32. To je to, proč jsem v Kanadě

Tohleto ráno bylo docela jiné než všechna ostatní, co jsem tady zažil. Díky prosklenému výklenku ve stěně jsem totiž stával do vyloženě denního světla, které je přeci jen mnohem víc motivující než zářící displej vašeho mobilu, se kterým se v deset ráno zvedám z postele u pana Toshe. To bude možná taky ten důvod, proč tam vždycky tak dlouho spím. I když dneska jsem stával taky vlastně až tak v deset – tak nic, tmou to nebude.

Ráno jsem hledal někoho po domě. Brácha P. ještě zařezával, paní B. už byla dávno v práci a pan M., kterého jsem na vlastní žádost přejmenoval z pana K., nebyl nikde k nalezení. Sedl jsem si proto na tu obrovskou sedačku v obýváku a hrál si s Baby. Ten/ta (myslím, že spíš "ten") ovšem za chvilku utekl ke dveřím dozadu, protáhl se škvírou a zdrhl na dvůr. Protože mě Baby docela bavil, pronásledoval jsem ho, a protože zadek baráku jsem navíc ještě neviděl, tak jsem se chtěl stejně mrknout. Tam ale seděl pan M., dával si ranní kafíčko a sledoval film na noťasu. Zahradu nemají nijak velkou, ale k čemu taky. Takhle ji totiž opravdu udržují – na celém pozemku ohraničeném dřevěným plotkem je zdravě zelený a semišový trávník, který vyplňuje prostory mezi zastřešenou terasou se židlemi a stolem, velkým nafukovacím bazénem se slanou vodou a oblázky pro kvítka, keříky a stromky.

Popřál jsem panu M. dobré ráno, které ale by ale bylo fajn i bez toho. Za chvilku přišel i brácha, a tak jsme mohli vyrazit ven. Problém byl, že jsem neměl nejmenší tušení, kam pojedeme nebo co budeme dělat, ale neřešil jsem to a hlavně, že jsem měl foťák. A sakra – chcíply mi baterky a nabíječku jsem si nechal v Torontu. Super... Nemohl jsem tak zdokumentovat naši první zastávku, která byla mnohem šílenější, než jsem předpokládal. Plán byl jet k jezeru Erie, které patří k těm pěti legendárním gigantům v Severní Americe spolu s Ontariem, Huronem, Michiganem a Superiorem.

První mě brácha P. a pan M. ukázali z auta London, což je poměrně velké město (350 000 obyvatel), které se ale tváří jako jedno z těch menších. Možná je to tím, že už jsem měsíc zalezlý v Torontu mezi všemi těmi mrakodrapy, které tady měly obdobu jen v několika vyšších budovách rozházených různě po městě, a nebo tím, že jsou prázdniny a, co jsem z túry po Londonu pochopil, půlka pozemků tady patří univerzitě. Tak či tak London působil příliš klidně a tiše na to, kolik lidí tady žije.

Když jsme zastavili, vylezl jsem s tím, že už budeme u jezera. Byly jsme ale jenom u autobusového nádraží Greyhoundu, na kterém mě včera vyzvedli. Ale ne, neposadili mě na první autobus směr Toronto, šli jsem do "hospody" (tak tomu říkal pan M.) přes ulici, kde jsme se zastavili ve vstupní hale, než nám připravili stůl. Nebyli jsme tam zdaleka sami, tak jsem si říkal, že tady to bude asi na dlouho. Nakonec ale všichni čekali v podstatě jenom na to, až otevřou, i když bylo už snad půl dvanácté. Přišli jsme tedy akorát. Za pár minut nás nějaká Asiatka posadila ke stolu a odešla, aniž by se na něco zeptala. Co teď? Najednou se brácha P. a pan M. zvedli a dostrkali mě k jakémusi bufetu, kde byly tuny nejrůznějšího jídla, příloh, salátů, dresingů a dezertů. Často byly stoly rozděleny podle kuchyní od italské po indickou, ale platilo tady jen jedno jediné pravidlo – sněz, co můžeš.

První jsem jen-tak chodil kolem a díval se, co to tam vlastně mají. Půlku jídel jsem neznal nebo vypadala tolik jinak, že jsem jim nemohl přijít na jméno. Vrátil jsem se proto v prvním kole s obyčejnými hranolky a nějakým salátem, zatímco co zbytek našeho stolu přišel se vskutku nabouchanými talíři. Druhé kolo jsem proto pronásledoval bráchu i pana M., aby mi doporučili, co tady tak mají dobrého. Nebyl to ovšem dobrý nápad. Já nejsem moc jedlík, zatímco pan M. na takové věci neslyší, takže jsem se vrátil s přetékajícím talířkem, na kterém bylo rizoto, nějaké klíčky, které podle stereotypu patří mezi denní potravu vegetariánů (ale které jsem viděl poprvé v životě), bezmasé sushi, dvě rozdílné vegetariánské rolky a zase salát s nějakou omáčkou navíc. Už když jsem to viděl, bylo mi jasné, že tohle nikdy nesním. Přestože jsem se opravdu snažil všechno nějak zpracovat, zatímco M. i P. dokončovali už třetí a o nic menší chod, když jsem skončil, mé zbytky vypadaly jako po letmé ochutnávce. Nemám nejmenší tušení, jak to do sebe oba mí spolustoláci mohli nacpat, ale řekl jsem si, že přece nemůžu skončit o dvě kola pozadu. Vyrazil jsem s nimi proto alespoň ještě na desert, což je tak trochu moje parketa, a vrátil se konečně se srovnatelnou porcí. Měl jsem šťavnatý ovocný košíček, nějakou variaci na tiramisu pod karamelovým ledem a ostružinovou zmrzlinu, která byla naprosto výborná. Když jsem se dozvěděl, že k jezeru je to asi hodina cesty, smířil jsem se s tím, že půlku toho, co jsem teď do sebe nacpal, vyhodím někde u silnice.

Cesta ale byla příliš zajímavá na to, abych myslel na svůj přeplněný žaludek, takže všechno nakonec dopadlo dobře. Po třech zastávkách jsme našli dokonce i baterky, takže jsem zase mohl vesele fotit. U lake Erie rozhodně bylo co, už jenom proto, že to bylo lake Erie. Zastavili jsme u menší pláže, kde ale bylo docela dost lidí. Nevypadalo to tady jako přímořské městečko, jak se tváří většina oblastí u břehů jezer, které jsem tady navštívil, protože hned za uměle navezenými hromadami písku se tyčily kopce s domky různě rozházenými po svahu. Cítil jsem se tedy spíš jako v chatové oblasti u Vranovské přehrady s tím rozdílem, že na druhou stranu Erie byste nedohlédli ani s Bystrozrakým na zádech. Při romantické procházce po pobřeží s nohama ve vodě jsem si vyslechl, jak tady v pondělí upražil blesk kluka, který šel v bouřce vyvenčit svého psa. Moc jsem si to ale nedokázal představit, protože slunko dnes pařilo, co to dalo, a se psem tady taky nikdo nebyl, i když jak jsem se tak díval pod nohy, občas sem s nějakým určitě zajdou.

Přestože jsem zvyklí na Ontario přímo v přelidněném Torontu, voda v Erie u pláží daleko od velkých měst mi přišla mnohem špinavější. Mezi prsty se vám motaly dokonce i jakési řasy, takže fotku a můžeme jet zpátky. Vlastně jsme spíš museli, protože v Londonu už na nás čekal Jeník, který chtěl, abychom si nařezali a odvezli dřevo na plotek kolem zahrady, který má prý nějaké mezery. Práce se dřevem? Konečně nějaká pořádná kanadská zábava! Doufal jsem, že Jeník bude velký nabušený obr v kárované košili a s motorovou pilou v ruce, abych Kanadě spravil při prezentaci svých fotek reputaci za všechen ten písek a bikiny tady.

Cestou se ale pan M. chtěl ještě podívat na dům nějakého ze svých kamarádů, ovšem ten bydlel taky v satelitním městečku, takže bez čísla domu jste i s téměř dokonalým popisem ztraceni. Naštěstí jsme narazili na Tomka, což byl kamarád bráchy P. někdy ze dřívějška a pan M. tedy bráchu P. vykopal, ať se ho zeptá, kde bydlí. Přitom všem jsme ještě na Tomka pořvávali z jedoucího auta, takže kluk se musel cítit docela zmateně. Jakmile k němu P. přiběhl, představil se a pohladil jeho psa (prý velký, že by ho i kočky pana M. sežrali), zeptal se ho. Tomek chudák celý ve stresu roztřepaným hlasem a s krůpějemi potu na čele, že teď buď nic neřekne a mi ho nabereme na nárazník nebo půjde s adresou ven a jenom je vykrademe, rychle vysolil číslo domu a utekl pryč. Podívali jsme se tedy na jejich barák a pokračovali za Jeníkem.

Jeník je také český Kanaďan. Původně se sem dostal při studiu angličtiny, když mu bylo šestnáct, ale protože se mu tady nějak zalíbilo, tak teď žije v Londonu se svou rodinou. Byl to postarší chlapík s brýlemi, o kterém jsem z prvního dojmu věděl, že zahrada a všechno s tím spjaté je jeho velkým koníčkem. První mě provedl kolem svého domu, který byl mimochodem úžasný, a představil mně pozemku, na kterém neustále pracoval. Byl to opět dokonalý trávník, několik menších stromků a keříků rozházených různě po dvorku, který byl snad ještě menší než ten pana M., ale jistě dostačující. Nejvíc ze všeho mě ale zaujalo, jak pod každým stromkem měl Jeník přízemní lampičku - to bylo šílené.

Pak už jsme jenom navybírali prkna, vytáhli cirkulárku a pustili se do řezání. Já jsem se teda spíš procházel po okolí a posedával na hydrantu, ale za pár minut bylo stejně po všem. Navíc hnal chlapi dopředu ještě blížící se déšť, který nakonec skončil dvěma minutami šeda a pár kapkami na chodníku, ale stejně.

Před odjezdem nám ještě Jeník naposled vykládal o jeho trávníku, který musí mít nejlepší v celém sousedství a rozhodně nespoléhá jenom na počasí, ale zavlažuje, neustále rozhazuje nová semínka a jezdí sekačkou nebo fertilizerem, což bylo mimochodem jeho nejpoužívanější slovo. Škoda že nevím, čím se vlastně živý, i když to spíš bude něco u počítače, ovšem je jasné, že pro zahradu dýchá.

Doma jsme nabrali paní domu a vyrazili do místního pivovaru. Já sám jsem vyrůstal na vesnici, kterou dlouhou dobu živil jeden obrovský, ovšem dnes jsou to jenom polorozpadlé vybrakované budovy s rozbitými okny, kde si každou noc dávají sraz duchové, aby strašili sami sebe. Bylo proto zajímavé podívat se naopak do plně funkční továrny na pivo, která využívá nejmodernějších technik a zásobuje Kanadu nejzvučnějšími značkami.

Šlo o pivovar Labatt, který stojí za značkami Blue, Blue Light,Bud Light, Budweiser nebo nyní už i Stella Artois. Všechno jsou to podle čísel top značky ve vývozu nebo dovozu severoamerických piv, takže sluchátka na uši a jdeme. Ještě předtím jsme ale museli podepsat nějaké bezpečnostní opatření, zahlásit bráchu P. jako neplnoletého a dokázat, že mi už skutečně bylo devatenáct. Chviličku to sice slečně trvalo, než to z té české občanky vyčetla, ale nakonec bylo všechno OK. Česko navíc ve svém výkladu měla, protože předtím než pan Labatt začal vyrábět pivo v Kanadě, dovezl si všechny zkušenosti od Plzně, takže byla docela zaskočená, že teď tam bude někdo, kdo tu zemi, kterou jen-tak pro pořádek zmiňuje, zná. Samozřejmě jsme si dali s panem M. hned při první zmínce high five (plácnete si rukou). Proč se tomu říká high five (vysokých pět), nevím. Barbara z Utahu říkala, že je to snad něco z baseballu, protože ta po mě taky kvůli něčemu s high five vyjela. Severoameričané prostě high five milují. Já si sice myslím, že je to kvůli tomu, že na ruce máte pět prstů, ale co já Evropan můžu vědět.

Když jsme se prošli kolem všech těch kotlů, pásů, etiketovačů a baličů, řekl jsem si, že je škoda, že už to u nás na vesnici nemáme. I když pivo nepiju, je to přinejmenším zajímavé, zvláště pak v Čechách, že...

Nakonec jsme spolu se slečnou a dalšími asi pěti kluky ze Států, kteří tady byli na pár dní kvůli práci, zasedli k baru a pustili se do ochutnávky. Já jsem abstinent, ale řekl jsem si, že mě nezabije zkusit na několika okomentovaných top značkách, co s tím pivem všichni máte. I když mi všechno kromě ostřejšího Alexandra Keitha přišlo naprosto stejné, fajn jsme si pokecali. Vedle mě totiž seděl jeden kluk, který snad nedělá nic jiného, než že jezdí po pivo a lihovarech. Byl taky v Praze a Plzni a zajímalo ho, jestli je v Kanadě pivo skutečně alkoholičtější než ve Státech. V Kanadě podle etikety totiž koupíte beera s pětiprocentním podílem oblbováku, zatímco ve Státech píšou, že v jejich pivu je ho snad jen něco přes tři procenta. Slečna nám ale vysvětlila, že ten podíl je ve skutečnosti téměř totožný, protože Amíci počítají podle britských jednotek a snad z hmotnosti, zatímco Kanaďané přes metry z objemu. Možná jsem to teď naprosto domotal, ale ten rozdíl je prostě schovaný někde tady v tomhle.

Každopádně jsem byl ale u baru jediný, který nedopíjel ty maličké kelímky se vzorky. Byl tam ještě brácha, který pít nemohl, protože mu není devatenáct, a pan M., který řídil, ale ti se jaksi nepočítají. že. Slečna se mě proto zeptala, jestli mi jako Čechovi jejich pivo nechutná, ale já jsem jí řekl, že spíš pivo nepiju vůbec. Pokračovala tedy v tom, jak je to možné, protože ví, že Češi jsou bezkonkurenčně největšími konzumenty. Odpověděl jsem jí tedy, že právě teď řekla důvod, proč jsem v Kanadě, ale to byl samozřejmě joke, protože jsem tady proto, abych se rozčiloval nad záchody přeplněnými vodou.

Pak přešla i k tomu, proč je cena alkoholu v Kanadě tak vysoká (daně) a ke všem těm divným zákonům, kterými to už snad i přehání. Například ani v televizi nemůžete držet z nějakého pochybného důvodu skleničku nad hlavou nebo prý nějak vůbec pít, protože byste tak dělali reklamu, což mi přijde už dost jeté.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v místním parku, který byl mnohem udržovanější, než ty, které jsem viděl v Torontu. Dokonce tady měli i napuštěný bazén a funkční fontánku. Jakmile jsme se ale vydýchali, otočili jsme to zase zpátky domů.

Tam na mě čekala opět úžasná večeře. Zase jsem tam zahlédl i něco nového - kanadský sýr! Všiml jsem si ho hned, protože měl dva odstíny žluté v mozaice jakou má ta strakatá čokoláda od Milky. Dal jsem si to proto na nějakou kruhovou bulku, které měla uprostřed díru jako kobliha a pustil se do něj. Byl naprosto výborný, takže jsem to ještě zopakoval, pak si dal nějaké pečivo zapečené s rajčaty a jiným sýrem, až mě opět nezbylo místo na ten štrůdl, který mě už od včerejška tolik láká.

Dnes jsme s bráchou P. pana M. unavili víc, než včera práce, takže to hned potom, co s P. u večeře dohnali ochutnávku piva, zabalil a my se stáhli do pokoje. Přestože absolutně nestíhám psát na blog a měli jsme ke všemu zítra brzo vstávat, zašel jsem za P. pokecat. Nakonec jsme ještě v jednu ráno zahráli na počítači Counter Strike, který jsem nehrál ani nepamatuju, takže k blogu jsem se tedy dostal až někdy ke třetí. Nejlepší na tom bylo, že jsem psal ještě za den přecházející, a tak si nejsem vůbec jistý, kdy vznikne ten o dnešku. Naštěstí jsou dny tady ale nezapomenutelné.

PS: Měl jsem připravenou takovou super referenci na jeden film, ale nemůžu si vzpomenout, co to bylo. Sakra...

>> 33. Stejná planeta, jiný svět