Jestli hodlá Toronto fňukat ještě pár dní, tak z toho snad zešílím. Já jsem tušil, že jsem se tenkrát – první týden svého výletu – neměl tak provokativně ptát, jestli tady vůbec někdy prší. Fajn, chápu... Byl to špatný vtip, ok, hlavně ať už je pěkně, protože bych se taky rád dostal ještě někdy do koupelny.Ještě že jsem si udělal radost těmi skořicovými cereáliemi ke snídani, které Pablo tolik nesnáší. Taky tak nemáte rádi skořici? Já ji miluju... Nejlepší je ale beztak v krupicové kaši od babičky, ale tu Pablo neumí, takže si budu muset vystačit jenom s tímhle.
Na jídelním stole hned vedle našich notebooků a mé misky s těmi úžasnými skořicovými cereáliemi (Hmm, jak já tu skořici miluju ... mňam!) ležel poprvé za náš pobyt nějaký dopis. Patřil nějaké Karin, takže se Pablo jenom lehce předzodpovězenou otázkou ujistil, jestli se tak kámoška ze třetího – Japonka (pro zapomnětlivé) – náhodou nejmenuje. Ještě jsem ale ani nestihl doříct, že opravdu ne a už rval obálku. "Ale ta holka dole, co má Hagrida, se tak bude nejspíš jmenovat," dodal jsem se sklopeným pohledem do misky s lupínky. Měli jste ho vidět, Itala pobůchaného, jak s jemným, falešným úsměvem konstatoval pouhé "sakra" a okamžitě praštil s obálkou k oknu. "No co, tady to stejně nikdy nenajde," přidal se zlomyslnou nadějí a oprávněným strachem (z jejího asi dvousetkilového přítele) v hlase a odešel raději spravovat kolo. Někdy je s ním opravdu sranda, zvlášť když nám ten mameluk mával zrovna do okna. Ten chlápek je ale taky třída. Zdá se, že je strašně milý, ale vlepit vám facku, zvedáte se nakřivo.
Dát kolo do pucu plánuje Pablo už asi týden, ale dostal se k tomu až dnes. Zavolal mě, abych mu s tím šel píchnout, ale jediné co jsem dělal, bylo, že jsem stál na terase, hladil si Hagrida a v jednom kuse se smál. Ten kluk umí možná vařit, ale i antitalent na montování jako já viděl, že s kolem se opravdu asi nikdy nedomluví. Jenom pět minut se snažil přijít na to, kolik to má vlastně převodů, protože podle přehazovačky na řídítkách to bylo nejmíň osmnáct. Nicméně dvě ozubená kolečka u šlapátek a jedno osamocené vzadu jasně říkala, že víc jak pár převodů tam prostě není, ale (omlouvám se, ovšem opět musím použít tuhle větu) vysvětlujte to Italovi.
Za celých dvacet minut, kdy jenom chodil kolem té staré herky a já se pro bolest břicha nemohl už víc smát, nepřišel vůbec na nic, a tak kolo skončilo opět zastrčené v koutě.
Pak jsem se ještě chvilku stavil na Skypu pokecat se svou hvězdou, která plánuje se tady v Torontu na dva týdny zastavit. Jen přijeď, hvězdo, vody je tu dost. Povedlo se mi spojit taky s rodinným známým, který před časem emigroval do Kanady a v současnosti žije v několik stovek kilometrů vzdáleném Londonu, kam mě velice vřele na pár dní pozval. Jak jsem mu napsal do mailu, příběhů lidí, co se rozhodli začít žít život v úplně cizí zemi, je tady v Torontu dost, ale poslechnout si jeden od Čecha, je mi přece jenom bližší. Už teď se těším, jak to k nim pojedu okouknout, nicméně teď už byl čas vyrazit na párty.
Na tu se mi naopak vůbec nechtělo. Během včerejší nekonečné cesty autobusem se Pablo seznámil s nějakýma děckama z jiné jazykové školy tady a jeden Japonec ho pozval na soukromou párty u něj doma. Měli jsme vzít jenom nějaké hotové jídlo, tak jsme zašli do obchodu, koupili pár předdělaných těstovinových salátů a sušenky a nasedli na metro. Pravda, bylo to trochu z ruky, ale nakonec jsme k Yukimu dorazili jen s dvouhodinovým zpožděním.
Yuki je asi jenom o rok starší Japonec, který tady studuje angličtinu stejně jako jeho dvě krajanky, jejichž jména bylo zcela nemožné si zapamatovat. O nic lepší to nebylo ani se jménem dalšího ze země vycházejícího Slunce a u toho posledního týpka, 24letého Korejce, jsem se už ani nepokoušel. Ať už se jmenovali jak chtěli, ukázalo se, že to všechno byli strašně super lidi. Rozbalili jsme to v obrovském dvoře za barákem, kde byl malý zahradní domek narvaný výborným jídlem a skvělou hudbou. Úžasný vkus, Yuki! Postupně jsme si začali spontánně přesedat z místa na místo a vzájemně se seznamovat. Jak už to u Asiatů bývá, byli velice opatrní a tišší, ale časem se to stejně prolomilo. Možná tomu pomohl taky můj nepovedený poznatek, kdy jsem si vzpomněl, jak mi Rašíd povídal, že u něj v Pákistánu ulice nemají jména, ale jenom čísla. Pablovi to taky vůbec nešlo do hlavy, ale pak se ozvala celá ta Asijská komunita, která se mi vysmála, protože ani v Japonsku něco jako jména ulic neexistuje. Prý se tam sami Japonci nevyznají, ale už jenom když si představíte říct někomu: "Sejdeme se na rohu sto padesáté šesté a tisíc osm set devadesáté třetí," nebo že oni vlastně ve městech nemají ani vůbec žádné zvučné bulváry, jako když v LA (Los Angeles) zahlásíte, že jdete nakupovat na Rodeo Drive nebo u nás v UH (tuhle zkratku sice určitě znáte, ale kdyby náhodou: Uherské Hradiště – a vy jste se chtěli divit, proč vysvětluju LA, co?) do Prostřední... Pro mě je to prostě přesprostě naprosto nepochopitelné.
O japonské kultuře jsem se toho dozvěděl opravdu hodně, ale bylo na čase poznat zase někoho odjinud. Přidali se k nám tedy dvě holky, jedna Brazilka ze Sao Paula, které bylo asi jako Pablovi a třicátnice ze Španělska, kterých je tady docela dost, protože tyhle jazykové pobyty v Kanadě jim platí stát, aby zvýšil zájem o angličtinu a zlepšil mezinárodní styky. Hej vy tam na hradě a v podhradí, čtete to? První si za mnou přisedla Erica, která se rozvykládala o Brazilii, kdy zmínila přesně to, co můj strýc, když se tam byl před nějakou dobou podívat. Krásná země ovšem s vysokou kriminalitou a slabou ekonomikou. Bavili jsme se ale taky o méně vážných věcech a všichni, co jsme tam byli, jsme si užívali neuvěřitelně příjemný večer, i když venku se spustila bouřka, jakou jsem tady ještě nezažil. Říká se, že blesk do jednoho místa dvakrát neuhodí, ale CN Tower to prý schytá tak padesátkrát ročně a dneska přinejmenším šest přímých určitě dostala.
Za chvíli se připojili další lidi. Yukiho afrokanadský spolubydlící, kterému bylo taky kolem třiceti a majitel domu Mike, který byl jedním z těch mála původních Kanaďanů, které tady potkáte. Ten už měl sice taky přes třicet, ale docela jsme si rozuměli, protože to byl fajn chlap plný veselých historek, které za těch pár let pronajímání pokojů nasbíral. Vykládal nám taky, jak byl kdysi na tři dny v Tokyu za svým kamarádem, a že se tam může normálně pít i na chodníku, z čehož byl teda úplně na větvi. Efekt to mělo ale naprosto stejný jako můj postřeh o bezejmenných ulicích, zvláště u mě, který se narodil v Česku. Když jsem mu řekl, že v hospodě dáte za vodu v přepočtu na litry míň jak za velké pivo, nechtěl mi věřit, ale nebyl zdaleka sám, tohle mi totiž nevěří nikdo a nikde. Achjo, jsme to ale divná země, co? A já blb jsem se divil ulici číslo sto padesát šest.
Dál se to kolem stolu tak nějak začalo motat, že jsem se objevil vedle hostitele Yukiho. S tím jsme se dostali až k herní konzoly Nintendo Wii, kterou měl náhodou na pokoji, až ji za chvilku přinesl a my se pustili do hraní těch nejvtipnějších her jako je aerobic, tenis nebo chytání ryb, které musíte ovládat pohybem vlastního těla. Řeknu vám, že tahle konzole zabaví i ty největší odpůrce videoher, a než jsem se všichni u Wiička prostřídali, skončil jsem u Hany ze Španělska. S tou jsem si vykládal asi nejdýl, i když věkový rozdíl mezi námi byl nejmíň deset let. Hana aspiruje na to být učitelkou, a tak jsme se bavili o jejím kurzu, ze kterého byla naprosto nadšená, a o tom, jaký styl výuky je pro obě strany – studenty i lektory – nejlepší, až se mě zeptala, jestli jsem se z Čech do Kanady odstěhoval jako hodně malý. Protože, jak mi později vysvětlila, svou otázku postavila na úrovni mé angličtiny, byl jsem ohromě polichocen. No přiznám se vám, že ještě teď se červenám. Takový kompliment od společnosti, která se skládala z rodilých mluvčí a lidí, co se už druhým rokem snaží v anglicky mluvící zemi při denních návštěvách předražených jazykových kurzů nějakým způsobem zlomit angličtinu – to mě úplně nadneslo. Abych k vám byl ale upřímný: Nikdo tady nemluvil vyloženě špatně, jenom se za nic nemůžou zbavit svého přízvuku, který dělá při konverzaci hodně. Vsadím se, že při gramatickém testu bych tady od dobré poloviny dostal na prdel, ale ten naštěstí na svém Wiičku Yuki neměl. Víte, já to všechno umím jenom pěkně zakamuflovat.
Berme ale v potaz taky to, že Japonci to mají všechno maličko složitější – ti se sice učí anglicky dlouho, ale začínají s tím, že i systém abecedy je jim naprosto cizí, takže je potřeba tohle brát trochu s rezervou, i když krkolomé maily od pana Toshe, který tady žije a pracuje už šedivá léta, to je úplně jiná kategorie. Těm se vždycky rád zasměju.
Zasmál jsem se ale taky sám sobě, když jsem si vzpomněl, jak jsem v osmé třídě na nižším gymplu hledal na angličtinu nějaké doučování. Nakonec se to dostavilo nějak samo, protože hry na počítač se tenkrát ještě do češtiny moc nepřekládaly, ale pořád z toho všeho cítím jakýsi paradox.
Navíc pokud často posloucháte hudbu ze severoamerického kontinentu, nenecháváte se uchlácholit tím danajským komfortem titulků pod filmy s originálním zněním a s angličtinou jste pokračovali na střední škole jako já, pokročilé znalosti máte a jediné co potřebujete, je zkusit odcestovat na chvilku do země, kde budete na tomhle jazyku v podstatě závislí. Je to jako vyslat kulku z pušky, protože výsledky se po pár týdnech dostaví už sám i bez těch stohů papírů a stovek nejnudnějších cvičení, které Pablo denně vyplňuje.
Nakonec jsem se ještě dostal na Wiičko do duelu s Brazilkou Ericou, kdy jsme každý měli popraskat co nejvíce vznášejících se bublinek. Po velmi napínavém 5. kole jsem i za hlasité podpory všech pěti přítomných chlapáků ovšem musel přijmout porážku 2 : 3 na zápasy a to není nikdy dobré, když hrajete proti holce.
Dál jsme s Pablem zasedli vedle našich nových japonských kamarádek a snažili se dozvědět, jak běloši vypadají v očích Asiatů. Přiznal jsem se, že když se dívám na čínský nebo japonský film, že ho většinou nepochopím, protože od sebe nejsem schopný rozeznávat herce, což holky strašně pobavilo a řekly nám, že oni takové problémy směrem k bělochům nemají. Taky se nám svěřily, že jich nejvíc štve, že když si položí ukazováček na osu obočí-líčko, nejsou schopny otevřít oko, zatímco mně i Pablovi to žádné problémy nedělalo. Závěr byl ale jasný – ideál pomíjivé lidské krásy je i pro ně naprosto stejný, takže, dámy a pánové pozor: Brad Pitt a David Beckham jsou nádherní úplně všude.
Přestože se nám vůbec nikomu nechtělo, byl čas stihnout ještě alespoň poslední metro domů. Většinu cesty jsme sdíleli s tím klukem z Jižní Koreje, který nám vykládal, jak to v jeho zemi vypadá. Je fajn porovnat si to s tím, co vás učí v zeměpise. Je vůbec fajn slýchat o zemích jako je Brazílie nebo proslulé Japonsko a dobarvit si to komentáři lidí, co tam skutečně žijí. Fajn je totiž jet do Toronta a poznat celý svět s ovladačem od Nintenda Wii v jedné a ledovým čajem v druhé ruce.
Toronto – Diversity Our Strength!
>> 30. Beztrestná kráděž a sleva za věrnost
Žádné komentáře:
Okomentovat