38. Počkejte, jen co se svleču z kůže

Ježíš lidi, ale já se začínám loupat. Tak si to zrekapitulujme. První se jdu podívat k jednomu z nejznámějších kanadských jezer - tam mě zaskočí letní subtropické počasí. Aniž by to byl záměr, opálím se tam. Večer pak zjišťuju, že jsem se nejenom opálil, ale zrovna spálil. Přečkám tedy těch pár dní, kdy mi hoří záda, a to všechno jenom proto, abych se mohl zase za týden celý sloupat. Tak a teď mi řekněte, má tohle nějaký smysl?

Nejlepší na tom všem ale stejně je, že se loupu a k tomu se mi na horním rtu opět udělala zima. Teď si nemůžu vzpomenout, jestli jsem vám psal o té první někdy z druhého týdne tady... No jestli ne, tak fajn - jestli jo, budu se možná maličko opakovat, ale vy to stejně určitě čtete jen-tak ležérně a taky se nepamatujete... Takže zima – takový ten opar na rtu – se mi dělá tak nanejvýš dvakrát do roka. Nikdy jsem ale nepřišel na to, proč se tomu tak říká, protože třeba tady v Kanadě kolem těch nejteplejších dnů jsem ji chytil už podruhé. Tu co mám teď, ta není nijak hrozná, ale stejně si myslím, že jsem jediný na světě, kdo se současně loupe a má zimu. Ach – jsem tak jedinečný...

Na dnešek jsem se docela těšil, protože jsem včera usínal s tím, že to byl můj poslední den volna. Ano, zní to divně, ale vážně bych konečně rád dostal nějakou práci, už jenom proto kolik času a nervů mi dalo zařídit si pracovní povolení.

V sobotu jsem se stavil v takovém zajímavém krámku It's a Dog's Life, kde mi řekli, že se mám ohledně místa přijít zeptat v úterý, kdy tam bude vedoucí. No a co je dneska za den?

Když jsem vešel tentokrát, bylo tam mnohem víc lidí a taky psů. Za pultem už ovšem neseděla sympatická mladá holka, ale snad padesátiletá netýkavka, kdy jsem doufal jenom v jedno a to, že se nejmenuje Eileen. Naštěstí to skutečně nebyla ona, protože Eileen měla o deset roků míň a stovku úsměvů víc. Samozřejmě jsem jí opět musel vysvětlit, co a jak, a když jsem tedy minule začal s těmi kecy o cvičení slepeckých psů, dotáhl jsem to až do konce. Z vlastního zájmu jsem však dodal, že to zatím spíš jenom sleduju z povzdálí, a že bych u nich rád nabral nějaké zkušenosti. Obdobně to mám i s mým CVčkem, kde jsem si napsal, že mluvím francouzsky, ale doufám, že nikdy nepřijde na to tento jazyk použít, protože za všechny ty roky pod modro-bílo-červenou vlajkou u nás ve škole si pamatuju jenom: „žbla-bla-bla-blá,“ a to ještě ani nevím, co to znamená.

Eileen byla na jednu stranu strašně nadšená, na tu druhou mi ale opět nemohla nijak pomoct. Přes léto jsou všichni na dovolené i se svými psi, takže nemají zakázky a i regulérní zaměstnanci si teď musí vystačit s krácenými hodinami. Ok, vidím, že s takovou se nikam nedostaneme. Přijel jsem do Kanady, abych viděl, jak to tady chodí a sondování do jejich běžných pracovních dnů, to jsem nechtěl vynechat. Nabídl jsem proto Eileen, že tam budu chodit jako dobrovolník. Ovšem k mému údivu ani práce zadarmo nebyla dostatečně lákavou nabídkou. Řekla, že kdybych tady byl dýl a mohl začít od září, kdy se všichni začnou do města vracet, ani chvilku by neváhala, ale že teď bych tam vážně jenom stál a čučel do zdi. Ok – myslím, že jsem skončil...

Nicméně Eileen byla neuvěřitelně přátelská a ukecaná, a tak jsem s ní strávil nakonec asi dvě hodiny. Ukázala mi všechno, co u nich v podniku dělají a dokonce mi pověděla, jak kdysi začínali se dvěma psi na palubě. Dneska tam mívají mimo léto i šedesát čtyřnohých kamarádů přes týden, kdy jejich hlavní náplní je v podstatě jedno – dávat na ně pozor. Jak mi holky řekly, je to doslova školka pro psy.
Celé prostory It's a Dog's Life jsou rozděleny na několik částí. Na vstupní místnost, kde je recepce, čekárna, někde vzadu maličká kancelář a 3x3 metry velký výběh pro psy, kteří ještě neprošli tréninkem nebo kteří došli pozdě. Konkrétně dnes tam byl jeden malý pudlík, kterému nejspíš ráno ujel autobus, a ještě nějaký drobnější kříženec, který čekal na přestupní lístek mezi ostatní.

Ze vstupní haly jste se dostali buď k psí holičce, do přijímací místnosti nebo dozadu do velkého výběhu. Co se dělá v tom prvním, snad vysvětlovat nemusím, zatímco přijímací místnost je docela zajímavá. Do It's a Dog's Life vám nevezmou každého psa, kterého tam přinesete. První ze všeho si vás zatáhnou sem, kde se snaží vypozorovat osobnost každého potenciálního nováčka. Pokud je příliš zuřivý, agresivní nebo absolutně neadaptivní, máte prostě smůlu.

To nejlepší vás ale čeká na konci. Obrovská hala plná psů nejrůznějších plemen bez jakýchkoliv plotů jenom se dvěma holkami, které se pár šikovných snaží něco naučit a ten zbytek jenom občas potahá za ocas, aby po sobě neskákali. (Tím neskákali myslím jako nEsKÁkAli-nEsKáKali – ne jenom jakože hop, ale spíš hop-sem, hop-tam.) Z toho by se totiž mohl vyvinout (to slovo jsem nevybral náhodně) taky docela velký problém a pitbull Rufus vypadal jako nejvřelejší adept. Zřejmě si tím kompenzoval to, že jako jediné plemeno musí podle kanadských zákonů chodit po venku s náhubkem. Řeknu vám, nikdo nechodí po venku s náhubkem rád.

Dál už jsme jenom kecali a kecali a kecali s Eileen i s její kamarádkou Amy. Od psů jsme postupně přešli k Torontu, protože obě dvě se tady narodily, ale jak už tak bývá zvykem, většinou se snažíte utéct z místa, kde jste vyrůstali a ani jedna z obou holek nebyla tou výjimkou potvrzující pravidlo. Obě Toronto nesnášely a řekly mi, že za pár let odsud navždy zmizí. Samozřejmě do malého města, protože tak už to chodí, když vás vychová pětimilionový gigant.

Když jsem se už chystal odejít, Amy na mě zavolala, ať počkám, že si stejně musí jít k Timu Hortonovi na kafé. Ten byl skoro za rohem, a protože jsem měl chuť na koblihu, zašel jsem si tam s ní na chvilku sednout. Vykládala mi své příběhy o Torontu a popisovala místa, která má ráda, stejně jako ta, na které doufá, že už se nikdy nebude muset vrátit. Konečně jsem tedy získal tu kýženou výpověď o tomhle městě od lidí, co tady prožili celý svůj život. Se svědectvím jako je tohle, se mi hned bude usínat lépe.

Zpátky na Keele Street jsme dneska měli opět vzácnou návštěvu – pana Toshe. Ten se jen-tak potloukal kolem domu, šruboval si nějaké skříňky v přední místnosti a ptal se, jak se nám tady vede. Navíc nám jako pozornost přinesl čtyři koše na organický, recyklovatelný, běžný a asi i radioaktivní odpad. Ke všemu spravil i záchod dole, což jsme ale zjistili s Pablem už dřív, když jsme to chtěli před pár dny zkusit. Spláchli jsme a rychle utekli do obchodu, což ale bylo naprosto zbytečné a zbabělé, protože, jak už víte, tentokrát nic nevyteklo.

Lékem na problém byl prý zvon. Ano, normální zvon na hajzl jako máme všichni doma. Jak to funguje mi pan Tosh vysvětlil i za doprovodu názorné ukázky, kdy jsem se tiše kácel smíchy, což už jsem při závěrečné frázi: "Tak to pak když-tak vysvětli i ostatním, až tu budou," v sobě neudržel a vyprskl. Tohle jsou přesně ty momenty, kdy litujete, že nemáte mezi očima implantovaný foťák.

Naštěstí pan Tosh má v sobě ještě alespoň trochu Japonce, a tak se jenom pousmál, protože se mě neodvážil zeptat, čemu se tak řežu. Na druhou stranu jsem cítil, že bych mu to měl nějak oplatit, a tak jsem nabídl pomocnou ruku, když jsem viděl, jak se tahá s žebříkem, plus dívat se na něj jak něco dělá, to vás prostě baví.

No skončili jsme tedy u výměny světla, kdy jsme u schodů měli lustr s větrákem. Protože tam byl ale k ničemu a klimatizace navíc nefungovala, předělali jsme jej do jídelny, kde stejně trávíme většinu času. Řeknu vám – mít tohle na videu v černobílém provedení, slovo groteska by dostalo úplně nový význam a jak Laurel, tak Hardy by vstali z mrtvých, jenom aby si zpátky získali svou zdánlivě neotřesitelnou reputaci.

Co ale pan Tosh dělat skutečně neměl, bylo stěhování gauče. Původně byl posazený tak, že jste se z něj dívali přímo do okna a na stůl. Na druhou stranu ale zase blokoval velké dvoukřídlové dveře, které vedly od schodů, takže jste museli chodit přes kuchyň.
Teď jste tedy mohli používat dveře, ale dívali jste se přes sníženou barovou zídku na skleničky a talířky. Z gauče jsem ale beztak sledovali jenom televizi a filmy na notebooku, takže stačilo přesunout stůl a bylo by to, ovšem jakmile to Pablo uviděl, rozčílil se, šlahl s batohem a okamžitě začal tahat gauč zpátky, kde byl, zatímco k tomu bez přestávky vykřikoval:"Tak nepóhodlne! Tak nepóhodlne!"

Za chviličku se ale přece uklidnil a dali jsme si partičku pokeru. K tomu jsme si naladili naprosto úžasné internetové rádio, které jsem přezdíval Italian Blast from the Past, protože servírovalo naprosto skvělé, přes třicet let staré italské vypalovačky od interpretů jako Oliver Onions, Superobots nebo I Corvi. Protože bylo úterý, vzpomněl jsem si, že se tady dávají někde staré filmy za 5 dolarů, tak jsem se zeptal Pabla, jestli tam nezajdeme. Ten ale, že to začínalo už v sedm, a jelikož bylo půl deváté, nemusím vám víc vysvětlovat.

Zbytek večera už jsem jenom tak prokecali a prohráli u karet. Dostali jsme se i k našim pocitům z Toronta, kdy Pablo vzpomínal na Quebec City a Montreal a říkal, že Toronto je oproti tomu nic. Moc se mu tady nelíbí, a abych se i já přiznal, po všech těch dnech strávených tady mám takové zvláštní a smíšené pocity.

Možná za to můžou prázdniny, protože tady teď nejsou všechny ty tisícovky studentů, což nejvíc řekne asi Brňákům, ale i v porovnání s Londonem, kde, jak jsem říkal, tvoří univerzita snad půlku města, tady prostě chybí něco víc. Kromě pár vybraných míst, jako jsou břehy Ontaria, tady lidi nesedí jen-tak po venku, neplazí se po sobě na lavičkách ani nehrají basketbal u všech těch košů, které mají u garáží. Navíc se tady cítíte jako cizinec mezi miliony dalších cizinců, jakoby tady vlastně nikdo nebyl doma. No ale počkám si na září, třeba se něco změní.

A teď už snad jenom objevnou frázi na konec a jdu spát: Ničeho se nebojte, zlatí retrívři jsou populární i v Kanadě. (Sakra, ta byla tentokrát pěkně slabá).

>> 39. Jizva na sametové tváři