Super – moje oko se zase o trochu zvětšilo. Kdo-ví, co to je. Já ne a proto se budu muset zeptat v lékárně na nějakou kouzelnou kanadskou mastičku. Ale předtím si zajdu na prasečí ocásky, které si dneska musím dát na oběd. Prasečí ocásky jsou takové nachucené hranolky stočené do malých spirálek, které mě Pablo naučil teoreticky připravovat, tak to musím vyzkoušet.V obchodě jsem chtěl taky mýdlo a papírové kapesníčky, ale i když tam drogérku měli, tyhle dvě věci byly zrovna naprosto vybílené. Měli tam teda ještě jedno cenově zvýhodněné mýdlo, ale protože ta flaška byla větší než celý pytel od hranolek, který jsem držel pod paží, uvědomil jsem si, že zase takový fanatik do umývání rukou nejsem. Za neúspěch v drogérce jsem si ovšem koupil výborný francouzský dresing k ocáskům a slintal celou cestu domů.
S batohem jsem šlahl do kouta, rychle zapnul grilovlnku, nasypal tam hranolky a čekal. Výsledek byl výborný, a tak si od Pabla musím vyžádat svou první kuchařskou hvězdičku.
Ten se taky za chvilku ukázal. S dnešním plánem to neměl nijak složité, protože jenom přejal ten včerejší, a tak jsem si v klidu řekl: "OK," protože jsem věděl, že přinejmenším běhat stejně nepůjdeme. Po pár minutách už na mě ale Pablo shora křičel, jestli už jsem připravený, tak jsem celý zaskočený ještě v riflích a bílé, kožené sedačce odpověděl, že jasně a rychle vyrazil nahoru se převléct. Jako raketa jsem byl za minutu ready i s novinama v botách a šátkem na čele, stavil jsem se proto za Pablem a ten se opět vybavoval na skypu ležíc v posteli snad ještě se školním batohem na zádech (že to nejde? Ale tak třeba ležel na břiše) přesně jako včera. Vrátil jsem se proto zase dolů na internet a ještě dvacet minut si počkal, než se ta špageta připlazí.
Nakonec kupodivu opravdu přišel, vyfotil mě, jak jdu zase po čtyřech letech běhat a dali jsme se do toho. Směrovali jsme se na High Park takovým krátkým podle Pablových slov rozehřívacím tempem. Už na druhé křižovatce jsem ale v levém boku pocítil prasečí ocásky s výborným francouzským dresingem, a když jsme potom konečně dorazili do parku, aby jsem si dali úvodní stretching, nemohl jsem se dočkat, kdy už to zase otočíme domů.
Na mapě Pablo naplánoval kratičkou trasu nanejvýš do třetiny parku, ale on moc na ty mapy není (+ jak už víte, tuhle mapu nemůžete brát vážně), takže jsme ve finále celou hodinu bloudili až u jezera opět v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl, přestože tohle byla už snad má pátá návštěva tady. Cestou zpátky jsem se na to už opravdu vykašlal, protože nic se nemá přehánět a zvlášť ne běhání s postřeleným taliánem uprostřed nekonečného lesa.
Doma jsem to asi půl hodiny vydýchával, dal si sprchu a vypil snad litr vody. Pablo mezitím plánoval, kde to večer zalomíme. Jedno vám ale o něm musím říct: Absolutně neumí pracovat s internetem, ale neví to o sobě, takže i když třikrát našel to, co hledal, nikdy si toho nevšiml, a tak jsme dopadli, jak jsme dopadli.
Našel, že sem přijela nějaká elektrobanda v rámci severoamerického turné, a i když je nikdy neslyšel, museli jsme na ně prostě jít. Na takovéhle akce si ovšem v milionových městech kupujete lístky předem, ale vysvětlujte to Italovi. Když jsem se tam v deset konečně dodrcali tramvají (Pablo totiž trvá hodiny, než někam vyjde a pak se to snaží dohnat tím, že místo chůze utíká) samozřejmě bylo vyprodáno. Ale ani to taloše nepřesvědčí, a tak jenom tak stál s pohledem raněného štěněte a doufal, že mu ty lístky snad z lítosti dají. Když jsem mu už ale asi potřetí řekl, ať jdeme dál, že je prostě vyprodané, tak se teda konečně rozloučil s jeho novou nejoblíbenější skupinou, kterou pořád ještě neslyšel a pokračovali jsme. Po krátkém bloudění jsme našli klub, kde hrála Nirvana revival band. Já Nirvanu rád nemám, Pablo snad pár písniček, tak řekl, že to zkusíme jinde. Ovšem kde? Jeho hodinové plánování totiž skončilo u dvou klubů, z nichž do jednoho ani nechtěl, tak jsme asi 90 minut jen-tak bloudili po městě a nic nedělali. V Torontu je jistě plno míst kam jít – jen já jsem jich pak našel na netu asi dvacítku – ale tak ani nejnovější laptop od Applu vám prostě nepomůže, když jste ten horkokrevný makarón a klikáte na první odkaz, co vám vyjede.
Ale aspoň jsme se přesvědčili, že stávka opravdu skončila. Ještě zpátky v High Parku, to byl vůbec první posekaný trávník u silnice, který jsem tady za celou svou návštěvu viděl, a teď několik popelářských aut, která uklízela ten nehorázný bordel, který jim teď dva týdny nedá spát, protože lidem je jedno, jestli se odpadky vyváží nebo ne, bordelu produkují pořád stejně.
Nakonec jsme to ze zoufalství zakotvili v klubu, kde hrál ten revival. Zajímavé to místo. Prošli jsme kolem tří obrovský poloprázdných barů a prostupovali stále hlouběji do budovy, až jsme konečně narazili na malinké přibouchlé dveře z plechu. Když jsme je otevřeli, byl tam menší sál pro dvě stovky lidí s rozjetou kapelou na pódiu. Protože už byla skoro půlnoc, bylo jasné, že za chvilku bude konec. Nikdo nikde v tuhle dobu lístky nekontroluje, ale zase ten Pablo. Přitom se stačí řídit jedním jednoduchých pravidlem – když jdete někam, kde už se začalo, tváříte se, že už jste tam byli a jenom jste si odskočili na záchod. Bavíte se o čemkoliv s kamarádem, jenom aby vás pokladní nemohla vyrušit a rozhodně s ní nenavazujete oční kontakt. Pablo má ale svůj vlastní unikátní styl: "Dobrý den, máte ještě lístky nebo už je vyprodáno?" Pokladní se po chvilce, kdy si vykládala s někým na druhé straně, otočila a zeptala se ho, co říkal. Pablo proto znova svou italskou angličtinou vznesl dotaz. Já mezitím stojím v ukázkové ty-si-debil pozici s rukama na očích. Holka řekla, že se zeptá a zase se otočila. Pak dodala, že si klidně můžeme lístky koupit, a tak jsem přišli každý o pět dolarů. "Dívej, jak jsem to ukecal, dali nám slevu – jen deset dolarů za oba!" Ach jo... To mám za všechny ty vstupy zdarma z Česka.
Naštěstí vevnitř jsme se konečně trochu pobavili u oné Nirvany revival, která za tu dobu, co jsme tam byli, zahrála od Nirvany vlastně jenom jednu písničku a zbytek solila z repertoáru Bruce Springsteena a jemu podobných. Nebylo to sice žádné koncertní peklo jako když přijeli newyorští Agnostic Front k nám do místního klubu, který tak velikostí odpovídal tomuto, ale Kanaďané jsou obecně takoví uklidněnější, i když bordel byl po nich jako po třídenním festivalu.
Když jsme se vraceli zpátky, dali jsme si to k metru pěšky. Důvod byl jasný – Pablo si musí dát smoothie. Co že to je? Taky nevím, pak řekl, že Francouzi tomu říkají frappé, tak jsem byl konečně v obraze, ale nechápu proč si ve dvě ráno nemůže vybrat prostě něco jiného a musíme lozit do každé otevřené putyky a hledat přesně tohle. Samozřejmě nikde nevěděli, co to "smoothie" je, takže i kdyby to třeba měli, Pablo by stejně nakonec skončil s tou banánovou ledovou tříští ze 7/11, kde jsem si já koupil obří Kit Kat a ledový čaj.
Zatímco talián to zase hned zalomil, já jsem byl strašně zvědaví, kde Torontoňané schovávají všechny ty srandaplaci a zjistil jsem, že jsem při tom našem nekonečném bloudění nejmíň desítku těsně minuli. A každou středu tady je biják za 5 babek, vou! Třeba to budou nějaké archivní skvosty, třeba konečně uvidím Casablancu!
PS: Pablo si opět půjčil film, na který se nikdy nepodívá.
>> 21. The Black Parade
Žádné komentáře:
Okomentovat