Každý všední den, co se tady probudím, je svým způsobem fajn. V celém baráku totiž nikdo není. Jistě – kamarádka ze třetího, ale tu jen-tak nepotkáte, protože dolů sleze, jenom když někam musí jít, takže když o ní tři dny vůbec nevíte, vše je v normálu. (Ale to už jsem určitě říkal…) Jen by mě zajímalo, proč jezdit do Kanady na kurz angličtiny, když tam chodíte stejně jen dvakrát týdně, ale co je mi vlastně po tom. Vůbec mě to nerozčiluje, to tak jenom vypadá ... sakra…Zpráva dne: Konečně jsem dojedl úžasné muffiny, které jsem si tentokrát ze zvědavosti koupil v tmavém provedení. Nebylo to ovšem jenom tmavé pečivo, ale tmavé MRKVOVÉ pečivo, což mi naštěstí nevadí, ale stejně je to divné, když si dáváte sladký muffin a teď vidíte všechny ty oranžové kousky zeleniny tam. Jak říkám, nevadí mi to, ale odteď si beru už jenom světlé – tam je místo mrkve čokoláda. Když do pekla, tak all-inclusive.
Dnes jsem měl opět volno, ale mám přece ten měsíční metropas, takže sedět doma jsem rozhodně nemohl. Na Queen Street v centru města je jeden šílený obchod, do kterého jsem už jednou zavítal, ale musel jsem tam znova, protože jsem si ho tenkrát dostatečně neužil. Je to obrovský ráj pro muzikanty s bubny, basami, akustikami a elektrikami, kde nejenom že mají snad úplně všechno, co si dokážete představit, ale můžete si to taky zcela zadarmo vyzkoušet, protože tam mají taky asi tři sta zásuvek. Když jsem se tam tedy po známých trasách naprosto bez mapy nebo váhání na křižovatkách dostavil (dostanu aplaus?!), stačilo si už jenom vybrat nějaký z těch skvostů a začít hrát. Ovšem dneska jsem v takové krizi, že bych si zahrál na cokoliv, protože doma jsem už roky zvyklí hrát denně na kytaru a teď jsem ji celý měsíc nedržel v ruce. Na druhou stranu doma mám ty nejlevnější kousky, ale tady jsem klidně mohl sáhnout po originálu od Gibsona za šedesát tisíc a zapojit ho do stejně drahého zesilovače, aniž bych zaplatil jediný cent. Chvilku jsem jenom chodil těmi uličkami přecpanými lidmi, co si zkoušeli svoje vlastní favority, až za mnou přišel kluk, jestli si nechci něco vyzkoušet i já. Věděl jsem, že to bude trapas, ale řekl jsem mu, že chci tady tuhletu raketu, o které bylo jasné, že si ji nikdy nebudu moct koupit asi jako ten amp, ale stejně mi to bez řečí nebo mrknutí oka nachystal. Dobře asi mrknul, ale kdo minutu vydržíte bez mrknutí? No teď to nezkoušejte, protože když se soustředíte na to nemrkání, chce se vám ještě víc, ale co chci říct: mrkl, ovšem ne kvůli mně. Teda doufám. Potom co asi mrkl (dobře možná dvakrát, ale co na tom sejde) se mě zeptal, jestli mám kapelu, tak jsem mu upřímně řekl, že ano (i když nemám) a začal jsem si hrát. Nevím, jestli to nebylo tím, že jsem byl opilí pocitem, co za šílenost to vlastně držím v ruce, ale hrát na tohle monstrum, to šlo samo. Cokoliv jste zahráli, znělo krásně, čistě a jako od profíka. Protože jsem v Torontu, dal jsem něco od Billy Talent, za což jsem si od prodavače zasloužil pochvalu, protože tyhle věci samozřejmě zná, ale pak jsem si řekl, že by to chtělo trochu víc šťávy, protože ti drnkalé vedle, co se nemohli trefit prstem na pražec, mě začínali pír krev. Trochu rock'n'rollu, baby, ne?! Jako obrovský fanoušek surfové kytary jsem mu tedy řekl, že děkuji za Gibsona a ať mi podá ten stratocaster od Fendera, který nebyl o nic levnější, ale pustit se do surfových hitů na kytaře, která k tomu byla stvořená, ani jsem nechtěl dopředu vědět, co to se mnou udělá. S přikrčenýma očima a prstem na bradě jsem vybral taky jiný zesilovač - abych vypadal jako velký fajnšmekr, a že tomu všemu strašně rozumím, i když v téhle cenové kategorii mi bylo úplně jedno, na co budu hrát - natočil reverb, kam to jenom šlo, a pořádně si rozcvičil zápěstí. Chystal jsem se totiž na Misirlou, jednu z největších surfových hitovek, kterou moje hvězda musí už docela nesnášet, protože ji hraju už tak půl roku pořád do kola, ale hej! na žádné jiné písničce si tak neprocvičíte ruku jako na téhle. Byla to ale přece jenom už chvilka, co jsem nedržel kytaru v ruce, ale co, stejně mě tady nikdo nezná.
Pustil jsem se tedy do toho, když v tom prodavač začal s tichým: "Wow," a pohnul se do rytmu. I když jsem párkrát zaváhal, s touhle aparaturou to stejně znělo jako od Dicka Dala. Týpka ta písnička strašně chytla, tak pak trošičku přidal na volume, až přehlušil i ostatní, co si tady se slunečními brýlemi a velice důležitou tváří zkoušeli něco jako Ovčáky čtveráky. Ti to tedy asi tolik neocenili, ovšem když jsem skončil, stejně jsem nakonec sklidil potlesk, takže jsem se pobavil a mohl zase jít. Věděl jsem, že všechno to nadšení pro můj přednes Misirlou byl jenom chytrý prodejní trik, abych si nakonec tuhletu věc koupil, ale smůla hoši, i kdybych vyhrál padesát tisíc, ještě deset by mi pořád chybělo. Ovšem byla to snad ještě větší sranda, než když jsem včera na Nintendu Wii po asi pěti minutách zjistil, že praskám cizí bubliny, takže jsem se vždycky na konci rozčiloval, protože podle svého názoru jsem byl očividně lepší než oponent a stejně jsem pokaždé prohrál. Všichni kolem to ale věděli, že tleskám na špatné straně, tak smíchy prskali do dlaní a nechali mě v tom, ale jo, fajn... Stejně jsem na to za chvilku přišel, takže teď se můžeme smát zase něčemu jinému, jo? Třeba jak jsem se pak cestou domů zastavil v obchodě na pár drobností k jídlu a nějak podvědomě si strčil žvýkačky do kapsy. Vůbec jsem nepřemýšlel, čučel jsem po různých věcech a jen-tak mimochodem zaregistroval žvýkačky, tak jsem je vzal s očima neustále přilepenýma na sýrech, a pak je nějak ze zvyku strčil rovnou do kapsy. Zaplatil jsem za zbytek, všechno v pořádku, až pak doma zjistím, že mám v kapse cosi kradeného. No a zase jsem nějaký dolar ušetřil. To tady mají za ty předražené sýry. S cenami za potraviny tady si totiž za vegetariánství styl života docela připlatíte.
I když šel dneska Pablo ven s kamarádem, kterého zná od minulého roku v Quebecu, bylo u nás na Keele Street docela živo. Ar Rašídovi, zdá se, konečně hoši od Bellu zapojili telefon, přesto ale nevím, proč je natažený po schodech nahoru do jeho pokoje a pak zase po těch samých schodech dolů do kuchyně, kde bez užitku leží. Možná když plánoval, že si natáhne kábl od internetu odsud z jídelny, koupil si ho dopředu, a teď, když mu Pablo ukázal, že v klidu chytí i bezdrátovou síť, je mu líto tu šňůru prostě vyhodit. Dost jsem nad tím přemýšlel a tohle je to nejlogičtější (i když pořád ne logické) vysvětlení, proč je telefonní vedení po celém domě a aparát mezi talířky na kuchyňské lince.
No a to by ale nebyl správný začátek týdne, kdyby nepřišel expert. I když jsem se zrovna díval na Simpsny se sluchátky na uších, stejně si sedl na náš pořád krásný bílý gauč a začal vykládat. Sundal jsem si proto špunty a nedobrovolně se připojil. Ptal se mě, jestli jsem byl někdy ve Švýcarsku, tak jsem mu říkal, že naposledy jako nenarozený, ale že je tam určitě krásně. Přišel totiž s tím, že by tam mohl pracovat. Konečně jsem pochopil, co vlastně dělá. I když je mu asi padesát, právě teď se učí na závěrečné zkoušky ke svému doktorátu, protože bez něj nemůže učit na výšce. Přesto už na ní ale učí, ovšem papírově jenom jako asistent. Je to univerzita v Bangladéši, kam se na ta úplně stará kolena chystá vrátit, ale prý až budou všechny jeho děti tady vystudované, protože vzdělaní tam za moc nestojí. Tak mi přijde, není teď tak sám proti sobě? Dobře, nechám toho. Do té doby tedy bude chtít zůstat asi v Kanadě, kde teď dělá jako ten úředník, ale jenom proto, že potřebuje čas na dokončení školy. Samozřejmě nezapomněl zmínit, že je mnohem rychlejší a chytřejší než všichni jeho kolegové a nadřízení, a že vlastně v práci stejně většinu času věnuje právě univerzitě. Omega, zeta, pí, brácho! Potom, co studia dokončí, si prý buď založí konzultační firmu pro nadnárodní projekty, nebo vezme nějakou dobře placenou práci třeba právě ve Švýcarsku, kterou si údajně bez pochyb zaslouží. Tak jo, experte, hodně štěstí, ale mně by třeba prozatím stačilo roznášet pití v hospodě.
Nakonec jsem si asi podesáté pustil svůj oblíbený film Surf's Up, abych si doplnil ten deficit slunečních paprsků a nadbytek melatoninu, kterého začínám mít nad únosné hodnoty, a zašel jsem na noční návštěvu místní bagetárny. Po půlnoci je to totiž vážně zážitek. Dojdete tam a kromě kluka spícího na pultu, kterého probudí až prásknutí dveří, prázdno. Ten ještě se slepeným očima a čepicí nakřivo sotva vnímá, takže si můžete do té bagety nacpat úplně všechno, protože mu je to v ten okamžik úplně jedno a na pokladně naťuká, co mu přijde po ruku. Třeba včera jsem tak dostal dvanáctipalcovou za poloviční cenu, ale nic neříkal, tak jsem to vzal jako slevu za věrnost.
>> 31. Londýn, Ontario
Žádné komentáře:
Okomentovat