Jenom tak chodit a poznávat město sám pro sebe je sice fajn, ale když si máte s kým pokecat a do jednoho z těch míst, které byste jinak jen-tak přešli nebo si jej nanejvýš vyfotili, se zajít pobavit, hned se cítíte líp a ... domáčtěji.Jedno klišé se ptá: "Jak je ten svět malý," a dnešek se celý nesl v jeho duchu. Nezávisle na sobě jsme si já a jedna moje spolužačka z ročníku naplánovali na letošní léto výlet do Toronta. Jestli to zní jako dobrá haluz, tak jedině proto, že to dobrá haluz je. Chci říct, nestává se mi často, že bych si sedl do letadla, uletěl pár tisíc kilometrů a jen-tak mimochodem se tam setkal s někým, koho jsem vídával čtyři roky deno-denně na chodbě. Vlastně se mi nestává často už ani to sedání do letadla, ale to ještě víc potvrzuje, co tady píšu. No prostě a jednoduše jsme museli této mega-giga-intergalaktické shody náhod využít, sejít se a pěkně to tady všecko pomluvit.
Odpoledne jsem se tedy vydal za okraj samotného Toronta do sousední Mississaugy, kde bydlí i pan Tosh. Ten už si ale svých 5 minut slávy vybral... Nicméně moje kamarádka, budoucí veterinářka (říkejme jí proto slečna doktorka), už tady nějaký ten pátek je a bohužel na konci tohoto měsíce odlétá, na druhou stranu to ovšem znamená, že má plno zkušeností, o které se se možná velkoryse rozdělí a já se tak konečně naučím používat autobus! Prosím, prosím, prosím!
To ale maličko předbíhám. První ze všeho jsem se za ní musel nějak dostat. Samozřejmě jsem zvolil metro, to ale jelo jenom jaksi na konec toho mého města, takže jak dál? Když to na mapě všechno leží tak pěkně vedle sebe, tak pěšky, co říkáte? Navíc by mě mrzelo, kdybych se po těch předchozích dnech plných radosti z pohybu trochu neprotáhnul. Ó bože, jak já miluju sezení na prdeli s křupkama v klíně!
O dvacet zdravých minut později (strávených v oblaku výfukových plynů na nekonečném chodníku u dvacetiproudové dálnice) jsem se (a dokonce včas) pod třemi mrakodrapy uprostřed ničeho konečně potkal se slečnou doktorkou. Hned jsem jí musel vylíčit zážitky z mé dech-beroucí procházky, což ji lehce rozesmálo, v hlavě však přemýšlela nad tím, jak se zpod těch tří mrakodrapů uprostřed ničeho co nejrychleji dostat. Šlo o to, že v jedné menší firmě tady už od osmi nedělala nic jiného, než že kopírovala metrákové stohy papírů...
Slečna doktorka má celý svůj výlet zařízený po známosti, což na jednu stranu znamená, že tady má pár nitek, na tu druhou, že na dalších nitkách sama visí. V praxi to vypadalo asi tak, že jsme se nemohli jen-tak vytratit, protože na nás dohlížela slečnina opatrovnice, avšak jakmile nám odsouhlasila naše plány, využili jsme její přítomnosti a nechali si za její pomoci odvést zadky pěkně až do kina. To je férová dohoda, ne?
Za malou chvilku pro nás dojelo sice maličké, za to však hlasité auto. Uvnitř seděli dva hoši kolem třicítky, jejichž nejoblíbenějšími filmy byly na první pohled 8 Mile a Rychle a zběsile. Oba to byli bílí rapeři, takže jeden stokilový Eminem, a kdyby měl Em někoho jako Batman Robina, přesně to by byl ten jeho sekundant. Eminem Stokilo hnedka vyhnal svého Embina dozadu, aby vedle sebe mohl posadit kamarádku mojí kamarádky, Gilette, (doposud nevíme, jaký je mezi Eminemem s Gilette vztah, a tím nemám na mysli hloubku, ale jestli třeba vůbec sourozenecký nebo tak…) a my dva jsme se vmáčkli pěkně k Embimovi na dvojsedadlo.
No zážitek to byl velký, co vám budu povídat. Dávali jsme si to pěkně po dálnici, okýnka stažené, co to dalo, gangsta rap na plné volume a řadili jsme, až když otáčkoměr brouzdal v červeném. Jo, televize je mocné médium, jenom se divím, že tam Eminem Stokilo neměl taky bombičku s NOčkem. Největší šou (a to už jsem se hodně držel, abych nevyprsknul smíchy) ovšem bylo, když jsme najížděli na parkoviště. Nájezd to sice nebyl nijak zvlášť vysoký, ale jak tušíte, Em Stokilo si na svou káru namontoval tolik serepetiček, že i tahle docela běžná překážka, které by si nikdo v Čechách ani nevšiml, nám dala asi na půl minuty docela zabrat. Zpátečka, popojet, brzda, popojet, zpátečka, brzda, popojet, chrr, FUCK!, zpátečka,... No co, kdyby nebylo takových situací, kde bych pak bral ty zážitky?
Nakonec nás Gilette, Eminem a Embin vyhodili u biáku v obchodním centru u dálnice, což je mimochodem přesný popis celého města Mississauga, když si tohle roztáhnete na asi 20 km, a to byste neuhodli, co byla první věc, kterou jsme pomluvili.
Vlastně jsme s tím pomlouváním všeho kolem ani nepřestali, protože se toho i za těch pár dní, co jsem tady, nakupilo docela dost. Dalším podpůrným faktorem bylo taky to, že jste mohli barvitě dovysvětlovat jakýkoliv kanadský zlozvyk na exempláři, co šel pár kroků před vámi, aniž by vám rozuměl, a to, pokud jste to ještě nezkoušeli, člověka prostě baví.
Abych to ale zase nezamluvil – v kině ani v jediném z těch dvaceti sálů zrovna nic nezačínalo, takže jsem si vzpomněl, že se musím napít a to i proto, že jsem malinko tušil, co bude následovat. Zastavili jsme se tedy v obchodě s velmi (pro sever Ameriky) atypickým názvem Starsky a vybírali vodu. Na výběr nebylo skoro nic z toho, co už jsem si tady navykl kupovat, nýbrž speciality ze zemí jako Rusko, Polsko,… vodu nevyjímaje. To mě tak navedlo k další věci, která mě na Kanadě nehorázně štve a to je, že skoro ve všech obchodech, ať je to třeba fast food nebo supermarket, jsou ceny uváděny bez daní, takže jestli jste zvyklí nakupovat na korunu přesně – nejezděte sem. Nechápu to, mate mě to, ale už s tím asi nic nenadělám. Jo a co se týče Toronta, tak tam většina lidí přímo vyžaduje chůzi po levé straně. I když se už z dálky tlačím napravo, co to jen jde, ten naproti mě snad obejde i po trávníku, jenom aby šel po své levé. Proč sakra? No a ve finále jsme se slečnou doktorkou taky spekulovali nad tím, jaká je tady vlastně cena benzínu. Na všech benzínkách je vystaveno bez popisu pohonné hmoty "Self Service 90,4" – co to však znamená, nevíme.
Když jsme se vrátili do kina, abychom si opět nevybrali film, zaujala nás dance floor, kterou já osobně znám jenom ze stříbrného plátna, a tak jsem ji prostě musel vyzkoušet, abych měl aspoň nějaký ten kino-zážitek, když už teda ne promítání. Dali jsme si proto se slečnou doktorkou souboj. Zdá se to jednoduché, na obrazovce při nějaké přiblblé japonské písničce běhají šipky, kterým směrem šlápnout, a vy tak ve správnou chvíli učiníte, ale jak to pak při akci vypadalo, vám snad radši ani říkat nebudu. Na druhou stranu jsme se pěkně vypotili a pobavili. Jo a taky jsem vyhrál, ale tím bych se moc chválit neměl, protože mi to doktorka, i když slečna, vzápětí natřela ve vzdušném hokeji. Naposledy jsem tuhle hru hrál s taťkou v Libereckém zábavním centru, když mi bylo už ani nevím kolik, ale bavil jsem se tehdy stejně jako teď, až teda samozřejmě na tu hořkou prohru, kterou jsme šli oslavit do kavárny Starbucks. Tam jsme strávili snad hodinu, přestože jsme si dohromady dali jednu ledovou a sendvič. Vlastně já ani jedno z toho, ale ani tak tam nikoho nenapadlo se na nás divně dívat jako tomu je zvykem v Čechách.
Nakonec jsem si ještě musel dát bagetu u Subway, kde mi nacpali místo oliv feferonky, a pak už přišla samotná jízda autobusem. Moje první! Slečna doktorka to sice měla pár minut pěšky, ale slíbila mi, že mě to naučí, tak jela se mnou. Jsme sice v Mississouze, ale doufám, že v Torontu ten systém bude obdobný. Teda mohl by, protože tady jenom nastoupíte, koupíte lístek, a pak asi 4 hodiny trajdáte, kudy chcete. Jak objevné!
Vzpomínáte, jak jsem si liboval, že v dopravě tady mají chaos, který nějakým zázrakem prostě funguje? Blbost... Už bez slečny doktorky, avšak ještě na té samé dálnici jsem se stal svědkem prvního bouráku! Ve zkratce nějaký frajer ve stříbrném vytuněném sporťáku porovnal plech na MPVčku nějaké afrokanaďanky, záhy ogumoval asfalt a co to jenom dalo, ujížděl dál za horizont. Nevím sice nakolik mu to bylo platné nebo proč to dělal, ale náš pan řidič ho ještě na těch samých semaforech naprášil i s SPZkou na dispečink...
No a moudro na konec: Nepomlouvejte lidi, když vám nerozumí, netuňte si auto, když s ním pak stejně neumíte jezdit a nevěřte každému nikomu, kdo vám tvrdí, že je Eminem.
>> 7. Nekrmte, prosím, holuby - nemohou pak létat
Žádné komentáře:
Okomentovat