Uau, tak už je to týden – týden, co jsem poprvé viděl tohle město mrakodrapů z ještě zamrzlého okýnka v letadle a říkal si, že tohle snad ani není možné. Je to ale taky týden, co jsem stál s kufrem před letištěm a neměl nejmenší tušení, co bude dál. Všechno ale nějak dopadlo a teď uploaduju fotky na net a čekám, co dál mi tohle místo, tahle země a tenhle kontinent nabídne. Času je ještě dost, ale přesto jím nehodlám plýtvat.Ráno jsem se díval, jak přesně tady teda funguje veřejná doprava, až jsem si řekl, proč dneska taky někam nevyrazit. Měl jsem štěstí, zrovna se hrál baseball. Vlastně nejvyšší baseballová liga světa MLB, kterou znám tak maximálně z několika zápasů ze satelitu a Costnerovi Hry snů (výborný film), a to hned za rohem. Dobře, je to sice několik zastávek metrem, ale stejně už byly asi tři odpoledne a začínalo se v jednu, takže zase takové štěstí to nakonec nebylo. Baseballové derby mezi kluby se ovšem hraje přes vícero dnů nalepených na sobě, aby se nadhazovači pěkně vyházeli a nebylo to tolik fádní, jako když běží Usain Bolt opravdu snad jen s větrem o závod. Proto další pokračování souboje mezi místními Blue Jays a legendárními Boston Red Sox je již zítra, a tak jsem nemohl odolat a za pouhých 12 dolarů jsem si koupil lístek.
Konečně zažiju něco velkého! Jenom mě mrzí, že během své návštěvy nestihnu ani jediný zápas NHL, ovšem nemůžu mít všechno. Navíc už teď vím, že v Severní Americe nejsem naposledy.
Je to totiž docela jiný svět. Svět, co má svoje kouzlo, kterému jsem propadl. Všechno tady funguje tolik podobně, ale zároveň jinak. A to jsem podle Barbary snad v tom nejevropštějším městě kontinentu. Že ve Vancouveru bych zažil mnohem víc ze Severní Ameriky mi potvrdila i slečna doktorka, která na docela druhém konci Kanady minulý rok po nějaký čas byla. Na jednu stranu mě tohle strašně mrzí, na tu druhou to ale má své výhody.
O maturitě se říká, že je to zkouška z dospělosti, ale buďme upřímní, nejde o nic víc než o bezduché šrocení a následné papouškování, které vám o pravém životě moc nepoví. Tu pravou zkoušku totiž skládám až teď, a aby stála za to, vybral jsem si zemi, kde nikoho neznám, kde nemluví mým rodným jazykem a kde věci fungují docela jinak. A tady je ta výhoda Toronta jako přievropštělé metropole. Je tu spousta lidí, kteří byli kdysi jako já a ví, jak moc můžou pomoct. Je to jako střílet na stojící terč s otevřenýma očima – teď jen dobře mířit, ale to už musíte sami. Jenom tedy ještě doufám, že mi někdo vysvětlí tu naši pračku, protože první praní se blíží a nerad bych, aby to dopadlo stejně jako mé rozvařené makarony se sýrem předevčírem, které nakonec musela dojídat záchodová mísa.
Jo a ještě je strašně fajn, že nemusím každý den trápit telefon přepočítáváním různých jednotek délek, hmotnosti atd. I když jsem se rozhodně vybavil a těšil se na to. Sakra - tak teď nevím...
Zprávou dne však je, že mi dneska přes textovku slečna doktorka konečně vysvětlila, jak je to s tou cenou benzinu. Čekali jste něco záludného? Já ano, ale asi už za vším tady hledám jakési exotično, přitom to číslo byla ve skutečnosti prachobyčejná cena za litr, akorát v centech. Takže TADÁ – famfáry – litr benzinu zde stojí v průměru kolem 90 centů!
Dnešní den přinesl ale i jiné objevné věci. Navštívil jsem poprvé síť pizzérií, která je tady rozšířená jako chřipka (nemyslím teď prasečí nebo ptačí, prostě normální chřipka) (teď jsem ale asi pokazil celou tu úžasnou větu s přirovnáním, co? – Hmmm…). V Pizza Hut jsem si nechal na oběd naložit dva kousky (spíš teda kusance) jedné sýrové, schoval jsem se do parku, aby všechny děti záviděly a slintaly ještě víc, než běžně slintají ... bastardi, a pustil se do ní. Nic moc – řeknu vám. A zastesklo se mi poprvé po domově. U nás v Hradišti totiž máme taky jednoho imigranta – Itala. Velice úspěšně tam propaguje svou domácí kuchyni, a jak se gigle ta židle pode mnou, musím říct, že takovou pizzu jakou dělá on, jsem nedostal ani v Itálii. Ale tam jsem byl v turistickém středisku, kde si kuchař beztak řekl, co by se sral s děláním dobré pizzy pro lidi, co si rozvaří tlusté nudle a říkají tomu špagety.
Na zítra mám ovšem nachystané nudle asijské, na které se těším už teď. Kdoví jak to ale dopadne, protože jdu přes oběd na baseball a až dojdu zpátky, tak tady bude moje kamarádka ze třetího, která jestli uvidí, že si dělám v mikrovlnce její domácí jídlo předdělané v USA, tak mě nejspíš složí nějakým spešl chvatem. To mě připomíná, že jsem se musel omluvit z pikniku. Ale tak snad příště (pokud teda nebude zase baseball).
Málem bych ale zapomněl na další novinky! Poprvé jsem jel tramvají, které tady říkají nepochopitelně streetcar. Bylo to nudné, nepohodlné, nevábné a hromadné, ale zítra jedu zas, i když i pěšky by to snad k Rogers centru bylo rychlejší. Ta pekelná mašina totiž staví na úplně každé křižovatce a to doslova, plus si uvědomte, že tady jich je asi 3x tolik co v Česku.
No a konečně jsem taky potkal nového spolubydlícího i slečnu/paní ze sklepa. První jsem teda potkal ji. Vážně bydlí pod barákem, jak jsem si myslel – husté, co?! Asi je tu na černo nebo co já vím, ale je vtipná. Pokud tu totiž je na černo, tak z USA a to snad ani nejde, aby byl Američan někde na černo. Je blonďatá, tlustá, má, jak už jsem předeslal, americký přízvuk a opelichaného psa, křížence vlčáka a asi snad lišky. Zrovna jsem šel ven, když se prala s popelnicí, se kterou není řeč, protože ji ještě nevyvezli. Pes mě očuchal, všechno OK, slečna/paní pozdravila a to je asi tak všechno.
Ale je fajn, že je běloška, aspoň se tu necítím tak úplně jako slimák na chodníku, protože po mém návratu tu na mě konečně čekal můj tajemný spolubydlící z vedlejšího pokoje. Podle kámošky ze třetího měl být starý, tak jsem se tedy připravil na někoho kolem třicítky … ale padesát?!No jo... A ještě z … sakra, z kama že to je? A jo ... z Kanady. Ovšem původem z Bangladéše, takže taky Asiat.
Chvilku jsme pokecali a pořád mě přesvědčoval, že je nějaký ekonomický expert, a že tady o tom přednáší, ale copak já tomu rozumím? I když vzdělaně působil, a když slyšel Česká republika, tak zase vyprskl tu posranou Prahu, po které je mi beztak hovno, ale je fajn, že aspoň něco lidi o Česku ví. Já třeba o Bangladéši nic … vlastně vůbec nic, takže jsem mu nemohl vyčítat ani to Československo, čehož se asi tyhle dva státy nikdy nezbaví. Jestli někdy budou hrát Češi a Slováci finále v hokeji nějaké olympiády (třeba ve Vancouveru), tak snad celé Severní Americe z toho praskne hlava, protože nebudou chápat, co se děje a proč teda taky místo USA nepřihlásili Amíci každý ze svých padesáti států zvlášť.
Chvilku jsme se bavili o finanční situaci v Evropě a taky o vízech. Zmínil se, že teď zrovna na svém úřadě (vždyť říkal, že přednáší?!) řešil české Romy, a tak jsme přešli k Hamiltonu, což je město, kde se právě čeští Romové koncentrují, a které je jenom pár desítek kilometrů odsud (což je na poměry druhé největší země Světa opravdu za rohem, ale za trochu jiným než v tom prvním rohovém případě výše), až jsme skončili u toho, co tedy dělá takový expert jako on v podnájmu jako já. Odpověď byla docela přesvědčivá. Expert (jeho jméno opět nevím, omlouvám [i na další dva měsíce dopředu]) bydlí oficiálně ve Waterloo (zase město, co je za rohem ;) ), ale nebavilo ho každý den dojíždět, tak to tady teď budeme moct rozjíždět spolu! Juhů – bude párty! .... Ó – párty skončila...
Tak vzhůru do dalšího týdne a ať tu sviští javorové listí!
PS: Tak teď nevím, komu mám zítra fandit…pud sebezáchovy mi říká, že bych měl stát za Torontem.
>> 9. Jen já a padesát tisíc dalších lidí
Žádné komentáře:
Okomentovat