Chtěli byste vědět jak je v Kanadě? Pekelně vedro. V baráku podle termostatu máme teď ve dvě ráno 29 stupňů celsia, což už překvapuje i mě, který věděl, že hlavním městem této obrovské země je Montreal, a že tady skutečně celý rok nejezdí na bruslích (kolečkové se nepočítají). Ale teď vážně - 29 stupňů v noci? Ráno jsem se sice sprchoval, ale stejně mám pocit, jako bych mýdlo týden neviděl. Jo a hlavním městem je Ottawa, takže všichni co jste se nachytali, si z vlastního zájmu dejte 20 dřepů.Díky včerejší Monopoly párty jsem se dneska probudil ani nevím kdy. Vlastně jo, ale nechce se mi s tím moc chválit. Nechce se mi ale chválit s půlkou věcí, co tady píšu, ale stejně je sem nakonec dám, protože vím, že vy to dokážete pochopit. Každému se občas stane něco, co by si nejradši schoval jenom pro sebe, takže tak učiňte se vším, co se vám zdá, že by tady na blogu mohlo zapadat do této kategorie.
Hned po snídani/obědě (zakroužkujte vyhovující), kdy jsem dojel prasečí ocásky s rajčaty, na mě přišla blbá nálada. Myslel jsem, že je to nízkou hladinou cukru, ale ani Kit Kat a borůvkové muffiny mi nepomohly. Zkusil jsem se tedy rozveselit u internetu, ale ani věci, co mě většinou královsky pobaví, mi nevyčarovaly úsměv na tváři. Zbyla mi už jenom jedna jediná věc, která dokáže depce zapálit pod ocasem a to je prohlížení Kalifornie na Google Earth při poslouchání dobré muziky. Mám tady s sebou ale jenom mamčin starý notebook, a tak jsem byl rád, že se po deseti minutách načetla vůbec mapa Severní Ameriky, takže na hudbu jsem si mohl nechat zajít chuť, protože jsem byl příliš frustrovaný (čtěte "líný") zajít si nahoru pro přesrávač.
Nakonec jsem si pro něj stejně ale skočil, protože naši africko-kanadští sousedé si sedli k sobě na dvůr a na to jsem opravdu dneska neměl nervy. Mají totiž na zahradě velké stereo, ve kterém přehrávají snad jen jednu desku od nějaké reggae kapely, ale takovým způsobem, že to slyší celá ulice. To nejhorší na tom ovšem je, že soused trpí utkvělou představou, že bez jeho hekání by to zpěvák neutáhl, takže pušku-nabít-zamířit a vystřelit.
Jsou lepší a horší dny a vy musíte počítat s tím, že i na vaší úžasné cestě sebepoznání na druhém konci světa se to takhle střídá. Dneska jsem si proto po většinu času zalezl k notebooku a s nikým nekomunikoval. Měl jsem ale taky hodně času přemýšlet. Věděli jste třeba, proč se jelenímu loji říká jelení lůj? Nejspíš tomu potřebovali dát jméno, které vás upoutá, protože jak jinak můžete vymyslet takovou kravinu.
Přemýšlel jsem ale taky nad tím, jak je na nic být nezaměstnaným. Jasně, v první řadě nevyděláváte peníze, ale pak je tu taky to, že vlastně nejste s nikým v kontaktu: nemáte šéfa, na kterého byste si mohli stěžovat, ani kolegy, kterým byste si mohli stěžovat, a hlavně – kdybych dneska musel do práce, neměl bych tuhle pitomou náladu a neseděl bych tady u stolu s tetami sklíčeností a sebelítostí.
Než jsem přijel ze San Diega do Malibu, venku se začalo stmívat a řekl jsem si, že na fňukání budu mít dost času doma, a že teď jsem v úžasném Torontu a nebudu přece sedět na prdeli. Ještě chviličku jsem počkal, až se setmí úplně a potom jsem vyrazil jenom naproti do malého parku, který se jmenuje, myslím, Litevský, přestože jsem tady nikdy nikoho z Litvy nepotkal. Původně jsem si tam chtěl jen-tak posedět a zahrát si chvilku na mobilu, ale pak jsem si řekl, proč se neskočit podívat taky víc na západ.
Jediné, co jsem o té oblasti věděl, bylo, že je to obytná část města, ale rozhodně ne taková, jakou měli v Lodonu. Vesměs to byly výškové budovy zdánlivě připomínající české paneláky, které se pyšnily honosným vchodem, opečovávanou zahrádkou a podzemním parkovištěm. Rozhodně jste tady nenašli zrezavělé průlezky nebo takový ten držák, kde se prý vyprašovaly koberce. Vím, že má tahle věc v češtině nějaké speciální pojmenování, ale co jsem se narodil, tak jediné k čemu tahle železná konstrukce sloužila, byla hra na slepou bábu, kdy jste si tam s ostatníma děckama vylezli, zatímco někdo s šátkem přes oči šmátral všude možně, dokud o někoho nezavadil a neřekl jeho jméno. Bylo to tenkrát ještě o to těžší, že nám bylo tolik, že jste tím osaháváním nerozeznali ani jestli je to holka nebo kluk, a když už jsme byli ve věku, že u pár holek by šlo nahmatat zrovna i jméno, přestali jsme tu hru hrát. Škoda – byla to dobrá hra. Nicméně – a to jsem chtěl celou dobu naznačit – za mě už se to slovo pro tuhle věc nepoužívalo, takže si nejspíš nevzpomenu.
Přestože jsem plánoval výlet asi na hodinku, šel jsem stále dál a dál, protože mě okouzlila další část této obytné oblasti a to prázdné, úzké a střídmě osvětlené uličky obestavené krásnými kanadskými domky, které v sobě měly jak vzpomínku na viktoriánskou Británii, tak kouzlo americké jednoduchosti. Kromě několika soukajících se aut jste tady vážně nikoho nepotkali a já jsem prostě jenom chodil a nemohl se toho nabažit.
Pak už jsem byl ale přece příliš daleko, tak jsem si řekl, že to nenápadně otočím a vrátím se směrem na Keele. Tyhle uličky ale nebyly stavěné tak jednoduše v pravých úhlech jako je tomu v Kanadě zvykem, musel jsem proto malinko improvizovat a řídit se svým instinktem. Nakonec jsem vyšel někde na Bloor Street, která, jak už jsem psal, protíná celé Toronto. Zdálo se mi ale, že takhle vysoko přece nemůže být, podle toho jak je situovaná vzhledem k našemu domu. Myslel jsem, že se vrchem vracím zpátky, ale ve skutečnosti jsem se těmi křivolakými cestičkami dostal úplně dolů, což jsem nevěděl až do doby, co jsem došel po několika kilometrech ke stanici Jane, která na mě křičela, že jdu úplně špatně. Vlastně mě to mělo napadnout, už když jsem procházel kolem ulice Runnymede, které jsem se ale jenom zasmál, že se jmenuje stejně jako jiná zastávka metra, u které přece nemůžu v žádném případě být.
No prostě mě můj kompas v hlavě, který jinak slouží skvěle, už podruhé tady v Kanadě zradil. Poprvé to bylo s Pablem na Caribaně, když jsme vycházeli od parku. Bude asi nějaký unavený ... měl bych si ho dát nechat opravit.
Nakonec jsem se ale přece dostal zpátky na Keele Street a navíc s docela jinou náladou, než s jakou jsem odcházel. Depka poražena – úkol splněn, naservírujte mi sem další týden, ať to fičí!
>> 37. Killer Street
Žádné komentáře:
Okomentovat