Někdy ráno vstanete jenom proto, abyste se podívali do prázdné emailové schránky a pustili se zase do toho kolotoče kolem shánění práce. Dnes jsem tam ale přece jenom něco našel! Jeden z mých životopisů nenašel svou cestu, protože schránka na druhé straně byla přeplněná. Šlo o strašně vtipnou práci – šamponování psů. Zní to naprosto šíleně, a proto jsem mail zkusil poslat znova. Opět nic. Další kontakt byly webové stránky, kde visel speciální formulář pro žádost o zaměstnání. Pečlivě jsem všechno vyplnil, protože jsem té práci začal přicházet na chuť; když jsem dal ovšem příkaz k odeslání, na stránce vyskočila chyba, a pak zase ... a znova. Naštval jsem se, a i když jsem od začátku věděl, že tohle bude zbytečné, nasedl jsem na metro vydal se tam osobně.Tyhle služby pro mazlíčky byly na úplně druhém konci města, ještě mnohem dál než včerejší pláže. Zatímco já jsem spíš na jihozápadě, tohle byl severovýchod Toronta, takže jsem si zkusil změřit, jak dlouho mi to bude trvat.
Protože jsem ještě nic nejedl, jako zkušený uživatel TTC (Toronto Transit Commission – městská hromadná) jsem si v metru otevřel sušenky a pustil se do čtení novin, které někdo zapomněl na sedačce vedle mě. I když zapomněl – tady to takto prostě funguje. Vezmete si ráno tisk, čtete, a pak jej při výstupu někde necháte. Klidně i hodíte na zem, protože za chvilku stejně někdo přijde, ty noviny zvedne, ponoří se do nich a zbytek už znáte.
Dnes naštěstí v metru narváno nebylo. Mohl jsem si proto během své jízdy, která se nakonec protáhla na celé dvě hodiny, v klidu zkoušet hrát další hry. Opět to moc nešlo, ale civět do země už mě nebaví. Více ale k tomu cestování – to vás bude zajímat. Ve skutečnosti se do této části města dostanete i za čas jen lehce přesahující šedesát minut, ale to bych musel nastoupit po metru do správného busu. Ten autobus měl mít číslo 70A, já jsem ovšem nastoupil do 70 a ten, i když směřoval po té samé ulici na sever, to v půlce strhnul k východu, a tak jsem musel po půl hodinové jízdě absolvovat ještě další, která mě dovezla na nejbližší stanici, kde se právě Ačková trasa napojuje.
Téhle lince se ale nijak nechtělo, a i když jsem vedle sebe měl rozčilenou domorodkyni, která byla celá pryč z toho, že za tu dobu, co tam stojíme měly jet podle řádu už dva autobusy, ničemu to nepomohlo. Za pár desítek minut se ale přece jeden ukázal a dovezl mě konečně, kam jsem potřeboval. Dál už to bylo jenom asi kilometr pěšky.
Vešel jsem dovnitř, aby mě přivítala šedá kočka a žlutý Asiat. Byl to mladší kluk do třicítky, který tam byl v tu dobu úplně sám, a který hned věděl, o co se jedná. Přesto ale nemohl nic dělat, protože holka z personálního byla pryč. Bože, jak já po tomto létě nesnáším lidi z personálního. Řekl teda, že jí předá životopis, ale věděl jsem, že to by nikam nevedlo. Vysvětlil jsem mu proto, že už sice můžu dělat jenom měsíc, ale že plat mi stačí klidně nejnižší, že nepotřebuju žádné benefity a že klidně budu dělat, co se jim zrovna hodí, ale i když mi slíbil, že to vyřídí, zakončil to tím, že na měsíc mě stejně nikdo nevezme, protože to je tak doba na zaučení. Přesto jsem se ho ještě nějak snažil zlanařit na svou stranu, aby vyvinul na personalistku trochu tlak, ale co já se vůbec snažím...
Protože už bylo docela dost hodin na to, abych byl nejpozději o půl osmé doma - měli jsme jít s Pablem do High Parku na Shakespeara - zrychlil jsem cestou zpátky krok, což ale bylo naprosto zbytečné, protože dalších dvacet minut se autobus opět neukázal. Tak se mi prohnalo hlavou, jestli to zase není jenom nějaká točna tady jako tenkrát, když jsem čekal s tím upoceným Korejcem, protože na druhé straně za tu dobu dva projely, ale nakonec přece 70 přijela, i když nevím, kde se tady vzala, protože sem se dostane přece jenom 70A?! Já vím, že si tady ze mě dělají všichni Toronťané jenom prdel a pouští si to doma večer na televizi jako Jima Carreyho v The Truman Show, ale co je moc, to je moc.
Na Keele Street jsem se nakonec ale skutečně 7:30 vrátil, protože vlaky jezdily skoro prázdné. Doma mě ale přesto přivítal Pablo s prstem na hodinkách a italským "presto", kterým mě hnal dopředu.
Ono představení je totiž na druhém konci High Parku, takže hned se tam nedostanete a v Kanadě začíná všechno přesně, asi jako ten baseball v 1:07, čemuž se mi doteď nechce věřit. No než jsme všechno nabalili, tak tři čtvrtě bylo, a když jsme se tam doplazili, možná už to nějakou minutku běželo.
Kvůli divadlu tam ale Pablo nespěchal (na to ho moc dobře znám), měla tam být děcka od něj ze třídy a hlavně holky od něj ze třídy. Hned mi to bylo jasné. Když jsme tam ale přišli, bylo plno a sotva kde si sednout, i když šlo o přírodní amfiteátr z nekonečných bloků betonu. Hledat v této konzervě plné sardinek ještě nějakou známou tvář by byl asi tak dobře investovaný čas jako střílet po kočce z bublifuku.
Nicméně ještě pár míst z boku jsme našli a pustili se do pojídání všeho, co jsme si přinesli. Upřímně, to na tom bylo totiž to nejlepší, protože tahle předělávka Shakespearovi Bouře byla poměrně příšerná a jenom jsem se sám sebe v jednom kuse ptal, kdy už to konečně skončí.
Líbilo se mi ovšem to čisté, nové a velké jeviště, na kterém hráli a taky to, že uprostřed lesa měli navezené takové techniky, že když zvukař vyslal do repráků hromy, půlka lidí se začala nechápavě dívat nad hlavy, kde nebylo jediného mráčku.
Po hře se ovšem Pablo dočkal. Pozdravili jsme pár spolužáků: Francouzsku, Němku, Španěla,... i když drtivou většinu kurzu prý tvoří Japonci a Arabové, se kterýma se ovšem můj italský kamarád nebaví. Nakonec cestou z parku ale odchytl atraktivní blondýnku z Ukrajiny, která vůbec nevypadala jako z Ukrajiny a hlavně neměla doprovod. Pablo se jí proto zodpovědně ujal a já šel tiše o pár kroků za nimi a vyloženě se bavil, jak se oba vzájemně nabalovali v jazyce, který ani jeden neovládal. No ale co vám budu povídat, nakonec to přece nějak zvládli. Znáte to, když se nedomluvíte jazykem, tak ještě pořád můžete rukama, nohama,... Když tak nad tím ale přemýšlím, to se tady asi moc použít nedá... Ale ne, dělám si srandu, zase takový kanonýr Pablo není... On jenom rád vykládá.
Ještě jsem ale zapomněl na naši sousedku ze sklepa. Teda spíš na jejího asi-přítele. Je to chlap jak hora, taky pořádný mameluk, a když jsme odcházeli na divadlo, zrovna venčil toho nebohého kříženečka. To taky není pes úplně do tašky a když už jsme se teda potkali, tak jsem ho zeptal, jak se to štěně vlastně jmenuje. Odpověděl mi, že Hagrid a to si pište, že jak na ty lidi, tak na toho psa to sedí. Ujistil jsem se ještě, jestli jako z Harryho Pottera, ale jak-jinak, že.
Doma nám zbyla omáčka na špagety, takže jsem se těšil opět na výbornou večeři. Ke všemu jsme se dívali zase na baseball a hráli poker. Asi v jednu ráno jsme už ale každý museli začít něco dělat. Pablo musel do kurzu splodit esej, jakých se každý na střední napsal stovky, konkrétně tedy na téma "Dnešní děcka mají příliš moc svobody" a já své úžasné zápisky, se kterýma jsem byl už dva dny pozadu.
Zatímco mně to docela odsýpalo, Pablo byl naprosto ztracený. Trochu jsem mu s tím píchl, ale protože půlku věcí nechápal, vysvětloval jsem mu navíc i gramatická pravidla, takže jsme skončili ve čtyři ráno. A to je prý v té nejlepší třídě ze všech osmi, co tam mají. Pche... No Pablo se rozhodl, že zítra do kurzu nepůjde a já jsem ještě ani nezačal pořádně psát. Ještě než ale odešel, pustil si zase nějaké šílené disco, i když píše-li on, nesmí běžet ani televize bez zvuku. Nějak si asi ale ve své taliánské hlavě odvodil, že já se zvládám soustředit, aniž bych slyšel vlastní myšlenky, tak jsem nakonec až v šest ráno, kdy vstával Rašíd za doprovodu celé pochodové kapely složené snad ze třiceti budíků, konečně vlezl do postele a to si piště, že v deset vstávám! (večer)
>> 27. Vtipy, kterým se nemusíte smát
Žádné komentáře:
Okomentovat