34. Those Lazy-Hazy-Crazy Days of Summer

Od té doby, co jsem se přestěhoval zpátky do Toronta, se všechno vrátilo zase do starých kolejí. První jsem se ale potřeboval pořádně vyspat, takže dnešní ráno jakoby nebylo, protože jsem se válel v posteli až do rekordních dvou odpoledne. Když jsem konečně vstal, začal můj další hospodyňkový den. Všude kolem bylo špinavé prádlo a bordel, i když jsem včera usínal s pocitem, že jsem to trochu uklidil. No... tak asi ne...

Hned jak jsem skončil se svinčíkem a první várkou prádla, opět mě dohnal hlad. Naštěstí ale na mě Pablo před odjezdem myslel a nechal mi v ledničce salát, který včera nedojedl. Přidal jsem si do něj svůj výborný francouzský dressing, který jsem si tady kdysi koupil za dva dolary, a tak ho teď leju úplně do všeho, a vzal si k tomu poslední dva kousky toho, čemu tady říkají chleba. Když jsem s tím skončil, kromě mých oblíbených skořicových cereálií tady nebylo vůbec nic k jídlu, takže to vypadalo, že budu muset do obchodu. Jenomže v rohu na mě čekala ještě další bff prádla, do toho jsem se snažil trochu vyžehlit tu první a nakupovat se mi koneckonců teď vůbec nechtělo. Rozhodl jsem se tedy, že si večer zajdu na pizzu a potraviny nechám na zítra. Snídat budu stejně vy víte co.

Tu zbylou hromadu jsem tedy narval do pračky, zapnul si žehličku a k tomu Charlieho Sheena a jeho sitcom Dva a půl chlapa. Už mi chyběla jenom zástěra, ale i bez ní mi to šlo skvěle. Mami, byla bys na mě pyšná, jenom mám teď trochu strach, co bude, až se vrátím zpátky Česka.

Dnes jsme byli doma jenom já a Ar Rašíd. Ten taky za chvilku přišel a připojil se k mému dnu domácích prací. První jezdil po celém baráku s mopem, potom po kuchyňské lince s hubkou a nakonec vydrhl taky koupelku, kde má Pablo na kraji tuhé mýdlo, které ovšem nebylo na co položit, tak ho jednoduše nechal na papíru, ve kterém bývá zabalené, když ho koupíte. Papír na mýdlo je ale pořád jenom papír, který se postupně rozpouštěl a mísil s mydlinami, až z něj nakonec byla taková nechutná kašovitá hmota. Ar Rašíd si ovšem se vším poradí, takže teď je tam čisto a voňavo a dokonce i voda v záchodě je modrá, že jsem tam byl dneska čtyřikrát, jen abych viděl, jak po přidání žluté krásně zezelená.

Tím ovšem můj pákistánský kamarád neskončil. Popadl z jídelny židli a šel ven. Za chvilku se ozval strašný rachot, tak jsem si pomyslel, že ji snad spravuje nebo co, zvláště pak po tom, co se za chvilku vrátil pro druhou. Pak se ovšem ale ozvala docela velká rána, která spíš ničila, než dávala dohromady. V tom mě Rašíd zavolal, jestli bych mu mohl jít pomoct. Samozřejmě jsem šel už jenom proto, že jsem byl zvědavý, co tam ten magor dělá.

No nevěřil jsem vlastním očím... Pamatujete si, jak se snažil pár dní zpátky zapojit telefon? Prý pořád nefunguje, protože vevnitř je to jaksi pokažené, musel si proto zavést linku zvenku do okna. Ar Rašíd bydlí v pokoji s výhledem na silnici, ale má skla i do průjezdu z boku, kterým chodíme domů, protože, jak víte, předem my potupní podnájemníci nesmíme. Sice to sem teď nepatří, ale já mám jenom jedno ubohé okýnko do tmavého a zarostlého dvora, ale hej – mně tam neprší jako těm dvě u vchodové uličky a můžu si ho kdykoliv otevřít narozdíl od Pabla, kterému to tam začíná řádně smrdět zatuchlinou, i když on pořád hledá něco konkrétního, z čeho by ten odér mohl jít.

Abych ale pokračoval... U nás na Keele Street ovšem nemáme vůbec žádné nářadí nebo věci jako žebřík, proto si Rašíd musel poradit po svém. Přišel na opravdu geniální způsob, i když asi nějaké mouchy měl, protože když jsem tam přišel, byl Ar celý špinavý a dodraný.

Úkol byl přitom jednoduchý. Do okna z boku měl zavedený ten telefonní kabel, který vedl někam do dvora. Potřeboval ho ale podél stěny až dozadu upevnit k jiným drátům, které už tam byly, aby jen tak neplandal ve větru. Protože to bylo vysoko, musel se tam nějak dostat. A teď už se dostáváme ke všem těm ránám a židlím.

První ze všeho si ke zdi přistavil popelnici na recyklovaný odpad. Tady jsou popelnice malinko širší než naše a taky trochu bytelnější, protože popeláři nemají moc čas chovat se k nim šetrně, a když je vyvezou, šlahnou s nimi zpátky na chodník dnem nahoru. Pořád mi ovšem nepřišly dost pevné na to, abych se pustil do toho, co Rašíd.

K té plastové krabici přistavil jednu židli, zatímco co druhá už čekala na víku popelnice. Ta poslední rána, to se můj spolubydlící artista na tom vlastnoručně stvořeném monstru tolik šponoval ke káblu, až židle z poklopu sklouzla a všechno i s ním letělo k zemi.

Moje role byla jasná – držet to rádoby lešení, aby znova nespadlo. I když poklop od popelnice vypadal, že se každou chvíli pod tou váhou prolomí, jako spolehlivý pomocník jsem už další neúspěch nepřipustil. Škoda, že kolem nešel nikdo, kdo by můj výkon, nadšení a zapálení ocenil a zaměstnal mě. Za odměnu jsem si ale přece cosi vysloužil. Rašíd mi slíbil, že jeho telefon můžu kdykoliv používat. Nechci být za parazita, ale možná toho někdy využiju.

K desáté večer jsem se konečně dostal ven na pizzu, kde byl nějaký nový chlápek, asiat, který byl strašně energický a neustále děkoval a něco nabízel. Jeho první den, řekl bych. Škoda, že mi nikdo neoznámil, že tam někoho hledají – já mám pizzu tolik rád. Hned po mně ale přišli dva chlápci, kteří byli malinko v náladě. Jeden se to sice snažil zamaskovat a raději mlčel, druhý ovšem neustále něco pořvával, a i když jsem mu málokdy rozuměl, vypovídací hodnota byla: Dal jsem si příliš mnoho piv, abych se střízlivě alespoň tvářil.

Když jsem byl hotový a řada přišla na ně, zažádali si o kuře. Asiat jim pověděl, že je to fast food s pizzou, ale že má kýblík smažených kuřecích křidélek za 5 dolarů. Vrávorající plešoun mu ale vysvětlil, že chce celé kuře a zabalit. Asiat mu tedy musel říct, že tohle nevede. Mezitím ale k týpkovi došla odpověď z minulého kola, a tak zařval: "Pět dolarů? To si radši koupím vedle hamburger," a odešel do Subway, kde prodávají bagety. Když jsem odcházel s horkou pizzou v ruce, právě celý rozčilený i se svým kamarádem z bagetárny odcházeli s něčím jako: "To si radši dám hranolky naproti," kde je pro změnu další pizza fastfood.

Doma jsem konečně po půl roce dorazil seriál Dva a půl chlapa, užil si večer se sýrovou pizzou, postaral se o farmu na Facebooku a šel spát. Konečně pořádně lenivý den v Kanadě...

>> 35. Monpol - zakázaná soutěž aneb Když blondýnka vede slepého