40. Ztraceno v překladu

Ok, ok, už lezu z postele. Je sice teprve devět ráno, ale fajn – vstávám... Ne vážně - jsem zvědaví, jak to bude vypadat, až se zase vrátím do školy, protože hned na druhý den, co přilétám zpátky do Česka mě čeká imatrikulace na výšce. Teď si ale tak říkám, že ten celodenní let proti časovému pásmu mi asi stejně dokonale pomotá hlavu, tak je to vlastně jedno. Proč jsem ale musel vstávat? Vlastně nemusel, ale dál spát to už jsem zase nemohl. Že to nedává smysl? Nic nedává smysl, když odjedete na letní prázdniny sami za oceán, ale konkrétně tohle dnešní ráno jakési vysvětlení má. Protože v poslední době přibylo bouřek a deště vůbec, byla v našem baráku na Keele Street místa, kam jste se bez gumáků už skutečně neodvážili. Náš landlord Tosh se proto konečně rozhodl k ráznému kroku a zavolal si chlapy, co mu vymění střechu. Tedy alespoň jsem si myslel, že pro to Tosh tak samovolně vzplanul, ale jak jsem večer zjistil, nebyl to jenom déšť, co na něj dělal tlaky.

Od devíti ráno tedy lozilo kolem mého okna po střeše asi sedm chlapů, kteří podle hluku, který dělali, vážili každý nejmíň sto kilo. K tomu všemu si přičtěte ještě všechen ten bugr, co stavaři nadělají, a to, že já okno nikdy nezavírám, takže jsem aspoň zase jednou za čas stihl snídani.

Na druhou stranu je strašně fajn, když den načnete takto brzo. Můžete se posadit s mapou ke stolu, ukázat si kamkoliv byste chtěli jet, a pak prostě vyrazit. Protože jsem ale nenašel nic konkrétního, kam bych se v Torontu toužil ještě vyloženě podívat, rozhodl jsem se, že jednoduše jenom sednu na autobus, nechám se někam odvést, tam vezmu zase jiný a prostě si to tady jenom tak projedu s peckami v uších.

Jelikož bylo dneska vážně krásně, celé město vypadalo vesele a uvolněně a vám nezbylo nic jiného než pozorovat a přemýšlet a srovnávat a přemítat... Tak třeba spousta lidí se mě ptá, proč mám rád Severní Ameriku, v čem je jiná a já jsem to nikdy nebyl schopný vysvětlit, i když to docela přesně vím. Teď jsem se ten pocit snažil opět nějak převést do slov, ale abych zase jenom zjistil, že to prostě nejde, i když to všechno máte přímo před očima. Jediná odpověď, kterou tedy mám, je, zvedněte zadky a zajeďte se podívat – Chorvatsko už jste stejně všichni viděli... Pětkrát!

I když se v Torontu tak nějak orientuju, je příliš velké na to, abyste se v něm úplně vyznali. Ale to je očividně i Brno. Když jsem tam nedávno hledal nějaké náměstí (což ve finále byl jenom nějakých pár suchých stromů u silnice) a požádal o pomoc starší paní, která tam bydlela snad celý život, poslala mě ve finále úplně někam do prdele. A co je to Brno, že? No ale dneska jsem se zapřísáhl, že nevytáhnu mapu, dokud nebudu úplně zoufalý, takže celý den jsem cestoval, ale nemám nejmenší tušení kde, takže všechna ta musím-navštívit místa, co jsem si poznamenal do mobilu, už nejspíš nikdy neuvidím. Spoléhal jsem se ale na dobrosrdečné Kanaďany, kteří mě nakonec navedou na nějaký autobus k metru a to mi naštěstí vyšlo. Zase to byla stará paní jako v Brně, ale neměl jsem moc na výběr, protože už se stmívalo a nevypadalo to, že bych v té části města do zítřka ještě někoho potkal. Naštěstí se ale madam nemýlila, a tak jsem se byl za hodinku zpátky doma.

Po cestě jsem si ještě stavil na pizzu, protože jsem se nějak necítil si něco kuchtit. Když jsem si objednával, zahlédl jsem ve výloze cedulku, že hledají výpomoc. Obsluhoval mě zrovna nějaký Číňan s vybitými zuby, který nikomu nerozuměl a nikdo nerozuměl mu. Napadlo mě tedy, že ta výpomoc bude nejspíš náhrada za něj, a tak mi nepřišlo jako nejlepší nápad řešit to zrovna s ním. Nicméně nebylo na koho jiného se obrátit, tak jsem se ho tedy při placení zeptal, jestli je to ještě aktuální. Chvilku přemýšlel, škrábal se v hlavě a pak řekl, že "asi jako jo no" a kdesi-cosi, a že mu tam mám nechat číslo. Už vidím, jak mě někdo celý žhavý zkontaktuje, jenom protože jsem tam na druhé straně účtenky nechal nějaké číslo. Vytáhl jsem proto z batohu životopis, který tam neustále nosím a předal jsem mu to, i když mi bylo jasné, že se projeví jeho pud sebezáchovy, a že se moje resumé nedostane dál než do toho koše, co měl pod pultem. No ale alespoň jsem mohl oslavit své poslední oficiálně předané CV tady v Kanadě, protože dál by se mi i ten největší optimista ve městě vysmál, jelikož už mi zbývají jen poslední tři týdny v zemi javorového listu.

I když je dnes pátek, doma na mě z bílé kožené sedačky vyskočil expert, který se díval na nějaký bangladéšský film. Jestli se pamatujete, každý víkend jinak jezdí domů za rodinou. Nikdy jsem ale něco jako bangladéšský film neviděl, tak jsem se samozřejmě připojil, ale on prostě nemůže jenom civět na tu bednu... Zase hned začal se svými historkami, jak je skvělý, a tak vůbec a taky si pochvaloval, že konečně dali dohromady střechu.

Jo, je to tak. Během několika hodin hoši stihli vyměnit střechu na celé půlce baráku. Není to ale tím, že by v Kanadě nějak víc makali nebo že by byli zručnější, jenom to tu prostě jinak funguje. Taky máte doma na desítkách dřevěných latěk navěšené těžké hliněné tašky? Zapomeňte na to, tady se s tím nikdo tahat nebude. V Kanadě preferují něco podobného, jako když jsem stavil domeček pro svého králíka na balkón. Taky mu tam chudákovi trochu zatékalo, ale teď už vím, že to nebyla moje chyba. Jsou to takové lehké a tenké asfaltové pláty, které neboucháte jednoduše hřebíky vedle sebe a se zbytkem už si poradí slunko, které ten asfalt nataví, aby při chladnějších teplotách ta krytina přilnula víc na sebe. No co, teorie je to krásná, ale stejně bych byl jistější, kdyby už prostě vůbec nepršelo.

Zapomněl jsem ještě říct, že dneska tady chyběl Pablo. Šel totiž s Annou na Rogers Cup, což je takový velký tenisový turnaj, co se každoročně pořádá v Torontu a taky Montrealu. Konkrétně tady hrají ženské a v Montrealu chlapi, ale příští léto se to vystřídá, takže pokud byste sem chtěli jenom kvůli antukovým válkám, radši si ověřte, co je zrovna za rok. Nevím, na jaký zápas šli mí italští přátelé, ale dnes se hrají čtvrtfinále, ve kterém si to rozdá i Serena Williams s Luckou Šafářovou, což je Češka! U-u-ů! Sice jsem o ní nikdy neslyšel, ale nejsem zrovna fanouškem bílého sportu, ovšem: "Šafářová! U-u-ů!"

Kdyby tak ale expert věděl, že přemýšlím nad tenisem, zatímco on tady tak poutavě vykládá. Ale jo, trochu jsem ho vnímal – prý mu při tom tornádu nateklo do pokoje, tak řekl Toshovi, že chce polovinu peněz za nájem zpátky, a protože Tosh prý ví, jak všestranný, chytrý, mazaný a nepřekonatelný expert je, tak radši okamžitě opravil střechu a snažil se mu nějak vyhovět, než jeho bangladéšská krev začne vřít a požene celý spor před domovnický soud nebo co... Jo a ještě něco: Tosh sakra dobře ví, jak se náš expert v právu vyzná! I když jsem uvnitř umíral, navenek jsem se tvářil zaujatě a zcela soucitně. Myslím, že bych měl hrát v nějakém filmu, jelikož po všech těch našich besedách jsem zjistil, že jsem v přetvařování docela dobrý - já sám si totiž ani nemyslím, že nějaký domovnický soud existuje, ale mám novou střechu? Mám a tak radši držím hubu...

Určitě si říkáte, proč si s tím chlapem tak nerad vykládám, ale je to jednoduché – protože polovinu věcí, o kterých mluví, si vymýšlí a já jsem už na pohádky přece jenom trochu moc starý. Tak mě ale napadlo, že když už si máme vykládat, ať to k něčemu je.
Obzvláště dneska slyšíte téměř denně něco o muslimech, ale málokdy v jiné spojitosti než s nějakým násilím. Napadlo mě se tedy zeptat, v co on jako muslim věří, čím se řídí a jak smýšlí. Seznámil jsem se taky s jejich svátky a konečně jsem se odvážil i zeptat na jeho osobní názor na Izrael. I když jsem ho bral trochu s odstupem, protože zvláště o židech mluvil jako o trnu v patě, zjistil jsem, že to vlastně nic tak hrozného není. Přišlo mi to jako křesťanství v jiné barvě, až teda na ty hladovky, ale budiž.

Když jsem experta svými všetečnými otázkami konečně unavil, vystřídal ho Rašíd. Rašíd je ale jiná třída – mám ho docela rád. Je tichý, čistotný a už jenom když se na něj podívat, tak je to prostě správný magor. Ale není podivínem jenom od pohledu, všiml jsem si, že má taky zajímavý životní styl. Brzo ráno vstane, jde do práce, dojde z práce, cigárko, kafíčko, cigárko, pak se zavře na hodinku u sebe v pokoji s pěti plechovkami Coly, dál se s železnou pravidelností ještě za mladé noci vypraví na procházku, vrátí se, kafíčko, Cola, cigárko a jde spát. Nejvíc ale žeru, jak pořád uklízí a jak se nikam nehne bez iPODu – to je prostě náš Rašíd.

Teď si sešel dolů pro další Colu a posbírat konečně ty střepy, co ležely v kuchyni už od rána. To Pablo něco včera umýval, dal to na plastový sušák, který ale za moc nestojí, a tak se v noci převrhl a bum! Tak to alespoň říkal Rašíd, ale protože je správňák, neměl jsem důvod mu nevěřit. První to sbíral střep po střepu rukama na noviny, protože je tady jenom jeden smetáček a to jeho a ten prý nechce mít plný skla. Tosh ale poslední dobou pořád něco montuje v předních místnostech, tak jsem se tam zašel podívat, jestli tam třeba nebude mít něco, co by nám pomohlo. Bylo to velké vzrůšo, protože tam nesmíme chodit, ale aspoň něco, když už byl ten pátek večer. Nakonec jsem tam přece našli nějaké koště, takže jsme s těmi střepy pěkně zametli! Hell yeaah!

Když už jsme tam tak oba čapěli, zeptal jsem se Rašída jak to teda má s tím kofeinem. Ten se přiznal, že vlastně nepije už nic, kde by nebyl, že celý den pije jenom Colu a kafé, a že nemusí kolikrát ani jíst. Řekl jsem sice, že je to "cool", ale ve skutečnosti si myslím, že ho tohle jednou zabije...

Protože jsem experta intelektuálně vyčerpal, a protože Rašíd je na kofein už imunní, noc jsem trávil jenom s televizí a krásnou, velkou, bílou, koženou sedačkou. Docela jsem se ale bavil, protože poprvé v životě jsem se dočkal typické americké noční talk show, které jsou očividně populární i v Kanadě.

Znám tyhle pořady jenom z youtube, protože všichni tihle chlapíci tam mívají dost zajímavé hosty od filmových režisérů po kapely, co zrovna vydávají desku. Na internetu se ale většinou dostanete jenom k jednotlivým útržkům, takže jsem byl nadšený, protože jsem konečně viděl celý pořad.

V Česku je jenom jediný člověk, který se nechal tímto televizním žánrem inspirovat a vysílá pravidelně třicet minut každý pátek večer. Přesto ale Krausovo Uvolněte se, prosím není úplně přesně ono. Pravá americká talkshow trvá snad celou hodinu, nese v názvu pokaždé něco jako "Late Night" nebo jiný odkaz na tuto pozdní dobu, ve které se vysílá. V Americe jsou tak tři, čtyři obecně známé, které jsou jako přes kopírák jenom s jiným moderátorem, který má pokaždé image vypravěče vtipů z pódií nočních klubů.

Sám jsem měl to štěstí vidět show velikána Conana a potom ještě Jimmyho Fallona, se kterým jsem se setkal vůbec poprvé, ale rozhodně jsem o nic nepřicházel, protože upřímně - byl to děs. Conan je naopak docela profík, ale pokud vám ani tohle nic neříká, ze současných latenighterů mě napadá ještě David Letterman, který je asi tak nejznámější.

No takže teď už jenom počkám, až se mi dostahují nějaké filmy, zalezu si nahoru do postele a na nějaký se podívám. Vám přeji dobré ráno, protože už nejspíš asi vstáváte a užijte si sobotu. Začněte třeba dobrou snídaní, a pokud budete mít chuť na kafé, Pablo vzkazuje, že Rašíd dělá výborné, tak se třeba stavte.

PS: Ještě jsem si teď vzpomněl, že i Nova vyplodila jakýsi pokus o něco podobného se Suchánkem a Genzerem, ale to bych radši nezmiňoval, protože tohle je spíš příklad toho, jak by taková večerní talk show vypadat neměla.

PS #2: Víte, že tady je první den v týdnu už neděle? So weird...

>> 41. Pan kartáček a opilý ping-pongový míček