"Au – moje oko. Co to sakra...? Budu muset vstát, jít do koupelky a podívat se co s ním... Au – moje noha! To snad..." Ale ano, je to možné. Levé oko mi z neznámého důvodu nějak opuchlo a v koupelně jsem stoupl na střep. Dnešek mě prostě nemá rád. Ale stejně, proč máme v koupelně rozbité sklo? Vůbec bych se nedivil, kdyby si expert trénoval své fakírské umění a chodil po něm – vypadá na to. Ale ne, je to jenom prasklá krytka od světla. Od toho světla, ze kterého tady při dešti vždycky teče voda. Ona totiž protěká přes elektrické obvody, což je strašně fajn, ale Pablo už si stejně radši koupil gumovou čepici, rukavice a potápěčské ponožky z neoprenu. Tvrdí, že čepici má do bazénu (ale ty jsou vypuštěné), rukavice na nádobí (to umývá vždycky holýma rukama), a ty ponožky že si vzal omylem, protože týden před tím se byl učit potápět u nich v Itálii (na to nevím, co říct. Snad jen aby příště rozlišoval mezi kufry na dovolenou a do Kanady).Na dnešek ovšem nebyl žádný plán, takže jsem skončil u nabídky práce. Největší shon je po opatrovnících pro staré lidi, ale na to nemám diplom s první pomocí a navíc nechci chodit do práce, kde vyžadují jenom jedno a to právě takovýto dokument. Jinak svářečů asi taky není dost, a pak tam najdete taky chiropraktiky a jiné specializované inzeráty.
Narazil jsem ale na dalšího nakladače/vykladače kamiónů, čímž jsem úplně posedlý a navíc se ucházelo jenom posláním CVčka přes mail, což je vždycky nejpohodlnější. Lákají mě ještě ale i větší hotely, kterých tady několik je a občas nabírají. Konkrétně včera to byl někdo na uklízení pokojů s žádostí přes mail. Odesláno! Pak jsou to ještě nějaké pozice ve skladě, což je taky fajn a už taky mají ve schránce můj životopis.
Stejně chci ale do toho hotelu. Máte svoje pokoje, které si uklidíte při tanci s peckama na uších, nikdo vás neotravuje, nemůžete velice nic pokazit a pracujete v super prostředí. No a když budou hodní, tak mi dají i tu zástěrku, co uklízečky vždycky nosí. Ups! Myslel jsem ten stoleček... Ten pojízdný stoleček s košem a okenou – ten chci, ne zástěru...stoleček. Prý že zástěru... Haha......ha.
Po tom ubíjejícím hledání jsem si vyšel jen-tak na čerstvý vzduch. Dočkal jsem se ho hned, co jsem obešel mývala, který se nám začíná dost podezřele nafukovat. Pak jsem si dal pizzu a vydal se po okolí. Největší vzrůšo bylo, když se tady hádal jeden černoch se svou přítelkyní. Protože chlapík byl jak jinak než velký rapper, křičel na ni v rýmech a dělal k tomu nejrůznější taneční kreace. Ona mu to oplácela sice ne tolik uměleckým za to dostatečně úderným "Jdi do prdele!" Jinak se v Torontu nic většího nedělo. Jenom někomu v nejbližším sousedství teda pořád zvoní přiblblý budík od rána do večera každých deset minut už od doby, co jsem tady, a protože to vyzvánění je navíc naprosto stejné jako má můj raní otrava, štve mě to dvakrát tolik, jelikož každý den v sedm ráno, když to zase spustí, hledám přesně v tom polospánku, kdy vypadáte, jako byste den předtím byli na kokainovém koštu, reflexivně rukou jak to vypnout, i když ten můj je ve skutečnosti tisíce kilometrů daleko.
Když jsem se vrátil domů a chystal se hodit věci do pračky, našel jsem ve své úžasné vestavěné skříni, která mně ještě pořád baví (a aspoň jednou denně se tam pro vlastní potěchu na pět minut schovám), SIM kartu od Rogers. Všichni tady po mě chtějí číslo na mobil, ale protože jenom tahle karta tady stojí $40, tak se mi do toho moc nechce. Dávám proto všem své české číslo, které tady stejně nezvedám. Vlastně ani doma ho moc nezvedám, ale to sem teď nepatří.
Hned jsem tu kartu samozřejmě hodil do mobilu, ale bohužel její platnost už byla pryč, což je škoda, protože jsem se radoval, jako bych našel těch 40 babek a to je dost.
Za nedlouho přišel i Pablo se svými dalšími velkými plány. Prvními mi ale ukázal knížku, a když jsem se ho zeptal, co je zač, tak řekl, že neví, ale že ta holka, co ji v knihkupectví nabízela byla hezká, a tak v ceně jednoho výtisku dostal i její číslo jako bonus. Shodou okolností to je fotbalistka (ano, evropský fotbal tady totiž hrají většinou holky nebo děti do deseti let) stejně jako můj taliánský přítel, tak to vypadá na dobrou chemii. Jo a ten plán: V 6 jdeme běhat a nejpozději v 8:30 vyrážíme do města. Hlavně teda to běhání mě pobavilo, protože když jsem běhal naposledy, tak mi bylo asi 15, ale jdu do toho!
Jelikož tady mám jenom jedny boty a to prknařské Etniesky, které jsem si koupil navíc o něco větší, protože fakt ne kvůli běhání, vzal jsem noviny a docpal je do špiček. Nesmím opomenout ani to, že jsem je poprvé v životě taky zavázal. Jakmile jsem skončil, převlékl jsem se do slušivých sportovních kraťásků a 20 let starého trička od Pumy po mém taťkovi, kolem čela jsem si ještě uvázal šátek, a zápěstí na obou rukách ofačoval potítky, abych mezi ty rychlonožky, kterých je po městě stovky, krásně zapadl. Chyběl mi už jenom ten pásek s pěti maličkými flaštičkami na vodu a nějaké startovní číslo, ale co, stejně budu všem pro smích už i takhle.
Zapomněl jsem ale, že Pablo je Ital, a tak byl za chvilku zpátky a říkal, že běhat nejdeme, že je nějaký unavený, a že ještě nejedl. Upřímně jsem byl docela rád a víc než to, že jsme nešli běhat, mě mrzelo, že nemám fotku, ale příště, až zase "půjdeme", to napravím. Bože, vypadal jsem ještě hůř jak Hoppus v klipu k Josie.
Pak ale Pablo začal skypovat. Haló sem a haló tam a když o půl deváté sešel dolů, tak se zhrozil, popadl vařečku a začal zběsile vařit. Musel totiž ještě připravit rýži na zítřejší sharing lunch (oběd, kdy každý něco donese a vy si vezmete, co chcete, nebo se jenom tváříte, že jste něco donesli a zadarmo se najíte) a salát na večeři. Přitom mi povídal, že mu ještě nikdo ze třídy nenapsal, kde se dneska paří, takže stejně musíme čekat. Ještě ani za hodinu mu ale nic nedošlo, takže jsme stejně skončili u sledování pokeru v televizi a hromady jídla. Netušil jsem, že i jako divák můžete u Texas Hold'em prožívat takové drama. Pablo je ale horkokrevný makarón, a tak neustále mlátil do stolu, stavil se na zadní, přešlapoval kolem, rval si vlasy, pak se zase radoval a poskakoval a klekal na kolena... A pak, proč mu nikdo nenapsal.
Po pokeru se ze shora přicoural i expert a to jsme se zrovna chystali dívat na Andersonův "Až na krev", který si Pablo před dvěma dny půjčil a zítra ho musí vrátit. Expert že se bude dívat s námi, tak jsme opět ocenili gauč pana Toshe a ponořili se do filmu.
Přestože šlo o drama s atmosférou těžkou jako blázen od první sekundy, oba dva se pořád něčemu pochychtávali. Nejvíc ze všeho je pobavilo, když ve výkopu zabil padající kus dřeva chlapa dole. Po dvaceti minutách už ale zjistili, že tohle asi fakt komedie nebude, a tak se expert odebral zase k sobě a Pablo ... usnul. Probudil se až při závěrečných titulkách, kdy se jenom přemístil o patro výš, aby pokračoval v tom, co dole načal.
Já jsem se ještě naposledy podíval na mail, popřemýšlel, co bych mohl dělat zítra a za chvíli už jsem byl taky na schodech vstříc neznámým zítřkům. Nejspíš si dám sluneční brýle a budu se tvářit jako rocková hvězda – jo, to bude fajn.
>> 20. Maraton, který jsem naprosto projel aneb Není důležité vyhrát, ale všem natřít prdel!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat