty jsem se dneska probudil ani nevím kdy. Vlastně jo, ale nechce se mi s tím moc chválit. Nechce se mi ale chválit s půlkou věcí, co tady píšu, ale stejně je sem nakonec dám, protože vím, že vy to dokážete pochopit. Každému se občas stane něco, co by si nejradši schoval jenom pro sebe, takže tak učiňte se vším, co se vám zdá, že by tady na blogu mohlo zapadat do této kategorie.

Hned po snídani/obědě (zakroužkujte vyhovující), kdy jsem dojel prasečí ocásky s rajčaty, na mě přišla blbá nálada. Myslel jsem, že je to nízkou hladinou cukru, ale ani Kit Kat a borůvkové muffiny mi nepomohly. Zkusil jsem se tedy rozveselit u internetu, ale ani věci, co mě většinou královsky pobaví, mi nevyčarovaly úsměv na tváři. Zbyla mi už jenom jedna jediná věc, která dokáže depce zapálit pod ocasem a to je prohlížení Kalifornie na Google Earth při poslouchání dobré muziky. Mám tady s sebou ale jenom mamčin starý notebook, a tak jsem byl rád, že se po deseti minutách načetla vůbec mapa Severní Ameriky, takže na hudbu jsem si mohl nechat zajít chuť, protože jsem byl příliš frustrovaný (čtěte "líný") zajít si nahoru pro přesrávač.

Nakonec jsem si pro něj stejně ale skočil, protože naši africko-kanadští sousedé si sedli k sobě na dvůr a na to jsem opravdu dneska neměl nervy. Mají totiž na zahradě velké stereo, ve kterém přehrávají snad jen jednu desku od nějaké reggae kapely, ale takovým způsobem, že to slyší celá ulice. To nejhorší na tom ovšem je, že soused trpí utkvělou představou, že bez jeho hekání by to zpěvák neutáhl, takže pušku-nabít-zamířit a vystřelit.

Jsou lepší a horší dny a vy musíte počítat s tím, že i na vaší úžasné cestě sebepoznání na druhém konci světa se to takhle střídá. Dneska jsem si proto po většinu času zalezl k notebooku a s nikým nekomunikoval. Měl jsem ale taky hodně času přemýšlet. Věděli jste třeba, proč se jelenímu loji říká jelení lůj? Nejspíš tomu potřebovali dát jméno, které vás upoutá, protože jak jinak můžete vymyslet takovou kravinu.

Přemýšlel jsem ale taky nad tím, jak je na nic být nezaměstnaným. Jasně, v první řadě nevyděláváte peníze, ale pak je tu taky to, že vlastně nejste s nikým v kontaktu: nemáte šéfa, na kterého byste si mohli stěžovat, ani kolegy, kterým byste si mohli stěžovat, a hlavně – kdybych dneska musel do práce, neměl bych tuhle pitomou náladu a neseděl bych tady u stolu s tetami sklíčeností a sebelítostí.

Než jsem přijel ze San Diega do Malibu, venku se začalo stmívat a řekl jsem si, že na fňukání budu mít dost času doma, a že teď jsem v úžasném Torontu a nebudu přece sedět na prdeli. Ještě chviličku jsem počkal, až se setmí úplně a potom jsem vyrazil jenom naproti do malého parku, který se jmenuje, myslím, Litevský, přestože jsem tady nikdy nikoho z Litvy nepotkal. Původně jsem si tam chtěl jen-tak posedět a zahrát si chvilku na mobilu, ale pak jsem si řekl, proč se neskočit podívat taky víc na západ.

Jediné, co jsem o té oblasti věděl, bylo, že je to obytná část města, ale rozhodně ne taková, jakou měli v Lodonu. Vesměs to byly výškové budovy zdánlivě připomínající české paneláky, které se pyšnily honosným vchodem, opečovávanou zahrádkou a podzemním parkovištěm. Rozhodně jste tady nenašli zrezavělé průlezky nebo takový ten držák, kde se prý vyprašovaly koberce. Vím, že má tahle věc v češtině nějaké speciální pojmenování, ale co jsem se narodil, tak jediné k čemu tahle železná konstrukce sloužila, byla hra na slepou bábu, kdy jste si tam s ostatníma děckama vylezli, zatímco někdo s šátkem přes oči šmátral všude možně, dokud o někoho nezavadil a neřekl jeho jméno. Bylo to tenkrát ještě o to těžší, že nám bylo tolik, že jste tím osaháváním nerozeznali ani jestli je to holka nebo kluk, a když už jsme byli ve věku, že u pár holek by šlo nahmatat zrovna i jméno, přestali jsme tu hru hrát. Škoda – byla to dobrá hra. Nicméně – a to jsem chtěl celou dobu naznačit – za mě už se to slovo pro tuhle věc nepoužívalo, takže si nejspíš nevzpomenu.

Přestože jsem plánoval výlet asi na hodinku, šel jsem stále dál a dál, protože mě okouzlila další část této obytné oblasti a to prázdné, úzké a střídmě osvětlené uličky obestavené krásnými kanadskými domky, které v sobě měly jak vzpomínku na viktoriánskou Británii, tak kouzlo americké jednoduchosti. Kromě několika soukajících se aut jste tady vážně nikoho nepotkali a já jsem prostě jenom chodil a nemohl se toho nabažit.

Pak už jsem byl ale přece příliš daleko, tak jsem si řekl, že to nenápadně otočím a vrátím se směrem na Keele. Tyhle uličky ale nebyly stavěné tak jednoduše v pravých úhlech jako je tomu v Kanadě zvykem, musel jsem proto malinko improvizovat a řídit se svým instinktem. Nakonec jsem vyšel někde na Bloor Street, která, jak už jsem psal, protíná celé Toronto. Zdálo se mi ale, že takhle vysoko přece nemůže být, podle toho jak je situovaná vzhledem k našemu domu. Myslel jsem, že se vrchem vracím zpátky, ale ve skutečnosti jsem se těmi křivolakými cestičkami dostal úplně dolů, což jsem nevěděl až do doby, co jsem došel po několika kilometrech ke stanici Jane, která na mě křičela, že jdu úplně špatně. Vlastně mě to mělo napadnout, už když jsem procházel kolem ulice Runnymede, které jsem se ale jenom zasmál, že se jmenuje stejně jako jiná zastávka metra, u které přece nemůžu v žádném případě být.

No prostě mě můj kompas v hlavě, který jinak slouží skvěle, už podruhé tady v Kanadě zradil. Poprvé to bylo s Pablem na Caribaně, když jsme vycházeli od parku. Bude asi nějaký unavený ... měl bych si ho dát nechat opravit.

Nakonec jsem se ale přece dostal zpátky na Keele Street a navíc s docela jinou náladou, než s jakou jsem odcházel. Depka poražena – úkol splněn, naservírujte mi sem další týden, ať to fičí!

>> 37. Killer Street