37. Killer Street

Pablo povídal, že pokaždé, když se zmíní, že bydlí na Keele Street, mu všichni hned pogratulují, jaké má štěstí, že žije v tak výborné čtvrti. Dneska se ale naše ulice příliš nepředvedla.

První, když jsem se vydal na metro do centra města, jsem zjistil, že je celý náš úžasný bulvár uzavřený. Příčinnou byla křižovatka o pár metrů níž, jež byla celá zapáskovaná policií, která stála všude kolem a blokovala silnice už stovky metrů předem. Tady to vždycky tak dělají. Něco se stane, přijede floydské auto, postaví se blikajíc napříč přes oba pruhy ve směru a ukazuje všem, ať to otočí na detour.

Náš dům byl mezi blokujícím autem a onou křižovatkou, která už byla naprosto vyčištěná, takže nečekejte, že vám řeknu, o co šlo. Podle počtu chlupatých se tam udála nejmíň válka gangů, ale berte v potaz, že kde si v Česku vystačí jediná hlídka, tam Kanaďané vyšlou konvoj.

Protože jsem se potřeboval nějak dostat k metru, musel jsem přes. Ta páska byla ovšem natažená tak šikovně, že se nešlo protáhnout, aniž byste ji podlezli a něco vám povím – na podlézání ji tam jistě nedali. Co jsem měl ale dělat? Zeptal jsem se tedy jednoho strážníka, jestli to můžu podskočit jenom tady přes roh. Ten mi automaticky odpověděl, že to nemůže komentovat, než se zamyslel nad tím, co jsem se mu skutečně říkal, pousmál se a odpověděl, že jasně, že mi to jenom nadzvedne, aby si náhodou kolegové naproti nemysleli, že jsem nějaká krysa, co využije jejich obětavé dobroty, a pak o tom bude někde psát. Tohle já tedy rozhodně nejsem… Já totiž nic proti strážcům zákona nemám – uřekl jsem se, že budu podávat svědectví úplně ovšem, takže podle 1. kompenzačního zákona o zachování harmonie (který jsem právě teď vymyslel ) by se vlastně nic nestalo.

Chlapy od naproti to ovšem vůbec nevzrušovalo, zatímco všechny kamery, co byly kolem, na mě okamžitě zamířily, protože si nejspíš myslely, že jsem od kriminálky. Jaké to zklamání, když jsem jenom podlezl pod rohem a ony se musely natočit zase zpátky na tu prázdnou a nic-neříkající křižovatku.

Důvod, proč jsem jel dnes do města, byla opět Avril Lavigne. Tentokrát to ovšem nebyl jenom její bývalý dům. Spouštěla totiž v rodné Kanadě svou módní značku, která už nějakou dobu běží ve Státech. No a řekněte, kde je lepší místo na takovou akci než přelidněné Toronto?

Ovšem chyba lávky. Na celou událost nebylo snad jediné reklamy, takže jenom ti, co jsou ve střehu, si všimli, že se něco takového bude na Younge Street odehrávat. Dojel jsem tedy metrem k Eaton centru a pustil se do hledání Boathousu, což je (jen tak pro zajímavost) síť prkno-shopů, které budou tady tuto značku prodávat, zatímco ve Státech se toho ujal Kohl's.

Když jsem ten obchod konečně našel, moc lidí kolem nebylo. Tedy alespoň určitě ne těch, co věděli, co se děje. Zbytek tam jenom tak postával s otevřenou pusou a snažil se zjistit, proč je před tím krámkem takový hlouček lidí. Naštěstí ani ten hlouček ale nebyl nijak nahuštěný, takže jsem se za chvilku dostal dopředu. U dveří ovšem stála ochranka a pouštěla jenom lidi s krásnými ocúnovými náramky, kterých nebylo víc než pár vyvolených desítek.

Někdo ale stejně chtěl, abych se dostal dovnitř. Já! Pamatujete si na koncert blink a jak mně tam nějaká holka dala pozvánku na after-party, na kterou jsem nakonec nešel? Aha – takže jsem to nebyl jenom já… Ta „pozvánka“ byla totiž přesně tak ocúnový náramek na ruku jaký jsem teď potřeboval. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem si tu kravinu z ruky už dávno nesundal, ale najednou jsem stál vevnitř uprostřed poloprázdného obchodu s několika dalšími natěšenci, co museli vyhrát nějakou stupidní soutěž, aby se sem dostali, a čekal na Lavigne. Ach ty děcka…

Za chvilku už se ale přiřítilo tmavé SUVčko s tónovanými skly a oběma blonďánky Lavigne i jejím manželem Deryckem Whibleym, který je taky původem kousek odsud od Toronta a pokud ho znáte, tak díky jeho kapele Sum 41.

Zatímco Derycka jsem měl tu čest poznat poprvé, s Lavigne už se nám párkrát v Praze cesty zkřížily. Hned co se díky ochrance oba dva i s manažerkou procpali přes hlouček lidí dovnitř, sál propukl v aplaus a spustila se taková malá komorní oslava. Nejlepší na tom bylo, že protože tady nebyl nikdo nezvaný (kromě mě), Lavigne i Deryck se volně procházeli mezi lidmi a všechny zdravili. Poté proletělo pár slov o Abbey Dawn (to je ta oděvní značka), několikrát zableskly foťáky a pak už se to zvrhlo na takovou decentní autogramiádu, během které největší fanouškovský server avrilbandaids.com předal své modle dvě nádherná alba, která mapovala kariéru této nejslavnější rodačky z Napanee od dob, kdy měla ještě hnědé vlasy a vázala si kravatu při ježdění na skateboardu.

Nakonec si Lavigne ještě prošla věci v obchodě, rozloučila se a zase po boku svého manžela zmizela. Obchod jsem si prošel i já, abych se opět rozčílil jak je tady všechno značkové skate oblečení o polovinu levnější než v Česku při dvacetinásobně větším výběru a navíc ze Srí Lanky a ne z Číny!

Abych se uklidnil, šel jsem opět na svůj oblíbený spot pod Rogers centrem, kde je kousek zeleně, maličká pláž a krásný výhled na Ontario. Na zchlazení jsem si koupil flašku fosforové sodovky od malého výrobce z Quebecu, který na sebe láká právě tím, že je malý. Zajímavé že? A když uděláte pěknou fotku, která se bude líbit i jim, oni ji zase zmenší a dají na přebal tohoto nápoje. Ale jedno se musí nechat – pití to bylo dobré.

Když jsem se vrátil před večerem zpátky domů, seděl tady Pablo, který přijel z výletu po Quebecu. Už byl docela nervózní, protože měl strašný hlad, ale nemohl si jít na pizzu, protože si myslel, že budu taky jednu chtít a připojím se k němu. Když už teda tak poslušně čekal, nemohl jsem říct ne.

Už na Blooře před dveřmi od Pizzaville jsme najednou uslyšeli od silnice ránu. Nevím, asi tady byl dneska nějaký špatný kyslík, ale za chvilku tu opět byli policajti, kteří zatarasili cestu, aby záchranáři mohli v klidu naložit toho sestřeleného chodce. Víc se mi to asi popisovat nechce, ale je fajn, že bydlíme na té skvělé, tiché a bezpečné Keele Street.

Když si objednávám pizzu, většinou skončím u čtyř sýrů posypaných kukuřicí, ovšem minule mě tolik nadchla ta Pablova, že jsem si dal papriku, fetu a hřiby, zatímco můj italský kamarád zůstal při minulé objednávce, kterou, jestli si ještě pamatujete, chtěl tenkrát jenom vyzkoušet, a která vůbec není italská, jak nějakou naprostou náhodnou shodou okolností propagovali v letáku. Za čtvrt hodiny už jsme si to dávali po Keele Street zase nahoru se dvěma vřelými a neuvěřitelně voňavými papírovými krabicemi napěchovanými tím nejlepším výmyslem evropské kuchyně, který dobyl celý svět.

Protože už máme doma několik dní přes limit Millerův, Rodriguezův a Tarantinův film Sin City, plánoval jsem, že si tu pizzu dáme pěkně při sledování tohoto úžasného snímku. Nicméně Italové nejsou zrovna velkými fanoušky dívání se na televizi při jídle. Se SinCity jsem tedy musel počkat až Pablo dojí - ta vůně mi ovšem nedala a do večere jsem se pustil okamžitě.

Když už mluvíme o tom Tarantinovi, tak jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi viděl poprvé Kill Bill a bombardoval mého kamaráda na ICQ zprávami, že ten film je nehorázná sračka, zatímco on už nevěděl co mi říct, protože se mu naopak líbil. Pak jsem se ale podíval na pár jiných prací od tohoto autorského filmaře, aniž bych věděl, že jsou jeho, a teprve potom jsem tu nadsázkou, s jakou se na jeho díla musíte dívat, pochopil. Teď si každý jeho snímek vyloženě vychutnám, i když jsem je všechny do jednoho viděl už nejmíň pětkrát. Berou mě teď ovšem obavy, protože za pár dní tady v Kanadě do kin uvedou jeho novinku Inglourious Basterds, která je zasazená do Francie za Druhé světové, takže co to může být za tarantinovský film, když tam nebude surfová muzika a americká auta? Stejně si tady na to ale musím zajít, protože v Česku to půjde určitě s dabingem a stahovat kinorip z internetu, kde se do vší té bídné kvality zvuku ještě neustále smějí lidi (o obrazu ani nemluvě), to se mi fakt nechce. Ještě než se zase vrátím k dnešku, tak vám musím říct, že stejně nevěřím, že ten film sestříhali za půl roku, ale já nevěřím ani tomu, že je meloun zelenina, nebo že se Severní Korea nazývá lidově demokratickou republikou, takže mě neberte moc vážně.

Když Sin City skončilo, Pablo byl k mému velkému údivu ještě čilý a plný energie. Vždyť se taky dneska opět vykašlal na školu, za kterou zaplatil víc, než já za celé prázdniny tady. Přestože si ale prý těch pár dní v Quebecu užil, nevypadal zrovna nadšeně. A teď mi dovolte další odkaz na červenou knihovnu, ale Pablo si totiž zpátky přivezl zlomené srdce. Ano, taky se mi tomu nechce věřit, ale i potomci Giacoma Casanovi to můžou s nějakou ženskou myslet vážně.

Všechno to prý začalo už minulý rok v Quebec City, kde se potkal s jednou holkou, která mu přišla jiná, než všechny ostatní a se kterou si vytvořil tak silné pouto, že odjet z Kanady bylo pro něj opravdu těžké. Nicméně za týden v Itálii se z toho vyléčil, ale řekl si, že se s tou holkou už nikdy nesmí potkat. Teď odjel do města, ve kterém žije, ale napsal jí o tom mailem až dneska, kdy už se vrátil, protože se jí pořád vyhýbá. Ona mu ale hned odepsal a to otevřelo staré rány... Bože, dost toho sentimentalismu – ještě se mi tam na druhé straně rozbrečíte. Ve zkratce tady až do rána seděl u nějakých rádoby ploužáků a bez přestání bouchal pěstí do stolu a bědoval.

Naštěstí ale bylo i dnešní noc pekelné horko, takže se Pablo rychle unavil a začal řešit i něco jiného než svůj pokleslý milostný život. Zavolal Toshovi, aby mu vysvětlil, jak tu klimatizaci, co máme na schodech, uvede do provozu. Tosh mu ale nejmíň třikrát důrazně řekl, že je prostě pokažená, ale Pablo i tak zavěsil telefon se slovy: "Ty lháři jedna japonská," a začal do té továrny na počasí mlátit vším, co měl po ruce.

Samozřejmě asi po půl hodině bouchání, šrubování a chození kolem, během čehož se zpotil víc jak za třikrát tak dlouhou dobu strávenou u pokeru (to jsem dělal já), přišel na to, že to nejspíš bude skutečně nefunkční.

Nezbylo nám tedy než otevřít všechna okna, co otevřít šla, a chladit se po těle Rašídovou Colou z ledničky. To ovšem taky přineslo svou daň. Pamatujete si na našeho černého souseda, o kterém jsem vám včera psal? Nejenom, že neustále "zpívá" – hulí taky trávu. Nemluvím teď ale o pár jointících na dobrou noc a barevné sny, ale o množství, které zahltí celou ulici neprostupným dýmem a smradem, který vás rozloží, i když jste desítky metrů daleko. Vůbec bych se nedivil, kdyby tenhle chlápek předsedal té kanadské politické straně Marijuana Party of Canada, která se už od roku 2000 snaží prosadit se svým jedním jediným volebním bodem ve svém programu a to legalizací hulení trávy. Světe div se, zatím bez jakéhokoliv úspěchu (kromě Nunavatu pár let zpátky, kde ale žijí jenom eskymáci, kteří marjánu v životě neviděli). Nicméně držení konopí už není v Kanadě trestné, ale solidní pokutu za to pořád dostat můžete.

Nakonec jsme se opět vrátili k diskuzi o filmu a vzpomněl jsem si, že jsem ještě zpátky v Česku zapomněl jít na Public Enemies, což by měl být další z řady stále populárních gangsterek zasazených do 30. let. Zeptal jsem se jenom tak ze srandy, jestli mají v Itálii a hlavně na Sicílii ještě pořád mafiány, ovšem Pablo mě okamžitě uzemnil tím, že jo a dost. Sice už prý nenosí ty slušivé kloboučky a nejsou to takoví ti romantičtí bojovníci za svou vlastní spravedlnost, ale jo – jsou tam.

Po naší další malé soukromé párty tentokrát se srdcervoucími písničkami a polonahými těly jsem se rozhodl, že radši půjdu spát, než se Pablo opravdu sesype a bude hledat rameno, na kterém by se mohl vyplakat. Už tak jsem byl celý slaný a mokrý ze všech těch celsiů a v žádném případě jsem nepotřeboval nášup.

Když jsem se mu tedy popřál dobrou noc, Pablo mi ještě vzkázal, že ji nejspíš stráví tady na krásném bílém gauči, protože mu pořád nejdou otevřít v pokoji okna. Abych si jeho trápení vychutnal, přilepil jsem mu na dveře cedulku "sauna", které se jistě všichni z domu rádi zasmějí, a mohl jsem se zavřít do svého tmavého kumbálku zamořeného sousedovou marihuanou. No co - každá sranda něco stojí.

>> 38. Počkejte, jen co se svleču z kůže