Zatímco včera to byly hlasy z chodby, co mě dostaly ven z postele, dnes to byl přímo boží hněv. Nevím co to, ale Toronto muselo být poslední dobou opravdu hříšné, protože bylo nemilosrdně bičováno jedním bleskem za druhým. Doufám, že to není mnou, ale spíš za tím bude ta místní stávka, která dosahuje větších rozměrů, než jsem si původně myslel. Nejsou to totiž jenom všudypřítomné odpadky, ale prý tak nějak všechno, co se veřejné správy týče. Podle kanadských médií se ani vlakům moc nechce a prý i ten bazén v High Parku, o kterém jsem si říkal, kdy ho hodlají napustit, když teda ne v červenci, je na červeném seznamu. A mně se to města zdálo nějaké … jeté.Bouřka ovšem dlouho nevydržela (k čemu taky, když už jsem byl vzhůru), a tak jsem se ještě v plném odpoledni mohl vydat na roudko. Měl jsem takové tušení, že bez deštníku už to asi dál nepůjde, tak jsem tak přemýšlel, kde bych ho tady mohl sehnat. Tak mě napadá – kam bych vlastně šel v Česku, kdybych potřeboval deštník? Chci říct, já deštník ve skutečnosti vůbec nepoužívám, naposledy jsem ho viděl, když se kolem něj plazila Rihanna na MTV, takže...
Mezitím soustředěným rozjímáním na téma "já a deštník" jsem prošel kolem garážového výprodeje kol, kdy už jsem byl odhodlaný si nějakého zgarba za pár babek pořídit, ovšem když jsem přistoupil k tomu stojanu (který byl snad taky kradený) a viděl šílenosti bez sedátek a řídítek od sta dolarů nahoru, rychle jsem situaci přehodnotil a pokračoval dál po svých.
Nakonec mi byl osudným krámek všehochuť s příhodným jménem One Dollar (jeden dolar). Když jsem vstoupil, byl jsem velice vřele přivítán prošedivělým chlapíkem, který měl radosti jako bych byl snad první, co ten den vešel dovnitř. Jakmile jsem dokončil kolečko stísněnými uličkami mezi regály přecpanými vším možným i nemožným a ani jeden deštník nenašel, obrátil jsem se na teplého pana prodavače. (Teplého jako přívětivého, ne jako teplého teplého … Ach jo, co si to namlouvám, ty homovtípky, už jsou trapné.) Ten na mě vyprskl bleskové: "Ale samozřejmě!" protože nebylo zřejmě nic, co by neměl a dal mi na výběr mezi velkým a malým. Samozřejmě jsem šáhl po tom teleskopickém tintítku, protože pokud něco nesnáším, tak jsou to deštníkové války v promočených ulicích města, kdy se večer vracíte domů s páskami přes oko.
Barvu a vzor jsem příliš neřešil, protože ani moc co řešit nebylo a navíc mě z toho smradu, co se táhl po celém putyku, začínalo pěkně hučet v palici. Rychle jsem proto zaplatil a utekl, to jsem ovšem ještě nevěděl, že mi tu zvrhlou vůni pan prodavač přibalil i k deštníku nejspíš jako "bonus". Přivázal jsem ho proto na stranu batohu, aby se trochu provětral a šel se projít.
Nakonec jsem zase skončil u jezera na lavičce a hrál poker na mobilu. Jako každou správnou neděli tu bylo plno lidí s dětmi, takže jsem si užíval toho nádherného spojení rozvášněných dunících vln prorážejících bloky betonu z jedné a zvuků tepajícího města z druhé strany. Za necelou hodinu se ovšem nad Torontem znova zavřelo nebe, voda se rozbouřila a rodiče i s caparty zalezli do aut. Věděl jsem, že teď přišla ta chvíle - teď nebo nikdy! Sotva na mě dopadly první kapky deště, sáhl jsem na stranu batohu, dvakrát prohrábl na prázdno prsty a za prvního hromu tasil svůj zbrusu nový károvaný deštník v tmavě modrém provedení za 4 dolary ! Hahá! Všechno jsem to tušil! Už když jsem vyšel z domu, věděl jsem, že dnes dorovnám s přírodou skóre, a i když dělala, co mohla a seslala na město ty největší zásoby vody, kromě bot, které už beztak potřebovaly umýt, jsem i ten nejintenzivnější nátlak přečkal bez újmy.
Abych byl fér, tak jsem dal tomu nezkrotitelnému živlu ještě jednu šanci a vstoupil do High Parku, kde se krčili všichni ti nebozí rekreanti pod zastřešenými odpočívadly, a razil si cestu mezi těmi nejvyššími stromy, které mě mohly jednou ranou seslat do věčných lovišť, ale zase jsem to věděl, zase jsem věděl, že tohle se nestane – ne dnes, když mám svůj teleskopický, károvaný deštník v tmavě modrém provedení za 4 dolary! ...taky vám tak rychle buší srdce? To je adrenalin...
Doma jsem opět usedl k elektronické korespondenci, a když jsem se ujistil, že se nikdo nedívá (víte jak to bývá, když je člověk dlouho bez společnosti – jen-tak si udělá pohodlí a tváří se, že má někoho vedle sebe), vyzkoušel jsem konečně naši novou sedačku! Hmm, jak dobře se v ní sedí…
Všiml jsem si ovšem i nějaké zprávy na stole. Ó ano, věděl jsem, že díru ve střeše by nátura pana Toshe pedanta, puntičkáře a pracovité včeličky nepřekousla. Chtěli byste vědět, jak si chytrá japonská hlavička s takovou situací poradí? Tady je, co stálo v dopise:
"Drazí nájemníci,
kvůli těžkému dešti prosákla do několika místností voda (zadní vchod a koupelna ve druhém patře)," ale toš, pane Tosh, vždyť my víme, že tenhle výčet není kompletní…
"Dal jsem proto na podlahu kyblíky, aby padající kapky zachytily. Když uvidíte, že je nějaký kyblík plný, vemte ho, prosím, a vylejte do dřezu.
Děkuji za vaši spolupráci,
7/26/09, Tosh"
A to všechno na druhou stranu dalšího papíru s pravidly. To je aspoň kanonýr, ten Tosh!
Za pár minut se ve dveřích objevil Pablo strávit s námi první noc … v domě. Odněkud jej vyběhla přivítat i kamarádka ze třetího, tak jsem ty srdcervoucí chvilky vyfotil a pustil se s Pablem do diskuze, když má to kolo. Probrali jsme naše programy, kde jsou jaké obchody, nadcházející koncerty a akce v Torontu, přidali se do přátel na Facebooku, až mě nakonec požádal, jestli bych mu to tady v okolí neukázal. Vydali jsme se směr jídlo. Našli jsme jeden levnější supermarket s potravinami, který už měl ale zavřeno, ovšem Pablo už se ho nemůže dočkat, protože jako správný Ital podle vlastních slov neumí vařit, což znamená, že je schopný udělat asi tak 100 jídel. První věc, které si taky v domě všiml, bylo, že tak nějak ani já ani expert nemáme nic v ledničce. Všichni ale víme, že expert se tomu spíš vyhýbá, než že by tam neměl co strčit. Ale co já vím, třeba si chtěl z toho čokomléka udělat čokosyrečky, zatímco jel na víkend pryč. Má ale smůlu, pan Tosh totiž tu poloprázdnou krabici vyhodil a na dveře mu nalepil seznam pravidel s podtrženou frází: "Udržuj dům v čistotě!"
Dál jsme pokračovali směr polská čtvrť Roncesvalles (čti "Rončesváles", já to taky tak čtu, je to vtipnější), kde je plno nejrůznějších obchodů s přístupnějšími cenami. Je tady taky fitness, o které se Pablo zajímal, ale nakonec ho stejně nejvíc dostal jen další obchod s jídlem. Prohlédli jsme navíc několik meníček, ale nakonec to zarazili u nás na gril baru na Blooře, kde jsem si dal "mozzarellu in carrozza" jak by řekl gastronomický fanatik Pablo, kterému trvalo asi patnáct minut, než si z těch asi dvaceti jídel vybral středně propečený steak s mačkaným bramborem. Když nám to lady donesla, Pablo se zasekl. Nedostal totiž chleba a bez toho Italové nejsou schopni žít. Postavil proto servírku před první ze dvou zkoušek, zda-li si zaslouží dýško. Za minutku byl chleba na stole, i když, jak už to tak v Americe/Kanadě chodí, byl to prachobyčejný toasťák, který má sice k italskému chlebu blíž než k českému, ale ani pro Pabla to nebyl ten správný song. Chvilku jsme jenom tak seděli v tom malém baru, což byla vlastně jenom jedna protáhlá místnost, kde i tak nacpali šest televizí, přičemž na každé běžel úplně jiný program a ke všemu z bedniček hráli The Who, až jsme pak k půlnoci vyrazili na nákup Pablovi snídaně. Předtím ovšem ještě postavil servírku před závěrečný test, kdy ji přeplatil o víc jak tři dolary a čekal, jestli se vrátí s drobnými zpátky, což se v Severní Americe příliš nenosí. Chvilku jí to trvalo, až se konečně za cinkotu stovek centů připlazila zpátky, čímž si vysloužila 3 Pablovy babky navíc. ---pokud je teda z toho stolu nikdo neukradl.
Pro snídani jsme museli zase zpátky k Polákům do non-stop obchůdku s černými banány a přehřátými chlaďáky. To si ani nedovede představit, jaké to je jít s Italem nakupovat jídlo. Jenom sušenky jsme vybírali 10 minut, a tak to trvalo dokud jsme nenaplnili celé dvě tašky. A to byla jenom snídaně… Mléko, nutela, banány, sušenky, džus, druhé sušenky, toasťáka,… Asi už vím, proč se tak oháněl po fitness!
Jen, co jsme dorazili opět domů, Pablo mně slíbil, že mi udělá jeho vlastní specialitu. Než s tím ale začal, malém se zhroutil k zemi, protože nejde trouba, nejsou tady příbory (díky mami, žes mi jednu sadu přibalila) a to ani nůž na krájení nebo hrnce na vaření vyjma jednoho univerzálního, ve kterém experimentuji s asijskými nudlemi a nepoživatelnými makarony, což už jsou teď obojí jídla, která by mohla působit jako zesměšňování nějakého ze sousedů, takže jsem s nimi asi skončil. No co, mám přece Pabla.
Ten zatím začal připravovat tu svou specialitu. Je to velký gurmán, takže je jasné, že od něj můžeme očekávat velké věci. Tady je jeho recept.
Co budeme potřebovat:
Jedno velké balení pravé Nutely
Pár přihnědlých banánů (konkrétněji podle toho, nakolik se cítíte)
Jeden jídelní nůž půjčený ode mě, který jsem si zase já půjčil od našich, kteří ho vzali ze dvora, kde jím ostatní jedí, když se zrovna griluje
Jeden fotoaparát
Hromada ubrousků
Jak se to dělá:
Jeden si stoupne opodál a fotí fotoaparátem (to budu já a říkejme tomu prostě "foťák"), druhý rozvine ve vlastním zájmu dodržování Toshových pravidel po stole armádu ubrousků a oloupe nad nimi banán. Poté otevře Nutelu a do druhé ruky vezme jídelní nůž půjčený ode mě, který jsem si zase já půjčil od našich, kteří ho vzali ze dvora, kde…, nabere Nutelu a celý ten banán jí pomaže.
Pak už jenom Dobrou chuť nebo jak by řekl mistr kuchař: "Buona appetito!"
Nakonec jsme oba skončili v bílé kožené sedačce sledováním Much Music, což je mimochodem super hudební stanice, kde si paradoxně dělají srandu snad ze všech interpretů, jejichž klipy tam vysílají. Nejvíc nás pobavil maňásek, který si stěžoval, že má v zadku cizí ruku (ne, počkat, u tohoto jsme to vypnuli) a pseudoreklama okopírovaná od OB na tampony s logem Tokio Hotel, které údajně přežijí i ten největší monsun (ti, co to pochopili, už nemusí číst dál, ti co ne, tak přinejmenším tuší, že jde o dvojsmysl a už googlují nejúspěšnější singl této německé … jak je nazvat … ale pes to sežer - kapely).
Pozn. pro babičku: googlovat přeneseně znamená hledat na internetu, kdy se pomocí jednoduchých hesel snadno dobereš odpovědi, i když jsem tam teda ještě nikdy nenašel "jak utopit kapr". Budu to muset zkusit v angličtině.
PS: V tom One Dollar shopu, kde jsem si kupoval deštník – stejně tam určitě prodávali drogy. Všechno to sedí: směska shop jako pračka peněz, kde ani nemusíte kupovat zboží, jelikož jsou to všechno veteše, co vyhodíte z domu, ten smrad, to aby překryli odér, když vaří perník a slévají koks do cihliček, a konečně pak podezřele veselý prodavač... Žijeme v šíleném světě s šílenými návyky (ale koks do toho netahejte)!
>> 16. Devítimístné číslo SIN
Žádné komentáře:
Okomentovat