Včera jsem se opět trochu víc sžil s městem. Hned ráno jsem se dokopal až k metru, kde jsem čekal, dokud mě slečna doktorka neprozvoní a nevyrazíme na roudko do centra. Domlouvali jsme se ale vlastně taky až včera a velice brzo ráno nebo, chcete-li, předevčírem pozdě v noci, a proto náš plán taky dokonale ztroskotal. Zatímco jsem dvacet minut přešlapoval na ulici, hned za zdí a turnikety stála uvězněná slečna doktorka, která taky už nejspíš ze samé euforie počítala dlaždičky pod nohama. 305. Nakonec jsme na sebe čekali tak dlouho, až jsem si řekl, že teda půjdu k nástupišti, protože stejně už přece musí každou chvilkou dorazit, no né? Hlavně teda ten chlápek v autě dost divně civěl a v celém tom stop-n-go rožku na cigaretku jsem se jako jediný nekuřák cítil tak nějak jinak, zvlášť pak když přišla lady, která mě požádala o oheň, a já jí musel říct, že žádný nemám. Nejspíš si myslela, že je to vyloženě něco proti ní, protože proč bych jinak stál zrovna na tomto místě, kdybych neměl oheň, ale víte co? Já tam byl první. Jo – to já si tam stoupl a teprve potom všichni ostatní. Ale ještě že už jsem šel, protože jak víte, slečna doktorka už tam dávno byla a mohli jsme tak konečně vyrazit. A ta baba tam taky šla kořit a neměla oheň, kruciprdel...Při přestupu na tramvaj, šalinu nebo streetcat (si vyberte) jsem zjistil, že ten odér, kterým byl zamořený celý vagón den zpátky, vůbec nebyl důsledek celodenního zátahu, ale pouze přirozená vůně torontské hromadné rychlokolejky. Nebylo totiž ještě ani deset a stejně jste litovali, že jste tehdy z letadla neukradli tu kyslíkovou masku. Ale abych nepřeháněl, než vyjedete z metra na silnici, už to vlastně ani nevnímáte. Něco jako narkóza a "počítejte do deseti" ... dokonce i tak nasládlé.
Už jako zkušení toronťané jsem se nechali dovést až před dům. V tomto případě ke starému známému Rogers centru, kde v 1:07 PM začínala baseballová bitva mezi Toronto Blue Jays a Boston Red Sox. Já už svůj lístek měl, ale přece nebudu v tak velké aréně sedět sám. Krok 1. "Překecat slečnu doktorku" nebylo nijak těžké splnit, ovšem druhému kroku, kdy jsem potřeboval sehnat lístek vedle toho svého, jsem už tolik nadějí nedával. Jak jsem si den předtím krásně pokecal s automatem na lístky, tak teď mi nepomůže. Museli jsme proto k okýnku. No ani nevíte, kolik způsobů, jak nás slečna u okýnka pošle do prdele, jsem si v hlavě představoval - ve skutečnosti se ale jenom usmála a během minuty jsem měl lístek nový a taky ten druhý hned vedle svého. Tak a teď už jenom, jestli něco s lupeny za 12 (+ daně) dolarů uvidíme.
Jak jsem se bál, že mě tam nepustí s foťákem a pitím, tak jsme si ve finále mohli vzít i celý oběd. Tak příště. Batohy se prohledávají jenom na oko a osobní prohlídkou prochází asi jenom chlapy a to ještě taky jenom tak, aby se neřeklo. Brány byly otevřeny – dál už nás čekal jenom samotný stadion.
Rogers Centre je naprosto mamutí záležitost. Do této 20 let staré dámy se konkrétně na baseball posadí cca 50 000 lidí, je plně přístupná vozíčkářům, skvěle ozvučená, má jedno obrovské a desítky menších, reklamních promítacích pláten a funguje taky jako malé obchodní centrum. Za všechno, co jste si nestihli koupit venku si tady samozřejmě připlatíte, ale Kanaďani stejně stáli řady. Jo a má naprosto šílenou zatahovací střechu, ale stejně nevěřím, že by se dala do pohybu, kdyby na to došlo.
Ještě než jsme se vydali ke svým sedačkám, které měly být někde v nebesích, udělali jsme si pochůzkářské kolečko s cílem najít levnější popcorn než za 6 dolarů. Samozřejmě jsou zde ceny smluvené, takže jsme nepochodili, ale je to fajn vidět to hřiště ze všech perspektiv. Tak by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby tady začal někdo prodávat tu popraskanou kukuřici za pět padesát. Výhrůžné dopisy, mrtvá havěť před dveřma a propíchané pneumatiky u auta – tak bych to viděl já. Nicméně pak jsme přece jenom zamířili do toho svého ptačího hnízda nahoře, abychom stihli první nadhoz, který přišel hned po obou severoamerických hymnách a to přesně ve 13:07. Magoři...
Přes veškeré (ne)očekávání byly naše lístky naprosto luxusní. Viděli jsme úplně všechno a přímo za zády se nám tyčilo CNko. Při vší upřímnosti, o tomhle se mi za $12 ani nesnilo. Navíc nám to tak krásně vyšlo, že z obou stran jsme měli po jednom volném sedadle, což se při první směně ještě jako taková vzácnost nejevilo, ale místní chodí na zápas až tak od té 3., takže když končila 9., stadion byl alespoň ze tří čtvrtin plný.
Přestože to nebyl nijak zajímavý zápas, pro mě to byl velký zážitek a na Blue Jays zajdu určitě zas. Jo a vyhráli, což bylo fajn, protože jsme si mohli na konci pořádně zařvat, ale stejně jsme to se slečnou doktorkou neudělali, protože ještě teď nevíme, komu jsme vlastně fandili. Ale tak asi Blue Jays, když už teda trávíme to léto v Torontu. Tak příště si třeba zařvu.
Potom, co jsme se probili těmi šílenými davy lidí až na Queen St, vydali jsme se streetcarem na západ hledat českou restauraci Prague. V Torontu je to ta míň známá z obou pražských sester, protože jsme se přece jenom nenacházeli v Masaryktown, ale stejně jsme ji museli vidět. Hladoví jsme byli už u Rogera, přesto jsme ale celé dlouhé minuty pátrali, kde by ten podnik jenom tak mohl být. Téměř už bez naděje a kousek od zastávky, od které jsme vyjeli, jsme ho nakonec našli. Bylo to jenom pár minut před pátou, kdy zavírali, ale hej, my si jídlo zasloužíme!
Nakonec to nebyla ani restaurace jako masna a bistro v jednom, ale co, obsluhovali tady Slováci a měli tady dokonce i Alpu. Zatímco slečna si dala halušky, já jsem se nemohl dočkat toho nejlepšího českého výmyslu, který překonává i Wichterleho kontaktní čočky, a to smaženého sýru. Příliš dobrý sice nebyl, ale závislákovi je každá dávka dobrá. Jako dezert jsem si z celé té Orion nabídky dal Margotku a mohli jsme zase jít.
Zatímco neděle byla dnem zábavy, dnešek byl pravý opak. Přišlo první praní. Ještě večer zpátky jsem chytl kámošku ze třetího, která mi vysvětlila, jak tady ty kanadské mašiny fungují a teď abych se do toho snad už i pustil. Během té chvilky napětí jsem si jako správná hospodyňka udělal konečně ty asijské nudle, co jsem se na ně těšil už v obchodě, a které se překvapivě povedly, a když nadešel čas pravdy a otevřel jsem sušičku, zajásal jsem! Ano, mé první praní dopadlo na výbornou a jestli bylo pondělí opravdu mým šťastným dnem, tak mi snad zítra odepíšou i z nějaké firmy, kterým jsem dneska rozeslal CVčka.
Na večer jsem opět zatuhl na Queen Street, která je odsud sice nějaký ten kilometr, ale za ten týden si moje nohy už docela zvykly. Párkrát se pravda podlomily, ale nic vážného. Dopřál jsem jim chvilku klidu, když jsem si otevřel na lavičce M&M's a díval se, jak si to kluci rozdávají v basketu.
Slyšel jsem, že ve vedlejší ulici jsou nějaké zbytky z garážového výprodeje kol, takže zítra beru dvacet babek do kapsy a vyrážím splašit nějakého pořádného araba! Torontské ulice, třeste se!
>> 10. Tanec v dešti a bílá kožená sedačka
Žádné komentáře:
Okomentovat