Přestože je pondělí, celá řada lidí dnes do práce nešla. Je totiž první pondělí v srpnu a tomu se v Ontariu přezdívá Civic Holiday. Nejde o žádný náboženský nebo historický svátek, je to prostě jeden den volna, aby si Kanaďané užili co nejvíce léta. Údajně zdaleka ne všichni zaměstnavatelé ale pěstují tuto umělou tradici, přesto když jsme s Pablem vyrazili do města, nebylo tam skoro k hnutí.Dneska si můj italský kamarád přivstal (asi v jednu odpoledne), aby si ještě stihl nastavit to kolo, co má půjčené od své kanadské patronky tady. Nakonec z něj ale jenom oddělal několik přebytečných věcí a přivázal ho dole k metru. Ne ovšem jako opuštěného sirotka – hned vedle metra totiž máme benzínku, kde je fukar, který by mohl vehnat do prázdné přední duše trochu života.
Metrem jsme dojeli až na jih downtownu. Dnešní plán byl navštívit Central Island, což znamená něco jako Hlavní ostrov, takže je nasnadě, že pěšky tam asi nepůjdeme. Hledali jsme proto přístaviště. („Jít rovnou za vodou,“ tím jsem se řídil.) Když jsme ho našli, byla tam asi stovka lodí, takže: Co teď? Chvilku jsme jen-tak chodili a zkoušeli se zeptat několika lidí z těch davů tady, který z příslušných Titaniců nás hodí tady kousek přes jezero; všechno to ale byli turisté, kteří toho věděli asi jako my, a tak jsem využil svého starého, ale stále účinného triku ztraceného štěněte. To vytáhnete mapu (já měl tu obrovskou za $6 z letiště, kterou už mám celou popsanou a potrhanou), taky foťák, co si pověsíte na krk, posadíte se na obrubník (tam si vás lidi všimnou) a nařídíte kamarádovi, aby se s vámi díval do té mapy s výrazem naprosto bezmocného. I když to Pablo trochu kazil, protože se tvářil spíš malomocně, snad za minutu k nám přiskočila starší lady, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct, až jsme zjistili, že lodě na ostrovy kotví o až o nějaký blok dál. Hell yeah, tak se na to musí, baby!
Po cestě tam jsem konečně našel legendární multifunkční halu Air Canada Centre, kolem které jsem musel projít už snad desetkrát, ale protože je zasekaná mezi všemi těmi stověžáky, všiml jsem si jí až dnes. Zastavil jsem se proto na pár fotek, ale stejně nebylo kam spěchat, protože, jak jsme záhy zjistili, prohlédnout si komplex torontských ostrovů dnes napadlo i další tisícovky lidí. Vystáli jsme si tedy u jedné z deseti pokladen poctivě řadu na obousměrný palubní lístek za 6,50 a konečně nastoupili na loď. Byl to tedy spíš takový trajekt pro lidi, kde nás nakonec nehnali tolik, že jsme se sotva cvakali foťáky. Naštěstí to ale není tolik daleko, takže za pár minut jste byli zase na souši, kde se na vás nikdo nelepil a nepotil se vám u nosu.
Co to ale vlastně jsou ty Toronto Islands? Všechno, co jsem o nich doposud věděl, bylo, že kousek od betonového srdce města přes jezero Ontario je několik volně rozházených kousků pevniny. Když jste v Torontu, nemůžete si nevšimnout, že na jednom z nich je malinké letiště, ale co je na ostatních, jsem jel zjistit až dnes.
Jakmile jsem vystoupil z trajektu, spadla mi čelist. Jezírka, restaurace, posekaná tráva, cyklistické stezky, lehátka, sportoviště – Toronto Islands jsou jeden velký úžasný park. I když tady zrovna dnes bylo opravdu hodně lidí, místa tady bylo ještě víc. Támhle seděli dva u pikniku, za stromem taťka griloval prckům hamburger, kousek dál si parta házela s freesbee, vedle nich se děcka učili hrát baseball – no prostě gigantická žehlička na nervy.
My jsme se vydali malinkou oklikou k místním plážím. Potkali jsme několik opečovávaných zahrádek, jezírka jako z propagačních fotek, až jsme se konečně dostali na jižní břeh Central Islandu. Byla to typická písečná pláž jako v Itálii, takže Pablo jenom mávnul rukou, zatímco já jsem vybil dvoje baterky ve foťáku. Nakonec ho ale přece jenom něco zaujalo. Byla to pětadvacetiletá blonďatá záchranářka, která očividně už od malička aspirovala na novou Pamelu Anderson. Dokonce i ty červené plavky měla... Jenom teda plovák jí chyběl.
Když se jí Pablo zeptal, jestli se s ní může vyfotit, s dlouhým pohledem na nikde-nekončící jezero ho odmítla, že se nemůže otočit. Nabídl jí proto, že se otočí on. S tím už souhlasila, takže fotku máme, ale díky kamennému obličeji plavčice a tomu Pablovému, který vypadá, jakože zrovna vyhrál milion, je docela totožná s těmi, jaké si lidi dělají s hradební stráží – jenom je převléct do bikin kluky šikovné.
Jakmile jsem tomu šťastlivci vysvětlil, co to znamená "Take a nap" (Dát si šlofíka), zalehli jsme. Já na lavičku, Pablo pod strom - tam ovšem před ním odpočívalo asi tak sto racků, tak se vrátil celý rozčilený a – ne přímo, ale přece – posraný. Taky tedy skončil na lavičce a pustil se do knížky, kterou si koupil pár dní zpátky od té slečny, co mu tam připsala i telefonní číslo.
Celý den jsem ovšem nic nejedl, tak jsme se pak šli rozhlédnout, co tu mají k večeři. Mimo fastfoodů tady byla taková barbeque zahrádka, kde jste si koupili hamburger nebo hotdog a co jste si k němu dali, bylo už jenom na vás. Zasadili to do stylu typické zahradní opékačky, takže k dispozici byl kýbl feferonek, zelí, okurků, rajčat, kečupu, hořčice, atd. Jelikož měli hoši i vegetariánský burger, měl jsem jasno. Protože to pro mě byla velká novinka, nacpal jsem tu housku tak, že jsem ji nakonec nemohl ani strčit do pusy, ale co, tak to tady dělají všichni.
Na rozloučenou jsme si ještě vylezli na molo, udělali několik fotek (hlavně skyline Toronta je odsud opravdu úžasný) a vstoupili do přírodního labyrintu. Byl celý z živého plotu vysokého, že tam ani Slunko nesvítilo, a aby to bylo ještě trochu zajímavější, hned na začátku jsme se rozdělili. Chvilku jsem bloudil, až jsem přesně na druhé straně našel Pabla a celý zmatení jsme na sebe čuměli, kde je teda ten východ. Překvapení – žádný není. No tak to je teda trapas... Tak jsem se alespoň každý vrátili jinou cestou, než jsme přišli a vyrazili zpátky k lodi.
Tam bylo ovšem další a mnohem méně milejší překvapení – nekonečná řada. Strávili jsme v ní snad hodinu čistého času, ale naštěstí jsem měl vedle sebe nějaké Rusy, tak jsem se učil novému jazyku, protože byste se tady jinak nudou sežrali.
I když jsme na Toronto Islands strávili celé odpoledne, neprozkoumali jsme ani jediný z toho komplexu ostrovů tady. Nedá se nic dělat – budu sem muset ještě zajet. Ale vážně - je to opravdu úžasné místo, které v každém milionovém městě jako je Toronto, prostě jednou za čas potřebujete navštívit, zatímco všechny problémy necháte tam někde mezi mrakodrapy. Na to jsem nepřišel já, to podle cedulek si sem můžete vzít nanejvýš kolo.
Ach ano – kolo... Jenom co jsme dorazili zpět na Keele Street, nafoukali jsme ho, ještě trochu dotunili, a pak už jsem ho konečně osedlal v rámci první četné jízdy. Brzdy sice příliš nefungují, ale sedět na takovém stroji, to je prostě zážitek. Protože jsem si konečně koupil měsíční pas na místní hromadnou, domluvili jsme se s Pablem, že když ho nebudu potřebovat, je mu k dispozici, stejně jako mně to kolo. Já jsem věděl, že bavit se s ním nebude zbytečné!
Pablo se ale chtěl ještě stavit na pizzu. První jen-tak chvilku stál a vybíral si, co by si tak na ni dal, až skončil u hřibů, papriky a slaniny. Deset minut to trvalo, tak jsem si četl letáky, co tam měli kolem, a hle – speciální nabídka typické italské výběrovky: hřiby, paprika a slanina. I když se mi Pablo snažil vyvrátit, že tohle vážně Italové nejedí, a že je to všechno jenom náhoda, od Grissoma jsem se naučil přinejmenším jedno: Důkazy nikdy nelžou!
Zpátky doma jsme už utahaní dali jenom krátký poker přes internet a znova jsem nestačil žasnout, jak moc můžete prožívat pár vyhraných žetonů. Tihle ti jižané jsou vážně magoři...
PS: Jak se teď dívám na fotky, tak i ten plovák měla :D
>> 24. Tenhle nadpis není konečně žádnou pitomou referencí, ale Bridget Jones má velký zadek
Žádné komentáře:
Okomentovat