16. Devítimístné číslo SIN

Dnes to nebyla ani bouřka ani hlasy, dnes jsem se prostě probudil. Jelikož jsem si tady v tom tmavém pokoji, kde mě ti zvrhlí Kanaďané drží, dokonce viděl na špičky u nohou, usoudil jsem, že venku musí být pěkně. To bylo fajn, protože jsem si musel zajet trochu zaúřadovat a získat konečně onen vytoužený SIN. Tradičně jsem si dal pomalý rozjezd v jídelně u sušenek a internetu. Jak na tom byl zbytek baráku? Co dělala kamarádka ze třetího, nevím, ale Pablo mi nechal lísteček, že už vyrazil na svou první hodinu angličtiny no a po expertovi pořád žádné stopy. Moc jsem s tím ani nepočítal, že by byl hned ráno tady, ale protože je teď půl třetí v noci a on pořád nikde, tak to už divné je. Ovšem abych byl upřímný, vůbec nikomu tady nechybí. Ale pšššš...

Přestože se venku skutečně smálo slunko, nenechal jsem se zlákat a opět se vyzbrojil deštníkem; jedno jsem se tady totiž naučil a to, že nikdy nevíte. Do batohu jsem si přibalil taky všechny možné dokumenty, které se týkají letošních prázdnin, a řeknu vám, že už je jich docela dost. Proč si tedy nezajít pro další?

Dál už mně nic nebránilo v cestě směr dufferinské nákupní centrum! Cože? Že jsem říkal, že jdu úřadovat? Ale vždyť jo, ale tady jsme v Kanadě! Okoukávání obchodů už mě ovšem omrzelo, tak jsem šel přímo na věc.
Naštěstí hned u vstupu byla velká mapa se všemi stánky a službami, takže jsem nemusel nic složitě hledat. Jakmile jsem zahnul za roh, kde měla být ona kancelář, už mě rukou směroval naprosto otrávený sekuriťák, který se na nic neptá a jako reflexem zvedá levici jenom když uvidí něco se mihnout. Dal jsem tedy na jeho vřelé doporučení, až pak - jako kýbl studené vody chrstnutý do tváře -, když už jsem si chtěl pochválit jak to jde všechno pěkně hladce, mě zarazila snad padesátka posedávajících/postávajících lidí roztahaných po celé chodbě s dveřmi onoho úřadu. Další jednotlivci ještě navíc zmateně poletovali ze strany na stranu s tím, kteréže formuláře mají vyplnit a co vlastně všechno dělat, takže si mě (který ani z principu netušil, o co půjde) dokážete asi živě představit. Bez nejmenšího ponětí kde začít jsem se zoufale postavil do fronty na informace. Tady řada velká nebyla, ke všemu to docela odsypalo, až jsem po chvilce zjistil, že to nejsou informace, ale recepce, kde se musí každý zapsat. Tak to jsem začal docela dobře, ne? Jak jsem tak stál a snažil se ještě narychlo pochytat nějaké rozumy od lidí přede mnou, zjistil jsem, že to nejspíš bude asi docela horor. Všichni, i když právoplatní občané Kanady, totiž odcházeli jeden po druhém s nepořízenou, až jsem přišel na řadu já – guma roku.
V ruce už jsem měl i rozžhavenou tužku a nehořlavý blok, jelikož všichni přede mnou ztroskotali na nějakém z opomenutých dokumentů, a já se pokojně smířil s tím, že to tady budu muset vyřešit nějak na etapy, a že si dneska vyslechnu tak maximálně vodopád instrukcí, s čím vším mám přijít příště.

Jak to všechno dopadlo, se dozvíte hned jak skončí tato věta.
Přicházím ke stolku s potetovanou paní úřednicí, vyhrnuju si rukávy a přikládám tužku na papír. Bude to salva, říkám si, na nic se čekat nebude. Sepiš si co můžeš... Překvapivě po mně však slečna recepční kromě pracovního povolení vůbec nic nechtce a za 30 sekund jsem na čekací listině. Tužka i blok letí k zemi – první krok je za mnou. To že podle slov pokérované recepční přijdu na řadu tak nejdřív za hodinku mě už bylo úplně jedno, já se totiž kvalifikoval!
To už na mě bylo však příliš mnoho vyplavených emocí za nebezpečně krátkou dobu, že jenom pohled na ty otrávené polomrtvoly, mě užíral zevnitř. Obešel jsem zase proto pana sekuriťáka (který mě automaticky naváděl směrem, odkud jsem právě šel) a vydal se na něco k jídlu do protějšího supermarketu specializovaného na potraviny. Vidíte, dát úřady do nákupního centra má své opodstatnění!
První jsem se tam jenom tak motal, ale za deset minutu už jsem byl jako doma. Ceny byly oproti všem těm obchodům, kde jsem měl tu možnost doposud nakupovat, téměř poloviční, času jsem měl opravdu hodně, a tak jsem si udělal nákup na pár dní dopředu. Nakonec jsem sehnal všechno, na co jsem si pomyslel, nejkrušnější chvilky jsem ovšem zažil, když jsem si chtěl vzít nějakou zeleninu. Cena zde byla na libry, takže jako doma: vzít, zvážit, namáčknout příslušný obrázek, počkat na samolepku nebo dvě (podle toho jestli si doma vedete album), nalepit na sáček a hurá za paní pokladní.

Začalo to dobře, utrhl jsem si sáček, našel papriku, zabalil, zvážil a to bylo asi tak všechno... Váhy to totiž byly jenom ramenové pro orientační účely, takže kde vzít samolepky? Jak budou vědět, kolik mám platit? A co bude s mým albem?! No nic, musel jsem proto využít jednoho ze základních socializačních procesů a přistoupil jsem k principu učení se okoukáváním. Vedle zrovna přišla holčina pro pomeranče, tak jsem se jakože hrabal v mandarinkách a čekal, co bude, až to zabalí do sáčku. Když už ale chtěla s tím sáčkem někam jít, někdo jí zavolal na mobil. Po pěti minutách bezpředmětného a už asi podezřelého hrabání se v ovoci a s pocitem chronického úchyla, který pronásleduje holky (a dívá se jim na pomeranče) už i v přecpaném obchodě, jsem to z vlastní sebeúcty vzdal a přemístil se k jablkům a chlapíkovi, který si jich zrovna pár vybíral. Už to mohlo být, ale jen co skončil s jablky, zašel k okurkům. Pak k rajčatům, snad k nektarinkám nebo co to bylo, až jsem se naštval, šlahl s paprikou a vzal si už předbalenou a oštítkovanou z akčního pultu.

Nakonec jsem se objevil na ulici, i když jsem se asi deset minut snažil dostat nějak zpátky do obchodňáku, ale prostě to nešlo. Tohle se mi tady děje běžně. Bude v tom nějaký obecně rozšířený systém, ale ještě jsem na něj nepřišel. Obešel jsem proto parkoviště, prošel si zase všechny krámky a protože to byla už hodina, směroval jsem se pomalu do říše, kde se zastavil čas. Našel jsem si ještě volnou židličku, rozbalil poker a počítal tak se dvěma 40minutovými turnaji, než na mě přijde řada. Asi za deset minut jsem ovšem slyšel něco, co znělo zhruba jako moje jméno, zbystřil jsem proto … a opravdu! Pod křídla si mě vzal nějaký sympatický Mexikánec a posadil si mě ke stolečku do místnosti, kde byla další skupinka lidí, co si hleděla svého. Působilo to naprosto neformálně, a když mě požádal, abych si přečetl pravidla o ochraně mých osobních údajů a zeptal se, jestli souhlasím, dotázal jsem se, jestli mám na výběr. Zasmál se a řekl, že vlastně ani ne a pokračovali jsme dál. Za asi desítku minut, při které se Almaro dokonale procvičil v psaní českých jmen (achjo, mami, kdybys jenom slyšela, jak by ti říkali v Kanadě za svobodna), jsme se dobrali k mému devítimístnému číslu, díky kterému si ode dneška můžu bez problémů hledat práci, i když samotná kartička mi dojde až za týden poštou.

Všechny ty černé snímky, které mi probíhali hlavou, když jsem se představil na úřadě žádající bez občanství o jejich Social Insurance Number byly naprosto zbytečné a míle od reality. Almaro se za celou dobu nepřestal smát, vyplnil za mě, co jsem nevěděl, a říkal, že až si budu chtít pracovní povolení prodloužit, že mám zajít zase za ním. Na takové úředníky z Česka moc zvyklí nejsem a víte co, za celou tu proceduru si Kanada neúčtuje ani dolar, což byl takový malý šok na závěr.

Cestou zpět s taškou plnou jídla a dobrým pocitem, že už jsou snad všechny formality za mnou, jsem si vyzvedl i volně distribuovaný týdeník s nabídkou práce v Torontu. Doma, pojídajíc čokoládový muffin, jsem stejně ale zjistil, že spíš než nabídka práce je to nabídka kurzů, což jsem ovšem malinko očekával, už když jsem viděl, že ty listy byly zdarma. Naštěstí jsem ale na internetu našel několik pozic speciálně pro mladé, které tam všechny dala jedna velká potravinářská společnost. Zápis ke všemu je u jedné slečny z personálního, tak se za ní zítra hodlám zastavit. No snad to nebude zase nějaká přiblblá agentura, ale projel jsem to internetem a zdá se, že by to nemusela být až tak zbytečná cesta.

Za chviličku už ovšem na okno klepal Pablo, který se taky stavil na nějaké jídlo v obchodě. Konkrétně to byly čtyři přetékající tašky, kvůli kterým si nemohl ani otevřít dveře. První jsem proto běžel pro foťák, a pak ho pustil dovnitř. Jenom si umyl ruce, už se pustil do kuchtění. Říkal, že mi něco uvaří, ale musel jsem odmítnout, protože jsem právě dojedl další plechovku s výbornými fazolemi v tomatové omáčce s asi pěti krajíci chleba.
Od jeho přípravy hranolků ve tvaru prasečích ocásků, smaženého tuňáka a chlebobulky náladované všemi šílenostmi ho na chvilku vyrušila až jeho známá od známé mamčiny známé, která přinesla pár věcí do kuchyně, věšáky, atp. Je to strašně sympatická postarší ženská, která je jako každá Italka hodně energická a charismatická, ale taky je to už Kanaďanka, takže v únosné míře. Na půl hodiny jsem se ocitl jako ve filmu Silnice od Federica Fellini. Byla to záplava krásné dynamické a zároveň melodické řeči, které jsem absolutně nerozuměl, a tak jsem se nechal jenom volně unášet tou zvukomalbou a četl si k tomu na internetu. Škoda že se mi ten jejich koncert nenascrobloval na LASTko.

Za chvilku se na mě Pablova známá otočila a s lítostí v obličeji se mě zeptala, že ten SIN mi asi nedali, že? Když jsem ale řekl, že naprosto v klidu, tak mi celá překvapená pogratulovala a slíbila, že jak narazí na nějaké místo, že mi hned řekne. Pak ještě s Pablem v angličtině naplánovali tenis a za chvilku už byla zase pryč. Pablo si mezitím ještě vyběhl pro něco nahoru, takže se mu přismažil tuňák a já jsem se mu mohl už podruhé dneska zasmát. Za odměnu jsem si mohl brát ty prasečí hranolky, které byly naprosto výborné, přestože je kvůli omezeným podmínkám musel můj italský přítel dělat v mikrovlnce. Však on už si poradí, kluk šikovná.

Pak už jsme jenom opět zapadli do naší velké, bílé sedačky, pustili si hororový animák Coraline, což je naprostou kouzelný film jako z továrny Tima Burtona, i když ve skutečnosti je to snímek režírovaný jeho kamarádem Henry Selickem.

I když si to vybral Pablo sám, za půl hoďky už stejně zařezával, a když při závěrečných titulcích procitl, sdělil mi, že se na to bude muset asi podívat znova. No a já, pyšný nositel devítimístného čísla SIN, vyrážím lovit práci ... znova.

>> 17. Láska, kopretiny a trubadúři