33. Stejná planeta, jiný svět

Přišla mi výhrůžka, že to "nějaké pečivo zapečené s rajčaty a jiným sýrem", co jsem měl včera na večeři, se jmenuje bruschetta, tak vám to sem pro pořádek píšu, abyste věděli. Nicméně teď už se opět schyluje ke snídani, ale spát jsem šel ve finále asi před třemi hodinami. Druhé nicméně - na dnešek byl naplánovaný výlet k dalšímu jezeru do mého alba, které ještě nemám, takže spát můžu … až v hrobě.

Přestože mi už od osmi zvonil každých patnáct minut budík, skutečně mě probudili až Iron Maiden. Byl to ten legendární koncert z Ria, kterého se ho zúčastnilo bezmála čtvrt milionu lidí. Samozřejmě všechno probíhalo z iniciativy pana M., který to včera zapíchl brzo, a tak byl jako rybička, zatímco brácha P. se ještě převaloval v posteli, i když šel spát pořád o pár hodin dřív než já. Musíte ale pochopit, že pro P. nějaký takový výlet nic není – je totiž Kanaďan a když si za Huron dosadím třeba Brno, osobně bych nevstával vůbec... Ovšem nic proti Brnu, o nudných jenom v dobrém.

No tak dobře, přiznávám se. Chtělo se mi spát jako prase, ale myslím, že dalších deset minut by tomu stejně moc nepomohlo. Potřeboval jsem něco, co by mě prostě odvedlo myšlenky jinam než na tu úžasnou vysokou postel s matrací měkkou akorát, dvěma polštáři v místnosti prosvětlené ještě čerstvým slunkem, které se prodíralo každou škvírou, kterou našlo mezi těmi polosklopennými roletami. Ok, cítím, že se začínám nebezpečně přibližovat červené knihovně, tak by to chtělo nějaké pořádně drsné slovo. Humůs! Jó! Pan M. totiž jakoby věděl, že potřebuju zabavit, a tak hned jak mě uviděl courat se nejistým krokem s rozházeným hárem na hlavě a prsty v očích, zavolal mě, aby mi ukázal, jak se připravuje tahle arabská specialita. Včera mi totiž o hummusu vykládal, a že mi určitě musí ukázat jak na to. Nezapomněl, a tak jsme teď stáli v ruce s cizrnou v jedné a tahini v druhé ruce. Co je to cizrna snad víte, protože s tím jsem se setkal dokonce i já, zatímco tahini dost možná slyšíte poprvé. Vypadá to jako velká pixle tekutého lepidla, ale ve skutečnosti je to jakési sezamové máslo. Dál se hummus skládá z vymačkaných citronů, česneku, pár lžiček jogurtu, přiměřeně soli (tzn. netuším kolik), pepře a určitě ještě něčeho dalšího, co jsem zapomněl. Všechno to zavřete do mixéru a čekáte, až vám ven vyjede něco na rozmezí studené omáčky a pomazánky. Když jsem to pak ochutnal, moc mi to nejelo, ale samotné se to prý nejí, takže jsem si počkal až do snídaně, kdy jsem si to dal s už nevím čím (ale chutnalo to skvěle) a to už to tak špatné nebylo.

Pak už jsme se pomalu připravovali ke kanadské jezerní královně Huron (pro všechny učitele angličtiny, čte se to Hjůron a opravdu ne Haron), tzn. plavky, balon do vody a ručníky. Ne dělám si srandu, nechme Kalifornii Kalifornií a Kanadu Kanadou. Počkat ... tak ne, teď si srandu nedělám. Dámy a pánové, možná mnozí nebudete věřit, ale já se jedu vážně koupat na pláž – vaů!

Hned na začátek, abychom navodili atmosféru typicky letního dne, kdy bylo snad třicet stupňů, jsem se ještě v naší ulici pustili do zmrzliny. Poprvé jsem taky byl v Kanadě u benzínky, nepočítám-li svou dávnou návštěvu, kdy jsem si tam šel koupit tyčinku Mars, a zjistil jsem, že to tam funguje naprosto stejně jako u nás, až na ty ceny samozřejmě, které jsou bez nadsázky poloviční.

K jezeru jsme zase přes nějakou tu hoďku jeli. Dokonce nás i občas někdo předjel, ale pořád v rámci jakýchsi mezí, takže se tady vážně necítíte jak debil, když se držíte limitu. Silnice jsou navíc opravdu ve velice dobrém stavu, poloprázdné, pokud zrovna nejste na nějakém význačném tahu například Toronto – Spojené státy, a neustále dostatečně široké, že kdyby na to přišlo, tři auta se sem vedle sebe vejdou no a to ještě s rezervou, kterou na českých silnicích dost často eliminuje příkop, které tady moc nevedou. Navíc konkrétně kolem Londonu není ani moc zatáček. Když jedete, jedete pořád rovně s pohledem nikam, takže pokud byste se vážně do nějakého předjíždění chtěli dát, vidíte před sebou i auta, která k vám dojedou až tak za minutu, tudíž s klimatizací se vlastně ani nezpotíte. Vážně - tady bez volantu ujedete i deset kilometrů, protože silnice se dokonce ani nenaklání. Tak si říkám, že řídit tu je opravdu pohoda, ovšem až nudně velká. Strašně bych chtěl na výlet s nějakým Kanaďanem, který dojede poprvé do Evropy (nebo ještě lepší Česka) a hned si půjčí auto. Když se nad tím ale zamyslím podruhé, hmm - zase tolik se mi nechce.

Pro motoristy je Severní Amerika úplně jiný svět. Osobně tyhle ty nekonečné silnice miluju, ale automatickou převodovku bych nikdy nechtěl a trošičku zatáček by taky neuškodilo. Na druhou stranu tady opravdu není vůbec problém jezdit, ani když vám je 16 a i holek tady řídí mnohem víc, než jsem zvyklý z Česka. V Torontu je to už trochu horší, ale i v porovnání s pětkrát menší Prahou pořád pohoda.

Naprosto ugrilovaní jsme konečně dorazili do Grand Bend. Je to maličká vesnička jako vystřižená z katalogů na letní dovolenou, dokonce ještě mnohem víc, než východní pláže v Torontu, protože tam jste přece jenom pořád ve velkém městě. Tady se cítíte skoro jako někde na zapomenuté části Havaje.

I když byl běžný všední den, parkoviště bylo plné. Z dálky jsme ale zahlédli nějakého staršího chlápka v sandálech, který mířil od pláže a už zdálky vypadal, že toho má pro dnešek dost. Když viděl, že čekáme, tak na sebe jen rychle hodil nějaké tričko, nasedl do auta a odjel. Místo na parkování jsme tedy chytli se štěstím, ale suprové. Popadli jsme židličky, deky, balon a malý chlaďák a vydali se do jezera.

Nebe bylo bez mráčků a voda nádherně čistá. Lidí tady sice byly stovky, ale byli tolik roztahaní po pláži, že jste se vůbec necítili nijak stísněně. Huron mělo parádních 20 stupňů a co víc potřebujete. Grand Bend je jedna vícepatrová budova u pláží, maličký záliv pro pár většinou rekreačních lodí, několik honosných vilek zasazených v přírodě tyčící se od jezera a rušnější ulice, která vede kolmo pryč do vnitrozemí. Tam jste našli několik menších restaurací a obchodů s tričky, plavkami nebo tetovací salón. S panem M. jsme to všechno po tom rožhaveném betonu přešli pěkně naboso až k téměř kilometr vzdálenému Timu Hortonovi, kterého pan M. velice dobře zná ze svých sobotních pracovních výletů, které velice často směřují někam poblíž.

Byl tu ke všemu i minigolf, a když se mě pan M. zeptal, v čem je třeba takové Chorvatsko lepší, nenapadla mě jediná věc, kterou bych dokázal argumentovat. Jsou to jedině ceny, ale ne pro tisíce kilometrů vzdálené obyvatele Kanady. Byl jsem i v Itálii uprostřed turistického střediska, ale ani tam se to kvalitou nemohlo s tímhle malým ale naprosto kouzelným místem srovnávat. Hlavně čistota vody je ve Středozemním moři pozvolna na úpadku, zatímco jezero Huron vás svou barvou doslova láká. No a konečně obrovským plusem je to, že jezero je prostě sladké. Je to dost divný pocit, protože z fotky byste bez váhání řekli, že jste u moře, takže když tam vlezete a náhodou si loknete, cítíte se malinko zmateně nebo možná podvedeně, jelikož moře má na druhou stranu taky své výhody - nadnáší a žádné jezero neumí udělat takové vlny, i když občas i tady vás nějaká dokáže nepříjemně překvapit.

Za chvilku jsem úplně ztratil pojem o čase, ale lidské hodiny tikají pořád, takže se dostavil hlad. Vyrazili jsme opět naboso do té hlavní ulice a hledali gyros. Nakonec jsme si vybrali takovou plechovou boudu, kde toho měli mnohem víc než jen tuhle řeckou specialitu. Mně například pan M. objednal falafel, o kterém jsem doposud ještě neslyšel. Když to pak donesl, vypadalo to stejně jako gyros, jenom maso je tam nahrazeno zase nějakou cizrnou, která se mu v tomto případě docela podobá. Jelikož je teď gyros v Česku strašně populární, mohl jsem opět srovnávat. Zatímco u nás dostanete za poloviční cenu dvojnásobnou porci, Kanaďani si tuhle řeckou pochoutku rádi dopřejí i s trochou zeleniny, což mi přijde lepší než jenom nějaký dresing, čtvrt kila masa a bulka. Stejně jako ten falafel vám to tady navíc nezvykle zamotají do něčeho, co se podobalo mexické tortille.
Kanada sice nemá svou vlastní kuchyni, ale za to si velice dobře dokáže vybírat z těch cizích od arabské přes ryze asijskou až po francouzskou. Všechno to je nejspíš malinko modifikované stejně jako pizza, ale to je vám úplně jedno, když půlku těch jídel dostanete do ruky poprvé.
Za chvilku se ovšem chlápek vyklonil z okýnka ještě jednou a zakřičel na pana M., že už má hotové i hranolky. Těch ale bylo nejmíň dvakrát tolik, než když si je normálně objednáte v restauraci. Poprvé za celou dobu dokonce i pan M. přiznal, že teď je toho jídla už opravdu moc, ale přesto ještě i tu krabici francouzských fritovaných do sebe i s bráchou nacpali. Já ze sebe nebudu dělat machra a přiznám se, že jsem je dovezl až domů nedojezené, protože tohle už vážně nešlo.

Cesta zpátky byla asi moje poslední tady, kdy si z pohodlí osobního auta užívám ničím nerušený výhled na kanadskou krajinu, takže i když se spánkový deficit začal po několika hodinovém koupání, slunění a nevázaném žraní projevovat, bojoval jsem a chlácholil si hlavu tím nezaměnitelným pohledem na obrovská pole a červené farmy.

V Londonu už moc času nezbývalo, tak jsem si rychle zabalil, naposledy pozdravil obě kočky, poděkoval paní domu a odjel s bráchou a panem M. na autobus. Ti mně ještě nabídli, ať zůstanu dýl, ale je čas jít zase dál, i když to v Londonu bylo opravdu úžasné. Jako město je od Toronta docela jiné a možná zde poznáte i mnohem víc z Kanady, ale jak brácha P. trefně poznamenal, tenhle blog se jmenuje Nice to Meet You, Toronto. Na autobusové zastávce, která je tady tak malá, že tu nemají ani tabuli s odjezdy autobusů, jsem se rozloučil i s panem M. a bráchou P., poděkoval jim za těch úžasných pár dní a nasedl na expres zpátky do svého Toronta.

Těsně po odjezdu se začalo stmívat, a i když jsem myslel, že si budu muset na chvilku zdřímnout, za celou cestou se únava nějak neprojevila. Sedl jsem si tentokrát docela dopředu do uličky, takže jsem viděl na cestu před sebou. K tomu mi hrál iPod naprosto super písničky, takže jsem si jízdu vyloženě užíval a začínám si myslet, že to nejlepší místo, kde můžete poslouchat hudbu je dálkový bus, což je strašně vtipné, že to říkám zrovna já, protože pokud něco nesnáším, je to právě tenhle typ dopravy.

Doma na Keele Street bylo docela živo. Pablo tam měl společnost – spolu s Brazilkou Ericou, kterou znám z párty od Yukiho, a krajanem Fabianem, který se tam tenkrát nějak pro bouřku nedostal a o kterém vím jenom to, že je pořádný magor, se dívali na televizi. Než jsem si uklidil nahoře ten svinčík, Erica odešla někam pryč, zatímco Fabiano i Pablo pokračovali. Vlastně to nebyla ani tak párty, jakože spíš čekali na další dvě holky, aby mohli vyrazit do Quebecu, jak mi Pablo před pár dny říkal.
Fabiano mi vykládal, že Česko velice dobře zná, protože tam měl vážnou známost. Teď už s ní ale není a do Česka už nikdy neplánuje jet, protože se zdálo, že je na tu holku vážně docela naštvaný. Ptal se mě, odkud jsem, a když jsme mu řekl, že z jižní Moravy, okamžitě zajásal, protože přesně odsud byla ta jeho přítelkyně, za kterou dost často jezdil. Nemohl si ale vzpomenout na tu nebohou vesničku, a tak jsme se na to snažili nějak přijít společně, ale nejlepší, co ze sebe dostal, bylo něco jako "Intepalůca Sjépéčina", což mi vůbec nic nepřipomíná, tak nevím.

Oba dva seděli na velkém gauči, takže Pablo za chvilku usnul. Fabiano se mě zeptal, kudy může na záchod, tak jsem ho poslal jen tady dolů. Byl tam docela dlouho, až pak začal křičet nějaké italské šílenosti, takže Pablo vyskočil, běžel za ním, aby vzápětí vybuchl smíchy. Fabiano totiž ucpal záchod, který přetekl při spláchnutí ven a ke všemu taky zasekl tu páčku, která zastavuje vodu, takže jí pořád přibývalo. Do toho přišel zbytek výpravy, což byla nějaká nová Japonka, kdy jsem už u jména ani nedával pozor, a Hana ze Španělska, se kterou jsme se taky seznámili na té samé párty jako s Ericou. Parta se tedy začala připravovat, aby mohla co nejdřív vyrazit, protože do Montrealu to prý tak šest hodin jízdy bude. Zatímco hoši bojovali neustále s tím záchodem, děvčata se pustila do sendvičů na cestu. Hana zvolila typický bagetový styl, kdy do podélně rozřízlého pečiva naházela, co se dalo, Japonka na to šla po svém a nakrájela ten dlouhý chleba zešikma jako na jednohubky. Asi půl hodiny jsme se tomu s Hanou smáli, protože ani sama Japonka nevěděla co s tím dál. Nakonec jsme to dali nějak dohromady, a pak už jsem se s nimi jenom rozloučil u auta a naposledy si vyslechl, abych Toshovi vůbec "néřikal o Fabiano a vodě na zachódě, že mu mam jenom řict, že to se póškodilo."

To už jsem byl ale vážně unavený a šel jsem si lehnout. Když jsem se položil, celé záda mě najednou začala nehorázně pálit. Šel jsem proto k zrcadlu a zjistil, že jsem se na kanadské pláži pěkně přismahl. Ta příchuť lehké ironie v tom je tak super, že mi nevadí ani to, že jsem díky brýlím, které jsem za celý den nesundal, a které teď nebudu moct dát pryč už asi vůbec, vypadal jako ten mýval. Ale víte jak je takový mýval roztomilý? Snědli byste mě!

>> 34. Those Lazy-Hazy-Crazy Days of Summer