2. Puchýře, internet a asijské hůlky

Toronto je opravdu velké město a žije tady hrozná spousta lidí – není proto divu, že jsem se ráno probudil a kousek ode mě v rohu na dvojposteli leželi nějací dva turisti s batohy. No tak dobře, není to divné spíš proto, že jsem byl v hostelu, ale i tak... Jediné, co jsem o nich zjistil, je, že spolu chodili nebo že spolu se mnou na pokoji prožili krásné seznámení na jednu noc. Tak či tak je mi to jedno. Rychle jsem zdrhl, zamkl si kufr, hodil dolar, abych zkontroloval maily, a vyrazil do města. Měl jsem tři hodiny do poledne, což byl čas, kdy jsem se měl rozhodnout, zda-li v hostelu budu ještě další noc nebo ne.

Nechtěl jsem si ale kazit svůj první celý den tady starostmi, tak jsem vzal mapu a šel si pročistit hlavu k CN Tower. Trvalo to pár minut a najednou jsem se ocitl u vstupních bran do Rogers centra, kde hrají Toronto Blue Jays nejvyšší severoamerickou baseballovou ligu. Podle rozměrů a honosnosti celého toho objektu je jasné, že Kanaďané nemilují běhání kolem met o nic míň, než sami Američané, takže se mám na co těšit!

S podobnými stavbami se však už dneska setkáte v téměř každém milionovém městě. Jen málokterou však najdete bez mapy. Rogers Centre je totiž jenom pár metrů od paty proslulé věže, která je tak vysoká, že se mi ani do foťáku nevlezla. No a pak jsou v Torontu ještě dvě další svou velikostí imponující arény. Přinejmenším já jsem narazil na Air Canada Centre (Toronto Maple Leafs - NHL; Toronto Raptors - NBA), když jsem se vypravil těch dalších pár metrů na jihovýchod podél slavného jezera Ontario, přestože mi naprosto splynula s ostatními šílenými konstrukcemi, kterých je konkrétně v downtownu (centru města) opravdu moc. Vlastně jsem ji považoval za nemocnici, ale tak byl to první seznamovací výlet, takže to, prosím, berte s rezervou. No a konečně jsem pak večer na internetu zjistil, že jsem dost možná natrefil i na Molson Amphitheatre, domov velkých koncertů, ale nenarazil.

Jelikož byl další krásný slunečný den s jemným přímořským větrem od jezera Ontario, který je přesně takový, že vás ochladí, ale vlasy vám nerozhází, rozhodl jsem se, že se podívám až k plážím a filmových studiím. Kvůli nedostatku času jsem to však těsně před cílem musel otočit a vyjednat si konečně nějaké rozumné bydlení.

Do hostelu jsem se dostavil něco po poledni, což by zase tolik nevadilo, protože lidi jsou tady naprosto vstřícní a kdykoliv můžou, pomůžou (teda z mých prozatímních zkušeností), ale nebylo to nic platné, protože můj slibně rozjednaný podnájem s nějakou mladou studentkou, o které jsem si myslel, že by mi to tady mohla ukázat kolem, nevyšel, protože byla momentálně v USA a všechno by se muselo řešit přes poštu a na to jsem neměl čas ani prostředky. Otevřel jsem proto i další e-mail. Bylo to od centra trochu dál, ale ne zase tolik, abych to metrem nestihl. Super bylo, že chlápek, co to měl na starosti, tam měl předváděčku zrovna dnes do tří odpoledne, tak jsem se svižným krokem vydal přes celou čínskou čtvrť na své první rande s místní hromadnou dopravou.

Když jsem konečně dorazil k zastávce, paní za přepážkou mi vysvětlila, jak to tady vlastně funguje. Nahlodaný z Prahy zónovými, pásmovými a kdovíjakými ještě jízdenkami jsem si řekl, že bude fajn, když zatím pochopím, jak se dostanu k tomu jednomu konkrétnímu baráku. Systém je to však velice jednoduchý a prokoukl jsem ho nakonec celý. Hned u vchodu je turniket, kde dáte žeton nebo prachy a můžete jet, kam chcete. Později jsem zjistil, že prý jenom jedním směrem, ale tak nevím. Nedostanete totiž žádnou jízdenku, i když pan Tosh, chlápek co vlastní tu chajdaloupku, kam jsem mířil, mi pak nějakou ukazoval. No vlastně jsem to asi nepochopil, ale ještě dnes jsem metro znova úspěšně využil a zítra jedu zas, takže dokud mě nezastaví nějaký revizor, budu žít v tom, že to prostě ovládám. Předkoupil jsem si totiž žetony za zvýhodněnou cenu a to je prostě uau! (Ušetřil jsem asi 25 centů.)

Jak jsem dojel těch několik zastávek na západ do Keele Street, najít ten barák už nebylo těžké. Uvnitř seděl postarší Asiat, pan Tosh. Později jsem zjistil, že je z Japonska a stejně jako všichni Japonci jedná dynamicky a věcně, přesto však mile a ohleduplně. Vysvětlil jsem mu, že čím dřív se nastěhuju, tím to bude lepší, řekl proto, že to nebude problém, že počká a vyslal mě dolů zpátky k zastávce metra k bankomatu. Cestou jsem se poohlížel po celém svém novém sousedství. Kromě mrtvé veverky na trávníku to je strašně fajn oblast. Plno domů, jeden malý park a směrem na jih od zastávky metra dál druhý obrovský, který končí až u Ontaria, kde jsou prý taky nějaké menší pláže. Na vlastní oči se o tom ale chystám přesvědčit až později.

U bankomatu jsem se konečně seznámil s normálním obchodem 7/11, holičstvím, typickou severoamerickou restaurací se snídaněmi po celý den a benzinkou. Dál je tam taky proslulá prádelna s mnoho mašinami na drobáky a pořádně propečený gril.

Když jsem se vrátil a pan Tosh mi předával klíče, pověděl mi taky něco o Torontu. Zjistil jsem, že oblast, ve které jsem první noc spal, je ta nejdražší, co se obchodů týče. Konečně jsem tedy pochopil proč tam i ty nejlevnější sušenky stály $6 (na druhou stranu jsou výborné a doteď jsem jich snědl asi jenom třetinu).
Teď už to ale bylo jedno. Mám měsíc kde spát, mám pračku, kuchyň a internet a v pohodě lidi kolem.

Musel jsem se ale ještě odhlásit z hostelu a přivést si sem věci. Jel jsem proto metrem zpátky na stanici, co byla od hostelu asi tři kilometry. Navíc jsem se celý unešený vším tím severoameričnem zapomněl a jednu zastávku i přejel. Nicméně to ve finále bylo jedno, protože jsem se ocitl asi jenom o pár stovek metrů dál. Poznal jsem tak alespoň prostory torontské univerzity, která je zasekaná ve městě stejně jako je to obvyklé v Čechách. Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem čekal něco jako mají Američané - město ve městě, ale co už. Po univerzitní St. Gerorge Street, kde je taky muzeum bot zlíňáka Bati, jsem se dostal opět do Chinatown. Chinatown to je plno asijských nápisů a lidí stojících od rána do večera s čerstvou a předbalenou zeleninou na chodnících, že sotva projdete. Chtěl-li jsem tedy jít s kufrem, musel jsem jinudy.

Hned co jsem se odhlásil z hostelu a dostal zpátky zálohu (i když jsem nevědomky zapomněl odevzdat klíče), jsem se tedy s 23kilovým kufrem vydal zase k metru. Jen tak mimochodem - byl to ten nejdebilnější nápad, co jsem tady dostal. Těžce jsem se totiž přecenil, a když už jsem konečně po asi hodině s puchýřemi na obou rukách, beze slin a totálně vyčerpaný dostal na začátek St. George Street, nevydržel jsem a mávl na projíždějící taxi. Jediná utěšující věc na tom všem byla, že jsem se chvílemi cítil jako Elijah Wood na začátku filmu Sladkých sedmnáct, kde se pořád vláčel se svou truhlou napěchovanou psacím strojem a hromadou deníkových dopisů pro nikoho. To byl ale jenom film a nikdy nezkoušejte nic, co vidíte ve filmu, i když se to zdá zdánlivě bezpečné.

V taxi seděl velice příjemný řidič z Pákistánu, který sice tvrdil, že žije v Kanadě už sedm let, ale jeho angličtině šlo sotva rozumět. Ptal se mě co a jak a říkal, že: "Toronto super, hodně práce, jenom muset umět jazyk." Byl ale strašně fajn a dost možná mi zachránil život nebo alespoň zrak před dehydratací. Stejně si ale pomyslíte, že Kanaďané jsou zvláštní, protože vlastně ani žádní neexistují.

Jen co jsem dotáhl kufr do svého nového pokoje, přišla mě pozdravit spolubydlící (taky Japonka), která žila v penthousu (z ang. luxusní pokoj pod střechou). Tohle je totiž třípodlažní barák, kdy přízemí slouží jako společné prostory s veškerým zázemím, druhé patro jako ubytování pro 4 lidi, i když jsem tady zatím sám, a třetí jako apartmá pro někoho z klanu od pana Toshe. Dost pravděpodobně to byla ta holka, jejíž jméno si nepamatuju, stejně jako ta obou jejích kamarádů, se kterými jsem jinak strávil poměrně dost času. Konkrétně to byla o něco starší holka, která tady studovala, přestože byla také z Japonska, a její přítel 29letý "čistokrevný" Kanaďan Bruck ... nebo tak nějak - to jméno bylo dost jeté. Oba tu byli jenom na návštěvě, ale byli taky strašně fajn. Když jsem je pak poprvé přišel vyrušit, jak tady zapojit internet, zjistil jsem, že shodou okolností je Bruck počítačový technik a během pár sekund určil diagnózu, přestože notebook mé mamky je celý v češtině. Závěr byl jasný, mamčin notebook neumí přijímat bezdrátový internet. Trochu jsem to ale tušil, a tak jsem prozřetelně ještě panu Toshovi řekl, že by bylo fajn tady někde mít i kábl. Pan Tosh je Japonec a své závazky plní, jenomže ani kabel v kuchyni mě nezachránil. Už asi po páté jsem šel proto do třetího, kde zrovna jedli nudle a sushi japonskými hůlkami za doprovodu Stuarta Littla. Bruck se do toho pustil jako bulldog a za dvacet minut vše fungovalo jako hodinky. Za odměnu jsem ho naučil pár sprostých slov, kdyby jel náhodou do Prahy, a pak jsem až do dlouhé noci seděl konečně u netu a všechny doma ujišťoval, že jsou na mě Kanaďani hodní.

>> 3. Jak naplánovat neplánované