Kdybych měl jmenovat jednu věc, kterou jsem si zapomněl vzít, jsou to kolečkové brusle, kolo nebo něco na ten způsob. Na druhou stranu mě to ale nemrzí proto, že bych se už musel tahat i s druhým kufrem, a že nic z toho, co jsem si skutečně vzal, nijak nepřebývá. Jak se tak ale dívám na stojany s koly okolo/kolem (sakra, jak se mám tomu "kolu" vyhnout?), asi bych bral spíš brusle. Nevím proč, ale lidi tady strašně rádi propíchávají pneumatiky přimklých bicyklů (a je to!), když zrovna neodmontují celé přední kolo. Přitom bych řekl, že kriminalita je tady nízká, ale batoh mám přesto pořád pod dohledem. No a další věc, co mi tady přišla už od začátku zvláštní, je moře odpadků a ucpané koše skoro už jako v Řecku, ale jak už jsem byl obeznámen, je to tím, že místní popeláři zrovna stávkují.No takže jak už jsem řekl, bral bych ty brusle. Všude kolem totiž lidi na něčem jezdí, protože Toronto je jedno velké asfaltové hřiště. Neznají tu něco jako dlažební kostky nebo neupravený chodník se spárami na dva prsty - všem pojízdným (a to i vozíčkářům) se tu vede doslova fajn.
Abych ale taky trochu zdůvodnil, proč mám tak najednou potřebu na něčem jezdit: Do dnešního, naštěstí opět slunečného rána, jsem se totiž probudil už téměř s nefunkčníma nohama. Jak tady tak teď sedím s dalšími desítkami kilometrů navíc, mám obavu, že zítra asi nevstanu. Mám taky trochu sen, sednout do auta a projet se i mimo Toronto a poznat z Kanady víc, ale první to chce zorientovat se a vydělat prachy, abych měl aspoň na bus. Navíc chodci se tu nemají vůbec špatně. Platí totiž několik nepsaných pravidel. Například chodec má prostě přednost. Nikdo na vás netroubí, mnohdy ani když vlezete do silnice na červenou. Každý řidič velice ochotně zastaví a nevadí mu čekat. Aby to ale nevypadalo, že tady všichni jezdí jako svatí, to zase ne… Nejdůležitější je všem ukázat, jak dobré a silné auto máte. Proto spíš než na nějaký kus šrotu z osmdesátek narazíte na Porsche a to beze srandy. Jezdí tady jeden autoskvost za druhým, že už mě to nebaví ani fotit. Dál je důležité taky to, jak moc nahlas umíte jezdit. Čím hlasitěji, tím lepší. Je jedno jestli si vystačíte s motorem a vytočeným otáčkoměrem nebo s ohuleným stereem a otevřenou střechou – lidi o vás musí vědět! No a ve finále se musíte co nejrychleji odpíchnout a nepouštět plyn dokud tam nemáte roztočenou trojku. Rychlostní limit se tady taky nijak moc nenosí jako v USA, přesto přezevšechno v celém tom guláši tisícovek aut, cyklistů na silnici, drnčících tramvají a věčně se točících taxikářů je prostě řád. Já se v něm sice nevyznám, ale funguje to. Netvoří se kolony, řidiči nejsou nervózní, sotva kdy troubí a já chci vědět jak?! Tolik teda k těm kolečkovým bruslím...
Svůj dnešek jsem opět strávil v Downtownu. Za chvilku tam snad už ani nebudu potřebovat mapu. První ze všeho jsem se zastavil ve svém bývalém útočišti, hostelu kousek od CN Tower. Konečně jsem jim odevzdal ty klíče. Byla tam už nějaká jiná slečna a ta vůbec nechápala, co se děje, ale nakonec přece cvak! a domluvili jsme se. Dál jsem pokračoval jenom o ulici dál, kdy bylo jedno ze dvou sídlišť syndikátu kanadského filmu. Jak už to tak bývá, natrefil jsem zrovna na to špatné, ale poslali mě konkrétně za jistou osobou do druhé budovy o kilometr dál. Já jsem to vzal ovšem obloukem šel se zase podívat k CN Tower a Rogers centru, kde se mně prostě líbí.
Po chvilce odpočinku jsem se dostrkal až k velké paní Syndikátové. Když jsem výtahem přijel do toho 9. patra a přes první škvíru odsunovacích se dveří uviděl recepci s odpovídajícím logem na zadní straně, měl jsem v ústech tu hořkosladkou chuť jako v deset let staré počítačové hře, kde se vám za splnění zdlouhavého a nadmíru obtížného levelu odměnili tím, že na vás nasadili polonesmrtelnou příšeru v pařanské hantýrce označovanou jako "boss", kterou zničit bylo ještě mnohem těžší a obtížnější než cokoliv, co jí předcházelo.
Celé to bylo ještě umocněné čekáním, kdy mě recepční nechala sedět u prázdného stolečku snad jen s umělou kytkou, ale nakonec jsem se přece dočkal. K mému velkému překvapení paní Syndikátová byla velmi vstřícná. Vůbec žádný boss... Taková starší energická baba to byla. Posadila si mě do své přeplácané kanceláře s jedním a půl milionem černobílých fotek, v klidu vyslechla, a pak začala obsáhle vysvětlovat, jak se věci mají. To a ono, já jsem se ale nějak pořád nemohl zbavit pocitu, že v tom bude nějaký háček. A tady je – "avšak bez kanadského občanství mi ani pracovní povolení v tomto případě nepomůže." A ticho... Byla to naprosto němá chvilka, kdy jsem jenom zoufale čekal a čekal, až přijde ono ALE … á .... tady je: "Ale dá mi kontakty na pár míst, které bych dělat mohl."
Šlo o nějakou PA pozici, což bude asi osobní asistent a Security, což bude zase ostraha, aby se civilové náhodou netlačili do záběru. Víte co? Přesně tohle bych bral... Asi radši PA, ale hlavně že se něco přiučím a vydělám nějaké dolary. Díky, díky, díky!
Další zastávkou na mé křižácké výpravě downtownem bylo Eaton Centre. Podle všeho je to naprosto mamutí obchodní centrum, kolem kterého jsem šel už nejmíň dvakrát a stejně jsem si ho doposud nevšiml. Že by mamuti ztratili na síle? Upřímně – mezi těmi budovami tady, se ztratí leccos, až se mi chce napsat: "Viz včerejšek," jenomže tam byla chyba jaksi jinde. Ale zpět - Eaton Centre má na obhajobu dvě patra pod zemí a spíš než do výšky se tlačí do rozlohy. Za svou nevšímavost a pomlouvačnost jsem po zásluze potrestán - sotva jsem tam vlezl, ztratil jsem se. Hned první jsem totiž nešťastně navštívil Canadian Tire, což je takové Obi, ovšem z venku to vypadalo jako standardní hypermarket, který jsem tady - a to je hodně divné - ještě nepotkal! Našel jsem si Walmart, do kterého se vydám zítra, ale jak jsem zvyklý z Evropy, že na každém rohu je Interspar, Kaufland, Tesco apod., tady prostě NIC takového není. A jak už jsem naznačil ani Canadian Tire nebyla odpověď. Koupil jsem si tedy alespoň tužky (asi milión za dva dolary) a izolepu, abych si spravil roztrhlou peněženku, protože se mi nechce kupovat nová, a šel ven. Netušil jsem však, jak až ven – na ulici jsem skončil! A jsem v zadku. Co teď? Tak jsem zase celou budovu poctivě obešel a vrátil se na začátek Canadian Tire, ovšem teď jsem se šibalsky vydal protější chodbou. Najednou jsem se dostal k Best Buy, což je konečně obchod, který znám. Je to takové americké elektro s CDčkama - tak šup a už jsem tam byl. Pochopte, strávil jsem tam přinejmenším hodinu, protože za alba, co vás v Čechách stojí 500Kč, tady dáte třeba stovky dvě. I když jsem se musel hodně držet a přemlouvat, zůstal jsem jenom u dívání a slíbil jsem si, že když vyjdu na konci s penězma, tak se tady třeba ještě zastavím.
Z Best Buy jsem se konečně dostal do plnohodnotného Eaton centra – nebo alespoň jsem si to myslel. Celé se to jmenovalo Sears, a tak jsem si říkal, proč to teda není Sears Centre – prostě mně pořád něco nesedělo. Sears je řešený tak, že jsou to asi čtyři dlouhatánská patra, kde je jeden stánek vedle druhého bez jakýchkoliv zdí nebo detektorů na kradené věci. Bylo zde oblečení, kosmetika, elektronika, bylo tam toho hodně, ale: "Kde je třeba jídlo?" říkal jsem si, zatímco mně nepřeslechnutelně kručelo v břiše. A taky jsem byl maličko zklamaný, protože jsem čekal, že to bude alespoň 5x takové jako Vaňkovka v Brně a ne jenom 2x, a vůbec... BUM!
Sears byl jenom předkrm, vítejte v Eaton Centre! Bum! Šílená hala se stovkami obchodů, krámků, heren a restaurací. Bum! (a stačí, už mě z toho bolí hlava...) Prošel jsem tak čtvrtku, než jsem se dostal do koutku s fast foody (asi 20 různých: americké, mexické, italské, řecké, thajské, čínské,…), které byly poskládány do obrovského kruhu kolem hromady stolů se židličkami, a vydal se něco si vybrat. V New York Fries mě zaujala nabídka vegetariánských hranolek, tak jsem si jedny malé objednal. Bylo to docela něco jiného, než jak jsem zvyklý z domu, ale spíš než hranolkama to bylo dressingy. Hranolky byly totiž moc horké a já příliš hladový, než abychom se stihli poznat.
Z Eatonu jsem pak úspěšně utekl, protože když neutrácíte, je to tam docela nuda. Já šel totiž utrácet jinam. Tento rok se povedla fajn věc. Po čtyřech a něco letech se dala jedna z mých oblíbených kapel blink-182 zase dohromady, a připravila tak na léto tzv. reunion turné, které navštíví i Toronto a ke všemu, když tady budu. V Evropě byste se jich těžko dočkali, nikdy to tam rádi neměli + jeden z důvodů proč se dali dohromady je ten, že jejich bubeník téměř uhořel ve vraku letadla, do kterého, jak si sám slíbil, už nikdy nesedne. Stavil jsem se proto v obchodě s hudbou a filmy (kde jsem strávil další hodinu), ve kterém, jak jsem zjistil včera z netu, prodávají i lístky na tyhle velké koncerty. Za koupi jednoho lupenu jsem dostal v obchodě navíc 10% slevu a to už jsem, uznejte, musel využít, a tak jsem si jednu desku koupil.
Posledním bodem na mé mapě pro dnešek byl bývalý dům kanadské zpěvačky Avril Lavigne, která mě svou tvorbou doprovází už několik let. Bydlela snad v té nejužší uličce, které jsem si samozřejmě nevšiml, tak jsem šlapal vesele dál, až jsem měl z těch cedulek "Nacházíte se v chráněném sousedství, kde je vstup bez povolení zakázán," docela divný pocit. Strávit noc v kanadském lochu, to se mi fakt nechtělo, ale přinejhorším, co vám tak policajt může říct, když jste český turista a prostě jste se ztratil! "No podívejte na tu mapu, vždyť je celá pokrčená a naopak! A ty malé písmenka a vůbec, kudy se dostanu do Vegas, pane strážníku?"
Nakonec jsem ale tu podělanou odbočku přece jenom našel a ten barák taky. Okamžitě jsem vytáhl foťák, ale naproti jel zrovna nějaký cyklista. Říkám si: "No co, však jsem ten turista," a blik - cyklista mě probodl očima! Schoval jsem proto okamžitě foťák do kapsy a šel nenápadně se svěšenou hlavou dál. Po pár metrech se pro kontrolu otočím a hele, pan cyklista žije v domě Avril Lavigne! Měl jsem sto chutí za ním utíkat a zeptat se ho, jestli je to pravda, že tam žila nebo jestli tam třeba něco nenechala, ale nakonec jsem si to přece rozmyslel, co když to bude nějaký nervouš a zavolá na pomoc své strážné anděly - to už pak nevím, na co bych se vymluvil.
Zpátky na Keele street; kousek dolů od metra jsem si dal v obchodě Subway, kterých je po Torontu plno, svou první severoamerickou bagetu. Je to složitější, než se zdá. Chlápek to totiž drží v ruce a ptá se, co všechno tam chcete, zatímco vy vůbec nevíte. Dressingů plná prdel, žádný jsem neznal, tak mi slíbil, že mi udělá nejlepší vegetariánskou, jakou umí a víte co? Ta bageta byla výborná!
Od doby, co jsem přišel zpátky domů sedím v jídelně u internetu a piju vodu z hrnku. Něco tady pořád šustilo ve sklepě u pračky a já myslel, že je to kámoška ze třetího, protože ta je beztak pořád doma, ale najednou se otevřely dveře ze silnice a holka ze třetího mezi nima! Co to sakra…? Hned se mě ale zeptala, jestli už jsem potkal nového spolubydlícího. No po pravdě už je to asi tak tři hoďky, co tady sedím a ještě ne. Prý je to nějaký starší kluk, ale bude nejspíš nějaký divný. Kdo přijede do Toronta, aby se na tři hodiny zavřel ve sklepě s pračkou a sušičkou? No jéje… Nice to meet you...
>> 5. I kdybych si čistil uši každý den
Žádné komentáře:
Okomentovat