Ještě než jsem přiletěl, chtěl jsem se zastavit u největších pláží ve městě. Pojďme si zrekapitulovat, proč jsem se tam vlastně nikdy nedostal. První celý den tady to byl nedostatek času a nevědomost, jak daleko to vlastně je, protože na mapě to vypadá všechno tak při ruce – ve skutečnosti je to však z downtownu výlet na celý den. Dál jsem to plánoval skloubit s návštěvou filmových studií – od těch už to tolik daleko není, ale stejně, jak pozorný čtenář ví, jsem zase skončil v centru. Nakonec jsem našel jednu menší tady dole pod High Parkem, kterou už všichni velice dobře znáte, a naposledy to byl Central Island, na který se ovšem jen-tak nedostanete, pokud jste zrovna nenašli klíčky od helikoptéry, co sedí na střeše vašeho šedesátipatrového domu s Hčkem u zimní zahrady. Ne, nepřehánějme to – stačí mít jachtu. No zkrátka tohle všechno ale zapříčinilo, že jsem východní pláže tak-nějak vypustil na čas z hlavy.Dnes jsem ovšem přemýšlel kam jít, protože mám měsíční jízdenku a můžu celé dny jezdit kolem Toronta jako na řetízkáči, až jsem si na tento neobjevený kousek města zase vzpomněl – vyrazil jsem tedy na metro. Nastoupil jsem ovšem snad do toho nejhoršího vlaku. Mohlo mě to napadnout hned, jak se vplížil do stanice rychlostí asi deseti kilometrů v hodině, a jak jsem si všiml té padesátileté řidičky vepředu. Celá souprava se totiž k nástupišti přiřítí jindy tak rychle, že vzduch, který tlačí před sebou, vás ofukuje už půl minuty dopředu. "Tak třeba má nahnáno a nechce narazit do metra před sebou," myslel jsem ji… (Jo, často se mi v hlavě honí takové pekelné kraviny. No vážně, někdy se cítím skoro jako v džungli, když mě tak přepadne přemýšlivá.) …ale ne, prostě jí to jenom nešlo. Ke všemu byly vagóny naprosto nacpané, takže většina stála, než tedy "slečna" "šlápla" na "plyn". V tom se začala podlaha cukat, lidi za šumu všech těch "pardon me“, „excuse me“ a „sorry" létali ze strany na stranu a já propadl vyčítkám, proč jsem si radši nemyslel něco jako:"Nelez tam, musíš za měsíc stihnout letadlo."
No a jak už to tak bývá (myslím, že to budete znát pod pojmem „zákon schválnosti“) zrovna k plážím to byl pěkný kus cesty, takže jsem si to opravdu náležitě užíval a nemohl se dočkat, až vylezu ven a ucítím zase něco jiného než lidský pot.
Stejně jako Broadview i Woodbine, která leží ještě trochu východněji, je ulice, co vede od severu k jihu, to znamená přímo k jezeru.
Šel jsem samozřejmě pěšky, i když jsem si mohl vzít autobus, ovšem to bych minul ten prosluněný hřbitov s tisíci osobitými náhrobky na čerstvé, zelené trávě. Z Česka jsem zvyklý na velké zašlé epitafy z mramoru a jakési záhonky zapadané pět let starým listím, které stejně nikdo neudržuje. (Dobře babi, vím, že ty jo, ale ty si přece výjimečná!) Tady je hřbitov jako park s atmosférou plnou vzpomínek, na rozdíl od té naší, která vám před očima začne promítat ty nejmorbidnější horory tety depky, co dělají z Blair Witch pohádku na dobrou noc. (Mimochodem Paranormal Activities je taky dost solidní stimul, kdybyste třeba někdy potřebovali zůstat přes noc vzhůru a Cola už nezabírala, no ale rozhodně na to nechoďte do kina. Pěkně sami doma ve tři ráno na velké telce – zážitek, co se jen-tak nezapomíná, fakt!) Možná proto jsem tady potkal taky tolik joggerů a lidí se psy. (To jsem se teď už vrátil k myšlenkám před závorkou.) A možná proto se mi pořád rozvazuje bota. Ne, počkat - to nedává smysl.
Nebyl jsem už ale daleko od nikde nekončícího moře žlutého písku a pohupujícího se Ontaria. Prostředí tady bylo jako v typickém letním letovisku – dřevěný chodník, plno laviček a polonahých lidí, živoucí sportoviště a miliardy slunečních brýlí. Jo, tak to mám rád - nasadit si brýle a tvářit se jako rocková hvězda ... ale to už tu bylo. Na jednu lavičku jsem si taky hned sedl a tiše pozoroval všechny kolem. Za chvilku se na mě ale sletěla tisícovka mušek, a protože jsem díky nim vypadal, jako bych se týden nekoupal (což není daleko od pravdy), odešel jsem, protože jsem myslel, že za to můžou ty zbytky od melounů pohozené za opěradlem. Sedl jsem si proto na ten dřevěný chodník, který byl vyvýšený tak, že vám nohy plandaly nad pláží, která odsud pokračovala až do jezera. Ti brouci ale zase přiletěli a já zjistil, že to je to žluté tričko, co je tolik přitahuje. Byl jsem pro ně jako jedno velké kvítko, ale sedět tady bylo tak příjemné, že už stačilo jenom zapnout nějaké hry na mobilu, abych na ty titěrné sviňky přestal chvilku myslet a vše bylo aspoň pár chvil dokonalé.
Když jsem se ale pustil do City Bloxx, což je hra, kde musíte z houpajícího jeřábu spustit co nejpřesněji kostku na jinou, kterou jste shodili těsně předtím, nemohl jsem si odmyslet další věc, co mě tady pila krev. Každý kdo kolem prošel, proběhl nebo projel na kole, rozhoupal ten laťkový chodník natolik, že jsem nebyl schopný vůbec nic pořádného postavit. Vykašlal jsem se proto na celou City Bloxx a pustil se do prozkoumávání okolí.
Tenisové kurty, baseball, volejbal, dokonce i semišové trávníky jako hřiště pro petang. Tady jste se nudit nemohli. Nejvíc ze všeho mě ale potěšil vypuštěný hokejový ring, ve kterém sváděli kluci bitvu o titul lacrossového krále pláže. Konečně! Kdo náhodou jako Pablo nevíte, co to Lacrosse je, jde o sport se dvěma bránami a dvěma týmy, kdy si od pasu nahoru necháte celou hokejovou výstroj včetně přilby a rukavic – ano, je to velmi kontaktní sport – a v ruce držíte tyč s košíkem na konci, do kterého, jak už jistě bystří pochopili, náleží malý gumový balónek. Můžete běhat, kličkovat nebo si nahrávat, ale nesmíte si stěžovat, že vás někdo sundal plnou parou k zemi. Takový je lacrosse a já to miluju! Nezaložíme ligu, děcka?
Než zápas skončil, nad východními plážemi se setmělo, a tak jsem se vydal domů. Zdálo se mi to jako chvilka, ale nakonec mě to tady očarovalo natolik, že jsem tu strávil celý den a vybil baterky v iPodu i na mobilu, a tak jsem musel cestou zpátky poslouchat, co si lidi vykládají, když zase jednou na lince potkali někoho, s kým si sice neměli co říct, ale být zticha by bylo divné. Věděli jste, že Jane se teda bude se Shanem nakonec vážně brát? Já taky ne, ale moc mě to nepřekvapuje – už se k tomu schylovalo. Jo a trochu baterky na City Bloxx do metra jsem si, přiznávám, nechal, ale bylo to snad ještě horší než na tom dřevěném chodníku, a to i když jsem seděl a snažil se eliminovat všechno to ustavičné brzdění a zrychlování ladnými pohyby těla. Myslím, že jsem u toho vypadal docela dobře, protože nějaká holka se mě zeptala, jak to jde, ale nevím, neměl jsem čas – hrát příruční hry v torontském metru, to je zrovna jako by se vám otevřela extra těžká úroveň navíc. Amatér – profík – expert – bůh – městská hromadná doprava Toronto.
Doma jsem neměl nic k jídlu, tak jsem se ještě stavil na Blooře v 7/11 na nachos a spěchal je sníst, než mi vystydne omáčka. Mám pro vás ale špatné zprávy – asi mě ta mexická pochoutka přestala bavit. Dojedl jsem ji totiž s Pablovým špenátovým dresingem místo původní sýrové. Asi si dám na chvilku pauzu.
Jo a víte, že Pablo je španělské jméno a ne italské? Já vím, že jo, ale všimli jste si toho za celou tu dobu, co mu tak říkám? Určitě ne, a jestli se teď tváříte, že jo a kroutí hlavou: "Konečně na to přišel, debil," tak jste pěkně mizerní lháři. OK, možná to nedocvaklo jenom mně, ale při mé včerejší písničce to tak nějak vyplulo na povrch. Jemu to ale nevadí, mu totiž nevadí ani říkat "veser" jako počasí.
Mnohem větším problémem ovšem je, že ani doma mě ty pitomé mouchy nepřestaly terorizovat. Odpadky jsou pryč, nádobí umyté, plesnivé věci taky venku, tak proč je tady, sakra, tolik toho hmyzu? Spiknutí nebo co, ale jestli chtějí válku, nemám problém přeložit si "insekticid" do angličtiny.
No a po celé Keele Street až po náš krásný dům, na který přes všechny ty hradby z bordelu ani pořádně nevidíte, se popeláři konečně uráčili osedlat káru a zbavit se šestitýdenních hromad smetí. Ovšem my a všichni, co bydlí nad námi, máme prozatím smůlu. Super – takže teď už celá ulice ví o tom kýblíku. Je totiž červený se zelenými kytičkami asi jako bych ho ukradl z pískoviště, což se mezi těmi modrými pytli a černými popelnicemi docela vyjímá. Myslím, že jsem z dálky viděl nějaké lidi se s ním dokonce fotit, ale to spíš bylo s naším domácím mazlíčkem mývalem, ze kterého je teď už jenom kostra a hromada chlupů.
26. Nic, co by Shakespearovi pomohlo napsat dobrou hru
Žádné komentáře:
Okomentovat