Jak už je zvykem, i toto ráno začalo u hrnku vody, sušenek a internetu. Venku zase pralo slunko do polonahých Kanaďanů, i když já to většinou zjistím, až když vylezu na chodník, protože Japonci si asi potrpí na tmu nebo co, ale já tady rozsvěcuji i v poledne.Jakmile jsem udělal plány a vypravil se z domu, potkal jsem rozzářeného pana Toshe, který přijel i s rodinou zabydlet nového spolubydlícího. Nejspíš toho starouše, jak mi o něm vykládala holka ze třetího. Takže počkat, kdo to teda byl včera celý den s tou pračkou? Podezření bych možná měl. Když jsem si ráno četl maily u okna do dvorku, objevila se tam nějaká circa 40letá lady, která z ničeho nic vlezla pod barák vchodem, o kterém jsem ani nevěděl, že je. Vyjít jsem ji už neviděl, a když jsem teď večer šel na noční žůžo, tam dole se svítilo, takže už vím, co pan Tosh myslel tím, když se po prohlídce domu chytl za bradu a řekl: "Co jsem to ještě zapomněl…" Nejlepší ale stejně je, že dcera paní Toshové (taky Japonka) a pana Toshe se jmenuje Sára.
Nicméně dnes jsem se rozhodl ušetřit za metro! Dal jsem se pár ulic směr centrum, ale nakonec jsem to strhl na jih najít sídlo svého oblíbeného hudebního vydavatelství. Asi po hodině a půl chůze jsem zjistil, že na té adrese není nic než fastfoodová pizzerie, tak jsem si to namířil k druhé dnešní plánované zastávce Wall-Martu, což je takové americké Tesco. Šel jsem tam hlavně teda kvůli drogerii, na kterou jsem tady ještě nenarazil, ale mám takové podezření, že to bude skryté pod něčím jako Drug Store, kterých je tady nějak moc na to, aby to byly lékárny. A co by potom teda byly ty Pharmacies, hm? No, ale stejně jsem chtěl Wal-Mart vždycky vidět, tak jsem tam prostě musel.
Ten nejbližší se nacházel v Dufferinském obchodním centru, které v sobě skýtá opět náměstíčko s fastfoodovými obchody, mraky hader, hudbu (ano další hodina),… - no prostě jako každý středně velký obchodňák v Čechách + ty tuny hranolek.
V samotném Wall-Martu jsem ale zatuhnul nejdýl. Nejvíc se vyznáte asi v jídle, protože salám, sýr a mléko jsou z podstaty po celém světě stejné, zato v drogerii jsem se naprosto ztratil. Jenom půl hodiny jsem hledal balení toaletního papíru s míň než 20 rolkama a vatičky do uší mi daly zabrat stejně tak. Zatímco jedna značka měla 30 vatiček za $2, druhá dokonce 500 za asi $1,25. Už tak mě z toho obchodu bolela hlava, takže lámat si ji ještě tady nad tímto se mi opravdu nechtělo. A to jsem netušil, co mě čeká u laků na vlasy. Našel jsem jich sice na dvacet, ale všechny zvětšovaly objem a jak jsem říkal, moje hlava byla velká už dost. Nakonec jsem si koupil mému Swartzkopfu cenově odpovídající sprej od Got2Be a šel zas o kousek dál. Docela mě jinak zaskočilo, že ty ostatní laky na vlasy stály něco kolem $15.
Pak jsem si koupil ještě navíc to, co už jsem měl z Canadian Tire. Izolepu – protože tu, co jsem koupil v CT byla ve skutečnosti, ano, zasmějte se, izolační páska na trubky – a hromadu tužek za hovno peněz – ty ze CT totiž měly jednu blbou vlastnost a to, že nepsaly. Navíc jsem si udělal radost i kýblem spešl gumových medvídků za tři doláče a typickými americkými koblihami, které byly v balení po šesti za pouhý jeden jediný dolar.
Na závěr mě zkasírovala snad ta nejpomalejší paní pokladní, co jsem kdy viděl (měla asi 60 a všechno mně úhledně skládala přímo do tašky) a mohl jsem jít zase zpátky domů. Samozřejmě jsem přešel tu největší ulici bez povšimnutí, tak jsem si řekl, proč jednou nepřijít domů zase odshora. Cesta to nebyla nijak zajímavá, ale konečně jsem viděl na silnici auto značky Acura. A tam další! A další! Nevím … asi tady ve čtvrti na ně měli továrnu nebo množstevní slevu.
Doma jsem byl nezvykle brzo - už v pět hodin, tak jsem si dal koblihy a dvacet. Zjistil jsem taky, že tyhle vatičky byly tak levné, protože nebyly do uší. Podle návodu s nimi máte malovat a lepit, ale i ty uši čistí dobře, takže jaképak-copak. Mezitím přijel ten nový týpek nastěhovat si kufry, ale protože jsem se zrovna díval na svůj oblíbený seriál, budeme se muset poznat asi někdy jindy.
Jelikož jsem dneska poprvé nebyl v deset naprosto oddělaný, mohl jsem se konečně vydat do ulic tohoto šíleného města taky za tmy. S přesrávačem na uších dobarvujícím atmosféru nočního života, jsem se vypravil až dolů k jezeru, i když jsem měl původně v plánu zaparkovat to tady kousek na lavičce v parku. Pohled přes temné Ontario na zářící mrakodrapy ze sousedního břehu v ještě oranžovém závoji zapadlého slunce mně téměř vyrazil dech a kdyby poprvé za celou mou návštěvu Kanady nezačalo pršet, asi bych tam seděl ještě doteď.
...sáfra - to je konec jako z pohádky!
>> 6. Výlet za hranice města
Žádné komentáře:
Okomentovat