3. Jak naplánovat neplánované

Dnešní ráno bylo bolestné. Přestože venku opět krásně svítilo a hřálo slunko, mé nohy a záda překonávaly bod mrazu. Včerejší výlet s 23 kilovým kufrem byl prostě blbý nápad, a i když to velice dobře vím, moje tělo mi to bude asi ještě dlouho připomínat.

Dnešní plán byl jasný - navštívit východní část města, kde se nachází filmová studia a kousek dál hlavní pláže u jezera Ontario. Jelikož jsem ještě pořád neproniknul do systému tramvají a autobusů, naskočil jsem na metro a jel na nejbližší stanici od ateliérů, Broadview, která byla ale i tak několik kilometrů severně od Studio District. Cesta dolů byla ovšem jednoduchá, protože stejně jako zastávka metra se jmenovala i jedna z ulic, která se táhla až k dolů k břehům. Šel jsem tedy po Broadview, už jenom proto, že mi to jméno přišlo sympatické, a udělal jsem velice dobře. První jsem zjistil, že velká část tohoto bulváru je další z čínských měst, ale přestože bylo pondělí ráno, lidí tam bylo poskromnu a obchody spíše "kamenné". Druhým tajemstvím, které si pro mě Broadview připravila, byl nádherný pohled na downtown s vyvýšené perspektivy, a jelikož jsem šel k těm filmovým ateliérům, cítil jsem se podobně jako v kopcích Hollywoodu u L.A., kde je výhled na centrum města obdobný.

Udělal jsem tedy několik fotek a po desítkách minut sešel až úplně dolů, kde jsem narazil na první studio. Jelikož se chystám studovat film, zeptal jsem se, jestli bych u nich nemohl nabrat nějaké zkušenosti. Abych byl působivější zamotal jsem do toho i můj rodný kraj Zlínsko a Tomáše Baťu, který tady v ulici St. Georgie má přece to muzeum. Přestože chlapi vypadali drsně, byli naprosto v klidu. Vyslechli si mě a poradili mi, ať si zajdu na jedno místo, kde je něco jako filmové ředitelství, a že mi tam snad něco dají. Jeden si vzpomněl i na adresu, našel mi to na mapě a popřál mi hodně štěstí. Poděkoval jsem tedy a vydal se zpátky do centra navzdory mému dnešnímu plánu postavit si hrad z písku. Zvláštností je, že příliš mnoho studií teď v Torontu není. Prý se totiž všechny strhávají, aby se postavily nové. Na takové věci Čech není zvyklý, ten totiž všechno opravuje, dokud to nespadne samo, že?

Místo určení bylo docela z ruky, ale jelikož cesta k němu vedla přes východní část centra, kterou jsem ještě neprošel, vydal jsem se po svých. Po několika obchodech, školách, restauracích a laundromatech jsem se konečně dostal na roh ulic, kde to mělo být. To byla ale teda křižovatka - desítky firem ve stovkách pater mraky-prorážejících budov, tady byste nenašli ani stokilovou roztleskávačku. Všehovšudy jsem strávil šmejděním okolo asi 2 hodiny. Přitom jsem se najedl, poradil jednomu ztracenému, kde je Bloor Street (aspoň k něčemu to chození dokolečka bylo) a našel obchod s filmovými DVD o české hodnotě 500 Kč/kus, kdy jste si koupili 4 a zaplatili $20 (asi 80 Kč) za kus.

Unavený a s nepořízenou jsem tedy nasedl na metro a jel zpátky domů. Když jsem ale vystoupil, rozhodl jsem se, že se ještě podívám dolů. Plánoval jsem to někdy na později, ale když se mi tak krásné rozsypal denní plán, proč nenarušit i další. Podle mapy tam měl být obrovský park a pláže (i když menší než ty, co jsem původně plánoval), a tak mě to tam jaksi táhlo.

Musím říct, že High Park je opravdu obrovský, ale to je asi tak všechno. Je to totiž spíš kousek špinavého a neudržovaného lesa, stejně jako mám za barákem v Hradišti. Půl hodiny jsem tam bloudil, než jsem se dostal k jakési mapce. V tom jsem zjistil, že každou křižovatku, kterou jsem prošel, jsem vyhodnotil naprosto špatně, a poznal tak nejnudnější část celého parku. Minul jsem kurty, dětská hřiště, malou zoo, restaurace… Jenom jestli to tam vůbec bylo. I když kolem mapky už pravda parkovala nějaká ta desítka aut, tráva byla posekaná a vypadalo to ... docela jinak. Dokonce zde projížděla i patrola, která kontrolovala, jestli si děti nehrají na silnici nebo jestli někdo nemá puštěného psa někde jinde než na vyznačených off-leash areas. Káru na to ale měli teda dobrou...

Nicméně High Park mě nijak nenadchnul a snažil jsem se proto rychle prodrat k plážím. Sotva jsem ale vylezl z toho poločeského lesa, praštila mě do očí už dnes podruhé Kalifornie. Prosluněná písečná pláž za párem popraskaných asfaltových silnic. To je to, proč jsem sem lezl! Udělal jsem několik fotek a konečně se dotkl jezera Ontario. Voda byla ledová, ale vždyť jsem sakra v Kanadě! Půlka lidí si ještě myslí, že je tady celý rok sníh a chodí se tu po permafrostu.

Po chvilce odpočinku jsem se snažil dostat zpátky na Keele Street nějak jinak než zase přes ten les. Nechal jsem se proto navést famózním nadchodem přes dvě dálnice a najednou se cítil malinko divně. Půlka nápisů tu byla jakoby poločesky, a když kolem mě prošel pár, kdy holka zakřičela:"Kurňa, počkej na mě,(to není překlad)" zapadl jsem do prvního obchodu, abych vyšpízoval, co se tady, sakra, děje. Tady mi lady (od pohledu největší drbna v ulici) ochotně prozradila, že se nacházím v polské čtvrti. A vše bylo nad slunce jasné. Poláci, Češi, Slováci,… že já jsem vůbec jezdil do Kanady. Za odměnu jsem si koupil srpnové vydání časopisu Elle (ano, vím, že je to z franiny "Ona"), protože na přebalu byla fotka Avril Lavigne. V tom jsem si vzpomněl, že svého času, než se přestěhovala do L.A., bydlela právě v Torontu. Jakmile jsem se tedy celý unavený doplazil domů (asi v sedm večer), vysral jsem se na všechny mapy a během chvilky všecičko, co jsem ještě potřeboval vědět, našel na internetu. Adresu Lavignina bývalého domu, dokonce i to místo, kam mě poslali ze studia. Chlapi se totiž s ulicemi trochu sekli, nicméně jméno instituce bylo správné, takže jestli mi tam zítra pomůžou, patří jim i tak velký dík!
Když už jsem byl u těch Poláků, našel jsem si taky českou čtvrť přezdívanou jako Masaryktown, kam bych se někdy rád zašel podívat a dát si svíčkovou, aby pak návrat do Čech nebyl tolik nárazový. Zítra ovšem vyrážím opět do centra. Tam už to docela znám…

PS: Vážně nechápu proč mají Kanaďani záchody tolik přeplněné vodou... Katastrofa, fakt...

>> 4. Udělám ti tu nejlepší bagetu, co znám