Občas Pablovi překládám kousky z těch blábolů, co tady píšu, a ten mně celý nadšený přesvědčuje, že to musím vést i v angličtině, že by to tady lidi zajímalo, co si o nich cizinci myslí, ale já vím, že Pablo chce jenom vědět, co si myslím já o něm. Překládám mu totiž jenom ty kousky, co se mi hodí a on to ví, že ty pikantnosti si nechávám pro sebe. Ó, jak je ten svět krásný, když můžete poslat prodavačku z očí do očí do prdele a ona se vám ještě omluví, že nerozuměla.Ale ne, tohle já nedělám. Jenom dneska u nás v 7/11, kdy jsem si šel na Kit Kat a sušenky a tak a neměl jsem 6,65 v drobných. Půl hodiny, kdy na mě ten přerostlý Mexikánec civěl, jsem proto hledal v peněžence alespoň těch 65 centů, a pak mu přidal stovku. Ten mi to ale vrátil, že za tohle na zpět nemá, a tak jsem ho poslal k šípku a vytáhl Visu.
Jinak dnešní den byl spíš z těch nudnějších – až do večera totiž pršelo. Už v poledne mi ale Pablo na Facebooku nechal zprávu, že si myslí, že se dneska konečně budou vyvážet popelnice, a že bych je měl vytáhnout na chodník. Na jednu stranu by to bylo strašně fajn, protože už opravdu není kam ty odpadky dávat – vjezd je plný, terasa je plná, už i boty máme mezi igelitovými pytlíky s bordelem – ale viděli jste, jaký je tam slejvák?
No tak dobře. Samozřejmě jsem si vzal na pomoc svůj deštník, ale ten mě zaměstnával celou jednu ruku, takže jsem si řekl, že bude lepší, když ho nechám doma. No co, nejsem přece z cukru!
Jako fanoušek „oblečených spoře s účesem jako z moře“ jsem vyběhl ven a pustil se do toho. Protože tam toho bylo vážně dost, bral jsem to po třech, čtyřech a nakonec jsem zkusil i pět sáčků najednou. To už bylo ovšem příliš, a tak se ten poslední celý rozsypal na promáčenou zem. Jako naschvál to byly všechno snad ty nejmenší věci jako kousky zeleniny, obaly od sušenek a tyčinek Mars, krabice od toho nejmrňavějšího balení mléka, co jsem kdy viděl,... (Kdo by si proboha kupoval takhle malé mléko?) Něco jsem posbíral, ale protože to v tom dešti moc nešlo, vzal jsem si na pomoc smeták a všechno to nahrnul do kýble, který jsem položil k popelnicím s nadějí, že to snad nevyvezou i sním. Kdyby jo, žádný kýbl jsem nikdy ani neviděl, natož tak s ním něco dělat. Nebuďte přece směšní...
Celý mokrý jsem se vrátil zpátky, osprchoval, kompletně převlékl a skočil zase na net, jestli by mě třeba někdo nechtěl na ten druhý měsíc zaměstnat. Potom přišel Pablo a šel se zeptat kamarádky do třetího, kdy se to tady vyváží, protože jak jsem to tam dal, tak to tam beze změny pořád leželo. Dokonce i s tím kýblíkem – sakra, teď to ví! Pak došel zpátky a povídá, že dobré, že to vyváží zítra. Dobré? Co je na tom, sakra, dobrého?! První mě vyžene naprosto zbytečně na ten podělaný konkurz Miss mokré všechno, a najednou je to v cajku? Uškrtit špagetama, fakt...
Venku se mezitím udělalo samozřejmě krásně, abych byl ještě trochu nasranější, ale já jsem si řekl: "Ne," využil jsem toho a šel se uklidnit do obchodu. Stavil jsem se v tom 7/11 a pak zase jednou na Subway bagetku, ale musel jsem hned zpátky, protože jsem Pablovi nesl Pepsi a ten měl v 6:30 odejít na rande.
Trošku mě překvapilo, že se mu tam moc nechtělo, ale prý mu ta holka nepřijde extra přitažlivá nebo co, takže se uvidí a: "Que sera, sera," což je sice španělsky, ale působí to vzdělaně a třeba si o mně teď někdo bude myslet, že jsem intelektuál, což není nikdy na škodu. Navíc jsem dostal e-mail, že bych měl používat víc sprostých slov, ale já jsem přece ten intelektuál a ještě k tomu rebel a odpovídám na to frázemi jako je třeba tahle. V záloze jsem měl ještě latinské Primum Non Nocere, ale to se sem teď moc nehodí.
Nicméně vrátil jsem se sice 6:45, ale Pablo ještě ležel s notebokem na sedačce, jako když jsem odcházel. Zvedl se až o čtvrt na osm, i když domluvení prý byli na sedm, a to jenom proto, že jsem do něj neustále rýpal a zpíval jsem mu vymyšlenou písničku o chlapci Paolovi, který se zabil, protože zmeškal rande svého života, jelikož byl ledabylý a nechtěl se mu zvedat zadek z bílé kožené sedačky. Přiznávám, nechal jsem se trochu inspirovat skutečnou událostí, ovšem Pablo jenom mával rukou, že ona je taky Italka, takže se nakonec stejně potkají ve dveřích. Jenom aby ale zrovna neodcházela, milý Paolo.
A kdo že je vlastně ta holka? Ne, není to ta padesátiletá paní, co mu tady všechno zařizuje – je to nějaká, co potkal v letadle cestou sem, a se kterou se trochu blíž seznámil zase přes facebook, kde ho už ale její fotky omrzeli, tak nebýt mé písničky, kdo-ví, jak by to dopadlo.
Když už jsem ho konečně vykopal z baráku, přišel expert. Celý tento prodloužený víkend se tady neukázal, takže byl docela překvapený, kde se to octl. Všechno bylo uklizené a lednička i skříňky s jídlem byli nacpané k prasknutí. On ale hledal jenom jednu věc a to svůj salát, který Pablo vyhodil už v pátek, protože začal dost nechutně smrdět. Řekl jsem mu proto, že nějaký prošlý jsme dali do koše, a tak z toho byl celý špatný, ale to je mi jedno, protože kdyby jsme se ho nezbavili, tak se tady všichni poblijeme.
Sedl si vedle mě, zatímco jsem intenzivně vyhledával hotely, kterým by snad práce přes sezónu mohla přijít vhod, a začal zase vykládat, jak mají na ministerstvu úžasnou kantýnu, kde si dá vždycky kuře, což už jsem slyšel asi šestkrát stejně jako to, že venku jen-tak nejí, protože nikdo neví, co všechno do toho dávají. Já bych řekl, že určitě něco horšího než prošlý salát ze supermarketu.
Po půl hodině ho ale moje "hmm" odpovědi s pohledem na obrazovku počítače přestaly uspokojovat a odešel nahoru. Párkrát se ještě vrátil, aby se zasmál nové skříňce na boty a okomentoval ji slovy: "Ú – japonský systém," ale tak tady komentuje úplně všechno od žaluzií po pračku, na které je vyryta kanadská vlajka.
Pablo se vrátil překvapivě brzo s tím, že vlastně ani o rande nešlo. Prý si jenom vykládali a nanejvýš si zase někdy vyrazí. Asi se mu holka vážně nelíbila, protože udržet ho v baru na vodítku je jindy problém. Ovšem docela ho ten pokec unavil, protože hned nabral kurz postel, zatímco já jsem tady obepisoval všechny ty hotely.
No nic, nejvyšší čas, aby mě někdo zaměstnal. Od pondělí už mi totiž zbývá jenom měsíc tady, a když mě nikdo nechce vzít na míň jak půl roku, koho bude zajímat pár týdnů? Tak začínám mít strach, aby to nebylo jako s tím klišé a neumřel jsem vážně dřív než naděje. Ale ne, teď si dělám srandu ... i kdybych měl tu bestii vlastnoručně uškrtit!
>> 25. Ta nejvěrohodnější pláž bez palem
Žádné komentáře:
Okomentovat