Ta firma s prací pro mladé ... všechno mi to nějak nedalo spát. (I když možná to byla ta moje nedodělaná vajíčka na propálené pánvičce...) Každopádně jsem se přece nemohl jen-tak lehce vzdát?! Nebylo na co čekat – hned ráno jsem vyběhl na metro a nabral opět kurz North York. Když jsem dorazil k obchodňáku, byl jsem stejně ztracený jako včera, řekl jsem si však, že tam budu chodit tak dlouho, dokud to nenajdu – dveře ode dveří.Už ale asi u pátých mě to přestalo bavit, a tak jsem si sedl na lavičku. Shodou okolností to bylo před podobným úřadem, kde jsem si byl pro SIN, a další shodou tam měli taky speciální místnost s nabídkou práce pro studenty, ve které nikdo nebyl. S tou vizí, že jsem sem už podruhé nejel zbytečně, jsem vešel dovnitř a poohlížel se kolem. Zpoza počítače hned u dveří se ozval něčí hlas. Když jsem se podíval a zaostřil, zjistil jsem, že to byla nějaká drobná holka, kterou kompletně zakrýval monitor velký asi jako naše televize v obýváku a řeknu vám, ta teda velká je. (Teď ale nemyslím tu u pana Toshe, za tu by se neschovali ani Šmoulové [a vůbec ne proto, že jsou modří.]) Vlastně ta holka vůbec drobná nebyla, protože, jak už jsem naznačil, za takovouhle bednou bych se ztratil i já a banda trpaslíků. (A to je najednou referencí na pohádkový svět, co?)
První ze všeho se zeptala, jestli může nějak pomoct, tak jsem jako na magneťáku znova odvykládal všechny ty kecy o pracovních prázdninách a taky jsem jí řekl, že vlastně ani nevím, jestli mi může pomoct, že mi to jenom přišlo zajímavé, že kanadské úřady svým studentům takhle krásně hledají práci a starají se o ně, že jsem se vlastně přišel o práci ucházet, ale že tu společnost jsem stejně nikde nenašel, až mě zastavila, přečetla si papírek, na kterém byly všechny indicie jako adresa, jméno personalistky atd., a řekla, že jsem to právě našel. Hned na to zavolala onu slečnu personalistku, která si se mnou sedla, odvykládala co a jak, a pak mě poslala se CVčkem někam úplně jinam.
Co se to sakra děje? Nechápu, proč mě nemohla zrovna zapsat, když v inzerátu byla uvedená jako ta, co přijímá, ale co mně zbývá. Zítra tam prostě zajdu, abych se dozvěděl, co zase nesplňuju. Ne, počkat, teď si tak čtu na papírku, že tam mám jít nejdřív až 10. srpna. Aha, tak že děkuju.
Něco vám ale povím: vážně už mě ty kanadské žertíky, kdy si vás přehazují z jedné kanceláře do druhé, nebaví. Kdyby mně radši řekli, kde se tady hraje lacrosse.
Jel jsem proto zase zpátky, doupravil si ještě životopis a běžel si ho do místní tiskárny zhmotnit, protože ho beztak budu potřebovat. Při odchodu jsem ovšem narazil na vracejícího se Pabla z kurzu a ten mi představil plán a taky mi slíbil, že mi udělá skvělou omáčku na nachos, že si mám koupit v obchodě lupínky, protože zjistil, že v tom klubu jídlo jaksi nakonec nebude. Neva – hlavně že budou nachos.
Když jsem vycházel zpoza domu, znova jsem ucítil u popelnic smrad - doslova jako bych byl metr od zdechliny. Protože ale stávka trvá (i když prý možná dneska skončila) a Toronto začíná být jedna velká skládka, vůbec jsem to neřešil a pokračoval směr Bloor Street.
Po návratu už byl Pablo nastartovaný do High Parku, jenom jsem mu ještě vysvětlil, jak tady funguje pračka se sušičkou. Já jsem teda myslel, že první pojíme a až pak vyrazíme, ale tak bagetárna to jistila, tak jsme obsloužili prádlo a vydali se na kratší trip před tím velkým do Downtownu.
Před domem ale Pablo taky přikrčil nos a oba jsme si uvědomili, že tohle je i na současné Toronto trochu síla. Porozhlédli jsme se proto kolem a hle, fuj, ble, TU-TU-TU (to je ten zvuk z Hitchcockova Psycha, jak tam jde ta paní [co je vlastně pán] do sprchy zabít Marion) regulérní mrtvola pohozená ve křoví! Najednou už jsem hlad neměl a cítil naopak, jak mi žaludek přetěká...
A to se o Torontu říká, že mezi těmi velkými městy je to s nejnižší kriminalitou, a teď tohle - mrtvý mýval ... nebo zavražděný, chcete-li!
Mnohé to ovšem vysvětluje. Každou noc, když usínám se ozývají naprosto šílené zvuky, se kterými se řev našich koček dá jen těžko srovnat. Strašně mě zajímalo, co by to tak mohlo být a hle! tady to máme v plné kráse... tedy jak se to vezme...
Jelikož jediné koše, které se tady vyváží, jsou na stanici metra, vzal Pablo naše odpadky a rozhodl se, že jim je tam vyhodí. (Vystudoval totiž magistra z ekologického inženýrství a pohled na přeplněné popelnici mu dělá vrásky.) Kanaďané ovšem nejsou hloupí a počítají s tím, že by toho mohl někdo zneužívat, dali proto tyto koše až za vstupní turnikety. Hloupí nejsou ale ani Italové, a tak si s sebou Pablo vzal i svou průkazku do metra a pod dohledem desítek páru vyvalených očí vstoupil s tím obrovským igelitovým pytlem narvaným všelijakým bordelem dovnitř, vyhodil jej a vrátil se zase zpátky jakoby nic. Myslím, že tím dost možná podnítil celou ulici, takže vím, kde hledat všechny ty pokažené tiskárny, prošoupaná křesla a rozbitá kola, až zítra zmizí z ulic.
Mezitím jsem dostal zase zpátky svůj přirozený hlad, ještě před High Parkem jsem si tedy zašel po dlouhé době na vítečnou Vegie Delite. Stejně jako mě ani mého italského kamaráda místní král parků nenadchnul. Prodrali jsme se co nejrychleji až k jezeru, u kterého Pablo ještě nebyl, i když Toronto navštívil poprvé už minulý rok. Na pláži bylo nezvykle živo, pořádal se tam volejbalový turnaj a závod dračích lodí, tak jsme měli chvilku na co koukat.
Po cestě zpátky jsme pak potkali dalšího mývala pohozeného v trávě a i když to tady mají za škůdce a střílí po tom devítkami z oken, mně jako Evropanovi to beztak přijde jako roztomilé zvířátko, co uteklo ze zoologické zahrady.
Doma na Keele Street jsme se pustili do kuchtění. Pablo si udělal flák masa, hranolky v podobě prasečích ocásků, velkou mísu salátu a samozřejmě chleba a já s předsypanými lupínky na talířku a slinami v koutcích úst se těšil na tu jeho speciální omáčku, o které předtím tolik básnil. První se mě zeptal, jestli si pamatuju, jak byl včera na tom barbeque, a pak šáhl do ledničky a povídá, že jim zbyla skvělá omáčka, a vrátil mi můj výsměch za spáleného tuňáka. Hajzlík jeden mstivá...
Když jsem si zrovna pochutnávali už jednou nohou vykročenou do centra, začaly šustit vstupní dveře. Oba jsme logicky očekávali experta, ale najednou se z chodby vynořil chlápek, kterého jsme viděli už předevčírem. To jsme si tak vykládali v jídelně, a najednou se zezadu přiřítil nepěkný a nemytý dlouhovlasý indián jako čerstvě vypuštěný z rezervace s krokem chronického pijana, který se pokoušel nějak dostat dovnitř. Bylo tehdy zamknuto a nepovedlo se mu najít příslušný klíč, takže po asi čtyřech neúspěšných pokusech, kdy jsme na něj z asi metrové vzdálenosti zpoza okna civěli, zase odešel. Teď byl ale tady u nás v kuchyni.
Jako na divokém západě poslední sekundy před polednem na náměstí u místního kostela, kdy se nehýbe nic než větrem unášené chomáče uschlé trávy, a kdy všichni s rukama u pasu, kde mají revolvery plně naložené olovem, čekají na první úderu zvonu, jsme tam jen-tak stáli, propalovali se ostrými pohledy a čekali, kdo jako první něco řekne.
"Ahoj, jsem Rašíd a budu tady od pátku bydlet s vámi ve 23," á, ta zmije! Dostal nás...
Jenom co si letmo zkontroloval pokoj, tak zase odešel. No to se máme na co těšit. Mně i Pablovi to křičelo v hlavě: "Né, jen to né!" ale nahlas to neřekl ani jeden.
Za chvíli však přišel opravdu i expert a posadil se k nám. Chvilku jsme jenom tak vykládali, až jsme se najednou ocitli omotaní kolem jídelního stolu s vážnou diskuzí na něm. Expert se rozvykládal o své minulosti, svých studiích v Británii i práci pro Spojené národy v Japonsku, odkud létal denně do celého světa, až po svou největší životní chybu, den, kdy z rodinných důvodů rezignoval na svůj snový post, a musel tak vzít práci lektora na univerzitě a úředníka pro výpočty sociálních dávek. Poprvé jsem mu konečně uvěřil, protože i když působí dost nemotorně, skoro až buransky, vědomosti a zkušenosti rozhodně má.
Když jsme skončili, bylo sice už příliš pozdě na to vyrazit do města, ale Pablova škola pořádá večírky skoro každý večer, takže to můžeme rozbalit zítra. Místo toho jsme si udělali krásnou vzdělávací besedu na úrovni a abych všechnu tu vážnost zase vykompenzoval, tak tady teď sedím, přemýšlím, jakou bych si dal zmrzlinu, a jak s tou malou žehličkou vyžehlím tak velkou mikinu. Hmmm, pistáciovou...
>> 19. Maraton, který jsem vyhrál, protože jsem se ho nezúčastnil aneb Kdo nic nedělá, nic nepokazí
Žádné komentáře:
Okomentovat