Protože ještě pořád nemám deštník, až do dlouhých odpoledních hodin mě počasí drželo v šachu, a jelikož jsem se včera/dneska nad ránem nabouchal vším, co jsem měl doma k jídlu (kromě zbytků z nachos, ke kterým nemám omáčku, a u kterých už zase váhám, která část je ta ostrá), bylo čekání, na to až se nebe umoudří, přímo nekonečné.Expert odjel za rodinou a musím vám o něm říct, že je tak trochu prase. Do koupelny po něm už radši nechodím. Neustále je tam všude mokro a to i na záchodovém prkýnku, objevují se tam tekutiny pochybných původů a barev, takže jsem si zvykl navštěvovat onu místnost dole, kde to stejně nikdo jiný nevyužívá. Jeho špinavý životní styl má ale i svoje plus. Než v pátek odjel, samozřejmě si vydělal čokoládové mléko z ledničky, které tam už nevrátil, a tak teď smrdí na kuchyňské lince. Taky ho trochu rozlil, ale že by to třeba utřel, to ne. Co je na tom ale to přínosné? Když celý den chodíte kolem toho zkaženého mléka (které on jistě ještě dopije), nemáte pak takovou chuť k jídlu, takže jsem svou dešťovou hladovku nakonec nějak přečkal.
Zajímavé bylo dnes už i ráno. To mě probudily hlasy ozívající se z chodby, kde se domovník Tosh vybavoval s nějakou paní. "Nová spolubydlící," řekl jsem si radostně, ale protože jsem se nechtěl motat Toshovi do jeho tradiční prohlídky domu, kterou tolik miluje, tak jsem počkal až odejdou.
K poledni jsem se posadil k internetu do jídelny a všiml si, že se televize přemístila. Napadlo mě tedy, jestli se pan Tosh nepoučil z dodatečného desátého přikázání a nepřipojil k TV taky anténu. Voilá – připojil! Moje první puštění kanadské televize podruhé a hned úspěšné! Jinak tady máme asi 50 programů, které jsou tradičně buď sportovní nebo reklamní, narazil jsem ale i na pár schopných, na kterých běželi třeba Přátelé. Nechal jsem ji tedy běžet a po chvilce se za oknem na dvorku objevila postarší ženská s kolem (samozřejmě celá mokrá) a za ní postarší (asi 25letý) kluk.
Jakmile vešli dovnitř, vyměnili jsme si pozdravy a já zjistil že to není lady, ale ten sympaťák, co tady přibude k nám do super skvěle mega-úža-žůžo veselé party. Z prvního pohledu vám toho o něm moc neřeknu, avšak shodou okolností během Joeyho proslovu v Přátelích, jsem se dozvěděl, že můj nový spolubydlící je taky Ital. A slimák je z chodníku dole!
Pro víc informací už musíme navázat konverzaci, takže úvodem: V Kanadě je jenom na skok - na dva měsíce – protože tady bude chodit do kurzu angličtiny. (Všichni tady chodí jenom do kurzů angličtiny, nikdo tady nedělá, ale když jdu někam pro job, za den je pryč. To mi vysvětlete…)
Jméno si opět nepamatuju, ale říkejme mu Pablo. Pablo vůbec jako Ital nevypadá. Není to ani ten opálený, co nahání holky u bazénů, ani ten s knírkem a dlouhými vlasy staženými dozadu, jak tomu bývá ve filmech s Meg Ryan. ...i když to byl vlastně Francouz... Nicméně je to normální a v pohodě týpek, kterých není nikdy dost. No bydlet tady s nějakým idiotem … ten špindíra mi bohatě stačí. Doufám, že dojede už zítra, aby si uklidil to, co kdysi bylo mléko.
Ženská co přišla s Pablem je známá od známé známé jeho matky a pomáhá mu se tady zabydlet, protože je úspěšná italská imigrantka s občanstvím a zkušenostmi. To kolo je taky její, ale protože už ví, co já jsem nevěděl, tak ho Pablovi půjčila, jelikož v Torontu ho jistě užije. Můj ďábelský plán je tedy jasný: Musím se s Pablem spřátelit, aby mi ho půjčil!
Nicméně můj nový italský kamarád se bude stěhovat až zítra, takže po krátkém pokecu rozbalili deštníky a vydali se nejspíš zpátky do Malé Itálie, kde se musím někdy stavit na pizzu.
Ještěže šli, protože vytrvalý déšť dal našemu baráku zabrat. Když jsem přišel do koupelny, ze stropu intenzivně kapala voda, a jelikož dopadla přesně na hranu umyvadla, tak se tříštila a mokro tak bylo úplně všude. Stejné to bylo i v pokoji s výhledem na silnici a krásnou krbovou římskou, ale bez vestavěné skříně, které tolik miluju, což byl důvod, proč jsem si jej tenkrát nevybral. Voda tam byla po celé podlaze, tak jsem si to aspoň vyfotil, a pochybuju, že u Pabla bylo sucho, protože ten bude bydlet taky na straně u silnice. Vlastně přímo naproti mě! Jů – můžeme si udělat kelímkový telefon! Jinak se ale vážně divím, že já tady neplavu, protože pode mnou v botárce, která slouží jako vstupní hala od dvora, je taky kaluž.
Jen co nad večerem přestalo lít, seběhl jsem sprintem dolů na Bloor pro jídlo a protože jsem celý den nic nedělal, vyrazil jsem na lov nočních fotek k jezeru. Je soboto-neděle a jsme v Torontu, takže opět bylo skoro všude open, jenom lidi torchu chyběli. Potkal jsem jenom několik bezdomovců, kterých je tady jako v každém velkém městě docela dost a jednomu po druhém jsem odpovídal, že jsem si s sebou peníze nevbral. Taky jsem si to mohl napsat fixkou na kousek od kartonové krabice a jen si s nima posílat váguSeMeSky, co? Když mě to všechno napadne, až už je pozdě...
Zpátky jsem se vracel přes polskou čtvrť Roncesvalles, kterou celou rozkopali, a zastavil se tam v jednom baru. Hrála tam totiž nějaká etnická hudba, která byla něco jako mix irsko-cikánsko-latinské Ameriky, ale poslouchat se docela dala. Barman se mě samozřejmě zeptal, jestli jsem Polák, a když jsem mu řekl, že Čech, naprosto nadšeně po mě vyjel tou svou řečí, které bych asi měl aspoň trochu rozumět, ale nerozumím. Odpověděl jsem proto neutrálním: "No jo…" a nominoval se na Oskara za nejpřesvědčivější nucený smích. Naštěstí pak musel zpátky do práce, čímž mě ušetřil od trapasu, kdyby se třeba na něco zeptal a následně se ukázalo, že mně to zní jenom jako pusté bla bla bla bla bla.
Jo a zítra má zase pršet, takže … jsem si opět nekoupil deštník.
>> 15. Nejsem kuchař a tohle není zástěra
Žádné komentáře:
Okomentovat