Prolog

"- Důvod vaší návštěvy?
- Rád bych poznal vaši zemi a využil pracovního povolení.
- Jakou práci budete vykonávat?
- Ještě nevím...
- Aha a na jaké adrese se budete zdržovat?
- No... to taky ještě nevím..."

Zní to jako šílenost? Ve skutečnosti je to ještě šílenější, protože tohle byla v podstatě první slova letošního léta, které jsem se rozhodl strávit za oceánem. A co tady? Protože tu nikoho ani nic neznám, zdá se to jako naprostá vyšinutost, ovšem to jenom do chvíle, kdy vám řeknu, že právě tohle jsem sem přijel změnit! O Americe se toho v evropských ulicích dovíte hodně, ale co z toho je pravda? Celá řada mladých lidí se to rok co rok snaží na vlastní pěst zjistit a já nejsem nikdo jiný než jeden z nich. Jediné, čím se liším, je snad jenom jeden ztřeštěný nápad navíc: všechno to den po dni pěkně sepisovat...

1. Hostel, postel, jen ne kostel

Právě teď je půl osmé večer a já od pátečního rána vlastně skoro vůbec nespal, takže sotva cvakám. Je ale hodně co cvakat - naštěstí jsem si půlku napsal už po papírcích v letadle, protože cokoliv vymýšlet už bych teď skutečně nesvedl.

Každý to zná - výlet začíná, už když vytáhnete auto z garáže. Prvním nezvyklou vzpomínku tak za sebou zanechal let z Vídně do Paříže. Na důkaz své vyzrálosti a umoudřelosti jsem si samozřejmě zabral ... TY VŮBEC NEJVÍC NEJSUPROVĚJŠÍ LÍSTKY K ONKU! Však víte, ten pohled, jak vám ubíhá runway pod nohama, všechny ty mraky všude kolem - no prostě paráda! Když jsem ale v kabině postupoval podél řad a uviděl tu svou, malinko jsem se zasekl. V tomto malém letadle o dvou tří-sedačkových liniích po stranách bylo totiž asi jenom jedno jediné mrně – vedle mě. Špunti mi nijak nevadí, ale kdo kdy letěl s nějakým na palubě, ví, jak až super takový šušeň může být. Vedle něj ke všemu seděla nevýrazná tmavovlasá lady s drobnými brýlemi a připomínala mi přesně tu nervózu, která svým chováním nutí řvát i děti, které by byly jinak i zticha. Proklaté místenky u okna!
No co, s dovolením jsem se protáhl na svou sedačku, mamča se pousmála na mě i na mrně a něco na něj zamumlala. I když jsem to sotva zaslechl, napadlo mě, že to musela být jedině franina. Celý nadšený, že si konečně popovídám s Francouzem, co nehraje z kazeťáku, jsem se tedy zeptal, jestli ona madame není náhodou ze země galského kohouta. Mamča se opět pousmála, její kiddo taky a s lítostí mi oznámila, že bohužel ne. Po chvilce pak dodala, že je ze Salt Lake City. Čert vem všechny Francouze, vždyť je tady Amík! Využil jsem tedy své znalosti této země a formou otázky jsem přidal: "Utah?" To mamču strašně zaujalo, zeptala se, jak to že to vím, a od té chvíle jsme až do Paříže nepřestali klábosit. Navíc jsme si rozuměli i s malým Sebastianem, který sice pravda teprve čekal na své první slovo, ale smál se jak Santa Klaus v červnu. S Barbarou jsme ho tedy nemohli ohodnotit jinak než jako "very easy child". Ale není se čemu divit, jednoznačně to měl v genech. Když mi Barbara stručně převykládala svůj životní příběh, že jenom sepsat ho, by v tloušťce překonalo Guinessovu knihu rekordů, začal jsem pochybovat o svém vizuálním úsudku, kdy jsem ji odhadoval asi na ženskou po třicítce.

Barbara je doktorka. Právě letěl domů z Rakouska, kde byla se synem Sebastianem na návštěvě u prarodičů od manžela. Má taky ještě dceru. Každé dva roky se přestěhuje z jednoho amerického města do druhého, ale v Salt Lake údajně chvilku kvůli prckům zůstane. Není kontinent, na kterém by nebyla, i když na Antarktidu jsem se neptal. Vlastně jo, řekla, že ještě nebyla v Jižní Americe, ale razítko z Mexika už taky měla. Jinak navštívila Nepál, Berlín, Japonsko, Španělsko, Itálii,… a měsíc před Sametovou revolucí i v Prahu. Opomenu-li věk jejích ratolestí, vychází mi to tak na ženu kolem padesátky, co myslíte?
Na oplátku jsem jí povykládal zase já o svém výletu do Toronta. Byla z toho celá nadšená - tam totiž taky byla. Doporučila mi knižního a internetového průvodce, který zná místa, kde se levně najíst, pobavit, atp. Dál mi dala telefon, adresu a mail a třikrát mně připomněla, že k nim mám přijet do Utahu až budu někdy v USA.
Severní Amerika je vážně jiný svět a přesvědčil jsem se o tom už nad Francií. Nikdy nevíte, co se z lidí nakonec vyklube. Drobnější tmavovláska s brýlemi, nemluvnětem a povahou sestry Indyho Jonesa, to jsem vážně nečekal.

Teď už zase sedím u okýnka. Vedle mě jsou dva francouzští spratčí sourozenci, kteří museli tak nutně sedět spolu, až se 50 Cent radši odsunul o řadu dál. Za všechno mohla, ale ta fetka...

Když jsem poprvé přišel ke své nové řadě sedadel už na lince do Kanady, u okna seděla nějaká divná blbka. Měla zavřené oči, hlavu úplně v transu, pořád sebou škubala, sluchátka jako repráky a hadry à la čistokrevná štětka. V uličce pak seděl onen 50 Cent, co mě pustil pěkně doprostřed.

Abych vás nezamotal. Pak došlo ke změně a já mám po pravici skutečně už jenom nesnesitelného Francouze v rané pubertě, co třikrát za minutu lozí někam pryč, a jeho o pár telecích let starší sestru v uličce. S těmi si teda vykládat nebudu. Ven naštěstí musí přes ni, tak to mi tolik nevadí, ale jak se tady už tři hodiny rozčiluje u svého nového iPodu Touch, nejradši bych mu vybil baterky. Ale jen ať hraje, to se totiž aspoň tolik necuká. Jinak je to pořád loket, noha, loket, než se mu něco rozsype... Mimochodem je to nehorázné prase. Normálně mně tohle moc nevadí, ale ten let je příliš dlouhý a místa příliš málo, abych se nad tím jenom pousmál jako jindy.
Letíme v dvoupatrovém monstru se třemi řadami po 3, 4 a 3 sedadlech, kde si kolena odíráte o řadu před vámi, a i když jsem se ke svému místu prodíral asi 5 minut, nemám ani nejmenší tušení, kde to letadlo vlastně končí. Ke všemu do mě ještě kope zezadu ta fetka a jelikož sedím na křídle, tak přes hukot motorů nic neslyším.

Lékem na to všechno mělo být, že se nějak zabavím. Na obrazovce zrovna dávali nový film "17 Again". Efrona rád nemám a ten biják je navíc strašná kravina, ale hrál tam Matthew Perry + celá ta situace kolem mě... No přežil jsem to, ovšem ani ten nejnudnější snímek netrvá věčně (narozdíl od letu), tak si teď musím najít něco jiného na zabíjení času. Tak a tady vlastně vznikají všechny ty papírky, co večer tolik ocením!

Ale zpátky ještě k těm sedačkovým šachům, co jsem si tady rozehráli. Tak abyste je pochopili, dejme tomu, že situace je následující: V hlavní roli naše hvězdná linie - Fetka u okna, já a 50 Cent. Říkám mu 50 Cent, protože přesně tak vypadá (i barva pleti) a ne nemyslím teď tu kulatou stříbrnou minci. Byl to ale dobrý týpek - hodně sympatický. Příjemný, ale dříví na sobě štípat nenechal. Takže když se pan letoušek začal přehrabovat v příručních zavazadlech nad našimi hlavami, 50 Cent mu povídá, ať ho omluví, ale že tam má laptop. Letoušek, mu odpovídá trojitým excuse-moi (letíme s Air France) a po chvilce se vrací s posilou, druhým letouškem (letoušek = francouzsky mluvící metrosexuální steward v letadle). Ten s sebou dotáhl navíc ještě dva žabožroutí caparty (ha, ty už znáte! Nebolí vás ze vší té retrospektivy hlava?). První začali něco žvatlat a můj soused na to reaguje prostým vysvětlením, že jinak než anglicky mluvit nebude. Chtěli jste někdy po Francouzi, aby mluvil anglicky? Zkuste to - je to sranda. Půl hodiny se tedy ze sebe snažil letoušek něco vykoktat a nakonec jsme si z toho všeho odvodili, že tihle ti dva by chtěli sedět spolu, tak jestli by si nemohl 50 Cent odsednout o jedno místo dozadu, kde byla původně jakože ta capartí ségra. Nikdo z nás to nepochopil, protože i když si 50 Cent odsedne, pořád tu budu já a fetka, ale řekl, že klidně půjde a letouškovi to v tom už taky došlo. Začal tedy zmatkovat div si celou nervozitou nepřetřel okousané rtíky rtěnkou, až mě nakonec požádal o palubní lísek. Dřív než jsem mu stihl vysvětlit, že mám být sice na kraji, ale že tam chce očividně sedět a mlátit hlavou do okna někdo jiný, vrátil mi ho a požádal o něj slečnu štětku. Ta se nacházela v nějaké úplně jiné dimenzi, přestože letadlo bylo ještě pevně na zemi, a tak mě všichni (50Cent, oba letoušci i sourozenci) nenápadně pobídli očima k akci. Šahat jsem na ni nehodlal, vzal jsem proto z přihrádky před sebou nějaký leták a šťouchl do ní, přesně jako Stiffler do meditujícího Finche v druhých Prcičkách. Celý trans okamžitě přešel v epileptický záchvat - servala ze sebe sluchátka, mikinu a málem i tričko, až nakonec vytáhla chtěný boarding ticket. Jaké překvapení - naše slečna si popletla čísílka! Bože, to je kráva... Odsunula se proto o řadu dál a já na své vytoužené místo u okna vedle spratků Jean-Jacques Tupounových.

Zbytek letu jsem už nějak přežil. Tak jak mě to Barbara přála, při mém příletu do Toronta bylo teplo a slunečno. Když přistáváte od východu, naskytne se vám dechberoucí pohled na celé to město pěkně ze shora a mě zalil horký pocit, že jsem konečně tady, na místě, kterému jsem pořád nevěřil, že existuje. Teď už můžu ale klidně říct, že je to tak...je velké, šílené a je tady.

Po příletu, celý očarovaný tím, že se mi konečně podařilo zdrhnout z té tolik nezajímavé Evropy, jsem prostě jenom tak poletoval po nekonečných a vylidněných příletových chodbách Pearsonova letiště a hledal pasové. Myslím, že mi to nějakou chvilku trvalo, protože všechny ty změny nadmořských výšek a záře severoamerického slunce mě nějak zbavili schopnosti vnímat čas, ale víte co? Mně to bylo jedno. Zpátky na zem mě tedy kompletně posadily až ostré otázky té paní v uniformě s razítkem u přepážky za neprůstřelným sklem. Moc jsme si sice nepokecali (nechtěla), ale štempl jsem přece dostal. Teď už mi zbývalo jen vyzvednout si pracovní povolení, což byl jediný důvod, proč jsem musel zvolit Kanadu místo Států, takže hurá na imigrační!

Nevím jak u vás, ale už jenom to slovo "imigrační" ve mě vzbuzuje jakýsi respekt. Ve finále to nebylo nic než pár kancelářských buněk obehnaných kolem židlového parku obsazeného muslimskými ženami. Ani to moc dlouho netrvalo a přišel jsem na řadu. Hele, ale tenhle úředník se umí i smát! No co vám budu povídat, za pár minut jsem byl venku i s dokumenty, takže uííí! hurá do světa! ...ale kam? Jsem to jenom já, pár věcí v kufru a dva měsíce prázdnin v druhé největší zemi na světě. Ještě nikdy jsem tohle slovo nepoužil v jeho plném významu, ale skutečně jsem se cítil docela ztraceným, jakkoli děsivě to zní.

Dnes mě pronásledovala jen jediná starost - kde levně přespat, než si najdu podnájem? A jak se vůbec dostat z letiště do města? Taxi! Zamířil jsem proto k parkovišti pro žlutá aut a čekal až narazím na řidiče, co už bude vědět. K mému velkému štěstí jsem potkal úžasného chlapa. Řekl, že pár tipů má, a že se nevzdá dokud něco nenajdeme. Pustili jsme se proto po torontských dálnicích k městu a já celý v údivu zjišťuji, že tady mají kilometry a ne míle. Trochu mě to zklamalo, svůj telefon jsem nabouchal nejrůznějšími převaděči a hlavně to nepůsobí tolik americky, ale zbytek rozhodně Spojené státy připomíná. Velké široké ulice pro velká široká auta, značky, které vás jako nováčka nevedou nikam a i přes tisíce aut a zmatků nikdo nenervuje, netroubí a nepohazuje rukama. Když jsme navštívili první motel, zjistili jsme, že během sezóny je snad o 200% dražší než normálně. Na motely jsme se proto vykašlali, což mě docela mrzelo, protože alespoň jednu noc jsem vždycky toužil v jednom takovém americkém strávit. Ale co, stejně byl vlastně kanadský. Pronikali jsme proto víc do centra, kde sídlí levné hostely. První byl k mé velké smůle obsazený, ale můj taxikář očividně neuměl prohrávat a vydal se vstříc dalšímu. Tam mi přece už jednu postel dali, a tak teď sedím v pokoji pro další tři lidi a raduju se, že mám za $20 dolarů kde přespat. Jinak jsou tady běžné ceníky na noc od 50 do 150 dolarů a to jsou pro mě nepředstavitelné pálky.

Mému taxikáři proto patří velký dík. Hodně mi pomohl taky proto, že se ve mně částečně shlédl. Když mu bylo 16, utekl do Philadelphie bez peněz, jazyka nebo práce. Potom odešel do Montrealu, ale tam se mu nelíbilo, a tak se usadil v Torontu. Přestože mu bylo kolem 50, jeho ostrý slovanský přízvuk se nedal přeslechnout. Tímto zdravím Bena Kowalewicze z Billy Talent. Dál mi řekl, že mám štěstí, umím jazyk, a že to hodně pomůže. Taky že jsem si vybral opravdu úžasné město. Pak mi už jenom popřál hodně štěstí a pustil se do dalšího boje s kanadskými silnicemi.

Sotva jsem se trochu porozhlédl po svém přechodném domově, dostal jsem hlad a trpěl jsem urgentní touhou jen-tak jít ven, a tak jsem zašel za chlápkem u recepce. Ten mi ochotně vysvětlil kam jít a vůbec cokoliv jsem potřeboval, bez řečí obstaral. Dal mi taky mapu - prý lepší, protože ta, co jsem si koupil za $6 na letišti, je prý dobrá jenom na migrénu. Když jsem vylezl konečně poprvé na ulici, potkal jsem problém. Kde je sakra sever?! Vzpomněl jsem si proto na své skautské kamarády z Čech, a prostě jsem začal jednat. Po předlouhém bloudění, kdy jsem si zvykal na (pro Evropana) matoucí značení ulic a zároveň se kochal nádhernou scenérií města, jsem přece sehnal nějaké pečivo, vodu a redukci do zásuvky. Jednu jsem si přivezl s sebou, ale i když je asi do 8 různých zástrček, do té kanadské zrovna ne.

Při mém bloudění jsem se dostal i trošku severněji do China Town (Čínské město). Já vím, zní to divně, ale přesto, China Town – s tím se setkáte jenom v hollywoodských filmech, takže jsem neodolal. A vážně - plno asiatů, angličtinu sotva uslyšíte a přesto se cítíte tak americky.

To už ale bylo pro dnešek skutečně víc než dost, a tak jsem po opravdu letmém seznámení se s městem zamířil zpátky na hostel, který je shodou okolností jenom pár bloků od 2. nejvyšší volně stojící budovy světa, CN Tower. Napsal domů, zkusil oslovit pár pokojů na podnájem, vysprchoval se (i když doteď nevím, jak ten kohoutek vlastně funguje, a se zámky jsem si taky zrovna nerozuměl) a přesto, že je tady asi 9 večer, zničený cestováním upadám do postele a v posledních myšlenkách se těším do nového domova. I když ne, že by hostel nebyl fajn … ale není. Přesto díky za něj!

>> 2. Internet, puchýře a asijské hůlky