Takže dnes je ten den – dnes se budeme loučit a mávat a tvářit se, že nebrečíme... A ano, jsem si opravdu jistý, protože tady sedím v kuchyni, zatímco Pablo mi dělá poslední těstoviny. Zbyla nám totiž od večeře u Anny ještě hromada jídla včetně salátu a omáčky, ke kterým už chyběla jenom pasta, a tu mi Pablo do rukou nesvěřil, protože mě už zná. Ale pozor – očividně mě za ten měsíc, co jsem spolu prožili, nepoznal dost! Dovolil mi totiž připravit salát! I když bylo všechno nachystané v krabičkách už to jenom smíchat s octem a olejem ... fuj! Lidi, vážně mi nedávejte na starosti nic, co se prostě jenom nestrčí do mikrovlny. Ok, půlka salátu je v koši, teď pokus číslo dvě. Protože už mi moc octa nezbylo, nakonec se to docela povedlo, a tak jsme před balením nabrali trochu sil a teď už hurá na tu slibovanou párty, o které jsem se včera zmínil.Je zajímavé, že i když tady byl Pablo jenom poloviční dobu, co já, měl s sebou dvojnásob věcí jako já. Chápete to? Já ne, ale já jsem v matice proklínal všechny příklady s nepřímou úměrou. A to do toho ještě nepočítám nic, co měl napůjčované od Anny, protože to už by se pak nedalo ani srovnávat: Příbory, hrnce, talířky, skleničky, olej, stůl, hromada plastových sáčků, kolo, ... no prostě si sem převezl půlku jejího bytu. Nicméně mám trochu strach, co tady po Pablovi vlastně zůstane, ale ne - dokud je tu náš gauč, jsem klidný.
Když už jsme všechno konečně naložili do auta a čekali, až Pablo sleze po chvilce strávené v prázdném pokoji zíráním do zdi, aby někam náhodou nepřišel včas, dívali jsme se na finále Rogers Cupu, které nakonec vyhrála Ruska Dementievová. Anna už se ale nemohla dočkat příštího roku, kdy jí sem přijedou ti chlapi, a řekla, že by se mohla na celé tradiční prázdniny v Evropě znova vybodnout, že tam stejně začíná být nesnesitelně vedro.
Pablo ale nebyl jediný, kdo se dneska z Keele Street stěhoval. Kolem poletoval taky pan Tosh se svou manželkou, kteří zrovna vyklízeli celý spolek po a Hagridovi a jeho dvou lidských spolubydlících. Sice nevím, jak se jmenovali, ani netuším, jestli jsem to vůbec někdy věděl, ale stejně tu budou chybět. Co se tady teď bude dít? Dodneška jste hledali, kde byste se mohli přede všemi alespoň na pár hodin zašít a jak to bude zítra? Myslím tím, už jsem si na to docela zvykl...
Nicméně takhle se píšou příběhy. Někde začnete, abyste mohli jinde zase skončit a čím víc srdcí při tom vyrvete, tím víc si vás budou lidi pamatovat. Nikoho nebaví sladké happyendy, kdy všichni spolu žijí šťastně až do smrti, i když si třeba myslí, že jo. Podle mě by každý konec měl mít v sobě taky něco hořkého – tak to v životě prostě chodí. Sice mi odjel můj chlupatý kamarád, ale dobře pro něj. Tosh nám totiž prozradil, že tady v tom sklepě bez oken žili už celé dva roky, takže brrr – teď už vážně nadešel čas posunout se dál. Všem třem jim popřejme tedy mnoho štěstí a ať se jim v Saskatoonu (asi milion kilometrů daleko) podaří začít lepší život. Nebo to přejme alespoň Hagridovi a tomu týpkovi, protože ten byl strašně fajn. Té holce nemusíme – byla to pěkná děvka – ani nevím, jestli mě vůbec někdy pozdravila.
Počkat, teď jsem na to přišel – je to strašně vtipné, ale je to tak. Viděli jste ten díl Simpsonů, kdy byl Homer ještě tlustější než jindy? Měl na sobě takové modré šaty a bílou čepičku no a ten týpek vypadal přesně tak. Ale vážně přesně, jenom byl mladší. Zeptejte se Pabla, ten vám to potvrdí – myslím, že ještě teď někde nad oceánem se tomu směje, jak jsem to trefil. No jasně – je to on... Už vím, kam si chodí Groening pro inspiraci.
Ale vraťme ještě Pabla zpátky na zem, abychom se rozloučili. Předtím ale ještě musím přebrat všechno jídlo, co si nakoupil a nestihl sníst. Je tu zmrzlina, prasečí ocásky, rýže, nějaké sušenky, omáčka na nachos,... uff je tady toho tuna! Myslím, že mám týden co jíst, ale to on udělal schválně, kluk jedna šikovná, abych na něj hned nezapomněl. Hmm - je mazaný, to se musí nechat. Vím, že kdyby chtěl, tak s tím jídlem vyjde, protože vyšel s penězi a to je stokrát těžší. Kolik si rozměnil, přesně tolik utratil. Skutečně – zbylo mu všeho všudy sedm centů, což absolutně nechápu, protože já mám tolik drobných, že už teď se jich musím začít zbavovat, jestli nechci cestou zpátky platit penále za nadměrná zavazadla. Mám jich totiž skutečně plnou peněženku a taky stůl a vůbec nechápu, proč vůbec ty centy tady v Kanadě ještě mají. Jedna ta přiblbá bronzová mince, kterých mám asi tisíc, je nějakých šestnáct halířů, pokud dobře počítám, tak mi to někdo vysvětlete. Už i my přes početné protesty hospodských karbaníků jsme se zbavili padesátníků, ale ne, tady budu pořád cinkat jak oslíčku otřes se.
Teď jsem si ale vzpomněl, že Pablo skoro všechno platil beztak kartou, ale stejně... Asi nějaký trik nebo co...
Tak jo, měj se makaróne, užij si cestu a čau. Upřímně jsem docela rád, že tady byl zrovna on. Byl sice maličko hlučnější, temperamentnější a diskotékovější než já, ale jinak naprosto v pohodě. Na to, že jsme se sešli úplnou náhodou, jsme si to docela užili, a když se tak dívám na fotky, tak se některým těm věcem, co jsem za ten měsíc spolu stihli zažít, směju ještě teď. Tyhle ty momentky dokážou být vážně nebezpečné, to vám povím. Bylo to prostě super, i když už zase to musím zmínit, ale toho Skahespeara v High Parku, jsem mohli vynechat, co? Tak jo, brácho, měj se a ahoj zase nikdy.
Je neděle večer a cítím se jako bych to byl já, kdo se přestěhoval. Expert je doma se svou rodinou, Pablo někde mezi Evropou a Amerikou, a ani na dvoře už nikdo neštěbetá, nevrčí ani nevrže dveřmi. Zbyl jsem tu jenom já, kámoška ze třetího, kterou jsem už i tak celé dny nepotkal, a Rašíd, který si občas skočí sem za mnou udělat kafé. Televizi jsem nechal vypnutou stejně jako winamp na notebooku, abych se mohl ještě chvilku topit v té atmosféře plné loučení... Ale vem to čert!
"Rašíde? Jsi tam? Jdeme se dolů podívat, jak je to tam velké." Neměli jsme sice od toho apartmentu klíče, ale to vůbec nevadilo, protože dole je taky pračka a sušička, což bylo to jediné, co jsme s tím párem zespodu sdíleli, a ti se tam museli nějak dostávat. A bingo! Našli jsme něco jako dveře, ale bohužel i tyhle jsou, zdá se, zamčené... Počkat! Ne! Jsou jenom zašupovací!
Protože už byla tma, nešlo poznat, jak moc to tady prosvítí ta dvě maličká okna v úrovni chodníku, ale jinak to tady bylo vážně fajn. Byl to byt do Lka, kdy delší část začínala kuchyní, která přecházel v obývák, ze kterého jste se dostali do malé koupelny a na záchod, a rohový pokoj, co se stáčel do dalšího místnosti, která končila vestavěnou skříní. Protože tu už nebylo nic než kuchyňská linka a koberce, nevím, jak to tady měli přesně rozvržené, ale nebyl tu ani Hagrid a toho jste vycítili po prvních třech krocích. I když to nebylo ani tak tím, že byl pes, jako spíš,
že se o něj moc nestarali, avšak protože jsem tady teď tak trochu načerno, možná to bylo trošku nepatřičné, co? Ale prd, nebylo – prasata jsou to!
Rašída ovšem byt zaujal a teď zvažuje, jestli se tam nemá nastěhovat. Ar si plánuje koupit dům, ale do té doby se snaží na bydlení ušetřit, a tak si už roky pronajímá po Torontu pokoje, ale jak už to tak bývá, věci se mu neustále hromadí, a i když má někde pronajatý i sklad, kde většinu krámů nechává, i tak se u něj prostě nepohnete. Navíc chudák nesnese vedle sebe nic špinavého, tudíž musí uklízet i po nás ostatních, takže myslím, že to s tím sklepním bytem není zase tak špatný nápad.
Tak jo – dneska jsme ztratili čtyři muže, ale my se nevzdáme! Nevzdáme se a tuhle misi dokončíme, i kdyby přežil jenom ten poslední z nás! Za Kanadu!
PS: Jo a od začátku září budeme mít nového spolubydlícího. Je to Jihoafričan, ale běloch a jmenuje se Jason (nebo tak nějak). Prý je strašně velký, ale to říkal Tosh, pro kterého jsme velký i já se svými 175 centimetry.
>> 43. Když jsem byl ještě malá holka
Žádné komentáře:
Okomentovat