Když tak chodím po tom sluncem zalitém městě, napadá mě, jak Toronto musí vypadat v zimě, kdy tady teploty klesají pod bod mrazu a z nebe se sype sníh. Vlastně si to ani nedokážu představit například u břehů jezera, které jsem několik dní zpátky navštívil. Vypadalo to tam, jako by léto nikdy nekončilo. A co dělají Toronťané se všemi těmi motorkami, když na nich skoro půl roku beztak nemůžou jezdit? Už nevím, koho jsem se na to tady ptal, ale řekli mi, že když přijde listopad, město se začne měnit k nepoznání. Je to jako byste žili na dvou místech najednou. Dokonce i takový mamut, jako je Ontario, prý alespoň na pár metrů od pevniny po kameny v chráněných zátokách zamrzá.
Upřímně ale nejsem fanouškem těchto studených měsíců. Je to všechno strašně krásné – sníh, led, čepice, svíčka u nosu – ale já mám radši, když je teplo, můžu si jen-tak vyjít ven nebo si sednout na zem v parku. Přesto kdybych někdy náhodou dostal příležitost se do tohoto města na pár dní podívat třeba v prosinci, asi bych toho využil.
Dnes ovšem opět svítilo. Na druhou stranu jsem se za posledních pár dní nacestoval tolik, že jsem si dal oddych a prošel se nanejvýš po okolí. Tam by to bylo i zajímavé, kdyby nezůstalo všechno při starém. Jediný rozdíl je, že to tu máme malinko čistější, jenomže to není zase tak dávno, co stávka skončila, takže to ještě několik dní bude trvat, než se po tom šestitýdenním restu dají věci zase do normálu. Třeba nám pořád nevyvezli ani ty popelnice, což začíná být dost jako krizovka.
Zvláštní je, že mluvím o nějakém normálu, ale já vlastně ani nevím, jak ten „normál“ má vypadat. Třeba tohle už je prostě ono. A třeba vůbec ne. Třeba zítra vyjdu ven a všude pokvetou tuny orchidejí, ve vzduchu bude ta nejdokonalejší vůně, jakou si jenom dovedete představit, a všechna špína se promění ve všudypřítomný kouzelný prach, který znicotní cigaretový nedopalek dřív, než se vůbec dotkne země. Nebo nám prostě jenom vyvezou konečně popelnice a my je prázdné vrátíme do vjezdu. Těžko říct.
Jediné co jsem dneska potřeboval udělat, bylo nakoupit si nějaké jídlo a vybrat peníze, abych zaplatil za nájem panu Toshovi na další měsíc. Zkoušel jsem se poohlížet i po jiných místech, kde bych se mohl přestěhovat, ale po pár marných pokusech jsem to vzdal, protože už to nekonečné hledání práce mě ničí až až. Navíc se tady věci začínají uvádět do chodu. Díky Pablovi, což je konečně někdo, s kým můžu jen-tak vyrazit ven nebo pokecat, máme vybavenou kuchyň, Rašíd tady uklidí, já je pochválím (občas umyju nádobí a snažím se dělat co nejmenší bordel) a expert tady stejně věčně není. Taky už umím používat pračku a sušičku a grilovlnku a vlastně všechno, co potřebuju. Poznat novou část města, nové lidi, zažít změnu – tohle všechno je fajn, ale to bych nevěděl, jestli třeba Pablo nakonec klofl tu Ukrajinku nebo ne!
K večeru jsem tak přemýšlel, co budu muset dělat, když mi nepřijde kartička s devítimístným číslem SIN, protože mi na úřadě řekli, že asi do 10 dnů ji mám ve schránce, a že pokud ani po 15. tam nebude, že jim mám zavolat. Volat se mi nechce, protože to stojí 30 Kč na minutu (a to myslím ještě jenom do Česka) a vůbec vyřizovat cokoliv dalšího s úřady... Šel jsem se tedy podívat, jestli náhodou třeba jenom holka ze třetího nezapomněla schránku vybrat, protože se jí občas stává, že celé tři dny ani nesleze z patra. Ne že bych neuměl vybrat poštu, ale ona jako jediná chodí předním vchodem – my ostatní musíme přes zahradu – takže se taky jako jediná s tou schránkou potká, tudíž jsme se domluvili, že nám naše věci bude dávat v jídelně na stůl. Tam jsem ale nic neviděl, tak jsem to vzal jednoduše do vlastních rukou, i když jsem při tom nejspíš porušil další pravidlo pana Toshe.
Schránka byla samozřejmě naprosto přecpaná, takže by tam mohl být i ten dopis pro mě. Však víte, jaký… Chvilku jsem se v té hromadě musel hrabat, ale nakonec jsem to přece našel. Sláva – nemusím na úřad a to se počítá!
Cestou zpátky potkávám Rašída, jak si na terase dává svou typickou siestu, to znamená kafé a cigára. Sedl jsem si k němu a trochu ho vyzvídal. Zjistil jsem, že je z Pákistánu, že ale brzy utekl do New Yorku. Chvilku žil i v Londýně, ale odtamtud musel pryč, stejně jako později z Ameriky, a tak skončil v Torontu. Kanadu moc nemusí, ale dostal tady občanství, tak tu žije a občas si do jednoho z těch svých dvou oblíbených měst zaletí, zatímco doma v Pákistánu už nebyl celých sedm let. Nejradši ze všeho má kafé, takže si svou práci asi docela užívá – dělá totiž kousek na západ v továrně na kávu. Pracuje tam jako účetní a u pana Toshe zůstane nejspíš pěkných pár měsíců, což vysvětluje všechny ty věci, co si sem přivezl, a taky to proč jeho pokoj vypadá po týdnu zabydleněji než můj v Česku po deseti letech.
Rašíd zrovna čekal na chlapy od Bellu, což je telefonní společnost, která mu má zavést taky pevnou linku. Nevím sice proč, když má mobil a internet je tady bezdrátový, ale už se tak prostě rozhodl. Když jsem zase odcházel na chvilku ven, montéři zrovna dorazili, tak jsem je poslal přímo po šipkách, až k našemu Indiánovi. Ano – Rašíd vlastnoručně vystříhal asi pět gigantických papírových šipek s popiskem „Bell“ a jestli chcete vědět, jestli není náhodou trochu..., tak je a mnohem víc, než si myslíte.
Za pár hodin jsem přišel zpátky, všude kolem domu byly dráty a nic nefungovalo. Za chvilku tu byl i rozcuchaný Rašíd a povídá, že ti hoši někam zmizeli a vůbec neví, co jako bude. Problém byl, že potřeboval internet a ten bezdrátový se mu nepodařilo rozjet. Tak tady je ten problém!
Protože se ze zoufalosti rozhodl, že z našeho wi-fi routeru v jídelně rozvede kábl přes kuchyň, schody a chodbu až do pokoje, Pablo se najednou rozpomněl, že měl před nedávnem ty samé problémy, až mu holka ze třetího řekla, že bude k připojení potřebovat taky heslo, takže teď už nám to zase všechno fičí, i když včera se mi při načítání stránek zobrazil banner od Rogers, že jsme přesáhli 75% povoleného objemu dat na měsíc, což je strašně fajn, protože nebylo ještě ani desátého. To už aby pan Tosh šetřil na nový internet.
Večer se ani Pablovi vůbec nikam nechtělo, takže jsme skončili u Tróje, kterou měl už včera vrátit. Protože jsem se dopředu připravil na jeho stupidní poznámky a smích v naprosto nevhodných chvílích, už mě to moc neštvalo. Jen mě udivuje, že mu nepřijde divné, že kdykoliv něco řekne, tak se tomu pak zase jenom sám zasměje, a když se mě na něco zeptá, tak jsem zpravidla zticha. Myslel jsem, že je to jako když vás otravuje malé děcko. Řeknete mu: "ne," a ono přidá – nevšímáte si ho a za chvilku máte klid. Ale ne, Pablo se nejspíš zabednil za velkou dutou stěnu, protože už je to asi pátý film, co mu nedošlo, že někteří se chceme prostě jenom dívat.
>> 28. Jestli připomínám nějakou celebritu, řekněte mi to, dokud na tom můžu ještě vydělat
Žádné komentáře:
Okomentovat