Hned, co jsem slezl dolů, potkal jsem nového spolubydlícího Rašída. Je to malinko podívín, ale obavy, jaké jsem z něj prve měl, nebyly vůbec opodstatněné. Zeptal jsem se ho, jestli už se konečně stěhuje k nám, tak povídal, že se vlastně nastěhoval už včera a kdyže jsme prý přišli. Abych byl upřímný, nějak jsem nevěděl, ale řekl jsem mu, že včera jsme technicky vzato vlastně ani nepřišli, tak že to on už asi spal.Poslední vlastnost, kterou bych Rašídovi přidělil by byla čistotnost, ovšem tenhle chlapík, dámy a pánové, tady z nás bude nakonec největší leštič. První věc, na kterou se mě zeptal – vyjma toho, jestli ty levé dveře pod mrazákem jsou taky lednička, což jsem myslel, že je, ale on je to vlastně mrazák, a tak se mu jeho sada Coly proměnila v hnědou ledovou tříšť (ale znáte to: Nejvíc chutná vychlazená) – byla, jestli to může v baráku vystříkat sprejem proti komárům. Celý dvůr už prý ošetřil, ale teď by chtěl i tady. Protože jsem byl ještě hodně ospalý a hrozně mně přišla vtipná ta tající Cola v umyvadle, tak jsem souhlasil, ale nadšený jsem z toho teda nebyl.
Chvilku jsem se díval na své oteklé oko a přemýšlel, jestli si mám na něco zajít do lékárny. Pak jsem to ale odložil na neurčito a vlezl na internet porozhlédnout se po novém podnájmu, abych se sžil zase s jiným kouskem města.
Ve čtyři odpoledne začal Rašíd vysávat (ano, má tady i vysavač, zvlhčovač vzduchu, větrák a tisíc švédských utěrek) a probudil Pabla, který dneska nemusel na kurz. Já jsem myslel, že si někde vyrazil, ale ukázalo se, že možná tak na rande s Růženkou. Celý opuchlý si dal něco k jídlu a zeptal se, jestli půjdeme na karibskou slavnost, což je takový každoroční festival tady. Řekl jsem, že rozhodně, tak jsme za hoďku vyrazili.
Netušil jsem ovšem, jak velká událost to je. Už to, že v naší ulici stála asi dvacítka autobusů – expresy dolů k jezeru na pochod – mi přišlo trochu divné, ale opravdu šokovaný jsem měl být až o pár desítek minut později.
Jelikož je prvního srpna, platí ode dneška zvýhodněné měsíční pasy na hromadnou dopravu v Torontu. Pořád ale ještě nevím, jestli si ho vzít, protože peněz je to dost, ale pravděpodobně bych přinejmenším tyhle prachy za dopravu stejně utratil, takže asi jo. Ovšem teď jsem se měl rozhodnout na chodníku po cestě dolů a toho jsem nebyl schopný. Když jsme ale přišli k metru (kde se tady nastupuje i na autobusy), vyšli dvě černošky a dali nám beze slova dva celodenní lístky a najednou bylo alespoň pro dnešek po problému.
Jé, teď jsem si tak vzpomněl, jak jsme včera mysleli, že přechčijeme místní hromadnou a nakonec přechčila ona nás. Pablo měl totiž týdenní jízdenku. Prošel, nechal mi ji nenápadně na turniketu (střeží tam dva sekuriťáci a chlápek v budce) a já, i když přímo pod značkou "Zneužití permanentního jízdného se trestá vysokou pokutou", že na ni projdu taky. Toho předání si nikdo nevšiml, ale když jsem strčil tu pitomou kartičku do čtečky, spustil se nehorázný vyrvajz. Přístroj začal pípat na všechny strany, všichni včetně ostřížů s obušky se v mžiku otočili a ještě že jsem měl připravený žeton, který jsem tam rychle hodil, a mohl se tak tvářit jakoby nic, nebo by byl asi nejspíš pořádný sec-mazec. Ale aspoň bych pak jako věděl, co je s tím okem, že...
Ale zpátky. Když jsme přijeli k Ontariu na místa, kde jindy trávím hodně času, nepoznával jsem to tam. Jedna ze dvou dálnic lemující pobřeží byla kompletně uzavřená a přeměněna na oplocený koridor pro průvod ve stylu brazilského karnevalu. Byly to plně naložené kamiony polonahých černochů a černošek tancující na přesolenou hudbu, která otřásala všemi stánky s jídlem a suvenýry kolem. Byly to ale taky slavící lidé s vlaječkami karibských a afrických zemí, zmalovaní a nastrojení víc jak na halloween. Za ploty stály z obou stran doslova desetitisíce lidí, kteří jedli, mávali a fotili. Jestli si myslíte, že to s těmi počty přeháním, byli byste stejně překvapení, jako jsem byl já, když jsem to poprvé uviděl. Upřímně – tolik lidí na jednom místě jsem ještě nezažil. Další tisícovky se totiž valily s tím nikde nekončícím průvodem a nějakou náhodou jsme našli díru v plotě, unikli policajtům a jako dvě sněhové vločky uprostřed škvárového hřiště jsme najednou byli přímou součástí Caribany. Aspoň jsem nachytal několik fotek z první ruky a povozil se za rytmu karibské taneční na kamionu plném černošek. Karibská taneční mě nijak nebere a afro/karibokanaďanky už vůbec ne, ale stejně to bylo žůžo.
Dostat se z toho šíleného průvodu nám zabralo asi dvě hodiny, protože lidí tam bylo opravdu hodně a celé Toronto bylo za ploty, takže najít nějaký východ nebylo snadné. Nakonec jsme si to ale přece fičeli streetcarem do centra a Queen's parku, kde se teď koná třídenní festival černošské muziky zcela zdarma. Bylo tam mimochodem i hodně jídla a pití, a i když všechny stánky byly stejné, Pablo musel ke každému přijít a půl hodiny civět na meníčko s přihmouřenýma očima a rukou na bradě. Vysral jsem se na něj a koupil jsem si první kukuřici, na kterou jsem narazil, protože, Pablo, tohle jsou stánky, kde ten chlápek, co ti to bude připravovat, byl těsně předtím na jednom z těch suchých záchodků tady a snad si nemyslíš, že si taky myl ruce. Nechal jsem ho tedy, ať si tady trajdá, až za dvacet minut přišel s kuřetem, které měli i v prvním a dvaceti dalších stanech, co jsme tady potkali.
Mezitím se rozjelo při zapadajícím slunci pravé nefalšované reggae. Bylo to velké pódium plné muzikantů s mnoha lidmi před ním, a tak nějak nás to chytlo, že jsme vydrželi až do konce. Bílých se nás tam vlnilo do toho pohodového rytmu marihuanové hudby všehovšudy asi deset, ale to nikdo neřešil.
Asi v jedenáct jsme to zabalili a pustili se znova do hledání klubů. Jenom co Pablo začal spekulovat, kde by se to tak mohlo zkusit, rychle jsem ho zavedl na roh Bathurst a Queen Street, kde měly být asi čtyři fajn místa. Když jsme potkali první a zeptali se, jestli se tam něco děje a kolik je vstupné, měli jsme jasno. Jednalo se totiž o cover kapelu, která hrála nejrůznější rockové písničky, takže by to mohlo bavit i Pabla, a vstupné bylo zadarmo, protože jsme to vyjednával já a ne on. Vyhazovačem byl sice dvoumetrový a dvousetkilový černoch, ale rozhodně se nijak svými parametry neoháněl a byl vlastně spíš taková veselá kopa. Když jsem se ho navíc zeptal, jestli mu stačí i evropská občanka, protože jsem si jaksi nic jiného nevzal a on zjistil, že jsem z Česka, začal se rozplývat nad našimi holkami a najednou jsme byli vevnitř.
Myslím, že jsem tady našel svůj oblíbený podnik. Byl tu dlouhý bar s malým pódiem a černými koženými sedačkami u zadní stěny, který měl bokem taky malou oplocenou zahrádku do silnice a druhý sedací bar jakoby v zadní místnosti, kde hráli televize, protože byl už za úrovní jeviště. Atmosféra klubu se nesla v typickém rockově špinavém rytmu, i když v naprosto čistém a voňavém prostředí s provokativně zapálenými svíčkami všude kolem.
Za chviličku se do toho kluci opřeli a bar se začal plnit, až se Pablo ani nestačil otáčet za všemi sukněmi. Pamatujete si, že jsem říkal, že nevypadá jako ten typický beach boy? Nevypadá, ale je. Je to učebnicový Ital, co hraje fotbal, jí špagety a ani pět holek najednou mu není dost.
No nakonec jsme k ránu odcházeli po poslední a skvěle zahrané All These Things That I Have Done původně od The Killers směr metro. Vzal jsem si taky plakátek, abych příští sobotu nezapomněl jít na surfovou kapelu, co tu bude hrát, protože surf rock miluju. Ale počkat, není to osmého?Ach jo, to musím na blink-182.
>> 22. Mýval v rouše skunčím
Žádné komentáře:
Okomentovat