Zatímco co včera jsem si trochu přispal, dneska nebyl důvod. Naopak jsem už od devíti vyhlížel Toshe, který si měl přijít pro peníze za nájem na druhý měsíc. Protože to byl poslední velký finanční výdaj, tak jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou.Když jsem ale v deset u pokru na notebooku zamknutý nahoře ve svém pokoji s Against Me! ve sluchátkách přišel na to, že spíš než tady ho najdu dole, šel jsem se podívat. Ještě jsem ani neslezl ze schodů a už jsem viděl otevřené dveře na záchod, kde byla izolepou přilepená cedulka "Mimo provoz". Podlaha tam byla opět mokrá, takže myslím, že pan Tosh to už asi ví.
Když jsem přišel do kuchyně, můj landlord už tam seděl a sušil si na okně boty. Krásně jsem ho pozdravil a provokativně se ho zeptal, co se stalo. Řekl mi, že ten záchod dole je nejspíš pokažený, že tam nemáme chodit, než sežene někoho, kdo to opraví. I když jsem se uvnitř mohl potrhat smíchy, navenek jsem se tvářil překvapeně a zamyšleně. V tomhle už jsem profík.
Chvilku jsme s Toshem pokecali, a pak jsem skočil pro peníze. I když si tady pronajmete byt na měsíc, vystěhovat se musíte o den dřív, takže to teď po dvou vycházelo tak, že 10. budu muset odejít, zatímco letadlo mi odlétá až 12., ale protože jsme s Toshem už staří známí, řekl mi, že si pro klíčky přijde až budu potřebovat, že o nic nejde a vzal si svých 490 dolarů jako poprvé, i když myslím, že pro nově příchozí už cenu zvedl. Vsadím se, že je to určitě za ten gauč, ale zase takový kousek to není. Ovšem nemůžu popřít, že právě teď na něm sedím.
Po tom, co jsem si dal k snídani skořicové cereálie, přišel čas na oběd, ale jak už jsem psal včera, žádné jídlo už tu nebylo. Musel jsem tedy do obchodu, protože jsem beztak potřeboval toaleťák, když Fabiano a Tosh všechen spotřebovali při vysušování záchodu. Navíc jsem měl chuť na hranolkové prasečí ocásky, takže vzhůru nakupovat.
Kromě jablek, nějaké zeleniny, ocásků, chleba, a tak dál jsem našel taky nový druh muffinů, které tam předtím neměli. Byly světlé, takže jsem jim dal šanci, a i větší, než jaké běžně beru. Dát tam místo čokolády borůvky mi taky přišlo sympatické, tak uvidíme. Měl jsem chuť i na ledový čaj, ale nakonec jsem si ho odepřel, protože mi nedělá zrovna dobře na žaludek. Stejně ho ale miluju a dřív nebo později si ho zase koupím. Mají tady totiž jeden poměrně levný, který je přesto výborný. Je to podle etikety normálně vařený čaj, co později zchladí. Doporučil mi ho Pablo, protože přesně tento mají i v Itálii, ale že tam si za něj prý rozhodně připlatí.
Jen co jsem vyšel z marketu, vzpomněl jsem si ještě, že potřebuju ten toaleťák. Zpátky se mi už nechtělo, ale naštěstí hned naproti přes parkoviště je velká drogérka, tak jsem se tam skočil mrknout. Samozřejmě tady měli opět balení po 156 rolích, takže chtěl-li jsem čtyři, musel jsem asi hodinu hledat. Nakonec jsem odešel s tou samou značkou, co jsem si vzal kdysi ve Walmartu, protože tohle je snad jediná firma, co dělá i menší balení. K tomu jsem ale konečně držel v ruce mýdlo. Až do teď jsem používal tajně mýdla všech ostatních doma, ale protože už mně to přišlo blbé a měli tady za pár dolarů krásné červené s vůní krvavého grapefruitu, neváhal jsem. Vzal bych si ho i dřív, ale všude měli opět jenom pětilitrové balení a to bych spotřeboval, jenom kdybych to používal i jako sirup. Hmmm, ale voní hezky...
Co jsem ale ještě zapomněl říct. Cestou do supermarket jsem si vzpomněl na svůj zbytečný výlet na druhou stranu města do psí myčky, kdy jsem se je snažil přemluvit, aby mi dali na měsíc práci. Samozřejmě se neozvali, ale ten chápek mi řekl, že kousek od Keele Street je něco podobného, co se jmenuje It's a Dog's Life (Je to psí život), kam bych se nemusel hodinu denně vláčet.
Šel jsem tedy po Blooře, protože se mi zdálo, že jsem tam něco takového zahlédl a skutečně. Jenom pár bloků od domu je tahle firma, která poskytuje majitelům psů služby jako venčení, hlídání, umývání nebo trénování. Vůbec jsem nevěděl co říct, tak jsem se ještě těch pár metrů ke dveřím snažil něco vymyslet. Už jsem chytl za madlo, abych otevřel, když v tom jsem si všiml malého ratlíka, který stál přesně tak, že kdybych skutečně vešel, nejspíš bych ho odhodil pět metrů daleko a šest stop hluboko. To by asi nebyl dobrý začátek, co? Naštěstí jsem ho ale zaregistroval, pak přiběhla nějaká holka a odnesla ho pryč. Vevnitř jsem zjistil, že to byla slečna od pultu, která tam byla už jen se svou kamarádkou a dalším hafanem, labradorem. Začal jsem s tím, že jsem z Česka, baví mě psi, a že mě strašně zaujaly služby, které u nich nabízí, protože na tohle od nás nejsem zvyklý. Nenapadlo mě nic lepšího, tak jsem se nechal inspirovat tou čtyřnohou blondýnkou vedle a řekl, že se doma občas nepřímo účastním výcviku zlatých retrívrů jako budoucích slepeckých psů a jestli bych u nich nemohl získat přes jeden měsíc nějaké zkušenosti. Že výcvik slepeckých psů – začínám být asi zoufalý, ale omlouvá mě to, že jsem to chtěl vždycky zkusit. Každopádně řekla, že by to šlo, a co bych konkrétně chtěl dělat, jestli venčit psi nebo tak, což mi bylo upřímně jedno. Nakonec že se mám teda zastavit v úterý v jednu, kdy tam bude šéfová. Tak uvidíme a nashle za tři dny!
Doma jsem si krásně nakrájel rajče, přichystal opět svůj francouzský dressing a hodil ocásky do grilovlnky. Protože mi to všechno sedlo skvěle k chuti, chyběl mi už jen ten ledový čaj, kterého jsem si prostě aspoň skleničku musel dát.
Nasedl jsem proto na metro a zajel se podívat do města. Chvilku jsem se jenom flákal a díval, jak všude postupně zavírají. Taxikáři vyspávali ve svých autech, aby byli čilí na sobotní noc, pod zapadajícím slunkem se rozehřívaly lampy veřejného osvětlení a z ulic mizeli lidé s nákupními taškami, aby mohli přijet jiní ve večerních šatech. Hned co město upadlo do tmy kompletně, vydal jsem se podívat po dalších barech a klubech, kde se tady dá pobavit. Tentokrát jsem měl ale jistotu, že i kdybych nenašel nic, kde by měli dobrý ledový čaj, Hideout na Queeně, ve kterém mají všechny ty svíčky a černé kožené sedačky, to jistí. Po chvilce jsem ale dorazil k božímu znamení zhmotněnému v cedulce "Iced Tea $1,50 2night ONLY". Byl to takový poloprázdný čistý hospodobar, kde sice hrálo jenom stereo, ale o zábavu se tam starala parta kluků, která hrála Monopoly. Objednal jsem si teda ten čaj a šel se jich zeptat, jestli by jim nevadilo, kdybych se na ně chvilku díval.
Kromě několika normálních lidí, kteří si jen-tak vykládali a bavili se mezi sebou, tam byly tři stoly věnované pouze této stolní hře pro čtyři hráče - dva byly obsazené zatímco třetí jenom z poloviny. Přestože se to může zdát jako komorní zábava, randálu tady bylo víc, než kdyby Eva a Vašek vystoupili na metalovém festivale.
Všechny tři skupiny totiž byly blízko sebe a před důležitým hodem kohokoliv, kdo se nacházel u minového pole hotelových a čtyřdomkových pasáží, se všichni zvedli a z jednoho vrhu kostkami udělali nervák epických rozměrů.
Monopoly znám, ale moc je nemám s kým hrát, takže jsem netušil, jak vás můžou pohltit. Možná za to mohly i všechny ty flašky piva, kterými byli tihle fanoušci deskových her zaskládaní, ale za chvilku jsem se sám přesvědčil, že podlehnete i při čaji.
Když jsem se tedy zeptal, jestli se můžu dívat, dostalo se mi kladné odpovědi, a že si klidně můžu i zahrát, kdybych chtěl. Za pár sekund už jsem seděl s figurkou letadla v ruce a přepočítával si startovní cash.
Kdyby náhodou někdo Monopoly neznal, což se mi nechce ani věřit, určitě zná alespoň Dostihy a sázky, což je naprosto to samé. I samy Monopoly mají nespočet verzí – my jsme například hráli s americkými nemovitostmi, protože celá tahle parta kluků byla od státu New York. Princip je jednoduchý. Jezdíte pořád dokola a kupujete různá políčka. Když máte všechny budovy od jedné barvy (zpravidla 2 nebo 3), můžete na nich stavit domy (nebo nejlépe hotel), které zvednout částku, kterou musí protihráči zaplatit, když jej náhodou kostky na tuto nemovitost zavedou. Nevím ale, proč to sem teď píšu, protože to pro pochopení souvislostí není nijak důležité, jelikož každého už asi napadlo, že "minové pole hotelových čtyřdomkových pasáží" bude asi něco zajímavého. Možná se vás jenom snažím nalákat, abychom pak třeba mohli uspořádat něco podobného, až se vrátím do Česka, ale nebudu vás přece nutit. Možná tam bude pivo a ledový čaj zadarmo, ale tak když nechcete, spojím si to s tou grilovačkou klidně i sám.
Ale kde jsem to skončil... Seděl jsem tedy u stolu s Jeffem a Tomem. To oni mi prozradili to s tím New Yorkem, kam chodí skoro všichni taky na univerzity. Do Toronta si přijeli užít týden prázdnin, protože rodiče kluka, se kterým se ještě setkáme a kterému jsem říkal Wilson, jelikož vypadal stejně jako ten kamarád Gregory House, tady mají velký byt, který byl zrovna volný. Je to taková jejich tradice a dělají to tak každý rok už léta a každé léto už roky.
Jenom si tak říkám, jak takový byt, do kterého se vleze deset lidí, musí vypadat, ale zrovna Jeff a ještě jeden monopolista prý spí na zemi, takže vlastně jenom osm... Á, tak to už je pak v pohodě. Amíci jedni pobouchaní. Já bydlím v rodinném domku a i tak se tam osm lidí prostě nevyspí, takže možná bych si měl vyhnat z hlavy tu asociaci, kdy si při slově byt vybavím střeva českého paneláku.
Po každé hře jsme se u stolů střídali, takže jsem za chvilku poznal celou jejich partu, ale s Jeffem jsem si stejně rozuměl nejvíc, protože poslouchal strašně moc stejné muziky a strašně ho bavilo srovnávat Evropu a Ameriku. Sám má známé v Anglii, ale strašně nerad tam jezdí. Jednou byl se svou přítelkyní dokonce i v Paříži, ale tam se mu taky moc nelíbilo. Jeff má ze všeho nejradši prostě Spojené státy a potěšilo mě, že taky o Torontu mluvil jako o přievropštělém městě. Řeklo mi to už tolik lidí, ale přesto jsem měl pořád pocit, že jsem si možná Ameriku představoval jinak, než jaká ve skutečnosti je. Teď uprostřed Toronta tu byl člověk, který tam vyrůstal a konečně mě utvrdil, že Toronto a Kanada vůbec je prostě pořád trochu jiný svět.
Nicméně s Wilsonem byla taky sranda. Vlastně to byl jeden z nejvtipnějších lidí, které jsem kdy potkal, a zároveň naprostý pohodář, kterého nerozházelo vůbec nic. Měl jsem to štěstí, že většinu her jsem seděl s ním, a tak jsem se dnes zasmál jakouž dlouho ne. Wilson studuje bakalář na jedné z nejznámějších univerzit světa, Yalu, a i když to tam musí být docela makačka, z jeho historek jste měli pocit, že pokud si chce Disneyland vedle této školy zachovat alespoň špetku důstojnosti, měl by se dobrovolně propadnout do země.
Mohl jsem mu ty historky ukradnout a pak vás jimi tady krmit, ale zjistil jsem, že pokud nejste Wilson, tak moc zábavné nejsou. Určitě někoho takového ze svého okolí znáte. Někdo je prostě vtipný od přírody, i když ho vidíte sedět na autobusové zastávce. Já jsem pro změnu magor od přírody, a tak do vás každý den pumpuju, jaké to může být, když se sami vydáte poznávat cizí zemi. Původně jsem plánoval, že to bude srdcervoucí drama, které sníží zájem mladých lidí o cestování na polovinu, ale nakonec to není tak hrozné, ne?
Ale zase jsem odbočil... Čas tady utíkal tak rychle, že když jsem se podíval na mobil, kdy budu muset vyrazit, abych ještě stihnul nějaké metro, zjistil jsem, že jsou dvě ráno a pokud chci domů, budu muset buď přečkat, než se rozední, nebo jít pěkně po svých. Zvolil jsem to první, protože bych ve finále došel domů zhruba ve stejnou dobu tak jako tak, jelikož bych dost pravděpodobně někde na půli cesty usnul. Víte, jak to vypadá blbě, když usnete venku na ulici? Ale určitě bych si do rána vydělal pár dolarů, takže ne úplně všechny cesty vedou do Říma.
Když jsem se tedy naší newyorské party zeptal, do kdy tam plánují být, odpověď mě potěšila, protože se nehodlali hnout nejmíň do doby, než se rozední. Všechno to vycházelo ze sázky, kdy jste přihazovali na jména, kdo to první zalomí, nebo jestli vůbec někdo. Ti magoři na to měli dokonce i kurzy, a když jsme o půl sedmé odcházeli radoval se jenom Evan a právě Wilson, protože věřili, že všichni vydrží, i když si myslím, že to bylo velmi těsné, protože i tak skvělá hra jako Monopoly dokáže člověka po deseti hodinách uspat.
Po akci, které bych nikdy nevěřil, že ji absolvuju, a s hromadou nových zážitků jsem se tedy zúčastnil už poslední sázky, při které se ovšem veškeré peníze vrátili zase jejich majitelům, protože všichni si vsadili, že teď už hvězdu opravdu nikdo neudělá. Pak už jsem se s nimi jen rozloučil a odešel k metru. To bylo skoro prázdné, protože kdo by vstával v neděli tak brzo ráno. Já jsem rád, že se to alespoň těm řidičům povedlo, protože teď bych domů už vážně nedošel. Jenom těch pár metrů po Keele Street mi dalo zabrat dost na to, abych si vůbec dokázal převléct tričko na spaní.
Tak ať žijou Monopoly, New York a Yale, ale každá párty jednou končí, dokonce i ty, co pořádáte v non-stop baru. Ale bylo to super, hoši.
>> 36. Ty dobré, špatné a dny úplně na hovno
Žádné komentáře:
Okomentovat