31. Londýn, Ontario

Znáte tu frázi: "Však ono se to udělá samo?" Není to pravda. Nikdy se nic neudělá samo, přesto se však u nás na Keele Street nikdo nemá k tomu umýt nádobí. Doposud jsem to byl vždycky já, kdo té hromadě talířků, příborů a skleniček z dobré vůle navrátil lesk, ale vypadám snad jako mistr Proper? Ne! A stejně se mnou takhle zachází... Tentokrát jsem se ale rozhodl, že se na ně vykašlu a přesně jak to dělají oni, jsem všechno špinavé prostě jenom položil do dřezu a čekal na vílu Žíněnku, až zase nebude mít do čeho píchnout.

Dneska jsem ovšem musel odjet na tři dny do Londonu a když jsem uviděl tu spoušť, kolem které projít smrady zezelenáte, a představil si, jak by to asi vypadalo, až se vrátím, z vlastního zájmu jsem to teda zase všechno umyl. Jo jsem měkký, ale příště, příště... Dobře, zase to umyju, ale abyste věděli, přinejmenším to není fér.

Po obědě se opět roztrhly mraky a zaplavily Toronto. Tentokrát jsem ale opravdu potřeboval zajít do města. Musel jsem si totiž koupit jízdenku na autobus, a i když jsem to mohl udělat i těsně před odjezdem, bylo to poprvé, co jsem se tady snažil osedlat nějaký dálkáč, tak jsem chtěl mít jistotu.

První jsem si řekl, že počkám, až to přejde. Byla to přece jen letní bouřka, ovšem čím dýl jsem hleděl z okna, tím větší kapky bombardovaly už tak promáčené město. "No co – mám deštník!" řekl jsem si odhodlaně a vydal se vstříc zaplaveným ulicím. Nakonec jsem se vyjma bot docela suchý dostal až k metru a směřoval do centra.

Autobusové nádraží jsem naštěstí hned našel, takže teď už jenom do fronty a hurá pro lístky. Řada nijak velká nebyla, tak jsem se za několik minut dostal k okýnku. Zažádal jsem si o obousměrnou jízdenku do Londonu s legendární autobusovou společností Greyhound. Nemůžete jet do Severní Ameriky a vrátit se, aniž byste se neprojeli chrtem – to prostě nejde, takže jsem si mohl odškrtnout další věc ve svém fiktivním úkolníčku. Chlápek za překážkou byl dokonce tak ochotný, že se mě zeptal, jestli chci studentskou slevu. Řekl jsem mu tedy, že sice student jsem, ale jediné, čím to můžu dokázat, je kartička ze střední, kterou jsme si museli povinně za 30 korun nechat udělat, přestože jsme na ni nedostali slevu ani na ranní lince do školy. Řekl, že to nevadí, že on mi na to tu slevu dá, takže jsem začal rychle hledat v peněžence. Pak jsem si ovšem vzpomněl, že jsem tu zbytečnost dávno z pohotovostních dokladů vyřadil, tak jsem mu odkonstatoval, že mi bude muset nasolit plné jízdné. On si ale prostě nedal říct a stejně mi vytiskl ten zlevněný lístek. Děkujů, pane autobusáků!

Když jsem se vymotal kolem všech těch přepážek, co v Torontu mají, všiml jsem si, že uprostřed terminálu jsou schody dolů s popiskem "metro". Mám povědomí o všech zastávkách podzemky tady, a tak jsem věděl, že pode mnou rozhodně žádná není. Šel jsem se proto podívat, až jsem potkal cedulku "K metru přes atrium". Atrium? Rozrazil jsem proto mohutné ocelové dveře a ocitl se ve snad kilometr dlouhé chodbě plné obchodů a laviček přesně jako v nákupním centru. Něco takového by v každém větším městě nebylo nijak výjimečné, proto nesmím zapomenout zmínit, že jsem právě teď někde pod jednou z velmi rušných ulic torontského downtownu ze všech stran obklopenou několikapatrovými domy. Nevím, jak to tady dělají, ale snad i naše garáž musí mít hlubší základy.

Potom, co jsem se probral z úžasu, jsem se dostal až na konec, kde tedy stavilo ono metro. Až si pojedu za pár hodin chytnout bus do Londonu, musím jít určitě tudy!

Zastavil jsem se tedy doma, dochystal, co jsem na svůj třídenní výlet potřeboval a pokusil se oholit. Jak ovšem víte, bylo po dešti a to není ideální čas, kdy jít k nám do koupelky. Opravdu už jsem ale ve tváři připomínal rezervního Ježíše, a tak jsem od chodby nalehl až na umyvadlo na druhé straně, že bouchnout někdo dveřmi, letím k zemi. Ke všemu mi přímo na hlavu třikrát do sekundy spadla kapka vody, tak si dokážete představit, jak jsem asi pět minut potom, co jsem si začal mávat žiletkou před nosem, vypadal. Ano, jak Mikuláš – celý ksicht jsem měl totiž polepený desítkami kousků bílého toaletního papíru, na kterém mě nezajímala jen jedna jediná věc a to, kdo ho měl naposledy v ruce.

Do toho samozřejmě ještě přišla ta miska lasagní, která se hned zhrozila: "Ó – co se tady staló?" a zabavila mě na několik dalších minut. Už byl ale opravdu nejvyšší čas vyrazit, tak jsem do batohu naházel všechno, co bylo po ruce, popadl notebook a vyletěl z pokoje. Kdo-ví, jestli všechny ty věci tady budou, až se vrátím zpátky, protože včera mi skončil nájem a Toshovi jsem nechal zprávu, že mě tady chytne každý všední den, ovšem to teď není tak docela pravda. No ale jestli uvidí ten bordel, co jsem u sebe nechal, vsadím se, že se do toho neodváží šťouchnout ani vidlemi, takže cosi mě uklidňuje, že všechno bude OK.

Dole jsem ovšem narazil opět na Pabla, který se potřeboval rozloučit. Dal jsem mu ještě metropas, ať tu předraženou hromadnou co nejvíc oškubeme, a vyslechl si další z jeho plánů, podle kterého se uvidíme asi až po víkendu, protože pojede oslavit konec týdne ke starým známým do Quebecu. Chvilku mu to trvalo, než se vymáčkl a popřál mi šťastnou cestu a zrovna teď se to opravdu nehodilo.

Trochu svižnějším krokem, jsem tedy došel zase na metro a zamířil do stanice, na kterou mělo navazovat to atrium. Ten podzemní tunel se směrem z autobusáku zdál poměrně jednoduchý, ale teď jsem stál mezi desítkami obchodů a vůbec jsem netušil kudy dál. Řekl jsem si, že půjdu prostě na konec. Najednou ale přibývalo uliček, eskalátorů a pater, až jsem se octl uprostřed obrovského nákupního parku. Měl jsem dost mizerný pocit, protože ten podchod ještě před pár hodinami byl tak dvacetinový. Bylo patnáct minut před odjezdem autobusu a já, naprosto ztracený, jsem položil obě tašky na zem a přesně jako ve filmu, kdy vás kamera zabírá ostře zespodu, abyste vypadali větší, jsem se podíval nahoru jako do nebe a spatřil tu kolosální střechu Eaton Centra. A doprdele!

Myslím, že vám nemusím říkat, že jsem byl úplně špatně. Teď si tedy kameru přesuneme přímo přede mě do vodorovné polohy, abychom viděli, jak během sekundy zvedám obě zavazadla, otáčím se a sprintuju ze záběru zpět na zastávku metra. Po cestě jsem málem porazil několik malých dětí, vrávorajících důchodců a betonových sloupů, než jsem se dostal opět k výchozímu bodu. Tam jsem chvilku pobíhal od jednoho východu k druhému, až jsem našel konečně ten s nápisem "bus terminal". Atrium - neatrium , zbývalo mi deset minut. Za asi rekordních pět jsem doběhl na druhou stranu, vyskákal jeleními skoky do schodů a přes potem rozmlžený zrak pohlédl na tabuli s aktuálními autobusy. Přestože všechny, co odjížděly o půl sedmé, tam ještě byly, do Londonu nemířil, zdálo se, žádný. Doběhl jsem proto k informacím, kde jsem se zeptal chlápka, jak to. Ten mi říká:"V pohodě, vždyť není šest třicet." Hlavou mi proběhl zkrat, protože na tohle jsem už vážně neměl. "Kolik je teda, prosím-vás, hodin?"
"Je 27, chlapče, autobusy přijíždí a odjíždí – někdo vystoupí, jiný nastoupí a zase se jede, musíš počkat."
Cože, sakra? Já se ho zeptám, proč můj autobus není na tabuli jako ty, co jedou snad i za devadesát minut a on mi tady vykládá takové srany. Jediné co potřebuju, je číslo nástupiště a když to ví pro New York o osmé, proč by to nevěděli o Londonu za tři minuty?

Poděkoval jsem mu tedy za nic a znova si stoupl před tu tabuli, která mě asi musí nesnášet. Můj autobus tam totiž celou tu dobu byl, avšak schovaný pod finální destinací, kterou bylo Chicago. Po chvilce odevzdaného civění na cokoliv, co by i zdánlivě připomínalo London, totiž pod cílovými stanicemi začaly probíhat i průběžné, mezi kterýma jsem nějakou náhodou našel i tu svou. Okamžitě jsem tedy vystartoval k nástupišti číslo sedm, ovšem nebylo vůbec třeba. Autobus sotva přistavili a řada k němu nikde nekončila. Pro jistotu jsem se zeptal ještě jakéhosi pořízka, který vypadal, že by mohl vědět, jestli to opravdu staví v Londonu s ten řekl, že doufá, protože tam taky míří, takže už se jen stačilo držet tohohle medvěda a nemohl jsem minout.

Autobusy od Greyhoundu nejsou nijak výjimečné. Jsou jen maličko vyšší, mají televize, fungující klimatizaci, tónovaná okna, odemčený záchod a místo pro nohy. Taky prostor pro příruční zavazadla je tam řešený jako v letadle, takže se nemusíte bát, že vám v každé ostré pravotočivé zatáčce spadne něčí batoh na hlavu, protože tu schránku tady jednoduše zavřete. Tak jak, vy od Karosy, to to byla záhada, co?

Divná byla jenom ta paní, vedle které jsem se posadil, ale to už jsem považoval za nepatrný detail. Přežil jsem spratky Jean-Jacques Tupounovi v letadle, přežiju i tohle.

Protože lidí, co mířili mým směrem, bylo víc než míst v autobuse, nabrali jsme hned na začátek malinko zpoždění. V Kanadě ovšem platí takové pravidlo, že i kdyby měl jeden člověk v autobuse stát, tak společnost vypraví vůz nový, který ten první bude po celou dobu doprovázet. Smál jsem se tedy těm chudákům, co se nevešli, zcela zbytečně.

Než jsme opustili Toronto, řidič nám něco zahlásil do mikrofonu, ovšem protože jsem kromě šumu a pískotu nic neslyšel, dělal jsem to co ostatní: Dal si pecky do uší a čuměl z okna. Týpek naproti si teda ještě otevřel Colu, ale tak tu jsem neměl a navíc jsem na ni alergický, avšak nepředpokládal jsem, že by řidič hlásil něco o pití Coca-Coly.

Cesta z Toronta do Londonu, který je ve stejné provincii, trvá asi 2 hodiny. Celou dobu jedete po dálnici na jih do pánve mezi tři obrovská jezera Ontario, Huron a Erie. Odtud už to není tolik daleko do Států. Chicago, jak víte, bylo po cestě, Detroit po čtyřistajedničce hned za hranicemi a Buffalo, kdybychom přejeli na dálnici vedoucí východněji. Po celou cestu jsem nemohl vyhnat z hlavy myšlenku, jestli nezůstat schovaný pod sedadlem přes hranice, ale to by pak Tosh prskal, že jsem mu nezaplatil ten nájem. Snažil jsem se to tedy nějak utlumit pohledem na krajinu, která lemovala silnici. Bohužel už jsem se nevešel k okýnku, ale i tak to bylo fajn, protože ta divná sousedka brzo usnula a sesunula se pod sedačku. Mezi Torontem a Londonem je spousta lesů a polí, u kterých sedí ty typické severoamerické dřevěné farmy se sýpkami (nebo co to je), které jsou navíc z dobré třetiny přesně tak bílo-červené jako ve filmech. Tohle mě bavilo po celou tu cestu, kdy jsme navíc na půl hodiny zatuhli na dálnici.

S tím známým, kterého jsem jel navštívit, jsme byli domluvení tak, že se mu po příjezdu do Londonu ozvu na telefon. Řekl jsem mu ale taky, že dojedu kolem osmé, avšak dřív jak v devět jsme to nestihli. Vylezl jsem tedy z autobusu, šáhl po telefonu, když v tom mě někdo česky pozdravil.

Pan K. žije v Kanadě už dlouhé roky. V jisté době, kterou se snažím tak všemožně nekonkretizovat, až si ji každý přesně vybavuje, odešel do Německa a následně Kanady. Tady si zařídil celý nový život. Má manželku Polku, paní B. (strašně milá ženská), a syna, který se teď na tři dny stane mým bráchou, tudíž bráchu P. Jak už jsem psal, pozval mě k sobě domů, aby mi ukázal další kousek této obrovské země a seznámil mě se zcela běžným chodem rodiny v Kanadě.

Přestože mně přijdou polština a čeština jako dva rozdílné jazyky, pak K. se se svou ženou baví podle toho jakou má zrovna náladu. Někdy dokonce i Německy, aby nebyla doma nuda. Brácha P. na tom není o nic hůř. Přestože vyrůstal tady v Kanadě ani jeden z obou rodných jazyků jeho rodičů mu nedělá nejmenší problémy. Bavíme se spolu naprosto v klidu česky a já musím říct, že jsem nikdy neslyšel někoho, kdo vyrůstal v cizí zemi, mluvit tak dobře naší pekelnou řečí, kterou sami sotva ovládáme. Odpovídá mi sice i na slepé dovětky jako: "víš jak..." ale myslím, že můžu být rád, že on nedělá komentáře k mé angličtině.

Ten u toho autobusu to byl tedy brácha P., se kterým jsem si podali ruce, prohodili pár prvních slov a vydali se za šéfem smečky, panem K. Ten mě přivítal u něj ve městě a hned v autě mi začal odpovídat na věci, které mě o Kanadě vždycky nějak zajímali, ale nikdy jsem se je nedozvěděl. Něco jako: "Všechno co jste kdy chtěli vědět o Kanadě (ale báli jste se zeptat...)" Například když za volant usedl o pár roků mladší brácha P., mě hned napadlo, jak to tady mají s řidičáky. Odpověď mě hodně zaskočila. Rok před sedmnáctinami můžete jezdit jenom na nějaký papír, kdy na vás ze sedadla spolujezdce musí dohlížet někdo, kdo už průkaz má. Získáte tak první zkušenosti na silnici ještě dřív, než vás vyšlou do autoškoly. Samozřejmě nesmím zapomenout dodat, že tady má drtivá většina aut automatickou převodovku, kdebyste mezi pedály hledali spojku marně, takže o noční můry před zkouškami, kdy vám na křižovatce vyplivne motor, jsou v Kanadě ochuzení.

Za chvilku jsme ovšem přijeli do čtvrti, kde rodina pana K. bydlí. Konečně jsem se dočkal toho, kvůli čemu jsem projel snad celé Toronto. Obrovská obytná čtvrť s krásnými širokými silnicemi, kde jeden barák vypadá jako druhý, ale stejné nejsou, kde všichni mají posekaný trávník a kde si děcka jen-tak jezdí na kole před garáží. Pana K. fascinovalo maximálně tak to, jak to fascinovalo mě, ale já tyhle satelitní městečka prostě žeru.

Vstupujeme do obrovského a nádherného přízemního baráku. Kanaďanů je málo, místa mají moc, takže velikosti pokojů si tady vynásobte dvěma, bydlíte-li v paneláku – čtyřmi. Vegetí tady taky dvě kočky, i když podle toho, jak byl dům čistý, bych to rozhodně neřekl. Poznal jsem taky paní B., která umí výborně vařit, ale musíme se spolu dorozumívat anglicky, protože moje polština... No vlastně žádná není, což je strašně vtipné, protože ona mně nejspíš rozumí naprosto bez problémů.

Největší show ovšem byla, že místo pokoje jsem dostal apartmá, kde byl nachystaný počítač, voda, ručníky a typická kanadská postel, která je snad metr nad zemí. Uau! Jo a taky tu mám výklenek z oken, která jsou od stropu až po zem, a vestavěnou skříň, takže se cítím tak trochu rozežraně... A ta židle ... nebo křeslo ... křesložidle? Ať je to, co je to - sedí se na tom božsky.

Po výborné večeři, jsme ještě chvilku pokecali u mega-giga obrovské televize v obýváku, kde mi pan K. ukázal svou rockovu duši u jeho oblíbených hudebních DVD od Kabátů a Godsmack. Dokonce jsem si mohl zahrát i na jeho ještě téměř nepoužívanou Ibanezku, na kterou se teprve chystá naučit. Za ten pokoj, vám dlužím přinejmenším 50 lekcí, pane K. Kdy začneme?

Jinak je tady toho na popsání tolik, že se sem půlka nevleze, ale to nejpodstatnější je, že i když v tomhle domě angličtinu vůbec nepotřebuji, je naprosto neoddiskutovatelné, že jsem u typické kanadské rodiny. Vsadím se, že ani pan K., paní B. nebo brácha P. by nesouhlasili, ale ať s nimi sedím u jednoho stolu při večeři nebo je jenom tak pozoruju při všedních činnostech, jako bych se díval skrytou kamerou do jakéhokoliv jiného domu tady.

Teď se už ale klidím do svého apartmá vyzkoušet tu úžasnou postel, ze které spadnu-li, tak jen jednou. No a poprvé od svého přestěhování se k panu Toshovi budu mít konečně pod hlavou taky polštář! Ale hlavně to neříkejte mojí mamce, protože už teď vidím tu hlavičku e-mailu. Tosh na něj totiž nějak zapomněl a vždycky, když jsem s ním v kontaktu, tak zase zapomenu já, takže spím pořád s hlavou na nějaké japonské dečce, kterou máme na pokoji všichni, ale na jejíž účel jsme ještě nepřišli. Musím se zeptat kámošky ze třetího. Tak fajn, lezu na královskou postel a jdu se ještě královštěji vyspat.

>> 32. To je to, proč jsem v Kanadě